Existují dva druhy hospodářů — gṛhamedhī a gṛhastha. Cílem života gṛhamedhīho je smyslový požitek, zatímco cílem gṛhasthy je seberealizace. Pán zde hovoří o gṛhamedhīm — člověku, který chce zůstat v hmotném světě. Gṛhamedhī si chce užívat hmotných výhod života tím, že koná náboženské obřady za účelem dosažení hospodářského rozvoje, od kterého si slibuje smyslový požitek. Po ničem jiném netouží. Po celý svůj život těžce pracuje, aby hodně zbohatl a mohl jíst a pít, co hrdlo ráčí. Dává také milodary na zbožné účely, čímž si připravuje příští život na nebeských planetách, ale nechce ukončit koloběh opakovaného zrození a smrti a s ním spojené strasti hmotné existence. Takový člověk se nazývá gṛhamedhī.

Gṛhastha sice žije s rodinou, se ženou, dětmi a příbuznými, ale není k nim připoutaný. Je mu milejší žít s rodinou než se stát potulným mnichem či sannyāsīnem, nicméně jeho hlavním cílem je dosáhnout seberealizace neboli dojít na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Pán Kapiladeva v tomto verši hovoří o gṛhamedhīch, kteří si za svůj cíl vytyčili hmotnou prosperitu, jíž chtějí dosáhnout vykonáváním obětních obřadů, rozdáváním milodarů a dobrými skutky. Jsou to vesměs dobře postavení lidé, a jelikož si uvědomují, že nepřetržitě vyčerpávají reakce za své zbožné činy, věnují se znovu a znovu činnostem, jejichž jediným účelem je smyslový požitek. Prahlāda Mahārāja řekl: punaḥ punaś carvita-carvaṇānām — s chutí žvýkají to, co již bylo přežvýkané. Neustále hmotně strádají, přestože jsou bohatí a úspěšní. Nechtějí se však tohoto způsobu života vzdát.

V Bhagavad-gītě (7.20) je řečeno: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ — ti, kdo uctívají polobohy, ztratili svoji inteligenci. Příliš lpí na smyslovém požitku, a proto uctívají polobohy. Ve Vedách je samozřejmě uvedeno, že kdo chce mít peníze, být zdravý a vzdělaný, měl by uctívat různé polobohy. Materialista má nesčetné touhy, a proto existují nesčetní polobozi, kteří uspokojují jeho smysly. Gṛhamedhī chtějí hmotně prosperovat, a proto obvykle uctívají polobohy nebo předky obětováním piṇḍy, uctivé obětiny. Takoví lidé postrádají vědomí Kṛṣṇy a oddaná služba Pánu je nezajímá. Tito takzvaně zbožní a nábožensky aktivní lidé jsou výplodem impersonalismu. Impersonalisté prohlašují, že Nejvyšší Absolutní Pravda nemá podobu a že si každý může představit jakoukoliv podobu a uctívat ji pro svůj prospěch. Gṛhamedhī, materialisté, proto tvrdí, že místo uctívání Nejvyššího Pána mohou uctívat jakoukoliv podobu poloboha. Zvláště ti hinduisté, kteří jedí maso, raději uctívají bohyni Kālī, neboť této bohyni lze podle písem obětovat kozy. Zastávají také názor, že uctívat bohyni Kālī, Nejvyššího Pána Viṣṇua nebo kteréhokoliv poloboha vede ke stejnému cíli. To je však prvotřídní darebáctví a tito lidé jsou zmateni. Nicméně taková filozofie se jim líbí. Bhagavad-gītā však takové darebáctví neuznává a jednoznačně praví, že tyto metody jsou určeny pro lidi, kteří ztratili svoji inteligenci. Totéž potvrzuje i tento verš použitím slova kāma-mūḍha, které označuje toho, kdo je pomatený a zaslepený chtíčem po smyslovém požitku. Kāma-mūḍhové postrádají vědomí Kṛṣṇy a sklon oddaně sloužit Pánu, neboť jsou zaslepeni silnou touhou po smyslovém požitku. Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam uctívače polobohů jednoznačně odsuzuje.

Měsíc je považován za jednu z nebeských planet. Dosáhnout této planety je možné prostřednictvím rozmanitých obětí, které doporučují Vedy, jako je zbožné uctívání polobohů a předků za dodržování přísných pravidel a slibů. Nelze tam však zůstat příliš dlouho. Život na Měsíci trvá deset tisíc let polobohů. Jeden den polobohů (dvanáct hodin) se v přepočtu rovná šesti měsícům na naší planetě. Na Měsíc se nikdo nemůže dostat raketoplány nebo jinými hmotnými dopravními prostředky, ale ti, které přitahuje hmotný požitek, se mohou na Měsíc dostat konáním zbožných činů. I když se tam však dostanou, musejí se po vyčerpání zásluh za své zbožné oběti vrátit zpět na Zemi. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.21): te taṁ bhuktvā svarga-lokaṁ viśālaṁ kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti.

Materialisticky založení lidé se velice touží dostat na nebeské planety, jako je Měsíc. Existuje mnoho nebeských planet, kterých chtějí dosáhnout, aby obdržením dlouhého života a lepších možností smyslového požitku získali více a více hmotného štěstí. Takto připoutaní lidé ovšem nevědí, že k zničení dochází i na nejvyšší planetě, Brahmaloce. V Bhagavad-gītě Pán říká, že můžeme jít až na Brahmaloku, ale i tam se setkáme s bolestmi zrození, smrti, nemoci a stáří. Jediný způsob, jak uniknout zrození v hmotném světě, je dostat se do Pánova sídla zvaného Vaikuṇṭhaloka. Gṛhamedhī, materialista, však této možnosti nechce využít. Raději se bude neustále převtělovat z jednoho těla do druhého a z jedné planety na druhou. Věčný a blažený život v království Boha, plný dokonalého poznání, ho vůbec neláká.

Existují dva druhy zničení. K jednomu dochází na konci života Brahmy, kdy všechny planetární systémy, včetně nebeských, zmizí ve vodě a vstoupí do těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua, ležícího na oceánu Garbhodaka na hadím lůžku zvaném Śeṣa. Při druhém zničení, ke kterému dochází na konci dne Brahmy, jsou zničeny všechny nižší planetární systémy. Poté, co Brahmova noc skončí, Brahmā vstane a nižší systémy jsou znovu stvořeny. Tento verš potvrzuje výrok Bhagavad-gīty, že lidé, kteří uctívají polobohy, ztratili svoji inteligenci. Tito méně inteligentní lidé nevědí, že i když se dostanou na nebeské planety, neuniknou spolu s polobohy a všemi jejich planetami konečnému zničení. Nemají zprávy o tom, že je možné dosáhnout věčného, blaženého života.

Jedinečným příkladem takové osobnosti je Arjuna. Arjuna byl kṣatriya a jeho povinností bylo bojovat. Králové obvykle bojují, aby rozšířili svá království, jimž pak vládnou pro svůj smyslový požitek. Arjuna však nechtěl bojovat pro vlastní smyslový požitek. Prohlásil, že i když může v boji se svými příbuznými získat království, přesto s nimi nechce bojovat. Když mu však dal Kṛṣṇa pokyn a když byl přesvědčen učením Bhagavad-gīty, že jeho povinností je uspokojit Kṛṣṇu, potom bojoval — ne pro svůj smyslový požitek, ale pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Ti, kdo jednají z povinnosti, ne pro smyslový požitek, ale pro potěšení Nejvyššího Pána, jsou niḥsaṅga — zbaveni vlivu kvalit hmotné přírody. Nyasta-karmāṇaḥ znamená, že výsledky svého konání obětují Nejvyšší Osobnosti Božství. Zdánlivě jsou zaměstnáni svými předepsanými povinnostmi, ale není to za účelem vlastního smyslového požitku. Jejich cílem je uspokojit Nejvyššího Pána. Tito oddaní se nazývají praśāntāḥ, což znamená “dokonale spokojení”. Śuddha-cetasaḥ znamená “ve vědomí Kṛṣṇy” — mají očištěné vědomí. Člověk, jehož vědomí je znečištěné, si myslí, že je Pánem vesmíru. Čisté vědomí naopak znamená, že se považuje za věčného služebníka Nejvyšší Osobnosti Božství. Setrváváme-li v tomto vědomí věčného služebníka Svrchovaného Pána a jednáme-li pouze pro Jeho potěšení, budeme dokonale spokojení. Dokud jednáme pro vlastní smyslový požitek, jsme stále plní úzkosti. To je rozdíl mezi běžným vědomím a vědomím Kṛṣṇy.

