Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství

Ve védské civilizaci se nikdo neožení s dívkou, která porodila dítě před svatbou. Proto se Pṛthā zdráhala, když jí bůh Slunce, který se jí zjevil, chtěl dát dítě-byla stále ještě svobodná. Aby její panenství zůstalo neporušeno, bůh Slunce zařídil, že jí dítě vyšlo z ucha. Proto dostalo jméno Karṇa. Je zvykem, že se dívka má vdávat jako akṣata-yoni, panna. Žádná dívka by neměla mít dítě před svatbou.

Padesátý pátý verš říká: svayam eva hariḥ kila-tím je řečeno, že Kṛṣṇa, osmý syn Devakī, je Nejvyšší Osobnost Božství. Kṛṣṇa není inkarnace. I když mezi Nejvyšší Osobností Božství, Pánem Harim, a Jeho inkarnací není žádný rozdíl, Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osoba, Bůh ve své úplnosti. Inkarnace projevují pouze určitý podíl boží moci; úplným Bohem je samotný Kṛṣṇa, který se zjevil jako osmý syn Devakī.

Tento verš vysvětluje zásady sestoupení inkarnace Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství na Zem. Stejné zásady uvedl rovněž samotný Pán v Bhagavad-gītě (4.7):

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.”

V současném věku se Nejvyšší Pán zjevil jako Śrī Caitanya Mahāprabhu, aby založil hnutí Hare Kṛṣṇa. V této době, v Kali-yuze, jsou lidé nesmírně hříšní a zkažení (manda). Nemají ani ponětí o duchovním životě a výhod lidského těla zneužívají k životu na úrovni psů a koček. Za těchto okolností založil Śrī Caitanya Mahāprabhu hnutí Hare Kṛṣṇa, které se neliší od Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo je ve styku s tímto hnutím, se sdružuje přímo s Nejvyšší Osobností Božství. Lidé by měli využít zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, a tak se zbavit všech problémů tohoto věku Kali.

Tento verš poukazuje na rozdíl mezi Nejvyšší Osobností Božství a obyčejnou živou bytostí. Každá živá bytost dostává určitý druh těla na základě svého minulého jednání (karmaṇā daiva-netreṇa jantur dehopapattaye). Není nikdy nezávislá a nikdy se nemůže narodit podle své vlastní vůle. Je tak nucena přijmout tělo, které jí přidělí māyā podle její minulé karmy. To je popsáno v Bhagavad-gītě (18.61): yantrārūḍhāni māyayā. Tělo je v podstatě stroj vytvořený a daný živé bytosti hmotnou energií na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství. Ta proto musí přijmout určitý druh těla, které jí māyā, hmotná energie, přidělí v souladu s její karmou. Nikdo nemůže nezávisle říci: “Dej mi takové a takové tělo.” Každý musí přijmout tělo, které mu hmotná energie poskytne, ať je jakékoliv. To je postavení obyčejné živé bytosti.

Když ale sestupuje Kṛṣṇa, činí tak ze svého laskavého soucitu s pokleslými dušemi. V Bhagavad-gītě (4.8) říká:

“Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil zásady náboženství, přicházím věk za věkem.” Nejvyšší Pán není nucen se zjevit. Jelikož je Nejvyšší Osobností Božství, nikdo Ho nemůže k ničemu přinutit. Každý Mu podléhá, ale On nepodléhá nikomu. Lidé, kteří si kvůli nedostatečnému poznání myslí, že se mohou Kṛṣṇovi vyrovnat nebo se Jím stát, jsou po všech stránkách odsouzeni k neúspěchu. Nikdo se nemůže Kṛṣṇovi vyrovnat nebo Ho překonat; proto se o Něm říká, že je asamaurdhva. Podle slovníku Viśva-kośa se slovo māyā používá ve významu “pýcha” a také “soucit”. Pro obyčejnou živou bytost je tělo, ve kterém přijde na svět, trestem. Pán v Bhagavad-gītě (7.14) říká: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā duratyayā-“Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat.” Když ale na svět přichází Kṛṣṇa, slovo māyā se vztahuje na Jeho soucit či milost vůči oddaným a vůči pokleslým duším. Pán může svou silou vysvobodit kohokoliv, ať už se jedná o osobu hříšnou či zbožnou.

