Pracetové dostali poté, co dokončili svou askezi, požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán jim požehnal slovy, že po skončení jejich rodinného života — až nastane pravý čas — se všichni vrátí domů, zpátky k Bohu. Pracetové žili rodinným životem po tisíce let podle počtu polobohů a poté se rozhodli odejít, když svěřili svou manželku do péče synovi jménem Dakṣa. To je metoda védské civilizace. Na počátku života se má každý jako brahmacārī podrobit přísné askezi, aby získal poznání o duchovních hodnotách. Brahmacārī neboli student se v žádném případě nesmí volně stýkat se ženami a učit se již od začátku života o sexuálním požitku. Hlavním nedostatkem moderní civilizace je, že chlapcům a dívkám se dovoluje volně si užívat během studií sexu. Většina dětí je varṇa-saṅkara — “narození nežádoucím otcům a matkám”. Na celém světě proto vládne chaos. Skutečná lidská civilizace se má zakládat na védských zásadách; to znamená, že začátek života mají chlapci a dívky věnovat askezi. Když dospějí, mají se oženit, po nějaký čas žít doma a mít děti. Jakmile děti vyrostou, má muž z domova odejít a hledat vědomí Kṛṣṇy. Takto může každý dovést svůj život k dokonalosti — vrátit se domů, do království Boha.

Kdo se během studentského života nepodrobí askezi, nemůže pochopit existenci Boha. A pokud člověk nerealizuje Kṛṣṇu, nemůže v životě dosáhnout dokonalosti. Když tedy děti vyrostou, manželka má zůstat v jejich péči a manžel má odejít z domova, aby rozvíjel vědomí Kṛṣṇy. Vše závisí na rozvoji zralého poznání. Král Prācīnabarhiṣat, otec Pracetů, odešel z domova ještě předtím, než se jeho synové vrátili po ukončení své askeze ve vodě. Jakmile uzraje čas — jakmile člověk vyvine dokonalé vědomí Kṛṣṇy — má odejít z domova, a to i v případě, že ještě nesplnil všechny své povinnosti. Prācīnabarhiṣat nejprve čekal na příchod svých synů, ale poté uposlechl pokynů Nārady, a jakmile byla jeho inteligence na patřičné výši, zanechal synům pouze pokyny u svých ministrů. Nečekal již, až se synové vrátí, a odešel z domova.

Zříci se pohodlného domova je pro lidské bytosti absolutně nezbytné. Prahlāda Mahārāja to doporučoval: hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam — aby člověk skoncoval s materialistickým životem, musí opustit svůj takzvaný pohodlný domov, který pouze slouží k zabíjení duše (ātma-pātam). Domov je považován za temnou studnu zarostlou trávou, a kdo do této studny spadne, zemře, aniž by tomu někdo věnoval pozornost. Proto je třeba na rodinném životě příliš nelpět, neboť to může zničit rozvoj vědomí Kṛṣṇy.

Slovo brahma-satra znamená “rozvoj duchovního poznání”. Jak Vedy, tak přísná askeze se nazývají brahma. Vedas tattvaṁ tapo brahma. Brahma také znamená “Absolutní Pravda”. Člověk má rozvíjet poznání Absolutní Pravdy studiem Ved a přísnou askezí. Pracetové to řádně vykonávali, a díky tomu se stavěli stejně ke všem ostatním živým bytostem. Bhagavad-gītā (18.54) potvrzuje:

“Kdo zaujal transcendentální postavení, ihned realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy se nermoutí ani po ničem netouží a ke všem živým bytostem zaujímá stejný postoj. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.”

Ten, kdo se stane skutečně duchovně pokročilým, nevidí rozdíl mezi dvěma živými bytostmi. Této úrovně lze dosáhnout díky odhodlání. Ten, kdo dospěje k dokonalému poznání, již nevidí vnější obal živé bytosti, ale duši v těle, a nerozlišuje tedy mezi lidskou bytostí, zvířetem, učeným brāhmaṇou a caṇḍālou.

“Díky správnému poznání se pokorný mudrc dívá stejně na učeného a vznešeného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.” (Bg. 5.18)

Učený člověk vidí každého stejně na duchovním základě, a takový oddaný si přeje, aby všichni rozvinuli vědomí Kṛṣṇy. Místo, kde se Pracetové zdržovali, bylo dokonalé pro vykonávání duchovních činností, neboť je uvedeno, že tam velký mudrc Jājali dosáhl mukti (osvobození). Každý, kdo touží po dokonalosti a osvobození, se má stýkat s někým, kdo již osvobození dosáhl. To se nazývá sādhu-saṅga, sdružování se s dokonalým oddaným.

Zde jsou významná slova pare amale. Průběh realizace Brahmanu vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam. Absolutní Pravda je realizována ve třech fázích — jako neosobní záře (Brahman), lokalizovaná Paramātmā a Nejvyšší Osobnost Božství, Bhagavān. Pán Śiva se ve svých modlitbách soustředil na osobní rysy Parabrahmanu, jež popsal slovy snigdha-prāvṛḍ-ghana-śyāmam (Bhāg. 4.24.45). Pracetové podle jeho pokynů rovněž soustředili své mysli na Nejvyšší Brahman v podobě Śyāmasundara. I když jsou neosobní Brahman, Paramātmā Brahman i Brahman jakožto Nejvyšší Osobnost Božství na stejné, transcendentální úrovni, osobní podoba Nejvyššího Brahmanu je konečným cílem a posledním slovem v transcendenci.

