Vṛtrāsurova slavná smrt

Přestože Vṛtrāsura opakovaně pobízel Indru, aby ho svým bleskem zabil, král Indra byl nešťastný, že musí zabít takového velkého oddaného, a nechtěl blesk vyslat. Vṛtrāsura byl zklamaný, že král Indra i přes jeho povzbuzování váhá, a energicky se ujal iniciativy tím, že na Indru vrhl svůj trojzubec. Vṛtrāsura ani v nejmenším netoužil po vítězství; chtěl být zabit, aby se mohl ihned vrátit domů, zpátky k Bohu. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9): tyaktvā dehaṁ punar janma naiti — oddaný se po opuštění těla okamžitě vrací k Pánu Kṛṣṇovi a již nikdy se nevrátí sem a nepřijme další tělo. To si Vṛtrāsura přál.

Pán říká v Bhagavad-gītě (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání a zapomnění.” Když spolu dvě strany bojují, boj probíhá ve skutečnosti pod kontrolou Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je Paramātmou neboli Nadduší. Na jiném místě Gīty (3.27) Pán říká:

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Živé bytosti jednají pouze pod vedením Nejvyššího Pána. Pán dává pokyny hmotné přírodě, která pro živé bytosti zařizuje vše potřebné. I když se pošetile považují za konatele (kartā), nikdy nejsou nezávislé.

Vítězství patří vždy Nejvyšší Osobnosti Božství. Co se týče podřízených živých bytostí, ty bojují pod kontrolou Nejvyššího Pána. Vítězství nebo porážka ve skutečnosti není jejich; je to plán Pána uskutečněný prostřednictvím hmotné přírody. Pýcha při vítězství nebo sklíčenost při porážce nemají žádnou cenu. Člověk má plně záviset na Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, Jenž zařizuje vítězství a porážku všech živých bytostí. Pán doporučuje: niyataṁ kuru karma tvaṁ karma jyāyo hy akarmaṇaḥ — “Konej svou předepsanou povinnost, neboť čin je lepší než nečinnost.” Živá bytost má nařízeno jednat podle svého postavení; vítězství či porážka závisejí na Nejvyšším Pánu. Karmaṇy evādhikāras te mā phaleṣu kadācana—“Máš právo vykonávat svou předepsanou povinnost, ale plody jednání ti nepatří.” Každý musí jednat upřímně, podle svého postavení. Vítězství či porážka pak závisejí na Pánu.

Vṛtrāsura Indru povzbuzoval: “Nermuť se kvůli mému vítězství. Není třeba zastavovat boj. Naopak bys měl pokračovat v konání své povinnosti. Jestliže si to Kṛṣṇa přeje, jistě zvítězíš.” Tento verš je velice poučný pro všechny, kdo upřímně pracují v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Neměli bychom jásat z vítězství ani se rmoutit z porážky. Měli bychom se upřímně snažit vykonat vůli Kṛṣṇy či Śrī Caitanyi Mahāprabhua a o vítězství a porážku se nestarat. Naší jedinou povinností je jednat s upřímností, aby si našich činností povšiml Kṛṣṇa.

Rozdíl mezi sury a asury spočívá v tom, že surové vědí, že nic se nemůže stát bez touhy Nejvyšší Osobnosti Božství, zatímco asurové svrchovanou vůli Pána nechápou. V tomto boji je Vṛtrāsura ve skutečnosti surou a Indra asurou. Nikdo nemůže jednat nezávisle; každý naopak jedná pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Vítězství a porážka tedy přicházejí podle výsledků naší karmy a rozsudek vynáší Nejvyšší Pán (karmaṇā daiva-netreṇa). Jelikož pod dohledem Nejvyššího jednáme podle své karmy, nikdo — od Brahmy až po nepatrného mravence — není nezávislý. Ať už jsme poraženi či zvítězíme, Nejvyšší Pán vítězí vždy, protože každý jedná podle Jeho pokynů.

