Příběh o králi Venovi

V tomto verši je důležité slovo kṣema-darśinaḥ, které označuje ty, kdo neustále usilují o blaho obyčejných lidí. Všichni velcí mudrci v čele s Bhṛguem stále mysleli na to, jak pozvednout obyvatelstvo celého vesmíru na duchovní úroveň. Radili vládcům všech planet, jak mají vládnout s vizí tohoto konečného cíle života. Velcí mudrci dávali rady hlavě státu, králi, a ten podle jejich pokynů vládl obyvatelstvu. Když král Aṅga zmizel, nebylo nikoho, kdo by následoval pokyny velkých mudrců, a všichni občané se začali chovat jako zvířata. Bhagavad-gītā (4.13) popisuje, že lidská společnost musí být rozdělena do čtyř skupin podle vlastností a činností — vždy musí existovat inteligence, vládci, výrobci a dělníci. V moderní demokracii je toto vědecké uspořádání převrácené vzhůru nohama a na základě voleb jsou na vládnoucí místa dosazováni śūdrové neboli dělníci, kteří nemají žádné poznání o konečném životním cíli. Proto ustanovují zákony náladově a výsledkem je, že nikdo není šťastný.

Když je vláda slabá, daří se dobře lotrům a zlodějům. Je-li naopak silná, všichni zloději a darebáci zmizí nebo se poschovávají. Vena samozřejmě nebyl dobrý král, ale vědělo se o něm, že je krutý a tvrdý, a tak byl stát alespoň zbaven zlodějů a darebáků.

Velice důležité je slovo aṣṭa-vibhūtibhiḥ, které znamená “osmi dokonalostmi”. U krále se předpokládá, že vlastní osm dokonalostí, které králové obvykle získali vykonáváním mystické yogy. Takoví králové se nazývali rājarṣiové, neboť byli zároveň velkými mudrci. Díky mystické yoze se rājarṣi mohl stát menším než nejmenší, větším než největší a získat vše, co si přál. Dokázal stvořit království, ovládnout kohokoliv a panovat všem. To jsou některé dokonalosti krále. Král Vena sice yogu neovládal, ale i tak byl pyšný na své královské postavení. Nebral příliš velké ohledy na druhé, a proto začal zneužívat svoji moc a urážet velké osobnosti.

To, čeho se před mnoha lety dopustil král Vena, dělají v současnosti ateistické vlády po celém světě. Světová situace je tak napjatá, že vlády mohou kdykoliv vyhlásit zastavení náboženských obřadů. Svět nakonec tak zdegraduje, že se pro zbožné lidi stane neobyvatelným. Všichni rozumně uvažující lidé by proto měli velice vážně rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, aby mohli jít zpátky domů, zpátky k Bohu, a nemuseli dále trpět v nesnesitelných podmínkách, které jsou v tomto vesmíru tak běžné.

Než byl Vena dosazen na trůn, všichni velcí mudrci se starali o blaho společnosti. Když viděli, jak je král Vena nezodpovědný a krutý, začali o blahu lidí znovu uvažovat. Je třeba vědět, že mudrci, světci a oddaní nejsou nikdy lhostejní k situaci ostatních. Obyčejní karmī vynakládají veškeré úsilí na to, aby získali peníze pro svůj smyslový požitek, a obyčejní jñānī se o společnost nezajímají, neboť spekulují o svém vlastním osvobození. Skuteční oddaní a světci si však neustále dělají starosti, jak pomoci tomu, aby byli lidé šťastní po hmotné i duchovní stránce. Velcí mudrci proto začali rokovat o způsobu, jak zažehnat nebezpečí, které přivolal král Vena.