Slovo nivṛtti-dharma-niratāḥ znamená “nepřetržitě vykonávat náboženské povinnosti za účelem odpoutání”. Existují dva druhy náboženských činností. První se jmenuje pravṛtti-dharma neboli náboženské povinnosti, které vykonává gṛhamedhī, aby se povýšil na nebeské planety, nebo dosáhl hospodářské prosperity, jejímž konečným cílem je smyslový požitek. Každý z nás, kdo jsme přišli do tohoto hmotného světa, má sklon vládnout. To je pravṛtti. Nivṛtti jsou naopak náboženské činnosti vykonávané pro Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo vykonává oddanou službu ve vědomí Kṛṣṇy, nemá vlastnické nároky a není ovlivněn falešným egoismem. Nepovažuje se za Boha a vládce, ale naopak za služebníka. Tímto způsobem očišťuje své vědomí. Do království Boha můžeme vstoupit jedině s čistým vědomím. Jsou-li materialisté dostatečně pokročilí, mohou se dostat na libovolnou planetu tohoto hmotného světa, ale všechny tyto planety podléhají opakovanému zničení.

Slovo sūrya-dvāreṇa znamená “osvětlená cesta” čili cesta přes planetu Slunce. Osvětlenou cestou je oddaná služba. Vedy nedoporučují procházet temnotou, ale jít přes planetu Slunce. Tento verš nám také doporučuje jít osvětlenou cestou, na níž se můžeme zcela zbavit znečištění kvalitami hmotné přírody a po které lze vstoupit do království, kde sídlí naprosto dokonalá Osobnost Božství. Slova puruṣaṁ viśvato-mukham znamenají “Osobnost Božství, která je zcela dokonalá”. Veškeré živé bytosti, kromě Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou velice malé, i když nám se mohou jevit jako velké. Každá živá bytost je nekonečně malá. Vedy proto praví, že Nejvyšší Pán je svrchovaný věčný mezi všemi věčnými. Je také vlastníkem hmotných i duchovních světů a nejvyšší příčinou jejich projevení. Hmotná příroda je pouze stavebním materiálem, protože samotné projevení je způsobeno energií Pána. Hmotná energie je také Jeho energií; stejně jako je spojení otce a matky příčinou narození dítěte, je spojení hmotné přírody a pohledu Nejvyšší Osobnosti Božství příčinou projevení hmotného světa. Účinnou příčinou tedy není hmota, ale Samotný Pán.

Jedno zničení nastává na konci Brahmova dne a druhé na konci Brahmova života. Brahmā zemře na konci druhé parārdhy a v té době dochází k úplnému zničení celého hmotného vesmíru. Ti, kdo uctívají úplnou expanzi Nejvyššího Pána Garbhodakaśāyī Viṣṇua, Hiraṇyagarbhu, nejdou přímo k Nejvyšší Osobnosti Božství sídlící na Vaikuṇṭě, ale zůstávají v tomto vesmíru na Satyaloce nebo na jiné vyšší planetě až do konce života Brahmy. Poté jsou spolu s Brahmou přemístěni do duchovního světa.

Slova parasya para-cintakāḥ znamenají “stále myslet na Nejvyšší Osobnost Božství”, být stále ve vědomí Kṛṣṇy. Když mluvíme o Kṛṣṇovi, týká se to celé kategorie viṣṇu-tattva. Kṛṣṇa v Sobě zahrnuje tři inkarnace puruṣi — Mahā Viṣṇua, Garbhodakaśāyī Viṣṇua a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua — a také všechny ostatní inkarnace. To potvrzuje Brahma-saṁhitā: rāmādi-mūrtiṣu kalā-niyamena tiṣṭhan — Pán Kṛṣṇa je věčně spojen se Svými mnohými expanzemi, jako jsou Rāma, Nṛsiṁha, Vāmana, Madhusūdana, Viṣṇu a Nārāyaṇa. Existuje se všemi Svými úplnými částmi a částmi těchto úplných částí, které jsou všechny na stejné úrovni s Nejvyšší Osobností Božství. Slova parasya para-cintakāḥ se vztahují na ty, kdo jsou si plně vědomi Kṛṣṇy. Tyto osobnosti vstoupí přímo do království Boha, na vaikuṇṭhské planety, nebo uctívají-li úplnou expanzi Kṛṣṇy, Garbhodakaśāyī Viṣṇua, zůstanou v tomto vesmíru až do jeho zničení a poté tam vstoupí také.

Slovo avyākṛtam je v tomto verši velmi důležité. Bhagavad-gītā popisuje totéž slovem sanātana. Hmotný svět je vyākṛta — podléhá změnám a nakonec zaniká. Duchovní svět, sanātana-dhāma, však existuje nadále i po zániku tohoto hmotného světa. Duchovní nebe je avyākṛta, neměnné, a je sídlem Nejvyšší Osobnosti Božství. Když chce Pán Brahmā zničit hmotný vesmír poté, co mu vládl pod vlivem časového prvku, a vstoupit do království Boha, jiní tam tehdy vstoupí s ním.

Když jogíni dosáhnou dokonalosti yogy, mohou se dostat až na nejvyšší planetu, Brahmaloku neboli Satyaloku, a když opustí své hmotné tělo, vstoupí do těla Pána Brahmy. Jelikož nejsou přímými oddanými Pána, nemohou dosáhnout osvobození přímo. Musejí čekat, až bude osvobozen Pán Brahmā, a teprve pak jsou také osvobozeni, společně s ním. Dokud živá bytost uctívá určitého poloboha, její vědomí je zaneprázdněno myšlenkami na něho, a proto nemůže být přímo vysvobozena. Nemůže vstoupit do království Boha ani splynout s neosobní září Nejvyšší Osobnosti Božství. Yogīni a uctívači polobohů se vystavují nebezpečí, že se při příštím stvoření budou muset znovu narodit.

V plném vědomí Kṛṣṇy můžeme být v přímém styku s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, a obnovit svůj věčný vztah s Ním jako milencem, Nejvyšší Duší, synem, přítelem či pánem. Existuje mnoho různých způsobů, jak znovu navázat transcendentální láskyplný vztah s Pánem. Tento vztah je skutečnou jednotou. Jednota, o které hovoří māyāvādští filozofové, je něco jiného než jednota v pojetí vaiṣṇavských filozofů. Māyāvādští i vaiṣṇavští filozofové chtějí dosáhnout jednoty s Nejvyšším, ale vaiṣṇavové přitom neztrácejí svoji totožnost. Chtějí si ponechat totožnost milence, rodiče, přítele či služebníka Pána.

V transcendentálním světě jsou pán i služebník v absolutní jednotě. To je absolutní úroveň. Poměr pána a služebníka sice existuje, ale oba, sloužící i obsluhovaný, jsou na stejné úrovni. Tak vypadá jednota. Pán Kapila ujistil Svoji matku, že se nemusí věnovat nepřímým metodám, neboť vzhledem k tomu, že se Nejvyšší Pán narodil jako její syn, byla s Ním již v přímém spojení. Nepotřebovala žádné další pokyny, protože již dosáhla naprosté dokonalosti. Kapiladeva jí proto doporučil, aby se nadále držela své cesty. Oslovil ji slovem bhāmini, což znamená, že již na Pána myslela jako na svého syna. Pán Kapila Devahūti radí, aby se přímo věnovala oddané službě Pánu ve vědomí Kṛṣṇy, neboť bez tohoto vědomí se nikdo nemůže vysvobodit ze zajetí māyi.