To potvrzuje Caitanya-caritāmṛta (Ādi 5.142):

“Pouze Pán Kṛṣṇa je nejvyšší vládce — všichni ostatní jsou Jeho služebníci, kteří tancují tak, jak On si přeje.” Všichni jsme služebníky Kṛṣṇy; nemáme žádnou nezávislost. Tancujeme podle touhy Nejvyšší Osobnosti Božství, ale pod vlivem nevědomosti a iluze si myslíme, že jsme na svrchované vůli nezávislí. Proto je řečeno:

“Kṛṣṇa, který je známý jako Govinda, je nejvyšším vládcem. Má věčné, blažené, duchovní tělo. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ, neboť je prvotní příčinou všech příčin.” (Brahma-saṁhitā 5.1)

Jak potvrzuje Viṣṇu Purāṇa: parasya brahmaṇaḥ śaktis tathedam akhilaṁ jagat — všechny projevy, s nimiž se setkáváme, nejsou nic jiného než různé energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto energie nemohou nic stvořit nezávisle. To rovněž potvrzuje Pán Osobně v Bhagavad-gītě (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti.” Jedině pod vedením Pána, Nejvyšší Osoby, může prakṛti, která je projevená jako dvacet čtyři prvků, vytvářet pro živou bytost různé situace. Ve Vedách Pán říká:

“Jelikož je vše projevem Mé energie, jsem známý jako Parabrahman. Každý by měl proto ode Mne naslouchat o Mých slavných činnostech.” Pán také říká v Bhagavad-gītě (10.2): aham ādir hi devānām — “Jsem původem všech polobohů.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je tedy původem všeho a nikdo na Něm není nezávislý. Śrīla Madhvācārya rovněž říká: anīśa-jīva-rūpeṇa — živá bytost je anīśa; nikdy není vládce, ale je vždy ovládaná. Když tedy zpychne, že je nezávislým īśvarou či bohem, je to její pošetilost. Tuto pošetilost popisuje následující verš.

Podle závěru filozofie zvané karma-mīmāṁsā je příčinou všeho naše karma neboli předchozí plodonosné činnosti, a proto není třeba pracovat. Ti, kdo dospívají k tomuto závěru, jsou hloupí. Když otec tvoří dítě, nedělá to nezávisle; vede ho k tomu Nejvyšší Pán. Pán Sám říká v Bhagavad-gītě (15.15): sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a ode Mě pocházejí vzpomínky, poznání a zapomnění.” Nikoho nelze přimět, aby něco stvořil, jestliže k tomu nedostal příkaz od Nejvyšší Osobnosti Božství sídlící v srdci každého. Otec a matka tedy nejsou stvořiteli živé bytosti. Živá bytost je podle své karmy (plodonosných činností) umístěna do semene otce, který ji vpraví do lůna matky. Potom přijímá tělo odpovídající tomu, jaké má matka a otec (yathā-yoni yathā-bījam), a rodí se, aby trpěla nebo si užívala. Původní příčinou jejího zrození je tedy Nejvyšší Pán. Stejně tak je Nejvyšší Pán příčinou zabití živé bytosti. Nikdo nemá nezávislost; každý je závislý. Správný závěr je, že jedinou nezávislou osobou je Nejvyšší Osobnost Božství.

Není dobré být falešně namyšlení a prohlašovat, že jsme se stali bohatými, učenými, krásnými atd. svou vlastní snahou. Všechno takové štěstí přichází milostí Pána. Na druhou stranu nikdo nechce zemřít a nikdo nechce být chudý nebo ošklivý. Proč má tedy živá bytost proti své vůli takové nechtěné potíže? Když člověk získá nebo ztratí všechno hmotné, je to milost nebo trest Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo není nezávislý; každý závisí na milosti nebo trestu Nejvyššího Pána. Jedno známé bengálské rčení říká, že Pán má deset rukou. To znamená, že vládne všude — na osmi stranách, nahoře a dole. Chce-li nám Svýma deseti rukama všechno vzít, my svýma dvěma rukama nic nezachráníme, a chce-li nám Svýma deseti rukama udělit požehnání, nedokážeme je svýma dvěma rukama všechna přijmout; jinými slovy, Jeho požehnání překonávají naše očekávání. Z toho vyplývá, že Pán nám někdy násilím vezme naše vlastnictví, i když od něho nechceme být odděleni, a někdy nám dá tolik požehnání, že je nejsme schopni všechna přijmout. Ani v bohatství, ani v neštěstí tedy nejsme nezávislí; vše závisí na vůli Nejvyšší Osobnosti Božství.