V Bhagavad-gītě (18.5) je řečeno, že od obětí, rozdávání milodarů a askeze nemá člověk upustit ani ve stavu odříkání. Brahmacārīni musí vykonávat oběti, gṛhasthové rozdávat milodary a ti, kdo jsou ve stavu odříkání (vānaprasthové a sannyāsīni), musí praktikovat askezi. Těmito postupy může každý dospět na duchovní úroveň. Když mudrci a světci viděli, že král Vena všechny tyto činnosti zastavil, začali si dělat starosti o pokrok obyčejných lidí. Světci káží vědomí Boha, vědomí Kṛṣṇy, protože chtějí zachránit obyvatelstvo od nebezpečí života na úrovni zvířat. Musí existovat dobrá vláda, která dohlédne na to, aby občané skutečně vykonávali náboženské obřady a zlodějům a darebákům byla učiněna přítrž. Jakmile je toto zajištěno, lidé mohou v klidu rozvíjet duchovní vědomí a dovést své životy k dokonalosti.

Světci se obyčejně drží stranou společenských činností a materialistického života. Krále Venu podporovali jen proto, aby ochránili občany před darebáky a zloději, ale poté, co nastoupil na trůn, začal mudrcům působit potíže. Světci se především soustřeďují na vykonávání obětí a askeze v zájmu rozvoje duchovního života, ale místo aby jim byl Vena za jejich milost zavázán, stal se jejich nepřítelem, neboť jim zakázal plnění obvyklých povinností. Had, který dostává mléko a banány, si hromadí v zubech jed a jen čeká na den, kdy svého pána uštkne.

Mudrci zvolili Venu za krále, ale ukázalo se, že je zlý, a proto se velice báli, že na sebe přivolali hříšné reakce. Zákon karmy člověku zakazuje se dokonce jen stýkat s někým, kdo je zlý. Tím, že mudrci dosadili Venu na trůn, s ním byli nepochybně ve styku. Jednání krále Veny nakonec začalo být natolik zvrhlé, že se svatí mudrci obávali znečištění jeho činnostmi. Než proti němu tedy cokoliv podnikli, pokusili se ho uklidnit a usměrnit, aby svých ohavností zanechal.

Světci se nezajímají o politiku, ale neustále myslí na blaho všech — proto někdy musí zasáhnout do politického dění a podniknout kroky k nápravě pomýlené vlády nebo královského rodu. V Kali-yuze ovšem světci nejsou tak mocní jako dříve, kdy svou duchovní silou dokázali spálit jakéhokoliv hříšníka na popel. Vlivem věku Kali tuto moc ztratili. Brāhmaṇové dokonce ani nedokáží dělat oběti, ve kterých jsou zvířata umístěna do ohně, aby získala nový život. Za těchto okolností by světci místo aktivního zasahování do politiky měli zpívat mahā-mantru Hare Kṛṣṇa. Milostí Pána Caitanyi může pouhým zpíváním této Hare Kṛṣṇa mahā-mantry získat celé obyvatelstvo veškerý prospěch, aniž by se zapletlo do politických záležitostí.

Ve védské civilizaci je státním zřízením monarchie, v níž král přijímá rady světců a mudrců. Na základě jejich rad může mít největší výkonnou moc a všichni obyvatelé jeho království budou žít šťastně, pokojně a v blahobytu. Slavní králové velmi zodpovědně přijímali pokyny duchovně pokročilých osob, velkých mudrců, jako byl Parāśara, Vyāsadeva, Nārada, Devala a Asita. Nejprve přijali autoritu světců, a potom vykonávali svou vládní moc. V současném věku Kali se bohužel vládní představitelé pokyny světců neřídí, a proto ani občané, ani lidé ve vládě nejsou šťastní. Zkracuje se jim život a z téměř každého je troska bez jakékoliv tělesné či duchovní síly. Chtějí-li být občané v této demokratické době šťastní a úspěšní, nesmějí volit darebáky a hlupáky, kteří nemají úctu ke svatým osobám.

Pokyn svatých mudrců v tomto verši zní, že král neboli hlavní představitel vlády má dávat příklad tím, že žije zbožným životem. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, náboženství znamená uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Člověk nemá předvádět, že je zbožný, ale dokonale vykonávat oddanou službu slovy, myslí, tělem a inteligencí. Bude-li takto král nebo hlava státu jednat, zbaví znečištění hmotnými kvalitami přírody nejen sám sebe, ale i obyvatelstvo a všichni budou postupně povýšeni do království Boha a půjdou zpátky domů, zpátky k Bohu. Tento pokyn shrnuje, jak má hlava státu vykonávat svou vládní moc, a dosáhnout tak štěstí nejen v tomto životě, ale i v životě po smrti.

