Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na to, že Bali Mahārāja se v kritickém okamžiku odmlčel. Jak mohl neuposlechnout pokyn svého duchovního mistra? Povinností rozvážné osoby, jako je Bali Mahārāja, je bez váhání přijmout nařízení duchovního mistra a jednat podle jeho rad. Bali Mahārāja však rovněž zvážil, zda Śukrācārya ještě mohl být považován za duchovního mistra, protože se odchýlil od povinností gurua. Podle śāstry je povinností gurua dovést svého žáka zpátky domů, zpátky k Bohu. Jestliže toho není schopen a žákovi návrat k Bohu místo toho znesnadňuje, nemá být guruem. Gurur na sa syāt (Bhāg. 5.5.18). Nikdo se nemá stát duchovním mistrem, neumožní-li svému žáku dělat pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Cílem života je stát se oddaným Pána Kṛṣṇy, a tak se osvobodit ze zajetí hmotné existence (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna). Duchovní mistr žákovi pomáhá dosáhnout tohoto stádia rozvíjením vědomí Kṛṣṇy. Śukrācārya nyní Balimu Mahārājovi poradil, aby odmítl splnit slib, který Vāmanadevovi dal. Za těchto okolností tedy Bali Mahārāja usoudil, že pokud neuposlechne pokyn duchovního mistra, neponese za to vinu. Hluboce o tom uvažoval — zda přijmout radu svého duchovního mistra, nebo nezávisle udělat vše, co potěší Nejvyšší Osobnost Božství. Vzal si proto nějaký čas na rozmyšlenou. Je řečeno: tūṣṇīṁ bhūtvā kṣaṇaṁ rājann uvācāvahito gurum. Po zralé úvaze se rozhodl, že Pána Viṣṇua je třeba uspokojit za všech okolností, dokonce i za cenu neuposlechnutí gurua, jehož rada je v rozporu s touto zásadou.

Toho, kdo je pokládán za gurua, ale staví se proti principu viṣṇu-bhakti, nelze za gurua přijímat. Jestliže někdo takového gurua omylem přijal, měl by ho odmítnout. Tento guru je popsán v Mahābhāratě (Udyoga 179.25):

Śrīla Jīva Gosvāmī doporučil nevhodného gurua nebo rodinného kněze v roli gurua zavrhnout a přijmout řádného, pravého gurua.

“Učený brāhmaṇa, který zná všechna odvětví védského poznání, se nemůže stát duchovním mistrem, pokud sám není vaiṣṇavou. Naproti tomu vaiṣṇava může být duchovním mistrem i v případě, že se narodil v rodině nižší společenské třídy.” (Padma Purāṇa)

Závažná odpověď, kterou Bali Mahārāja Śukrācāryovi dal, má hluboký význam. Śukrācārya zdůrazňoval, že nesmí být ohroženy hmotné prostředky pro získávání živobytí ani hmotná sláva, smyslový požitek a hospodářský rozvoj. Tato starost je prvořadou povinností muže ve stavu hospodáře; zvláště toho, který klade důraz na hmotný život. V současném věku Kali je tato myšlenka velmi rozšířená. Nikdo není připravený přijmout jakékoliv náboženské zásady, které by narušily jeho hmotné pohodlí. Śukrācārya jakožto obyvatel tohoto hmotného světa neznal zásady oddaného. Oddaný je odhodlaný sloužit Nejvyššímu Pánu k Jeho naprosté spokojenosti. Vše, co toto odhodlání narušuje, je třeba důsledně odmítnout. To je zásada bhakti. Ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyasya varjanam (Hari-bhakti-vilāsa 11.417). Pro vykonávání oddané služby je třeba přijmout jen to, co je příznivé, a odmítnout vše nepříznivé. Bali Mahārāja měl příležitost odevzdat veškeré vlastnictví lotosovým nohám Pána Vāmanadeva, ale Śukrācārya vznesl hmotnou námitku, kterou chtěl jeho oddanou službu překazit. Za daných okolností se Bali Mahārāja rozhodl, že podobným překážkám je třeba se rozhodně vyhnout. Jinými slovy — okamžitě se rozhodl odmítnout Śukrācāryovu radu a plnit svou povinnost. Dal tedy všechno své vlastnictví Pánu Vāmanadevovi.

