Jak vidíme z rozhovorů Vidury s Maitreyou, příběhy o činnostech Nejvyšší Osobnosti Božství a oddaných jsou tak strhující, že ani oddaný, který je popisuje, ani oddaný, který jim naslouchá, se otázkami a odpověďmi nikdy neunaví. Transcendentální náměty jsou tak úžasné, že nikoho nevyčerpá, když o nich bude vyprávět nebo jim naslouchat. Neoddaní si možná myslí: “Jak mohou ti lidé strávit tolik času jenom tím, že mluví o Bohu?” Ale oddané nikdy naslouchání a vyprávění o Nejvyšším Pánu a Jeho oddaných neomrzí. Čím více naslouchají a hovoří, tím více chtějí naslouchat. Při zpívání mantry Hare Kṛṣṇa se opakují pouze tři slova — Hare, Kṛṣṇa a Rāma — ale oddaní přesto mohou zpívat tuto Hare Kṛṣṇa mantru dvacet čtyři hodin denně a necítí se unaveni.

Tři verše (zmíněné v minulé kapitole), které zpíval velký mudrc Nārada v obětní aréně Pracetů, daly Vidurovi podnět k dalším otázkám.

Existují dva způsoby, jak se přiblížit k Nejvyššímu Pánu. Jeden se nazývá bhāgavata-mārga neboli “cesta Śrīmad-Bhāgavatamu” a druhý se nazývá pāñcarātrika-vidhi. Pāñcarātrika-vidhi je metodou chrámového uctívání, zatímco bhāgavata-vidhi je systém devíti činností, který začíná nasloucháním a opěvováním. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy uplatňuje oba způsoby zároveň, a tak lidem umožňuje dělat stálý pokrok na cestě realizace Nejvyšší Osobnosti Božství. Vidura se zde zmiňuje o tom, že tuto metodu pāñcarātrika zavedl jako první velký mudrc Nārada.

Nārada Muni neustále oslavuje Pánovy zábavy. Z tohoto verše je zřejmé, že oslavuje nejen Pána, ale také Jeho oddané. Jeho posláním je hlásat oddanou službu Pánu. Za tím účelem sestavil Nārada-pañcarātru, knihu pokynů, ze které mohou oddaní čerpat informace o tom, jak vykonávat oddanou službu, a tímto způsobem konat dvacet čtyři hodin denně oběti pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že Pán stvořil čtyři společenské řády — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — a Nārada-pañcarātra jasně popisuje, jak může každý z nich potěšit Nejvyššího Pána. Bhagavad-gītā (18.45) říká: sve sve karmaṇy abhirataḥ saṁsiddhiṁ labhate naraḥ — vykonáváním svých předepsaných povinností lze potěšit Nejvyššího Pána. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.13) rovněž stojí: svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam — plnění povinností je dokonalé, pokud jejich vykonáváním člověk potěší Nejvyšší Osobnost Božství. Když Pracetové v souladu s tímto pokynem vykonávali oběti, Nārada Muni byl s jejich činnostmi spokojen a chtěl také v oné obětní aréně oslavovat Dhruvu Mahārāje.

Śrīmad-Bhāgavatam je záznamem bhāgavat-kathā, vyprávění o zábavách Pána. To, co si Vidura velice přál slyšet od Maitreyi, můžeme nyní, o pět tisíc let později, vyslechnout i my, máme-li ovšem skutečnou touhu.

Vlastnosti Utkaly, syna Mahārāje Dhruvy, patří mahā-bhāgavatovi. V Bhagavad-gītě (6.30) je řečeno: yo māṁ paśyati sarvatra sarvaṁ ca mayi paśyati — vysoce pokročilý oddaný vidí Nejvyšší Osobnost Božství všude a vidí také vše spočívat v Nejvyšším. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (9.4): mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā—Pán Kṛṣṇa ve Svém neosobním rysu prostupuje celým vesmírem. Vše spočívá v Něm, ale to neznamená, že vše je On Samotný. Vysoce pokročilý oddaný, mahā-bhāgavata, vidí tutéž Nadduši, Paramātmu, v srdci každého, bez ohledu na odlišnosti různých hmotných těl živých bytostí. Každého vidí jako nedílnou část Nejvyšší Osobnosti Božství. Mahā-bhāgavata, který vnímá přítomnost Osobnosti Božství všude, nikdy nesejde Nejvyššímu Pánu z očí a sám také nikdy neztratí z očí Nejvyššího Pána. To je možné jen pro toho, kdo vyvinul velkou lásku k Bohu.

