Pán Kṛṣṇa přijíždí do Dvāraky

Milovaný Pán odjel ze Své vzkvétající metropole Dvāraky kvůli bitvě na Kurukṣetře a byl pryč již povážlivě dlouhou dobu, a všech obyvatel se proto zmocnil smutek z odloučení. Když Pán sestupuje na Zemi, přicházejí s Ním také Jeho věční společníci, stejně jako krále doprovází jeho družina. Tito společníci Pána jsou věčně osvobozené duše a pro svoji intenzívní lásku k Němu nesnesou odloučení od Pána ani na chvíli. Obyvatelé Dvāraky proto byli sklíčeni a očekávali Pánův příjezd každým okamžikem. Zvuk Jeho lastury ohlašující Pánův příjezd jim přinesl velikou úlevu a nadšení. Ještě více toužili po tom, aby už Pána viděli mezi sebou a všichni začali připravovat náležité přivítání. To jsou známky spontánní lásky k Bohu.

To, že bílá lastura zčervenala dotekem Pánových rtů, je významným duchovním symbolem. Pán je zcela duchovní a hmota znamená nevědomost ohledně této duchovní existence. Pro duchovně osvíceného žádná hmota neexistuje, a tohoto duchovního osvícení lze dosáhnout okamžitě stykem s Nejvyšším Pánem Śrī Kṛṣṇou. Pán je přítomný v každé částici celého stvoření a může zjevit Svoji přítomnost v každém. Vroucí láskou k Pánu a oddanou službou — jinými slovy, duchovním stykem s Pánem — vše duchovně zčervená jako lastura v Pánově sevření, a paramahaṁsa neboli nejinteligentnější osoba pak hraje roli labutě, která se potápí ve vodách duchovní blaženosti, věčně ozdobená lotosovým květem Pánových nohou.

Jak jsme již vysvětlili, všichni obyvatelé Dvāraky, kteří žili v době, kdy byl Pán Kṛṣṇa přítomný na této planetě Zemi, byli osvobozené duše a sestoupili s Pánem jako Jeho doprovod. Všichni velice dychtili po setkání s Pánem, přestože díky duchovnímu styku nebyli od Něho nikdy odloučeni. Stejně jako gopī ve Vṛndāvanu myslely na Kṛṣṇu, když byl pryč z vesnice pást krávy, tak i obyvatelé Dvāraky byli všichni ponořeni do myšlenek na Pána, když odešel do bitvy na Kurukṣetře. Jeden známý spisovatel v Bengálsku usoudil, že Kṛṣṇa ve Vṛndāvanu, Kṛṣṇa v Mathuře a Kṛṣṇa ve Dvārace jsou různé osobnosti. Tento závěr nemá z dějinného hlediska žádné opodstatnění. Kṛṣṇa z Kurukṣetry a Kṛṣṇa ze Dvāraky jsou jedna a táž osobnost.

Obyvatelé Dvāraky tedy upadli do melancholie, když Pán nebyl v transcendentálním městě přítomný, stejně jako se nás zmocní melancholie v noci, když není přítomné slunce. Zvuk, který ohlašoval příjezd Pána Kṛṣṇy, byl něco jako ranní ohlášení východu slunce. Všichni lidé z Dvāraky tedy procitli z dřímoty, neboť se rozednilo příchodem Kṛṣṇy, a všichni pospíchali k Němu, jen aby Ho spatřili. Oddaní Pána neznají nikoho jiného jako svého ochránce.

Tento zvuk Pána je s Pánem totožný, jak jsme se již snažili objasnit vysvětlením Jeho neduálního postavení. Náš současný stav hmotného bytí je vždy naplněný strachem. Strach je pro nás tím největším ze čtyř problémů hmotného bytí, jimiž jsou problém jídla, úkrytu, strachu a hledání sexuálního partnera. Máme vždy strach z toho, že nevíme, jaký bude náš další problém. Celé hmotné bytí je plné problémů, a strach je proto vždy na prvním místě. To je způsobeno naším stykem s iluzorní energií Pána zvanou māyā neboli s vnější energií. Všechen strach se však ztrácí, jakmile zaslechneme zvuk Pána, který představuje Jeho svaté jméno, jak ho opakoval Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu následujícími šestnácti slovy:

Můžeme využít tohoto zvuku a osvobodit se od všech hrozivých problémů hmotného bytí.

Svrchovaný Pán Kṛṣṇa je zde označený jako ātmārāma. Je soběstačný a nepotřebuje hledat štěstí někde jinde mimo Sebe Samého. Je soběstačný, protože Jeho samotnou transcendentální existenci tvoří úplná blaženost. Existuje věčně; je vševědoucí a všeblažený. Nepotřebuje proto žádné dary, ať jsou jakkoliv hodnotné. Jelikož je však příznivcem všech, přijímá od každého vše, co Mu kdo nabízí v čisté oddané službě. Nepotřebuje tyto věci; vždyť nejsou ničím jiným než výtvorem Jeho energie. Nabízení darů Pánu se zde přirovnává k nabízení lampy při uctívání boha Slunce. Veškerý oheň a záře je pouze emanací sluneční energie, a přesto je nezbytné obětovat při uctívání Slunci lampu. Bůh Slunce bývá uctíván s určitými požadavky ze strany uctívatelů, ale v oddané službě Pánu se nevyskytují požadavky ani z jedné strany. Vše je projevem čisté lásky mezi Pánem a oddaným.

Pán je nejvyšší otec všech živých bytostí, a proto ti, kteří si jsou tohoto živého vztahu s Bohem vědomi, mohou vznášet k otci synovské požadavky, a otec takovým poslušným synům s radostí jejich požadavky vyplní, aniž musejí smlouvat. Pán je jako strom přání a Jeho bezpříčinnou milostí od Něho může každý dostat cokoliv. Jako nejvyšší otec Pán však samozřejmě nedává čistému oddanému to, co by mu překáželo v jeho oddané službě. Osoby zaměstnané v oddané službě Pánu může Jeho transcendentální přitažlivost povznést na úroveň čisté oddané služby.

Svrchovaný Pán je Śrī Kṛṣṇa. Potvrzuje to Bhagavad-gītā, Brahma-saṁhitā a další autorizovaná védská písma. Nikdo Mu není roven a nikdo není větší než On — to je výrok veškerých písem. Čas a prostor mají vliv na závislé živé bytosti, které jsou nedílnými součástmi Nejvyššího Pána. Živé bytosti jsou ovládaný Brahman, zatímco Nejvyšší Pán je ovládající Absolutní. Jakmile na tuto zřejmou skutečnost zapomeneme, ihned se nacházíme v iluzi a jsme vystaveni trojímu strádání, jako kdybychom byli v husté temnotě. Čistým vědomím živé bytosti je vědomí Boha, se kterým se Mu pak tato bytost klaní za každých okolností.

Všedobrý Pán, Osobnost Božství, jako stvořitel vesmíru plánuje dobro pro všechny dobré živé bytosti. Pán radí dobrým živým bytostem, aby se držely Jeho dobrých pokynů — tím dosáhnou úspěchu ve všech oblastech života. Není třeba uctívat žádné jiné božstvo než je Pán. Pán je všemocný, a je-li spokojený s naší odevzdaností Jeho lotosovým nohám, může nám udělit všechna možná požehnání pro úspěch jak ve hmotném, tak v duchovním životě. Co se týče dosažení duchovní existence, je lidská podoba příležitostí pro každého, aby pochopil svůj věčný vztah s Bohem. Náš vztah s Ním je věčný a nemůže být přerušen ani zničen. Může být pouze na nějaký čas zapomenutý, ale zároveň může být také milostí Pána oživený, pokud následujeme Jeho příkazy, které jsou zjevené v písmech všech dob a všech zemí.

Pána v Jeho věčné osobní podobě mohou vidět pouze čistí oddaní. Pán není v žádném případě neosobní. Je Nejvyšší Absolutní Osobností Božství a oddaná služba umožňuje Osobně Ho spatřit tváří v tvář, což nemohou ani obyvatelé vyšších planet. Když se Brahmājī a další polobozi chtěli poradit s Pánem Viṣṇuem, úplnou částí Pána Kṛṣṇy, museli čekat na břehu mléčného oceánu, kde Pán Viṣṇu leží na Bílé Zemi (Śvetadvīpu). Tento mléčný oceán a planeta Śvetadvīp jsou obdobou Vaikuṇṭhaloky v tomto vesmíru. Ani Brahmājī, ani polobozi jako Indra nemohou na tento ostrov Śvetadvīp vstoupit, ale mohou stát na břehu mléčného oceánu a předat Pánu Viṣṇuovi, který se jmenuje Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, svůj vzkaz. Mohou tedy vidět Pána jen zřídkakdy, ale obyvatelé Dvāraky Ho mohli Jeho milostí vidět tváří v tvář, jelikož to byli čistí oddaní beze stopy hmotného znečištění v podobě plodonosných činností a empirických filozofických spekulací. To je původní postavení živých bytostí, a lze ho dosáhnout oživením našeho přirozeného životního stavu, který objevíme jedině v oddané službě.

