Polobozi a démoni vyhlašují příměří

Pán říká v Bhagavad-gītě (4.6):

“Ačkoliv jsem nezrozený a Mé transcendentální tělo nikdy nezaniká a ačkoliv jsem Pánem všech živých bytostí, přesto se zjevuji v každém věku ve své původní transcendentální podobě.” V následujícím verši Bhagavad- gīty (4.7) Pán říká:

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Vidíme, že i když je Nejvyšší Pán nezrozený, nikdy nepřestává přicházet na tento svět v různých podobách inkarnací, například jako Pán Kṛṣṇa a Pán Rāma. Jelikož jsou Jeho inkarnace věčné, jsou věčné i Jejich různé činnosti. Nejvyšší Osobnost Božství se nezjevuje proto, že by Ho k tomu nutila karma jako obyčejné živé bytosti, které jsou nuceny přijmout určitý druh těla. Z toho vyplývá, že Pánovo tělo a všechny Jeho činnosti jsou transcendentální, neznečištěné hmotnými kvalitami přírody. Tyto zábavy Pánu skýtají transcendentální blaženost. Důležitý význam zde má slovo aparigaṇya-dhāmne. Zjevení Pána v různých podobách nemá hranic a všechny tyto inkarnace jsou věčné, blažené a plné poznání.

Védské mantry uvádějí: yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Když oddaný vidí Nejvyšší Osobnost Božství prostřednictvím své meditace nebo když vidí Pána osobně, tváří v tvář, poznává vše v tomto vesmíru. Nic pro něj nezůstane neznámé. Oddanému, který spatřil Nejvyšší Osobnost Božství, je plně zjeveno vše o hmotném světě. Bhagavad- gītā (4.34) proto radí:

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, jelikož vidí pravdu.” Pán Brahmā je jednou z těchto seberealizovaných autorit (svayambhūr nāradaḥ śambhuḥ kumāraḥ kapilo manuḥ). Člověk tedy musí být přijat do učednické posloupnosti Pána Brahmy, a pak může plně pochopit Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo viśva-mūrtau zde vyjadřuje, že vše existuje v podobě Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo je schopen uctívat Nejvyššího Pána, může vidět vše v Něm a Jeho ve všem.

Pán říká v Bhagavad-gītě (9.10):

“Tato hmotná příroda, která je jednou z Mých energií, jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Podle jejích zákonů je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.” Hmotná energie tvoří, udržuje a ničí veškerý vesmírný projev podle pokynů Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který do tohoto vesmíru vstupuje jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu, ale zároveň zůstává nedotčený hmotnými kvalitami. V Bhagavad-gītě Pán označuje tuto māyu — vnější energii, jež tvoří hmotný svět — slovy mama māyā, “Moje energie”, neboť jedná zcela pod Jeho kontrolou. Tyto skutečnosti mohou realizovat pouze ti, kdo jsou dobře obeznámeni s védským poznáním a pokročilí ve vědomí Kṛṣṇy.

I když je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nirguṇa — nelze Ho nalézt v hmotném světě — zároveň celým hmotným světem prostupuje, jak uvádí Bhagavad-gīta (mayā tatam idaṁ sarvam). Hmotný svět není nic jiného než expanze Pánovy hmotné energie a celý vesmírný projev spočívá na Něm (mat-sthāni sarva-bhūtāni). Přesto zde Nejvyššího Pána není možné nalézt (na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ). Oddaný však může spatřit Nejvyšší Osobnost Božství díky praktikování bhakti-yogy. Člověk se obvykle nezačíná věnovat bhakti-yoze, aniž by se jí zabýval již v minulých životech. Navíc s ní může začít jedině milostí duchovního mistra a Kṛṣṇy. Guru- kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja. Semeno oddané služby lze získat milostí gurua, duchovního mistra, a Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Pouze praktikováním bhakti-yogy se dá získat přízeň Nejvyššího Pána a uvidět Ho tváří v tvář (premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti). Pána není možné spatřit prostřednictvím jiných metod, jakými jsou karma, jñāna nebo yoga. Oddaný musí rozvíjet bhakti-yogu pod vedením duchovního učitele (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam). Pak může Pána vidět dokonce i v tomto hmotném světě, kde je Pán neviditelný. To potvrzuje Bhagavad-gītā (bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ) i Śrīmad-Bhāgavatam (bhaktyāham ekayā grāhyaḥ). Oddanou službou lze tedy získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože materialisté Pána nevidí a nedokáží Mu porozumět.

