Král Yayāti získává zpět své mládí

Seberealizace je hlavním cílem lidstva, který berou vážně lidé v kvalitě dobra, s vyvinutými bráhmanskými vlastnostmi. Kṣatriyové bývají většinou obdařeni hmotnými vlastnostmi, jež napomáhají k získávání hmotného majetku a uspokojování smyslů, ale duchovně pokročilé osoby se o hmotné bohatství nezajímají. Raději se spokojí s holými nezbytnostmi, které jim umožňují život zasvěcený duchovnímu pokroku v seberealizaci. Zde je konkrétně uvedeno, že ten, kdo vstoupí na politickou scénu-a zvláště to platí v moderní době-ztrácí příležitost dosáhnout lidské dokonalosti. Každému je však dostupná ta nejvyšší dokonalost, pokud bude naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu. To se nazývá nityaṁ bhāgavata-sevayā. Mahārāja Parīkṣit se věnoval politice, ale na konci života vyslechl Śrīmad- Bhāgavatam od Śukadevy Gosvāmīho, a díky tomu snadno dosáhl dokonalosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto doporučoval:

Pokud člověk pravidelně naslouchá Śrīmad-Bhāgavatamu od seberealizované duše, bude vysvobozen z hmotného zajetí bez ohledu na to, zda je pod vlivem kvality vášně, nevědomosti či dobra.

Ve védské společnosti je obvyklé uzavírat manželství mezi kṣatriyi, nebo mezi brāhmaṇy. Pokud se ale někdy uzavře sňatek mezi příslušníky různých tříd, takové manželství je pak dvojího druhu: anuloma a pratiloma. Anuloma neboli manželství brāhmaṇy s dcerou kṣatriyi je přípustné, avšak pratiloma neboli manželství mezi kṣatriyou a dcerou brāhmaṇy se běžně nedovoluje. Mahārāje Parīkṣita proto zajímalo, jak mohl mocný brāhmaṇa, jako byl Śukrācārya, přistoupit na myšlenku pratilomy. Chtěl vědět, co vedlo k tomuto neobvyklému sňatku.

Vrány nejsou schopny se živit samy a závisejí na zbytcích jídla, které hospodáři vyhodí do nádoby na odpadky. Brāhmaṇa zase závisí na svých žácích, a proto Śarmiṣṭhā po vyslechnutí ostrých slov nařkla Devayānī, že patří do rodiny žebráků, kteří připomínají vrány. Slovní potyčky vyvolané pro sebemenší záminku jsou pro ženy přirozené. Jak z tohoto příběhu vidíme, mají tuto povahu už odedávna.

Když král Yayāti vytahoval Devayānī ze studny, jistě se mu líbila její mladistvá krása, a proto se jí možná zeptal, k jaké kastě náleží. Devayānī mu na to rychle odpověděla: “Jsme již manželé, neboť jsi mě vzal za ruku.” To, že se ženich a nevěsta berou za ruce, platí ve všech společnostech. Jakmile tedy Yayāti uchopil ruku Devayānī, mohli být pokládáni za manžele. Devayānī se do hrdinného Yayātiho zamilovala, a proto ho žádala, aby si to nerozmyslel a nepřenechal ji nikomu jinému.

Kaca, syn učeného nebeského kněze Bṛhaspatiho, se kdysi učil u Śukrācāryi umění, jak oživit člověka, jenž předčasně zemřel. Toto umění, zvané mṛta-sañjīvanī, se zvláště používalo v době války. Ve válce bezpochyby umírali předčasně vojáci, ale pokud bylo jejich tělo neporušeno, bylo možné je pomocí tohoto umění přivést zpátky k životu. Umění mṛta- sañjīvanī ovládal Śukrācārya a mnozí další a Kaca, syn Bṛhaspatiho, se mu přišel k Śukrācāryovi naučit. Devayānī si přála Kacu za manžela, ale ten z úcty k Śukrācāryovi pohlížel na dceru svého gurua jako na výše postavenou, a proto se s ní odmítl oženit. Rozhněvaně ho tedy proklela, aby přesto, že se od jejího otce naučil umění mṛta-sañjīvanī, je nebyl schopen použít. Nato ji Kaca na oplátku také proklel, že nikdy nebude mít za manžela brāhmaṇu. Yayāti, který byl kṣatriyou, se Devayānī líbil, a z toho důvodu ho požádala, aby si ji vzal za právoplatnou manželku. Ačkoliv šlo o pratiloma-vivāhu, sňatek dcery z výše postavené rodiny se synem z níže postavené rodiny, vysvětlila, že se jedná o řízení prozřetelnosti.