Všichni jsme pyšní na své hmotné smysly, a provádíme s nimi pokusy, které mají určit existenci Boha. Ale zapomínáme, že naše smysly samy o sobě nejsou absolutní. Mohou pracovat pouze za určitých podmínek. Například naše oči: dokud svítí slunce, jsou do určité míry užitečné; ale bez slunečního svitu jsou zbytečné. Pán Śrī Kṛṣṇa, jakožto původní Pán a Nejvyšší Pravda, se přirovnává ke slunci. Bez Něho je všechno naše poznání buď nepravé nebo částečné. Opakem slunce je tma a stejně tak opakem Kṛṣṇy je māyā neboli iluze. Oddaní Pána vidí vše ze správné perspektivy díky světlu, které pochází od Pána Kṛṣṇy. Pánovou milostí není čistý oddaný nikdy v temnotě nevědomosti. Je tedy nutné, abychom byli vždy v dohledu Pána Kṛṣṇy, a tak mohli vidět sebe samotné a Pána s Jeho různými energiemi. Stejně jako nemůžeme nic vidět bez slunce, tak také nemůžeme vidět ani sami sebe bez skutečné přítomnosti Pána. Bez Něho je veškeré naše poznání zastřené iluzí.

Přitažlivost Pána Kṛṣṇy je tak mocná, že koho jednou upoutá, nikdy nesnese odloučení od Něho. Proč? Protože všichni jsme s Ním věčně spojení jako sluneční paprsky jsou věčně spojené se sluncem. Sluneční paprsky jsou částice slunečního záření. Slunce a jeho paprsky tedy od sebe nelze oddělit. Mraky je mohou oddělit dočasně a uměle, ale jakmile se rozplynou, paprsky v přítomnosti slunce opět projevují svoji přirozenou zář. Stejně tak živé bytosti, které jsou molekulární částice duchovního celku, odděluje od Pána umělé zakrytí māyi, iluzorní energie. Tuto iluzorní energii neboli závoj zvaný māyā je třeba odhrnout, a jakmile k tomu dojde, živá bytost může vidět Pána tváří v tvář a všechny její strasti okamžitě zmizí. Každý z nás se chce zbavit utrpení, ale nikdo neví jak. Zde je dané řešení, a je na nás, zda ho přijmeme nebo odmítneme.

Nāgaloka se nalézá níže než planeta Země a sluneční paprsky tam mají špatný přístup. Temnotu na této planetě rozptylují záblesky světla z drahokamů, které mají na svých hlavách Nāgové (nebeští hadi) a říká se, že pro požitek Nāgů tam jsou nádherné zahrady, potoky atd. V tomto verši se také dozvídáme, že tamní obyvatelé vše dobře chrání. Dvārakā byla rovněž dobře ochraňována potomky Vṛṣṇiho, kteří byli stejně mocní jako Pán; alespoň do té míry, nakolik projevil Svoji sílu zde na Zemi.

Dokonalost lidské civilizace je možná tehdy, když se přírodních darů užívá přirozeným způsobem. Jak se zde dozvídáme z popisu bohatství Dvāraky, město obklopovaly květinové zahrady a ovocné sady s vodními nádržemi plnými kvetoucích lotosů. Není tu ani zmínky o dolech a továrnách společně s jatkami, což jsou nezbytné doplňky moderních metropolí. Ale sklon užívat darů přírody přetrvává i v srdci moderního civilizovaného člověka. Vůdci moderní civilizace si za svá letoviska vybírají místa, kde jsou také přirozeně krásné zahrady a vodní nádrže, ale obyčejné lidi nechávají žít v přelidněných oblastech bez parků a zahrad. Město Dvārakā samozřejmě vypadalo jinak, jak se z tohoto popisu dozvídáme. Rozumí se, že celý dhām neboli místo obklopovaly zahrady a parky s vodními nádržemi, v nichž rostly lotosy. Rozumí se, že lidé záviseli na darech přírody, na ovoci a květinách, a neměli žádné průmyslové podniky, které lidi nechávají žít ve špinavých chatrčích a brlozích. Pokrok civilizace se neměří vzrůstem dolů a továren, které ničí ušlechtilé instinkty lidské bytosti, ale tím, jak se rozvíjejí mocné duchovní instinkty lidských bytostí a jakou dostávají lidé možnost jít zpátky k Bohu. Rozvoj továren a dolů se nazývá ugra-karma neboli palčivé činnosti. Tento druh činností postupně ničí ušlechtilejší city lidské bytosti a celé společnosti, a mění svět na žalář pro démony.

Nacházíme zde zmínku o zbožných stromech, které v určitých obdobích plodí květy a ovoce. Z bezbožných stromů vyrůstají pouze neužitečné džungle, které mohou sloužit jedině jako palivo. V moderní civilizaci se takové bezbožné stromy sází podél cest. Lidské energie se má správně využít k rozvíjení ušlechtilejších smyslů pro duchovní chápání, neboť v tom spočívá životní řešení. Ovoce, květiny, krásné zahrady, parky a vodní nádrže, kde si kachny a labutě hrají mezi lotosovými květy, a krávy, které dávají dostatek mléka a másla, jsou potřebné pro rozvoj jemnějších tkání lidského těla. Naproti tomu žaláře v podobě dolů, továren a dílen vyvíjejí v třídě pracovníků démonské sklony. Podnikatelské zájmy vzkvétají na úkor dělníků, a to vede k nekonečným ostrým srážkám. Popis Dvārakā-dhāmu udává ideál lidské civilizace.

Výzdoba pro zvláštní svátky se zajišťovala také z darů přírody jako jsou banánovníky, mangovníky, ovoce a květiny. Mangovníky, kokosové palmy a banánovníky se dodnes považují za příznivé znaky. Na všech vlajkách, o nichž se zde hovoří, byl namalovaný obrázek buď Garuḍy nebo Hanumāna, dvou velkých služebníků Pána. Oddaní takové obrazy a znaky dodnes ctí a pro uspokojení Pána se vzdává větší úcta služebníkovi než Pánu.

Cesty, ulice a uličky Dvārakādhāmu se obvykle stříkaly navoněnou vodou, která se připravovala destilováním květin keroa, růží a dalších. Cesty, tržnice a veřejná shromaždiště byly důkladně vyčištěné. Z uvedeného popisu je zřejmé, že Dvārakādhām byl značně velkým městem s mnoha silnicemi, ulicemi a náměstími, parky, zahradami a vodními nádržemi a vše bylo pěkně ozdobené květinami a ovocem. Na uvítání Pána byly tyto květiny, ovoce a celá zrna rozsypané také po veřejných prostranstvích. Semena obilí či ovoce, která začínají růst, ale jsou stále ještě celá, se považují za příznivá a Hindové je tak dodnes ve slavnostních dnech obyčejně používají.

Přivítání podle védských rituálů není nic suchého. Neznamenalo to pouze vyzdobit cesty a ulice, jak je popsáno výše, ale také uctít Pána různými doplňky, jako jsou vonné tyčinky, lampy, květiny, sladkosti, ovoce a dalšími lahůdkami podle svých možností. To vše bylo nabídnuto Pánu a zbytky pokrmů se pak rozdávaly shromážděným lidem. Takže to nebylo žádné suché přijetí jako v moderní době. Každý dům tak mohl Pána přivítat, a na všech cestách a ulicích se tedy z každého domu rozdávaly lidem zbytky tohoto jídla a slavnost proto byla úspěšná. Bez rozdávání jídla není žádný obřad úplný. To je védská kultura.

Vasudeva: Syn krále Śūraseny, manžel Devakī a otec Pána Śrī Kṛṣṇy. Je bratrem Kuntī a otcem Subhadry. Subhadrā byla provdána za svého bratrance Arjunu, a tento systém dodnes vládne v některých částech Indie. Vasudeva byl určen za ministra Ugraseny a později se oženil s osmi dcerami Ugrasenova bratra Devaky. Devakī je jen jednou z nich. Kaṁsa byl jeho švagrem, a Vasudeva se dobrovolně nechal uvěznit od Kaṁsy po vzájemné dohodě, že mu vydá osmého syna Devakī. Vůlí Kṛṣṇy z toho však sešlo. Jako strýc Pāṇḍuovců z matčiny strany se Vasudeva aktivně zúčastnil očistného obřadu Pāṇḍuovců. Poslal do Śatasṛṅga Parvaty pro kněze Kaśyapu, který pak obřady provedl. Když se Kṛṣṇa zjevil za mřížemi Kaṁsova vězení, Vasudeva Ho přenesl do domu Jeho nevlastního otce Nandy Mahārāje do Gokuly. Kṛṣṇa s Baladevem odešli z tohoto světa dříve než Vasudeva, a Arjuna (synovec Vasudeva) se ujal pohřebního obřadu po odchodu Vasudeva.

Akrūra: Vrchní velitel vṛṣṇiovské dynastie a velký oddaný Pána Kṛṣṇy. Akrūra dosáhl úspěchu v oddané službě Pánu prováděním jediného druhu služby — pronášením modliteb. Byl manželem Sūtanī, dcery Ahūky. Podporoval Arjunu, když vůlí Kṛṣṇy Arjuna silou unesl Subhadru. Po úspěšném únosu Subhadry se Kṛṣṇa i Akrūra vydali Arjunu navštívit a předali mu při té příležitosti svatební dary. Akrūra byl přítomný také tomu, když se Abhimanyu, syn Subhadry, ženil s Uttarou, matkou Mahārāje Parīkṣita. Ahūka, tchán Akrūry, se svým zetěm nevycházel dobře. Oba však byli oddaní Pána.

