Pán Vāmanadeva prosí Baliho Mahārāje o milodar

Prahlāda Mahārāja je živým příkladem čistého oddaného. Někdo může namítat: Jak mohl být ideálním příkladem, když navzdory svému stáří byl připoutaný ke své rodině a zvláště ke svému vnukovi, Balimu Mahārājovi? Proto se v tomto verši objevuje slovo praśāntaḥ. Oddaný je vždy rozvážný a nic ho nerozruší. Díky své čisté oddanosti Pánu je praśānta, rozvážný, dokonce i když setrvává ve stavu gṛhasthy a nezříká se hmotného vlastnictví. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl:

“Nezáleží na tom, zda je člověk brāhmaṇa, sannyāsī nebo śūdra. Pokud zná vědu o Kṛṣṇovi, může se stát duchovním mistrem.” (Cc. Madhya 8.128) Každý, kdo je plně obeznámený s vědou o Kṛṣṇovi, je guru, bez ohledu na jeho postavení. Prahlāda Mahārāja je tedy guruem za všech okolností.

Zde Pán Vāmanadeva také učí sannyāsīny a brahmacārīny, aby nežádali víc, než je nezbytně nutné. Bali Mahārāja byl ochoten Mu dát cokoliv, oč ho požádá, ale On chtěl pouze tři kroky země.

Charakteristiky kṣatriyů uvádí Bhagavad-gītā. Jednou z nich je ochota rozdávat milodary (dāna). Žádný kṣatriya neodmítne dát milodar na brāhmaṇovu žádost, a nemůže ani odmítnout boj s jiným kṣatriyou. Pokud to král odmítne, je označen za bezcharakterního. V dynastii Baliho Mahārāje se takoví králové nevyskytovali.

Nejvyšší Osobnost Božství již sídlí v srdci každého. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati (Bg. 18.61). Pro Pána Viṣṇua tedy logicky nebylo nic těžkého vstoupit Hiraṇyakaśipuova těla. Slovo vivigna- cetāḥ, “plný úzkosti,” je důležité. Není to však tak, že by se Pán Viṣṇu Hiraṇyakaśipua bál — Pánova úzkost byla soucitnou starostí, jak jednat pro jeho blaho.

Ateisté se obvykle drží buddhistického filozofického závěru, že po smrti je se vším konec. Hiraṇyakaśipu jakožto ateista uvažoval také tímto způsobem. Jelikož Pána Viṣṇua neviděl, myslel si, že je mrtvý. I dnes vyznává mnoho lidí filozofii, že Bůh je mrtvý. Ale Bůh není nikdy mrtvý. Dokonce ani živá bytost, která je částí Boha, nikdy neumírá. Na jāyate mriyate vā kadācit — “Pro duši neexistuje zrození či smrt.” To je výrok Bhagavad-gīty (2.20). Ani obyčejná živá bytost se nikdy nerodí a neumírá. Co tedy říci o Nejvyšší Osobnosti Božství, hlavní ze všech živých bytostí? Ajo 'pi sann avyayātmā (Bg. 4.6). Pán i živá bytost jsou nezrozené a nezanikající osoby. Hiraṇyakaśipu se tedy ve svém závěru, že Viṣṇu je mrtvý, mýlil.

Slova yato nāvartate pumān poukazují na existenci duchovního království, ze kterého se — pokud tam živá bytost odejde — již nikdy nevrátí do hmotného světa. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9): tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna. Po hmotné stránce každá živá bytost zemře; smrt je nevyhnutelná. Ale zatímco karmī, jñānī a yogīni se po smrti vracejí do hmotného světa, pro bhakty to neplatí. Není-li ovšem bhakta úplně dokonalý, i on se znovu narodí v hmotném světě, ale ve velmi vznešeném postavení — buď v bohaté rodině, nebo v rodině těch nejčistších brāhmaṇů (śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe), jen aby dokončil svůj rozvoj duchovního vědomí. Ti, kdo plně rozvinuli vědomí Kṛṣṇy a jsou prosti hmotných tužeb, se vracejí do sídla Nejvyšší Osobnosti Božství (yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama). Zde je uvedena stejná skutečnost: yato nāvartate pumān. Ten, kdo odejde zpátky domů, zpátky k Bohu, se do hmotného světa nevrátí.