Velký mudrc Nārada cestuje všude. Navštěvuje démony i polobohy a všichni ho přijímají se stejnou úctou; proto je zde označen jako surāsureḍya, uctívaný démony i polobohy. Dveře do každého domu jsou pro něho otevřené. Přestože mezi démony a polobohy trvá věčné nepřátelství, Nāradu Muniho vítají všude. Je samozřejmě považován za jednoho z polobohů; slovo devarṣi znamená “světec mezi polobohy”. Ale dokonce ani démoni se k němu nestaví nepřátelsky — proto je řečeno, že démoni i polobozi ho uctívají stejně. Takové má být postavení dokonalého vaiṣṇavy—zcela nezávislé a nestranné.

Významné je, že všichni Pracetové se věnovali yoze proto, aby soustředili mysl na Nejvyšší Osobnost Božství.

Noční tma způsobuje, že se každý — zvláště ve velkoměstech — bojí ničemů a zlodějů. Lidé mají často strach vyjít na ulici a vidíme, že i v takovém velkoměstě, jako je New York, nechtějí v noci vycházet ven. V noci se bojí téměř každý, ať už ve městě či na vesnici. Jakmile však vyjde slunce, všem se uleví. Tento hmotný svět je svou povahou také temný. Každý se neustále bojí nebezpečí, ale při setkání s oddaným, jako je Nārada, všechna bázeň opadne. Stejně jako slunce rozptyluje temnotu, příchod velkého mudrce Nārady rozptyluje nevědomost. Když se člověk setká s Nāradou nebo jeho zástupcem, duchovním mistrem, zbaví se veškeré úzkosti, jež pochází z nevědomosti.

Žít rodinným životem je určitým ústupkem, který umožňuje dosažení smyslového požitku. Je třeba vědět, že smyslový požitek není nutný, ale člověk ho musí přijímat do takové míry, aby mohl žít. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.10) potvrzuje: kāmasya nendriya-prītiḥ. Člověk se má stát gosvāmīm a ovládat své smysly. Nemá je používat pro smyslový požitek, ale má je zaměstnat tak, jak je potřeba pro udržení těla a duše pohromadě. Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje: anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ. Člověk nemá být připoutaný ke smyslovým předmětům, ale má přijímat jen tolik smyslového požitku, kolik je třeba; ne více. Chce-li si užívat smyslů více, než je třeba, začne lpět na rodinném životě, který znamená pouto. Všichni Pracetové přiznali svou chybu, že zůstávali hospodáři.

Pracetové žádali Nāradu, aby je osvítil transcendentálním poznáním. Když se obyčejný člověk setká se světcem, obvykle od něho chce získat nějaké hmotné požehnání. Pracetové se však nezajímali o hmotný prospěch, neboť toho všeho si již užili dostatečně. Nepřáli si také splnit své hmotné touhy. Zajímali se pouze o překonání oceánu nevědomosti. Každý by se měl chtít vyprostit z tohoto hmotného zajetí a vyhledat světce, který by ho v tomto ohledu poučil. Není správné světce obtěžovat žádostmi o požehnání hmotným požitkem. Hospodáři obvykle přijímají světce, aby získali jejich požehnání, ale jejich skutečným cílem je být šťastní v hmotném světě. Žádosti o taková hmotná požehnání śāstry nedoporučují.

Bhagavān nāradaḥ vyjadřuje, že Nārada je vždy pohroužený v myšlenkách na Nejvyšší Osobnost Božství. Bhagavaty uttama-śloka āviṣṭātmā. Nārada nedělá nic jiného, než že myslí na Kṛṣṇu, mluví o Kṛṣṇovi a káže o Kṛṣṇovi, a proto je někdy označován jako bhagavān. Bhagavān znamená “ten, kdo oplývá všemi vznešenými vlastnostmi”. Pokud někdo vlastní Bhagavāna v srdci, nazývá se někdy rovněž bhagavān. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl: sākṣād-dharitvena samasta-śāstraiḥ — všechny śāstry uznávají duchovního mistra přímo jako Nejvyšší Osobnost Božství. To neznamená, že se duchovní mistr nebo světec, jako je Nārada, skutečně stal Nejvyšší Osobností Božství, ale je tak přijímán, neboť vlastní Nejvyšší Osobnost Božství neustále ve svém srdci. Je-li někdo pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu, jak je uvedeno zde (āviṣṭātmā), nazývá se také bhagavān. Bhagavān oplývá všemi vznešenými vlastnostmi. Pokud někdo neustále vlastní Bhagavāna v srdci, neznamená to snad, že jimi automaticky oplývá také? V tom smyslu může být velký oddaný, jako je Nārada, označen také jako bhagavān. Nemůžeme ovšem tolerovat, když je tak označován nějaký darebák nebo podvodník. Bhagavān je ten, kdo má buď všechny vznešené vlastnosti, nebo vlastní Nejvyšší Osobnost Božství, Bhagavāna, který jimi oplývá.

