Spáchat přestupek proti nohám Pánova oddaného je velká chyba. Živá bytost se může dopouštět přestupků i po dosažení Vaikuṇṭhy, ale rozdíl je v tom, že když nedopatřením spáchá přestupek obyvatel vaikuṇṭhské planety, je pod Pánovou ochranou. To je důležitý aspekt vztahů mezi Pánem a Jeho služebníky, který dokládá popisovaná událost s Jayem a Vijayem. Slovem atikramam je zde vyjádřeno, že při urážení oddaného člověk opomíjí Samotného Nejvyššího Pána.

Vrátní nedopatřením zabránili mudrcům ve vstupu na Vaikuṇṭhaloku, ale jelikož se věnovali transcendentální službě Pánu, pokročilí oddaní věděli, že nebudou zničeni. Pánova přítomnost na tom místě byla srdcím oddaných velice příjemná. Pán chápal, že spor vznikl kvůli nesplněné touze mudrců vidět Jeho lotosové nohy, a proto se tam rozhodl Osobně přijít, aby je potěšil. Pán je tak milostivý, že pokud oddanému něco brání v pohledu na Jeho lotosové nohy, Sám zařídí situaci tak, aby oddaný nebyl o tuto možnost připraven. Velice pěkný příklad nalezneme v životě Haridāse Ṭhākura. Když Caitanya Mahāprabhu pobýval v Jagannātha Purī, byl tam s Ním i Haridāsa Ṭhākura, který se narodil v muslimské rodině. V tehdejší době se zvláště hledělo na to, aby do hinduistických chrámů vstupovali pouze hinduisté. Haridāsa Ṭhākura byl svým chováním jako největší ze všech hinduistů, ale považoval se za muslima, a proto do chrámu nechtěl vstoupit. Pán Caitanya chápal jeho pokoru, a jelikož Haridāsa nechodil do chrámu, Sám Pán Caitanya, který se neliší od Jagannātha, ho každý den navštěvoval. Zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu se setkáváme s popisem stejného Pánova chování. Oddaným Pána byl upřen pohled na Jeho lotosové nohy, ale On za nimi Sám přišel právě na těch lotosových nohách, které chtěli vidět. Důležité je také to, že Ho doprovázela bohyně štěstí. Obyčejní lidé nemohou bohyni štěstí vidět, ale Pán byl tak laskavý, že za Svými oddanými přišel i s ní, třebaže o takovou přízeň nežádali.

Pán je vždy příznivě nakloněn brāhmaṇům a kravám, a proto se o Něm říká: go-brāhmaṇa-hitāya ca. Pán Kṛṣṇa, Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, je současně také uctívaným Božstvem brāhmaṇů. Ve védské literatuře, v ṛg-mantrách Ṛg Vedy, je řečeno, že skuteční brāhmaṇové neustále vzhlížejí k lotosovým nohám Viṣṇua: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ. Skutečně kvalifikovaní brāhmaṇové uctívají jedině podoby Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, což znamená Kṛṣṇu, Rāmu a všechny expanze Viṣṇua. Takzvaného brāhmaṇu, který se narodil v bráhmanské rodině, ale vystupuje proti vaiṣṇavům, nelze považovat za brāhmaṇu, protože brāhmaṇa znamená vaiṣṇava a vaiṣṇava znamená brāhmaṇa. Ten, kdo se stal oddaným Pána, je také brāhmaṇou. Definice zní: brahma jānātīti brāhmaṇaḥ. Brāhmaṇa je ten, kdo rozumí Brahmanu, a vaiṣṇava je ten, kdo rozumí Osobnost Božství. Realizace Brahmanu je počátkem realizace Osobnosti Božství. Kdo porozumí Osobnosti Božství, zná také neosobní aspekt Nejvyššího, Brahman. Ten, kdo se stává vaiṣṇavou, je tedy již brāhmaṇou. Je důležité si všimnout, že sláva brāhmaṇy, jak o ní v této kapitole mluví Samotný Pán, se vztahuje na brāhmaṇu, který je Jeho oddaným, neboli na vaiṣṇavu. Nikdo by si neměl chybně myslet, že se zde jedná o takzvané brāhmaṇy, kteří se narodili v bráhmanských rodinách, ale nemají žádné bráhmanské kvalifikace.

Vaiṣṇava by proto měl být plně kvalifikovaný. V Bhāgavatamu je řečeno, že každý, kdo se stává vaiṣṇavou, vyvíjí všechny dobré vlastnosti polobohů. V Caitanya-caritāmṛtě je vyjmenováno dvacet šest kvalifikací. Oddaný by měl spolu se svým pokrokem ve vědomí Kṛṣṇy neustále zlepšovat své vaiṣṇavské vlastnosti. Měl by mít bezvadný charakter, protože každý přestupek oddaného vrhá stín na Nejvyšší Osobnost Božství. Oddaný je povinen být při svém jednání s druhými vždy pozorný, zvláště jedná-li s jiným oddaným Pána.