Obecně platí, že i když se podmíněná duše hněvá, její hněv není trvalý, ale dočasný. Je způsobený nevědomostí. Hiraṇyakaśipu si však své nepřátelství a hněv vůči Pánu Viṣṇuovi uchovával až do smrti. Nikdy nezapomněl na své přání pomstít se Viṣṇuovi za to, že zabil jeho bratra Hiraṇyākṣu. Lidé s tělesným pojetím života se často hněvají na své nepřátele, ale nikoliv na Pána Viṣṇua. Hiraṇyakaśipu se ale hněval neustále. Nezlobil se jen kvůli své falešné pýše, ale také kvůli trvalému nepřátelství vůči Viṣṇuovi.

Mahārāja Virocana, Baliho otec, byl natolik spokojený s třídou brāhmaṇů, že se nezdráhal dát milodar, i když věděl, že ti, kdo ho o něj přišli požádat, jsou polobozi v šatech brāhmaṇů.

Pán Vāmanadeva chtěl tolik země, kolik vyměří svými třemi kroky. Nechtěl víc, než bylo třeba. Ale třebaže předstíral, že je obyčejné lidské dítě, ve skutečnosti chtěl zemi složenou z vyššího, středního a nižšího planetárního systému. To mělo vyjevit moc Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství.

Každý brāhmaṇa či sannyāsī je oprávněný žádat druhé o milodar, ale pokud si vezme víc, než je nezbytně nutné, zaslouží si potrestání. Nikdo nemůže z majetku Nejvyššího Pána používat víc, než kolik nutně potřebuje. Pán Vāmanadeva Balimu Mahārājovi nepřímo naznačil, že zabírá více země, než odpovídá jeho potřebám. Všechny potíže v hmotném světě jsou způsobeny marnotratností. Lidé přehnaně hromadí peníze a rovněž je přehnaně utrácejí. Toto jednání je hříšné. Všechen majetek patří Nejvyšší Osobnosti Božství a všechny živé bytosti, které jsou syny Nejvyššího Pána, mají právo používat majetek svrchovaného Otce, ale nikdo si nesmí brát víc, než je nutné. Tuto zásadu musí zvláště dodržovat brāhmaṇové a sannyāsīni, kteří žijí na účet druhých. Vāmanadeva byl tedy ideálním žebrákem, neboť žádal pouze o tři kroky země. Mezi Jeho kroky a kroky obyčejné lidské bytosti je samozřejmě rozdíl. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, může díky své nepochopitelné moci zabrat nekonečně velkou mírou svých kroků celý vesmír včetně vyššího, nižšího a středního planetárního systému.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je úplný sám v sobě, a proto kvůli sobě ve skutečnosti o nic usilovat nemusí. Pán Vāmanadeva nešel za Mahārājem Balim pro svůj vlastní zájem. Jak je uvedeno v Bhagavad- gītě (5.29): bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram. Pán je vlastníkem všech planet v hmotném i duchovním světě. Proč by měl žádat o zemi? Bali Mahārāja správně řekl, že Pán Vāmanadeva nebyl ohledně svého vlastního zájmu vůbec prozíravý. Pán Vāmana nepřišel za Balim pro své vlastní dobro, ale pro dobro svých oddaných. Oddaní obětují své osobní zájmy tomu, aby uspokojili Nejvyšší Osobnost Božství, a Nejvyšší Pán je také připravený udělat cokoli v zájmu svých oddaných, i když sám žádný osobní zájem nemá. Ten, kdo je úplný sám v sobě, nemá žádné vlastní zájmy.

Podle Véd je celý vesmír oceánem prostoru, v němž existuje nespočetně mnoho planet, a každá z nich se nazývá dvīpa neboli ostrov. Balimu Mahārājovi v době, kdy ho vyhledal Pán Vāmanadeva, všechny dvīpy či ostrovy patřily. Pohled na Vāmanadevovu podobu ho velice potěšil a byl připravený dát Mu tolik země, o kolik ho Pán požádá. Ten ho však požádal jen o tři kroky země, a Bali Mahārāja Ho proto pokládal za nepříliš inteligentního.