Každý ví, že Brahmā dosáhne vysvobození. Nemůže však vysvobodit své stoupence. Polobozi, jako Brahmā a Pán Śiva, nemohou vysvobodit žádnou živou bytost. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā, jen ten, kdo se odevzdá Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, může být osvobozen ze zajetí māyi. Brahmā je zde označen jako ādyaḥ sthira-carāṇām — je původní, první stvořenou živou bytostí, která po svém zrození tvoří celý vesmírný projev. Nejvyšší Pán ho Osobně naučil tvořit. Brahmā je veda-garbha neboli ten, kdo zná konečný smysl Ved. Je stále ve společnosti významných osobností, jakými jsou Marīci, Kaśyapa, sedm mudrců, velcí mystičtí yogīni, Kumārové a celá řada dalších duchovně pokročilých živých bytostí. Nicméně Brahmā je rovněž motivován osobními touhami, které jsou oddělené od přání Nejvyššího Pána. Bheda-dṛṣṭyā znamená, že si Brahmā někdy myslí, že je na Nejvyšším Pánovi nezávislý nebo že je jednou ze tří rovnocenně nezávislých inkarnací. Brahmā je pověřen tvořením, Viṣṇu udržuje a Rudra, Pán Śiva, ničí. Všichni tři jsou inkarnacemi Nejvyššího Pána a každý z nich má na starost jednu kvalitu hmotné přírody. Žádný však není nezávislý na Nejvyšší Osobnosti Božství. Slovo bheda-dṛṣṭyā se zde vyskytuje proto, že Brahmā má někdy sklon myslet si, že je stejně nezávislý jako Rudra. Někdy si Brahmā myslí, že nezávisí na Nejvyšším Pánu, a jeho oddaní si myslí totéž. Proto když po zničení hmotného vesmíru vzájemným působením hmotných kvalit přírody znovu dojde k tvoření, Brahmā se vrací zpět. Přestože Brahmā dospěje až k Nejvyššímu Pánu v Jeho inkarnaci prvního puruṣi, Mahā-Viṣṇua, Jenž je plný transcendentálních vlastností, nemůže v duchovním světě zůstat.

To, že se Brahmā vrací, je pozoruhodné. Brahmā, velcí ṛṣiové a velký mistr yogy (Śiva) nejsou obyčejné živé bytosti; jsou velice mocní a obdaření všemi dokonalostmi mystické yogy. Přesto však mají sklon usilovat o splynutí s Nejvyšším, a proto se musejí vracet. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že dokud si někdo myslí, že se Pánu vyrovná, není zcela očištěný a nemá dokonalé poznání. I když se taková osoba může po zničení tohoto hmotného stvoření dostat až k prvnímu puruṣa-avatārovi, Mahā-Viṣṇuovi, znovu poklesne a vrátí se zpět do hmotného světa.

Velkou chybou impersonalistů je domněnka, že Nejvyšší Pán přichází v hmotném těle. Podle nich by tedy člověk neměl meditovat o podobě Nejvyššího, ale raději o něčem beztvarém. Právě kvůli tomuto omylu se i velcí mystičtí yogīni a pokročilí transcendentalisté musejí vrátit, když dojde k novému stvoření. S výjimkou impersonalistů a monistů má každý možnost zapojit se v plném vědomí Kṛṣṇy přímo do oddané služby a osvobodit se rozvíjením transcendentální láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Taková oddaná služba se postupně vyvíjí ve schopnost myslet na Nejvyšší Osobnost Božství jako na svého pána, přítele, syna a nakonec milence. Transcendentální různorodost musí vždy existovat.

Śrīmad-Bhāgavatam v tomto a následujících šesti verších kritizuje ty, kdo jsou příliš připoutáni k hmotě. Ve Vedách je přikázáno, že ti, kdo jsou připoutáni k požitkářskému stylu života, musí konat oběti a podrobit se určitým rituálním očistám. Denně se musí řídit pravidly a předpisy, aby dosáhli nebeských planet. Zde je řečeno, že tyto osoby nemohou nikdy získat osvobození. Ani ti, kdo uctívají polobohy s přesvědčením, že každý polobůh je odděleným Bohem, nemohou vstoupit do duchovního světa; o těch, kteří jsou zaneprázdněni povinnostmi, jimiž sledují zlepšení svých hmotných podmínek, ani nemluvě.

Védské učení předkládá čtyři cesty vedoucí k pokroku — náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození. Ti, kdo chtějí pouze hmotný požitek, plánují, jak plnit své předepsané povinnosti. Zajímají se o tři progresivní cesty — náboženské obřady, hospodářský rozvoj a smyslový požitek. Tím, že hospodářsky prosperují, mohou užívat hmotného života. Materialisté tedy mají zájem jen o tyto progresivní cesty, jimž se říká trai-vargika. Trai znamená “tři” a vargika znamená “progresivní cesta”. Materialisté se nikdy nezajímají o Nejvyššího Pána, ale naopak se staví proti Němu.

Nejvyšší Pán je zde popsán jako hari-medhaḥ neboli “ten, kdo vysvobozuje z koloběhu zrození a smrti”. Materialisté nikdy nechtějí naslouchat o úžasných zábavách Pána. Myslí si, že to vše jsou pouhé výmysly a že Nejvyšší Pán je také člověkem, kterého zplodila hmotná příroda. Nejsou připraveni dělat pokroky v oddané službě, ve vědomí Kṛṣṇy. Zajímají je novinové články, romány a vymyšlené divadelní hry. Pánovy skutky, jako je Jeho přítomnost v bitvě na Kurukṣetře, činnosti Pāṇḍuovců nebo zábavy Pána ve Vṛndāvanu a Dvārace jsou popsány v dílech, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, která jsou plná Pánových činností. Ovšem materialisté, kteří usilují jen o pokrok v rámci hmotné existence, nemají o činnosti Pána zájem. Zajímá je vystupování významných politiků a bohatých lidí tohoto světa, ale transcenentální činnosti Nejvyššího Pána je nezajímají.

Každý rád naslouchá o činnostech druhých, ať už se jedná o politického představitele, bohatého člověka či vymyšlenou postavu z nějakého románu. Existuje mnoho nesmyslné literatury, povídek a knih plných spekulativní filozofie. Materialisté tyto knihy čtou s velkým zájmem, ale když jim předložíme opravdové knihy poznání, jako je Śrīmad-Bhāgavatam, Bhagavad-gītā, Viṣṇu Purāṇa, nebo jiná Písma světa, jako je Bible a Korán, nemají zájem. Tito lidé jsou zatraceni svrchovanou vůlí stejně tak, jako jsou zatracena prasata. Prase s chutí pojídá výkaly, ale dáme-li mu sladkosti z kondenzovaného mléka nebo ghí, nebude je chtít. Raději se bude živit ohavnými páchnoucími výkaly, které považuje za chutné. Materialisté jsou odsouzeni proto, že před popisem transcendentálních činností dávají přednost popisům naprosto pekelných činností. Poselství o Pánových činnostech je opravdový nektar a všechny jiné informace, které nás mohou zajímat, jsou pouhé zprávy z pekla.

V 21. verši deváté kapitoly Bhagavad-gīty je řečeno, že tito lidé se dostávají na vyšší planety. Jakmile skončí jejich životy, které jsou plné plodonosného jednání, vracejí se zpět na tuto planetu a takto putují vzhůru a klesají dolů. Ti, kdo se dostali na vyšší planety, se vrátí do rodiny, ke které v minulosti chovali příliš velkou náklonnost. Narodí se a pokračují v plodonosných činnostech až do konce svého života. Od narození až do okamžiku smrti je předepsaná celá řada obřadů, ke kterým jsou velice připoutaní.

Někdy se stává, že osoba, která byla povýšena do velmi vysokého vládního postavení, znenadání poklesne a nikdo tomu nemůže zabránit. Stejně tak končí i hlupáci, kteří dychtí po prezidentském postavení na vyšších planetách; když jim vyprší vymezený čas požitku, klesnou zpět na tuto planetu. Rozdíl mezi vysokým postavením oddaného a vysokým postavením obyčejného člověka, kterého zajímají plodonosné činnosti, je ten, že oddaný, který vstoupil do duchovního království, již nikdy nepoklesne, zatímco obyčejný člověk znovu klesá; i z nejvyšší planety tohoto vesmíru, Brahmaloky. Bhagavad-gītā potvrzuje (ābrahma-bhuvanāl lokāḥ), že i ten, kdo se dostal na vyšší planetu, se musí znovu vrátit. Kṛṣṇa nás však v Bhagavad-gītě (8.16) také ujišťuje: mām upetya tu kaunteya punar janma na vidyate — “Ten, kdo dosáhne Mého sídla, se nikdy nevrátí do tohoto podmíněného života v hmotném světě.”