Bali Mahārāja již dříve dostal požehnání od svého děda, Prahlāda Mahārāje. Byl tedy čistým oddaným, přestože se narodil v rodině démonů. Vysoce pokročilí oddaní jsou dvojího druhu: sādhana-siddha a kṛpā-siddha. Sādhana-siddha je ten, kdo se stal oddaným pravidelným dodržováním usměrňujících zásad śāster podle pokynů duchovního mistra. Ten, kdo pravidelně vykonává oddanou službu, zaručeně časem dosáhne dokonalosti. Existují však ještě jiní oddaní, kteří se možná ani nezhostili všech požadovaných detailů oddané služby, ale kteří okamžitě dosáhli dokonalosti v podobě čisté oddané služby na základě zvláštní milosti gurua a Kṛṣṇy — duchovního mistra a Nejvyšší Osobnosti Božství. Příkladem těchto oddaných jsou yajña-patnī, Mahārāja Bali a Śukadeva Gosvāmī. Yajña-patnī byly manželky obyčejných brāhmaṇů provádějících materialistické obřady. Tito brāhmaṇové — i když velmi učení a pokročilí ve studiu Véd — nemohli získat milost Kṛṣṇy a Balarāma, zatímco jejich manželky dosáhly úplné dokonalosti v oddané službě, přestože to byly ženy. Také Vairocani, Bali Mahārāja, dostal milost Prahlāda Mahārāje, a jeho milostí také získal přízeň Pána Viṣṇua, který se před ním zjevil jako žebrající brahmacārī. Stal se tedy kṛpā-siddhou zvláštní milostí gurua i Kṛṣṇy. Caitanya Mahāprabhu potvrzuje účinnost této milosti: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja (Cc. Madhya 19.151). Bali Mahārāja získal milostí Prahlāda Mahārāje semínko oddané služby, a když vzklíčilo, v době příchodu Pána Vāmanadeva sklidil nejvyšší plod této služby — lásku k Bohu (premā pum-artho mahān). Bali Mahārāja si neustále udržoval oddanost Pánu, a jelikož byl očištěn, Pán se mu zjevil. Díky své čisté lásce k Pánu se král ihned rozhodl: “Tomuto bráhmanskému trpaslíkovi dám vše, oč mě požádá.” To je znamení lásky. Z toho důvodu je Bali Mahārāja uznáván jako ten, kdo dosáhl nejvyšší dokonalosti oddané služby na základě zvláštní milosti.

Na povrchu Země existuje mnoho velkých hor a moří, které jsou nesmírně těžké, ale matka Země je bez potíží unese. Cítí se však velmi přetížená, když nese byť jen jediného lháře. Je řečeno, že v Kali- yuze je lhaní běžnou záležitostí: māyaiva vyāvahārike (Bhāg. 12.2.3). Dokonce i ve zcela běžném jednání jsou lidé zvyklí neustále lhát. Nikdo není ušetřen reakcí za hříchy v podobě lhaní. Za těchto okolností si můžeme představit, jak je Země přetížená — a nejen ona, ale i celý vesmír.

Slovo vipra znamená “brāhmaṇa” a rovněž “důvěrný”. Bali Mahārāja se důvěrně rozhodl Pána Vāmanadeva bez diskuse obdarovat, ale toto rozhodnutí by ranilo srdce asurů a jejich duchovního mistra, Śukrācāryi, a proto promluvil dvojsmyslně. Jako čistý oddaný se již rozhodl dát všechnu zemi Pánu Viṣṇuovi.