Dříve existovaly monarchie prakticky po celém světě, ale ideální náboženský život v nich postupně upadal na úroveň bezbožného života pro smyslový požitek, a proto byly zrušeny. Ovšem pouze zrušit monarchii a nahradit ji demokracií nestačí, nejsou-li ve vládě zbožní lidé, kteří kráčejí ve stopách velkých zbožných osobností.

Tento verš velice pěkně popisuje povinnosti zbožného krále. První a nejdůležitější povinností je chránit občany před zloději a darebáky, jakož i před ministry, kteří jsou na podobné úrovni. Dříve ministři nebyli voleni, ale dosazoval je král, a pokud nebyl dostatečně zbožný a přísný, z ministrů se stali zloději a darebáci, kteří vykořisťovali nevinné občany. Král má povinnost dohlížet, aby ve vládním sekretariátu a na úřadech nepřibývalo zlodějů a darebáků, a není-li toho schopen, nemá právo vybírat od občanů daně. Jinými slovy, král nebo vláda, kteří ukládají daně, tak mohou činit jedině za předpokladu, že dovedou občany ochránit před zloději a darebáky.

Ve dvanáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (12.1.42) se nachází popis takových zlodějů a darebáků ve vládních službách: prajās te bhakṣayiṣyanti mlecchā rājanya-rūpiṇaḥ — “Tito pyšní mlecchové (lidé na nižší úrovni než śūdrové) se budou vydávat za krále a utiskovat své poddané, kteří zase budou provozovat ty nejhříšnější činnosti. Svými zlozvyky a pošetilým chováním se tedy budou poddaní podobat svým vládcům.” Tím je vyjádřeno, že v demokratických dobách Kali-yugy poklesne veškeré obyvatelstvo na úroveň śūdrů. Kalau śūdra-sambhavaḥ — prakticky všichni lidé na světě budou śūdrové. Śūdra je člověk čtvrté třídy, který dokáže pouze pracovat pro tři vyšší společenské skupiny, a není tedy příliš inteligentní. Jelikož jsou lidé v těchto dobách demokracie pokleslí, dokáží volit jedině sobě rovné, ale vláda śūdrů nemůže dobře fungovat. Vládnout mají zástupci druhé třídy lidí, kṣatriyové, podle pokynů světců (brāhmaṇů), od kterých se očekává vysoká inteligence. V jiných věcích — Satya-yuze, Tretā-yuze a Dvāpara-yuze — obyvatelstvo nebylo tak zdegradované a hlavní představitel vlády nebyl nikdy volen. Král měl svrchovanou výkonnou moc, a jakmile přistihl nějaké ministry, že kradou, nechal je okamžitě zabít nebo propustit ze služby. Stejně jako musel zabíjet zloděje a darebáky, musel okamžitě zabít i nečestné ministry ve vládních službách. S touto obezřetností dokázal výborně řídit vládu a občané byli šťastní, že mají takového krále. Závěr je, že nedokáže-li král ochránit občany před zloději a darebáky, nemá právo na nich vymáhat daně pro svůj smyslový požitek. Pokud však občany dokonale chrání, může to dělat a žít v tomto životě velice šťastně a pokojně. Na jeho konci pak může být povýšen do nebeského království, nebo dokonce na Vaikuṇṭhy, kde bude spokojený po všech stránkách.