Ke skutečnému očištění lidské společnosti může dojít jedině tehdy, když se její členové začnou věnovat vědomí Kṛṣṇy. To je jasně uvedené ve všech védských textech. Každý, kdo s veškerou upřímností začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, se očistí i v případě, že nemá příliš dobré chování. Oddaný může pocházet z jakékoliv oblasti lidské společnosti a nemůžeme předpokládat, že každý člen každé složky společnosti se umí dobře chovat. Jak je řečeno v tomto verši a na mnoha místech v Bhagavad-gītě, i člověk, který se nenarodil v bráhmanské rodině, dokonce i ten, který se narodil v rodině caṇḍālů, se okamžitě očistí, jakmile se začne věnovat vědomí Kṛṣṇy. V deváté kapitole Bhagavad-gīty, verších 30 až 32, je jasně uvedeno, že i člověka, který nemá dobré chování, je třeba považovat za svatého, pokud rozvíjí vědomí Kṛṣṇy. Dokud je živá bytost v tomto hmotném světě, vychází s druhými na dvou různých úrovních — jeho vztahy se týkají buď těla, nebo duše. Co se týče tělesného, společenského jednání, člověk může být na duchovní úrovni očištěný, a přesto je možné, že někdy jedná podle své tělesné situace. Pokud se oddaný narodil v rodině caṇḍāly (v nejnižší složce společnosti) a někdy se v jeho jednání projeví jeho staré zvyky, neznamená to, že je stále caṇḍālou. Vaiṣṇava nemá být hodnocen podle těla. Śāstra uvádí, že nikdo nemá uvažovat o Božstvu v chrámu jako o výtvoru ze dřeva nebo kamene a nikdo si nemá myslet, že člověk pocházející z nízké rodiny, který se začal věnovat vědomí Kṛṣṇy, stále patří ke stejné nízké třídě. Takové hodnocení se nepřipouští, protože rozvojem vědomí Kṛṣṇy se člověk dokonale očistil. Přinejmenším je zapojený do očistného procesu, a bude-li se držet zásad vědomí Kṛṣṇy, brzy se dokonale očistí. Závěr je takový, že každý, kdo přijímá vědomí Kṛṣṇy s veškerou vážností, má být považován již za očištěného a Kṛṣṇa ho bude chránit všemi prostředky. Pán zde prohlašuje, že bude Svého oddaného chránit, i kdyby to znamenalo, že si bude muset useknout část Svého vlastního těla.

Vztah mezi Pánem a Jeho oddaným je transcendentálně krásný. Stejně jako si oddaný myslí, že má všechny dobré vlastnosti jedině díky tomu, že je oddaným Pána, Pán si zase myslí, že všechna Jeho transcendentální sláva pochází z Jeho oddanosti Svému služebníkovi. Oddaný chce neustále sloužit Pánovi a Pán chce neustále sloužit oddanému. Pán zde sice uznává Svoji vlastnost, že každý, kdo získá nepatrnou částečku prachu z Jeho lotosových nohou, se ihned stane velkou osobností, ale dodává, že příčinou této velikosti je Jeho láska k oddaným. Tatáž láska je důvodem, proč Ho bohyně štěstí neopouští, a nejen jedna, ale mnoho tisíc bohyní štěstí, které se zaměstnávají v Jeho službě. V hmotném světě lidé dodržují mnoho přísných pravidel odříkání a pokání, jen aby získali alespoň malou přízeň bohyně štěstí. Pán netoleruje sebemenší nesnáz Svého oddaného. Proto je známý jako bhakta-vatsala.

Oddaný Pána neboli vaiṣṇava nepřijme nic, aniž by to obětoval Pánu. Jelikož vaiṣṇava odevzdává Pánovi výsledky všech svých činností, neochutná žádné jídlo, které nebylo nejprve obětováno Jemu. Pán zase velice rád vkládá všechnu potravu, která Mu byla obětována, do úst vaiṣṇavy. Tento verš říká, že Pán jí prostřednictvím obětního ohně a úst brāhmaṇů. Při oběti se Pánovi nabízí pro Jeho uspokojení mnoho různých věcí — obilí, ghí atd. Pán přijímá tyto obětiny od brāhmaṇů a oddaných a na jiném místě je uvedeno, že přijímá také vše, co brāhmaṇové a vaiṣṇavové dostanou k jídlu. Zde je však řečeno, že oběti do úst brāhmaṇů a vaiṣṇavů Pán přijímá dokonce s ještě větší chutí. Nejlepší takový příklad nalézáme v životě Advaity Prabhua při Jeho jednání s Haridāsem Ṭhākurem. I když se Haridāsa narodil v muslimské rodině, Advaita Prabhu mu po vykonání posvátného obřadu ohněm nabídl první porci prasādam. Haridāsa Ṭhākura Ho upozornil, že pochází z muslimské rodiny, a zeptal se, proč Advaita Prabhu nabízí první porci muslimovi, místo aby ji nabídl pokročilému brāhmaṇovi. Haridāsa se pokorně vydával za nízkého muslima, ale Advaita Prabhu ho jako zkušený oddaný přijal za skutečného brāhmaṇu. Advaita Prabhu prohlásil, že když nabídl první porci Haridāsovi Ṭhākurovi, získal tím stejný prospěch, jako kdyby nakrmil sto tisíc brāhmaṇů. Z toho plyne, že nasytit jednoho brāhmaṇu nebo vaiṣṇavu je lepší než vykonat statisíce obětí. V tomto věku platí, že harer nāma — zpívat svaté jméno Boha — a uspokojovat vaiṣṇavu jsou jediné způsoby, jak dospět na úroveň duchovního života.

Rozdíl mezi vnitřní a vnější energií Nejvyšší Osobnosti Božství je takový, že všechno bohatství vnitřní energie neboli duchovního světa je věčně neporušené, zatímco ve vnější neboli hmotné energii se každé bohatství projevuje pouze na určitý čas. Pánova svrchovanost platí v duchovním i hmotném světě stejně, ale duchovní svět se nazývá “království Boha”, zatímco hmotný svět se nazývá “království māyi”. Māyā označuje to, co není pravá skutečnost. Bohatství hmotného světa je odrazem. V Bhagavad-gītě se uvádí, že tento hmotný svět je jako strom obrácený kořeny nahoru a větvemi dolů. To znamená, že hmotný svět je stínem duchovního světa, v němž existuje skutečné bohatství. V duchovním světě je vládnoucím Božstvem Samotný Pán, zatímco v hmotném světě je mnoho vládců. To je rozdíl mezi vnitřní a vnější energií. Pán říká, že i když je vládnoucí silou vnitřní energie a hmotný svět posvěcuje již pouhá voda, která omývala Jeho nohy, On Sám má největší úctu k brāhmaṇům a vaiṣṇavům. Jestliže Samotný Pán prokazuje vaiṣṇavům a brāhmaṇům takovou úctu, jak někdo může tyto osobnosti znevažovat?

