Velký mudrc Maitreya popisoval Vidurovi činnosti polobohů v čele s Pánem Brahmou. Když Diti slyšela od svého manžela, že její synové, které nosila v břiše, budou zneklidňovat polobohy, neměla z toho žádnou radost. Existují dva druhy lidí — oddaní a neoddaní. Neoddaní se nazývají démoni a oddaní se nazývají polobozi. Žádný rozumný muž či žena nesnáší, když neoddaní obtěžují oddané. Diti proto nechtěla své děti porodit a čekala sto let, aby alespoň na tuto dobu uchránila polobohy před nepokoji.

Z tohoto verše Śrīmad-Bhāgavatamu vyplývá, že slunce je zdrojem světla pro všechny planety ve vesmíru. Moderní vědeckou teorii, že v každém vesmíru existuje mnoho sluncí, tento verš nepodporuje. Chápeme z něho, že v každém vesmíru existuje pouze jedno slunce, které dává světlo všem planetám. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že měsíc je jednou z hvězd. Existuje mnoho hvězd, a když je v noci vidíme se třpytit, chápeme, že odrážejí světlo — stejně jako měsíční světlo je odrazem slunečního světla, tak i další planety odrážejí svit slunce. Existuje také mnoho dalších planet, které nemůžeme vidět pouhýma očima. Démonským vlivem synů v lůně Diti se po celém vesmíru šířila temnota.

Brahmā je zde osloven jako Vibhu a jako Osobnost Božství. Je inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství pro kvalitu vášně v hmotném světě. Jako Pánův zástupce se neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství, a vliv času na něj proto nemůže působit. Vliv času, který se projevuje v podobě minulosti, přítomnosti a budoucnosti, se výše postavených osobností, jako je Brahmā a další polobozi, netýká. Polobozi a velcí mudrci, kteří dosáhli této dokonalosti, se někdy nazývají tri-kāla-jña.

Jelikož Brahmā je téměř ve stejném postavení jako Osobnost Božství, je zde osloven jako bůh polobohů, a protože je druhotným stvořitelem vesmíru, je osloven jako opora vesmíru. Je hlavním ze všech polobohů, a proto ho zde oslovují jako klenot na jejich hlavách. Nedělá mu potíže chápat vše, co se děje v duchovním i hmotném světě. Zná srdce a záměry každého, a polobozi ho proto žádají, aby vysvětlil, co se děje. Proč způsobuje Ditino těhotenství tolik úzkosti po celém vesmíru?

Vedy obsahují původní vědecké poznání pro všechny obory lidského chápání a Nejvyšší Pán toto védské poznání nejprve vložil do srdce Brahmy. Brahmā je tedy původním zdrojem všeho vědeckého poznání. Narodil se přímo z transcendentálního těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua, Jehož nikdy žádná bytost z tohoto hmotného vesmíru nemůže vidět, a Jenž tedy zůstává věčně neprojevený. Proto je zde řečeno, že se Brahmā narodil z neprojeveného zdroje. Je inkarnací kvality vášně v hmotné přírodě, která představuje oddělenou, vnější energii Nejvyššího Pána.

Zde je vysvětlen smysl jógových cvičení. Je řečeno, že zkušení mystici pomocí ovládání dechu získávají úplnou vládu nad svými smysly a myslí. Ovládání dechu tedy není konečným cílem yogy. Skutečným smyslem jógových cvičení je ovládnout mysl a smysly. Každý, komu se to podaří, je považován za zkušeného, pokročilého mystického yogīna. Je zde také uvedeno, že pokud yogī ovládl svoji mysl a smysly, znamená to, že má požehnání od Pána. Takový yogī se ničeho nebojí. Jinými slovy, člověk nemůže získat milost a požehnání Nejvyššího Pána, dokud neovládne svoji mysl a smysly. Toho může prakticky dosáhnout, když se plně zaměstná ve vědomí Kṛṣṇy. Člověk, jehož smysly a mysl se neustále věnují transcendentální službě Pánu, nemá na hmotné činnosti čas. Oddaní Pána neprohrávají na žádném místě ve vesmíru. Je řečeno: nārāyaṇa-parāḥ sarve—nārāyaṇa-para neboli oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství se nebojí nikde, ať má sestoupit do pekla, nebo vystoupit na nebeské planety (Bhāg. 6.17.28).

Védská literatura předkládá zákony Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo nemůže porušovat pravidla daná védskou literaturou, stejně jako nikdo nemůže porušovat státní zákony. Každá živá bytost, která chce v životě dosáhnout skutečného prospěchu, musí jednat podle pokynů védské literatury. Tyto pokyny usměrňují podmíněné duše, které přicházejí do hmotného světa za hmotným smyslovým požitkem. Smyslový požitek je jako sůl. Člověk si nesmí vzít moc ani málo, ale nějakou sůl potřebuje, aby jeho jídlo bylo dobré. Podmíněné duše, které přišly do tohoto hmotného světa, mají používat své smysly v souladu s pokyny védské literatury, neboť jinak se budou dostávat do čím dál horších životních podmínek. Žádný člověk ani polobůh nemůže ustanovit zákony, které by se vyrovnaly zákonům védské literatury, protože ty ustanovil Nejvyšší Pán.

Celý vesmír zaplavila temnota, a kvůli tomu se zastavily obvyklé činnosti na všech planetách. Na severním a jižním pólu této planety někdy dochází k tomu, že tam není rozdíl mezi dnem a nocí. Stejně tak když na různé planety ve vesmíru nedopadalo sluneční světlo, den se tam od noci nelišil.

Zde je vysvětlené, že temnotu v celém vesmíru způsobilo embryo vytvořené v lůně Diti ze semene Kaśyapy.

Brahmā věděl, jakého přečinu se Diti dopustila, a proto se nad celou situací usmíval. Odpověděl přítomným polobohům tak, aby mu porozuměli.

Mluvíme-li zde o touze, vztahuje se to na touhu po hmotném smyslovém požitku. Světci, jako jsou Sanaka, Sanātana, Sanandana a Sanat-kumāra, nemají žádné hmotné touhy, ale někdy spontánně cestují po celém vesmíru, aby kázali oddanou službu.

Hmotný svět je plný starostí a úzkosti. Každá živá bytost na každé planetě, počínaje nejvyšší planetou až po nejnižší Pātālu, má nutně mnoho starostí a je stále plná úzkosti, protože na hmotných planetách nikdo nemůže žít věčně. Živé bytosti jsou ovšem ve skutečnosti věčné. Chtějí mít věčný domov, věčné obydlí, ale protože přijímají dočasné sídlo v hmotném světě, jsou přirozeně plné úzkosti. Planety v duchovním nebi se nazývají Vaikuṇṭhy, protože jejich obyvatelé necítí žádnou úzkost. Neexistuje pro ně zrození, smrt, stáří a nemoci, a proto nemají nikdy strach. Obyvatelé hmotných planet se na druhou stranu neustále bojí zrození, smrti, nemoci a stáří, a jsou tak stále plni úzkosti.

Tento verš popisuje obyvatele a způsob života na Vaikuṇṭě. Všichni obyvatelé vypadají jako Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa. Vládnoucím Božstvem na vaikuṇṭhských planetách je úplná část Kṛṣṇy v podobě čtyřrukého Nārāyaṇa a obyvatelé Vaikuṇṭhaloky mají také čtyři ruce, což se liší od našich zkušeností v tomto hmotném světě, kde lidskou bytost se čtyřma rukama nenajdeme. Na Vaikuṇṭhaloce neexistuje jiné zaměstnání nežli služba Pánu, která nemá žádné vedlejší cíle. I když každá služba přináší určitý výsledek, oddaní nikdy neusilují o naplnění svých vlastních tužeb — jejich touhy jsou splněny tím, že mohou vykonávat transcendentální láskyplnou službu Pánu.

Království Nejvyšší Osobnosti Božství v duchovním nebi člověk nemůže pochopit jiným způsobem, než že bude naslouchat popisům ve Vedách. Nikdo se tam nemůže jít podívat. Známe to i v tomto hmotném světě — když nemáme dost peněz, abychom se mohli dostat na nějaké vzdálené místo dopravními prostředky, můžeme si o něm pouze číst v autentických knihách. Vaikuṇṭhské planety v duchovním nebi jsou za hranicemi tohoto hmotného nebe. Moderní vědci, kteří se snaží cestovat prostorem, mají problémy dostat se už jen na nejbližší planetu, Měsíc, o nejvyšších planetách ve vesmíru ani nemluvě. Nepřipadá v úvahu, že by se mohli dostat za hranice hmotného nebe, vstoupit do duchovního světa a na vlastní oči si prohlédnout duchovní planety, Vaikuṇṭhy. Království Boha v duchovním nebi tedy mohou lidé pochopit jedině prostřednictvím autentických popisů ve Vedách a Purāṇách.

V hmotném světě působí tři druhy hmotných kvalit — dobro, vášeň a nevědomost — ale v duchovním světě není po kvalitách vášně a nevědomosti ani stopy. Je tam pouze kvalita dobra, kterou neznečišťuje žádná příměs nevědomosti či vášně. V hmotném světě dokonce i člověka se všemi vlastnostmi dobra někdy znečišťují příměsi kvalit nevědomosti a vášně. Ale v duchovním nebi, ve vaikuṇṭhském světě, existuje pouze kvalita dobra ve své čisté podobě. Pán a Jeho oddaní pobývají na vaikuṇṭhských planetách a jejich vlastnosti náleží k jedné a téže transcendentální kvalitě, která se nazývá śuddha-sattva neboli “kvalita čistého dobra”. Vaikuṇṭhské planety jsou vaiṣṇavům velice drahé a Pán Osobně pomáhá Svým oddaným v pokroku na cestě do království Boha.