Ve védské společnosti rodiče vždy brali v úvahu horoskopy chlapce a dívky, kteří se měli brát. Pokud se k sobě chlapec a dívka podle astrologických výpočtů po všech stránkách hodili, volba partnerů se nazývala yoṭaka a manželství bylo schváleno. Tato praxe byla v hindské společnosti běžná ještě před padesáti lety. Pokud však astrologické výpočty nesouhlasily, sňatek nemohl být uzavřen bez ohledu na to, jak byl chlapec bohatý či dívka krásná. Každý se rodí v jedné ze tří kategorií, zvaných deva-gaṇa, manuṣya-gaṇa a rakṣasa-gaṇa. Polobozi a démoni žijí v různých částech vesmíru a i někteří lidé připomínají polobohy, zatímco jiní zase démony. Jestliže astrologické výpočty poukázaly na rozpor mezi božskou a démonskou povahou, ke sňatku vůbec nedošlo. Podobně se braly v úvahu kategorie pratiloma a anuloma. Ústřední myšlenkou je, že pokud byli chlapec a dívka na stejné úrovni, dalo se očekávat, že jejich manželství bude šťastné, zatímco nerovnost by vedla k nešťastnému životu. Nyní se již sňatky neuzavírají tak opatrně, a proto se mnoho lidí rozvádí. Rozvod se stal v dnešní době běžnou záležitostí, ačkoliv dříve vydrželo manželství celý život a láska mezi manželi byla tak hluboká, že po mužově smrti žena dobrovolně zemřela nebo po celý zbytek života zůstala věrnou vdovou. To však již není možné, neboť lidská společnost poklesla na zvířecí úroveň. Manželství je nyní jen věcí dohody. Dāmpatye 'bhirucir hetuḥ (Bhāg. 12.2.3). Slovo abhiruci znamená “vzájemná dohoda”. Chlapec a dívka se jednoduše dohodnou, že se vezmou, a tak vznikne manželství. Když se však důsledně neuplatňuje védský systém, manželství často končí rozvodem.

Brāhmaṇa, který si zaopatřuje živobytí po způsobu kapoty, holuba, se živí tím, že na poli sbírá obilí. Tomu se říká uñcha-vṛtti. Brāhmaṇa, jenž se věnuje uñcha-vṛtti, je pokládán za prvotřídního, neboť zcela závisí na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství a od nikoho nežebrá. I když brāhmaṇa či sannyāsī má dovoleno žebrat, učiní lépe, když se tomu vyhne a bude ohledně svého živobytí zcela záviset na milosti Nejvyššího Pána. Śukrācāryu jistě mrzelo, že kvůli stížnosti své dcery musel jít za svým žákem a žebrat o milost, jelikož byl zavázán tím, že přijal místo kněze. V srdci se mu jeho živobytí protivilo, ale jelikož je přijal, musel chtě nechtě jít za svým žákem, aby vyřešil stížnost své dcery.

Někdy se stane, že velká osobnost, jako je Śukrācārya, nemůže ponechat bez povšimnutí přání svých synů a dcer, neboť děti přirozeně závisejí na svém otci a otec je má rád. I když Śukrācārya věděl, že spor mezi Devayānī a Śarmiṣṭhou byl dětinský, jako otec Devayānī se musel postavit za svou dceru. Nedělal to rád, ale byl k tomu zavázán svými city. Otevřeně přiznal, že by krále správně neměl žádat o milost pro svou dceru, ale kvůli své lásce se tomu přesto nedovedl vyhnout.