Pán vysvětluje v Bhagavad-gītě (18.54):

“Ten, kdo je v takovém transcendentálním postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží; je stejně nakloněn všem živým bytostem. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” Když živá bytost dosáhne seberealizace, stádia brahma-bhūta, ví, že vše, k čemu během jejího života dochází, je důsledkem znečištění kvalitami hmotné přírody. Ona sama jakožto čistá duše nemá s těmito kvalitami nic společného. V hurikánu hmotného světa se vše velice rychle mění, ale pokud člověk mlčí a jen sleduje akce a reakce hurikánu, je osvobozený. Skutečnou kvalifikací osvobozené duše je, že si zůstává vědoma Kṛṣṇy a není zneklidněna akcemi a reakcemi hmotné energie. Taková osvobozená osoba se vždy raduje, nikdy nenaříká a po ničem netouží. Jelikož vše dodává Nejvyšší Pán, živá bytost, která je na Něm zcela závislá, nemá proti ničemu protestovat a nic nemá přijímat pro svůj osobní smyslový požitek; vše má naopak brát jako Pánovu milost a zůstávat za všech okolností vyrovnaná.

Vṛtrāsura byl tak velký a mocný, že prakticky jednal jako Indrův duchovní mistr. Přestože byl na pokraji porážky, nenechal se tím nijak ovlivnit. Věděl, že ho Indra porazí, a dobrovolně to přijal, ale jelikož měl jednat jako Indrův nepřítel, snažil se ho ze všech sil zabít. Tak konal svou povinnost. Každý by měl konat svou povinnost za všech okolností, i když možná již ví, jaký bude výsledek.

Krále Indru, největšího z polobohů, udivilo, když slyšel pokyny Vṛtrāsury, o němž se předpokládalo, že je démon. Žasl, že démon může mluvit tak inteligentně. Pak si vzpomněl na velké oddané, jako je Prahlāda Mahārāja a Bali Mahārāja, kteří se narodili v rodinách démonů, a tak se uklidnil. Dokonce i takzvaní démoni někdy projevují vznešenou oddanost Nejvyšší Osobnosti Božství. Indra se proto na Vṛtrāsuru usmál se znovu získanou jistotou.

V Bhagavad-gītě (6.22) je řečeno:

“Když člověk pevně setrvává ve vědomí Kṛṣṇy, nikdy se neodchýlí od pravdy a poté, co dosáhl tohoto postavení, myslí na to, že nic cennějšího již neexistuje. V takovém stavu jím neotřesou ani ty největší potíže.” Čistého oddaného nikdy neznepokojí žádná nepříjemná situace. Indru překvapilo, když viděl, že Vṛtrāsura zůstal klidný a zabraný v oddané službě Pánu, neboť takovou mentalitu démoni neprojevují. Milostí Nejvyšší Osobnosti Božství se však může kdokoliv stát vznešeným oddaným (striyo vaiśyās tathā śūdrās te 'pi yānti parāṁ gatim). Čistý oddaný má jisté, že se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Pán Viṣṇu je mahā-puruṣa, a proto ten, kdo se stane vaiṣṇavou, dosáhne postavení mahā-pauruṣyi. Tohoto postavení dosáhl Mahārāja Parīkṣit. V Padma Purāṇě je řečeno, že polobůh a démon se liší v tom, že polobůh je oddaný Pána Viṣṇua, zatímco démon je jeho pravým opakem: viṣṇu-bhaktaḥ smṛto daiva āsuras tad-viparyayaḥ. Vṛtrāsura byl považován za démona, ale ve skutečnosti byl více než kvalifikovaný oddaný, mahā-pauruṣya. Stane-li se člověk nějakým způsobem oddaným Nejvyššího Pána, může být přiveden na úroveň dokonalé osoby; bez ohledu na to, jaké bylo jeho dřívější postavení. To je možné tehdy, když se čistý oddaný snaží sloužit Pánu tím, že tohoto člověka takto vysvobodí. Śukadeva Gosvāmī proto říká ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.4.18):