Bezbranní tvorové jsou podle Brahma-saṁhity krávy, brāhmaṇové, ženy, děti a starci. Z těchto pěti jsou ve verši výslovně uvedeni brāhmaṇové a krávy, protože Pán vždy velice pečuje o blaho brāhmaṇů a krav, a oddaní se k Němu tímto způsobem také modlí. Pán tedy dává jednoznačné pokyny, abychom nikdy nezáviděli těmto pěti tvorům, zvláště pak ne kravám a brāhmaṇům. V některých verzích Bhāgavatamu se místo slova duhatīḥ objevuje slovo duhitṝḥ. Význam je však v obou případech stejný. Duhatīḥ znamená “kráva” a duhitṝḥ lze použít také ve významu “kráva”, protože kráva je pokládána za dceru boha Slunce. Stejně jako se o děti starají jejich rodiče, o ženy se má starat jejich otec, manžel nebo dospělý syn. O bezmocné osoby má být vždy dobře postaráno, jinak budou jejich ochránci vystaveni trestu Yamarāje, kterého Pán určil jako dozorce nad činnostmi hříšných živých bytostí. Yamarājovi sluhové či poslové jsou zde přirovnáni k supům a ti, kdo neplní své povinnosti co se týče ochrany svých svěřenců, jsou přirovnáni k hadům. Supi se chovají k hadům velice nemilosrdně a podobně poslové budou velice nemilosrdně zacházet s nedbalými ochránci.

Můžeme vidět na mnoha příkladech ve védské literatuře, že když brāhmaṇové nebo vaiṣṇavové někoho rozhněvaně prokleli, prokletá osoba to nebrala jako výzvu, aby jim oplácela podobným chováním. Existuje mnoho takových případů. Například když velký mudrc Nārada proklel syny Kuvery, nechtěli se hrubě mstít, ale pokorně se podřídili trestu. Podobně když byli Jaya a Vijaya prokleti od čtyř Kumārů, nezačali se k nim chovat hrubě, ale naopak jejich prokletí přijali. To je správné chování vůči brāhmaṇům a vaiṣṇavům. Člověk se někdy může dostat kvůli brāhmaṇovi do neradostné situace, ale místo aby se mu snažil oplácet něčím podobným, měl by se ho snažit uklidnit s úsměvem na tváři a vlídným jednáním. Brāhmaṇy a vaiṣṇavy je třeba pokládat za pozemské zástupce Nārāyaṇa. Nějací hlupáci si v dnešní době vymysleli pojem daridra-nārāyaṇa, kterým chtějí naznačit, že chudý člověk má být pokládán za zástupce Nārāyaṇa. Ve védské literatuře se ale s pokynem, abychom se k chudým lidem chovali jako k zástupcům Nārāyaṇa, nesetkáme. Samozřejmě, mluví se zde o “bezbranných”, ale v śāstrách je dána jasná definice tohoto pojmu. Chudý člověk nemá zůstávat bez ochrany, ale zvláště brāhmaṇové mají být přijímáni jako zástupci Nārāyaṇa a uctíváni jako On. Doslova je řečeno, že aby člověk uklidnil brāhmaṇy, má mít tvář jako lotosový květ. Lidská tvář se podobá lotosu, když ji zdobí láska. Příklad syna, který se snaží uklidnit svého rozhněvaného otce úsměvem a sladkými slovy, je v tomto směru velice výstižný.

Z těchto slov můžeme pochopit, jak dychtivě si Pán přeje získat Svého služebníka zpátky na Vaikuṇṭhu. Tato událost je proto důkazem, že ten, kdo jednou vstoupí na vaikuṇṭhskou planetu, z ní nemůže nikdy poklesnout. Případ Jaye a Vijaye není poklesnutím, ale pouhou nehodou. Pán si vždy velice přeje získat takové oddané co nejrychleji znovu zpět na vaikuṇṭhské planety. Můžeme s jistotou předpokládat, že nedorozumění mezi Pánem a oddanými není možné. Může sice dojít k neshodám nebo roztržkám mezi různými oddanými, za které někdo z nich musí nést následky, ale i takto vzniklé utrpení bude dočasné. Pán je ke Svým oddaným tak laskavý, že na Sebe vzal plnou zodpovědnost za přestupek vrátných a požádal mudrce, aby jim umožnili vrátit se na Vaikuṇṭhu v co nejkratší době.

Mělo by nám být jasné, že nikdo nepředčí Nejvyšší Osobnost Božství ve schopnosti mluvit. Jelikož Pán je na absolutní úrovni, není rozdíl mezi Ním a Jeho řečí. Mudrci se s napjatou pozorností snažili porozumět slovům ze rtů Nejvyššího Pána, ale přestože byla Jeho řeč velice výstižná a smysluplná, nedokázali ji plně pochopit. Nerozuměli významu Jeho slov a nechápali, co chtěl Pán udělat. Nevěděli, zda se na ně Nejvyšší Pán zlobil, nebo zda s nimi byl spokojen.

Mudrci byli nejprve tak zmateni, že se málem ani neodhodlali před Nejvyšší Osobností Božství promluvit, a nesmírnou radostí se jim ježily chlupy na celém těle. Nejvyšší bohatství (pārameṣṭhya) v hmotném světě je bohatství Brahmy. Ale toto hmotné bohatství Brahmy, který žije na nejvyšší planetě ve vesmíru, nelze srovnávat s bohatstvím Nejvyššího Pána, protože transcendentální bohatství v duchovním světě vytváří yogamāyā, zatímco bohatství v hmotném světě vytváří mahāmāyā.

Mudrci poznali, že Nejvyšší Pán, který převyšuje každého, mluvil tak, jako by chybu udělal On, a proto nemohli dost dobře pochopit Jeho slova. Chápali však, že Pán mluvil takto pokorně, aby jim projevil Svoji milostivou přízeň.