Tyto dvě sloky vysvětlují verš z Bhagavad-gīty (18.54):

“Kdo zaujal transcendentální postavení, ihned realizuje Nejvyšší Brahman a je dokonale naplněn radostí. Nikdy se nermoutí ani po ničem netouží a ke všem živým bytostem je stejný. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” Totéž vysvětluje Pán Caitanya ve Své Śikṣāṣṭace na začátku prvního verše:

Bhakti-yoga je nejvyšší jógový systém a v rámci něho je zpívání svatého jména Pána nejdokonalejším způsobem oddané služby. Zpíváním svatého jména lze dosáhnout nirvāṇy, osvobození z hmotné existence, a stále zvětšovat svoji blaženost duchovního života, jak popisuje Pán Caitanya (ānandāmbudhi-vardhanam). Ten, kdo dospěl do takového postavení, již nemá zájem o hmotné bohatství, ba dokonce ani o královský trůn a vládu nad celou planetou. Toto postavení se nazývá viraktir anyatra syāt a je výsledkem oddané služby.

Čím více děláme pokrok v oddané službě, tím více se odpoutáváme od hmotného bohatství a hmotných činností. To je duchovní přirozenost, která je plná blaženosti. Stejnou věc popisuje Bhagavad-gītā (2.59): paraṁ dṛṣṭvā nivartate — když okusíme vyšší, blažený duchovní život, přestaneme vyhledávat hmotný požitek. Pokrok v duchovním poznání, který se přirovnává k planoucímu ohni, spaluje všechny hmotné touhy na popel. Dokonalosti mystické yogy se dosahuje v neustálém spojení s Nejvyšší Osobností Božství prostřednictvím oddané služby. Oddaný myslí na Nejvyšší Osobu na každém kroku svého života. Každá podmíněná duše si nese spoustu reakcí ze svého minulého života, ale samotnou oddanou službou může všechny nečistoty okamžitě spálit na popel. To popisuje Nārada-pañcarātra: sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam.

Velcí světci, jako byl Jaḍa Bharata nebo Utkala, mlčí, aby se vyhnuli sporům, obtěžování a nepříznivým situacím, které způsobují materialisté. Méně inteligentním lidem tito světci připadají jako šílení, hluší a němí. Pokročilý oddaný se vyhýbá rozhovorům s lidmi, kteří neslouží Pánu, ale s těmi, kteří svůj život naplňují oddanou službou, rozmlouvá jako přítel a k nevinným hovoří tak, aby je osvítil. Vzhledem k tomu, že celý svět je plný neoddaných, existují také vysoce pokročilí oddaní, kteří se nazývají bhajanānandī. Kromě nich jsou zde ovšem ještě goṣṭhy-ānandī, kteří káží, aby zvětšili počet oddaných. I tito kazatelé se však vyhýbají nepřátelsky smýšlejícím lidem, kteří se staví nepříznivě k duchovnímu životu.

Můžeme vidět, že i když existovala monarchie, nebyla to v žádném případě autokracie. Starší členové rodiny a ministři měli právo dělat změny a dosadit na trůn vhodného kandidáta, přestože jím mohl být jedině příslušník královské rodiny. I v moderních dobách se v monarchiích stává, že ministři a starší členové rodiny přednostně dosadí na trůn jiného rodinného příslušníka.

Vatsarova manželka je zde označena slovem iṣṭā, “hodná úcty”. Tím je vyjádřeno, že měla všechny dobré vlastnosti — byla například vždy velice věrná, poslušná a milovala svého muže. Měla všechny dobré předpoklady pro řízení domácnosti. Mají-li oba manželé dobré vlastnosti a žijí-li pokojně, narodí se jim hodné děti, a celá rodina je potom šťastná a úspěšná.

Monarchie je lepší než demokracie, neboť je-li silná, v celém království jsou důsledně dodržovány usměrňující zásady. Ještě před sto lety panoval v indickém Kašmíru tak mocný král, že když v jeho království zajali zloděje a předvedli ho před něho, král mu okamžitě usekl ruce. Tento přísný trest měl za důsledek, že v království prakticky nedocházelo ke krádežím. I když někdo něco nechal na ulici, nikdo cizí se toho ani nedotkl. Pravidlem bylo, že věci směl odnést pouze jejich majitel — nikdo jiný na ně nesměl ani sáhnout. Když v takzvané demokracii dojde ke krádeži, přijede policie a případ zaznamená, ale většinou zloděje nikdy nedopadne a nepotrestá. Tato neschopnost vlády se projevuje tak, že zloději, darebáci a podvodníci jsou v současné době velice rozšíření po celém světě.