Slovo parameṣṭhinam se někdy používá v souvislosti s Brahmou. Parameṣṭhī znamená “nejvyšší osobnost”. Jako je Brahmā nejvyšší osobností tohoto vesmíru, je Kṛṣṇa Nejvyšší Osobností duchovního světa. Pán Kapila Své matce doporučuje, aby se uchýlila k lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, jelikož tento krok je velmi výhodný. Obracet se na polobohy, dokonce i na ty v nejvyšším postavení, jako je Brahmā a Śiva, naopak nedoporučuje. Živá bytost se má uchýlit k Nejvyššímu Pánovi.

Sarva-bhāvena znamená “v láskyplné extázi”. Bhāva je předběžným stadiem před dosažením čisté lásky k Bohu. Bhagavad-gītā praví: budhā bhāva-samanvitāḥ — ten, kdo dospěl na úroveň bhāvy, může přijmout lotosové nohy Pána Kṛṣṇy za hodné uctívání. Totéž zde doporučuje Pán Kapila Své matce. V tomto verši je také důležitý výraz tad-guṇāśrayayā bhaktyā — oddaná služba Kṛṣṇovi je transcendentální, a nikoliv hmotná činnost. Bhagavad-gītā to rovněž potvrzuje: ti, kdo vykonávají oddanou službu, žijí v duchovním království. Brahma-bhūyāya kalpate — okamžitě dosáhnou transcendentálního království.

Oddaná služba vykonávaná v plném vědomí Kṛṣṇy je jediný způsob, jak dosáhnout nejvyšší dokonalosti lidského života. To zde učí Pán Kapila Svou matku. Bhakti není nikdy poskvrněna hmotnými kvalitami — je nirguṇa. Někdo sice může považovat oddanou službu za hmotnou činnost, ale oddaná služba není nikdy saguṇa, znečištěná hmotnými kvalitami. Tad-guṇāśrayayā znamená, že transcendentální vlastnosti Pána Kṛṣṇy jsou tak vznešené, že není třeba rozptylovat pozornost jinými činnostmi. Způsob, jakým Pán Kṛṣṇa jedná se Svými oddanými, je tak dokonalý, že oddaný se nepotřebuje rozptylovat jiným uctíváním. Čarodějnice Pūtanā přišla Kṛṣṇu otrávit, ale protože Kṛṣṇu těšilo pít z jejího prsu, získala stejné postavení jako Jeho matka. Oddaní se proto modlí: “Když démon, který chtěl Kṛṣṇu zabít, získá tak vznešené postavení, proč bych měl uctívat někoho jiného než Kṛṣṇu?” Existují dvě kategorie náboženských činností: pro hmotný pokrok a pro duchovní pokrok. Uchýlit se k lotosovým nohám Kṛṣṇy však znamená získat obojí — jak hmotný, tak duchovní blahobyt. Jaký má tedy smysl uctívat polobohy?

Méně inteligentní lidé někdy tvrdí, že bhakti-yoga, oddaná služba, je určena pro ty, kdo nejsou pokročilí v transcendentálním poznání a odříkání. Ve skutečnosti se však ten, kdo se v plném vědomí Kṛṣṇy věnuje oddané službě Pánu, nemusí odděleně snažit vyvinout odpoutanost a čekat na probuzení transcendentálního poznání. Ten, kdo neochvějně a s oddaností slouží Pánu, zcela automaticky vyvine všechny dobré vlastnosti polobohů. Jak se tyto vlastnosti v těle oddaného vyvíjejí, nelze zjistit, ale skutečně se to děje. Existuje případ lovce, který si v dávných dobách liboval v zabíjení zvířat, ale když se z něho stal oddaný, nechtěl připravit o život ani mravence. Taková je povaha oddaného.

Ti, kdo usilují o pokrok v transcendentálním poznání, mohou oddaně sloužit Pánu a neztrácet čas mentální spekulací. Slovo brahma-darśanam je důležité, neboť se týká dosažení pozitivního závěru v poznání Absolutní Pravdy. Brahma-darśanam znamená realizovat nebo pochopit Transcendenci. Ten, kdo slouží Vāsudevovi, může skutečně realizovat, co je Brahman. Kdyby byl Brahman neosobní, slovo darśanam — “vidět tváří v tvář” — by nemělo smysl. Darśanam znamená vidět Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva. Jen osoba může vidět a být viděna (darśanam). Význam slova brahma-darśanam je, že když vidíme Nejvyšší Osobnost Božství, okamžitě si uvědomíme, co je neosobní Brahman. Oddaný nemusí zvlášť zkoumat povahu Brahmanu, aby ji pochopil. To také potvrzuje Bhagavad-gītā: brahma-bhūyāya kalpate — oddaný se okamžitě stane duší seberealizovanou v Absolutní Pravdě.

Význam pokroku v transcendentálním poznání a odpoutanosti od hmotných svodů je patrný zejména v osobnosti vysoce pokročilého oddaného. Pokročilý oddaný je nad vším příjemným i nepříjemným, jelikož nikdy nejedná pro svůj vlastní smyslový požitek. Vše, co činí nebo nač myslí, je určené k uspokojení Nejvyššího Pána. Může se nacházet v hmotném či duchovním světě, ale jeho mysl je všude v naprosté rovnováze. Oddaný ví, že v hmotném světě není nic dobrého; vše je znečištěné hmotnou přírodou, a proto špatné. Materialistické představy o dobrém či zlém, morálním a nemorálním atd. jsou tedy jen mentální spekulace a sentiment. V hmotném světě není nic dobrého a v duchovním světě je vše absolutně dobré. V duchovní různorodosti neexistuje nedokonalost. Oddaný na vše hledí z duchovního hlediska, a proto je stále vyrovnaný. To je příznakem toho, kdo je na transcendentální úrovni. Oddaný automaticky získává odpoutanost, vairāgyu, poté jñānu, poznání, a konečně opravdové transcendentální poznání. Závěr je takový, že pokročilý oddaný je spojený s transcendentálními vlastnostmi Pána a v tom smyslu se stává kvalitativně totožným s Nejvyšší Osobností Božství.

Nepříjemné pocity pocházejí z připoutanosti. Oddaný není k ničemu připoutaný, a proto se ho netýká otázka “příjemného” či “nepříjemného”. Ve prospěch služby Pánu je ochoten podstoupit cokoliv, i když to pro něj samotného může být nepříjemné. Nemá žádné osobní motivace, a tak vše, co je pro Pána přijatelné, je přijatelné i pro něho. Například pro Arjunu bylo bojovat zprvu nepřijatelné. Když však pochopil, že Pán s bojem souhlasí, souhlasil také. To je postoj čistého oddaného. Ze svého osobního hlediska nepokládá nic za přijatelné nebo nepřijatelné. Vykonává vše pro Pána, a proto není připoutaný ani odpoutaný. To je transcendentální stadium neutrality. Čistý oddaný má radost ze života, je-li spokojen Nejvyšší Pán.

Významné je slovo dṛśy-ādibhiḥ. Dṛśi podle Jīvy Gosvāmīho znamená jñāna, filozofické bádání. Prostřednictvím různých filozofických postupů vycházejících z různých pojetí (jako je jñāna-yoga) je tentýž Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, chápán jako neosobní Brahman. Podobně v osmistupňovém jógovém systému se jeví jako Paramātmā. Pokouší-li se však někdo pochopit Absolutní Pravdu v čistém vědomí Kṛṣṇy, z hlediska čistého poznání, pak realizuje Pána jako Nejvyšší Osobu. Transcendence je realizována na základě poznání. Slova paramātmeśvaraḥ pumān jsou zcela transcendentální a označují Nadduši. Nadduše je také označována jako puruṣa, ale slovo Bhagavān se vztahuje přímo na Nejvyšší Osobnost Božství, Pána, který má v plné míře šest vznešených vlastností — bohatství, slávu, sílu, krásu, poznání a odříkání. Je Osobností Božství v různých duchovních sférách. Popisy paramātmy, īśvary a pumāna vyjadřují, že expanze Osobnosti Božství jsou neomezené.