Země, stromy, plody, květy, krávy — všechno na vaikuṇṭhských planetách je naprosto duchovní a osobní. Tamní stromy jsou stromy přání. Stromy na této hmotné planetě nesou plody a květy podle řízení hmotné energie, ale všechny stromy, země, obyvatelé a zvířata na vaikuṇṭhských planetách jsou duchovní. Není tam rozdíl mezi stromem a zvířetem nebo zvířetem a člověkem. Slovo mūrtimat vyjadřuje, že vše tam má duchovní podobu. Tento verš vyvrací impersonalistické pojetí beztvarosti — i když je vše na vaikuṇṭhských planetách duchovní, každá věc tam má svoji určitou podobu. Stromy i lidé mají podobu, a protože jsou všichni duchovní, není mezi nimi rozdílu, i když se jejich podoby liší.

Z tohoto verše vyplývá, že vaikuṇṭhské planety oplývají veškerým bohatstvím. Jsou tam letadla, v nichž obyvatelé cestují duchovním nebem se svými drahými polovičkami. Lehký vánek tam nese vůni rozkvetlých květů a je velice příjemný, neboť přenáší dokonce i jejich med. Obyvatelé Vaikuṇṭhy jsou ovšem natolik pohrouženi do oslavování Pána, že se jim nelíbí, když je příjemný vánek vyrušuje při jejich opěvování Pánovy slávy. Jsou to čistí oddaní a považují oslavování Pána za důležitější nežli uspokojování vlastních smyslů. Na vaikuṇṭhských planetách nikdo nevyhledává smyslový požitek. Je jistě velice příjemné čichat vůni rozkvetlých květů, ale je to pouhý smyslový požitek. Pro obyvatele Vaikuṇṭhy není důležitý jejich vlastní smyslový požitek, neboť nade vše staví službu Pánu. Služba Pánu, která vychází z transcendentální lásky, jim přináší takovou transcendentální blaženost, že smyslový požitek je vedle ní naprosto bezvýznamný.

Tento verš popisuje absolutní povahu Vaikuṇṭhy. Není tam rozdílu mezi ptáky a lidskými obyvateli. V duchovním nebi to vypadá tak, že všechno je duchovní a rozmanité. Duchovní rozmanitost znamená, že vše je živé. Není tam nic neživého. Dokonce i všechny stromy, země, rostliny, květy, ptáci a zvířata jsou na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Zvláštním rysem Vaikuṇṭhaloky je, že nikdo tam nevyhledává smyslový požitek. V hmotném světě i osel se zálibou naslouchá vlastnímu hýkání, ale na Vaikuṇṭhách i krásní ptáci, jako je páv, cakravāka a kukačka, raději poslouchají, jak včely svým bzučením oslavují Pána. Celým světem Vaikuṇṭhy prostupují principy oddané služby, které začínají u naslouchání a opěvování.

Zde je jasně řečeno, jak důležité jsou lístky tulasī. Keříky tulasī a jejich lístky mají v oddané službě veliký význam. Všem oddaným doporučujeme každý den zalévat keřík tulasī a sbírat jeho lístky pro uctívání Pána. Jeden ateistický svāmī jednou prohlásil: “K čemu je dobré zalévat tulasī? Lepší je zalévat baklažán. Ze zalévání baklažánu má člověk alespoň nějaké plody, ale co získá zaléváním tulasī?” Tito hlupáci, kteří nevědí nic o oddané službě, často způsobují chaos, když poučují obyčejné lidi.

Nejdůležitější skutečností v duchovním světě je, že tam neexistuje závist mezi oddanými. To platí dokonce i mezi květinami, které si jsou všechny vědomy velikosti tulasī. Ve vaikuṇṭhském světě, do kterého vstoupili čtyři Kumārové, si jsou i ptáci a květiny vědomi služby Pánu.

Materialisté v hmotném světě musí pracovat, aby získali nějaké bohatství. Nikdo si nemůže užívat hmotného blahobytu, aniž by pro něj těžce pracoval. Ale oddaní Pána, kteří sídlí na Vaikuṇṭě, mají možnost užívat si v transcendentálním prostředí mezi drahokamy a smaragdy. Aby získali ozdoby ze zlata, posázené drahokamy, nemusí těžce pracovat, ale dostávají je darem od Pána. Oddaní ve vaikuṇṭhském světě a dokonce i v tomto hmotném světě nejsou nikdy chudí, jak se o nich někdy říká. Bez práce mohou užívat nezměrné bohatství. Dále je řečeno, že manželky obyvatel vaikuṇṭhského světa jsou mnohonásobně krásnější nežli ženy v tomto hmotném světě, včetně těch na vyšších planetách. Výslovně se zde uvádí, že jejich široké boky jsou velice přitažlivé a podněcují mužskou vášeň, ale úžasnou povahou Vaikuṇṭhy je, že i když tam ženy mají široké boky, krásné tváře a nosí ozdoby ze smaragdů a drahokamů, muži jsou tak pohrouženi do vědomí Kṛṣṇy, že krásná těla žen nemohou upoutat jejich pozornost. Muži a ženy se tam těší vzájemné společnosti, ale nemají spolu sexuální vztahy. Obyvatelé Vaikuṇṭhy mají vyšší standard štěstí, ke kterému nepotřebují sexuální požitek.

V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Nejvyššímu Pánovi, Govindovi, v Jeho sídle neustále slouží mnoho milionů bohyní štěstí. Lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānam. Tyto miliony a triliony bohyní štěstí, které pobývají na vaikuṇṭhských planetách, nejsou přímo manželky Nejvyšší Osobnosti Božství, ale jsou ženami oddaných Pána a také se věnují službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Zde se uvádí, že na vaikuṇṭhských planetách jsou domy z mramoru. V Brahma-saṁhitě je dále řečeno, že země je tam ze zázračného kamene. Kámen na Vaikuṇṭě tedy není zapotřebí utírat, protože se na něm nedrží žádný prach, ale dívky tam přesto pro uspokojení Pána neustále leští mramorové stěny. Z jakého důvodu? Dělají to proto, že tak chtějí získat Pánovu milost.

Je zde také uvedeno, že bohyně štěstí na vaikuṇṭhských planetách nemají žádné chyby. Bohyně štěstí obyčejně nezůstává dlouho na jednom místě. Její jméno je Cañcalā, což znamená “nestálá”. Proto často vidíme, jak se velice bohatý člověk stane největším chudákem. Jiným příkladem je Rāvaṇa. Rāvaṇa unesl Lakṣmī, Sītājī, do svého království, ale místo toho, aby byl její milostí šťastný, celá jeho rodina a království byly zničeny. Lakṣmī v domě Rāvaṇy je tedy Cañcalā, nestálá. Lidé, jako byl Rāvaṇa, chtějí pouze Lakṣmī bez jejího manžela, Nārāyaṇa, a kvůli Lakṣmījī je jejich postavení nestálé. Materialisté vidí chybu v Lakṣmī, ale na Vaikuṇṭě je Lakṣmījī trvale zapojená do služby Pánu. Přestože je bohyní štěstí, nemůže být šťastná bez milosti Pána. I bohyně štěstí potřebuje Pánovu milost, aby byla šťastná, a přesto se v hmotném světě i Brahmā, nejvyšší stvořená bytost, uchází o její přízeň, aby dosáhl štěstí.

Obecně platí, že když ženu políbí její manžel, její tvář zkrásní. Přestože je bohyně štěstí na Vaikuṇṭě tak líbezná, jak jen si dovedeme představit, i ona očekává polibek od Pána, aby dodal její tváři na kráse. Když bohyně štěstí uctívá Pána ve své zahradě s lístky tulasī, její nádherná tvář se odráží v jezírkách s transcendentální křišťálovou vodou.

Nejnešťastnější lidé jsou impersonalisté, kteří nechápou transcendentální rozmanitost duchovního světa. Bojí se mluvit o kráse vaikuṇṭhských planet, protože si myslí, že každá rozmanitost je hmotná. Impersonalisté se domnívají, že duchovní svět je naprosto prázdný, že v něm neexistuje rozmanitost. Takové uvažování je zde označeno jako ku-kathā mati-ghnīḥ neboli “inteligence zmatená nevhodnými slovy”. Filozofie prázdnoty a neosobního postavení v duchovním světě je zde odsouzena, protože mate lidskou inteligenci. Jak může impersonalista nebo voidistický filozof uvažovat o tomto hmotném světě, který je plný rozmanitosti, a potom říci, že v duchovním světě žádná rozmanitost neexistuje? Je řečeno, že hmotný svět je zvráceným odrazem duchovního světa. Jak by tedy mohla existovat dočasná rozmanitost v hmotném světě, kdyby duchovní svět nebyl rozmanitý? To, že člověk může transcendovat hmotný svět, neznamená, že neexistuje žádná transcendentální rozmanitost.

Zde v Bhāgavatamu, a konkrétně v tomto verši, se zdůrazňuje, že lidé, kteří se snaží rozmlouvat o skutečné duchovní povaze duchovního nebe a Vaikuṇṭhalok a snaží se tuto povahu pochopit, jsou na dobré cestě. Popisy rozmanitosti vaikuṇṭhských planet se pojí s transcendentálními zábavami Pána. Lidé se však většinou nesnaží pochopit duchovní sídlo a duchovní činnosti Pána a zajímají se více o politiku a hospodářský rozvoj. Během mnoha schůzí, setkání a rozhovorů řeší problémy tohoto světa, ve kterém zůstanou pouze několik let, ale nemají zájem pochopit duchovní svět Vaikuṇṭhy. Budou-li mít alespoň trochu štěstí, začnou se zajímat o návrat domů, zpátky k Bohu, ale dokud neporozumí duchovnímu světu, musejí neustále vězet v této hmotné temnotě.

Brahmājī zde velice pádně odsuzuje postavení člověka, který se nezajímá o Osobnost Božství a Pánovo transcendentální sídlo, Vaikuṇṭhu. Lidskou životní podobu by chtěl mít i Brahmājī. Brahmā a další polobozi mají mnohem lepší hmotná těla nežli člověk, ale přesto si všichni polobozi včetně Brahmy přejí získat lidskou životní podobu, protože ta je zvláště určena k tomu, aby živá bytost mohla získat transcendentální poznání a dosáhnout dokonalosti náboženství. Není možné vrátit se k Bohu v jednom životě, ale v lidské podobě může živá bytost alespoň pochopit smysl života a začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Je řečeno, že lidské tělo představuje velký dar, protože je nejvhodnější lodí pro překonání oceánu nevědomosti. Duchovní mistr je jejím nejzkušenějším kapitánem a informace z písem jsou přirovnány k příznivému větru. Člověk, který ve svém současném životě nevyužívá všech těchto možností, jedná jako sebevrah. Ten, kdo v lidské životní podobě nezačne vyvíjet vědomí Kṛṣṇy, ztrácí svůj život vlivem iluzorní energie. Brahmā takového člověka lituje.