Materialisté se někdy ptají, proč Bůh stvořil hmotný svět, ve kterém živé bytosti trpí. Účelem hmotného stvoření je skutečně působit utrpení podmíněným duším, které jsou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. To Pán sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce bojují se šesti smysly, mezi něž patří i mysl.” Všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství a kvalitativně jsou na stejné úrovni jako Pán. Kvantitativně je však mezi nimi velký rozdíl, neboť Pán je neomezený, zatímco ony jsou omezené. Pán si tedy může užívat neomezeně, kdežto živé bytosti jen do určité míry. Ānandamayo 'bhyāsāt (Vedānta-sūtra 1.1.12). Pán i živá bytost jsou svou kvalitou duše a mají sklon si nerušeně užívat, ale když část Nejvyšší Osobnosti Božství nešťastně zatouží užívat si nezávisle, bez Kṛṣṇy, je umístěna do hmotného světa, kde začíná žít jako Brahmā a postupně klesá až do postavení mravence nebo červa ve výkalech. To se nazývá manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Probíhá tvrdý boj o přežití, neboť živá bytost podmíněná hmotnou přírodou je zcela pod její vládou (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). Vzhledem k svému omezenému poznání si však myslí, že si v hmotném světě užívá. Manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Ve skutečnosti je hmotnou přírodou zcela ovládána, ale přesto se považuje za nezávislou (ahaṅkāra-vimūḍhātmā kartāham iti manyate). Tatáž choroba trvá dokonce i tehdy, když pomocí spekulativního poznání udělá pokrok a snaží se splynout s Brahmanem. Āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adhaḥ (Bhāg. 10.2.32). Dokonce i když dosáhne onoho paraṁ padam a splyne s neosobním Brahmanem, poklesne opět zpátky do hmotného světa.

Tímto způsobem pak podmíněná duše podstupuje tvrdý souboj o přežití v hmotném světě, a proto se Pán ze soucitu s ní zjevuje v tomto světě a dává jí pokyny. V Bhagavad-gītě (4.7) říká:

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Skutečnou dharmou je odevzdat se Kṛṣṇovi, ale vzpurná živá bytost se místo toho zaměstnává adharmou-bojuje o přežití s touhou vyrovnat se Kṛṣṇovi. Proto Kṛṣṇa ze svého soucitu vytváří tento hmotný svět, aby jí umožnil pochopit její skutečné postavení. Bhagavad-gītā a podobná védská písma jsou zde proto, aby živá bytost mohla poznat svůj vztah s Kṛṣṇou. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ (Bg. 15.15). Všechna védská písma umožňují člověku pochopit, kdo je, jaké je jeho skutečné postavení a jaký je jeho vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tomu se říká brahma-jijñāsā. Každá podmíněná duše zápasí, ale lidský život jí poskytuje nejlepší možnost porozumět svému postavení. Proto tento verš uvádí: anugrahas tan-nivṛtteḥ, což vyjadřuje, že iluzorní život plný opakovaného zrození a smrti musí být ukončen a podmíněná duše musí získat určité poznání. To je účelem stvoření.

Ke stvoření nedochází nějakou náhodou, jak se domnívají ateisté.

“Říkají, že tento svět je neskutečný, že nemá žádný základ a že mu nevládne žádný Bůh. Říkají, že vznikl z pohlavní touhy a že nemá jinou příčinu než chtíč.” (Bg. 16.8). Ateistický darebák si myslí, že Bůh neexistuje a že stvoření byla náhoda, stejně jako se náhodou muž a žena potkají, žena otěhotní a porodí dítě. Tak tomu ve skutečnosti není. Skutečnost je taková, že toto stvoření má svůj účel: dát podmíněné duši příležitost obnovit své původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, a potom se vrátit domů, zpátky k Bohu, a být dokonale šťastná v duchovním světě. V hmotném světě dostává příležitost uspokojovat své smysly, ale zároveň se díky védskému poznání dozvídá, že tento hmotný svět není pravým místem jejího štěstí. Janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-duḥkha-doṣānudarśanam (Bg. 13.9). Je nezbytné ukončit koloběh zrození a smrti. Každý člověk by měl využít tohoto stvoření k tomu, aby poznal Kṛṣṇu a svůj vztah s Ním, a tak se vrátil domů, zpátky k Bohu.