Velice důležité je v tomto verši slovo nṛṇām. Živá bytost se může narodit v mnoha různých druzích, ale Nārada Muni zde zvláště mluví o lidském zrození. Existují také různé druhy lidí a ti z nich, kdo mají rozvinuté duchovní vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, se nazývají Árjové. Z nich je nejúspěšnější ten, kdo oddaně slouží Pánu. Slovem nṛṇām je řečeno, že od nižších zvířat nikdo oddanou službu Pánu neočekává. V dokonalé lidské společnosti by ji však měl vykonávat každý. Nezáleží na tom, zda se narodil chudý či bohatý, černý nebo bílý. Ti, kdo se narodili v lidské společnosti, se po hmotné stránce mohou lišit v mnoha směrech, ale každý by měl oddaně sloužit Pánu. V současné době se civilizované národy zřekly vědomí Boha ve prospěch hospodářského rozvoje. O rozvoj vědomí Boha se již nezajímají. Jejich předkové se v minulosti řídili náboženskými zásadami — ať už hinduista, muslim, budhista, žid nebo kdokoliv jiný, každý má nějaké náboženství. Skutečným náboženstvím je však vyvinout vědomí Boha. Zde je konkrétně řečeno, že zrození je úspěšné, probudí-li se v člověku zájem o vědomí Kṛṣṇy; činnost je úspěšná, vede-li ke službě Pánu; filozofická či mentální spekulace je úspěšná, je-li použita pro pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, a smysly jsou užitečné, slouží-li Pánu. Oddaná služba ve skutečnosti znamená zaměstnat smysly službou Pánu. V tuto chvíli nejsou naše smysly očištěné, a proto slouží společnosti, přátelství, lásce, politice, sociologii a tak dále. Zapojíme-li je však do služby Pánu, znamená to, že jsme dosáhli bhakti, oddané služby. Blíže to vysvětlí následující verš.

Když jeden velký oddaný Śrī Caitanyi Mahāprabhua uviděl Pána, řekl, že se mu splnily všechny jeho touhy. Pravil: “Dnes je vše příznivé. Dnes se plně proslavilo místo mého zrození i jeho okolí. Dnes se dostalo štěstí všem mým smyslům, počínaje očima a konče prsty na nohách. Ode dneška je můj život úspěšný, protože jsem mohl vidět lotosové nohy, které uctívá bohyně štěstí.”

Slovo śaukra-janma znamená “zrození umožněné vypuštěním semene”. Takto se rodí i zvířata. Člověk však může toto zrození vylepšit, jak se doporučovalo ve védské civilizaci. Před zrozením, před spojením otce a matky, je nutné vykonat obřad zvaný garbhādhāna-saṁskāra, který se zvláště doporučuje vyšším třídám, zejména brāhmaṇům. V śāstrách je řečeno, že opomíjí-li vyšší třídy garbhādhāna-saṁskāru, celý rod se změní v śūdry. Dále je řečeno, že v tomto věku Kali je každý śūdrou, jelikož se nevykonává garbhādhāna-saṁskāra. Takový je védský systém. Systém pāñcarātrika ovšem říká, že i když je kvůli zanedbání garbhādhāna-saṁskāry každý śūdrou, má-li někdo byť jen nepatrný sklon rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, má dostat příležitost pokročit na transcendentální úroveň oddané služby. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se řídí těmito zásadami pāñcarātrika-vidhi, jak doporučoval Śrīla Sanātana Gosvāmī, který prohlásil:

“Stejně jako se zvonovina změní po smíchání se rtutí ve zlato, tak i člověk, který není čistý jako ryzí zlato, se pouhým zasvěcením může změnit v brāhmaṇu neboli dviju.” (Hari-bhakti-vilāsa 2.12) Je-li tedy někdo zasvěcen náležitou osobou, lze ho ihned považovat za dvojzrozeného. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto dáváme studentům první zasvěcení a dovolujeme jim zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Pokud pravidelně zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a dodržují usměrňující zásady, kvalifikují se pro zasvěcení na brāhmaṇu, neboť kdo není kvalifikovaný brāhmaṇa, nemůže uctívat Pána Viṣṇua. To se nazývá yājñika-janma. V naší společnosti pro vědomí Kṛṣṇy nemůže nikdo vstoupit do kuchyně nebo místnosti Božstev a vykonávat příslušné povinnosti, dokud není dvakrát zasvěcený — poprvé zpíváním Hare Kṛṣṇa a podruhé Gāyatrī mantrou. Jakmile však dospěje na úroveň uctívání Božstev, jeho předchozí zrození nehraje žádnou roli.

“I když se člověk narodil v rodině caṇḍālů, stává se nejlepším z brāhmaṇů, pokud oddaně slouží Pánu. I brāhmaṇa je však na úrovni nejnižšího pojídače psů, nevykonává-li oddanou službu.” Je-li někdo pokročilý v oddané službě, není důležité, zda se narodil v rodině caṇḍālů, jelikož se očistí. Śrī Prahlāda Mahārāja řekl:

I brāhmaṇa se všemi bráhmanskými předpoklady je považován za pokleslého, staví-li se odmítavě k uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. Je-li však někdo připoutaný ke službě Pánu, proslaví se, i když se narodil v rodině caṇḍālů. Takový caṇḍāla může osvobodit nejen sebe, ale i všechny své předky. Pyšný brāhmaṇa, který nevykonává oddanou službu, nemůže osvobodit ani sám sebe, natož svou rodinu. Śāstry uvádějí mnoho příkladů, jak se i brāhmaṇa stal kṣatriyou, vaiśyou, śūdrou či mlecchou a nebyl již více brāhmaṇou. A mnohé příklady dokládají, jak člověk narozený jako kṣatriya či vaiśya, nebo dokonce ještě níže, dosáhl zasvěcením v osmnácti letech bráhmanské úrovně. Nārada Muni proto říká:

Není pravda, že člověk narozený v bráhmanské rodině je automaticky brāhmaṇou. Má lepší šanci se jím stát, ale nelze ho přijímat jako brāhmaṇu, dokud nesplní všechny bráhmanské kvalifikace. Má-li na druhou stranu śūdra bráhmanské kvalifikace, je třeba ho okamžitě považovat za brāhmaṇu. To podporují mnohé citáty z Bhāgavatamu, Mahābhāraty, Bharadvāja-saṁhity a Pañcarātry, jakož i mnoha jiných písem.