Zde se jasně říká, že království Boha je nad hmotnými vesmíry. Stejně jako existují statisíce vyšších planet nad touto Zemí, existují také miliony a miliardy duchovních planet v duchovním nebi. Brahmājī zde uvádí, že duchovní království se nalézá nad královstvím polobohů. Do království Nejvyššího Pána může vstoupit jen ten, kdo v sobě důkladně rozvinul potřebné vlastnosti. Všechny dobré vlastnosti se vyvíjejí v osobě oddaného. V pátém zpěvu, osmnácté kapitole, 12. verši Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že každá osoba vědomá si Kṛṣṇy má všechny dobré vlastnosti polobohů. Vlastnosti polobohů jsou v hmotném světě velice kladně hodnoceny, stejně jako ze zkušenosti víme, že lidé si více váží člověka na úrovni než nevědomého jedince v nízkých životních podmínkách. Polobozi na vyšších planetách svými vlastnostmi dalece předčí obyvatele této Země.

Brahmājī zde potvrzuje, že do království Boha mohou vstoupit jedině osoby, které vyvinuly potřebné vlastnosti. V Caitanya-caritāmṛtě je popsáno dvacet šest vlastností oddaného. Vypadají následovně: oddaný je velice laskavý, s nikým se nehádá, přijímá vědomí Kṛṣṇy jako nejvyšší cíl života, chová se ke každému stejně, nikdo nemůže v jeho charakteru nalézt chybu, je šlechetný, jemný, vždy čistý uvnitř i vně, nic v tomto hmotném světě neprohlašuje za své vlastnictví, koná dobro pro všechny živé bytosti, je mírumilovný, je duší zcela odevzdanou Kṛṣṇovi, netouží po splnění žádné hmotné touhy, je mírný, pokorný a vždy stálý, podrobil si činnosti smyslů, nejí víc, než je třeba pro udržení těla a duše pohromadě, nikdy se nevzrušuje kvůli své hmotné totožnosti, je uctivý ke všem ostatním a nevyžaduje úctu pro sebe, je velice vážný, soucitný, přátelský a poetický, je odborník na činnosti všeho druhu a nemluví o nesmyslech. Dále jsou ve třetím zpěvu, dvacáté páté kapitole, 21. verši Śrīmad-Bhāgavatamu uvedeny znaky svatého člověka. Říká se tam, že svatý člověk, který je oprávněn vstoupit do království Boha, je velice tolerantní a laskavý ke všem živým bytostem. Nikomu nestraní — je stejně laskavý k lidem i ke zvířatům. Není takový blázen, aby zabíjel “kozla Nārāyaṇa” pro nakrmení “člověka Nārāyaṇa” neboli daridry-nārāyaṇa. Je velmi laskavý ke všem živým bytostem, a proto nemá nepřátele. Je velice mírumilovný. Takové jsou vlastnosti toho, kdo je oprávněn vstoupit do království Boha. To, že taková osoba postupně získá osvobození a vstoupí do království Boha, je potvrzeno v pátém zpěvu, páté kapitole, 2. verši Śrīmad-Bhāgavatamu. Ve druhém zpěvu, třetí kapitole, 24. verši je také řečeno, že pokud člověk nepláče a neprojevuje tělesné změny po zpívání svatého jména Boha bez přestupků, měli bychom vědět, že má srdce z kamene, které se proto nemění, ani když zpívá svaté jméno Boha, Hare Kṛṣṇa. Všechny tělesné změny nastávají v extázi, když bez přestupků zpíváme svatá jména Boha: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Nyní uvedeme deset přestupků, kterým bychom se měli vyhýbat. Prvním přestupkem je odsuzovat ty, kteří se snaží svým životem šířit Pánovu slávu. Lidé se musí učit chápat slávu Nejvyššího, a proto bychom nikdy neměli kritizovat oddané, kteří káží o slávě Pána. To je největší přestupek. Svaté jméno Viṣṇua je nejpříznivější ze všech jmen a Jeho zábavy se neliší od Pánova svatého jména. Mnoho hlupáků říká, že člověk může zpívat Hare Kṛṣṇa a stejně tak může zpívat jména Kālī, Durgy nebo Śivy, protože jsou všechna na stejné úrovni. Pokud si někdo myslí, že svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství a jména a činnosti polobohů jsou na stejné úrovni, nebo pokud pokládá svaté jméno Viṣṇua za hmotnou zvukovou vibraci, dopouští se druhého přestupku. Třetím přestupkem je považovat duchovního mistra, který šíří Pánovu slávu, za obyčejného člověka. Čtvrtým přestupkem je považovat védskou literaturu, jako jsou Purāṇy a další zjevená transcendentální písma, za obyčejné knihy obsahující obyčejné poznání. Pátým přestupkem je usuzovat, že oddaní přikládají svatému jménu Boha smyšlený význam. Skutečnost je taková, že Pán se neliší od Svého jména. Nejvyšší duchovní realizací je zpívat svaté jméno Boha, jak je předepsáno pro tento věk — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Šestým přestupkem je nějakým způsobem vykládat svaté jméno Boha. Sedmým přestupkem je hřešit na síle zpívání svatého jména Boha. Pouhým zpíváním svatého jména Boha se člověk může zbavit všech hříšných reakcí, ale pokud si myslí, že ho to opravňuje k hříšnému jednání všeho druhu, dopouští se přestupku. Osmým přestupkem je klást zpívání Hare Kṛṣṇa na stejnou úroveň s ostatními duchovními činnostmi, jako je meditace, odříkání, pokání nebo vykonávání oběti. V žádném ohledu se mu nevyrovnají. Devátým přestupkem je oslavovat důležitost svatého jména před lidmi, kteří se o to nezajímají. Desátým přestupkem je lpět při rozvíjení duchovního života na mylném pojetí hmotného vlastnictví a považovat se za své tělo.

Jakmile se člověk zbaví všech těchto deseti přestupků při zpívání svatého jména Boha, vyvine extatické tělesné příznaky, zvané pulakāśru. Pulaka znamená “příznaky štěstí” a aśru znamená “slzy v očích”. Příznaky štěstí a slzy v očích se nutně objevují u člověka, který zpívá svaté jméno bez přestupků. V tomto verši je řečeno, že ti, kteří opěvováním Pánovy slávy skutečně vyvinuli příznaky štěstí a mají slzy v očích, jsou oprávněni vstoupit do království Boha. V Caitanya-caritāmṛtě je uvedeno, že dokud člověk při zpívání Hare Kṛṣṇa tyto příznaky nevyvine, znamená to, že se stále dopouští přestupků. V takovém případě doporučuje Caitanya-caritāmṛta dobrou pomoc. V 31. verši osmé kapitoly Ādi-līly je řečeno, že všech přestupků se zbaví ten, kdo bude jednoduše zpívat svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa, a přijme útočiště u Pána Caitanyi.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je jeden jediný. Je výše než kdokoliv jiný — nikdo se Mu nevyrovná a nikdo není větší než On. Proto je zde označen jako viśva-guru. Je nejdůležitější živou bytostí celého hmotného a duchovního stvoření a je bhuvanaika-vandyam, jedinou osobností ve třech světech, která je hodna uctívání. Letadla v duchovním nebi se sama osvětlují a řídí je velcí oddaní Pána. Na vaikuṇṭhských planetách tedy není nouze o věci, které může člověk získat v hmotném světě — jsou i tam, ale mají vyšší hodnotu, protože jsou duchovní, tím pádem věčné a plné blaženosti. Mudrci cítili nebývalé štěstí, protože Vaikuṇṭhám nevládne žádný obyčejný člověk. Panují tam expanze Kṛṣṇy, které mají různá jména: Madhusūdana, Mādhava, Nārāyaṇa, Pradyumna atd. Tyto transcendentální planety jsou hodny uctívání, protože na nich Osobně vládne Osobnost Božství. Je zde řečeno, že mudrci dosáhli transcendentálního duchovního nebe pomocí svých mystických sil. To je dokonalost jógového systému. Dechová cvičení a různé další úkony, které člověku pomáhají udržet si zdraví, nejsou konečným cílem a dokonalostí yogy. Jógový systém se obvykle nazývá aṣṭāṅga-yoga nebo siddhi, systém osmi druhů dokonalosti. Prostřednictvím yogy může člověk získat schopnost být lehčí než nejlehčí a těžší než nejtěžší, může cestovat kamkoliv chce a získat jakékoliv bohatství si přeje. Takových dokonalostí je osm. Ṛṣiové, čtyři Kumārové, dospěli na Vaikuṇṭhu díky schopnosti být lehčí než nejlehčí, jejíž pomocí překonali prostor hmotného světa. Moderní mechanické kosmické lodi jsou neúspěšné, protože nedolétnou ani do nejvyšších oblastí tohoto hmotného stvoření, natož pak do duchovního nebe. Po dosažení dokonalosti yogy však lze cestovat nejen hmotným prostorem, ale je možné jej i překonat a vstoupit do duchovního nebe. O těchto věcech se dozvídáme také z příběhu Durvāsy Muniho a Mahārāje Ambarīṣe. Durvāsā Muni během jednoho roku procestoval celý vesmír a navštívil i duchovní nebe, aby se setkal s Nejvyšší Osobností Božství, Nārāyaṇem. Podle současných měřítek vědci vypočítali, že rychlostí světla by člověku trvalo čtyřicet tisíc let, než by dolétl na nejvyšší planetu tohoto hmotného světa. Pomocí jógového systému však může každý cestovat bez potíží a bez omezení. V tomto verši se objevuje slovo yogamāyā. Yoga-māyā-balena vikuṇṭham. Transcendentální štěstí projevené v duchovním světě a všechny ostatní duchovní projevy tam umožňuje vliv yogamāyi, vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství.