Na začátku této zápletky mezi Śarmiṣṭhou a Devayānī jsme viděli, že Śarmiṣṭhā měla mnoho přítelkyň. Ty všechny se nyní staly služebnými Devayānī. Když se dívka vdala za kṣatriyského krále, bývalo zvykem, že všechny její přítelkyně odešly s ní do manželova domu. Když se například Vasudeva oženil s Devakī, matkou Kṛṣṇy, oženil se zároveň i se všemi jejími šesti sestrami, a kromě toho ji ještě doprovázelo mnoho jejích přítelkyň. Král zaopatřoval nejen svoji manželku, ale také její četné přítelkyně a služebné. Některé z nich otěhotněly a porodily děti. Těmto dětem se říkalo dāsī-putra, synové služebných, a král se staral i o ně. Ženského obyvatelstva je vždy více než mužského, ale každá žena potřebuje mužskou ochranu, a proto král vydržoval mnoho dívek v úloze přítelkyň nebo služebných královny. V popisech Kṛṣṇova rodinného života se dočteme, že Kṛṣṇa měl 16 108 manželek. Nešlo o služebné, ale o samotné královny a Kṛṣṇa se expandoval do 16 108 podob, aby pro každou z nich zajistil samostatnou domácnost. Toho obyčejní muži nejsou schopni. Králové sice museli vydržovat mnoho služebných a manželek, ne všechny však měly samostatnou domácnost.

Král Yayāti si byl dokonale vědom povinností kṣatriyi. Když za kṣatriyou přijde žena, nemůže ji odmítnout. To je náboženská zásada. Proto se také Dharmarāja, Yudhiṣṭhira, ptal Arjuny, když ho viděl po návratu z Dvāraky nešťastného, zda snad odmítl ženu, která ho prosila o syna. Přestože si Mahārāja Yayāti vzpomněl na Śukrācāryovo varování, nemohl Śarmiṣṭhu odmítnout. Považoval za rozumné dát jí syna, a z tohoto důvodu s ní měl pohlavní styk v době, kdy jí skončilo menstruační období. V tomto případě smyslné jednání neodporuje náboženským zásadám. Bhagavad-gītā (7.11) uvádí: dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi-sex, který není v rozporu s náboženskými zásadami, Kṛṣṇa schvaluje. Jelikož Śarmiṣṭhā, dcera krále, prosila Yayātiho o syna, jejich spojení nebylo výsledkem chtíče, ale skutkem v souladu s náboženstvím.

Když král Yayāti řekl, že ještě s Śukrācāryovou dcerou neuspokojil své pohlavní touhy, Śukrācārya si uvědomil, že odporuje zájmu jeho dcery, kdyby Yayātiho postihlo stáří a nemohoucnost. Jeho roztoužená dcera by pak totiž nemohla dosáhnout uspokojení. Proto Śukrācārya dal svému zeti požehnání, že může vyměnit své stáří za mládí někoho jiného. Naznačil, že pokud některý Yayātiho syn vymění své mládí za jeho stáří, Yayāti bude moci dále holdovat sexu s Devayānī.

Taková je povaha pohlavní touhy. V Bhagavad-gītě (7.20) je řečeno: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ-ten, kdo příliš lpí na smyslovém požitku, ztrácí zdravý rozum. Slovo hṛta-jñānāḥ označuje člověka, který se pomátl. Zde vidíme názorný příklad: otec nestydatě žádá svého syna, aby si s ním vyměnil mládí za stáří. Této iluzi však podléhá celý svět. Proto je řečeno, že každý je pramattaḥ, naprosto šílený. Nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma-ten, kdo téměř zešílel, se vyžívá v sexu a smyslovém požitku. Pohlavní život a uspokojování smyslů lze však ovládnout a člověk dosáhne dokonalosti, když úplně přestane po sexu toužit. To je možné jedině při plném vědomí Kṛṣṇy.