Ugrasena: Jeden z mocných králů vṛṣṇiovské dynastie a bratranec Mahārāje Kuntibhoji. Jeho další jméno je Ahūka. Jeho ministrem byl Vasudeva a jeho synem byl mocný Kaṁsa. Tento Kaṁsa svého otce uvěznil a stal se králem Mathury. Milostí Pána Kṛṣṇy a Jeho bratra Pána Baladeva byl Kaṁsa zabit a Ugrasena znovu dosazen na trůn. Když Śālva napadl město Dvāraku, Ugrasena bojoval velice chrabře a nepřítele odrazil. Ugrasena se vyptával Nāradajīho na božskost Pána Kṛṣṇy. Když měla být yaduovská dynastie zničena, Ugrasenovi byl svěřen kus železa zplozený z lůna Sāmby. Rozřezal ho a rozetřel na pastu, a pak na břehu Dvāraky smísil s mořskou vodou. Poté v městě Dvārace a v celém království zcela zakázal požívání omamných nápojů. Po smrti dosáhl spasení.

Baladeva: Božský syn Vasudeva od jeho ženy Rohiṇī. Jmenuje se také Rohiṇī-nandana, milovaný syn Rohiṇī. Byl rovněž svěřen Nandovi Mahārājovi, i se Svojí matkou Rohiṇī, když se Vasudeva po vzájemné dohodě s Kaṁsou nechal uvěznit. Nanda Mahārāja je nevlastním otcem jak Pána Kṛṣṇy, tak i Baladeva. Pán Kṛṣṇa a Pán Baladeva, přestože byli nevlastní bratři, byli od Svého raného dětství stálými společníky. Baladeva je úplnou manifestací Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto je stejně dobrý a stejně mocný jako Pán Kṛṣṇa. Patří do kategorie viṣṇu-tattva (kategorie Boha). Společně se Śrī Kṛṣṇou navštívil Draupadin obřad svayaṁvara. Když Arjuna podle plánu Śrī Kṛṣṇy unesl Subhadru, Baladeva se na něho velice hněval a chtěl ho ihned zabít. Śrī Kṛṣṇa pro Svého drahého přítele padl k nohám Pána Baladeva a žádal Ho, aby utišil Svůj hněv. Śrī Baladeva byl tak uspokojen. Jednou se také velice hněval na Kuruovce a chtěl celé jejich město uvrhnout do hlubin Yamuny. Kuruovci Ho však uspokojili tím, že se odevzdali Jeho Božským lotosovým nohám. Ve skutečnosti byl sedmým synem Devakī před narozením Pána Kṛṣṇy, ale vůlí Pána byl přemístěn do lůna Rohiṇī, aby unikl Kaṁsově hněvu. Jeho dalším jménem je proto Saṅkarṣaṇa, který je také úplnou částí Śrī Baladeva. Jelikož je stejně mocný jako Pán Kṛṣṇa a může udílet duchovní moc oddaným, nazývá se Baladeva. Vedy také uvádějí, že nikdo nemůže znát Nejvyššího Pána, aniž je obdařen přízní Baladeva. Bala znamená duchovní síla, nikoliv tělesná. Někteří méně inteligentní lidé vykládají bala jako sílu těla. Nikdo však nedosáhne duchovní realizace hmotnou tělesnou silou. Tělesná síla končí s koncem hmotného těla, ale duchovní síla doprovází duši do příštího vtělení, a proto síla získaná od Baladeva není nikdy ztracena. Tato síla je věčná, a Baladeva je tudíž původním duchovním mistrem všech oddaných.

Śrī Baladeva byl také spolužákem Pána Śrī Kṛṣṇy v době studií u Sāndīpaniho Muniho. Ve Svém dětství pobil se Śrī Kṛṣṇou mnoho asurů a zvláště zabil Dhenukāsuru v Tālavanu. Během bitvy na Kurukṣetře zůstal neutrální, a ze všech sil se snažil, aby k bitvě nedošlo. Byl nakloněn Duryodhanovi, ale zůstával neutrální. Byl Osobně přítomný při souboji mezi Duryodhanou a Bhīmasenou. Hněval se na Bhīmasenu, který udeřil Duryodhanu kyjem do stehen, pod pás, a chtěl tento nečestný úder oplatit. Bhīmasenu zachránil před Jeho hněvem Pán Śrī Kṛṣṇa. Balarāma však okamžitě odešel, znechucený Bhīmasenou, a po Jeho odchodu padl Duryodhana na zem, aby skonal. Baladeva byl bratrem matky Abhimanyua, syna Arjuny, a proto vykonal Abhimanyuův pohřební obřad. Žádný z Pāṇḍuovců ho nemohl vykonat, protože všichni byli přemoženi smutkem. Nakonec odešel z tohoto světa tak, že ze Svých úst vypustil velkého bílého hada Śeṣanāgu, který Ho odnesl.

Pradyumna: Inkarnace Kāmadeva nebo podle jiných inkarnace Sanat-kumāra; narodil se jako syn Osobnosti Božství Pána Śrī Kṛṣṇy a Lakṣmīdevī Śrīmatī Rukmiṇī, hlavní královny ve Dvārace. Byl jedním z těch, kteří šli poblahopřát Arjunovi u příležitosti jeho svatby se Subhadrou. Byl jedním z velkých generálů, kteří bojovali proti Śālvovi, a při boji s ním upadl na bojišti do bezvědomí. Jeho vozataj ho přivezl zpět do tábora, a on toho velice litoval a svého vozataje pokáral. Pak ovšem bojoval se Śālvou znovu a zvítězil. Slyšel od Nāradajīho o různých polobozích. Je jednou ze čtyř úplných expanzí Pána Śrī Kṛṣṇy, je třetí z nich. Vyptával se svého otce Śrī Kṛṣṇy na slávu brāhmaṇů. Během bratrovražedné války mezi potomky Yadua zemřel rukou Bhoji, dalšího vṛṣṇiovského krále. Po smrti se navrátil do svého původního postavení.

Cārudeṣṇa: Další syn Pána Śrī Kṛṣṇy a Rukmiṇīdevī. Byl rovněž přítomný na Draupadině obřadu svayaṁvara. Stejně jako jeho bratři a otec byl velkým válečníkem. Bojoval s Vivinidhakou a v bitvě ho zabil.

Sāmba: Jeden z velkých hrdinů yaduovské dynastie a syn Pána Śrī Kṛṣṇy a Jeho manželky Jāmbavatī. Učil se od Arjuny vojenskému umění a vystřelování šípů, a za vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira byl členem parlamentu. Byl přítomný během obřadu Rājasūya-yajña Mahārāje Yudhiṣṭhira. Na shromáždění všech Vṛṣṇiovců při obřadu Prabhāsa-yajña vyprávěl Sātyaki o jeho slavných činnostech před Pánem Baladevem. Byl rovněž se svým otcem Pánem Śrī Kṛṣṇou přítomný na obřadu aśvamedha-yajña, který vykonával Yudhiṣṭhira. Jednou ho jeho bratři převlékli za těhotnou ženu a on se žertem zeptal několika mudrců, co porodí. Ṛṣiové odpověděli, že porodí kus železa, který zapříčiní v rodině krále Yadua bratrovražednou válku. Příštího dne ráno Sāmba porodil velký kus železa, který byl přinesen Ugrasenovi, aby podnikl nezbytné kroky. Později skutečně došlo k předpovězené bratrovražedné válce a Sāmba v této válce zemřel.

Všichni tito synové Pána Kṛṣṇy tedy opustili své paláce, zanechali všeho — ať už leželi, seděli či jedli — a pospíchali ke svému vznešenému otci.

Podle védského způsobu se veliká osobnost přivítá tak, že se vytvoří uctivá atmosféra, nasycená náklonností a respektem. K příznivému ovzduší takového přijetí je zapotřebí výše popsaného — lastur, květin, vonných tyčinek, ozdobených slonů a kvalifikovaných brāhmaṇů pronášejících verše z védských písem. Takové přijetí je zcela upřímné jak ze strany přijímajících, tak ze strany přijímaného.

Nemusíme opovrhovat ani prostitutkami, jsou-li oddanými Pána. Ještě dnes je ve velkých indických městech mnoho prostitutek, které jsou upřímné oddané Pána. Řízením osudu se může stát, že někdo musí přijmout zaměstnání, které ve společnosti není moc uznávané, ale to nebrání oddané službě Pánu. Oddanou službu nelze znemožnit za žádných okolností. Z tohoto verše se dozvídáme, že i v době před zhruba pěti tisíci lety byly ve velkých městech jako Dvārakā, kde pobýval Pán Kṛṣṇa, prostitutky. To znamená, že aby byl zaručen správný chod společnosti, je potřeba i prostitutek. Když vláda otevírá obchody s lihovinami, neznamená to, že doporučuje pití vína. Existuje totiž třída lidí, kteří budou pít za každou cenu, a zkušenost je taková, že zákaz prodeje alkoholu ve velkých městech vedl k nezákonnému pašování vína. Podobně lidé, kteří nejsou uspokojeni doma, potřebují zvláštní ústupek, a pokud nemohou mít prostitutku, budou tito nízcí lidé nutit k prostituci jiné ženy. Je lepší, když lze prostitutky nalézt na tržnici, a spořádanost společnosti zůstane zachována. Je lepší vydržovat skupinu prostitutek, než podporovat prostituci uvnitř společnosti. Skutečnou nápravou je osvítit všechny lidi tak, aby se z nich stali oddaní Pána. To zamezí všem druhům životního úpadku.