V Bhagavad-gītě (4.8) je uvedeno: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Sādhuové neboli oddaní Pána si přejí stále více šířit vědomí Kṛṣṇy, aby mohly být podmíněné duše vysvobozeny z pout zrození a smrti. Asurové neboli démoni však brání hnutí pro vědomí Kṛṣṇy v rozvoji, a proto Kṛṣṇa mezi různými asury, kteří se velice snaží zvětšit svoji vojenskou moc, čas od času vyvolává boje. Povinností vlády či krále v žádném případě není zbytečně zvyšovat svoji vojenskou sílu; jejich pravou povinností je dohlížet na to, aby lidé ve státě rozvíjeli vědomí Kṛṣṇy. S tímto záměrem Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.13) prohlašuje: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ-“Podle tří kvalit hmotné přírody a práce, která se s nimi pojí, jsem stvořil čtyři třídy ve společnosti.” Ve státě má být přítomna ideální třída lidí, pravých brāhmaṇů, a těm se má dostávat veškeré ochrany. Namo brahmaṇya-devāya go brāhmaṇa-hitāya ca. Kṛṣṇa má velice rád brāhmaṇy a krávy. Brāhmaṇové se zasazují o rozvoj vědomí Kṛṣṇy a krávy dávají dostatek mléka, jež udržuje tělo na úrovni kvality dobra. Kṣatriyové a vláda mají od brāhmaṇů přijímat rady. Úkolem vaiśyů je produkovat dostatek potravin a od śūdrů, kteří sami nesvedou nic prospěšného, se očekává, že budou sloužit třem vyšším třídám (brāhmaṇům, kṣatriyům a vaiśyům). Takové je uspořádání Nejvyšší Osobnosti Božství určené k tomu, aby podmíněné duše byly vysvobozeny z hmotného zajetí a vrátily se domů, zpátky k Bohu. To je účel Kṛṣṇova sestoupení na Zemi (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām).

Každý musí rozumět Kṛṣṇovu jednání (janma karma ca me divyam). Ten, kdo chápe, proč Kṛṣṇa přichází na tuto Zemi a věnuje se svým činnostem, je okamžitě osvobozen. Toto osvobození je účelem stvoření a Kṛṣṇova příchodu na Zemi. Démoni s velkým úsilím připravují plány, aby se lidé lopotili jako kočky, psi a prasata, ale Kṛṣṇovi oddaní chtějí učit vědomí Kṛṣṇy, aby se lidé spokojili s jednoduchým životem a duchovním pokrokem. Ačkoliv démoni vytvářejí mnoho plánů rozvoje průmyslu a těžké práce, účelem civilizace není, aby lidé dnem i nocí dřeli jako zvířata. Tyto snahy jsou jagato 'hitaḥ-přináší všem utrpení. Kṣayāya-tyto činnosti vedou k záhubě. Ten, kdo chápe záměr Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, by měl chápat i důležitost hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a s naprostou vážností se do něho zapojit. Člověk by se neměl věnovat ugra-karmě neboli zbytečné práci pro smyslový požitek. Nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma yad indriya-prītaya āpṛṇoti (Bhāg. 5.5.4). Lidé si plánují hmotné štěstí, jen aby uspokojili své smysly. Māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān (Bhāg. 7.9.43). Jednají tak proto, že jsou vimūḍhové, pošetilci. Pro pomíjivé štěstí promarňují svou lidskou energii, aniž by chápali význam hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Místo toho obviňují upřímné oddané z vymývání mozků. Démoni mohou kazatele hnutí pro vědomí Kṛṣṇy neprávem osočovat, ale Kṛṣṇa zařídí, že mezi nimi vypukne boj, do kterého bude zapojena všechna jejich vojenská síla a obě démonské strany se v něm zničí.

Činnosti Pána, při nichž zachraňuje oddané a rovněž zabíjí démony (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām), probíhají zároveň. Kṛṣṇa se ve skutečnosti zjevuje v zájmu vysvobození sādhuů neboli bhaktů, ale zabíjením démonů projevuje milost i jim, neboť každý, koho Kṛṣṇa zabije, bude vysvobozen. Pán je milostivý k démonům i oddaným; ať zabíjí nebo chrání.