Co se týče délky života polobohů, o Pánu Brahmovi je řečeno:

Délka jednoho Brahmova dne je tisícinásobkem délky čtyř yug, která je celkem 4 320 000 let. Stejně dlouhá je Brahmova noc. Brahmā žije sto let sestávajících z takových dnů a nocí. Slovo vibudhāyuṣā vyjadřuje, že i když je někdo obdařen dlouhým životem, je mu to k ničemu, není-li oddaným. Každá živá bytost je věčným služebníkem Nejvyššího Pána, a dokud nedosáhne úrovně oddané služby, je její dlouhý život, dobrý původ, slavné činnosti a vše ostatní prázdné a zbytečné.

Z Upaniṣad (Muṇḍaka Up. 3.2.3) se dozvídáme:

Svůj vztah s Nejvyšším Pánem v žádném případě nerozvineme pouhým studiem Ved. Mnoho māyāvādských sannyāsīnů je plně zaměstnáno studiem Ved, Vedānta-sūtry a Upaniṣad, ale bohužel nedokáží pochopit skutečnou podstatu poznání — neznají Nejvyšší Osobnost Božství. Jaký má potom význam studovat všechny Vedy, neumožní-li to člověku pochopit jejich esenci, Kṛṣṇu? Pán potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — “Všechny Vedy mají vést k poznání Mě.”

Existuje mnoho náboženských systémů, které velice zdůrazňují důležitost askeze, ale nikoho toto úsilí nevede k pochopení Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Taková askeze (tapasya) tedy nemá žádný smysl. Ten, kdo skutečně navázal styk s Nejvyšší Osobností Božství, se přísné askezi nemusí podrobovat. Nejvyšší Osobnost Božství lze pochopit procesem oddané služby. V deváté kapitole Bhagavad-gīty je oddaná služba popsána jako rāja-guhyam, král všeho důvěrného poznání. Existuje mnoho dobrých přednašečů védské literatury, kteří recitují díla, jako je Rāmāyaṇa, Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā. Někdy tito profesionální recitátoři projevují velkou učenost a schopnost žonglovat se slovy, ale nejsou bohužel nikdy oddanými Nejvyššího Pána. Nemohou tedy posluchačům vštípit skutečnou esenci poznání, Kṛṣṇu. Existuje mnoho přemýšlivých spisovatelů a tvořivých filozofů, ale nedokáží-li se spojit s Nejvyšší Osobností Božství, jedná se přes všechnu jejich učenost pouze o zbytečné mentální spekulanty. V hmotném světě žije mnoho lidí s bystrou inteligencí, kteří vynalézají mnoho věcí pro smyslový požitek. Rovněž analyticky studují všechny hmotné prvky, ale bez ohledu na jejich odborné poznání a vědecké analýzy celého vesmírného projevu je jejich snaha zbytečná, protože nechápou Nejvyšší Osobnost Božství.

Co se týče smyslů, existuje mnoho zvířat i ptáků s lepším smyslovým vnímáním, než mají lidé. Supi a jestřábi například létají velice vysoko, ale dokáží na zemi zahlédnout velice jasně i malé zvíře. Mají tak ostrý zrak, že na velkou vzdálenost zpozorují mrtvolu, kterou mohou sežrat. Jejich zrak je nepochybně mnohem ostřejší než lidský, ale to neznamená, že jsou důležitější než lidé. Psi zase dokáží na velkou dálku mnohé věci ucítit a mnoho ryb podle zvuku pozná, že se blíží nepřítel. Všechny tyto příklady uvádí Śrīmad-Bhāgavatam. Pokud člověku jeho smysly nepomohou dosáhnout nejvyšší dokonalosti života, realizace Nejvyššího, pak jsou všechny zbytečné.

V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 24.109) je řečeno:

Impersonalisté nepřijímají oddanou službu, ale jiné procesy, jako je analytické studium hmotných prvků, rozlišování mezi hmotným a duchovním a systém mystické yogy. Tyto procesy jsou prospěšné jen tehdy, pokud se doplňují s oddanou službou. Caitanya Mahāprabhu proto řekl Sanātanovi Gosvāmīmu, že jñāna, yoga a sāṅkhyová filozofie nemohou poskytnout požadované výsledky bez spojení s oddanou službou. Impersonalisté si přejí splynout s Nejvyšším Brahmanem, ale i k tomu je zapotřebí oddané služby. Absolutní Pravda je realizována ve třech fázích—jako neosobní Brahman, Paramātmā a Nejvyšší Osobnost Božství. K tomu všemu je třeba příměsi oddané služby. Někdy vidíme, že i māyāvādīni zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ačkoliv jejich motivem je splynout s Brahmanem, září Absolutního. Yogīni se také občas věnují zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, ale jejich záměr se liší od záměru bhaktů. Bhakti je nepostradatelná u všech tří procesů — karmy, jñāny i yogy. To je význam tohoto verše.

Živá bytost je okrajovou a hmotný svět vnější energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Musíme tedy pochopit, že Nejvyšší Osobnost Božství je skutečným původním zdrojem všeho hmotného i duchovního. To je vysvětleno v sedmé kapitole Bhagavad-gīty (7.4-5):

“Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego—všech těchto osm prvků představuje Mé oddělené hmotné energie. Kromě této nižší přírody však existuje ještě Moje vyšší energie, ó Arjuno, válečníku mocných paží, kterou tvoří všechny živé bytosti, jež zápasí s hmotnou přírodou a udržují vesmír.”