Śrī Bilvamaṅgala Ṭhākura, velký ācārya vaiṣṇavské větve Viṣṇusvāmīho, byl v době svého rodinného života velice připoutaný k jedné prostitutce, která byla shodou okolností oddanou Pána. Jednu noc přišel Ṭhākura do domu Cintāmaṇi za veliké bouře doprovázené průtrží mračen a Cintāmaṇi překvapilo, že Ṭhākura přišel i za tak hrozivé noci a nedal se odradit ani velkými vlnami na zpěněné řece, kterou musel přeplout. Řekla Ṭhākurovi Bilvamaṅgalovi, že by svou připoutanost k masu a kostem těla bezvýznamné ženy lépe využil tím, kdyby ji obrátil k oddané službě Pánu a dosáhl tak připoutanosti k transcendentální kráse Pána. To byla pro Ṭhākura rozhodující hodina — slova prostitutky ho přivedla k cestě duchovní realizace. Později tuto prostitutku přijal za svého duchovního mistra, a v jeho literární práci najdeme na několika místech, jak oslavuje jméno Cintāmaṇi, která mu ukázala správnou cestu.

V Bhagavad-gītě (9.32) Pán říká: “Ó synu Pṛthy, i nízce zrození caṇḍālové a ti, kteří se narodili v rodině nevěřících, a dokonce i prostitutky dosáhnou dokonalosti života, když se uchýlí k čisté oddané službě Mně, neboť na cestě oddané služby není ani nízké zrození a povolání překážkou. Ta cesta je otevřená pro každého, kdo je po ní ochoten jít.”

Je zřejmé, že prostitutky ve Dvārace, které tolik dychtily setkat se s Pánem, byly všechny Jeho čisté oddané, a proto podle citátu z Bhagavad-gīty byly všechny na cestě spasení. Jedinou potřebnou nápravou ve společnosti tedy je organizovaně se snažit přeměnit obyvatelstvo na oddané Pána. Tak se v lidech samy od sebe vyvinou vlastnosti obyvatel nebes. Na druhé straně neoddaní nemají naprosto žádné kvalifikace, byť mohou být hmotně velice pokročilí. Rozdíl spočívá v tom, že oddaní Pána jsou na cestě osvobození, zatímco neoddaní se více a více zaplétají do hmotného otroctví. Měřítkem pokroku civilizace je to, zda se lidem dostává vzdělání a pokroku na cestě spasení.

Ukazuje se, že společnost před pěti tisíci lety také potřebovala služby divadelníků, umělců, tanečníků, zpěváků, dějepravců, rodopisců, veřejných řečníků atd. Tanečníci, zpěváci a divadelní umělci většinou pocházeli ze společnosti śūdrů, zatímco učení dějepravci, rodopisci a veřejní řečníci pocházeli ze společnosti brāhmaṇů. Každý z nich patřil k určité kastě a průpravu dostávali ve svých rodinách. Tito divadelníci, tanečníci, zpěváci, dějepravci, rodopisci a veřejní řečníci svým uměním vždy opěvovali nadlidské činnosti Pána v různých dobách a věcích a nikdy se nezabývali světskými tématy. Příběhy o Pánových činnostech nebyly ani v chronologickém pořadí. Ve všech Purāṇách jsou zaznamenána historická fakta, která se výhradně týkají Nejvyššího Pána a odehrávají se v různých dobách a na různých planetách. Žádné chronologické pořadí tam tedy nenajdeme. Moderní dějepisci proto nemohou nalézt souvislosti a to je vede k neautorizovanému závěru, že všechny Purāṇy jsou jen smyšlené příběhy.

Ještě před sto lety se v Indii všechna divadelní představení soustředila kolem nadlidských činností Svrchovaného Pána. Obyčejným lidem se tyto divadelní hry velice líbily a různé soubory (yātry) hrály znamenitě o nadlidských činnostech Pána, a tak i negramotní zemědělci mohli sdílet poznání védské literatury, i když se jim značně nedostávalo akademických kvalifikací. Zkušení divadelní herci, tanečníci, zpěváci, řečníci atd. jsou tedy zapotřebí pro duchovní osvícení obyčejných lidí. Rodopisci sestavovali výčty potomků jednotlivých rodin. I dnes sestavují průvodci po indických poutních místech novým příchozím jejich úplné rodokmeny. Tento podivuhodný čin někdy přitahuje více zákazníků, kteří chtějí získat tuto důležitou informaci.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není ani neosobní, ani necitelný předmět, který není schopný opětovat city Svých oddaných. Významné je zde slovo yathā-vidhi neboli “jak jim to náleží”. Pán oplácí Svým obdivovatelům a oddaným tak, jak jim to náleží. Samozřejmě, čistí oddaní jsou pouze jednoho druhu, neboť cílem jejich služby je výhradně Pán, a Pán těmto čistým oddaným proto oplácí tak, jak jim to náleží—to jest, vždy si jich pozorně všímá a dbá na jejich blaho. Pak jsou tu lidé, podle kterých je Pán neosobní, a těm se tedy Pán nijak osobně nevěnuje. Každého uspokojuje úměrně rozvoji jeho duchovního vědomí, a příkladem takového vzájemného vztahu je Jeho jednání s různými lidmi, kteří Ho přišli přivítat.

Pána Śrī Kṛṣṇu přišli přijmout lidé všech společenských skupin. Byli tam Vasudeva, Ugrasena a Gargamuni — otec, děd a učitel—ale také prostitutky a caṇḍālové, kteří mají ve zvyku jíst psy. A každého z nich Pán náležitě pozdravil, s ohledem na úroveň a postavení. Jako čisté živé bytosti jsou všichni individuálními částmi Pána, a nikdo Mu proto není cizí vzhledem k věčnému vztahu k Němu. Tyto čisté živé bytosti se úměrně svému znečištění kvalitami hmotné přírody nacházejí na různých stupních, ale Pán je příznivě nakloněný všem Svým nedílným součástem stejně, nehledě na stupně jejich hmotného zapletení. Sestupuje pouze proto, aby znovu zavolal materialistické živé bytosti zpátky do Svého království a inteligentní osoby Jeho nabídky všem živým bytostem využijí. Pán nikoho z Božího království nevyhání a zůstává jen na živé bytosti, zda Jeho nabídku přijme nebo ne.

Brāhmaṇové ve společnosti nikdy nevěnovali pozornost střádání peněz pro budoucí život ve stáří. Když byli staří a chromí, obvykle se obraceli na družinu králů a byli po všech stránkách zaopatřeni i se svými manželkami jenom díky tomu, že opěvovali slavné skutky krále. Nesmíme si ale myslet, že tito brāhmaṇové králům jen lichotili. Králové se svými činy skutečně proslavili, a pochvaly brāhmaṇů přijímali upřímně jako povzbuzení k dalším zbožným činům. Pán Śrī Kṛṣṇa je hoden veškeré slávy, a když brāhmaṇové a další opěvovali slávu Pána, bylo to ke slávě jim samotným.

Spatřit Pána je nepochybně velká slavnost, a stejně tak tomu bylo i pro ženy z Dvāraky. Oddané ženy v Indii tak uvažují dodnes. Zvláště během obřadů Jhulana a Janmāṣṭamī se v Indii ženy ve velkém počtu hromadí v chrámech Pána, kde probíhá uctívání Jeho transcendentální věčné podoby. Transcendentální podoba Pána zasvěcená v chrámu se neliší od Pána Samotného. Tato podoba se nazývá arcā-vigraha neboli inkarnace arcā a Pán Ji expanduje Svojí vnitřní silou, aby bezpočtu Svých oddaných, kteří jsou ve hmotném světě, umožnil oddanou službu. Hmotné smysly nemohou vnímat duchovní podstatu Pána, a Pán proto přijímá arcā-vigrahu, která je zdánlivě vytvořená z hmotných prvků, jako je hlína, dřevo a kámen, ale ve skutečnosti není nikterak hmotou znečištěná. Pán jakožto kaivalya (jediný) v Sobě nemá žádnou hmotu. Všemocný Pán je jediný a nemá Sobě rovného, a tudíž se může zjevit v jakékoliv podobě, aniž by se znečistil hmotným pojetím. Slavnosti, které se obvykle v chrámu Pána pořádají, jsou tedy stejné, jako slavnosti v době projevené přítomnosti Pána ve Dvārace před zhruba pěti tisíci lety. Takové chrámy Pána zřizují podle usměrňujících zásad autorizovaní ācāryové, kteří dokonale znají vědu oddané služby, a dávají tím možnosti obyčejným lidem, ale méně inteligentní lidé, kteří o této vědě nic nevědí, však mylně pokládají jejich velkorysé úsilí za uctívání model a strkají nos do něčeho, k čemu nemají přístup. Ženy či muži, kteří se zúčastňují slavností v chrámech Pána, aby shlédli transcendentální podobu, jsou proto tisíckrát slavnější než lidé, kteří nevěří v transcendentální podobu Pána.