Pro konečné pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství se člověk musí věnovat bhakti-yoze. Po vykonávání jñāna-yogy či dhyāna-yogy musí nakonec dojít na úroveň bhakti-yogy, a pak jasně pochopí, kdo je paramātmā, īśvara, pumān atd. Druhý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu doporučuje, že je-li oddaný, ploduchtivý pracovník i člověk toužící po osvobození dostatečně inteligentní, má se s veškerou vážností věnovat oddané službě. Je také vysvětleno, že vykonávání oddané služby může splnit všechny touhy, pro něž se lidé věnují plodonosným činnostem, včetně dosažení vyšších planet. Jelikož Nejvyšší Pán vlastní v plné míře šest druhů bohatství, může každého, kdo Ho uctívá, obdařit jakýmkoliv z nich.

Jediná Nejvyšší Osobnost Božství se různým myslitelům zjevuje jako Nejvyšší Osoba, neosobní Brahman nebo Paramātmā. Impersonalisté splývají s neosobním Brahmanem, ale toho se nedosáhne uctíváním neosobního Brahmanu. Může toho dosáhnout ten, kdo se věnuje oddané službě a zároveň chce splynout s Nejvyšším Pánem. Chce-li někdo splynout s Nejvyšším, musí vykonávat oddanou službu.

Oddaný může vidět Nejvyššího Pána tváří v tvář, ale jñānī, empirický filozof, nebo yogī nemohou. Nemohou zaujmout postavení Pánových společníků. V písmech neexistuje jediný doklad toho, že by se rozvíjením poznání nebo uctíváním neosobního Brahmanu někdo mohl stát osobním společníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Ani jógovým postupem toho nelze dosáhnout. Beztvarý neosobní Brahman je označován slovem adṛśya, protože neosobní záře brahmajyoti zakrývá tvář Nejvyššího Pána. Někteří yogīni vidí čtyřrukého Viṣṇua, který sídlí v srdci, a proto je pro ně Nejvyšší Pán také neviditelný. Pána mohou vidět jedině oddaní. Významný je zde výraz dṛśy-ādibhiḥ. Jelikož je Nejvyšší Pán zároveň neviditelný i viditelný, má různé aspekty. Paramātmā a Brahman jsou Jeho neviditelné aspekty, ale Bhagavān je viditelný aspekt. Tato skutečnost je velice pěkně vysvětlená ve Viṣṇu Purāṇě. Vesmírná podoba Pána a Jeho neosobní záře Brahmanu jsou neviditelné, nižší aspekty. Pojetí vesmírné podoby je hmotné a pojetí neosobního Brahmanu je duchovní, ale vrcholem duchovního pochopení je Osobnost Božství. Viṣṇu Purāṇa říká: viṣṇur brahma-svarūpeṇa svayam eva vyavasthitaḥ — skutečnou podobou Brahmanu je Viṣṇu, Nejvyšší Brahman je Viṣṇu. Svayam eva — to je Jeho osobní podoba. Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšší duchovní pojetí. Rovněž v Bhagavad-gītě je to potvrzeno: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama. Ono zvláštní sídlo zvané paramaṁ mama je místem, po jehož dosažení se nikdo nevrací do tohoto strastiplného podmíněného života. Každé místo, všechen prostor a vše patří Viṣṇuovi, ale místo, kde On Sám žije, je tad dhāma paramam, Jeho svrchované sídlo. Musíme toto svrchované sídlo Pána učinit svým cílem.

Existují tři druhy yogy: bhakti-yoga, jñāna-yoga a aṣṭāṅga-yoga. Jak oddaní, tak jñānī i yogīni se chtějí vyprostit z hmotného zapletení. Jñānī se snaží odpoutat své smysly od hmotných činností. Myslí si, že hmota je iluze a pravdou je Brahman, a proto chce rozvojem poznání odpoutat smysly od hmotného požitku. Aṣṭāṅga-yogīni se také snaží ovládnout smysly. Oddaní se však snaží smysly zapojit do služby Pánu. Proto se činnosti bhaktů neboli oddaných ukazují lepšími, než jsou činnosti jñānīch a yogīnů. Mystický yogī se snaží ovládnout smysly pomocí osmi stupňů yogy (yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra atd.) a jñānī se snaží mentálním zdůvodňováním pochopit, že smyslový požitek je iluzorní. Nejsnadnější a nejpřímější metodou je však zaměstnat smysly ve službě Pánu.

Účelem veškeré yogy je odpoutat činnosti smyslů od tohoto hmotného světa. Konečné cíle se ovšem liší. Jñānī chtějí splynout se září Brahmanu, yogīni chtějí realizovat Paramātmu a oddaní si přejí vyvinout vědomí Kṛṣṇy a transcendentální láskyplnou službu Pánu. Tato láskyplná služba je dokonalým stadiem ovládání smyslů. Smysly jsou ve skutečnosti aktivními příznaky života a nelze je zastavit. Lze je odpoutat jedině tehdy, když budou mít vyšší zaměstnání. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā: paraṁ dṛṣṭvā nivartate — činnosti smyslů lze ukončit, dostanou-li vyšší zaměstnání. Jejich nejvyšším zaměstnáním je, když jsou zapojeny ve službě Pánu. To je účel veškeré yogy.

Nejvyšší Absolutní Pravda, Osobnost Božství, je jedna a existuje všude ve Svém neosobním rysu. To je jasně vyjádřeno v Bhagavad-gītě. Pán Kṛṣṇa říká: “Vše vnímané je pouze expanzí Mé energie.” On vše udržuje, ale to neznamená, že je ve všem. Smyslové vjemy, jako je sluchový vjem zvuku bubnu, zrakový vjem krásné ženy či vjem lahodné chuti mléčného pokrmu na jazyku, přicházejí skrze různé smysly, a jsou proto chápány různými způsoby. Smyslové poznání se tedy dělí na různé kategorie, i když ve skutečnosti je vše totéž — vše je projevem energie Nejvyššího Pána. Teplo a světlo jsou energie ohně a jejich prostřednictvím se oheň může jevit v mnoha různých podobách, jako rozmanité smyslové vjemy. Māyāvādští filozofové prohlašují, že tato rozmanitost je iluzorní. Vaiṣṇavští filozofové však nepokládají různé projevy za iluzorní, ale přijímají je tak, že se neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství, protože jsou projevem Pánových rozmanitých energií.

Vaiṣṇavové neuznávají filozofii, že Absolutno je pravda a toto stvoření iluze (brahma satyaṁ jagan mithyā). Je dán příklad, že i když není všechno zlato, co se třpytí, neznamená to, že třpytící se předmět je iluzorní. Například lastura ústřice vypadá jako zlatá. Její zlatá barva je jen zrakový vjem, ale to neznamená, že tato lastura není skutečná. Stejně tak když někdo vidí podobu Pána Kṛṣṇy, nemůže pochopit, kdo Pán skutečně je, ale to neznamená, že Pán je iluze. Podobu Kṛṣṇy je třeba chápat tak, jak je popsána v knihách poznání, jako je Brahma-saṁhitā. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ — Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, má věčné, blažené duchovní tělo. Prostřednictvím svého nedokonalého smyslového vnímání nedokážeme Pánovu podobu pochopit. Musíme o Něm nejprve získat poznání. Proto je zde řečeno: jñānam ekam. Bhagavad-gītā potvrzuje, že ti, kdo Kṛṣṇu jen vidí a již Ho pokládají za obyčejného člověka, jsou hlupáci. Neznají neomezené poznání, moc a bohatství Nejvyšší Osobnosti Božství. Hmotná smyslová spekulace vede k závěru, že Nejvyšší je beztvarý. Právě kvůli této mentální spekulaci zůstává podmíněná duše v nevědomosti pod vlivem iluzorní energie. Nejvyššího Pána je třeba chápat podle Jím vyslovené transcendentální zvukové vibrace v Bhagavad-gītě, kde říká, že Mu nic není nadřazené a neosobní záře Brahmanu spočívá na Jeho osobnosti. Očištěný, absolutní pohled Bhagavad-gīty se přirovnává k řece Ganze. Voda Gangy je tak čistá, že dokáže očistit i osly a krávy. Jakmile však někdo čistou Gangu znevažuje a místo toho se chce očistit špinavou vodou ze stoky, nemůže se mu to podařit. Dosáhnout čistého poznání o Absolutním je možné jedině nasloucháním od čistého Absolutního Osobně.