Jakmile se oddaní prostřednictvím sluchu dozvědí o činnostech Nejvyššího Pána zachycené v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu, ihned získají transcendentální vizi, kdy se již nezajímají o materialistické jednání. Tak jsou vysvobozeni z hmotného světa. Kvůli smyslovému požitku se prakticky každý věnuje materialistickým činnostem, jež prodlužují pobyt v koloběhu janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-zrození, smrti, stáří a nemoci. Oddaný se však prostým nasloucháním poselství Bhagavad-gīty a později vychutnáváním příběhů Śrīmad-Bhāgavatamu natolik očišťuje, že o materialistické činnosti ztrácí zájem. V současnosti dochází k tomu, že oddaní v západních zemích nacházejí zálibu ve vědomí Kṛṣṇy a přestávají se zajímat o materialistické jednání, což u lidí vyvolává snahu tomuto hnutí bránit. Jejich umělá omezení však vůbec nemohou toto hnutí a působení oddaných v Evropě a Americe zadržet. Slova śrotrāñjalir upaspṛśya zde vyjadřují, že prostým nasloucháním o transcendentálních činnostech Pána se oddaní očistí do té míry, že jsou schopni odolávat znečištění v podobě hmotného ploduchtivého jednání. Anyābhilāṣitā-śūnyam. Hmotné činnosti jsou pro duši zbytečné, a proto se jim oddaní nevěnují. Setrvávají na úrovni osvobození (brahma-bhūyāya kalpate), a proto je nelze přivábit do jejich hmotných domovů, zpět k materialistickým činnostem.

Hluboký význam zde mají slova nṛlokaṁ ramayām āsa mūrtyā sarvāṅga-ramyayā. Kṛṣṇa je původní podobou. Z tohoto důvodu je zde jako Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, označen slovem mūrtyā. Mūrti znamená “podoba”. Kṛṣṇa neboli Bůh není v žádném případě neosobní. Neosobní aspekt je jen jedním z projevů Jeho transcendentálního těla (yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi). Je narākṛti-což znamená, že se svým vzhledem podobá lidské bytosti, ale Jeho podoba je jiná než naše. Proto nás slovo sarvāṅga-ramyayā upozorňuje, že každá část Jeho těla je všem příjemná na pohled. Nejen Jeho usměvavý obličej, ale všechny části Jeho těla-Jeho ruce, nohy, hruď a tak dále-těší oddané, kteří se na Jeho krásu nemohou nikdy vynadívat.

Pán sám říká v Bhagavad-gītě (7.3):

“Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě sotva jeden doopravdy zná.” Dokud člověk není dostatečně kvalifikovaný, aby mohl znát Kṛṣṇu, nedovede Jeho přítomnost na Zemi ocenit. Vedle Bhojů, Vṛṣṇiovců, Andhaků, Pāṇḍuovců a mnoha dalších králů blízce spřízněných s Kṛṣṇou je třeba zvláště upozornit na důvěrný vztah, který měl Kṛṣṇa k obyvatelům Vṛndāvanu. V tomto verši se na něj vztahují slova nityotsavaṁ na tatṛpur dṛśibhiḥ pibantyaḥ. Především obyvatelé Vṛndāvanu, jako jsou pasáčkové krav, krávy, telata, gopī a Kṛṣṇovi rodiče, nikdy nebyli zcela uspokojeni, přestože měli Kṛṣṇovy nádherné rysy neustále před očima. Pohled na Kṛṣṇu je zde popsán jako nitya-utsava, každodenní slavnost. Obyvatelé Vṛndāvanu viděli Kṛṣṇu téměř každou chvíli, ale když odešel z vesnice na pastviny, kde hlídal krávy a telátka, gopī se mohly usoužit. Viděly totiž, jak chodí po písku, a myslely na to, že do Jeho lotosových nohou, které si netroufaly položit ani na svá ňadra, protože je nepovažovaly za dostatečně měkká, se zabodávají úlomky kamenů. Již při pouhém pomyšlení na to byly nešťastné a doma plakaly. Tyto gopī, Kṛṣṇovy vznešené přítelkyně, viděly Kṛṣṇu neustále, ale proklínaly stvořitele, Pána Brahmu, za to, že jejich pohled na Kṛṣṇu rušila oční víčka. Proto je zde popsána Kṛṣṇova krása a zvláště krása Jeho obličeje. Zde, na konci devátého zpěvu, ve dvacáté čtvrté kapitole, nacházíme zmínku o Kṛṣṇově půvabu. Nyní se blížíme k desátému zpěvu, který je považován za Kṛṣṇovu hlavu. Celá Śrīmad-Bhāgavata Purāṇa je ztělesněním Kṛṣṇovy podoby a desátý zpěv je Jeho obličejem. Tento verš naznačuje, jak je Jeho obličej nádherný. Gopī pozorovaly Kṛṣṇův usměvavý obličej do nejmenší podrobnosti-s Jeho tvářemi, rty, ozdobami v uších a to, jak žvýká betel s arekovými oříšky-a díky tomu zažívaly transcendentální blaženost. Ta byla tak veliká, že se nikdy nemohly na Kṛṣṇův obličej dosyta vynadívat; místo toho proklínaly tvůrce těla za to, že stvořil oční víčka, která jim bránila v pohledu. To znamená, že oceňovaly krásu Kṛṣṇova obličeje mnohem více než Jeho přátelé, pasáčci krav, a dokonce více než Yaśodā Mātā, která se mimo jiné zabývala zdobením Kṛṣṇova obličeje.