Z tohoto verše vychází najevo, že všichni obyvatelé Dvāraky vlastnili velké paláce. To naznačuje, jak bohaté to bylo město. Ženy a dívky vyšly na střechy paláců, jenom aby mohly shlédnout průvod a Pána. Ženy se nemísily s davem na ulici, a tak byla jejich spořádanost dokonale zachována. Neexistovala žádná umělá rovnost s muži. Ženská počestnost se elegantněji zachová tím, když ženy žijí odděleně od mužů. Opačná pohlaví se nemají stýkat bez omezení.

Když ženy ve Dvārace vyšly na střechy svých paláců, ani jednou nepomyslely na to, že už nádherné tělo neomylného Pána viděly mnohokrát předtím. To naznačuje, že jejich touhu vidět Pána nebylo možné nasytit. Podle zákona o nasycení ztrácí každá hmotná věc po několikerém shlédnutí svoji přitažlivost. Tento zákon má hmotnou platnost, ale v duchovní oblasti přestává existovat. Slovo acyutam je zde významné, neboť přestože Pán milostivě sestoupil na Zemi, nemůže za žádných okolností poklesnout. Živé bytosti poklesnou, neboť jakmile přijdou do styku s hmotným světem, ztrácejí svoji duchovní totožnost, a podle zákonů hmotné přírody jejich hmotné tělo podléhá rození, růstu, přeměně, ustálení, chřadnutí a zničení. Tělo Pána je však jiné. Sestupuje takový, jaký je, a nikdy nepodléhá zákonům přírodních kvalit. Jeho tělo je zdrojem všeho co existuje, a rezervoárem veškeré krásy, přesahující všechny naše zkušenosti. Nikdo se proto pohledu na transcendentální tělo Pána nenasytí, protože vždy uvidí projevy nové a nové krásy. Transcendentální jméno, podoba, vlastnosti, doprovod atd. — to vše jsou duchovní projevy a není možné se nasytit zpíváním svatého jména Pána, není možné se nasytit rozmlouváním o vlastnostech Pána a doprovod Pána je zcela bez hranic. Pán je zdrojem všeho a je neomezený.

Existují různé třídy lidských bytostí a všechny vyhledávají různé druhy požitku v různých oblastech. Někteří lidé usilují o přízeň bohyně štěstí — jim védská literatura oznamuje, že tisíce bohyní štěstí vždy slouží Pánu se vší úctou v zemi cintāmaṇi-dhāmu*, v transcendentálním sídle Pána, kde všechny stromy jsou stromy přání a obydlí jsou postavená ze zázračného kamene. Pán Govinda tam pase stáda krav surabhi a to je Jeho přirozeným zaměstnáním. Jakmile nás začnou přitahovat tělesné rysy Pána, tyto bohyně štěstí uvidíme automaticky. Impersonalisté bohyně štěstí vidět nemohou, protože si navykli jen suché spekulaci. A umělci, které okouzluje krása stvoření, budou plně uspokojeni, když spatří nádhernou tvář Pána. Pánova tvář je ztělesněním krásy. To, čemu se říká krásná příroda, není nic než Jeho úsměv a to, čemu se říká krásný zpěv ptáků, je jen ukázkou šepotu Pána. O různá odvětví vesmírné správy se starají vládnoucí polobozi, stejně jako malí vládnoucí bozi slouží státu. Vždy se obávají svých soupeřů, ale jakmile najdou útočiště u Pánových paží, Pán je vždy ochrání před útoky nepřátel. Věrný služebník Pána, jehož službou je vládnout, je ideálním představitelem výkonné moci a umí dobře chránit zájmy všech lidí. Jiní takzvaní vládci jsou symbolem anachronismu, který lidi pod jejich vládou přivádí do neštěstí. Pod ochranou Pánových paží jsou vládci v bezpečí. Nejvyšší Pán je podstatou všeho; nazývá se proto sāram. A ti, kteří o Něm mluví a opěvují Ho, se nazývají sāraṅgové neboli čistí oddaní. Čistí oddaní vždy touží po lotosových nohách Pána. Lotos je zdrojem zvláštního medu, který oddaní transcendentálně vychutnávají. Jsou jako včely, které vždy hledají med. Śrīla Rūpa Gosvāmī, velký oddaný-ācārya Gauḍīya-vaiṣṇava-sampradāyi, zpíval o tomto lotosovém medu píseň, kde sebe přirovnává ke včele: “Ó můj Pane Kṛṣṇo, dovol, abych Ti složil své modlitby. Má mysl je jako včela, která touží po medu. Poskytni prosím mé včelí mysli místo u Svých lotosových nohou, které jsou zdrojem všeho medu. Vím, že ani velcí polobozi jako Brahmā nevidí paprsky, vycházející z nehtů Tvých lotosových nohou, přestože se mnoho dlouhých let věnují hluboké meditaci. Ó neomylný, přesto toužím jen po tom, neboť jsi velice milostivý ke Svým odevzdaným oddaným. Ó Mādhavo, vím také, že postrádám ryzí oddanost službě Tvým lotosovým nohám, ale jelikož jsi nepředstavitelně mocný, můžeš učinit nemožné. Tvé lotosové nohy se vysmívají nektaru z nebeského království, a proto mě velice přitahují. Ó nejvyšší věčný, prosím, dovol, aby se má mysl upoutala na Tvé lotosové nohy, abych mohl věčně vychutnávat Tvoji transcendentální službu.” Oddaní jsou spokojení, když mohou zůstat u lotosových nohou Pána, a nesnaží se shlédnout Jeho překrásnou tvář a neusilují o ochranu Jeho silných paží. Jsou přirozeně pokorní, a Pán je takovým pokorným oddaným vždy nakloněn.

* cintāmaṇi-prakara-sadmasu kalpa-vṛkṣa-
lakṣāvṛteṣu surabhīr abhipālayantam
lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi (Bs. 5.29)

Slunce, měsíc, duha a blesk se nikdy neobjeví na nebi zároveň. Když svítí slunce, svit měsíce je zanedbatelný, a když se v mracích objeví duha, tak se neblýská. Barva Pánova těla je jako nový monzunový mrak. Pán je zde přirovnaný k mraku. Bílý slunečník nad Jeho hlavou je přirovnaný ke slunci. Pohyb vějíře z jačího ohonu je přirovnaný k měsíci. Spršky květin jsou přirovnané ke hvězdám. Jeho žluté šaty jsou přirovnané k duze. Všechny tyto úkazy na nebeské klenbě, které se nikdy nevyskytují společně, nelze žádným způsobem srovnat tak, aby navzájem ladily. Takové sladění je možné jedině tehdy, když pomyslíme na nepředstavitelnou moc Pána. Pán je všemocný a v Jeho přítomnosti se může všechno nemožné stát možným působením Jeho nepředstavitelné energie. Obraz vzniklý tím, jak Pán procházel ulicemi Dvāraky, byl ale tak nádherný, že ho nelze přirovnat k ničemu jinému, než k popisu přírodních úkazů.

Ukazuje se, že otec Pána Kṛṣṇy Vasudeva zřejmě vlastnil samostatné paláce, ve kterých žil se svými osmnácti manželkami, z nichž jednou byla Śrīmatī Devakī neboli skutečná matka Pána Kṛṣṇy. Ovšem všechny matky, byť nevlastní, cítily k Pánovi stejnou lásku, což potvrdí následující śloka. Pán Kṛṣṇa také nerozlišoval mezi Svojí skutečnou matkou a nevlastními a poklonil se stejně všem přítomným Vasudevovým manželkám. Podle písem existuje sedm matek: (1) skutečná matka, (2) žena duchovního mistra, (3) žena brāhmaṇy, (4) žena krále, (5) kráva, (6) chůva a (7) Země. To vše jsou matky. Śāstry také udávají, že nevlastní matka, která je manželkou otce, je stejně dobrá jako skutečná matka, neboť otec je jedním z duchovních učitelů. Pán Kṛṣṇa, Pán vesmíru, se chová jako ideální syn, aby ostatní naučil, jak se chovat k nevlastním matkám.

Když byl Pán Kṛṣṇa ve Vṛndāvanu, dokonce i krávy byly mokré z lásky k Němu a mléko začínalo proudit z bradavek vlastně všem milujícím bytostem, což potom říci o Jeho nevlastních matkách, které byly stejně dobré jako Jeho vlastní matka.

Pán Kṛṣṇa měl 16 108 manželek a každá z nich dostala vlastní palác s dokonalým vybavením, včetně dvorů a zahrad. Tyto paláce podrobně popisuje desátý zpěv. Všechny byly postavené z toho nejlepšího mramoru, osvětlovaly je drahokamy a zdobily je sametové a hedvábné závěsy a koberce, které byly pokryté pestrými vzory a obšité zlatou krajkou. Nejvyšší Pán je ten, který vlastní v plné míře všechnu moc, energii, bohatství, krásu, poznání a odříkání. V Pánových palácích proto bylo vše potřebné k vyplnění Jeho tužeb. Jelikož Pán je neomezený, neomezené jsou i Jeho touhy a prostředky jejich uspokojení. Vše je neomezené, a to zde výstižně označuje slovo sarva-kāmam neboli “plně vybavené k uspokojení všech tužeb”.