V této sloce je jasně řečeno, že ti, kdo se staví odmítavě k Nejvyšší Osobnosti Božství, spekulují se svými nedokonalými smysly o povaze Absolutní Pravdy. Pojetí beztvarého Brahmanu však lze získat jedině sluchem, a nikoliv vlastní zkušeností. Poznání se tedy přijímá sluchem. Vedānta-sūtra to potvrzuje: śāstra-yonitvāt — čisté poznání je třeba získat z autorizovaných písem. Takzvané spekulativní dohady o Absolutní Pravdě jsou k ničemu. Skutečnou totožností živé bytosti je její vědomí, které je vždy přítomné; ať živá bytost bdí, sní či tvrdě spí. I v tvrdém spánku skrze vědomí vnímá, zda je šťastná nebo nešťastná. Projevuje-li se vědomí prostřednictvím jemnohmotného a hrubohmotného těla, je zakryté, ale je-li očištěno na úroveň vědomí Kṛṣṇy, živá bytost se osvobozuje ze zapletení v koloběhu zrození a smrti.

Je-li čisté poznání zbavené pokryvu kvalit hmotné přírody, živá bytost nalézá svoji skutečnou totožnost — je věčně služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto odkrývání vypadá následovně: sluneční paprsky svítí a slunce samo také svítí. V jeho přítomnosti svítí paprsky stejně jako slunce, ale když sluneční světlo zakrývá mrak neboli māyā, objeví se temnota, nedokonalé vnímání. Proto aby se živá bytost vyprostila ze zapletení ve vlivu nevědomosti, musí na základě autorizovaných písem probudit své duchovní vědomí, vědomí Kṛṣṇy.

Nejvyšší Pán je označován jako mahat-pada, což znamená, že celková hmotná energie zvaná mahat-tattva leží u Jeho lotosových nohou. Původem neboli celkovou energií vesmírného projevu je mahat-tattva. Z mahat-tattvy vzniká dvacet čtyři dalších kategorií — jedenáct smyslů (včetně mysli), pět smyslových předmětů, pět hmotných prvků a potom vědomí, inteligence a falešné ego. Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou mahat-tattvy, a proto v určitém smyslu není mezi Pánem a vesmírným projevem žádný rozdíl, neboť vše pochází z Něho. Zároveň se však vesmírný projev od Pána liší. Velice významné je zde slovo svarāṭ, “nezávislý”. Nejvyšší Pán je nezávislý a individuální duše je také nezávislá. I když tyto dva druhy nezávislosti nelze srovnávat, živá bytost je nepatrně nezávislá a Nejvyšší Pán je plně nezávislý. Stejně jako má individuální duše hmotné tělo tvořené pěti prvky a smysly, tak i dokonale nezávislý Pán má gigantické tělo v podobě vesmíru. Individuální tělo je dočasné a stejně tak dočasný je i celý vesmír, který je považován za tělo Nejvyššího Pána. Obě těla, individuální i vesmírné, jsou výtvorem mahat-tattvy a rozdíly mezi nimi musíme pochopit pomocí inteligence. Každý ví, že hmotné tělo se vyvinulo z duchovní jiskry a stejně tak vesmírné tělo se vyvinulo z nejvyšší jiskry, Nadduše. Jako se individuální tělo vyvíjí z individuální duše, gigantické tělo vesmíru se vyvíjí z Nejvyšší Duše. Stejně jako má individuální duše vědomí, má ho i Nejvyšší Duše, ale přestože mezi těmito dvěma druhy vědomí existuje určitá podobnost, vědomí individuální duše je omezené, zatímco vědomí Nejvyšší Duše je neomezené. To je popsáno v Bhagavad-gītě (13.3): kṣetrajñaṁ cāpi māṁ viddhi — Nadduše je přítomná v každém poli činností, stejně jako je individuální duše přítomná v individuálním těle. Obě mají vědomí, ale rozdíl spočívá v tom, že individuální duše si je vědoma pouze jednoho individuálního těla, zatímco Nadduše si je vědoma všech individuálních těl.

Ateistický mystický yogī nemůže toto dokonalé poznání pochopit. Jedině ti, kdo se věnují praktickým činnostem oddané služby v plném vědomí Kṛṣṇy, se mohou pohroužit do naprostého samādhi a vidět a chápat skutečnou pravdu o celém vesmírném projevu a jeho příčině. Je zde jasně řečeno, že to nemůže pochopit ten, kdo nerozvinul oddanou službu s plnou vírou. Slova samāhitātmā a samādhi jsou synonyma.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že moudrý člověk dojde po mnoha a mnoha životech filozofického bádání nakonec k poznání, že Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, je vším, a proto se Mu odevzdá. Takoví vážní studenti filozofie jsou vzácní, protože jde o nesmírně velké duše. Pokud člověk svým filozofickým bádáním nedojde k porozumění Nejvyšší Osobě, jeho úkol není dokončen. Musí se svým hledáním poznání ještě pokračovat, dokud nedospěje k pochopení Nejvyššího Pána v oddané službě.

Příležitost k přímému styku s Osobností Božství dává Bhagavad-gītā, kde je zároveň řečeno, že ti, kdo používají jiné metody, jako je filozofická spekulace a mystická yoga, mají mnoho potíží. Po mnoha a mnoha letech velkých potíží může yogī nebo moudrý filozof dojít k Pánu, ale jeho cesta je velice obtížná, zatímco cesta oddané služby je snadná pro každého. Výsledku moudré filozofické spekulace lze dosáhnout pouhým vykonáváním oddané služby, a dokud člověk svou mentální spekulací nedojde k pochopení Osobnosti Božství, veškeré jeho bádání se považuje za bezvýsledné. Konečným cílem moudrého filozofa je splynout s neosobním Brahmanem, ale Brahman je záře Nejvyšší Osoby. Pán říká v Bhagavad-gītě (14.27): brahmaṇo hi pratiṣṭhāham amṛtasyāvyayasya ca — “Jsem základem neosobního Brahmanu, který je nezničitelný a představuje nejvyšší blaženost.” Pán je nejvyšším zdrojem veškeré radosti, včetně blaženosti Brahmanu, a proto ten, kdo má neochvějnou víru v Nejvyšší Osobnost Božství, již realizoval neosobní Brahman i Paramātmu.

Je zřejmé, že cestou jñāna-yogy, empirické filozofické spekulace, člověk dosáhne neosobního Brahmanu, zatímco vykonáváním oddané služby ve vědomí Kṛṣṇy prohloubí svoji víru v Pána a oddanost Jemu. Zde je však řečeno, že bhakti-yoga i jñāna-yoga jsou určeny k dosažení stejného cíle — Osobnosti Božství. V procesu jñāna-yogy se tatáž Osobnost Božství zdá být neosobní. Jako se tentýž předmět jeví různě, když ho vnímáme různými smysly, tak i tentýž Nejvyšší Pán vypadá v mentálních spekulacích jako neosobní. Hora vypadá z dálky jako mrak a ten, kdo o ní nic neví, může spekulovat, že je to mrak. Ve skutečnosti to není mrak; je to velká hora. Člověk se musí poučit od autority, že to, co vypadá jako mrak, není ve skutečnosti mrak, ale hora. Jakmile přijde o něco blíž, uvidí místo mraku horu a něco zeleného. A když dojde až k úpatí hory, uvidí mnoho různých podrobností. Jiný příklad představuje vnímání mléka. Na pohled vidíme, že je bílé. Když ho chutnáme, zjistíme, že je velice chutné. Když se ho dotkneme, cítíme, že je chladné; když k němu čichneme, cítíme velice příjemnou vůni, a když nasloucháme, pochopíme, že se jedná o “mléko”. Na základě vnímání různými smysly říkáme o mléku, že je to něco bílého, něco velmi chutného, něco velice voňavého atd. Ve skutečnosti je to mléko. Stejně tak ti, kdo se snaží nalézt Nejvyššího Boha mentální spekulací, mohou dospět k Jeho tělesné záři, neosobnímu Brahmanu, a ti, kdo se Ho snaží nalézt vykonáváním yogy, Ho mohou objevit jako lokalizovanou Nadduši. Ale ti, kdo se snaží přistoupit k Nejvyšší Pravdě přímo prostřednictvím bhakti-yogy, mohou vidět Boha tváří v tvář jako Nejvyšší Osobu.