Bhagavad-gītā (15.15) říká: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ—Kṛṣṇa je cílem, který má být poznán pomocí všech Véd. Pán Śrī Kṛṣṇa dával příklad svým vlastním chováním: vykonal mnoho obřadů popsaných ve Védách a stanovil zásady života gṛhasthy tím, že se oženil s mnoha ženami a zplodil mnoho dětí. Činil tak jen proto, aby ukázal obyčejným lidem, jak mohou být šťastní, budou-li žít podle védských zásad. Středem védské oběti je Kṛṣṇa (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Aby společnost skutečně rozvíjela lidský život, musí se řídit védskými zásadami, jak Kṛṣṇa osobně ukázal během svého rodinného života. Pravým účelem Kṛṣṇova zjevení však bylo předvést, jak se může živá bytost podílet na láskyplných vztazích s Nejvyšší Osobností Božství. Extatické opětování lásky je možné jedině ve Vṛndāvanu. Proto se tam Pán vydal hned poté, co jako syn Vasudevy přišel na tento svět. Ve Vṛndāvanu prožíval láskyplné zábavy se svým otcem a matkou, gopīmi a pasáčky krav, a navíc zajistil mnoha démonům osvobození tím, že je zabil. Bhagavad-gītā (4.8) uvádí: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām-Pán přichází, aby chránil oddané a zabíjel démony. To svým chováním předvedl dokonale. Arjuna v Bhagavad- gītě poznal, že Pán je puruṣaṁ śāśvataṁ divyam-věčná, transcendentální Nejvyšší Osoba. Zde rovněž nacházíme slova utpādya teṣu puruṣaḥ. Každý tedy musí dojít k závěru, že Absolutní Pravda je puruṣa, osoba a neosobní rys je pouze jedním z aspektů osobnosti Nejvyššího. Z konečného hlediska je Absolutní Pravda osobou; není neosobní. A nejen, že je puruṣou neboli osobou, ale je līlā-puruṣottamou, tou nejlepší ze všech osob.

Paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Pánovo poslání bylo naplněno v bitvě na Kurukṣetře. Arjuna milostí Pána zvítězil, jelikož byl velkým oddaným, a ostatní byli zabiti pouhým Pánovým pohledem, který je očistil od všech hříšných činností a umožnil jim dosáhnout osvobození sārūpya. Nakonec poučil Uddhavu o transcendentálním životě založeném na oddané službě a poté, když přišel Jeho čas, se vrátil do svého sídla. Pánovy pokyny v podobě Bhagavad-gīty jsou prostoupené jñānou a vairāgyou, poznáním a odříkáním. Těmto dvěma věcem se musí živá bytost v lidském těle naučit: jak se odpoutat od hmotného světa a jak získat úplné poznání duchovního života. To je Pánovým posláním (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). Poté, co svůj úkol úspěšně splnil, vrátil se do svého domova, na Goloku Vṛndāvan.