Mudrci se tolik těšili, až uvidí Pána ve Vaikuṇṭha-purī, že si ani nevšímali transcendentální výzdoby šesti bran, jimiž postupně procházeli. U sedmých dveří je však čekali dva vrátní stejného věku. To, že byli vrátní stejného věku, znamená, že na vaikuṇṭhských planetách neexistuje stáří a nikdo tam nepozná, kdo je starší a kdo mladší. Obyvatelé Vaikuṇṭhy jsou ozdobeni stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa — v jejich rukách je śaṅkha, cakra, gadā a padma (lastura, disk, kyj a lotosový květ).

Girlandy přitahovaly roje včel, protože byly z čerstvých květů. Ve vaikuṇṭhském světě je všechno čerstvé, nové a transcendentální. Obyvatelé Vaikuṇṭhy mají těla modré barvy a čtyři ruce jako Nārāyaṇa.

I když byli velcí mudrci Sanaka, Sanātana, Sanandana a Sanat-kumāra velmi staří, ponechávali si věčně podobu malých dětí. Neměli žádné skryté úmysly a vstoupili do dveří, stejně jako malé děti chodí na různá místa, aniž by měly představu, co to znamená “Vstup zakázán”. Taková je dětská povaha. Dítě může jít kamkoliv a nikdo mu v tom nebude bránit. Lidé naopak většinou rádi sledují, jak se děti snaží poznávat nová místa. Pokud se však stane, že někdo nepustí dítě do dveří, bude přirozeně velice zklamané a rozzlobí se. To je povaha dítěte. Přesně to se stalo v tomto případě. Světci, kteří vypadali jako děti, prošli všemi šesti dveřmi paláce a nikdo jim v tom nebránil, a proto když chtěli projít sedmými dveřmi a vrátní se jim postavili do cesty se svými tyčemi, přirozeně se velice rozzlobili a byli zklamaní. Obyčejné dítě by plakalo, ale jelikož světci nebyli obyčejné děti, ihned se připravili vrátné potrestat, protože se dopustili velkého přestupku. V Indii ani dnes nikdo nebrání světcům ve vstupu do domu.

Čtyři mudrci byli prvorození synové Brahmy. Všechny ostatní živé bytosti včetně Pána Śivy se tedy narodily později, a jsou proto mladší než čtyři Kumārové. I když Kumārové vypadali jako pětiletí chlapci a cestovali nazí, byli starší než všichni ostatní živí tvorové a již realizovali pravdu o duši. Takovým světcům nebylo správné zakazovat vstup do království Vaikuṇṭhy, ale vrátní jim v tom přesto z nějakého důvodu bránili. To nebylo vhodné. Pán si vždy přeje sloužit mudrcům, jako jsou Kumārové, ale přestože to vrátní věděli, překvapivě a urážlivě jim znemožnili vstup.

Podle védského systému nosí sannyāsī neboli člověk v životním stavu odříkání šaty šafránové barvy. Tento šafránový oděv je něco jako pas, se kterým se potulný mnich a sannyāsī dostane kamkoliv. Povinností sannyāsīna je probouzet v lidech vědomí Kṛṣṇy. Příslušníci životního stavu odříkání nemají na práci nic jiného než kázat o slávě a svrchovanosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve védské společnosti proto platí, že sannyāsīny nemá nikdo omezovat — mohou cestovat, kam chtějí, a každý hospodář jim daruje cokoliv, oč ho požádají. Čtyři Kumārové přišli navštívit Nejvyšší Osobnost Božství Nārāyaṇa. Důležité je slovo suhṛttama, “nejlepší přítel”. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě, že je nejlepším přítelem všech živých bytostí. Suhṛdaṁ sarva-bhūtānām. Nikdo nemůže být větším příznivcem a přítelem jakékoliv živé bytosti než Nejvyšší Osobnost Božství. Pán je k nám tak laskavý, že ačkoliv zcela zapomínáme na náš vztah s Ním, Sám za námi přichází — někdy Osobně, jako když se na Zemi zjevil Pán Kṛṣṇa, a někdy jako Svůj oddaný, což udělal Pán Caitanya Mahāprabhu — nebo posílá Své zmocněné oddané, aby napravil všechny pokleslé duše. Je tedy největším přítelem a příznivcem každého a Kumārové Ho chtěli navštívit. Vrátní měli vědět, že čtyřem mudrcům o nic jiného nešlo, a proto jim nebylo správné bránit ve vstupu do paláce.

V tomto verši je obrazně řečeno, že když mudrci nesměli navštívit svého milovaného Pána, Osobnost Božství, najednou se osobně objevil mladší bratr touhy, kterým je hněv. Jakmile se někomu nevyplní jeho touha, přijde za ní její mladší bratr, hněv. Zde si všimněme, že se hněvali dokonce i velcí světci, jako jsou Kumārové, ale ne kvůli svým osobním zájmům. Hněvali se proto, že nesměli vstoupit do paláce, kde chtěli navštívit Osobnost Božství. Teorii, že dokonalý člověk se nemá hněvat, tedy tento verš nepotvrzuje. Hněv existuje i ve stadiu osvobození. Tito čtyři potulní mniši, bratři Kumārové, byli osvobozené osobnosti, ale přesto se hněvali, protože jim bylo bráněno ve službě Pánu. Rozdíl mezi hněvem obyčejného člověka a osvobozené bytosti je, že obyčejný člověk se hněvá, když se nesplní touhy jeho smyslů, zatímco osvobozené bytosti, jako jsou Kumārové, se hněvají, když jim někdo brání v plnění povinností ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství.

V předchozím verši je jasně uvedené, že Kumārové byli osvobození. Viditātma-tattva znamená “ten, kdo chápe pravdu o seberealizaci”. Ten, kdo nechápe pravdu o seberealizaci, je nevědomý, ale kdo chápe duši, Nadduši, jejich vzájemný vztah a činnosti vedoucí k seberealizaci, se nazývá viditātma-tattva. Kumārové se hněvali, přestože již byli osvobození. To je velice důležitý bod. Získat osvobození neznamená ukončit činnosti svých smyslů. Smysly jsou činné i ve stádiu osvobození. Rozdíl však spočívá v tom, že osvobozená bytost používá své smysly pouze ve spojení s vědomím Kṛṣṇy, zatímco podmíněné duše je používají ke svému vlastnímu smyslovému požitku.

Rozdíl mezi obyvateli vaikuṇṭhské planety a obyvateli hmotné planety je takový, že všichni obyvatelé Vaikuṇṭhy slouží Samotnému Pánu a mají všechny Jeho dobré vlastnosti. Velké osobnosti analýzou zjistily, že když podmíněná duše dosáhne osvobození a stane se oddaným, vyvine zhruba 79% všech dobrých vlastností Pána. Ve vaikuṇṭhském světě proto nepřátelství mezi Pánem a jeho obyvateli nepřipadá v úvahu. Zde v hmotném světě mohou obyvatelé uvažovat o hlavách států nepřátelsky, ale na Vaikuṇṭě taková mentalita neexistuje. Nikdo nemá dovoleno vstoupit na Vaikuṇṭhu, dokud plně nevyvinul dobré vlastnosti. Základem dobra je přijmout skutečnost, že jsme podřízeni Nejvyšší Osobnosti Božství. Mudrce proto překvapilo, když viděli, že dva vrátní, kteří jim bránili ve vstupu do paláce, nevypadali jako obyvatelé Vaikuṇṭhaloky. Někdo může říci, že povinností vrátného je rozhodovat, kdo může vstoupit do paláce a kdo nikoliv. To se však nevztahuje na tento případ, protože nikdo nemůže vstoupit na vaikuṇṭhské planety, dokud plně nevyvine mentalitu oddané služby Nejvyššímu Pánu. Na Vaikuṇṭhaloku nemůže vstoupit žádný Pánův nepřítel. Kumārové z toho vyvodili jako jediný možný důvod, proč byli zadrženi, že vrátní samotní byli podvodníci.

Stejně jako jsou v každém státě tohoto hmotného světa dvě různá oddělení — občanské oddělení a zločinecké oddělení — tak i Boží stvoření má dvě oddělení pro dva druhy existence. Stejně jako je zločinecké oddělení v hmotném světě mnohem menší než občanské oddělení, tak i tento hmotný svět, který je považován za zločinecké oddělení, tvoří pouze jednu čtvrtinu celého Pánova stvoření. Všechny živé bytosti, které obývají hmotné vesmíry, jsou považovány v podstatě za zločince, protože se nechtějí podřídit Pánovým zákonům a jednají v rozporu s vůlí Boha. Princip stvoření je takový, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je přirozeně plný radosti a stává se mnoha, aby ještě zvětšil Svoji transcendentální radost. Údělem nás, živých bytostí, které jsou nedílnými částmi Nejvyššího Pána, je uspokojovat Pánovy smysly. Proto jakmile některá živá bytost tuto harmonii naruší, okamžitě je polapena māyou neboli iluzí.

Vnější energie Pána se nazývá hmotný svět a království vnitřní energie Pána se nazývá Vaikuṇṭha neboli království Boha. Ve světě Vaikuṇṭhy neexistuje nesoulad mezi Pánem a jeho obyvateli. Vaikuṇṭhský svět je dokonalý výtvor Boha, kde neexistuje důvod ke strachu. Celé království Boha je tak dokonale harmonickým celkem, že v něm nemůže vzniknout nepřátelství. Vše je tam absolutní. Stejně jako je v těle mnoho různých orgánů, ale všechny spolupracují pro uspokojení žaludku, a jako jsou ve stroji stovky a tisíce součástek, ale všechny harmonicky vykonávají funkci stroje, na vaikuṇṭhských planetách sídlí dokonalý Pán a všichni obyvatelé Mu tam dokonale slouží.