Nejvyšší Osoba je z konečného hlediska cílem všech postupů. Šťastná osoba, která se následováním pokynů písem zcela zbaví všeho hmotného znečištění, se odevzdá Nejvyššímu Pánu, který je pro ni vším. Stejně jako skutečnou chuť mléka můžeme poznat jedině jazykem, a nikoliv očima, nosem či ušima, Absolutní Pravdu s veškerou Její blažeností můžeme dokonale poznat jen jednou cestou, oddanou službou. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě. Bhaktyā mām abhijānāti — chce-li někdo dokonale pochopit Absolutní Pravdu, musí se začít věnovat oddané službě. Nikdo samozřejmě nemůže poznat Absolutní Pravdu zcela dokonale. To je pro nekonečně malé živé bytosti nemožné. Nejvyššího porozumění však živá bytost dosáhne vykonáváním oddané služby; žádným jiným způsobem to není možné.

Člověk může dosáhnout neosobní záře Nejvyšší Osobnosti Božství různými cestami danými v písmech. Transcendentální blaženost ze splynutí s neosobním Brahmanem či z jeho pochopení je nesmírně veliká, neboť Brahman je ananta. Tad brahma niṣkalaṁ anantam — brahmānanda je neomezená. I tuto neomeznou blaženost však lze překonat. Taková je povaha Transcendence. I neomezené může být překonáno, a touto vyšší úrovní je Kṛṣṇa. Když živá bytost jedná přímo s Kṛṣṇou, nálady vychutnávané ve výměnách oddané služby jsou nesrovnatelné — nevyrovná se jim ani blaženost pocházející z transcendentálního Brahmanu. Prabodhānanda Sarasvatī proto říká, že kaivalya, blaženost Brahmanu, je nepochybně nesmírně veliká a mnoho filozofů ji vysoce oceňuje, ale pro oddaného, který ví, jak se radovat z výměn oddané služby s Pánem, je tento neomezený Brahman peklem. Každý by se proto měl snažit transcendovat i blaženost Brahmanu, aby dosáhl toho, že se bude stýkat s Kṛṣṇou tváří v tvář. Mysl je středem všech činností smyslů a Kṛṣṇa je známý jako Pán smyslů, Hṛṣīkeśa. Doporučeným postupem je upřít mysl na Hṛṣīkeśu, Kṛṣṇu, jak to dělal Mahārāja Ambarīṣa (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Bhakti je základním principem všech postupů. Bez bhakti nemůže být ani jñāna-yoga, ani aṣṭāṅga-yoga úspěšná, a dokud člověk nedospěje ke Kṛṣṇovi, jeho snaha o seberealizaci nevede k žádnému konečnému cíli.

Jak je řečeno v minulém verši, je třeba se řídit pokyny písem. Členové různých společenských tříd a duchovních stavů mají předepsané různé povinnosti. Zde je řečeno, že vykonávání plodonosných činností a obětí a také rozdávání milodarů jsou činnosti určené příslušníkům společenského stavu hospodářů. Existují čtyři stavy společenského řádu: brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. Gṛhasthům neboli hospodářům se zvláště doporučuje vykonávat oběti, rozdávat milodary a jednat podle předepsaných povinností, zatímco odříkání, studium védské literatury a filozofické bádání jsou činnosti určené pro vānaprasthy neboli ty, kdo odešli do ústraní. Studovat védskou literaturu pod vedením pravého duchovního mistra je činnost brahmacārīna neboli studenta a ātmendriya-jaya, ovládání mysli a podrobení si smyslů, je úkolem člena životního stavu odříkání. Všechny tyto různé činnosti jsou předepsány různým jedincům, aby mohli dosáhnout úrovně seberealizace a odtud pokročit k vědomí Kṛṣṇy, oddané službě.

Slova bhakti-yogena caiva hi znamenají, že vše, co je třeba podle verše 34 vykonat — ať už se jedná o yogu, oběti, plodonosné činnosti, studium védské literatury, filozofický výzkum nebo přijetí životního stavu odříkání — je třeba vykonávat v rámci bhakti-yogy. Slova caiva hi podle sanskrtské gramatiky vyjadřují, že všechny tyto činnosti se musí vykonávat s příměsí oddané služby; jinak neponesou žádné plody. Každou předepsanou činnost je nutné vykonávat pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (9.27) je to potvrzeno: yat karoṣi yad aśnāsi — “Výsledek všeho, co děláš, co jíš a obětuješ, jakéhokoliv odříkání, které podstoupíš, a jakýchkoliv milodarů, které rozdáš, se má odevzdat Nejvyššímu Pánu.” Slovo eva je připojené pro zdůraznění toho, že člověk musí jednat takovým způsobem. Dokud ke všem svým činnostem nepřipojí oddanou službu, nemůže získat vytoužený výsledek, ale když je v každé jeho činnosti patrná bhakti-yoga, nepochybně dosáhne konečného cíle.

Každý se má obrátit na Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, jak je uvedeno v Bhagavad-gītě: “Po mnoha a mnoha zrozeních živá bytost přijde k Nejvyšší Osobě, Kṛṣṇovi, a odevzdá se Mu, dobře věda, že Kṛṣṇa je vším.” Pán v Bhagavad-gītě dále říká: bhoktāraṁ yajña-tapasām — “Příjemcem výsledků činností každého, kdo podstupuje přísné odříkání nebo kdo vykonává různé druhy obětí, je Nejvyšší Osobnost Božství.” Pán je vlastníkem všech planet a přítelem každé živé duše.

Slova dharmeṇobhaya-cihnena znamenají, že bhakti-yoga zahrnuje dva příznaky: připoutanost k Nejvyššímu Pánu a odpoutanost od všech hmotných zálib. Pokrok v oddané službě se vyznačuje těmito dvěma příznaky, stejně jako při jídle dochází ke dvěma jevům. Hladový člověk při jídle pociťuje sílu a uspokojení a zároveň postupně ztrácí chuť jíst více. Stejně tak se s vykonáváním oddané služby rozvíjí skutečné poznání a člověk se odpoutává od všech hmotných činností. Žádná jiná činnost než oddaná služba nepřináší takovou odpoutanost od hmoty a připoutanost k Nejvyššímu. Existuje devět způsobů, jak zvyšovat tuto připoutanost k Nejvyššímu Pánovi: naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, sloužení Pánu, přátelení se, modlení se, obětování všeho a sloužení lotosovým nohám Pána. Postup zvyšování odpoutanosti od hmotných zálib je popsán ve verši 36.

Plněním svých předepsaných povinností a vykonáváním obětí může člověk dosáhnout přemístění na vyšší planetární systémy, jako je nebeské království. Je-li člověk takovým touhám transcendentální, jelikož přijal životní stav odříkání, může pochopit Brahman jakožto aspekt Nejvyššího. A je-li schopen rozpoznat své skutečné přirozené postavení, vidí i všechny ostatní metody a dostává se do stadia čisté oddané služby. Tehdy může pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, Bhagavāna.