Tento verš velice důkladně vysvětluje povinnosti státu a občanů. Činnosti hlavního představitele vlády či krále a ostatních obyvatel by měly být usměrněny tak, aby z konečného hlediska každý vykonával oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství. Král, hlava státu, je považován za zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství a jako takový má dohlížet na řádný chod státu a na to, aby všichni občané zaujímali svá příslušná postavení ve varṇāśramském systému. Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že dokud nejsou lidé vychováni a zaměstnáni s ohledem na vědecké rozdělení společnosti na čtyři varṇy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a čtyři āśramy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa), společnost nemůže být pokládána za skutečně lidskou a nemůže také dělat žádný pokrok ke konečnému cíli lidského života. Povinností vlády je dohlédnout, aby vše bylo v souladu s uspořádáním podle vareṇ a āśramů. Zde je řečeno: bhagavān yajña-pūruṣaḥ — Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je yajña-pūruṣa. Bhagavad-gītā (5.29) uvádí: bhoktāraṁ yajña-tapasām—Kṛṣṇa je konečný cíl všech obětí. Je také jejich poživatelem, a proto se nazývá yajña-pūruṣa. Toto slovo označuje Pána Viṣṇua, Pána Kṛṣṇu, nebo jakoukoliv Osobnost Božství z kategorie viṣṇu-tattva. V dokonalé lidské společnosti jsou lidé začleněni do vareṇ a āśramů a svými příslušnými činnostmi uctívají Pána Viṣṇua. Každý občan má své zaměstnání a slouží vykonáváním svých činností. To je dokonalost života. Bhagavad-gītā (18.46) uvádí:

“Uctívá-li člověk Pána, Jenž je zdrojem všech bytostí a je všeprostupující, může konáním svých povinností dosáhnout dokonalosti.”

Brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové tedy musí plnit své předepsané povinnosti, jak jsou stanoveny v śāstrách. Tak může každý uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua. Král nebo hlavní představitel vlády musí dohlédnout, aby byli všichni občané zaměstnáni tímto způsobem. To také znamená, že stát nebo vláda se nesmí vzdát své povinnosti a prohlásit, že stát nemá nic společného s náboženstvím a nestará se o to, jaký dělají lidé pokrok ve varṇāśrama-dharmě. V dnešní době nemají osoby ve vládních službách k varṇāśrama-dharmě žádnou úctu a s falešným sebeuspokojením si myslí, že stát je světská organizace. Ve státě s takovou vládou nemůže být nikdo šťastný. Lidé se musí řídit varṇāśrama-dharmou a král musí dohlížet na pečlivé dodržování jejích zásad.

Povinností vlády je dohlížet na to, aby činnosti lidí i vlády samotné uspokojovaly Nejvyšší Osobnost Božství. Štěstí není možné tam, kde vláda ani občané nevědí nic o Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavānovi, který je původní příčinou vesmírného projevu, ani o bhūta-bhāvanovi, který je Nadduší (viśvātmā), duší každého. Bez oddané služby nemohou být ani občané, ani vláda v žádném směru šťastní. V současnosti se králové a vlády nestarají, aby lidé oddaně sloužili Nejvyšší Osobnosti Božství. Místo toho raději rozvíjejí mašinérii smyslového požitku, a proto se také stále více zaplétají do komplikovaného systému přísných přírodních zákonů. Lidé by se měli osvobodit ze zajetí tří kvalit hmotné přírody a jediný možný způsob je odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. To doporučuje Bhagavad-gītā. Ani vláda, ani obyčejní lidé o tom bohužel vůbec nic nevědí — jejich zájem je soustředěn na smyslový požitek a štěstí v tomto životě. Slovo nija-śāsane (“ve svých vládních povinnostech”) naznačuje, že jak vláda, tak občané jsou zodpovědní za následování varṇāśrama-dharmy. Jakmile je obyvatelstvo začleněno do varṇāśrama-dharmy, nastává ideální situace pro skutečný život a blahobyt v tomto i příštím světě.

Tento verš souhrnně popisuje celou védskou civilizaci: všechny živé bytosti — ať už na této nebo na jiných planetách — musí vykonáváním svých příslušných povinností uspokojovat Nejvyšší Osobnost Božství. Když je Pán spokojený, všechny životní potřeby jsou dodány automaticky. Ve Vedách je také řečeno: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13). Z Ved se dozvídáme, že Pán dodává každému vše potřebné, a sami můžeme vidět, že nižší zvířata, ptáci a včely, nemají žádné placené zaměstnání, a přesto neumírají pro nedostatek potravy. Žijí přirozeným způsobem a o všechny jejich životní potřeby — jídlo, spánek, sex a obranu — je postaráno.