Hmotný svět je projevem matoucí energie, který živé bytosti odvádí od cesty seberealizace. Každý z jeho obyvatel dychtí stále víc a víc po objektech smyslového požitku. Smyslem života však není smyslový požitek, ale seberealizace. Těm, kdo příliš propadli smyslovému požitku, se doporučuje praktikovat systém mystické yogy neboli aṣṭāṅga-yogy, složené ze stupňů yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra a tak dále. Tak mohou své smysly ovládnout. Účelem ovládnutí smyslů je vysvobodit se ze zajetí koloběhu zrození a smrti. Pán Ṛṣabhadeva prohlásil:

“Ten, kdo považuje smyslový požitek za životní cíl, se pomátne na rozumu a s touhou po materialistickém životě začne páchat všemožné hříšné činy. Neví, že za své minulé hříšné jednání již získal tělo, které — třebaže je dočasné — je příčinou jeho utrpení. Živá bytost ve skutečnosti nemá mít hmotné tělo, ale dostává ho pro smyslový požitek. Proto si myslím, že inteligentnímu člověku nepřísluší znovu se zaplétat do činností zaměřených na uspokojení smyslů, kvůli nimž neustále dostává jedno hmotné tělo za druhým.” (Bhāg. 5.5.4)

Podle Ṛṣabhadeva se tedy lidské bytosti v tomto hmotném světě podobají bláznům provádějícím věci, které by neměli dělat, ale které přesto dělají, jen aby dosáhli uspokojení smyslů. Tyto činnosti pro ně nejsou prospěšné, protože si tak vytvářejí další tělo pro příští život, který bude trestem za jejich zločinné jednání. Jakmile znovu získají hmotné tělo, ocitnou se v zajetí opakovaného utrpení hmotné existence. Védská či bráhmanská kultura proto učí, jak se spokojit s minimem životních nezbytností.

K tomu, aby se lidé této nejvyšší kultuře naučili, je určena varṇāśrama- dharma. Cílem rozdělení varṇāśramy na brāhmaṇy, kṣatrije, vaiśyi, śūdry, brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny je naučit člověka ovládat své smysly a spokojit se s holými nezbytnostmi. Zde Pán Vāmanadeva jako ideální brahmacārī odmítá nabídku Baliho Mahārāje, který Mu chce dát cokoliv, co si bude přát. Říká, že když člověk není spokojený, pak nemůže být šťastný, ani kdyby vlastnil bohatství celého světa nebo vesmíru. V lidské společnosti proto musí být udržována bráhmanská, kšatrijská a vaišjovská kultura a lidé mají být vzděláváni, jak se spokojit pouze s tím, co potřebují. V moderní civilizaci toto vzdělání neexistuje; každý se snaží vlastnit čím dál tím víc a je nespokojený a nešťastný. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto — zvláště v Americe — zakládá mnoho farem, aby ukázalo, jak žít šťastně a spokojeně s minimem životních nezbytností a jak ušetřit čas pro seberealizaci, které lze snadno dosáhnout zpíváním mahā- mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Pokud je štěstí konečným cílem života, člověk se musí spokojit s postavením, do něhož se dostal řízením osudu. Tento pokyn dal také Prahlāda Mahārāja:

“Moji milí přátelé narození v démonských rodinách, štěstí prožívané při styku těla se smyslovými objekty lze získat v jakékoliv životní podobě jako výsledek našich dřívějších plodonosných činností. Toto štěstí i neštěstí získáme automaticky, aniž bychom o ně museli usilovat.” (Bhāg. 7.6.3) To je dokonalá filozofie ohledně dosahování štěstí.

