ŚB 3.32.12-15

Každý ví, že Brahmā dosáhne vysvobození. Nemůže však vysvobodit své stoupence. Polobozi, jako Brahmā a Pán Śiva, nemohou vysvobodit žádnou živou bytost. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā, jen ten, kdo se odevzdá Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, může být osvobozen ze zajetí māyi. Brahmā je zde označen jako ādyaḥ sthira-carāṇām — je původní, první stvořenou živou bytostí, která po svém zrození tvoří celý vesmírný projev. Nejvyšší Pán ho Osobně naučil tvořit. Brahmā je veda-garbha neboli ten, kdo zná konečný smysl Ved. Je stále ve společnosti významných osobností, jakými jsou Marīci, Kaśyapa, sedm mudrců, velcí mystičtí yogīni, Kumārové a celá řada dalších duchovně pokročilých živých bytostí. Nicméně Brahmā je rovněž motivován osobními touhami, které jsou oddělené od přání Nejvyššího Pána. Bheda-dṛṣṭyā znamená, že si Brahmā někdy myslí, že je na Nejvyšším Pánovi nezávislý nebo že je jednou ze tří rovnocenně nezávislých inkarnací. Brahmā je pověřen tvořením, Viṣṇu udržuje a Rudra, Pán Śiva, ničí. Všichni tři jsou inkarnacemi Nejvyššího Pána a každý z nich má na starost jednu kvalitu hmotné přírody. Žádný však není nezávislý na Nejvyšší Osobnosti Božství. Slovo bheda-dṛṣṭyā se zde vyskytuje proto, že Brahmā má někdy sklon myslet si, že je stejně nezávislý jako Rudra. Někdy si Brahmā myslí, že nezávisí na Nejvyšším Pánu, a jeho oddaní si myslí totéž. Proto když po zničení hmotného vesmíru vzájemným působením hmotných kvalit přírody znovu dojde k tvoření, Brahmā se vrací zpět. Přestože Brahmā dospěje až k Nejvyššímu Pánu v Jeho inkarnaci prvního puruṣi, Mahā-Viṣṇua, Jenž je plný transcendentálních vlastností, nemůže v duchovním světě zůstat.

To, že se Brahmā vrací, je pozoruhodné. Brahmā, velcí ṛṣiové a velký mistr yogy (Śiva) nejsou obyčejné živé bytosti; jsou velice mocní a obdaření všemi dokonalostmi mystické yogy. Přesto však mají sklon usilovat o splynutí s Nejvyšším, a proto se musejí vracet. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že dokud si někdo myslí, že se Pánu vyrovná, není zcela očištěný a nemá dokonalé poznání. I když se taková osoba může po zničení tohoto hmotného stvoření dostat až k prvnímu puruṣa-avatārovi, Mahā-Viṣṇuovi, znovu poklesne a vrátí se zpět do hmotného světa.

Velkou chybou impersonalistů je domněnka, že Nejvyšší Pán přichází v hmotném těle. Podle nich by tedy člověk neměl meditovat o podobě Nejvyššího, ale raději o něčem beztvarém. Právě kvůli tomuto omylu se i velcí mystičtí yogīni a pokročilí transcendentalisté musejí vrátit, když dojde k novému stvoření. S výjimkou impersonalistů a monistů má každý možnost zapojit se v plném vědomí Kṛṣṇy přímo do oddané služby a osvobodit se rozvíjením transcendentální láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Taková oddaná služba se postupně vyvíjí ve schopnost myslet na Nejvyšší Osobnost Božství jako na svého pána, přítele, syna a nakonec milence. Transcendentální různorodost musí vždy existovat.