V tomto verši je rozvíjení bhakti-yogy přirovnáno k mnoha hmotným činnostem. Třením můžeme ze dřeva získat oheň, kopáním ze země obilniny a vodu a z kravského vemene dojením nektarové mléko. Mléko se přirovnává k nektaru, který může člověk pít, aby byl nesmrtelný. Samotné pití mléka samozřejmě nikomu nesmrtelnost nezaručí, ale může prodloužit jeho život. V moderní civilizaci lidé nepovažují mléko za důležité, a proto nežijí příliš dlouho. I když se v současném věku mohou dožít až sta let, jejich život se zkracuje tím, že nepijí dostatek mléka. To je známka Kali-yugy. V Kali-yuze lidé místo pití mléka raději zabíjejí zvířata a jedí jejich maso. Nejvyšší Pán svými pokyny v Bhagavad-gītě (go-rakṣya) nabádá k ochraně krav. Krávu je třeba chránit, brát si od ní mléko a různými způsoby ho zpracovávat. Člověk by měl požívat mléko v hojnosti, a tak si prodlužovat život, rozvíjet mozek, vykonávat oddanou službu a nakonec získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak jako je nezbytné obděláváním země získávat obilniny a vodu, je rovněž nezbytné ochraňovat krávy a z jejich vemen získávat nektarové mléko.

Lidé tohoto věku tíhnou k průmyslovému podnikání, aby si zajistili pohodlný život, ale odmítají vynakládat úsilí na oddanou službu, jejíž pomocí mohou dosáhnout konečného cíle života, návratu domů, zpět k Bohu. Bohužel, jak je řečeno: na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇuṁ durāśayā ye bahir- artha-māninaḥ. Lidé bez duchovního vzdělání nevědí, že konečným cílem života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Jelikož na to zapomínají, musí těžce pracovat, i když jim to přináší zklamání (moghāśā mogha-karmāṇo mogha-jñānā vicetasaḥ). Takzvaní vaiśyové — průmyslníci či obchodníci — se angažují ve velkých průmyslových podnicích, ale obilniny a mléko je nezajímají. Jak je však naznačeno zde, vykopeme-li vodu, můžeme i na poušti pěstovat obilniny; pěstujeme-li obilniny a zeleninu, můžeme chránit krávy; ochráníme-li krávy, můžeme od nich získat velké množství mléka, a budeme-li mít dostatek mléka, obilnin a zeleniny, můžeme připravit stovky chutných jídel. Toto jídlo můžeme šťastně jíst, a tak se vyvarovat průmyslových podniků a nezaměstnanosti.

Zemědělství a ochrana krav jsou cestou, jak se zbavit hříchů a následně vyvinout pouto k oddané službě. Hříšní lidé nemohou být k oddané službě přitahováni. V Bhagavad-gītě (7.28) je uvedeno:

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech a jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány, jsou osvobozeni od dualit iluze a s odhodláním Mi slouží.” Většina lidí v tomto věku Kali žije krátce, hříšně, je nešťastná a podléhá stresu (mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyā hy upadrutāḥ). Jim Caitanya Mahāprabhu poradil:

“Jediným způsobem osvobození v tomto věku hádek a pokrytectví je zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.”