Již výše je uvedeno, jak Pán vstoupil do Svých paláců, které obývalo 16 108 královen. To znamená, že se najednou expandoval do tolika úplných expanzí, kolik bylo královen a paláců, a do každého z nich vstoupil současně a nezávisle. To je dalším projevem Jeho vnitřní síly. Přestože je jeden jediný, může se expandovat do tolika podob s vlastní duchovní totožností, do kolika si přeje. Śruti-mantra potvrzuje, že Absolutní je jen jeden, ale kdykoliv si to přeje, může se stát mnoha. Tyto mnohé expanze Nejvyššího Pána se projevují jako úplné a oddělené části. Oddělené části představují Jeho energii a úplné části představují Jeho Osobnost. Pán, Osobnost Božství, se tedy rozdělil do 16 108 úplných expanzí a současně vešel do paláce každé královny. To se nazývá vaibhava neboli transcendentální síla Pána, a protože tak Pán může učinit, nazývá se Yogeśvara. Obyčejný yogī neboli živá bytost s mystickými schopnostmi umí projevit nanejvýš deset expanzí svého těla, ale Pán to může činit v tisících nebo v nekonečném počtu podle Svého přání. Nevěřící jsou ohromeni, když se dozvědí, že Pán Kṛṣṇa se oženil s více než 16 100 královnami, neboť považují Pána Kṛṣṇu za jednoho z nich a hodnotí Jeho sílu podle svých omezených schopností. Měli bychom tedy vědět, že Pán se nikdy nenalézá na úrovni živých bytostí, které jsou pouze expanzemi Jeho okrajové síly, a nikdy bychom si neměli myslet, že majitel síly a síla samotná si jsou rovni, přestože mezi silou a jejím majitelem je velice malý rozdíl v kvalitě. Královny byly také expanzemi Jeho vnitřní síly, a tak si majitel sil se Svými silami věčně opětuje vzájemné transcendentální potěšení, a tomu se říká zábavy Pána. Nemělo by nás proto udivit, že se Pán oženil s tolika manželkami. Naopak, měli bychom s jistotou vědět, že i kdyby se Pán oženil s 16 100 milióny manželek, ani tak by neprojevoval plně Svoji neomezenou a nevyčerpatelnou sílu. Přijal pouze 16 100 manželek a vešel do každého z různých paláců jen proto, aby v dějinách lidských bytostí na povrchu Země potvrdil, že Pánu se nikdy nevyrovná žádná lidská bytost, jakkoliv mocná může být. Nikdo se nevyrovná Pánu a nikdo není větší než On. Pán je velký vždy a ve všem. “Bůh je velký” je věčná pravda.

Jakmile tedy královny zdálky spatřily svého manžela, který byl kvůli bitvě na Kurukṣetře na dlouhou dobu pryč, všechny procitly z hluboké meditace a přichystaly se svého nejmilejšího přivítat. Podle náboženských pokynů Yājñavalkyi se žena, jejíž manžel je pryč z domu, nemá zúčastňovat žádných společenských událostí, nemá si zdobit tělo, nemá se smát a nemá za žádných okolností chodit k příbuzným. Takový je slib žen, jejichž manžel se vzdálil z domova. Dále je nařízeno, že manželka nemá nikdy ke svému muži přicházet nečistá. Musí se zdobit šperky a hezkými šaty, a vždy má být před svým manželem šťastná a veselá. Všechny královny Pána Kṛṣṇy byly pohroužené v myšlenkách na Pánovu nepřítomnost a stále o Něm meditovaly. Oddaní Pána nemohou žít ani na okamžik bez meditace o Pánu; co teprve královny, které byly všechny bohyněmi štěstí v inkarnacích královen při Pánových zábavách ve Dvārace. Nikdy nemohou být odloučeny od Pána — jsou buď v Jeho osobní přítomnosti nebo jsou s Ním spojeny tranzem. Gopī ve Vṛndāvanu nemohly na Pána zapomenout, když odešel do lesa pást krávy. Když se Pán Kṛṣṇa jako chlapec vzdálil z vesnice, gopī, které zůstaly doma, se o Něho bály, že musel chodit po hrubé zemi Svýma jemnýma lotosovýma nohama. Tyto myšlenky je někdy přiváděly do tranzu a svíraly jim srdce. V takovém stavu jsou čistí společníci Pána. Jsou vždy v tranzu, a také královny tedy byly v tranzu během Pánovy nepřítomnosti. Nyní, když Pána zdálky uviděly, okamžitě všeho zanechaly, včetně ženských slibů, které jsme popsali výše. Podle Śrī Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura došlo při té příležitosti k obvyklé psychologické reakci. Královny nejprve vstaly ze svých míst, a třebaže chtěly spatřit svého manžela, pozastavil je přirozený ženský stud. Pak ale díky silné extázi tuto svoji slabost překonaly a zmocnila se jich myšlenka, že Pána obejmou, a ta jim dala zapomenout na všechno kolem. Jejich prvotní extáze přemohla všechny formality a společenské konvence a všechny zábrany při setkání s Pánem se tak ztratily. To je dokonalý způsob setkání s Pánem duše, Śrī Kṛṣṇou.

I když jim ženská stydlivost z mnoha důvodů bránila v tom, aby drahého manžela, Pána Śrī Kṛṣṇu, objaly, královny to přesto učinily tím, že na Něho pohlédly, vložily si Ho do hloubi svých srdcí a poslaly své syny, aby Ho objali. Ani tak to ovšem nebylo úplné, a přes všechnu snahu zadržet pláč jim po tvářích začaly stékat slzy. Žena nepřímo objímá manžela tím, že pošle svého syna aby ho objal, jelikož syn se vyvinul jako část matčina těla. Synovo objetí se nerovná přímo objetí manželů jakožto muže a ženy ze sexuálního hlediska, ale skýtá uspokojení z hlediska citu. Objetí očima je účinnější v milostném vztahu, a proto podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho není na takové výměně citů mezi manželi nic špatného.

Podmíněné živé bytosti se vždy ucházejí o přízeň bohyně štěstí, přestože její přirozeností je stěhovat se z místa na místo. Nikdo nemůže mít v hmotném světě štěstí nastálo — ani ten, kdo je nejvychytralejší. Na světě bylo tolik velkých říší, tolik mocných králů v různých zemích a tolik šťastlivců, ale všichni byli nakonec poraženi. To je zákon hmotné přírody. Duchovně to ovšem neplatí. Podle Brahma-saṁhity slouží Pánu s velkou úctou stovky a tisíce bohyní štěstí a jsou také s Pánem vždy o samotě. Společnost Pána je ale tak povzbudivě svěží, že Ho nemohou opustit ani na okamžik, přestože jejich přirozeností je být neklidné a pohybovat se z místa na místo. Duchovní vztah s Pánem je tak oživující a podnětný, že nikdo nemůže opustit Pánovu společnost, jakmile jednou přijal Jeho ochranu.

Živé bytosti jsou ve své přirozenosti ženského rodu. Mužem neboli uživatelem je Pán a všechny projevy Jeho různých sil mají ženskou povahu. V Bhagavad-gītě jsou živé bytosti označeny jako parā prakṛti neboli vyšší energie. Hmotné prvky jsou aparā prakṛti neboli nižší energie. Tyto energie vždy slouží k uspokojení jejich uživatele. Nejvyšším uživatelem je Pán Samotný, jak uvádí Bhagavad-gītā (5.29). Jsou-li tedy energie zaměstnány v přímé službě Pánu, obnovují svoji přirozenou náladu a tím pádem nedochází k rozkolu mezi silami a jejich majitelem.

Lidé, kteří slouží, se obvykle ucházejí o nějaké místo ve vládě, která je nejvyšším uživatelem ve státě. Jelikož Pán je nejvyšším uživatelem všeho uvnitř i vně vesmíru, je štěstím být zaměstnán u Něho. Žádná živá bytost, která se jednou zaměstná ve svrchované vládní službě Pánu, si nepřeje být z této služby propuštěna. Ucházet se o nějaké zaměstnání pod svrchovanou službou Pánu je nejvyšší dokonalostí lidského života. To živé bytosti přinese svrchované štěstí. Není třeba hledat nestálou bohyni štěstí beze vztahu s Pánem.