V Brahma-saṁhitě je jasně řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství je příčina všech příčin. Existuje samozřejmě mnoho polobohů a nejdůležitější z nich jsou Brahmā a Śiva. Pán Viṣṇu je Pánem Brahmy i Śivy, nemluvě o brāhmaṇech v tomto hmotném světě. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, Nejvyšší Pán se staví velice příznivě ke všem činnostem vykonávaným v souladu s bráhmanskou kulturou, která se zakládá na ovládání smyslů a mysli, čistotě, snášenlivosti, víře v písma a praktickém a teoretickém poznání. Pán je Nadduší všech. V Bhagavad-gītě je řečeno, že Pán je zdrojem všech emanací — je tedy i zdrojem Brahmy a Śivy.

Výraz dharmasya paramo guhyaḥ v tomto verši se vztahuje na nejdůvěrnější část všech náboženských zásad. Je to potvrzeno v Bhagavad-gītě. Závěrečná rada Pána Kṛṣṇy Arjunovi zní: “Zanech všech ostatních náboženských činností a jen se Mi odevzdej.” To je nejdůvěrnější poznání pro naplňování náboženských zásad. V Bhāgavatamu je také řečeno, že pokud člověk velice přísně dodržuje své předepsané náboženské povinnosti, ale nevyvine přitom vědomí Kṛṣṇy, všechna jeho námaha při naplňování takzvaných náboženských zásad je pouhou ztrátou času. Mudrci zde dále potvrzují, že nikoliv polobozi, ale Nejvyšší Pán je konečným cílem všech náboženských zásad. Na veřejnosti vystupuje mnoho hlupáků, kteří tvrdí, že uctívání polobohů je také cestou k dosažení nejvyššího cíle, ale autorizované výroky Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gīty to neuznávají. Bhagavad-gītā říká, že ten, kdo uctívá určitého poloboha, může dosáhnout jeho planety, ale ten, kdo uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, může vstoupit na Vaikuṇṭhu. Někteří lidé rozhlašují, že člověk nakonec dosáhne nejvyššího sídla Osobnosti Božství bez ohledu na to, co dělá, ale to není pravda. Pán je věčný, Pánův služebník je věčný a Pánovo sídlo je také věčné. To vše je zde označeno slovem sanātana, “věčný”. Výsledek oddané služby tedy není dočasný, na rozdíl od dosažení nebeských planet, které je výsledkem uctívání polobohů. Mudrci chtěli jasně zdůraznit, že ačkoliv Pán ze Své bezpříčinné milosti říká, že uctívá brāhmaṇy a vaiṣṇavy, ve skutečnosti Jeho uctívají nejen brāhmaṇové a vaiṣṇavové, ale i polobozi.

Bez přízně Nejvyššího Pána nemůže nikdo překonat oceán nevědomosti v podobě opakovaného rození a umírání. Zde je řečeno, že yogīni a mystici překonávají nevědomost milostí Nejvyšší Osobnosti Božství. Je mnoho druhů mystiků — karma-yogīni, jñāna-yogīni, dhyāna-yogīni a bhakti-yogīni. Karmī většinou usiluje o přízeň polobohů, jñānī chce splynout s Nejvyšší Absolutní Pravdou a yogī se spokojí s částečnou realizací Nejvyšší Osobnosti Božství v aspektu Paramātmy a vrcholem je pro něho představa totožnosti s Pánem. Bhakta neboli oddaný však chce být věčně ve společnosti Nejvyššího Pána a sloužit Mu. Již dříve bylo řečeno, že Pán je věčný, a ti, kdo chtějí neustálou přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou také věční. V tomto verši proto slovo yogīni znamená “oddaní”. Pánovou milostí mohou oddaní snadno překonat nevědomost rození a umírání a dosáhnout Pánova věčného sídla. Pán tedy nepotřebuje ničí přízeň, protože nikdo Mu není roven a nikdo není větší než On. Naopak, každý potřebuje Pánovu přízeň, aby úspěšně pochopil poslání svého lidského života.

Jak bylo uvedeno dříve, tulasī má všechny vyšší vlastnosti díky tomu, že spočívá na lotosových nohách Pána. V tomto verši je velice pěkné přirovnání. Stejně jako král včel poletuje kolem lístků tulasī, jež byly obětovány lotosovým nohám Pána, tak i Lakṣmī — bohyně, kterou vyhledávají polobozi, brāhmaṇové, vaiṣṇavové a všichni ostatní — neustále slouží lotosovým nohám Pána. Z toho plyne, že nikdo nemůže být Pánovým dobrodincem — každý je ve skutečnosti služebníkem Pánova služebníka.

V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Pánovi na Jeho vaikuṇṭhské planetě neustále slouží mnoho stovek tisíců bohyní štěstí, ale On díky Svému odříkavému postoji k veškerému bohatství není poután ani k jedné z nich. Pán má šest vznešených vlastností: neomezený majetek, neomezenou slávu, neomezenou sílu, neomezenou krásu, neomezené poznání a neomezené odříkání. Všichni polobozi a další živé bytosti uctívají Lakṣmī, bohyni štěstí, jen aby získali její přízeň, ale Pán k ní není nikdy poután, protože takových bohyní může stvořit bezpočet a všechny Mu budou nabízet transcendentální službu. Bohyně štěstí Lakṣmī někdy závidí lístkům tulasī na lotosových nohách Pána, protože tam zůstávají neustále a nemění své místo, zatímco Lakṣmījī, i když pobývá na Pánově hrudi, musí někdy těšit jiné oddané, kteří se modlí o její přízeň. Lakṣmījī musí někdy odejít, aby uspokojila své četné oddané, ale lístky tulasī své místo nikdy neopouštějí. Pán si proto cení služby tulasī více než služby Lakṣmī. Když tedy Pán říká, že Lakṣmījī Ho neopouští díky bezpříčinné milosti brāhmaṇů, může nám být jasné, že Lakṣmījī přitahuje Pánovo vznešené bohatství, a nikoliv požehnání, která dostal od brāhmaṇů. Pán ve Svém bohatství nezávisí na ničí milosti, neboť je vždy soběstačný. Když říká, že za Své bohatství vděčí požehnáním brāhmaṇů a vaiṣṇavů, pouze tak učí ostatní, aby prokazovali brāhmaṇům a vaiṣṇavům, oddaným Pána, úctu.