Celý vesmírný projev není ničím jiným než kombinací hmotné a duchovní energie. Duchovní složku tvoří živé bytosti, které jsou označeny jako prakṛti, energie. Živá bytost není nikde označena jako puruṣa, Nejvyšší Osoba, a ztotožňovat ji s Nejvyšším Pánem je tedy naprostá nevědomost. Je okrajovou energií Nejvyššího Pána, i když mezi energií a energetickým zdrojem není ve skutečnosti žádný rozdíl. Povinností živé bytosti je pochopit svou skutečnou totožnost. Jakmile ji pochopí, Kṛṣṇa jí dá vše potřebné k tomu, aby dosáhla úrovně oddané služby. To je dokonalost života. Védská Upaniṣada to popisuje takto:

Pán Kṛṣṇa potvrzuje totéž v Bhagavad-gītě (10.10):

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám pochopení, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” Z toho plyne, že i když člověk může začít s karma-yogou, jñāna-yogou či aṣṭāṅga-yogou, musí dospět na úroveň bhakti-yogy. Do té doby nemůže dosáhnout seberealizace a realizace Absolutní Pravdy.

Lidé se někdy ptají, proč toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zastává pouze uctívání Kṛṣṇy na úkor polobohů. Zde je dána odpověď. Příklad zalévání kořene stromu je velice výstižný. V Bhagavad-gītě (15.1) je řečeno: ūrdhva-mūlam adhaḥ-śākham — tento vesmírný projev se expanduje směrem dolů a jeho kořenem je Nejvyšší Osobnost Božství. Pán to potvrzuje v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Jsem zdrojem všech duchovních a hmotných světů.” Kṛṣṇa je kořenem všeho, a služba Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi (kṛṣṇa-sevā) tedy automaticky zahrnuje službu všem polobohům. Někdy se říká, že karma a jñāna vyžadují k úspěšnému vykonání příměs bhakti, a jindy se říká, že také bhakti potřebuje k úspěšnému dokončení karmu a jñānu. Skutečnost je však taková, že karma a jñāna bez bhakti nemohou být úspěšné, ale bhakti pomoc karmy a jñāny nepotřebuje. Śrīla Rūpa Gosvāmī prohlásil: anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam — čistá oddaná služba nesmí být znečištěna karmou a jñānou. Moderní společnost se zabývá různými druhy dobročinného, humanitárního a jiného úsilí, ale lidé nevědí, že tyto činnosti nebudou nikdy úspěšné, dokud nebude v jejich středu Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Někdo se může ptát, co je špatného na uctívání Kṛṣṇy a zároveň různých částí Jeho těla, polobohů, a na to rovněž odpovídá tento verš. Jde o to, že dodáváním potravy žaludku jsou smysly (indriyāḥ) automaticky uspokojené. Snaží-li se někdo nezávisle krmit své oči a uši, povede to pouze k chaosu. Budeme-li jednoduše dodávat potravu žaludku, uspokojíme všechny smysly najednou. Není nutné a ani možné sloužit individuálním smyslům nezávisle. Služba Kṛṣṇovi (kṛṣṇa-sevā) tedy znamená, že vše je úplné. To potvrzuje Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.62): kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya — vykonáváním oddané služby Pánu, Nejvyšší Osobnosti Božství, je automaticky vykonáno vše.

Neosobní filozofové kvůli svému nedostatečnému poznání nechápou, jak může vše pocházet z Nejvyššího Pána a poté s Ním opět splynout. Brahma-saṁhitā (5.40) potvrzuje:

Transcendentální paprsky záře Brahmanu vycházejí z Kṛṣṇova těla a v nich se nachází vše. To potvrzuje Bhagavad-gītā (9.4). Mat-sthāni sarva-bhūtāni. I když Kṛṣṇa není všude Osobně přítomný, Jeho energie je příčinou všeho stvoření. Celý vesmírný projev není ničím jiným než ukázkou Kṛṣṇovy energie.

Dva příklady dané v tomto verši jsou velice názorné. Během období dešťů napomáhá déšť růstu zeleniny, a umožňuje tak člověku i zvířatům získat životní energii. Když neprší, potravy je málo a člověk i zvířata umírají. Všechny rostliny i pohyblivé živé bytosti pocházejí původně ze země a opět se do ní vracejí. Stejně tak vychází celková hmotná energie z těla Kṛṣṇy a tehdy se celý vesmírný projev stane viditelným. Když Kṛṣṇa Svou energii pohltí, vše zaniká. To je jinými slovy vysvětleno v Brahma-saṁhitě (5.48):

Celé toto hmotné stvoření pochází z těla Nejvyššího Pána a v době zničení do Něho opět vstupuje. Tento proces tvoření a ničení probíhá díky dýchání Mahā-Viṣṇua, který je pouze úplnou částí Kṛṣṇy.

Tento verš potvrzuje filozofii současné totožnosti a odlišnosti (acintya-bhedābheda-tattva), kterou hlásal Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Nejvyšší Osobnost Božství se od tohoto vesmírného projevu současně liší a neliší. V jednom z předcházejících veršů bylo vysvětleno, že Nejvyšší Osobnost Božství je — podobně jako kořen stromu — původní příčinou všeho. Rovněž bylo vysvětleno, jakým způsobem Nejvyšší Pán prostupuje vším. Je přítomný ve všech částech tohoto hmotného projevu. Jelikož se Pánova energie od Pána neliší, neliší se od Něho ani tento hmotný vesmírný projev, přestože vypadá odlišně. Sluneční svit se neliší od samotného slunce, ale zároveň se od něho také liší. Když stojíme ve slunečním svitu, nestojíme ještě na samotném Slunci. Ti, kdo jsou v tomto hmotném světě, žijí v tělesných paprscích Nejvyššího Pána, ale kvůli hmotnému podmínění Ho nevidí Osobně.