Pochopení Nejvyšší Osoby se nazývá ātma-tattva-avabodhena, což znamená “pochopení svého skutečného přirozeného postavení”. Pokud živá bytost skutečně chápe, že je ve svém přirozeném postavení věčným služebníkem Nejvyššího Pána, odpoutává se od služby hmotnému světu. Každý vykonává nějakou službu. Ten, kdo nezná své přirozené postavení, slouží svému hrubohmotnému tělu nebo své rodině, společnosti či zemi. Jakmile je však schopen vidět své pravé postavení (slovo sva-dṛk znamená “ten, kdo je schopen vidět”), odpoutá se od takové hmotné služby a začne vykonávat oddanou službu.

Dokud je člověk pod vlivem kvalit hmotné přírody a plní povinnosti předepsané v písmech, může pokročit na vyšší planetární systémy. Vládnoucími božstvy tam jsou hmotní zástupci Nejvyšší Osobnosti Božství, jako je bůh Slunce, bůh Měsíce, bůh vzduchu, Brahmā a Pán Śiva. Všichni polobozi představují hmotná zastoupení Nejvyššího Pána. Prostřednictvím hmotných činností lze dojít jedině k těmto polobohům, jak uvádí Bhagavad-gītā (9.25). Yānti deva-vratā devān — ti, kdo tíhnou k polobohům a vykonávají předepsané povinnosti, mohou dospět do sídel polobohů. Tímto způsobem lze také odejít na planetu Pitů neboli předků. Ten, kdo plně pochopí své skutečné životní postavení, přijme oddanou službu a realizuje Nejvyšší Osobnost Božství.

Cesta bhakti-yogy, oddané služby, je hlavní řekou tekoucí k moři Absolutní Pravdy a všechny ostatní uvedené cesty jsou jako její přítoky. Pán Kapila shrnuje důležitost oddané služby. Jak je popsáno výše, bhakti-yoga se dělí do čtyř skupin, z nichž tři spadají pod vliv kvalit hmotné přírody a čtvrtá je transcendentální, nedotčená těmito kvalitami. Oddaná služba smíšená s hmotnými kvalitami je prostředkem hmotné existence, zatímco oddaná služba bez ploduchtivých tužeb a snahy o empirické filozofické bádání je čistá a transcendentální.

Jakmile jednou živá bytost vstoupí do koloběhu hmotné existence, velice těžko se z něho dostává ven. Proto přichází Nejvyšší Pán Osobně nebo posílá Svého pravého zástupce a zanechává zde písma, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, aby živé bytosti putující v temnotě nevědomosti mohly využít jejich pokynů, přítomnosti svatých osob a vedení duchovních mistrů, a tak dosáhnout osvobození. Živá bytost nemůže vyváznout z temnoty hmotné existence do té doby, dokud nepřijme milost světců, duchovního mistra nebo Kṛṣṇy — její vlastní snaha na to nestačí.

Ti, kdo neustále plánují, jak ublížit druhým živým bytostem, nejsou způsobilí pochopit vědomí Kṛṣṇy a nemají přístup k transcendentální láskyplné službě Pánu. Objevují se i takzvaní žáci, kteří jsou před duchovním mistrem naoko pokorní, ale přitom mají vedlejší cíl. Ani oni nechápou, co je vědomí Kṛṣṇy nebo oddaná služba. Dále to nechápou ti, kdo byli zasvěcení do určité sekty náboženské víry, a nevidí proto v oddané službě všeobecnou základnu pro přístup k Nejvyšší Osobnosti Božství. Máme zkušenost, že někteří studenti se k nám připojují, ale jsou zaujatí pro určitý druh víry, a proto opouštějí náš tábor a ztrácejí se v pustině. Vědomí Kṛṣṇy ve skutečnosti není sektářská náboženská víra — je to metoda, která nás učí, jak pochopit Nejvyššího Pána a náš vztah s Ním. Každý se může k tomuto hnutí bez předsudků připojit, ale někteří lidé mají bohužel jiný pocit. Jim je proto lépe nauku o vědomí Kṛṣṇy nevykládat.

Materialisté obvykle usilují o jméno, slávu a hmotný zisk. Věnuje-li se tedy někdo vědomí Kṛṣṇy z těchto důvodů, nikdy nedokáže tuto filozofii pochopit. Takoví lidé přijímají náboženské zásady jako společenskou okrasu. Zvláště v tomto věku se lidé hlásí k určité kulturní instituci pouze kvůli dobrému jménu. Ani ti nemohou pochopit filozofii vědomí Kṛṣṇy. I když někdo tolik neprahne po hmotném vlastnictví, ale je příliš připoutaný k rodinnému životu, vědomí Kṛṣṇy také nepochopí. Navenek tito lidé nijak zvlášť nedychtí po hmotném vlastnictví, ale velice lpí na manželce, dětech a zlepšení podmínek své rodiny. A konečně; filozofii vědomí Kṛṣṇy nemůže pochopit ani ten, kdo sice není poznamenaný výše uvedenými nedostatky, ale z konečného hlediska se nezajímá o službu Nejvyšší Osobnosti Božství, protože není oddaný.

Na počátku se nikdo nemůže nacházet v nejvyšším stadiu oddané služby. Bhakta zde znamená ten, kdo se nezdráhá podstoupit očistný proces, aby se stal bhaktou. Každý, kdo se chce stát oddaným Pána, musí přijmout duchovního mistra a ptát se ho, jak pokročit v oddané službě. Sloužit oddanému, zpívat svaté jméno podle určité metody počítání, uctívat Božstva, naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu či Bhagavad-gītě od realizované osoby a žít na posvátném místě, kde oddanou službu nic nenarušuje, jsou první z šedesáti čtyř duchovních činností důležitých pro pokrok v oddané službě. Každý, kdo se věnuje těmto pěti základním činnostem, se nazývá oddaný.

Oddaný musí být připravený prokazovat nezbytnou úctu duchovnímu mistrovi a nemá zbytečně závidět svým duchovním bratrům. Naopak — je-li některý jeho duchovní bratr osvícenější a pokročilejší ve vědomí Kṛṣṇy, oddaný ho má přijímat za téměř rovného duchovnímu mistrovi a být šťastný, když vidí své duchovní bratry dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy. Oddaný má být vždy velice laskavý k obyčejným lidem a poučovat je o vědomí Kṛṣṇy, neboť to je jediné řešení, jak se může živá bytost vysvobodit ze zajetí māyi. To je skutečná humanitární činnost, protože jde o způsob, jak projevit milost jiným lidem, kteří ji zoufale potřebují. Slovo śuśrūṣābhiratāya označuje osobu, která věrně slouží duchovnímu mistrovi. Oddaný má duchovnímu mistrovi poskytovat osobní službu a starat se, aby měl veškeré pohodlí. Pokud tak činí, je také oprávněným uchazečem pro přijetí těchto pokynů. Výraz bahir-jāta-virāgāya znamená “ten, kdo vyvinul odpoutanost od vnějších a vnitřních hmotných sklonů”. Nejenže je odpoutaný od činností, které se nepojí s vědomím Kṛṣṇy, ale má také cítit vnitřní odpor k materialistickému způsobu života. Nesmí závidět a musí myslet na blaho všech živých bytostí — nejen lidí, ale i ostatních. Slovo śucaye znamená “ten, kdo je očištěný vně i uvnitř”. Abychom se skutečně očistili vně i uvnitř, musíme neustále zpívat svaté jméno Pána, “Hare Kṛṣṇa” nebo “Viṣṇu”.

Slovo dīyatām znamená, že poznání vědomí Kṛṣṇy má předávat duchovní mistr. Duchovní mistr nesmí přijmout žáka, který není kvalifikovaný; nesmí jednat jako profesionál a přijímat žáky pro peněžitý zisk. Pravý duchovní mistr musí vidět, že ten, koho se chystá zasvětit, má pravé vlastnosti. Nikdo nemá být zasvěcen, není-li toho hoden. Duchovní mistr má svého žáka připravovat tak, aby se Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, stal v budoucnosti jediným a nejdražším cílem jeho života.

Tyto dva verše jasně popisují vlastnosti oddaného. Ten, kdo skutečně vyvinul všechny zde uvedené vlastnosti, již dospěl do postavení oddaného. Pokud někdo zatím všechny nevyvinul, musí ještě splnit dané podmínky, aby se stal dokonalým oddaným.