V rodinném životě se očekává, že člověk bude šťastně žít se svým otcem, matkou, manželkou a dětmi, ale za určitých okolností se někdy z otce, matky, dítěte nebo manželky stává nepřítel. Cāṇakya Paṇḍita řekl, že otec je nepřítelem, je-li příliš zadlužený, matka, pokud se podruhé vdá, manželka, je-li příliš krásná, a syn, je-li hloupý darebák. Když se takto některý člen rodiny stane nepřítelem, je velice těžké pokračovat v rodinném životě a zůstat hospodářem. Takové situace v hmotném světě často vznikají. Proto musí muž podle tradice védské kultury opustit svoji rodinu hned poté, co dosáhne padesáti let, aby se po zbytek života mohl plně věnovat snaze nalézt vědomí Kṛṣṇy.

Král může potrestat každého, ale v tomto případě velcí mudrci potrestali jeho. Musel se tedy dopustit něčeho velice vážného, neboť proč by ho jinak velcí mudrci, kteří jsou známí svou vznešeností a snášenlivostí, trestali navzdory vysoké úrovni svého vědomí? Rovněž je patrné, že král nebyl nezávislý na bráhmanské kultuře. Nad králem existoval dohled brāhmaṇů, a kdykoliv bylo zapotřebí, brāhmaṇové krále svrhli nebo zabili — nikoliv zbraní, ale mantrou brahma-śāpy. Brāhmaṇové byli tak mocní, že na základě pouhé jejich kletby člověk okamžitě zemřel.

Ve védské civilizaci je král pokládán za zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství. Nazývá se nara-nārāyaṇa, což vyjadřuje, že Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se zjevuje v lidské společnosti jako král. Etiketa praví, že ani brāhmaṇu, ani kšatrijského krále občané nesmějí nikdy urážet. I když se zdá, že je hříšný, lidé ho nesmí hanět. Venu však nara-devatové prokleli; bylo to způsobeno tím, že jeho hříšné činnosti byly doslova ohavné.

Vidura přijímal Maitreyu jako svého duchovního mistra. Žák se svého duchovního mistra neustále dotazuje, a je-li dostatečně pokorný a oddaný, duchovní mistr mu na jeho otázky odpovídá. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, že díky milosti duchovního mistra je žák požehnán milostí Nejvyššího Pána. Není-li žák dostatečně pokorný a oddaný, duchovní mistr nemá zájem odhalit mu všechna tajemství transcendentální vědy. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, předpoklady pro získání poznání od duchovního mistra jsou pokora, kladení otázek a služba.

Védská oběť není obyčejný obřad. Tyto oběti probíhaly za účasti polobohů a zvířata, která při nich byla obětována, získávala nová těla. V současném věku Kali neexistují mocní brāhmaṇové, kteří by dokázali přizvat polobohy nebo dát zvířatům nový život. Dříve dokázali brāhmaṇové znalí védských manter použít sílu určité mantry, ale v tomto věku takové brāhmaṇy nenajdeme, a proto jsou všechny tyto oběti zakázány. Oběť, ve které byli obětováni koně, se nazývala aśvamedha. Někdy byly obětovány také krávy (gavālambha) — nikoliv proto, aby byly snědeny, ale aby jim byl dán nový život na důkaz účinnosti manter. Jedinou praktickou yajñou v tomto věku je tedy saṅkīrtana-yajña — zpívání mantry Hare Kṛṣṇa dvacet čtyři hodin denně.

Zkušení brāhmaṇové jsou obeznámeni s vědou, jak vyslovovat védské mantry se správným přízvukem. Celou mantru i jednotlivá sanskrtská slova je nutné přednášet se správnou výslovností — jinak to nepřinese žádný výsledek. V současném věku brāhmaṇové nejen neznají důkladně sanskrt, ale ani nežijí příliš čistým životem. Zpíváním mantry Hare Kṛṣṇa však lze získat nejvyšší prospěch, jaký mohou oběti poskytnout. Mantra Hare Kṛṣṇa má takovou sílu, že i tomu, kdo ji nevyslovuje správně, přinese výsledky.

Tento verš dokládá, že když kněží něco zanedbají, polobozi nepřijmou svůj podíl na oběti. Také v oddané službě existují přestupky, které se nazývají sevā-aparādha, a ti, kdo uctívají Božstva Rādhy a Kṛṣṇy v chrámu, se jich musejí vyvarovat. Tyto přestupky popisuje Nektar oddanosti. Když se jen předvádí nabízení služby Božstvům, bez ohledu na sevā-aparādhu, pak Božstva Rādhā-Kṛṣṇy jistě oběť od takových neoddaných nepřijmou. Oddaní, kteří vykonávají chrámové uctívání, si tedy nesmějí vymýšlet své vlastní metody, ale musí přísně dodržovat usměrňující zásady čistoty. Potom Božstva jejich obětování přijmou.