Māyāvādští filozofové, impersonalisté, interpretují tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu tak, že malá část nebe a celé velké nebe jsou totožné, ale toto pojetí nemůže obstát. Příklad velkého nebe a malých částí nebe můžeme také vztáhnout na své vlastní tělo. Velké nebe je jako samotné tělo a střeva a další části těla představují malé části tohoto nebe. Každá část těla má svoji individualitu, i když zaujímá pouze malou část celého těla. Stejně tak celé stvoření je tělem Nejvyššího Pána a my, stvořené bytosti nebo cokoliv stvořeného, jsme pouze malé části tohoto těla. Tělesné části se nikdy nevyrovnají celku. To není možné. V Bhagavad-gītě je řečeno, že živé bytosti jsou nedílné části Nejvyššího Pána a jsou jimi věčně. Podle māyāvādských filozofů se živá bytost pod vlivem iluze považuje za část, i když ve skutečnosti je totožná se svrchovaným celkem. Tato teorie ale není správná. Totožnost celku a části spočívá v jejich kvalitě. To, že různé části nebe jsou kvalitativně totožné, neznamená, že z malé části nebe se stane celé velké nebe.

Na vaikuṇṭhských planetách není třeba používat politiku “rozděl a panuj” — nikdo tam nemá strach, protože Pán i obyvatelé sledují stejný cíl. Māyā znamená nesoulad mezi živými bytostmi a Nejvyšším Pánem a Vaikuṇṭha znamená jejich soulad. Ve skutečnosti všechny živé bytosti zaopatřuje Pán, protože je nejvyšší živou bytostí. Ale přestože jsou hloupí tvorové pod Jeho vládou, popírají existenci nejvyšší živé bytosti. Tomuto stavu se říká māyā. Někdy popírají, že existuje nějaká bytost, jako je Bůh, a říkají, že všechno je prázdnota, a jindy Ho popírají jiným způsobem: “Možná existuje Bůh, ale nemá žádnou podobu.” Obě tato pojetí vycházejí ze vzpurného postoje živé bytosti. Dokud je v hmotném světě rozšířený tento postoj vzpoury, nemůže zde být soulad.

Soulad či nesoulad souvisí s dodržováním zákonů a řádu toho kterého místa. Náboženství jsou zákony a řád Nejvyššího Pána. Ve Śrīmad Bhagavad-gītě se dozvíme, že náboženství znamená oddaná služba neboli vědomí Kṛṣṇy. Kṛṣṇa říká: “Zapomeň na všechny ostatní náboženské zásady a jednoduše se Mi odevzdej.” To je náboženství. Jakmile si je člověk plně vědom, že Kṛṣṇa je nejvyšší poživatel a Nejvyšší Pán, a jedná podle toho, tehdy jde o skutečné náboženství. Cokoliv, co je v rozporu s touto zásadou, není náboženstvím. Proto Kṛṣṇa říká: “Zapomeň na všechny ostatní náboženské zásady.” V duchovním světě se vše harmonicky řídí touto náboženskou zásadou, vědomím Kṛṣṇy, a proto se duchovní svět nazývá Vaikuṇṭha. Bude-li tatáž zásada plně nebo částečně přijata zde, bude i zde Vaikuṇṭha. Platí to v jakékoliv společnosti. Jako například v Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy: budou-li členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy žít v souladu podle pravidel a zásad Bhagavad-gīty a s důvěrou se soustředí na Kṛṣṇu jako na střed všeho dění, pak budou žít na Vaikuṇṭě, a nikoliv v tomto hmotném světě.

Důvod, proč se čisté duše dostávají do hmotného světa, který je pokládán za zločinecké oddělení Nejvyššího Pána, je uveden v 27. verši sedmé kapitoly Bhagavad-gīty. Je řečeno, že dokud je živá bytost čistá, žije v úplném souladu s touhami Nejvyššího Pána, ale jakmile se znečistí, tento soulad je narušen. Kvůli svému znečištění se musí přestěhovat do hmotného světa, kde mají živé bytosti tři nepřátele: touhu, hněv a chtíč. Tito tři nepřátelé nutí živé bytosti zůstávat v hmotné existenci a jedině ten, kdo se jich zbaví, může vstoupit do království Boha. Člověk se proto nemá hněvat, když se mu nedostává smyslového požitku, a nemá chtít získat víc, než je nutné. V tomto verši je jasně řečeno, že oba vrátní by měli být posláni do hmotného světa, kam se posílají zločinci. Jelikož se zločinnost zakládá na smyslovém požitku, hněvu a přebytečném chtíči, ti, kteří jsou ovládáni těmito třemi nepřáteli živé bytosti, se na Vaikuṇṭhaloku nikdy nedostanou. Lidé by se měli seznámit s Bhagavad-gītou a přijmout Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, jako Pána všeho. Měli by se přestat snažit uspokojovat vlastní smysly a naučit se uspokojovat smysly Nejvyššího Pána. Příprava ve vědomí Kṛṣṇy člověku pomůže dosáhnout Vaikuṇṭhy.

Přestože se vrátní nedopatřením dopustili chyby, když zabránili brāhmaṇům projít branou Vaikuṇṭhy, ihned si uvědomili vážnost prokletí. Existuje mnoho různých přestupků, ale největším přestupkem je urazit oddaného Pána. Jelikož vrátní byli také oddaní Pána, chápali svoji chybu a byli zděšení, když se je čtyři Kumārové chystali proklít.

Oddaný je ochoten podstoupit jakkoliv tvrdý trest, jen když nezapomene na Nejvyššího Pána. Vrátní, jež byli také oddaní, chápali trest, který jim byl vyměřen, protože si byli vědomi, jak velkého přestupku se dopustili, když nedovolili mudrcům vstoupit na Vaikuṇṭhaloku. V nižších životních druzích, jako například mezi zvířaty, je zcela běžné zapomenout na Pána. Vrátní si byli vědomi toho, že půjdou do zločineckého oddělení, do hmotného světa, a domnívali se, že by také mohli jít do nejnižších životních druhů a zapomenout na Pána. Modlili se proto, aby se to nestalo v jejich příštích životech, které museli přijmout na základě kletby. V šestnácté kapitole Bhagavad-gīty, 19. a 20. verši, je řečeno, že ti, kdo závidí Pánu a Jeho oddaným, jsou posíláni do odporných životních podmínek. Tito hlupáci si život za životem nedokáží vzpomenout na Nejvyšší Osobnost Božství, a proto klesají stále níž a níž.

Pán prohlašuje v Bhagavad-gītě, že Jeho oddaní nebudou nikdy zničeni. Pán pochopil, že spor mezi vrátnými a mudrci dostával jiný spád, a proto okamžitě vyšel ze Svého sídla a vydal se na místo sporu, aby zabránil dalšímu zhoršení situace a aby Jeho oddaní, vrátní, nebyli nadobro zničeni.

V tomto verši nacházíme slovo acakṣatākṣa-viṣayam. Nejvyššího Pána nelze vidět obyčejnýma očima, ale nyní se zjevil před zraky Kumārů. Další významné slovo je samādhi-bhāgyam. Meditující yogīni, kteří mají veliké štěstí, mohou následováním jógové metody vidět Pánovu podobu Viṣṇua ve svých srdcích. Vidět Ho tváří v tvář je však něco jiného. To mohou jedině čistí oddaní. Proto když Kumārové viděli Pána, jak přichází se Svými společníky, kteří drželi slunečník a cāmaru, žasli nad tím, že Jej vidí tváří v tvář. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že oddaní pokročilí v lásce k Bohu vidí Śyāmasundaru, Nejvyšší Osobnost Božství, neustále ve svém srdci. Jakmile však dosáhnou duchovní zralosti, mohou vidět téhož Boha před sebou tváří v tvář. Obyčejní lidé Pána nevidí. Jakmile však člověk pochopí důležitost Jeho svatého jména a zaměstná se v Jeho oddané službě — počínaje jazykem, který používá k opěvování Pána a ochutnávání Jeho prasādam — Pán se mu postupně zjeví. Oddaný tedy neustále vidí Pána ve svém srdci a v pokročilejším stadiu je možné vidět Pána přímo, stejně jako vidíme cokoliv jiného.

Když Pán přišel, byl spokojen se všemi. Proto je zde řečeno: kṛtsna-prasāda-sumukham. Pán věděl, že i nehodní vrátní byli Jeho čistí oddaní, přestože se nedopatřením dopustili přestupku u nohou jiných oddaných. Spáchat přestupek proti oddanému je v oddané službě velice nebezpečné. Pán Caitanya proto říkal, že přestupek proti oddanému je jako šílený slon utržený ze řetězu — když šílený slon vběhne do zahrady, rozdupe tam všechny rostliny. Stejně tak přestupkem proti nohám čistého oddaného se člověk připraví o své zaměstnání v oddané službě. Pán se necítil nijak dotčen, protože nepřijímá žádný přestupek, kterého se dopustí upřímný oddaný. Každý oddaný by si však měl dávat dobrý pozor, aby nepáchal přestupky proti nohám jiného oddaného. Pán, který je stejný ke všem, a zvláště je nakloněn Svému oddanému, pohlédl stejně milostivě na viníky i na ukřivděné. Mohl zaujmout takový postoj, protože má neomezené množství transcendentálních vlastností. Jeho radostný postoj k oddaným byl tak příjemný a tak hluboce se dotýkal jejich srdcí, že samotný Jeho úsměv byl pro ně neodolatelný. Byl přitažlivý nejen pro všechny vyšší planety tohoto hmotného světa, ale i pro duchovní svět. Člověk si obvykle nedovede představit ani život na vyšších hmotných planetách, které jsou po všech stránkách mnohem lépe vybavené. Vaikuṇṭhská planeta se svou nebeskou atmosférou je však tak příjemná, že se přirovnává k hlavnímu šperku nebo medailónu na náhrdelníku z drahokamů.