Lidská společnost ovšem uměle vytvořila takový druh civilizace, ve kterém živá bytost zapomíná na svůj vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Moderní společnost dokonce člověku umožňuje zapomenout na Pánovu milost, a proto jsou také moderní civilizovaní lidé neustále nešťastní a vždy jim něco schází. Nevědí, že konečným cílem života je obrátit se na Pána Viṣṇua a uspokojit Ho. Okouzlují je materialistické činnosti a pokládají současný materialistický způsob života za všechno na světě. Jejich vůdci je v tom samozřejmě stále povzbuzují a obyčejní lidé, neznalí zákonů Boha, následují své slepé vůdce na cestě do neštěstí. V zájmu nápravy této světové situace by měli být všichni lidé vychováváni ve vědomí Kṛṣṇy a jednat v souladu s varṇāśramským systémem. Stát by se měl také starat o to, aby lidé uspokojovali Nejvyšší Osobnost Božství — to je jeho prvořadá povinnost. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno za účelem přesvědčit veřejnost, aby přijala nejlepší metodu uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, a tak vyřešila všechny své problémy.

Král Vena byl tak pošetilý, že svaté mudrce prohlásil za nezkušené jako malé děti. Tím je vlastně obviňoval, že nemají dokonalé poznání. Tak mohl odmítnout jejich radu a zároveň je nařknout, že jsou jako žena, jež se nestará o svého manžela, který ji živí, a namísto toho chodí uspokojovat milence, který ji neživí. Smysl tohoto přirovnání je zjevný. Povinností kṣatriyů je zaměstnávat brāhmaṇy různými náboženskými činnostmi a král má brāhmaṇy živit. Pokud brāhmaṇové uctívají místo krále polobohy, jsou znečištění jako nemravné ženy.

Je mnoho démonů, kteří se považují za Nejvyššího a tvrdí o sobě, že vládnou Slunci, Měsíci a dalším planetám. Původem toho všeho je falešná pýcha. Také král Vena vyvinul démonskou mentalitu a vydával se za Nejvyšší Osobnost Božství. Takových démonů je v tomto věku Kali mnoho a velcí mudrci a světci je všechny odsuzují.

Kṛṣṇa Samotný říká v průběhu celé Bhagavad-gīty, že neexistuje vyšší pravda, než je On. Král Vena napodoboval Nejvyšší Osobnost Božství; na základě falešné pýchy se vydával za Nejvyššího Pána. To vše jsou charakteristiky démonské osoby.

Démoni nevěří autoritám; jsou k nim naopak vždy neuctiví. Vymýšlejí si své vlastní náboženské zásady a neposlouchají velké osobnosti, jako je Vyāsa či Nārada, a dokonce ani Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Jakmile člověk neposlouchá autority, okamžitě se stává velkým hříšníkem a přichází o své štěstí. Král byl tak namyšlený a drzý, že se opovážil zneuctít velké světce, a to mu přineslo zkázu.

Velcí světci jsou obvykle nesmírně laskaví ke všem živým bytostem, ale je-li zabit had nebo štír, nermoutí se. Není dobré, aby světci zabíjeli, ale pro zabíjení démonů, kteří jsou stejní jako hadi a štíři, mají plnou podporu. Všichni svatí mudrci se tedy rozhodli tohoto hrozného, pro celou lidskou společnost nebezpečného krále Venu zabít. Můžeme si udělat obrázek o tom, do jaké míry světci skutečně ovládali krále. Začne-li král nebo vláda projevovat démonské chování, je povinností světce vládu svrhnout a nahradit ji lidmi, kteří si to zaslouží, neboť se řídí příkazy a pokyny svatých osob.