Skutečné štěstí popisuje Bhagavad-gītā (6.21):

“V duchovně radostném stavu yogī zakouší bezmezné transcendentální štěstí prostřednictvím transcendentálních smyslů. Když dosáhne této úrovně, nevzdálí se již nikdy od pravdy.” Člověk musí vnímat štěstí vyššími smysly, které nejsou výtvory z hmotných prvků. Každý z nás je duchovní bytostí (ahaṁ brahmāsmi) a všichni jsme individuální osoby. Nyní jsou naše smysly zahalené hmotnými prvky a my je z nevědomosti pokládáme za své skutečné smysly. Skutečné smysly jsou však skryté pod hmotným pokryvem. Dehino 'smin yathā dehe — pod obalem z hmotných prvků jsou duchovní smysly. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam — když je odkryjeme, můžeme být s jejich pomocí šťastní. Spokojenost duchovních smyslů je popsána takto: hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Smysly jsou zcela spokojené, jsou-li zaměstnány oddanou službou Hṛṣīkeśovi. Bez tohoto vyššího poznání o smyslovém požitku se člověk může snažit uspokojovat své hmotné smysly, ale nikdy nebude šťastný. Může rozvádět své plány na smyslový požitek a dokonce i získat to, po čem touží, ale jelikož je to na hmotné úrovni, nikdy mu to nepřinese uspokojení.

Podle zásad bráhmanské kultury se má člověk spokojit s tím, co získá bez zvláštního úsilí, a má rozvíjet duchovní vědomí. Pak bude šťastný. Účelem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je šířit toto poznání. Lidé, kterým chybí vědecké duchovní poznání, se mylně domnívají, že členové tohoto hnutí utíkají před skutečností a snaží se vyhnout hmotným činnostem. Pravda je ale taková, že se věnujeme skutečným činnostem, které nám umožňují dosáhnout konečného životního štěstí. Ten, kdo se nenaučí uspokojovat duchovní smysly a bude pokračovat ve vyhledávání hmotného smyslového požitku, nikdy nezíská věčné a blažené štěstí. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.1) proto doporučuje:

Člověk musí podstoupit askezi, aby očistil své bytí a dosáhl nekonečného blaženého života.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti vysvětluje, že samotné slovo hariḥ znamená “ten, kdo bere”. Tomu, kdo se spojí s Harim, Nejvyšší Osobností Božství, Pán odejme všechno utrpení a zpočátku zdánlivě i materiální bohatství, slávu, vzdělání a krásu. Ve Śrīmad- Bhāgavatamu (10.88.8) se píše: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ. Pán řekl Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi: “První milost uděluji oddanému tím, že mu odeberu všechen majetek, zvláště jeho hmotné jmění, jako jsou peníze.” To je zvláštní přízeň, kterou Pán projeví upřímnému oddanému. Pokud upřímný oddaný touží mít Kṛṣṇu víc než cokoliv jiného, ale zároveň je připoutaný k hmotnému jmění, které mu brání rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, Pán mu svou taktikou, kterou chce ukončit jeho připoutanost, všechen majetek odejme. Zde Śukrācārya říká, že tento trpasličí brahmacārī Balimu vezme všechno. Tím naznačuje, že Pán vezme člověku všechno hmotné jmění a také jeho mysl. Když oddaný svou mysl odevzdá u lotosových nohou Kṛṣṇy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ), bude přirozeně schopen obětovat vše pro Jeho uspokojení. Bali Mahārāja byl sice oddaný, ale byl také připoutaný k hmotnému vlastnictví. Pán byl k němu velice laskavý, a proto mu projevil zvláštní přízeň tím, že se zjevil jako Pán Vāmana, aby mu odebral všechno hmotné jmění včetně mysli.

Bali Mahārāja mohl namítnout, že slíbil jen tři kroky země. Śukrācārya však jako učený brāhmaṇa okamžitě pochopil, že se jedná o plán Hariho, který se tam zjevil jako falešný brahmacārī. Slova mūḍha vartiṣyase katham ukazují, že Śukrācārya byl brāhmaṇa z třídy knězů. Tito knězi se zajímají hlavně o odměnu, kterou dostávají od svých žáků. Když tedy Śukrācārya viděl, že Bali Mahārāja riskuje ztrátu všeho majetku, bylo mu jasné, že to přivede do nesnází nejen krále, ale i Śukrācāryovu rodinu, která závisela na Baliho milosti. To je rozdíl mezi vaiṣṇavou a smārta-brāhmaṇou. Smārta-brāhmaṇa se vždy zajímá o hmotný zisk, zatímco vaiṣṇavovi jde pouze o to, aby uspokojil Nejvyšší Osobnost Božství. Z Śukrācāryova výroku plyne, že byl typickým smārta-brāhmaṇou a zajímal se jen o vlastní zisk.