Slova spṛhaṇīya-dhāma v tomto verši vyjadřují, že Pán je zdrojem veškeré blaženosti, protože má všechny transcendentální vlastnosti. Lidé, kteří touží po blaženosti získané splynutím s neosobním Brahmanem, mají pouze částečný cíl, ale vedle nich jsou tu ti, kteří se chtějí stýkat s Pánem osobně jako Jeho služebníci. Pán je tak laskavý, že skýtá útočiště každému — impersonalistům i oddaným. Impersonalistům poskytuje útočiště ve Své neosobní záři Brahmanu, zatímco oddaným poskytuje útočiště ve Svých osobních sídlech, Vaikuṇṭhalokách. Oddanému je zvláště nakloněn a dotýká se hloubi jeho srdce Svým pouhým úsměvem a pohledem. Pánovi na Vaikuṇṭhaloce neustále slouží mnoho stovek a tisíců bohyní štěstí, jak je uvedeno v Brahma-saṁhitě (lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānam). V tomto hmotném světě je člověk slavný, získá-li jen špetku přízně bohyně štěstí. Můžeme si tedy snadno představit, jak slavné je království Boha v duchovním světě, kde mnoho stovek a tisíců bohyní štěstí přímo slouží Pánu. Dále tento verš otevřeně prohlašuje, kde se Vaikuṇṭhaloky nalézají. Tvoří vrchol všech nebeských planet, které jsou výše než Slunce a které dosahují horních hranic vesmíru a nazývají se Satyaloka neboli Brahmaloka. Duchovní svět je za hranicemi tohoto vesmíru. Proto je zde řečeno, že duchovní svět, Vaikuṇṭhaloka, je vrcholem všech planetárních systémů.

Zde je úplný popis, jak mudrci na vlastní oči viděli Osobnost Božství. Pánovo tělo zahalovaly žluté šaty a měl útlý pas. Pokaždé, když hruď Osobnosti Božství nebo kteréhokoliv Pánova společníka na Vaikuṇṭě zdobí květinová girlanda, popisy hovoří také o bzučících včelách. To vše jsou velice krásné rysy, které jsou pro oddané velmi přitažlivé. Jedna Pánova ruka spočívala na Jeho přepravci Garuḍovi a druhou rukou si pohrával s lotosovým květem. Takové jsou osobní vlastnosti Osobnosti Božství, Nārāyaṇa.

Krása Pána byla tak okouzlující, že ji nebylo možné dostatečně popsat. Bohyně štěstí skýtá nejkrásnější pohled v duchovním i hmotném stvoření Pána, a má proto pocit, že je nejkrásnější bytostí, ale její krása byla pokořena, když se objevil Pán. V Pánově přítomnosti je tedy krása bohyně štěstí druhořadá. Slovy vaiṣṇavských básníků je Pánova krása tak okouzlující, že překonává statisíce Amorů. Je proto nazýván Madana-mohana. Také je psáno, že Pán Sám se někdy nechá unést půvabem Rādhārāṇī. Básníci píší, že za těchto okolností se Pán Kṛṣṇa, přestože je Madana-mohana, stává Madana-dāhou neboli tím, kdo je okouzlený krásou Rādhārāṇī. Pánova krása je ve skutečnosti jedinečná a předčí dokonce i krásu Lakṣmī na Vaikuṇṭě. Oddaní Pána na vaikuṇṭhských planetách Ho vidí jako nejkrásnější bytost, ale oddaní v Gokule, na Kṛṣṇaloce, vidí Rādhārāṇī krásnější, nežli je Kṛṣṇa. Pán je bhakta-vatsala neboli ten, kdo rád těší Své oddané, a proto přizpůsobuje Svoji podobu situaci tak, aby byli oddaní, jako Pán Brahmā, Pán Śiva a další polobozi, spokojeni. Oddaným mudrcům, Kumārům, se zde Pán zjevil ve Své nejkrásnější podobě a oni z Něho nespouštěli oči a nenasytně Ho toužili vidět víc a víc.

Z tohoto verše je zřejmé, že čtyři Kumārové byli impersonalisté neboli zastánci filozofie monismu, splynutí s Pánem. Jakmile však viděli Pánovu podobu, změnilo to jejich mysli. Zde vidíme, že impersonalista, jenž cítí transcendentální blaženost ve snaze splynout s Pánem, je přemožen pohledem na krásnou transcendentální podobu Pána. Díky vůni Jeho lotosových nohou smíšené s vůní lístků tulasī, která se nesla vzduchem, nastala v jejich myslích změna — již nechtěli splynout s Nejvyšším Pánem a rozhodli se být Jeho oddanými. Stát se služebníkem lotosových nohou Pána je lepší než s Ním splynout.

Zde je názorně popsáno, co je úspěchem v yoze. Výslovně se uvádí, že podoba Pána jako čtyřruký Nārāyaṇa je předmětem meditace stoupenců yoga-mārgy. V moderní době žije mnoho takzvaných yogīnů, kteří svoji meditaci nezaměřují na čtyřrukou podobu Nārāyaṇa. Někteří meditují o něčem neosobním nebo prázdném, ale velcí yogīni, kteří se drží předepsané metody, nic takového nedoporučují. Skutečná yoga-mārga znamená ovládnout smysly, usednout na osamělém a posvěceném místě a meditovat o čtyřruké podobě Nārāyaṇa, ozdobené tak, jak se podle popisu v této kapitole zjevil čtyřem mudrcům. Tato podoba Nārāyaṇa je expanzí Kṛṣṇy, a hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které se nyní šíří, je tedy skutečnou a nejvyšší formou yogy.

Vědomí Kṛṣṇy je praktická yoga, kterou vykonávají vyškolení oddaní yogīni na nejvyšší úrovni. Pomineme-li vše, co láká lidi k yoze, obyčejný člověk těžko dosáhne osmi druhů jógové dokonalosti. Zde je však uvedeno, že Pán, který se zjevil před čtyřmi mudrci, v plné míře oplývá všemi těmito osmi dokonalostmi. Nejvyšší yoga-mārga znamená soustředit mysl dvacet čtyři hodin denně na Kṛṣṇu. To se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Systém yogy popsaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě nebo doporučený Patañjalim se liší od toho, co dnes lidé obvykle provozují a znají jako haṭha-yogu v západních zemích. Skutečná yoga znamená ovládnout smysly a potom soustředit mysl na Nejvyšší Osobnost Božství v podobě Nārāyaṇa nebo Śrī Kṛṣṇy. Pán Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a všechny ostatní podoby Viṣṇua — se čtyřma rukama ozdobenýma lasturou, lotosem, kyjem a kolem — jsou úplné expanze Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě je doporučeno meditovat o podobě Pána. Aby člověk mohl soustředit svoji mysl, musí sedět s hlavou a zády v jedné přímce na osamoceném místě s posvátnou atmosférou. Yogī má dodržovat pravidla a zásady brahmacaryi — věnovat se přísnému odříkání a žít v naprostém celibátu. Není možné provozovat yogu v přelidněném velkoměstě a žít marnotratným životem, k němuž patří neomezený sex a uspokojování jazyka. V yoze je nutné ovládnout smysly a prvním krokem je ovládnutí jazyka. Kdo ovládne jazyk, může také ovládnout další smysly. Není možné dovolovat jazyku, aby ochutnával všechna možná zakázaná jídla a nápoje, a zároveň dělat pokroky v yoze. Je velice smutné, že mnoho neautorizovaných, takzvaných yogīnů přichází do západních zemí, aby zneužívali zájmu lidí o yogu. Tito neautorizovaní yogīni se dokonce odvažují veřejně prohlašovat, že člověk může holdovat alkoholu a přitom se věnovat meditaci.

Před pěti tisíci lety Pán Kṛṣṇa doporučoval yogu Arjunovi, ale Arjuna otevřeně přiznal, že není schopen dodržovat její přísná pravidla a předpisy. Člověk by měl být ve všech oblastech svého jednání velice praktický a neměl by promarňovat svůj drahocenný čas provozováním neužitečné gymnastiky ve jménu yogy. Skutečná yoga znamená nalézt čtyřrukou Nadduši ve svém srdci a neustále vidět Pána v meditaci. Tato neustálá meditace se nazývá samādhi a jejím předmětem je čtyřruký Nārāyaṇa, Jehož tělesné ozdoby jsou popsány v této kapitole Śrīmad-Bhāgavatamu. Chce-li však někdo meditovat o něčem prázdném nebo neosobním, bude mu trvat velice dlouho, než v yoze dosáhne úspěchu. Nemůžeme soustředit svoji mysl na něco prázdného nebo neosobního. Skutečná yoga znamená upnout mysl na podobu Pána, čtyřrukého Nārāyaṇa, který sídlí v srdci každého.

Prostřednictvím meditace může člověk pochopit, že Bůh sídlí v jeho srdci. Bez ohledu na to, jestli to člověk ví nebo ne, Bůh sídlí v srdci každého — nejen v srdcích lidí, ale také koček a psů. Pán potvrzuje tuto skutečnost v Bhagavad-gītě, kde prohlašuje: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe. Īśvara, nejvyšší vládce světa, sídlí v srdci každého, a nejen to, ale je také přítomný v každém atomu. Žádné místo není ochuzené o Pánovu přítomnost. To je sdělení Īśopaniṣady. Bůh je přítomný všude a Jeho vlastnické právo se vztahuje na všechno. Pánova všudypřítomná podoba se nazývá Paramātmā. Ātmā znamená individuální duše a Paramātmā znamená individuální Nadduše. Jak ātmā, tak Paramātmā jsou individuální osoby. Rozdíl mezi ātmou a Paramātmou je takový, že ātmā neboli duše je přítomná pouze v jednom určitém těle, zatímco Paramātmā je přítomná všude. Dobře to ilustruje příklad slunce. Jeden člověk může být na jednom místě, ale slunce, přestože je také individuální, je zároveň nad hlavou každého člověka. To je rozebráno v Bhagavad-gītě. Všechny živé bytosti včetně Pána mají sice stejné vlastnosti, ale Nadduše se liší od individuální duše kvantitativní schopností se expandovat. Pán neboli Nadduše se může rozšířit do milionů různých podob, zatímco individuální duše nemůže.