Slovo padam označuje místo, kde Nejvyšší Osobnost Božství pobývá. Īśopaniṣad potvrzuje: īśāvāsyam idaṁ sarvam. Vlastník domu může žít jen v jednom pokoji, ale patří mu celý dům. Král může žít v jednom pokoji Buckinghamského paláce, ale celý palác je považován za jeho vlastnictví. Nemusí žít v každém pokoji, aby byl palác jeho. Je možné, že v pokojích není tělesně přítomný, ale celý palác přesto zůstává jeho královským sídlem.

Sluneční svit je světlo, samotná planeta Slunce je světlo a bůh Slunce je také světlo. Sluneční svit a bůh Slunce, Vivasvān, však nejsou totožní. To je význam současné totožnosti a odlišnosti (acintya-bhedābheda-tattva). Všechny planety spočívají ve slunečním svitu a díky teplu vycházejícímu ze Slunce obíhají po svých drahách. Sluneční svit způsobuje, že stromy a rostliny na každé planetě rostou a mění barvy, a jelikož ho tvoří sluneční paprsky, neliší se od Slunce. Všechny planety spočívající ve slunečním svitu se tedy od Slunce také neliší. Celý hmotný svět zcela závisí na Slunci, neboť je jeho výtvorem, a Slunce jakožto příčina je nevyhnutelně přítomné ve svých důsledcích. Stejně tak je Kṛṣṇa příčinou všech příčin a důsledky jsou prostoupeny původní příčinou. Celý vesmírný projev je třeba chápat jako expandovanou energii Nejvyššího Pána.

Když člověk spí, jeho smysly jsou nečinné, ale to neznamená, že žádné nemá. Až se probudí, budou opět činné. Stejně tak je toto vesmírné stvoření někdy projevené a jindy neprojevené, jak uvádí Bhagavad-gītā (bhūtvā bhūtvā pralīyate). Když vesmírný projev zmizí, je to určitý druh spánku, nečinný stav. Ať už je vesmírný projev činný nebo nečinný, energie Nejvyššího Pána existuje vždy. Slova “objevit se” a “zmizet” se tedy týkají pouze vesmírného projevu.

Tma, světlo a mraky se někdy objeví a jindy zmizí, ale i když zmizí, existují neustále v potenciálním stavu. Někdy na nebi vidíme mraky, někdy prší a jindy sněží. Někdy vnímáme noc a jindy den, někdy světlo a jindy tmu. To vše existuje díky slunci, ale samotné Slunce tyto změny neovlivňují. Nejvyšší Pán je sice původní příčinou celého vesmírného projevu, ale hmotná existence Ho také neovlivňuje. To potvrzuje Bhagavad-gītā (7.4):

“Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego—všech těchto osm prvků představuje Mé oddělené hmotné energie.”

I když jsou hmotné prvky energií Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou oddělené, a Nejvyšší Pán tedy není hmotnými podmínkami ovlivněn. Vedānta-sūtra potvrzuje: janmādy asya yataḥ — stvoření, udržování a zničení tohoto vesmírného projevu nastává díky Nejvyšší Osobnosti Božství. Pána však tyto změny na úrovni hmotných prvků neovlivňují. To vyjadřuje slovo pravāha (“emanace”). Slunce vždy jasně září a mraky nebo tma na něho nepůsobí. Také Nejvyšší Pán je neustále přítomný ve Své duchovní energii a nepůsobí na Něho hmotné emanace. Brahma-saṁhitā (5.1) potvrzuje:

“Kṛṣṇa, známý jako Govinda, je Nejvyšší Bůh. Má věčné duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ a je prvotní příčinou všech příčin.” I když je Kṛṣṇa původní příčinou, příčinou všech příčin, je parama, transcendentální, a Jeho podoba je sac-cid-ānanda, věčná a duchovně blažená. Kṛṣṇa je útočištěm všeho — to je závěr všech písem. On Sám je vzdálenou, a hmotná příroda bezprostřední příčinou vesmírného projevu. V Caitanya-caritāmṛtě je uvedeno, že pokládat prakṛti neboli přírodu za příčinu všeho je totéž jako považovat bradavky na krku kozy za zdroj mléka. Hmotná příroda je bezprostřední příčinou vesmírného projevu, ale původní příčinou je Nārāyaṇa, Kṛṣṇa. Někdy si lidé myslí, že příčinou hliněného hrnce je hlína. Na hrnčířském kruhu můžeme vidět mnoho hlíny, která vystačí na výrobu mnoha hrnců, a neinteligentní lidé řeknou, že tato hlína je příčinou hrnců. Ti, kdo jsou však skutečně pokročilí, zjišťují, že původní příčinou je hrnčíř, který dodává hlínu a roztáčí kolo. Hmotná příroda může napomáhat stvoření vesmírného projevu, ale není jeho původní příčinou. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (9.10):

“Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé i nehybné bytosti.”

Nejvyšší Pán pohlédne na hmotnou energii a Jeho pohledem jsou vzrušeny tři kvality přírody. Tehdy nastane stvoření. Příroda tedy není příčinou hmotného projevu. Nejvyšší Pán je příčinou všech příčin.

Podle védských závěrů existují tři příčiny stvoření — čas, materiál a stvořitel. Všechny společně se nazývají tritayātmaka, “tři příčiny”. Tyto tři příčiny se podílejí na stvoření všeho v hmotném světě a všechny je nalezneme v Osobnosti Božství. To potvrzuje Brahma-saṁhitā: sarva-kāraṇa-kāraṇam. Nārada Muni proto Pracetům radí, aby uctívali přímou příčinu, Nejvyšší Osobnost Božství. Jak bylo uvedeno dříve, zalévání kořene posiluje všechny části stromu. Na radu Nārady Muniho bychom se měli přímo zapojit do oddané služby. To zahrnuje veškeré zbožné činnosti. Caitanya-caritāmṛta uvádí: kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya—uctívá-li někdo Nejvyššího Pána, Kṛṣṇu, oddanou službou, automaticky tím vykonává všechny ostatní zbožné činnosti. V tomto verši jsou velice významná slova sva-tejasā dhvasta-guṇa-pravāham. Nejvyššího Pána nikdy neovlivňují hmotné vlastnosti, přestože všechny emanují z Jeho duchovní energie. Ti, kdo si skutečně osvojili toto poznání, dovedou využít vše ve službě Pánu, neboť v tomto hmotném světě neexistuje nic, co by s Nejvyšší Osobností Božství nebylo spojené.