Manželství se uzavírá s cílem zplodit syna, protože syn je nezbytný k vysvobození svého otce a dalších předků z jakýchkoliv pekelných podmínek, ve kterých se mohou nacházet. Cāṇakya Paṇḍita proto říká: putra-hīnaṁ gṛhaṁ śūnyam — manželství bez syna je hrozné. Mahārāja Aṅga byl v tomto životě velice zbožný král, ale kvůli minulým hříšným činnostem nemohl mít syna. Z toho tedy vyplývá, že když někdo nemůže mít syna, zavinil si to svým minulým hříšným životem.

Každá oběť je určena pro uspokojení Pána Viṣṇua, poživatele plodů všech obětí. Když Pán Viṣṇu souhlasí, že přijde do obětní arény, všichni polobozi svého Pána přirozeně následují a dostávají v těchto obětech své podíly. Z toho je zřejmé, že oběti jsou určeny pro Pána Viṣṇua, a nikoliv pro polobohy.

V Bhagavad-gītě Pán říká, že tomu, kdo Ho uctívá, dává všechna vytoužená požehnání. Nejvyšší Osobnost Božství nechává všem živým bytostem, podmíněným v tomto hmotném světě, plnou svobodu jednat, jak si přejí. Svému oddanému však říká, aby se místo toho raději odevzal Jemu, neboť On se o něho postará. To je rozdíl mezi ploduchtivým pracovníkem a oddaným. Ploduchtivý pracovník si užívá pouze plodů svých činností, ale oddaný dělá pod vedením Nejvyššího Pána pokrok v oddané službě, aby dosáhl konečného životního cíle — návratu domů, zpátky k Bohu. Významné je zde slovo kāmān, které znamená “touhy po smyslovém požitku”. Oddaný žádné kāmān nemá. Je anyābhilāṣitā-śūnya — bez jakýchkoliv tužeb po uspokojení svých smyslů. Jeho jediný cíl je uspokojovat smysly Pána. To je rozdíl mezi karmīm a oddaným.

K obětním obřadům patří, že se v aréně yajñi někdy obětují zvířata. Cílem takových obětí není zvířata zabít, ale dát jim nový život. Jedná se vlastně o pokus, kterým se ověřuje správné vyslovování védských manter. V lékařských laboratořích se někdy zabíjejí malá zvířata pro vyzkoušení léčebných účinků. Na rozdíl od zvířat obětovaných v aréně yajñi a přivedených zpět k životu silou védských manter však tato laboratorní zvířata nejsou znovu oživena. V tomto verši se objevuje slovo śipi-viṣṭāya. Śipi znamená “obětní plameny”. Když se plamenům obětního ohně nabízejí obětiny, Pán Viṣṇu je přítomný v podobě těchto plamenů. Proto se Pán Viṣṇu nazývá Śipiviṣṭa.

V této souvislosti je významné slovo udāra-dhīḥ. Králova manželka Sunīthā nebyla způsobilá přijmout toto požehnání, nicméně král byl tak velkomyslný, že jí bez váhání nabídl prasādam (rýži vařenou v mléce) od yajña-puruṣi. Vše samozřejmě naplánoval Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Jak bude zřejmé z dalších veršů, tato událost nebyla pro krále příliš příznivá. Jelikož byl nesmírně velkomyslný, Nejvyšší Pán chtěl zvýšit jeho odpoutanost od tohoto hmotného světa, a proto zařídil, aby se královně narodil tak krutý syn, že král bude muset odejít z domova. Jak již bylo uvedeno, touhy karmīch Pán Viṣṇu plní tak, jak si přejí, ale touhy oddaného plní jiným způsobem — tak, aby oddaný mohl postupně dojít k Němu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ yena mām upayānti te). Pán dává oddanému příležitost dělat neustálý pokrok, aby se nakonec mohl vrátit domů, zpátky k Bohu.

Jedním z deseti očistných obřadů je puṁ-savanam, kdy se manželce nabídne prasādam, zbytky potravy obětované Pánu Viṣṇuovi, aby po pohlavním styku se svým manželem počala dítě.

