Śrīmad-bhāgavatam 9.18.40

Zřeknutí se hmotného požitku je konečným cílem lidského života. Proto je varṇāśrama nanejvýš vědecká. Umožňuje vrátit se domů, zpátky k Bohu, což se nikomu nepodaří, dokud se nezřekne veškerých svazků s hmotným světem. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: niṣkiñcanasya bhagavad-bhajanonmukhasya-ten, kdo se chce vrátit domů, zpět k Bohu, musí být niṣkiñcana, prostý jakékoliv záliby v hmotném požitku. Brahmaṇy upaśamāśrayam-není-li dokonalý ve svém odříkání, není možné, aby se zapojil do oddané služby či setrvával na úrovni Brahmanu. Oddaná služba probíhá na úrovni Brahmanu. Nikdo se jí nemůže zhostit, dokud nedosáhne úrovně Brahmanu neboli duchovní úrovně. Jinak řečeno-kdo oddaně slouží, je již na úrovni Brahmanu.

“Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, ihned překoná kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” (Bg.14.26). To znamená, že ten, kdo dospěje k oddané službě, je bez pochyby osvobozený. Člověk si většinou nedokáže odříkat, dokud si hmotného štěstí řádně neužije. Varṇāśrama proto dává příležitost k postupnému pokroku. Yadu, Yayātiho syn, vysvětlil, že se svého mládí vzdát nemůže— chce ho využít k tomu, aby v budoucnu dosáhl stavu odříkání.

Mahārāja Yadu byl jiný než jeho bratři. V příštím verši je uvedeno: turvasuś coditaḥ pitrā druhyuś cānuś ca bhārata / pratyācakhyur adharmajñāḥ. Bratři Mahārāje Yadua odmítli návrh svého otce proto, že si nebyli plně vědomi dharmy. Je velice důležité přijímat nařízení, která se shodují s náboženskými zásadami, zvláště pak nařízení vlastního otce. To, že bratři Mahārāje Yadua otcovo nařízení odmítli, bylo tedy bezbožné počínání. Odmítnutí Mahārāje Yadua však bylo z náboženského hlediska oprávněné. V desátém zpěvu stojí: yadoś ca dharma-śīlasya-Mahārāja Yadu si byl dokonale vědom zásad náboženství. Nejvyšší náboženskou zásadou je oddaná služba Pánu. Mahārāja Yadu si upřímně přál sloužit Pánu, ale byla zde jedna překážka: v mládí na člověka doléhá touha užívat si hmotných smyslů, a pokud ji plně neuspokojí, dokud je mladý, hrozí nebezpečí, že bude narušovat jeho službu Pánu. Viděli jsme poklesnout mnoho sannyāsīnů, kteří přijali sannyās předčasně, aniž by uspokojili své hmotné touhy. Proto je obvyklým procesem projít životem gṛhasthy a vānaprasthy, nakonec dospět k sannyāsu a zcela se odevzdat službě Pánu. Mahārāja Yadu byl ochoten uposlechnout otcovo nařízení a vyměnit mládí za stáří, protože věřil, že by se mu mládí dané otci vrátilo. Tato výměna by však oddálila dobu, kdy se bude moci plně věnovat oddané službě, a proto nechtěl otcovo stáří přijmout. Toužil po dosažení stavu, kdy ho již nic nebude rozrušovat. Navíc se jedním z potomků Yadua měl stát Pán Kṛṣṇa. Yadu chtěl, aby se Pán zjevil v jeho dynastii co nejdřív, a proto na otcův návrh nepřistoupil. Toto rozhodnutí však nebylo bezbožné, neboť mělo za cíl službu Pánu. Yadu byl svědomitým služebníkem Pána, a proto se Pán Kṛṣṇa zjevil v jeho rodě. To potvrzuje Kuntī ve svých modlitbách: yadoḥ priyasyānvavāye. Kṛṣṇa měl Yadua velmi rád. Proto chtěl sestoupit v jeho rodě. Mahārāja Yadu by neměl být posuzován tak, jako v příštím verši jeho bratři-jako adharma-jña, osoba neznalá náboženských zásad. Podobal se čtyřem Sanům (catuḥ-sana), kteří v zájmu vyššího cíle odmítli splnit nařízení svého otce Brahmy. Čtyři Kumārové chtěli naplno sloužit Pánu jako brahmacārīni, a proto jejich odmítnutí otcova příkazu nebylo bezbožné.