Jak jsme uvedli výše, živé bytosti nejsou skutečnými uživateli věcí, které jsou projevené jako Boží stvoření. Pán je skutečným majitelem a uživatelem všeho ve Svém stvoření. Pod vlivem iluzorní energie se živá bytost bohužel stává nepravým uživatelem podle diktátu kvalit přírody. Oklamaná živá bytost, která si pyšně myslí, že se stala Bohem, pak mnoha způsoby zvyšuje svoji hmotnou sílu a stává se přítěží pro Zemi; do té míry, že pro duševně zdravého člověka přestává být možné na Zemi žít. Tato situace se nazývá dharmasya glāniḥ neboli stav, kdy lidská bytost zneužívá své energie. Když toto zneužívání lidské energie začne převládat, rozumnější živé bytosti začnou být znepokojené nesnesitelnou situací vytvořenou zkaženými vládci, kteří jsou pro Zemi pouze přítěží. Tehdy se Pán zjevuje Svojí vnitřní silou, aby zachránil rozumnější část lidstva a aby snížil zátěž, kterou pozemští vládci v různých částech světa vytvářejí. On Sám se k žádnému z nechtěných vládců nepřiklání, ale Svojí skrytou silou mezi nimi vytvoří nepřátelství, stejně jako vítr založí lesní požár tím, že způsobuje tření bambusů. Lesní požár vzniká silou větru automaticky a podobně nepřátelství mezi různými skupinami politiků vzniká neviditelným řízením Pána. Nechtění vládci, pyšní na svoji falešnou moc a vojenskou sílu, pak mezi sebou začínají válčit z ideologických důvodů, a tím se sami o veškerou moc připraví. Ve světových dějinách je zřetelně vidět tato vůle Pána, a bude to pokračovat do té doby, dokud se živé bytosti nepřipoutají ke službě Pánu. Tuto skutečnost názorně popisuje Bhagavad-gītā (7.14). Říká se tam: “Iluzorní energie je Má síla, a proto závislé živé bytosti nemohou překonat moc hmotných kvalit. Avšak ti, kteří se odevzdají Mně (Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇovi), mohou nesmírný oceán hmotné energie snadno překročit.” Znamená to, že nikdo nemůže přinést světu mír a blahobyt plodonosnými činnostmi či spekulativní filozofií a ideologií. Jediný možný způsob je odevzdat se Nejvyššímu Pánu a tak se osvobodit od iluze způsobené klamnou energií.

Lidé zaměstnaní destruktivní prací nejsou bohužel schopni odevzdat se Osobnosti Božství. Všichni to jsou prvotřídní hlupáci, patří k těm nejnižším lidským životním druhům a postrádají veškeré poznání, i když navenek vypadají akademicky vzdělaní. Všichni mají démonské smýšlení a při každé příležitosti se chtějí stavět svrchované moci Pána. Hrubí materialisté, kteří stále vzývají hmotnou moc a sílu, jsou nepochybně prvotřídní hlupáci, jelikož nevědí nic o životní energii. Nemají informace o vyšší duchovní vědě, a proto jsou pohrouženi do hmotné vědy, která končí zároveň s hmotným tělem. Jsou to nejnižší z lidských bytostí, protože lidský život je obzvlášť určený k obnovení ztraceného vztahu s Pánem, a oni tuto příležitost promarňují hmotnými činnostmi. Postrádají poznání, neboť ani zdlouhavými spekulacemi nedosáhnou poznání Osobnosti Božství, Pána, který je summum bonum všeho. A všichni to jsou lidé démonského smýšlení, za což ponesou důsledky, jak můžeme vidět na příkladech materialistických hrdinů, jako byli Rāvaṇa, Hiraṇyakaśipu, Kaṁsa a další.

Pán se oženil a žil životem hospodáře. To vypadá jistě světsky, ale když uvážíme, že se oženil s 16 108 manželkami a žil s každou z nich zvlášť v 16 108 palácích, pak to jistě není světské. Pán, který žil jako hospodář se Svými vybranými manželkami, tedy není v žádném případě hmotný a Jeho jednání s nimi nelze nikdy chápat jako pozemský pohlavní vztah. Ženy, které se staly manželkami Pána, nejsou jistě žádné obyčejné ženy, jelikož získat Pána za manžela vyžaduje mnoho miliónů životů odříkání neboli tapasyi. Když se Pán zjevuje na různých planetách (lokách) nebo na této planetě lidských bytostí, předvádí Své transcendentální zábavy, aby přitáhl pozornost podmíněných duší a vzbudil v nich touhu stát se Jeho věčnými služebníky, přáteli, rodiči nebo milenkami v transcendentálním světě, kde Pán takové služby věčně opětuje. V hmotném světě je služba zastoupená v převrácené podobě a obyčejně končí předčasně a ponechává trpkou zkušenost. Oklamané živé bytosti, podmíněné hmotnou přírodou, kvůli své nevědomosti nechápou, že všechny naše vztahy v tomto hmotném světě jsou dočasné a plné nedokonalostí. Takové vztahy nám nepomohou k trvalému štěstí, ale vyvineme-li tentýž vztah s Pánem, pak po opuštění tohoto hmotného těla jsme přemístěni do transcendentálního světa a tam nás s Pánem věčně spojuje vztah, který jsme si přáli. Ženy, se kterými Pán žil jako jejich manžel, tedy nejsou ženami tohoto pozemského světa. Jsou s Ním věčně spojeny jako Jeho transcendentální manželky, což je postavení, jakého dosáhly dokonalou oddanou službou. Jsou k tomu tedy způsobilé. Pán je paraṁ brahma neboli Nejvyšší Osobnost Božství. Podmíněné duše hledají trvalé štěstí všude — nejen na této Zemi, ale i na jiných planetách po celém vesmíru — jelikož původní přirozeností duchovní jiskry je, že může cestovat do kterékoliv části Božího stvoření. V důsledku své podmíněnosti hmotnými kvalitami se však duše pokouší cestovat prostorem za pomoci vesmírných lodí, a tak nedokáže dosáhnout svých cílů. Zákon gravitace ji spoutává jako vězeňské okovy. Může se dostat kamkoliv za pomoci jiných metod, ale ani když dosáhne nejvyšší planety, nepřinese jí to trvalé štěstí, po kterém prahne život za životem. Přijde-li však k rozumu, pak se začíná ucházet o štěstí na úrovni Brahmanu, jelikož s jistotou ví, že neomezeného štěstí, které hledá, nelze nikdy dosáhnout v hmotném světě. Proto Svrchovaná Bytost, Parabrahman, jistě nehledá Své štěstí ve hmotném světě a ani Jeho příslušenství, které Mu přináší štěstí, se nenachází v hmotném světě. Pán není neosobní. Jako vůdčí a Svrchovaná Bytost z nespočetného množství živých bytostí nemůže být neosobní. Je stejný jako my a v plné míře vlastní všechny sklony individuální živé bytosti. Žení se stejně jako my, ale Jeho manželství není světské ani omezené naší zkušeností z podmíněného stavu. Jeho manželky tedy vypadají jako světské ženy, ale ve skutečnosti to jsou všechny transcendentální osvobozené duše, dokonalé projevy Jeho vnitřní energie.

Cesta spasení, cesta zpátky k Bohu, nikdy nepřipouští společnost žen a celý systém sanātana-dharma nebo varṇāśrama-dharma spolčování se ženami zakazuje či alespoň omezuje. Jak lze potom přijmout za Nejvyšší Osobnost Božství někoho, kdo se oddává více než šestnácti tisícům manželek? Takovou otázku může někdy položit zvídavý člověk, který chce skutečně poznat transcendentální povahu Nejvyššího Pána. Jako odpověď na takové otázky mudrci v Naimiṣāraṇyi probrali transcendentální charakter Pána v tomto a dalších verších. Jasně se zde říká, že přitažlivé ženské rysy, které mohou přemoci Amora nebo i nanejvýš snášenlivého Pána Śivu, nemohly přemoci smysly Pána. Zaměstnáním Amora je podněcovat světský chtíč. Celý vesmír se pohybuje na popud Amorových šípů. Všechny činnosti na světě se točí kolem přitažlivosti mezi mužem a ženou. Muž hledá partnerku podle svého vkusu a žena hledá vhodného partnera; to jsou hmotné pohnutky. Jakmile se muž se ženou spojí, hmotné otroctví živé bytosti je ihned pevně uzamčené pohlavním vztahem, a v důsledku toho se jejich sladký domov, rodná zem, tělesní potomci, společnost, přátelství a hromadění majetku stává iluzorním polem jejich činností a takto se projevuje nezdolná připoutanost k dočasné hmotné existenci, která je plná strádání. Těm, kteří jsou na cestě spasení a kteří chtějí zpátky domů, zpátky k Bohu, tedy všechny pokyny písem obzvláště doporučují osvobodit se od všech těchto druhů hmotné připoutanosti. A to je možné jedině ve společnosti oddaných Pána, kterým se říká mahātmové. Amor vystřeluje své šípy na živé bytosti, aby začaly šílet po opačném pohlaví, bez ohledu na krásu příslušného protějšku. Amorovo dráždění probíhá i ve zvířecí společnosti, jejíž členové se očím civilizovaných národů jeví jako oškliví. Vliv Amora se tedy uplatňuje i v těch nejošklivějších podobách, o dokonale krásných tvorech ani nemluvě. Pán Śiva, který je uznávaný jako nejtolerantnější, byl také zasažen Amorovým šípem, neboť i on začal šílet po Mohinī, inkarnaci Pána, a sám uznal, že byl poražen. Tento Amor ovšem podlehl vážnému a vzrušujícímu chování bohyní štěstí a s pocitem porážky dobrovolně odložil svůj luk a šíp. Tak krásné a přitažlivé byly královny Pána Kṛṣṇy. Přesto však nemohly vzrušit transcendentální smysly Pána. Je tomu tak proto, že Pán je naprosto dokonalý ātmārāma, neboli soběstačný. Pro Své osobní uspokojení nepotřebuje žádnou vnější pomoc. Královny tedy nemohly uspokojit Pána svojí ženskou přitažlivostí, ale uspokojovaly Ho svojí upřímnou láskou a službou. Čistá transcendentální láskyplná služba byla jediným způsobem, jak mohly Pána uspokojit, a Pán se k nim na oplátku s radostí choval jako ke Svým manželkám. Takto uspokojený jejich čistou službou a ničím jiným jim jejich službu opětoval jako věrný manžel. Neměl jinak žádný důvod přijímat tolik manželek. Je manželem každého, ale k tomu, kdo Ho tak přijímá, se chová příslušným způsobem. Tuto čistou lásku k Pánu nelze nikdy srovnávat se světským chtíčem. Je ryze transcendentální. A důstojné jednání královen, které projevovaly přirozeně ženským způsobem, bylo také transcendentální, neboť své pocity vyjadřovaly v transcendentální extázi. Již v předchozím verši bylo vysvětleno, že Pán sice vypadal jako obyčejný manžel, ale ve skutečnosti byly Jeho vztahy s Jeho manželkami transcendentální, čisté a nepodmíněné kvalitami hmotné přírody.