Sunīthā, matka dítěte, byla dcerou zosobněné smrti. Dcera obvykle získává vlastnosti svého otce a syn získává vlastnosti matky. Podle axiomatické pravdy, že když se dvě věci rovnají třetí, rovnají se i jedna druhé, následovalo dítě krále Aṅgy svého děda z matčiny strany. Podle smṛti-śāstry dítě obvykle následuje zásady rodu svého strýce z matčiny strany. Narāṇāṁ mātula-karma znamená, že dítě obvykle přejímá vlastnosti členů rodiny své matky. Je-li matčina rodina zkažená a hříšná, dítě se stává obětí těchto vlastností, třebaže se narodí dobrému otci. Ve védské civilizaci se proto manželství uzavírá na základě posouzení rodin, ze kterých chlapec a dívka pocházejí. Je-li jejich spojení podle astrologických výpočtů dokonalé, jsou spolu oddáni. Někdy se ovšem stane, že dojde k chybě, a rodinný život se potom změní v utrpení.

Ukazuje se, že Sunīthā jakožto dcera zosobněné smrti nebyla králi Aṅgovi ideální manželkou. Někdy Pán Svému oddanému připraví nešťastné manželství, aby se oddaný díky rodinné situaci postupně odpoutal od manželky a domova a dělal pokrok v oddané službě. Přestože byl král Aṅga zbožný oddaný, řízením Nejvyšší Osobnosti Božství dostal špatnou manželku Sunīthu a později zlého syna Venu. Výsledkem toho však bylo, že se zcela vyprostil z pout rodinného života a odešel z domova, aby se vrátil zpátky k Bohu.

Kṣatriyům se dovoluje lovit v lese, aby si osvojili umění zabíjet, a nikoliv aby zabíjeli zvířata pro maso nebo z nějakého jiného důvodu. Kšatrijští králové byli někdy nuceni stínat hlavy zločincům, a proto měli dovoleno chodit do lesa na lov. Aṅgův syn Vena, který byl velice krutý, jelikož se narodil špatné matce, však chodíval do lesa, aby tam zcela bezdůvodně zabíjel zvířata. Všichni lidé v okolí se děsili jeho přítomnosti a volali: “Vena jde! Vena jde!” Již od dětství tedy naháněl obyvatelům hrůzu.

Je řečeno, že manželé musí mít syna, neboť jinak je jejich rodinný život prázdný. Syn bez dobrých vlastností je však jako slepé oko, kterým nelze nic vidět a které jen způsobuje nesnesitelnou bolest. Král se tedy považoval za velice nešťastného, že má tak špatného syna.

Král začal uvažovat o připoutanosti a odpoutanosti od hmotného domova. Prahlāda Mahārāja přirovnává hmotný domov k zapomenuté studně. Spadne-li člověk do takové studny, je pro něj velmi obtížné dostat se ven a začít znovu žít. Prahlāda Mahārāja doporučuje co nejdříve tuto zapomenutou studnu rodinného života opustit, odejít do lesa a přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Odchod z domova a přijetí stavu vānaprastha a sannyāsa je ve védské civilizaci povinné. Lidé však tolik lpí na svých domovech, že je až do smrti nechtějí opustit. Král Aṅga tedy začal uvažovat o odpoutanosti a z tohoto hlediska viděl svého špatného syna jako vhodný podnět pro ukončení rodinného života. Považoval ho za přítele, jelikož Vena mu pomáhal odpoutat se od domova. Člověk se nakonec musí naučit, jak se zbavit připoutanosti k hmotnému životu, a když tedy špatný syn svým hrubým chováním pomůže hospodáři odejít z domova, je to požehnání.

Slovo mahodayodayāt znamená, že požehnáním velkých duší člověk získá hmotné bohatství. Ještě větším požehnáním velkých duší však je, když se dokážeme vzdát připoutanosti k hmotnému majetku. Pro krále nebylo nijak snadné vzdát se svého bohatého království a mladé, věrné manželky, ale nepochybně dostal velké požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství, takže se dokázal zbavit svých hmotných pout a nikým neviděn odejít do lesa. Je mnoho příkladů velkých duší, které se vzdaly připoutanosti k domovu, manželce a penězům a odešly uprostřed noci.

Příklad méně inteligentních mystiků, kteří hledají Nadduši v srdci, je velice poučný. Absolutní Pravda je poznávána ve třech různých aspektech — jako neosobní Brahman, lokalizovaná Paramātmā a Nejvyšší Osobnost Božství. Tito méně inteligentní mystici (kuyoginaḥ) mohou mentální spekulací dospět k neosobnímu Brahmanu, ale nemohou najít Nadduši, která pobývá v těle každé živé bytosti. Když král odešel, bylo jisté, že se zdržuje někde jinde, ale občané ho nemohli nikde najít, a byli tedy stejně zklamaní jako méně inteligentní mystici.