“Kirātové, Hūṇové, Āndhrové, Pulindové, Pulkaśové, Ābhīrové, Śumbhové, Yavanové, členové ras Khasa i jiní lidé propadlí hříšným činnostem mohou být očištěni přijetím útočiště u oddaných Pána, neboť Pán představuje svrchovanou moc. Vzdávám Mu proto uctivé poklony.” Každý se může očistit, přijme-li útočiště u čistého oddaného a upraví-li svůj charakter podle jeho pokynů. Pak i Kirāta, Āndhra, Pulinda nebo kdokoliv jiný může být očištěn a povýšen na úroveň mahā-pauruṣyi.

Král Indra se divil, jak mohl Vṛtrāsura dosáhnout postavení vznešeného oddaného. V případě Prahlāda Mahārāje došlo k tomu, že ho zasvětil Nārada Muni, a proto se mohl stát velkým oddaným, i když se narodil v rodině démonů. U Vṛtrāsury však Indra nemohl takové příčiny nalézt. Proto žasl nad tím, že Vṛtrāsura byl tak vznešený oddaný, že dokázal bez odchýlení upírat svou mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy, Vāsudeva.

Vṛtrāsura se již dříve modlil (Bhāg. 6.11.25): na nāka-pṛṣṭhaṁ na ca pārameṣṭhyaṁ na sārva-bhaumaṁ na rasādhipatyaṁ. “Nestojím o požitek, který skýtá Brahmaloka, Svargaloka, či dokonce Dhruvaloka, o této Zemi a nižších planetách ani nemluvě. Chci se jen vrátit domů, zpátky k Bohu.” To je odhodlání čistého oddaného. Nikdy ho nepřitahuje žádné vznešené postavení v tomto hmotném světě. Chce se pouze stýkat s Nejvyšší Osobností Božství jako obyvatelé Vṛndāvanu — Śrīmatī Rādhārāṇī, gopī, Kṛṣṇův otec a matka (Nanda Mahārāja a Yaśodā), Kṛṣṇovi přátelé a Kṛṣṇovi služebníci. Chce být ve styku s Kṛṣṇovou atmosférou krásy Vṛndāvanu. To jsou nejvyšší cíle oddaného Kṛṣṇy. Oddaní Pána Viṣṇua se mohou ucházet o postavení na Vaikuṇṭhaloce, ale oddaný Kṛṣṇy nikdy neusiluje ani o výhody Vaikuṇṭhy; chce se vrátit na Goloku Vṛndāvanu a stýkat se s Pánem Kṛṣṇou v Jeho věčných zábavách. Jakékoliv hmotné štěstí je jako voda ve strouze, zatímco duchovní štěstí, věčně prožívané v duchovním světě, je jako oceán nektaru, ve kterém si oddaný přeje plavat.

Z tohoto verše je zřejmé, že někdy se objevují létající hory a že Indra jim svým bleskem usekává křídla. Vṛtrāsurovo obrovské tělo připomínalo právě takovou horu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že ve skutečnosti byl zabit Indra, nikoliv Vṛtrāsura. Říká, že když Vṛtrāsura spolkl krále Indru a jeho sloního přepravce, pomyslel si: “Nyní jsem Indru zabil a již není třeba bojovat. Vrátím se tedy domů, zpátky k Bohu.” Ukončil proto všechny své tělesné činnosti a pohroužil se do tranzu. Indra využil nečinnosti Vṛtrāsurova těla, rozpáral jeho břicho a díky démonově tranzu z něho mohl vyjít ven. Jelikož byl Vṛtrāsura v yoga-samādhi, jeho krk byl tak ztuhlý, že i když ho chtěl král Indra rozkrájet, jeho blesku to trvalo 360 dní. Ve skutečnosti Indra rozsekal pouze tělo, které po sobě Vṛtrāsura zanechal; jeho samotného nezabil. Vṛtrāsura se ve svém původním vědomí vrátil domů, zpátky k Bohu, kde se stal společníkem Pána Saṅkarṣaṇa. Slovo alokam zde označuje transcendentální svět, Vaikuṇṭhaloku, věčné Saṅkarṣaṇovo sídlo.