Oddaní Pána si neustále velice přejí spatřit Nejvyššího Pána tváří v tvář, ale nevyžadují od Něho, aby se jim zjevil. Pro čistého oddaného by tento požadavek byl v rozporu s oddanou službou. Śrī Caitanya Mahāprabhu tuto lekci učí ve své Śikṣāṣṭace. Adarśanān marma-hatāṁ karotu vā. Oddaný vždy touží spatřit Pána tváří v tvář, ale i když je zoufalý, že Pána nevidí — byť i život za životem — nikdy Pánovi nebude přikazovat, aby se zjevil. To je známka čisté oddanosti. Proto v tomto verši nacházíme slovo ati-cira-īpsita-artham, což znamená, že oddaný se velice dlouho uchází o možnost vidět Pána. Pokud se Pán oddanému zjeví proto, že si to sám přeje, oddaný je nesmírně šťastný; jako Dhruva Mahārāja, když osobně spatřil Nejvyšší Osobnost Božství. Když Dhruva Mahārāja uviděl Pána, nechtěl Ho žádat o žádné požehnání. Pouhým pohledem na Pána se cítil tak uspokojen, že Ho nechtěl o nic prosit (svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce). Čistý oddaný je neustále zaměstnán oddanou službou Pánu — bez ohledu na to, zda Pána vidí nebo ne — a vždy doufá, že jednou se mu Pán bude chtít zjevit, a že Ho tedy bude moci spatřit tváří v tvář.

V Bhagavad-gītě (13.3) se uvádí: kṣetra-jñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata. Individuální duše jsou vlastníky individuálních těl, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je vlastníkem všech těl. Jelikož je svědkem v těle každého, nic Mu není neznámé. Ví, co potřebujeme. Naší povinností proto je upřímně vykonávat oddanou službu pod vedením duchovního mistra. Kṛṣṇa nám pak ze své milosti dá, cokoliv budeme k vykonávání oddané služby potřebovat. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy musíme jednoduše plnit nařízení Kṛṣṇy a gurua. Kṛṣṇa pak zajistí všechny nezbytnosti, i když o ně nebudeme žádat.

V tomto verši má veliký význam slovo dvija-deva-mantram. Slovo mantra znamená “to, co nás vysvobozuje z hmotného světa”. Jedině dvijové (brāhmaṇové) a devové (polobozi) mohou být díky pokynům Nejvyšší Osobnosti Božství vysvobozeni z hmotné existence. Cokoliv Nejvyšší Osobnost Božství řekne, je mantra vhodná pro to, aby podmíněné duše vyprostila z mentální spekulace. Všechny podmíněné duše zápasí o přežití (manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati). Vysvobození z tohoto zápasu představuje ten nejvyšší prospěch, ale není možné, dokud člověk nedostane mantru od Nejvyšší Osobnosti Božství. Počáteční mantrou je Gāyatrī mantra. Tu člověk dostane poté, co se očistí a kvalifikuje na brāhmaṇu neboli dviju, a pouhým pronášením této mantry může být vysvobozen. Gāyatrī mantra je však vhodná pouze pro brāhmaṇy a polobohy. V Kali-yuze jsme všichni v nesmírně těžkém postavení a potřebujeme vhodnou mantru, která by nás vysvobodila z nebezpečí tohoto věku. Proto nám Nejvyšší Osobnost Božství ve své inkarnaci jako Pán Caitanya dává mantru Hare Kṛṣṇa.

“Jediným způsobem osvobození v tomto věku hádek a pokrytectví je zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.” Ve své Śikṣāṣṭace Pán Caitanya říká: paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam — “Sláva zpívání śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanu!” Mahā- mantru Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare zpívá přímo samotný Pán, který nám ji dává pro naše vysvobození.