Śukrācārya chtěl Balimu Mahārājovi říci, jak ho Pán Vāmana podvede. “Slíbil jsi Mu tři kroky,” pravil, “ale pouhými dvěma tě připraví o všechno vlastnictví. Jak Mu pak poskytneš místo pro třetí krok?” Śukrācārya nevěděl, jak Pán chrání svého oddaného. Oddaný musí v zájmu služby Pánu riskovat všechno své jmění, ale má vždy zajištěnou ochranu a není nikdy poražen. Śukrācārya si na základě materialistických úvah myslel, že Bali Mahārāja v žádném případě nebude schopen dodržet slib, který brahmacārīnovi, Pánu Vāmanadevovi, dal.

Má-li člověk peníze, śāstry přikazují, aby vše, co nahromadil, rozdělil na pět dílů — jeden díl připadne na náboženství, druhý na dobrou pověst, další na zvětšení bohatství, další na smyslový požitek a poslední na zajištění členů vlastní rodiny. V současnosti však lidé postrádají jakékoliv poznání a utrácejí všechny peníze jen na to, aby uspokojili svoji rodinu. Śrīla Rūpa Gosvāmī nás učil vlastním příkladem: padesát procent svého jmění použil pro Kṛṣṇu, dvacet pět procent pro sebe a dvacet pět pro členy své rodiny. Hlavním cílem každého člověka by měl být pokrok ve vědomí Kṛṣṇy, v čemž budou dharma, artha i kāma zahrnuty. Rovněž rodinní příslušníci však očekávají nějaký zisk, a proto i je by měl uspokojit částí majetku, který nahromadil. Tak zní pokyny śāster.

Tato śloka vysvětluje, že ve vztahu k hmotnému tělu nemůže být ani skutečná pravda bez doteku nepravdy. Māyāvādīni říkají: brahma satyaṁ jagan mithyā — “Duchovní duše je pravda a vnější energie je nepravda.” Filozofové vaišnavské školy ale s māyāvādskou filozofií nesouhlasí. I kdybychom pro účel diskuse přijali, že hmotný svět je nepravdivý, živá bytost v zajetí iluzorní energie se z něho nemůže dostat bez pomoci těla. Bez těla nemůže nikdo praktikovat náboženství ani spekulovat o filozofické dokonalosti. Květ a plod (puṣpa-phalam) je tedy třeba získat jako úrodu těla. Bez jeho pomoci zůstane tento plod nedosažitelný. Vaišnavská filozofie proto doporučuje princip yukta-vairāgya. Člověk by neměl věnovat veškerou pozornost starosti o tělo, ale zároveň by neměl svou péči o něj zanedbávat. Dokud tělo existuje, dává nám možnost důkladně studovat védské pokyny, a tak na konci života dosáhnout dokonalosti. To vysvětluje Bhagavad-gītā (8.6): yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram. Zkouška nastane v době smrti. Z toho vyplývá, že i když je tělo dočasné a není věčné, může nám poskytnout tu nejlepší službu, díky níž můžeme přivést svůj život k dokonalosti.