Zde je významné slovo abudhaḥ. Pošetilí světští tvrdohlavci pro svoji nevědomost nechápou postavení Nejvyššího Pána, a pomocí propagandy šíří mezi nevinné lidi své bludné představy. Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa je původní a první Osobnost Božství, a když byl Osobně přítomný před očima všech, předváděl Svou neomezenou božskou sílu při činnostech všeho druhu. Jak jsme již vysvětlili u prvního verše Śrīmad-Bhāgavatamu, je naprosto nezávislý a může jednat jakkoliv se Mu zlíbí, ale všechny Jeho skutky jsou plné blaženosti, poznání a věčnosti. Jedině pošetilí světští lidé Ho nechápou a nevědí o Jeho věčné podobě plné poznání a blaženosti, kterou potvrzuje Bhagavad-gītā a Upaniṣady. Jeho různé síly působí v dokonalém souladu podle přirozeného plánu, a jelikož jimi zprostředkovává vše, zůstává věčně svrchovaně nezávislý. Když ze Své bezpříčinné milosti k různým živým bytostem sestupuje do hmotného světa, činí tak Svojí vlastní silou. Nepodléhá žádnému podmínění hmotnými kvalitami přírody a sestupuje takový, jaký je. Mentální spekulanti nechápou, že je Nejvyšší Osobou, a považují nevysvětlitelný Brahman, což je Jeho neosobní rys, za vše. Tato představa je také výplodem podmíněného života, neboť tito lidé nejsou schopni přesáhnout své osobní chápání. Každý, kdo si myslí, že Pán je s ním na stejné omezené úrovni, je tedy pouhý obyčejný člověk. Takovému člověku nelze vysvětlit, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není nikdy poznamenán kvalitami hmotné přírody. Nechápe, že slunce je vždy nedotčeno nakaženou hmotou. Mentální spekulanti posuzují vše z hlediska svého vlastního experimentálního poznání. Jakmile tedy zjistí, že Pán jednal jako obyčejný muž v manželském svazku, pokládají Ho za jednoho z nich, aniž by brali v úvahu, že Pán se oženil s více než šestnácti tisíci ženami zároveň. Na základě svého chabého poznání přijímají jednu stranu skutečnosti a druhé nevěří. Z toho plyne, že pouze z vlastní nevědomosti uvažují o Pánu Kṛṣṇovi jako o někom, kdo je stejný jako oni sami, a vytvářejí si vlastní závěry, které odporují zdravému rozumu a z pohledu Śrīmad-Bhāgavatamu nejsou hodnověrné.

Vedy a védská písma (śruti a smṛti) potvrzují, že na Bohu není nic hmotného. Je naprosto transcendentální (nirguṇa)a svrchovaně vědomý. Hari neboli Osobnost Božství je svrchovaně transcendentální osoba a nalézá se mimo dosah působení hmoty. Tyto věci potvrzuje dokonce i Ācārya Śaṅkara. Někdo může namítat, že připouští transcendentálnost Jeho vztahů s bohyněmi štěstí, ale má pochybnosti co se týče Pánova vztahu k yaduovské dynastii, ve které se narodil, či ohledně toho, jak Pán zabíjel nevěřící asury jako byl Jarāsandha a další, kdy byl v přímém styku s kvalitami hmotné přírody. Odpovědí je, že božská povaha Osobnosti Božství není nikdy a za žádných okolností ve styku s kvalitami hmotné přírody. Pán je s těmito kvalitami ve styku tím způsobem, že je absolutním zdrojem všeho, ale zároveň je mimo působení těchto kvalit. Proto je známý jako Yogeśvara, Pán mystických sil neboli všemocný. Vliv hmotných kvalit se netýká ani Jeho učených oddaných. Všech šest velkých Gosvāmīch z Vṛndāvanu pocházelo z velice bohatých aristokratických rodin, ale když začali žít ve Vṛndāvanu jako žebraví mniši, vypadalo to, že žijí jako chudáci. Ve skutečnosti však byli nejbohatšími ze všech, neboť vlastnili nesmírné bohatství duchovních hodnot. Tyto mahā-bhāgavaty neboli prvotřídní oddané, i když se pohybují mezi obyčejnými lidmi, neznečišťuje úcta a pohana, hlad a nasycení či spánek a bdělost, což jsou různé výsledky působení tří kvalit hmotné přírody. Někdy se zaměstnávají i pozemskými věcmi, ale přesto zůstávají nedotčeni. Nikoho, kdo postrádá tuto životní neutrálnost, nemůžeme považovat za člověka nacházejícího se v transcendenci. Bůh a Jeho společníci jsou na stejné transcendentální úrovni a jejich slávu vždy potvrzuje působení yogamāyi, vnitřní síly Pána. Oddaní Pána jsou vždy transcendentální, přestože se někdy chovají pokleslým způsobem. Pán důrazně prohlašuje v Bhagavad-gītě (9.30), že i když vlivem dřívějšího hmotného znečištění čistý oddaný jedná jako pokleslá duše, přesto má být přijat jako plně transcendentální, protože je stoprocentně zaměstnaný v oddané službě Pánu. Pán takového oddaného za jeho službu vždy chrání, a jeho poklesky je třeba pokládat za náhodné a dočasné, neboť během krátké doby zmizí.

Ani transcendentální manželky Pána Śrī Kṛṣṇy neznaly plně Jeho bezmeznou slávu. Tato nevědomost není světská, neboť při výměnách citů mezi Pánem a Jeho věčnými společníky působí Jeho vnitřní síla. Transcendentální vztahy Pán opětuje pěti způsoby — jako vlastník, pán, přítel, syn a milovník — a ve všech těchto zábavách dokonale hraje Svoji roli působením vnitřní síly yogamāyi. S malými pasáčky krav a dokonce i s přáteli jako je Arjuna hraje naprosto přesně roli rovnocenného přítele. Před Yaśodāmātou hraje dokonale roli syna, před dívkami z Vraji hraje přesně roli milence a před královnami z Dvāraky hraje přesně roli manžela. Tito oddaní Pána o Něm nikdy nepřemýšlí jako o Nejvyšším, ale považují Ho za obyčejného přítele, za milovaného syna, který je rodinným mazánkem, nebo za milence či manžela, drahého jejich srdcím. Takový je vztah mezi Pánem a Jeho transcendentálními oddanými, kteří jsou Jeho společníky v duchovním nebi na nesčetných vaikuṇṭhských planetách. Když Pán sestupuje, přichází i s doprovodem, a projeví před našimi zraky úplný obraz transcendentálního světa, kde vládne čistá láska a oddanost a kde není ani stopy po světské touze panovat nad Pánovým stvořením. Všichni tito oddaní Pána jsou osvobozené duše, které dokonale představují okrajovou nebo vnitřní energii při úplné negaci vlivu vnější energie. Manželkám Pána Kṛṣṇy bylo působením vnitřní energie dáno zapomenout na nezměřitelnou slávu Pána, aby nic nenarušovalo jejich vzájemnou výměnu vztahů, a ony považovaly za samozřejmé, že Pán je jejich poslušným manželem a že je bude vždy následovat na osamocená místa. Jinak řečeno, když ani osobní společníci neznají Pána dokonale, co mohou o transcendentální slávě Pána vědět pisatelé tezí a mentální spekulanti? Tito mentální spekulanti sepisují teze o tom, jak se Pán stal příčinou stvoření, složkami stvoření, hmotnou či výkonnou silou stvoření atd., ale to vše je pouze částečné poznání o Pánu. Jsou v podstatě stejně nevědomí jako obyčejní lidé. Pána lze poznat jedině Jeho milostí a nijak jinak. Jelikož jednání Pána s Jeho ženami se však zakládají na čisté transcendentální lásce a oddanosti, všechny Jeho manželky se nacházejí na transcendentální úrovni bez hmotného znečištění.