Prostředky, jak se vysvobodit z nebezpečí hmotné existence, si nemůžeme vymýšlet sami. Dokonce i polobozi, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, a Prajāpatiové, jako je Dakṣa, jsou zde popsáni jako jiskry v zářící přítomnosti Nejvyššího Pána, který je přirovnán k velkému ohni. Jiskry jsou krásné tak dlouho, dokud jsou v ohni. Stejně tak my musíme zůstávat ve styku s Nejvyšší Osobností Božství a neustále se zaměstnávat oddanou službou, neboť pak budeme stále jasně zářit a svítit. Jakmile odpadneme od služby Pánu, naše záře a světlo ihned vyhasnou nebo se alespoň na nějaký čas přeruší. Když my, živé bytosti, které jsme jako jiskry původního ohně, Nejvyššího Pána, poklesneme do hmotných podmínek, musíme přijmout mantru od Nejvyšší Osobnosti Božství, jak ji nabízí Śrī Caitanya Mahāprabhu. Zpíváním této mantry Hare Kṛṣṇa se zbavíme všech těžkostí v hmotném světě.

Jedno slovo v tomto verši má dvě podání — kālena a kāvyena. Kālena znamená “obdarováni přízní času” a kāvyena znamená “obdařeni přízní Śukrācāryi (duchovního mistra Daityů)”. Démoni a Daityové byli obdařeni oběma druhy přízně, a proto Nejvyšší Pán poradil polobohům, aby na nějakou dobu uzavřeli příměří, dokud nebude čas přát jim.

Had a myš byli jednou společně polapeni v koši. Had obvykle myši žere, a byla to pro něho tedy dobrá příležitost. Oba však byli zavřeni v koši a had by se z něho nedostal, i kdyby myš sežral. Proto se rozhodl uzavřít s myší příměří a vyzvat ji, aby v koši vyhryzala díru, kterou budou moci oba utéct. Měl v plánu, až bude díra hotová, myš sežrat a z koše utéci. To se nazývá logika hada a myši.

Zde je zřejmé, že když se do mléka přidají různé druhy bylin, popínavých a ostatních rostlin a travin a mléko se stlouká stejně jako při stloukání másla, aktivní složky rostlin se smíchají s mlékem a výsledkem je nektar.

Je vidět, že stloukáním oceánu mléka z něj mělo vzniknout mnoho věcí — například jed, cenné drahokamy, nektar a mnoho krásných žen. Pán však polobohům radí, aby nedychtili po drahokamech či krásných ženách, ale trpělivě čekali na nektar. Opravdovým záměrem bylo získat nektar.

Védská etiketa přikazuje: gṛhe śatrum api prāptaṁ viśvastam akutobhayam. Když nepřátelé přijdou do domu protivníka, měli by být přivítáni takovým způsobem, aby zapomněli na veškeré nepřátelství. Bali Mahārāja byl dobře obeznámen s uměním boje a uzavírání míru. Přijal proto polobohy velice vstřícně, i když jeho velitelé byli rozrušení. Toto jednání bylo běžné rovněž v průběhu boje mezi Pāṇḍuovci a Kuruovci. Ve dne Pāṇḍuovci a Kuruovci bojovali ze všech sil, ale když skončil den, navzájem se navštěvovali ve svých táborech jako přátelé a byli tak také přijímáni. V průběhu těchto přátelských setkání poskytoval nepřítel svému protivníkovi cokoliv si přál. To byla tehdejší pravidla.

Z tohoto verše se plyne, že politika, diplomacie, sklon k podvádění a všechno, s čím se setkáváme v tomto světě při individuálních a společenských opatřeních mezi dvěma stranami, existuje i na vyšších planetárních soustavách. Polobozi šli za Balim Mahārājem s návrhem vytvořit nektar a Daityové, démoni, návrh okamžitě přijali — mysleli si, že polobozi jsou již zesláblí, a až bude nektar k dispozici, vezmou jim ho a použijí jej pro své vlastní účely. Polobozi měli nepochybně podobné úmysly. Jediný rozdíl spočívá v tom, že Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Viṣṇu, byl na straně polobohů, protože byli Jeho oddaní, zatímco démonům byl Pán Viṣṇu lhostejný. Po celém vesmíru existují dvě strany — strana Viṣṇua neboli stoupenců vědomí Boha a strana bezbožných. Bezbožná strana není nikdy šťastná či vítězná, ale strana vědomá si Boha je šťastná a vítězná vždy.