Nadduše, která sídlí v srdci každého, je svědkem všech činností — v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. V Upaniṣadách je popis Nadduše, jak doprovází individuální duši coby její přítel a svědek. Pán jako přítel neustále dychtí po tom, aby znovu získal Svého ztraceného přítele, individuální duši, a přivedl ho zpátky domů, zpátky k Bohu. Jako svědek udílí veškerá požehnání a odměňuje každou duši výsledkem jejích činností. Nadduše poskytuje individuální duši veškeré vybavení, aby dosáhla všeho, čeho si chce v tomto hmotném světě užívat. Utrpení je reakce na touhu živé bytosti panovat hmotnému světu. Pán ale také poučuje Svého přítele, individuální duši, která je zároveň Jeho synem, aby zanechala všeho jiného zaměstnání a jednoduše se Mu odevzdala, čímž získá trvalou blaženost a věčný život plný poznání. To je poslední pokyn Bhagavad-gīty, která je nejautorizovanější a nejčtenější knihou o všech druzích yogy. Konečné slovo Bhagavad-gīty je tedy konečným slovem dokonalosti v yoze.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že ten, kdo je neustále pohroužen ve vědomí Kṛṣṇy, je nejvyšší yogī. Co je vědomí Kṛṣṇy? Stejně jako je individuální duše prostřednictvím svého vědomí přítomná po celém těle, tak i Nadduše neboli Paramātmā je prostřednictvím nadvědomí přítomná po celém stvoření. Individuální duše, která má omezené vědomí, tuto všeho si vědomou energii pouze napodobuje. Chápu, co se děje v mém omezeném těle, ale nemohu cítit, co se děje v těle někoho jiného. Jsem přítomný ve svém těle prostřednictvím vědomí, jež ale není přítomné v jiném těle. Nadduše, Paramātmā, která je přítomná všude a uvnitř každého, si je však vědoma existence všech. Teorii, že duše a Nadduše jsou jedno a totéž, nelze přijmout, protože ji nepotvrzuje autoritativní védská literatura. Vědomí individuální duše nemůže jednat stejně jako nadvědomí. Tohoto nadvědomí však lze dosáhnout, když se individuální vědomí zapojí do vědomí Nejvyššího. Toto zapojení se nazývá odevzdání se neboli vědomí Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě čteme, že Arjuna nejprve proti svým bratrům a příbuzným nechtěl bojovat, ale když pochopil Bhagavad-gītu, zapojil své vědomí do Kṛṣṇova nadvědomí. Tehdy byl ve vědomí Kṛṣṇy.

Ten, kdo je v plném vědomí Kṛṣṇy, jedná podle Kṛṣṇových pokynů. Na počátku vědomí Kṛṣṇy přicházejí pokyny prostřednictvím průzračného média v podobě duchovního mistra. Jakmile člověk projde dostatečnou přípravou a jedná s pokornou důvěrou a láskou ke Kṛṣṇovi podle pokynů pravého duchovního mistra, jeho zapojení se je čím dál pevnější a přesnější. Toto stadium oddané služby ve vědomí Kṛṣṇy je nejdokonalejším stadiem yogy. Kṛṣṇa neboli Nadduše dává v tomto stadiu pokyny zevnitř, zatímco zvenčí oddanému pomáhá duchovní mistr, který je pravým zástupcem Kṛṣṇy. Zevnitř Pán pomáhá oddanému jako caitya, neboť sídlí v srdci každého. Chápat, že Bůh sídlí v srdci každého, ovšem nestačí. Aby člověk jednal ve vědomí Kṛṣṇy, musí se seznámit s Bohem uvnitř i vně, a tímto způsobem přijímat pokyny. To je nejdokonalejší stav lidské životní podoby a nejvyšší dokonalost veškeré yogy.

Dokonalý yogī je schopen vyvinout osm jedinečných schopností: může být lehčí než vzduch, menší než atom, větší než hora, je pro něho snadné získat vše, po čem touží, může vládnout podobně jako Pán atd. Ten, kdo dosáhne takové dokonalosti, že přijímá pokyny od Pána, však překoná všechny tyto hmotné schopnosti. Dechová cvičení, která patří k obecně zavedenému systému yogy, jsou pouhým začátkem. Meditace o Nadduši je dalším krokem kupředu. Ale získat přímý styk s Nadduší a přijímat od Ní pokyny je nejvyšším stadiem dokonalosti. Dechová cvičení pomáhající meditaci byla obtížná již před pěti tisíci lety, neboť jinak by Arjuna neodmítl Kṛṣṇův návrh, aby následoval tento systém. Současný věk Kali se nazývá věkem úpadku. Lidé v tomto věku žijí krátce a jen velice pomalu chápou seberealizaci a duchovní život. Většinou jsou v nešťastné situaci, a jakmile se někdo alespoň trochu zajímá o seberealizaci, s největší pravděpodobností ho svede některý z mnoha podvodníků. Jediným způsobem, jak dospět do dokonalého stádia yogy, je následovat zásady Bhagavad-gīty, jak prakticky ukázal Pán Caitanya. To je nejjednodušší a nejvyšší dokonalost yogy. Pán Caitanya názorně předvedl tento jógový systém vědomí Kṛṣṇy praktickým způsobem — tak, že jednoduše zpíval svaté jméno Kṛṣṇy, jak předepisuje Vedānta, Śrīmad-Bhāgavatam, Bhagavad-gītā a mnoho důležitých Purāṇ.

Tento druh yogy provozuje největší množství Indů a ve Spojených státech se postupně šíří po mnoha městech. Je velice snadný a praktický pro současný věk, zvláště pro ty, kdo upřímně chtějí dosáhnout úspěchu v yoze. Žádná jiná metoda yogy nemůže být v současném věku úspěšná. Meditace byla možná ve zlatém věku, v Satya-yuze, protože lidé tehdy žili statisíce let. Tomu, kdo chce dosáhnout praktického úspěchu v yoze, se doporučuje, aby zpíval Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Sám potom pocítí, jaký dělá pokrok. V Bhagavad-gītě je metoda vědomí Kṛṣṇy označena jako rāja-vidyā neboli král všeho poznání.

Ti, kteří se začali věnovat této nejvznešenější metodě bhakti-yogy a vykonávají oddanou službu s transcendentální láskou ke Kṛṣṇovi, mohou dosvědčit, jak je radostná a snadná. I čtyři mudrce — Sanaku, Sanātanu, Sanandanu a Sanat-kumāra — upoutala Pánova podoba a transcendentální vůně prachu z Jeho lotosových nohou, jak je popsáno ve 43. verši.

Yoga vyžaduje ovládání smyslů a bhakti-yoga neboli vědomí Kṛṣṇy je metoda pro očištění smyslů. Očištěné smysly jsou automaticky ovládnuté. Není možné ukončit činnost smyslů umělými prostředky, ale jakmile člověk očišťuje své smysly tím, že je zaměstnává ve službě Pánu, nejen že jim brání v nesmyslných činnostech, ale umožňuje jim také jednat v Pánově transcendentální službě, o kterou se ucházejí čtyři mudrci; Sanaka, Sanātana, Sanandana a Sanat-kumāra. Vědomí Kṛṣṇy tedy není smyšlený výtvor spekulativní mysli. Je to metoda doporučená v Bhagavad-gītě (9.34): man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru.

Zde se mluví o takzvaných yogīnech, kteří meditují o neosobnu nebo o prázdnu. Tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu se týká lidí, kteří jsou uznávaní jako zkušení yogīni věnující se meditaci, ale kteří nenalezli Nejvyšší Osobnost Božství sídlící v srdci. Tito lidé jsou zde označeni slovem durātmā, což znamená člověk, který má nečestné srdce nebo méně inteligentní člověk. Je pravým opakem mahātmy neboli toho, kdo je velice velkomyslný. Takzvaní yogīni, kteří sice meditují, ale nejsou velkomyslní, nemohou nalézt čtyřrukou podobu Nārāyaṇa, přestože sídlí v jejich srdci. I když je první realizací Nejvyšší Absolutní Pravdy neosobní Brahman, člověk by se neměl spokojit s poznáním neosobní záře Nejvyššího Pána. Také v Īśopaniṣadě se oddaný modlí, aby Pán odstranil z jeho očí oslnivou záři Brahmanu a umožnil mu vidět skutečnou, osobní podobu Pána, a dosáhnout tak plné spokojenosti. Ačkoliv tedy Pána zpočátku není možné vidět kvůli Jeho oslnivé tělesné záři, pokud si Jej oddaný upřímně přeje spatřit, Pán se mu odhalí. V Bhagavad-gītě je řečeno, že Pána nemůžeme vidět svýma nedokonalýma očima, slyšet svýma nedokonalýma ušima a vnímat svými nedokonalými smysly, ale zapojíme-li se s vírou a oddaností do oddané služby, Bůh se nám Sám zjeví.

Čtyři mudrci, Sanat-kumāra, Sanātana, Sanandana a Sanaka, jsou zde popsáni jako skutečně upřímní oddaní. Od svého otce Brahmy slyšeli o osobní podobě Pána, ale byl jim odhalen pouze Jeho neosobní rys, Brahman. Jelikož však upřímně hledali Pána, nakonec přímo viděli Jeho osobní podobu, shodnou s popisem jejich otce. Dosáhli tak plného uspokojení. Vyjadřují zde svoji vděčnost, protože i když byli zpočátku hloupí impersonalisté, Pánovou milostí nyní měli to štěstí, že mohli vidět Jeho osobní podobu. Dále je na tomto verši významné, že mudrci se zmiňují o tom, jak slyšeli o Pánu od svého otce Brahmy, který se narodil přímo z Pána. Jinými slovy, je zde uznána důležitost učednické posloupnosti od Pána k Brahmovi, od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi atd. Jelikož Kumārové byli synové Brahmy, mohli se naučit védskému poznání v učednické posloupnosti od Brahmy, a když překonali své impersonalistické začátky, nakonec přímo spatřili osobní podobu Pána.