“Od té doby, co jsem zaměstnaný transcendentální láskyplnou službou Kṛṣṇovi a nacházím v Něm stále novou blaženost, si při pomyšlení na sexuální požitek musím odplivnout a rty se mi zkřiví odporem.” Pohlavní touhu lze ukončit jedině tím, že si je člověk plně vědom Kṛṣṇy. Jinak to není možné. Dokud živá bytost touží po sexu, musí měnit těla jedno za druhým, aby si v nich užívala sexu. Ta se sice liší, ale sex zůstává stále stejný. Proto je řečeno: punaḥ punaś carvita-carvaṇānām. Ti, kdo velice lpí na sexu, transmigrují z jednoho těla do druhého, aby se zaměstnávali stále tím samým-žvýkáním přežvýkaného. Zakoušejí sexuální požitek v těle psa, sexuální požitek v těle prasete, sexuální požitek v těle poloboha atd.

Zřeknutí se hmotného požitku je konečným cílem lidského života. Proto je varṇāśrama nanejvýš vědecká. Umožňuje vrátit se domů, zpátky k Bohu, což se nikomu nepodaří, dokud se nezřekne veškerých svazků s hmotným světem. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: niṣkiñcanasya bhagavad-bhajanonmukhasya-ten, kdo se chce vrátit domů, zpět k Bohu, musí být niṣkiñcana, prostý jakékoliv záliby v hmotném požitku. Brahmaṇy upaśamāśrayam-není-li dokonalý ve svém odříkání, není možné, aby se zapojil do oddané služby či setrvával na úrovni Brahmanu. Oddaná služba probíhá na úrovni Brahmanu. Nikdo se jí nemůže zhostit, dokud nedosáhne úrovně Brahmanu neboli duchovní úrovně. Jinak řečeno-kdo oddaně slouží, je již na úrovni Brahmanu.

“Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, ihned překoná kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” (Bg.14.26). To znamená, že ten, kdo dospěje k oddané službě, je bez pochyby osvobozený. Člověk si většinou nedokáže odříkat, dokud si hmotného štěstí řádně neužije. Varṇāśrama proto dává příležitost k postupnému pokroku. Yadu, Yayātiho syn, vysvětlil, že se svého mládí vzdát nemůže— chce ho využít k tomu, aby v budoucnu dosáhl stavu odříkání.

Mahārāja Yadu byl jiný než jeho bratři. V příštím verši je uvedeno: turvasuś coditaḥ pitrā druhyuś cānuś ca bhārata / pratyācakhyur adharmajñāḥ. Bratři Mahārāje Yadua odmítli návrh svého otce proto, že si nebyli plně vědomi dharmy. Je velice důležité přijímat nařízení, která se shodují s náboženskými zásadami, zvláště pak nařízení vlastního otce. To, že bratři Mahārāje Yadua otcovo nařízení odmítli, bylo tedy bezbožné počínání. Odmítnutí Mahārāje Yadua však bylo z náboženského hlediska oprávněné. V desátém zpěvu stojí: yadoś ca dharma-śīlasya-Mahārāja Yadu si byl dokonale vědom zásad náboženství. Nejvyšší náboženskou zásadou je oddaná služba Pánu. Mahārāja Yadu si upřímně přál sloužit Pánu, ale byla zde jedna překážka: v mládí na člověka doléhá touha užívat si hmotných smyslů, a pokud ji plně neuspokojí, dokud je mladý, hrozí nebezpečí, že bude narušovat jeho službu Pánu. Viděli jsme poklesnout mnoho sannyāsīnů, kteří přijali sannyās předčasně, aniž by uspokojili své hmotné touhy. Proto je obvyklým procesem projít životem gṛhasthy a vānaprasthy, nakonec dospět k sannyāsu a zcela se odevzdat službě Pánu. Mahārāja Yadu byl ochoten uposlechnout otcovo nařízení a vyměnit mládí za stáří, protože věřil, že by se mu mládí dané otci vrátilo. Tato výměna by však oddálila dobu, kdy se bude moci plně věnovat oddané službě, a proto nechtěl otcovo stáří přijmout. Toužil po dosažení stavu, kdy ho již nic nebude rozrušovat. Navíc se jedním z potomků Yadua měl stát Pán Kṛṣṇa. Yadu chtěl, aby se Pán zjevil v jeho dynastii co nejdřív, a proto na otcův návrh nepřistoupil. Toto rozhodnutí však nebylo bezbožné, neboť mělo za cíl službu Pánu. Yadu byl svědomitým služebníkem Pána, a proto se Pán Kṛṣṇa zjevil v jeho rodě. To potvrzuje Kuntī ve svých modlitbách: yadoḥ priyasyānvavāye. Kṛṣṇa měl Yadua velmi rád. Proto chtěl sestoupit v jeho rodě. Mahārāja Yadu by neměl být posuzován tak, jako v příštím verši jeho bratři-jako adharma-jña, osoba neznalá náboženských zásad. Podobal se čtyřem Sanům (catuḥ-sana), kteří v zájmu vyššího cíle odmítli splnit nařízení svého otce Brahmy. Čtyři Kumārové chtěli naplno sloužit Pánu jako brahmacārīni, a proto jejich odmítnutí otcova příkazu nebylo bezbožné.