Śrīla Rūpa Gosvāmī v této souvislosti říká:

“Odříkání toho, kdo odmítá různé věci, aniž by věděl, jaký mají vztah ke Kṛṣṇovi, není úplné.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.266) Když je tělo zaměstnané službou Pánu, nemá se pokládat za hmotné. Někteří lidé nechápou nehmotnou povahu těla duchovního mistra. Śrīla Rūpa Gosvāmī však učí: prāpañcikatayā buddhyā hari-sambandhi-vastunaḥ. Tělo plně zaměstnané službou Kṛṣṇovi by se nemělo přehlížet jako něco hmotného. Odříkání člověka, který ho přehlíží, je falešné. Pokud není tělu věnována patřičná péče, zhroutí se a odumře jako vyvrácený strom, který již nikdy neponese květy a plody. Védy proto prohlašují:

Činnosti konané s pomocí těla pro uspokojení Absolutní Pravdy (oṁ tat sat) nejsou v žádném případě dočasné, třebaže je provádí dočasné tělo. Naopak — tyto činnosti jsou věčné. Proto je třeba o tělo náležitě pečovat. Jelikož je dočasné, a nikoliv trvalé, nelze ho vystavovat nebezpečí, že ho sežere tygr nebo zabije nepřítel. Je třeba podnikat všechny nezbytné kroky pro jeho ochranu.

Bali Mahārāja chtěl dát vše Vāmanadevovi, který přišel jako žebrák, ale Śukrācārya jakožto jeho rodinný guru v pokrevní posloupnosti nemohl jeho slib dobře ocenit. Uvedl védský důkaz, že člověk nemá dát chudákovi vše. Když ho nějaký chudák požádá o milodar, má zalhat a říci: “Všechno, co jsem měl, jsem ti dal. Nic víc už nemám.” Neměl by mu dát všechno. Slovo oṁ ve skutečnosti zastupuje Absolutní Pravdu, oṁ tat sat. Oṁkāra osvobozuje od veškeré připoutanosti k penězům, které se mají utrácet v zájmu Nejvyššího. Tendencí moderní civilizace je rozdávat peníze chudým. Taková dobročinnost nemá žádnou duchovní hodnotu, protože prakticky vidíme, že navzdory úsilí tolika nemocnic, nadací a jiných institucí pro chudé i nadále třída chudých existuje, což je dáno třemi kvalitami hmotné přírody. Ani množství charitativních ústavů chudobu ve společnosti nevymýtí. Proto je zde doporučeno: bhikṣave sarvam oṁ kurvan nālaṁ kāmena cātmane. Dávat všechno žebrákům není správné.

Nejlepší řešení nabízí hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Toto hnutí je k chudákům vždy vlídné — nejen tím, že jim dává najíst, ale také proto, že je učí, jak si být vědomi Kṛṣṇy. Z toho důvodu otevíráme stovky a tisíce středisek pro ty, kdo jsou chudí jak po stránce peněz, tak i co se týče poznání. Seznamujeme je s vědomím Kṛṣṇy a napravujeme jejich charakter tím, že je učíme vyhýbat se nedovolenému sexu, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování. To jsou ty nejhříšnější činnosti, kvůli kterým lidé trpí život za životem. Nejlepším využitím peněz je otevřít takové středisko, kam mohou všichni přijít a napravovat svůj charakter. Mohou žít pohodlně, aniž by tělu upírali jeho potřeby, ale po duchovní stránce usměrněně, a tak budou šťastní a ušetří čas na rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Když má někdo peníze, neměl by je promrhat, ale měl by je využít k šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby celá lidská společnost žila ve štěstí a blahobytu s vyhlídkami na návrat domů, zpátky k Bohu. Odpovídající védská mantra zní:

Žebráci o sobě vždy tvrdí, že nic nemají, což je pro ně výhodné, neboť jim to zajišťuje, že své peníze neztratí a budou stále vzbuzovat pozornost a soucit druhých a něco od nich dostávat. To je však také odsouzeno. Pokud člověk cílevědomě pokračuje v tomto profesionálním žebrání, je pokládán za mrtvého, i když ještě dýchá — anebo podle jiného vysvětlení by měl být takový lhář zabit, dokud ještě dýchá. Védský pokyn v této souvislosti zní: athaitat pūrṇam abhyātmaṁ yan neti sa yat sarvaṁ neti brūyāt pāpikāsya kīrtir jāyate. sainaṁ tatraiva hanyāt. Jestliže někdo stále předstírá, že nic nemá, a získává peníze žebráním, zaslouží si smrt (sainaṁ tatraiva hanyāt).