Urážky a pomlouvání Pána Viṣṇua nebo Jeho oddaných nesmíme nikdy tolerovat. Oddaný je obvykle velice pokorný a mírný a nechce s nikým vyvolávat spor. Také nikomu nezávidí. Čistý oddaný však okamžitě vzplane hněvem, když vidí, že je urážen Pán Viṣṇu nebo Jeho oddaný. To je povinnost oddaného. I když je obvykle mírný a pokorný, dopouští se velké chyby, pokud mlčí při urážení Pána nebo Jeho oddaného.

Když začne být lidská společnost individuálně i kolektivně bezbožná a pomlouvá autoritu Nejvyšší Osobnosti Božství, je odsouzena k zániku. Tím, že si neváží milosti Pána, na sebe taková civilizace přivolává jen samé neštěstí.

Vždy, když v zemi vznikají nepokoje a panika, jsou ohroženy majetky a životy občanů, neboť se objeví různí zloději a darebáci. V takových dobách je zřejmé, že vládce nebo vláda jsou mrtví. Všechna tato neštěstí nastala kvůli smrti krále Veny, a světci si proto začali dělat velké starosti o bezpečí obyčejných lidí. Z toho je patrné, že i když světci nemají co do činění s politickým děním, projevují vždy soucit s obyvatelstvem. Přestože se tedy neustále drží stranou společnosti, ze své milosti a soucitu se zamýšlejí nad tím, jak občanům umožnit pokojně vykonávat obřady a následovat pravidla a usměrnění varṇāśrama-dharmy. To bylo také v zájmu těchto mudrců. V současném věku Kali všude a ve všem vládne zmatek, a proto by se měli světci věnovat zpívání mantry Hare Kṛṣṇa, jak je doporučeno v śāstrách:

V zájmu duchovního i hmotného blahobytu by měl každý s oddaností zpívat mantru Hare Kṛṣṇa.

Zloději a darebáci jen čekají na nějaký politický převrat, aby využili příležitosti k rabování majetku obyčejných lidí. Proto je vždy zapotřebí silná vláda, která jim v tom zabrání.

Světci a velcí mudrci v nouzové situaci zabili krále Venu, ale neujali se vlády, aby potlačili nárůst zlodějů a darebáků, který nastal po jeho smrti. Povinností brāhmaṇů a světců není zabíjet, i když to mohou někdy v nouzi udělat. Silou svých manter mohli pobít všechny zloděje a darebáky, ale uvážili, že to je povinností kšatrijských králů, a proto se zabíjení zdrželi.

Brāhmaṇové, nejvyšší složka lidské společnosti, jsou většinou oddaní. Dění v hmotném světě si obvykle nevšímají, protože jsou plně zaměstnáni snahou o duchovní pokrok. Nastane-li však ve společnosti nějaká pohroma, nemohou zůstat nestranní. Kdyby neudělali nic pro zlepšení tísnivých podmínek lidí, je řečeno, že by tím utrpělo jejich duchovní poznání. Téměř všichni mudrci chodí do Himalájí pro svůj osobní prospěch, ale Prahlāda Mahārāja řekl, že nechce osvobození sám. Rozhodl se čekat, dokud nebude schopen osvobodit všechny pokleslé duše světa.

Brāhmaṇové, kteří dosáhli vznešeného postavení, se nazývají vaiṣṇavové. Existují dva druhy brāhmaṇů — brāhmaṇa-paṇḍita a brāhmaṇa-vaiṣṇava. Každý kvalifikovaný brāhmaṇa je přirozeně velice učený, ale když je jeho učenost pokročilá v pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, stává se brāhmaṇa-vaiṣṇavou. Ten, kdo se nestal vaiṣṇavou, ještě nedosáhl úplné dokonalosti bráhmanské kultury.

Světci moudře uvážili, že i když byl král Vena velmi hříšný, narodil se v rodu Dhruvy Mahārāje a semeno v takovém rodu chrání Keśava, Nejvyšší Osobnost Božství. Na základě toho chtěli podniknout určité kroky ke zlepšení situace. Kvůli nepřítomnosti krále vládl chaos a vše bylo obrácené vzhůru nohama.