Slovo saṁvidam je v tomto verši významné. Jak polobozi, tak démoni přistoupili na to, že alespoň na nějaký čas přestanou bojovat a pokusí se vytvořit nektar. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává:

Slovo saṁvit se používá různými způsoby ve významu “v boji”, “ve slibech”, “pro uspokojení”, “k oslovení”, “praktickým činem”, “náznak” a “poznání”.

Zlato je přirozeně daleko těžší než kámen. Jelikož hora Mandara byla ze zlata, a proto těžší než kámen, polobozi a démoni ji nedokázali k oceánu mléka donést.

Zde je důkaz všemocnosti Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž stojí nade všemi. Existují dva druhy živých bytostí — démoni a polobozi — a Nejvyšší Osobnost Božství je nad oběma. Démoni věří v teorii “náhodného” stvoření, zatímco polobozi věří ve stvoření vykonané rukou Nejvyšší Osobnosti Božství. Všemocnost Nejvyššího Pána je v tomto verši dokázána tím, že jen jednou rukou zvedl horu Mandara spolu s polobohy i démony, umístil je na záda Garuḍy a přenesl k oceánu mléka. Polobozi neboli oddaní tento popis okamžitě přijmou, protože vědí, že Pán může zvednout cokoliv, bez ohledu na to, jak je to těžké. Když ale o této události uslyší démoni — i když i ti byli přepraveni společně s polobohy—řeknou, že je to mytologie. Je-li však Bůh všemohoucí, proč by pro Něho mělo být obtížné zvednout horu? Když Bůh udrží v prostoru nespočetně mnoho planet se stovkami a tisíci hor, jako je Mandara, proč by nemohl jednu z nich zvednout ve své ruce? To není mytologie. Rozdíl mezi věřícími a bezvěrci spočívá v tom, že oddaní uznávají události popsané ve védské literatuře, zatímco démoni si pouze vymýšlejí různé námitky a všechny tyto historické události označují za mytologii. Nejraději by interpretovali vše, co se ve vesmíru děje, jako náhodu, ale polobozi neboli oddaní nikdy nepokládají nic za náhodu — vědí, že vše je řízeno Nejvyšší Osobností Božství. To je rozdíl mezi polobohy a démony.

Pán požádal Garuḍu, aby místo opustil, protože had Vāsuki, který měl při stloukání sloužit jako provaz, se tam nemohl v jeho přítomnosti objevit. Garuḍa, přepravce Pána Viṣṇua, není vegetarián — pojídá velké hady. Vāsuki by jako velký had byl pro Garuḍu, nejlepšího z ptáků, přirozenou potravou. Pán Viṣṇu ho proto požádal, aby se vzdálil a umožnil tak přivést Vāsukiho ke stloukání oceánu horou Mandara, jež měla sloužit jako tlouk. Tyto úžasné činnosti řídí Nejvyšší Osobnost Božství. Nic se neděje náhodou. Přenést horu Mandara na zádech ptáka a uložit ji na správné místo by pro kohokoliv — ať už poloboha, či démona — bylo nejspíš obtížné, ale pro Nejvyšší Osobnost Božství je možné všechno, jak ukazuje tato zábava. Pro Pána není těžké zvednout horu jednou rukou a Garuḍa, Jeho přepravce, nesl všechny démony a polobohy společně Jeho milostí. Nejvyšší Pán je pro svoji všemohoucnost znám jako Yogeśvara, vládce všech mystických sil. Jestliže chce, může cokoliv udělat lehčím než bavlna nebo těžším než vesmír. Ti, kdo nevěří v Pánovy činnosti, nedovedou vysvětlit, jak se věci dějí. Používají slova jako “náhoda”, a tak se uchylují k neuvěřitelným představám. Nic není náhoda — vše zařizuje Nejvyšší Pán. Sám to potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram. Veškeré akce a reakce, ke kterým dochází ve vesmíru, se odehrávají pod dozorem Nejvyšší Osobnosti Božství. Démoni však nechápou Pánovu moc, a proto pokud se stane něco úžasného, považují to za náhodu.