To jsou některé ze způsobů, jak může oddaný uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Jako první je uvedeno dayayā sarva-bhūteṣu, prokazování milosti všem podmíněným duším. Nejlepší způsob, jak prokazovat milost, je šířit vědomí Kṛṣṇy. Celý svět trpí nedostatkem tohoto poznání. Lidé by měli vědět, že Nejvyšší Osobnost Božství je původní příčinou všeho, a s tímto poznáním by se každý měl přímo zapojit do oddané služby Pánu. Ti, kdo jsou skutečně učení, pokročilí v duchovním chápání, musí kázat vědomí Kṛṣṇy po celém světě, aby lidé mohli přijmout tuto metodu a dovést své životy k úspěchu.

Slovo sarva-bhūteṣu je významné, neboť se vztahuje nejen na lidi, ale na všechny živé bytosti, které se rodí v 8 400 000 životních druzích. Oddaný může pomoci nejen lidstvu, ale všem živým bytostem. Každý může získat duchovní prospěch ze zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Kdykoliv zní transcendentální vibrace Hare Kṛṣṇa, mají z toho užitek i stromy, zvířata a hmyz. Ten, kdo zpívá nahlas Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, prokazuje milost všem živým bytostem. Aby oddaní mohli šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po celém světě, musí být spokojeni v jakýchkoliv podmínkách.

Čistému oddanému nevadí, má-li jít kázat do pekla. Nejvyšší Pán žije i v srdci prasete, přestože Jeho sídlo je na Vaikuṇṭě. Čistý oddaný zůstane díky svému neustálému styku s Nejvyšší Osobností Božství čistým oddaným, i když bude kázat v pekle. Pro dosažení tohoto stavu je nutné ovládat své smysly, a ty jsou automaticky ovládnuty, když mysl slouží Pánu.

Z předchozího verše je jasné, že Nejvyšší Osobnost Božství, Janārdanu, velice rychle potěší činnosti Jeho oddaných. Čistý oddaný je vždy pohroužen v myšlenkách na Nejvyšší Osobnost Božství. Je řečeno: śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ. Díky neustálým myšlenkám na Kṛṣṇu je srdce oddaného prosté všech tužeb. Živá bytost, která je v hmotném světě, má srdce plné hmotných tužeb, ale když se očistí, nemyslí již na nic hmotného. Yogī, jehož mysl je zcela očištěná, dosáhne dokonalého stádia mystické yogy, kdy ve svém srdci neustále vidí Nejvyšší Osobnost Božství (dhyanāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ). Oddaného, v jehož srdci již sídlí Pán, nemohou znečistit kvality hmotné přírody. Dokud je živá bytost ovládána hmotnými kvalitami, touží po mnoha věcech a vytváří mnoho plánů pro hmotný smyslový požitek, ale jakmile vnímá v srdci Pána, všechny její hmotné touhy zmizí. Když je mysl zcela prostá hmotných tužeb, oddaný může na Pána myslet neustále. Tak začne plně záviset na Pánových lotosových nohách. Caitanya Mahāprabhu se modlí:

“Můj milý Pane, jsem Tvůj věčný služebník, ale nějakým způsobem jsem poklesl do oceánu tohoto hmotného světa. Vyzdvihni mě laskavě a umísti mě jako smítko prachu k Tvým lotosovým nohám.” (Śikṣāṣṭaka 5) Také Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura se modlí:

“Můj milý Pane, nyní jsi zde s dcerou krále Vṛṣabhānua, Śrīmatī Rādhārāṇī. Buďte ke mně prosím milostiví. Neodhánějte mě, protože kromě Vás nemám jiné útočiště.”

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tak začne záviset na Svém oddaném. Je nepřemožitelný, ale Jeho čistý oddaný Ho přesto přemůže. Pán vychutnává závislost na Svém oddaném, jako si Kṛṣṇa vychutnával Svou závislost na milosti matky Yaśody. Považovat se za závislého na Svém oddaném Mu skýtá velký požitek. Král někdy zaměstnává šaška, který ho svými žerty občas uráží. Králi se ovšem takové zábavy líbí. Každý uctívá Nejvyššího Pána s velkým respektem, a proto si Pán někdy přeje od Svých oddaných zakusit trest. Vztah, který věčně existuje mezi Pánem a Jeho oddanými, je tedy pevně ustanovený, stejně jako nebe nad hlavou.