Otec poskytuje semeno těla, a to postupně roste a vyvíjí se, až nakonec živá bytost získá vyvinuté lidské tělo s vědomím na vyšší úrovni, než mají zvířata. V lidském těle může dosáhnout vyšších planet a navíc, pokud rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, se může vrátit domů, zpátky k Bohu. Toto významné lidské tělo je získáno milostí otce, a proto je každý svému otci zavázán. V jiných životech má živá bytost samozřejmě také otce a matku; dokonce i kočky a psi mají své rodiče. Ale lidští rodiče mohou dát svému synovi to největší požehnání, když z něj vychovají oddaného. Ten, kdo se stane oddaným, získal to největší požehnání, protože nadobro zamezí opakovanému rození a umírání. Otec, který vychovává své dítě ve vědomí Kṛṣṇy, je proto ten nejlaskavější otec na světě. Je řečeno:

Každý má otce a matku, ale díky požehnání Kṛṣṇy a gurua lze překonat hmotnou přírodu a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Pūru, Yayātiho poslední syn, ihned přistoupil na otcův návrh, neboť byl vysoce kvalifikovaný, i když byl nejmladší. Myslel si: “Měl jsem svolit ještě dříve, než mě o to otec požádal, ale neudělal jsem to. Proto nejsem prvotřídní syn, ale patřím do druhé třídy. Nechci se však chovat jako nejhorší syn, který je přirovnáván k otcovým výkalům.” Jeden indický básník používá výrazy putra a mūtra. Putra znamená “syn” a mūtra znamená “moč”. Syn i moč pocházejí ze stejných genitálií. Pokud je syn poslušným oddaným Pána, je označován jako putra neboli skutečný syn, ale v opačném případě, není-li ani učený, ani oddaný, není o nic lepší než moč.

Pán sám říká v Bhagavad-gītě (7.19):

“Po mnoha zrozeních a smrtích se ten, kdo je skutečně obdařen poznáním, odevzdá Mně, jelikož ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.” Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva, je totožný s Nejvyšším Brahmanem, Nejvyšší Absolutní Pravdou. Na začátku vše spočívá v Něm a na konci do Něho vstupují všechny projevy. Sídlí v srdci každého (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ) a z Něho vše vzešlo (janmādy asya yataḥ). Všechny hmotné projevy jsou však dočasné. Slovo svapna znamená “sny”, māyā znamená “iluze” a manoratha znamená “výtvory mysli”. Sny, iluze a výtvory mysli jsou dočasné. Celé hmotné stvoření je také dočasné, ale Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, je věčná Absolutní Pravda.

I když se navenek zdálo, že král Yayāti má velice rád hmotný požitek, ve svém nitru myslel na to, že se stane věčným služebníkem Pána.

Kad-indriya, neočištěné smysly, se mohou očištit, pokud se, spolu s myslí, zaměstnají v rámci vědomí Kṛṣṇy. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam. Duše musí být prosta všech označení. Dokud se ztotožňuje s hmotným světem, její smysly jsou nečisté. Když však dosáhne duchovní realizace a pokládá se za služebníka Pána, její smysly se ihned očistí. Zaměstnání očištěných smyslů ve službě Pánu se říká bhakti. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Živá bytost se může smyslovému požitku věnovat tisíce let, ale dokud své smysly neočistí, nebude šťastná.