Bali Mahārāja byl připraven dát Pánu Viṣṇuovi všechno a Śukrācārya jakožto profesionální kněz zřejmě plný úzkosti čekal, co udělá. Pochyboval, zda vůbec někdy v historii nastal takový případ, kdy dal člověk jako milodar všechno, co měl. Bali Mahārāja však uvedl názorné příklady Mahārāje Śibiho a Mahārāje Dadhīciho, kteří se pro blaho lidu vzdali svých životů. Je bezesporu, že člověk lpí na všem hmotném — zvláště na zemi, která mu patří — ale země a ostatní vlastnictví mu jsou v době smrti násilím odebrány. Bhagavad-gītā uvádí: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham. Pán se Balimu Mahārājovi osobně zjevil, aby mu vzal vše, co měl, a králi se tedy dostalo toho štěstí, že mohl Pána spatřit tváří v tvář. Neoddaní však Pána tváří v tvář vidět nemohou; těm se Pán zjeví jako smrt a vezme jim všechno jejich vlastnictví násilím. Když je tomu tak, proč bychom se neměli se svým jměním rozloučit a vydat ho Pánu Viṣṇuovi pro Jeho uspokojení? Śrī Cāṇakya Paṇḍita v této souvislosti říká: san-nimitte varaṁ tyāgo vināśe niyate sati (Cāṇakya-śloka 36). Naše peníze a jmění nám tak jako tak nezůstanou — nějakým způsobem o ně budem stejně připraveni. Proto, dokud je máme, je lépe je použít jako dar pro vznešené účely. Bali Mahārāja tedy nařízení svého takzvaného duchovního mistra odmítl splnit.

Cāṇakya Paṇḍita v této souvislosti také říká (Cāṇakya-śloka 34): āyuṣaḥ kṣaṇa eko 'pi na labhya svarṇa-koṭibhiḥ. Život je nesmírně krátký, ale pokud během něho dokážeme udělat něco, čím zvětšíme svoji slávu, můžeme žít dalších mnoho miliónů let. Bali Mahārāja se proto rozhodl neuposlechnout nařízení svého duchovního mistra, který chtěl, aby odmítl splnit svůj slib Vāmanadevovi. Místo toho se rozhodl darovat zemi podle daného slibu a být věčně oslavovaný jako jeden z dvanácti mahājanů (balir vaiyāsakir vayam).

Mnoho kṣatriyů položilo na bojišti život za svůj národ, ale stěží lze najít někoho, kdo dal všechen svůj nahromaděný majetek jako milodar někomu, kdo toho byl hoden. Bhagavad-gītā (17.20) uvádí:

“Milodar daný z povinnosti, bez očekávání odplaty, ve správný čas, na správném místě a osobě, která ho je hodna, patří do kvality dobra.” Milodar daný na správném místě se tedy nazývá sāttvika. A ještě výše než takový milodar na úrovni kvality dobra se řadí transcendentální milodar, kdy je vše obětováno v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství. Vāmanadeva, Nejvyšší Osobnost Božství, přišel k Balimu Mahārājovi pro almužnu. Kde je možné získat takovou příležitost k darování milodaru? Bali Mahārāja se proto bez váhání rozhodl dát Pánovi vše, co si bude přát. Příležitostí položit život na bojišti může být mnoho, ale příležitost, jako je tato, se sotva kdy naskytne.

Jestliže někdo zchudne tím, že utratí peníze obchodováním, hazardem a za prostitutky nebo omamné látky, nikdo ho nebude chválit, ale pokud zchudne tím, že daruje všechen svůj majetek jako milodar, bude uctívaný po celém světě. A je-li navíc hrdý na to, že své vlastnictví daroval na dobré účely, pak je jeho chudoba vítaným a příznivým znakem vznešené osobnosti. Bali Mahārāja se rozhodl, že i když ho darování všeho Vāmanadevovi uvrhne do chudoby, bude mu takový osud milejší.

Pán Śiva prohlásil:

I když Védy obsahují pokyny k uctívání mnoha polobohů, Pán Viṣṇu je Nejvyšší Osoba a uctívat Ho je konečným cílem života. Védská instituce varṇāśrama uspořádává společnost tak, aby připravila každého pro uctívání Pána Viṣṇua.

“Nejvyšší Osobnost Božství, Pána Viṣṇua, je třeba uctívat řádným plněním předepsaných povinností své varṇy a āśramu. Neexistuje jiný způsob, jak Nejvyšší Osobnost Božství uspokojit.” (Viṣṇu Purāṇa 3.8.9) Každý musí z konečného hlediska uctívat Pána Viṣṇua, a proto varnášramský systém třídí společnost na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiṣyi, śūdry, brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny. Bali Mahārāja obdržel dokonalé vzdělání o oddané službě od svého děda Prahlāda Mahārāje, a proto pokaždé věděl, jak má jednat. Nikdo ho nemohl zmást; ani osoba, která byla shodou okolností jeho takzvaným duchovním mistrem. To je známka úplné odevzdanosti. Bhaktivinoda Ṭhākura řekl:

Když se člověk odevzdá Pánu Viṣṇuovi, musí být připravený jednat podle Jeho nařízení za všech okolností, ať ho Pán zabíjí, nebo chrání. Pána Viṣṇua je nutné uctívat v každé situaci.