Pán je v tomto verši osloven jako tri-yuga neboli ten, který se zjevuje ve třech věcích: Satya, Dvāpara a Tretā-yuze. Nemluví se o Jeho zjevení ve čtvrtém věku, Kali-yuze. Ve védské literatuře je napsáno, že v Kali-yuze přichází jako channa-avatāra, skrytá inkarnace — nezjevuje se jako projevená inkarnace. Ve zbývajících třech yugách ovšem Pán přichází jako projevená inkarnace, a proto je zde osloven jako tri-yuga neboli Pán, který se zjevuje ve třech yugách.

Śrīdhara Svāmī rozebírá význam slova tri-yuga takto: yuga znamená “pár” a tri znamená “tři”. Pán se projevuje jako tři páry v podobě Svých šesti vznešených vlastností neboli tří párů vznešených vlastností. Proto může být osloven jako tri-yuga. Pán je zosobnění náboženských zásad. Ve třech věcích jsou náboženské zásady chráněny třemi aspekty duchovní kultury — odříkáním, čistotou a milosrdností. Pán se nazývá tri-yuga také z tohoto důvodu. Ve věku Kali se tyto tři nutné předpoklady duchovní kultury téměř vytratily, ale Pán je tak laskavý, že i když v Kali-yuze tyto tři základní duchovní vlastnosti chybí, přesto přichází a chrání lidi tohoto věku ve Své skryté inkarnaci jako Pán Caitanya. Pán Caitanya se nazývá “skrytý”, protože i když je Samotný Kṛṣṇa, představuje se jako oddaný Kṛṣṇy, a nikoliv přímo jako Kṛṣṇa. Oddaní se proto modlí k Pánu Caitanyovi, aby odstranil jejich nahromaděnou vášeň a nevědomost, což jsou nejvýznačnější charakteristiky této yugy. Členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se očišťují od kvalit vášně a nevědomosti zpíváním svatého jména Pána, Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, jež zavedl Pán Caitanya.

Čtyři Kumārové si byli vědomi svého znečištění kvalitami vášně a nevědomosti, protože chtěli proklít oddané Pána, přestože byli na Vaikuṇṭě. Jelikož věděli o svých slabinách, modlili se k Pánu, aby odstranil jejich přetrvávající vášeň a nevědomost. Tři transcendentální vlastnosti — čistota, odříkání a milosrdnost — jsou vlastnostmi dvojzrozených lidí a polobohů. Ti, kdo nežijí v kvalitě dobra, si tyto tři zásady duchovní kultury nemohou osvojit. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jsou proto zakázané tři druhy hříšných činností — nedovolený sex, požívání omamných látek a jedení jiného jídla, než je prasādam obětované Kṛṣṇovi. Tyto tři zákazy vycházejí ze zásad odříkání, čistoty a milosrdnosti. Oddaní jsou milosrdní, protože šetří životy nebohých zvířat, a čistí, protože se neznečišťují nežádoucí potravou a zvyky. Odříkání představuje omezený sexuální život. Oddaní, kteří se věnují vědomí Kṛṣṇy, by měli tyto zásady, naznačené v modlitbách čtyř Kumārů, dodržovat.

Pán Sám říká v Bhagavad-gītě, že obyčejní lidé se řídí jednáním a charakterem velkých autorit. Ve společnosti jsou proto zapotřebí vůdci s ideálním charakterem. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se zjevil v tomto hmotném světě, aby ukázal příklad dokonalé autority, a lidé musí kráčet Jeho cestou. Vedy udávají, že člověk nemůže pochopit Absolutní Pravdu pouze pomocí mentální spekulace nebo logických argumentů. Musí následovat autority: mahājano yena gataḥ sa panthāḥ. Musíme následovat velké autority — budeme-li spoléhat pouze na písma, nebudeme schopni pochopit nebo dodržovat různé duchovní pokyny nebo budeme svedeni nějakými darebáky. Nejlepší cesta je následovat autority. Čtyři mudrci-brāhmaṇové prohlásili, že Kṛṣṇa je přirozeným ochráncem krav a brāhmaṇů: go-brāhmaṇa-hitāya ca. Když byl Kṛṣṇa na této planetě, Sám dal praktický příklad. Byl pasáčkem krav a projevoval velkou úctu brāhmaṇům a oddaným.

Je zde rovněž potvrzeno, že brāhmaṇové jsou nejlepší z dvojzrozených. Brāhmaṇové, kṣatriyové i vaiśyové jsou dvojzrození, ale brāhmaṇové jsou z nich nejlepší. Když spolu dva lidé bojují, každý si chrání horní část těla — hlavu, paže a břicho. Stejně tak aby se lidská civilizace mohla úspěšně rozvíjet, zvláštní ochranu musejí dostávat nejlepší části těla společnosti — brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové (třída inteligence, třída válečníků a třída obchodníků). Ochrana dělníků se také nesmí zanedbávat, ale vyšší třídy mají dostávat zvláštní ochranu. Nejlepší ochranu ze všech zasluhují brāhmaṇové a vaiṣṇavové, kteří mají být uctíváni. Chránit tyto třídy je stejně dobré jako uctívat Boha. Přesněji řečeno, není to ochrana — je to povinnost. Člověk by měl uctívat brāhmaṇy a vaiṣṇavy různými druhy finanční podpory a příjemnými slovy, a nemá-li nic, co by jim mohl nabídnout, musí je alespoň uklidňovat příjemnými slovy. Pán to Osobně ukázal Svým chováním ke Kumārům.