Nejvyšší Osobnost Božství závisí na Svých čistých oddaných. Nikdy nepřijímá oběti neoddaných. Čistý oddaný je ten, kdo cítí, že nevlastní nic hmotného. Oddaní jsou vždy šťastní, že vlastní oddanou službu Pánu. Někdy mohou vypadat po hmotné stránce chudí, ale po duchovní stránce jsou pokročilí a bohatí, a proto je má Nejvyšší Pán nadevše rád. Takoví oddaní jsou osvobozeni od připoutanosti k rodině, společnosti, přátelství, dětem a tak dále. Zříkají se záliby ve všech těchto druzích hmotného vlastnictví a jsou vždy šťastni, že vlastní útočiště u lotosových nohou Pána. Nejvyšší Osobnost Božství chápe postavení Svého oddaného. Pokud se někdo čistému oddanému vysmívá, Pán se k takovému člověku nikdy nebude hlásit. Nejvyšší Osobnost Božství nikdy neodpustí tomu, kdo uráží čistého oddaného. V historii existuje mnoho takových příkladů. Velký mystický yogī Durvāsā Muni urazil velkého oddaného Ambarīṣe Mahārāje a měl být potrestán Pánovou Sudarśana cakrou. Pán mu neprominul, ani když velký mystik přišel přímo za Ním. Ti, kdo jsou na cestě osvobození, si musí dávat veliký pozor, aby neurazili čistého oddaného.

Bohyni štěstí Lakṣmī uctívají všichni materialisté, včetně velkých králů a polobohů na nebeských planetách. Ona však neustále touží po Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože Pán její službu nepotřebuje. Brahma-saṁhitā říká, že Pána uctívají stovky a tisíce bohyní štěstí, ale On nepotřebuje službu žádné z nich, protože bude-li chtít, může si Svou duchovní energií, energií blaženosti, vytvořit milióny jiných. Tatáž Osobnost Božství ze Své bezpříčinné milosti závisí na Svých oddaných. Jaké štěstí tedy muselo potkat oddaného, jehož Pán obdařil touto přízní! Který nevděčný oddaný by neuctíval Pána a nechtěl Mu oddaně sloužit? Oddaný ve skutečnosti nemůže ani na okamžik zapomenout, jak je Nejvyšší Osobnosti Božství zavázán. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Nejvyšší Pán i Jeho oddaný jsou rasa-jña, plni transcendentální nálady. Jejich vzájemné pouto nelze nikdy považovat za hmotné — je vždy transcendentální skutečností. Existuje celkem osm druhů transcendentální extáze (bhāva, anubhāva, sthāyi-bhāva atd.), jež rozebírá Nektar oddanosti. Ti, kdo si nejsou vědomi postavení živé bytosti a Nejvyšší Osoby, Kṛṣṇy, si myslí, že vzájemná připoutanost Pána a Jeho oddaných je výtvorem hmotné energie. Ve skutečnosti je ale tato připoutanost pro Nejvyššího Pána i pro oddaného přirozená a nelze ji považovat za hmotnou.

O Nejvyšší Osobnosti Božství je třeba naslouchat od čistého oddaného. Pracetům se této příležitosti dostalo milostí velkého mudrce Nārady, který jim pověděl o činnostech Nejvyššího Pána a Jeho oddaných.

Zde vidíme, jak díky naslouchání o slávě Pána od realizovaného oddaného Pracetové snadno vyvinuli silnou připoutanost k Nejvyšší Osobnosti Božství. Poté, když na konci svých životů meditovali o lotosových nohách Pána, dospěli k nejvyššímu cíli, na Viṣṇuloku. To, že každý, kdo neustále naslouchá o slávě Pána a myslí na Jeho lotosové nohy, dosáhne tohoto nejvyššího cíle, je zaručené. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (18.65):

“Vždy na Mě mysli a staň se Mým oddaným, uctívej Mě a klaň se Mi. Takto ke Mně bezpochyby přijdeš. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.”

Śrīmad-Bhāgavatam popisuje slávu Pána a Jeho oddaných. Jelikož se zaobírá pouze oslavováním Pána, je přirozené, že je automaticky následuje oslavování Pánových oddaných.

Dhruva Mahārāja byl synem krále Uttānapādy a popis činností jejich potomků končí u Pracetů. Nyní má Śrī Śukadeva Gosvāmī v úmyslu popsat potomky Mahārāje Priyavraty, druhého syna Svāyambhuvy Manua.

To je známka sdružování se s velkými oddanými. Oddaný přijímá pokyny od osvobozené duše, a díky tomu je zaplaven extází transcendentální blaženosti. Prahlāda Mahārāja prohlásil:

Nikdo se nemůže stát dokonalým oddaným Pána, aniž by se dotkl lotosových nohou velkého oddaného. Ten, kdo nemá nic společného s tímto hmotným světem, se nazývá niṣkiñcana. Proces seberealizace a návratu domů, zpátky k Bohu, znamená odevzdat se pravému duchovnímu mistrovi a přijmout prach z jeho lotosových nohou na svou hlavu. Tímto způsobem člověk pokročí na cestě transcendentální realizace. Vidura měl právě takový vztah s Maitreyou, a dosáhl tak kýžených výsledků.

Tento hmotný svět je tamaḥ, temnota, a duchovní svět je světlo. Vedy přikazují, aby se každý snažil dostat z temnoty a jít do království světla. Informace o tomto království lze získat milostí seberealizované duše. Člověk se také musí zbavit všech hmotných tužeb. Jakmile se jich zbaví a stýká se s osvobozenou osobou, jeho cesta zpátky domů, zpátky k Bohu, je volná.

Když chce světec navštívit své příbuzné, nevede ho k tomu žádná hmotná touha. Chce jim pouze dát nějaké pokyny pro jejich dobro. Vidura byl členem královské rodiny Kuruovců, a přestože věděl, že všichni rodinní příslušníci zahynuli v bitvě na Kurukṣetře, chtěl navštívit svého staršího bratra Dhṛtarāṣṭru a pokusit se ho vyprostit z pout māyi. Jde-li velký světec, jako je Vidura, navštívit své příbuzné, pak jedině proto, aby je vysvobodil ze zajetí, ve kterém je drží māyā. Vidura se tedy s úctou poklonil svému duchovnímu mistrovi a odešel do Hastināpuru, království Kuruovců.