Kdyby Pán Viṣṇu přišel za Balim Mahārājem ve své původní podobě a o něco ho požádal, Bali by Jeho žádost jistě neodmítl. Pán si však chtěl se svým oddaným užít trochu legrace, a proto ze sebe učinil brāhmaṇu-brahmacārīna a přišel Baliho Mahārāje poprosit jen o tři kroky země.

Baliho prohlášení, že Viṣṇu padne zabit, nelze chápat v přímém smyslu, neboť Viṣṇua nikdo zabít nemůže. Pán Viṣṇu může zabít každého, ale Jeho zabít nelze. Slovo “padne” tedy znamená, že se usídlí v srdci Baliho Mahārāje. Pána Viṣṇua porazí oddaný svou oddanou službou, ale jinak Ho nikdo nemůže porazit.

Chování Baliho Mahārāje se lišilo od chování jeho duchovního mistra Śukrācāryi tím, že Bali Mahārāja již vyvinul lásku k Bohu, zatímco Śukrācārya jakožto pouhý kněz konající rutinní obřady nikoliv. Śukrācāryu proto Nejvyšší Pán nikdy neinspiroval k tomu, aby rozvíjel oddanou službu. Pán sám prohlašuje v Bhagavad-gītě (10.10):

“Těm, kteří Mi neustále s láskou slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

Oddané, kteří s vírou a láskou vykonávají oddanou službu, inspiruje přímo Nejvyšší Osobnost Božství. Vaiṣṇavové se nikdy nestarají o smārta- brāhmaṇy. Proto Śrīla Sanātana Gosvāmī sestavil Hari-bhakti-vilāsu, aby poskytl vedení vaiṣṇavům, kteří nikdy nenásledují smārta-vidhi. Nejvyšší Pán sice sídlí v srdci každého, ale ten, kdo není vaiṣṇava a nevykonává oddanou službu, vhodné rady, jak se může vrátit domů, zpátky k Bohu, nedostává. Tyto pokyny jsou určeny pouze oddaným. Slovo daiva-prahitaḥ, “na popud Nejvyššího Pána”, je zde tedy důležité. Śukrācārya měl povzbudit Baliho Mahārāje, aby dal Pánu Viṣṇuovi vše. To by bylo známkou lásky k Nejvyššímu Pánu. On to však neučinil; naopak — chtěl svého oddaného žáka potrestat prokletím.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Bali Mahārāja nebyl paṇḍita-mānī neboli člověk, který se lživě prohlašuje za učeného; byl spíše paṇḍita-mānya-jñaḥ — ten, kdo je tak učený, že ho všichni ostatní učenci uctívají. Díky své učenosti se mohl vzepřít i nařízení svého takzvaného duchovního mistra. Neměl strach z žádné podoby hmotné existence. Ten, o koho se stará Pán Viṣṇu, nemusí dbát na nikoho jiného. Bali Mahārāja nemohl být nikdy připraven o veškeré bohatství. Bohatství, které dává Nejvyšší Osobnost Božství, nelze srovnávat s bohatstvím získaným prostřednictvím karma-kāṇḍy. Jinými slovy — když oddaný hodně zbohatne, rozumí se, že je to dar Nejvyšší Osobnosti Božství. O toto bohatství nikdy nepřijde, zatímco bohatství získané materialistickým jednáním může být ztraceno každým okamžikem.

Ārjavam — přímočarost či upřímnost — je nezbytnou vlastností každého brāhmaṇy i vaiṣṇavy. Vaiṣṇava automaticky získává všechny vlastnosti brāhmaṇy.

Každý vaiṣṇava by měl mít bráhmanské vlastnosti, jako je satya, śama, dama, titikṣā a ārjava. Jeho charakter musí být prostý jakékoliv dvojakosti. Když Bali Mahārāja projevil neochvějnou víru a oddanost lotosovým nohám Pána Viṣṇua, všichni obyvatelé vyšší planetární soustavy to vysoce ocenili.