Čistota rodové posloupnosti se nazývá amogha-vīrya. V rodinách dvojzrozených brāhmaṇů a kṣatriyů, ale i v rodinách vaiśyů, musí být zbožná posloupnost semene uchována čistá pomocí očistných obřadů, počínaje garbhādhāna-saṁskārou, která se vykonává před početím dítěte. Bez přísného dodržování těchto očistných metod, zvláště v rodinách brāhmaṇů, se rodí nečisté potomstvo a postupně se objevují hříšné činnosti. Mahārāja Aṅga byl velice čistý díky očistě semene v rodině Mahārāje Dhruvy. Jeho semeno se ovšem znečistilo stykem s manželkou Sunīthou, která byla shodou okolností dcerou zosobněné smrti. Z tohoto znečištěného semene se narodil král Vena, což byla pro rodinu Dhruvy Mahārāje pohroma. Všichni světci a mudrci to vzali v úvahu a rozhodli se zasáhnout, jak je popsáno v následujících verších.

To, že se kvedláním stehny krále Veny narodila nová osoba, dokazuje, že duše je individuální a oddělená od těla. Velcí mudrci a světci mohli z Venova mrtvého těla vytvořit další osobu, ale nemohli přivést krále Venu zpátky k životu. Král Vena byl nenávratně pryč a nepochybně přijal další tělo. Světci a mudrci se zajímali pouze o Venovo tělo, jelikož bylo výsledkem posloupnosti semene v rodině Mahārāje Dhruvy. V těle krále Veny tedy existovaly složky, ze kterých bylo možné vytvořit další tělo, a to také pomocí zvláštního způsobu kvedlání stehny mrtvého těla skutečně vzniklo. Přestože bylo Venovo tělo mrtvé, bylo uchováno pomocí léčiv a manter, které pronášela jeho matka. Díky tomu v něm byly přítomné všechny složky potřebné pro vytvoření dalšího těla. To, že z mrtvého těla krále Veny vzešlo tělo osoby jménem Bāhuka, nebylo tedy nic udivujícího. Bylo pouze třeba znát postup, jak to uskutečnit. Ze semene jednoho těla se utváří další tělo a příznaky života se v něm projevují díky tomu, že se do něho uchýlí duše. Neměli bychom se domnívat, že z mrtvého těla Mahārāje Veny nemohlo vzejít žádné další tělo. Stalo se tak díky zručnému počínání mudrců.

V śāstrách je řečeno, že hlava těla představuje brāhmaṇy, paže představují kṣatriye, břicho vaiśyi a nohy, počínaje stehny, představují śūdry. Śūdrové se někdy nazývají “černí” (kṛṣṇa). Brāhmaṇové se nazývají śukla, “bílí”, a kṣatriyové a vaiśyové představují směs černé a bílé. O lidech, kteří jsou neobyčejně bílí, se však říká, že bělost jejich pleti způsobila bílá lepra. Lze učinit závěr, že bílou nebo zlatou barvu pleti mají vyšší společenské skupiny, zatímco černá je barvou śūdrů.

Naiṣādové nesmějí žít ve městech, neboť jsou od přírody hříšní. Jejich těla jsou proto velice ošklivá a hříšné jsou také jejich činnosti. Měli bychom však vědět, že i tito hříšní lidé (někdy zvaní též Kirātové) mohou být milostí čistého oddaného ze svého hříšného postavení osvobozeni a dosáhnout nejvyšší úrovně vaiṣṇavů. Transcendentální láskyplná oddaná služba Pánu může učinit kohokoliv — bez ohledu na to, jak je hříšný — způsobilým pro návrat domů, zpátky k Bohu. Člověk se pouze musí prostřednictvím oddané služby zbavit všeho znečištění. Tak může každý splnit předpoklady pro návrat domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Samotný Pán v Bhagavad-gītě (9.32):

“Ó synu Pṛthy, všichni, kdo se ke Mně uchýlí; byť i nižšího rodu — ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci) — mohou dosáhnout nejvyššího cíle.”