Pokud vůdčí osobnosti nezavedou tento systém, lidská civilizace bude ztracena. Není-li věnována zvláštní ochrana a péče oddaným Pána, kteří jsou velice pokročilí v duchovní inteligenci, je celá společnost ztracena. Slovo naṅkṣyati vyjadřuje, že taková civilizace je zkažená a čeká ji zničení. Doporučená forma civilizace se nazývá deva-patha, což znamená “královská cesta polobohů”. U polobohů se předpokládá, že jsou dokonale soustředěni na oddanou službu neboli vědomí Kṛṣṇy, a to je příznivá cesta, kterou by lidé měli chránit. Pokud autority nebo vůdčí představitelé společnosti neprokazují brāhmaṇům a vaiṣṇavům zvláštní úctu a nemají pro ně nejen příjemná slova, ale také všechny věci, které potřebují, lidská civilizace ztrácí možnost pokroku. Pán chtěl toto jednání učit vlastním příkladem, a proto Kumāry tolik velebil.

Postavení Pána Kṛṣṇy v žádném případě nesnižuje, když se stává pasáčkem nebo vzdává úctu brāhmaṇovi Sudāmovi či jiným Svým oddaným — Nandovi Mahārājovi, Vasudevovi, Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi či matce Pāṇḍuovců, královně Kuntī. Všichni o Něm věděli, že je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, a přesto se choval příkladným způsobem. Nejvyšší Pán je sac-cid-ānanda-vigraha — Jeho podoba je zcela duchovní, věčná a plná blaženosti a poznání. Jelikož jsou živé bytosti Jeho nedílné části, mají původně stejně věčnou podobu jako Pán, ale když přicházejí do styku s māyou, hmotnou energií, zapomínají, a tím je jejich přirozená podoba zakrytá. Zjevení Pána Kṛṣṇy bychom se měli snažit pochopit v tom duchu, jak se k Němu modlí Kumārové. Je věčně pasáčkem krav ve Vṛndāvanu a věčně vůdcem bitvy na Kurukṣetře. Také je věčně bohatým princem z Dvāraky a milencem mladých dívek ve Vṛndāvanu. Všechny Jeho podoby jsou významné, protože ukazují Jeho skutečné vlastnosti podmíněným duším, které na svůj vztah k Nejvyššímu Pánu zapomněly. Vše dělá pro jejich prospěch. Násilí projevené Kṛṣṇovou vůlí prostřednictvím Arjuny v bitvě na Kurukṣetře bylo také nezbytné, neboť když lidé začnou být příliš bezbožní, je zapotřebí síly. Nenásilí je v takovém případě darebáctví.

Mudrci, čtyři Kumārové, nyní zavrhují své prokletí dvou vrátných, Jaye a Vijaye, protože si uvědomili, že Pánova služebníka nelze nikdy z ničeho vinit. Je řečeno, že každý, kdo bezvýhradně věří ve službu Pánu nebo skutečně vykonává transcendentální láskyplnou službu, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Oddaného tedy nelze z ničeho vinit. I když někdy vidíme, že se nedopatřením nebo v nějaké dočasné situaci zachová špatně, neměli bychom to brát příliš vážně. Mudrci zde litují prokletí Jaye a Vijaye. Uvažují nyní o svém znečištění kvalitami vášně a nevědomosti a jsou připraveni přijmout od Pána jakýkoliv trest. Všeobecně platí, že bychom na oddaných neměli hledat chyby. Rovněž v Bhagavad-gītě je potvrzeno, že oddaného, který věrně slouží Nejvyššímu Pánovi, máme považovat za sādhua, svatého člověka, i když zjistíme, že udělal nějakou hrubou chybu. Na základě svých dřívějších zvyků může někdy jednat nesprávně, ale jelikož slouží Pánu, jeho chyba se nemá brát příliš vážně.

Pán řekl, že trest, který uvalili mudrci na vrátné Jaye a Vijaye, vymyslel On Sám. Bez Pánova svolení nemůže k ničemu dojít. Musíme pochopit, že za prokletím Pánových oddaných na Vaikuṇṭě byl Pánův skrytý plán, a tento plán vysvětluje mnoho velkých autorit. Pán si někdy přeje bojovat. Bojovnou náladu mívá i Nejvyšší Pán, neboť jak jinak by se mohl nějaký boj projevit? Pán je zdrojem všeho, a proto Jeho osobnost obsahuje i hněv a boj. Když si přeje s někým bojovat, musí si najít nepřítele, ale ve vaikuṇṭhském světě nemá nepřátel, protože se tam každý plně věnuje Jeho službě. Někdy proto přichází do hmotného světa jako inkarnace, aby projevil Svoji bojovnou náladu.

V Bhagavad-gītě (4.8) je také řečeno, že Pán přichází, aby ochránil oddané a zničil neoddané. Neoddaní jsou v hmotném světě, nikoliv v duchovním, a proto když chce Pán bojovat, musí přijít do tohoto světa. Ale kdo bude s Nejvyšším Pánem bojovat? Nikdo se Mu nemůže postavit! Pánovým zábavám v hmotném světě vždy asistují Jeho společníci a nikdo jiný; proto Pán musí najít nějakého oddaného, který bude hrát roli Jeho nepřítele. V Bhagavad-gītě Pán říká Arjunovi: “Můj milý Arjuno, ty i Já jsme v tomto hmotném světě byli již mnohokrát, ale tys na to zapomněl, zatímco Já si všechno pamatuji.” Jaye a Vijaye si tedy Pán vybral, aby s Ním bojovali v hmotném světě. To byl důvod, proč Ho mudrci přišli navštívit a proč byli vrátní prokleti. Byla to Pánova touha poslat je do hmotného světa — nikoliv nastálo, ale na nějaký čas. Jako když na divadelní scéně někdo vystupuje jako nepřítel majitele scény, přestože hra trvá jen určitý čas a mezi služebníkem a majitelem nevládne žádné trvalé nepřátelství, tak byli sura-janové, oddaní, prokleti mudrci, aby sestoupili mezi asura-jany, do ateistických rodin. Vypadá překvapivě, že oddaní mají přijít do ateistické rodiny, ale je to jen představení. Jakmile Pán a oddaní ukončí svůj předstíraný boj, budou žít opět spolu na duchovních planetách. To je zde velice jasně řečeno. Závěr je takový, že z duchovního světa neboli vaikuṇṭhské planety nikdo neklesá, protože je to věčné sídlo. Někdy však na základě Pánova přání oddaní přicházejí do tohoto hmotného světa jako kazatelé nebo jako ateisté. V každém případě musíme vědět, že za tím je Pánův plán. Například Pán Buddha byl inkarnací, ale kázal ateismus: “Bůh neexistuje.” I za tím však byl plán, jak vysvětluje Bhāgavatam.

Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě a potvrzeno v tomto verši, transcendentální sídlo Nejvyšší Osobnosti Božství se osvětluje samo. V Bhagavad-gītě je řečeno, že v duchovním světě není třeba slunce, měsíce ani elektřiny. To znamená, že tam jsou všechny planety sebeosvětlující, soběstačné a nezávislé — vše je tam úplné. Pán Kṛṣṇa říká, že ten, kdo jednou jde na vaikuṇṭhskou planetu, se nikdy nevrátí. Obyvatelé Vaikuṇṭhy se nikdy nevracejí do hmotného světa. Jaya a Vijaya jsou zvláštní případ — na čas přišli do hmotného světa a pak se opět vrátili na Vaikuṇṭhu.

V hinduistických chrámech je dodnes uctivým zvykem obcházet Pána. Zvláště vaiṣṇavské chrámy umožňují lidem projevit Božstvu úctu tím, že alespoň třikrát obejdou chrám.

Jak bylo vysvětleno v souvislosti s textem 26, všechny události probíhaly se souhlasem Pána. V normální situaci by nebylo možné, aby se čtyři mudrci rozhněvali na vrátné, aby Nejvyšší Pán nechal Své vrátné proklít a aby někdo přišel zpět z Vaikuṇṭhy, jakmile se tam již jednou narodil. Všechny tyto události tedy naplánoval Samotný Pán, aby si připravil podmínky pro Své zábavy v hmotném světě. Otevřeně proto říká, že se vše odehrálo s Jeho souhlasem. Jinak by nebylo možné, aby se obyvatelé Vaikuṇṭhy vrátili do tohoto hmotného světa pouze na základě bráhmanské kletby. Pán ještě takzvaným viníkům výslovně požehnal. Oddaný, kterého Pán jednou přijal, nemůže nikdy poklesnout. To je závěr plynoucí z této události.

Nejvyšší Pán Svým dvěma vrátným, Jayovi a Vijayovi, poradil, že od prokletí brāhmaṇů se osvobodí pomocí bhakti-yogy v náladě hněvu. Śrīla Madhva Muni v této souvislosti poznamenává, že prostřednictvím bhakti-yogy se člověk může osvobodit od všech hříšných reakcí. Dokonce i brahma-śāpu, prokletí od brāhmaṇy, které nelze překonat žádným jiným způsobem, je možné překonat pomocí bhakti-yogy.

Bhakti-yoga může být praktikována v mnoha rasách. Existuje celkem dvanáct ras — pět prvotních a sedm druhotných. Pět prvotních ras tvoří přímou bhakti-yogu, ale přestože je sedm druhotných ras nepřímých, i ty se započítávají do bhakti-yogy, jsou-li používány ve službě Pánu. Jinými slovy, do bhakti-yogy lze zahrnout vše. Jakmile člověk nějakým způsobem vyvine jakékoliv pouto k Nejvyšší Osobnosti Božství, začíná se věnovat bhakti-yoze, jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.29.15): kāmaṁ krodhaṁ bhayam. Gopī byly ke Kṛṣṇovi přitahovány bhakti-yogou v podobě chtivé touhy (kāma). Kaṁsa byl zase připoután k bhakti-yoze svým strachem ze smrti. Bhakti-yoga je tedy tak mocná, že se člověk může velice rychle osvobodit i tím, že se stane nepřítelem Pána a bude na Něj vždy myslet. Je řečeno: viṣṇu-bhaktaḥ smṛto daiva āsuras tad-vipanyayaḥ—“Oddaní Pána Viṣṇua se nazývají polobozi, zatímco neoddaní se nazývají asurové.” Bhakti-yoga je však tak mocná, že polobozi i asurové z ní získají prospěch, budou-li neustále myslet na Osobnost Božství. Vždy myslet na Nejvyššího Pána je základní princip bhakti-yogy. Pán říká v Bhagavad-gītě (18.65): man-manā bhava mad-bhaktaḥ — “Vždy na Mě mysli.” Myšlenka na Osobnost Božství je základním principem bhakti-yogy bez ohledu na způsob našeho myšlení.

Na hmotných planetách existují různé stupně hříšných činností a neúcta vůči brāhmaṇovi nebo vaiṣṇavovi je z nich nejhříšnější. Zde je jasně řečeno, že i tento vážný hřích může člověk překonat, bude-li myslet na Viṣṇua, dokonce i když na Něj nebude myslet příznivě, ale v náladě hněvu. I neoddaní se tedy osvobozují od výsledků všech hříšných činností, pokud stále myslí na Viṣṇua. Vědomí Kṛṣṇy je nejvyšší forma myšlení. V tomto věku se doporučuje myslet na Pána Viṣṇua prostřednictvím zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Z Bhāgavatamu vyplývá, že pokud člověk myslí na Kṛṣṇu i jako nepřítel, tato jediná kvalifikace — myšlení na Viṣṇua, na Kṛṣṇu — ho očistí od všech hříchů.