Bali Mahārāja chtěl dát Pánu Vāmanadevovi milodar, ale Pán zvětšil svoje tělo tak, aby Balimu ukázal, že vše ve vesmíru se již nachází v Jeho těle. Nejvyšší Osobnosti Božství ve skutečnosti nikdo nemůže nic dát, protože Pán je již úplný ve všech ohledech. Někdy můžeme vidět oddaného, jak Ganze obětuje vodu z Gangy. Poté, co se v ní vykoupal, nabere do dlaně vodu a vylije ji zpátky. Ganga tím, že z ní nabral plnou dlaň vody, nic neztrácí, ani se tím, že do ní plnou dlaň vody zase vylije, nijak nezvětší. Takovým obětováním se však oddaný proslaví jako oddaný matky Gangy. Když obětujeme s vírou a oddaností cokoliv, obětovaná věc nám nepatří, ani nezvětší bohatství Nejvyšší Osobnosti Božství. Avšak ten, kdo obětuje všechno své vlastnictví, se stane uznávaným oddaným. V této souvislosti se uvádí příklad, že když je někdo ozdoben girlandou a santálovou pastou, jeho odraz v zrcadle rázem také zkrásní. Původním zdrojem všeho je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který je původním zdrojem i nás všech. Je-li tedy Nejvyšší Pán ozdoben, jsou ozdobeni i Jeho oddaní a všechny živé bytosti.

V Bhagavad-gītě Nejvyšší Osobnost Božství říká: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — Kṛṣṇa je původem všeho. Vāsudevaḥ sarvam iti — Kṛṣṇa je vším. Mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ — vše spočívá v těle Pána, ale Pán přesto není všude. Māyāvādští filozofové si myslí, že jelikož se Nejvyšší Osobnost Božství, Absolutní Pravda, stala vším, nemá již oddělenou existenci. Jejich filozofie, zvaná advaita-vāda, však ve skutečnosti není správná. Zde Bali Mahārāja viděl vesmírné tělo Osobnosti Božství, a to bylo viděným. Platí tedy dvaita- vāda — vždy existují dvě entity: vidící a viděná. Vidící je částí celku, ale nevyrovná se mu. Pozorovatel je s celkem také totožný, ale je jenom částí, a proto nikdy nemůže být úplným celkem. Tato acintya-bhedābheda — současná totožnost a odlišnost — je dokonalou filozofií, kterou hlásal Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Zde je popsána stavba vesmíru ve vztahu k Pánově gigantické vesmírné podobě. Studium vesmírné podoby začíná u chodidel. Nad chodidly jsou nárty, nad nárty lýtka, nad lýtky jsou kolena a nad koleny stehna. Zde jsou tedy jedna po druhé popsány části vesmírného těla. Kolena jsou sídlem ptáků a nad nimi jsou různé druhy vzduchu. Ptáci mohou létat nad horami a ještě výše existuje vzduch v různých podobách.

Někdo může namítat: “Bali Mahārāja slíbil Vāmanadevovi jenom zemi, kterou překročí. Proč tedy Pán Vāmanadeva zabral i nebe?” Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti říká, že kroky zahrnují všechno směrem dolů i nahoru. Když člověk stojí, přirozeně zabírá určitou část nebe, a také určitou část země, kterou má pod nohama. Když tedy Nejvyšší Pán svým tělem zabral celé nebe, nebylo to nic neobvyklého.

Když Pánův krok přesáhl všechny loky, včetně Maharloky, Janaloky, Tapoloky a Satyaloky, Jeho nehty prorazily obal vesmíru. Vesmír je obalený pěti hmotnými prvky (bhūmir āpo 'nalo vāyuḥ kham). Śāstra uvádí, že tyto prvky tvoří vrstvy, z nichž každá je desetkrát silnější než ta předchozí. Pánovy nehty však pronikly všemi těmito vrstvami a vytvořily otvor vedoucí do duchovního světa. Tímto otvorem vtekla do hmotného světa voda Gangy, a proto je řečeno: pada-nakha-nīra-janita-jana-pāvana (Daśāvatāra-stotra 5). Díky tomu, že Pán prorazil otvor v obalu vesmíru, se voda Gangy dostala do hmotného světa, aby vysvobodila všechny pokleslé duše.