Absolutní Pravdu je možné chápat ve třech aspektech — jako neosobní Brahman, lokalizovanou Paramātmu a Bhagavāna, Nejvyšší Osobnost Božství. Za vrchol chápání Absolutní Pravdy je zde prohlášena Nejvyšší Osobnost Božství. Přestože čtyři Kumārové dostali pokyny od svého velkého učeného otce Brahmy, nemohli skutečně pochopit Absolutní Pravdu. Pochopili Nejvyšší Absolutní Pravdu, teprve když sami na vlastní oči viděli Osobnost Božství. Když člověk vidí nebo chápe Nejvyšší Osobnost Božství, pak také automaticky chápe zbývající dva aspekty Absolutní Pravdy, neosobní Brahman a lokalizovanou Paramātmu. Kumārové tedy potvrdili: “Ty jsi Nejvyšší Absolutní Pravda.” Impersonalisté mohou namítat, že když byl Nejvyšší Pán tak pěkně ozdobený, nemohl být Absolutní Pravda. Zde se však potvrzuje, že veškerou rozmanitost na absolutní úrovni tvoří śuddha-sattva, čisté dobro. V hmotném světě je každá kvalita — dobro, vášeň i nevědomost — znečištěná. Ani kvalita dobra neexistuje v hmotném světě bez příměsí vášně a nevědomosti. V transcendentálním světě ale existuje pouze čisté dobro bez jakékoliv příměsi vášně či nevědomosti, a proto jak podoba Nejvyšší Osobnosti Božství, tak rozmanité zábavy a příslušenství Pána patří k čisté sattva-guṇě. Pán věčně projevuje tuto rozmanitost v čistém dobru pro uspokojení Svého oddaného. Oddaný nechce vidět Nejvyšší Osobnost Absolutní Pravdy v prázdnotě nebo impersonalismu. V určitém smyslu je absolutní transcendentální rozmanitost určena pouze pro oddané, a nikoliv pro ostatní, protože tento výrazný aspekt transcendentální rozmanitosti je možné pochopit jedině milostí Nejvyššího Pána, nikoliv mentální spekulací nebo vzestupnou metodou. Je řečeno, že člověk může pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, jedině prokáže-li mu Pán alespoň trochu Své přízně. Bez Jeho milosti může člověk spekulovat tisíce let, a přesto nepochopí, co je ve skutečnosti Absolutní Pravda. Tuto milost může vnímat oddaný, který se zcela zbavil znečištění. Proto je řečeno, že oddaný může přijmout milost Pána, když odstraní veškeré znečištění a zcela se odpoutá od svodů hmotného světa.

Transcendentální blaženost, kterou zažívají oddaní Pána, se zcela liší od hmotného štěstí méně inteligentních lidí. Méně inteligentní lidé v hmotném světě sledují čtyři cíle, zvané dharma, artha, kāma a mokṣa. Náboženskému životu se obyčejně věnují proto, aby získali nějaké hmotné požehnání, které jim přinese smyslový požitek. Když jsou potom z takového života zmateni nebo se jim nepodaří získat všechen očekávaný požitek, snaží se splynout s Nejvyšším, což je podle jejich představ mukti neboli osvobození. Existuje pět druhů osvobození, z nichž nejméně významný se nazývá sāyujya, splynutí s Nejvyšším. Oddaní se o takové osvobození nezajímají, neboť jsou skutečně inteligentní. Nechtějí přijmout ani žádný ze zbývajících čtyř druhů osvobození — žít na stejné planetě jako Pán, žít po Jeho boku jako Jeho společník, mít stejné bohatství nebo získat stejné tělesné rysy, jaké má On. Jejich jediným zájmem je oslavovat Nejvyššího Pána a Jeho příznivé činnosti. Čistá oddaná služba je śravaṇaṁ kīrtanam. Čisté oddané, kteří nalézají transcendentální blaženost v naslouchání o Pánově slávě a v jejím opěvování, nezajímá žádný druh osvobození. Jak je řečeno v třetím zpěvu Bhāgavatamu — i když je jim nabídnuto patero osvobození, odmítají je přijmout. Materialisté usilují o smyslový požitek v podobě nebeské blaženosti v nebeském království, ale oddaní tuto hmotnou blaženost ihned odmítnou. Oddaní nemají zájem ani o postavení Indry. Oddaný ví, že každé výhodné hmotné postavení bude nutně v určitém okamžiku zničeno. I když se někdo dostane na místo Indry, Candry nebo jakéhokoliv jiného poloboha, čeká ho nevyhnutelný konec. Oddaný se o takovou dočasnou blaženost nikdy nezajímá. Z védských písem víme, že i Brahmā a Indra někdy mohou poklesnout, ale oddaný v transcendentálním sídle Pána nikdy nepoklesne. Tento transcendentální způsob života, ve kterém člověk cítí transcendentální blaženost z naslouchání o Pánových zábavách, doporučoval také Pán Caitanya. Když Pán Caitanya mluvil s Rāmānandou Rāyem, Rāmānanda uváděl různé způsoby duchovní realizace, ale Pán Caitanya zamítl všechny kromě jednoho—že člověk má naslouchat o slávě Pána ve společnosti čistých oddaných. To se doporučuje každému, zvláště v tomto věku. Lidé se mají věnovat naslouchání o činnostech Pána od čistých oddaných. To se považuje za nejvyšší požehnání pro celé lidstvo.

Čtyři mudrci nyní projevují před Osobností Božství svoji pokoru, protože povýšeně prokleli dva jiné oddané Pána. Jaya a Vijaya, dva vrátní, kteří jim zabránili ve vstupu na vaikuṇṭhskou planetu, se jistě dopustili přestupku, ale čtyři mudrci je jako vaiṣṇavové neměli v hněvu proklínat. Nakonec si uvědomili, že jednali špatně, když prokleli oddané, a modlili se k Pánovi, aby se ani v podmínkách pekla jejich mysli neodchýlily od služby lotosovým nohám Pána Nārāyaṇa. Pokud mohou oddaní neustále sloužit Pánu, nebojí se žádných životních podmínek. O těch, kdo jsou nārāyaṇa-para neboli oddaní Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství, je řečeno: na kutaścana bibhyati (Bhāg. 6.17.28). Nebojí se ani vstupu do pekla, neboť jsou-li zaměstnáni transcendentální láskyplnou službou Pánu, nebe i peklo pro ně znamená jedno a totéž. Co se týče hmotného života jsou nebe i peklo na stejné hmotné úrovni — ani na jednom místě se neslouží Pánovi. Ti, kdo slouží Pánu, proto nevidí žádný rozdíl mezi nebem a peklem. Pouze pro materialisty je jedno místo lepší a druhé horší.

Tito čtyři oddaní se modlili k Pánovi, aby nezapomněli na službu Jemu, i kdyby měli jít do pekla za to, že prokleli oddané. Transcendentální láskyplná služba Pánu se vykonává třemi způsoby — tělem, myslí a slovy. Mudrci se zde modlí, aby jejich slova vždy oslavovala Nejvyššího Pána. Někdo může umět pěkně mluvit květnatou řečí nebo se vyznat v dodržování všech gramatických pravidel, ale nejsou-li jeho slova zapojena do služby Pánu, jsou bez chuti a nepřinášejí žádný užitek. Je dán příklad lístků tulasī. Lístek tulasī je velice prospěšný i z lékařského a dezinfekčního hlediska. Je posvátný a obětuje se lotosovým nohám Pána. Má bezpočet dobrých vlastností, ale kdyby se neobětoval lotosovým nohám Pána, tulasī by nebyla příliš cenná ani důležitá. Stejně tak různí lidé mohou pěkně mluvit z hlediska řečnického umění nebo gramatiky a materialistickým posluchačům se to může velice líbit, ale nejsou-li jejich slova zasvěcená službě Pánovi, nemají žádný význam. Ušní dírky jsou velice malé a může je naplnit jakýkoliv bezvýznamný zvuk — jak tedy mohou přijmout tak mocnou vibraci, jako je oslavování Pána? Odpovědí je, že ušní dírky jsou jako nebe. Stejně jako se nebe nikdy nepřeplní, ucho má takovou vlastnost, že i když ho budeme neustále naplňovat vibracemi různého druhu, bude neustále schopné přijímat víc a víc. Oddaný se nebojí, že půjde do pekla, bude-li mít možnost vždy naslouchat o slávě Pána. To je výhoda zpívání mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Člověk se může dostat do různých podmínek, ale Bůh mu dává výsadní právo zpívat Hare Kṛṣṇa. Bude-li pokračovat ve zpívání v jakýchkoliv životních podmínkách, nebude nikdy nešťastný.

Čtyři mudrci byli na počátku svého duchovního života impersonalisté, ale později milostí svého otce a duchovního mistra Brahmy pochopili věčnou, duchovní podobu Pána a pocítili plné uspokojení. Platí obecně, že transcendentalisté, kteří se soustředí na neosobní Brahman nebo lokalizovanou Paramātmu, nejsou plně uspokojeni a stále touží po něčem víc. Dokonce i když jsou uspokojeni v mysli, jejich oči jsou transcendentálně nespokojené. Jakmile však mohou realizovat Nejvyšší Osobnost Božství, jsou uspokojeni po všech stránkách; stávají se oddanými a chtějí podobu Pána vidět neustále. V Brahma-saṁhitě je potvrzeno, že ten, kdo si potřel oči balzámem lásky a vyvinul tak transcendentální lásku ke Kṛṣṇovi, neustále vidí Pánovu věčnou podobu. Konkrétní slovo, jež je použité v této souvislosti, je anātmanām. Označuje ty, kteří neovládají svoji mysl a smysly, a proto spekulují a chtějí s Pánem splynout. V takovém stavu nikdo nemůže zažít blaženost pohledu na věčnou podobu Pána. Pro impersonalisty a takzvané yogīny je Pán vždy skrytý za závojem yogamāyi. Bhagavad-gītā říká, že ačkoliv Pána Kṛṣṇu mohl během Jeho přítomnosti na Zemi vidět každý, impersonalisté a takzvaní yogīni Ho neviděli, protože jim chyběl pohled oddaných. Jejich teorie je taková, že Nejvyšší Pán přijímá určitou podobu, když přichází do styku s māyou, ale že ve skutečnosti žádnou podobu nemá. A právě toto pojetí znemožňuje impersonalistům a takzvaným yogīnům vidět Nejvyššího Pána takového, jaký je. Osobnost Božství je proto vždy mimo dohled těchto neoddaných. Čtyři mudrci se cítili Pánovi natolik zavázáni, že Mu znovu a znovu skládali uctivé poklony.