Z tohoto verše je zřejmé, že všechny události se odehrály u vstupu na Vaikuṇṭhaloku. Mudrci tedy nebyli přímo na Vaikuṇṭhaloce, ale pouze u její brány. Můžeme se ptát: “Jak to, že se vrátili do hmotného světa, jestliže vstoupili na Vaikuṇṭhaloku?” Ale ve skutečnosti tam nevstoupili, a proto se vrátili. Je mnoho takových případů, kdy velcí yogīni a brāhmaṇové za pomoci yogy odešli z tohoto hmotného světa na Vaikuṇṭhaloku, ale nebylo jim dáno tam zůstat a vrátili se zpět. Je zde také uvedeno, že Pána obklopovalo mnoho vaikuṇṭhských letadel. Podle tohoto popisu je na Vaikuṇṭhaloce oslnivé bohatství, které dalece překonává lesk tohoto hmotného světa.

Všechny živé bytosti, včetně polobohů, se narodily z Brahmy a Brahmā se narodil z Pána Viṣṇua. Kṛṣṇa říká v desáté kapitole Bhagavad-gīty: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — Pán Viṣṇu je původem všech projevů v hmotném světě. Ti, kdo vědí, že Pán Viṣṇu je původem všeho, kdo jsou obeznámeni s průběhem stvoření a kdo chápou, že Viṣṇu neboli Kṛṣṇa je nejvyšším předmětem uctívání pro všechny živé bytosti, uctívají Viṣṇua jako vaiṣṇavové. Védské hymny to rovněž potvrzují: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam. Cílem života je pochopit Viṣṇua. I Bhāgavatam to potvrzuje na mnoha dalších místech. Hlupáci, kteří nevědí, že Viṣṇu je nejvyšším předmětem uctívání, vytvářejí mnoho předmětů uctívání v tomto hmotném světě, a proto poklesnou.

Zde je jasný popis toho, jak je živá bytost, která pochází původně z Vaikuṇṭhaloky, uvězněna v hmotných prvcích. Živá bytost se uchýlí do semene otce, které je vpraveno do lůna matky, a tam s pomocí emulgovaného matčina vajíčka vyvíjí určitý druh těla. V této souvislosti bychom si měli připomenout, že když Kaśyapa Muni počínal své dva syny, Hiraṇyākṣu a Hiraṇyakaśipua, jeho mysl nebyla vyrovnaná. Proto semeno, které vypustil, bylo nesmírně mocné a zároveň smíšené s kvalitou hněvu. Z toho plyne závěr, že když člověk počíná dítě, jeho mysl musí být velice klidná a plná oddanosti. Védská písma z tohoto důvodu doporučují garbhādhāna-saṁskāru. Není-li mysl otce vyrovnaná, semeno, které vypustí, nebude nejlepší a živá bytost, zabalená ve hmotě vytvořené otcem a matkou, bude démonská jako Hiraṇyākṣa a Hiraṇyakaśipu. Podmínky početí je třeba pečlivě zkoumat. Je to veliká věda.

I když se Hiraṇyakaśipu a Hiraṇyākṣa, původně Jaya a Vijaya, stali asury, polobozi tohoto hmotného světa jim nemohli vládnout. Pán Brahmā proto řekl, že ani on, ani všichni polobozi dohromady nemohou dělat nic proti neklidu, který způsobovali. Přišli do hmotného světa na příkaz Nejvyššího Pána a jedině On mohl dát vše do pořádku. To znamená, že ačkoliv Jaya a Vijaya přijali těla asurů, byli i nadále mocnější než kdokoliv jiný, a tak dokazovali, že si Nejvyšší Pán přeje bojovat, protože i On má v Sobě bojovnou náladu. Pán je původem všeho, ale když chce bojovat, musí to být s oddaným. Jaya a Vijaya tedy byli prokleti od Kumārů na základě Jeho touhy. Pán poručil vrátným sestoupit do hmotného světa a stát se Jeho nepřáteli, aby s nimi mohl bojovat a aby Svoji touhu po boji uspokojil službou Svých osobních oddaných.

Brahmā oznámil polobohům, že vzniklá temnota, která je zneklidňovala, vycházela z touhy Nejvyšší Osobnosti Božství. Chtěl, aby věděli, že ačkoliv oba sluhové Pána přicházeli v podobě démonů, byli velice mocní a větší než polobozi, kteří je proto nemohli ovládat. Nikdo nepřekoná jednání Nejvyššího Pána. Polobozi také dostali radu, aby se nesnažili vzniklé situaci čelit, protože nastala na pokyn Pána. Stejně tak se nikdo nemůže postavit do cesty tomu, koho Pán pověřil vykonáním určité činnosti v tomto hmotném světě, zvláště jde-li o kázání Jeho slávy — vůle Pána se naplní za všech okolností.

Když něco zařídí Nejvyšší Osobnost Božství, člověk by tím neměl být zneklidněn, ani když mu to připadá nepříznivé. Někdy například vidíme, jak lidé zabili velkého kazatele nebo jej přivedli do nesnází, jako v případě Haridāse Ṭhākura. Haridāsa byl velký oddaný, který přišel do tohoto hmotného světa naplnit vůli Pána kázáním o Jeho slávě, ale Kazi rozkázal, aby ho zbili na dvaceti dvou tržištích. Také Pán Ježíš Kristus byl ukřižován a Prahlāda Mahārāja musel podstoupit mnohá týrání. Pāṇḍuovci, přímí přátelé Kṛṣṇy, ztratili své království, jejich manželka byla zneuctěna a čekalo je mnoho utrpení. Všechny tyto rány, které potkaly oddané, by neměly člověka zneklidňovat — měl by jednoduše chápat, že za vším musí být nějaký plán Nejvyšší Osobnosti Božství. Závěr Bhāgavatamu je, že oddaného takové nepříznivé situace nikdy nezneklidňují. I těžké podmínky přijímá jako milost Pána. Ten, kdo i v těžkých podmínkách nadále slouží Pánovi, má jisté, že půjde zpátky k Bohu, zpátky na vaikuṇṭhské planety. Pán Brahmā ubezpečil polobohy, že nemá význam hovořit o tom, odkud se vzala temnota, která všechny zneklidňovala, protože skutečností bylo, že nastala na pokyn Nejvyššího Pána. Brahmā to věděl, protože byl velký oddaný a chápal Pánův plán.