Hiraṇyakaśipuův plán stát se nesmrtelným

Tak vypadají cíle askeze démonů. Hiraṇyakaśipu chtěl od Pána Brahmy požehnání, díky kterému by v budoucnosti mohl dobýt Brahmovo sídlo. Jiný démon zase získal požehnání od Pána Śivy a později měl v úmyslu s využitím téhož požehnání Śivu zabít. Osoby vedené svým vlastním zájmem chtějí pomocí démonské askeze zabít dokonce i své dobrodince, zatímco vaiṣṇavové si přejí zůstat věčnými služebníky Pána a nikdy nechtějí zaujmout Pánovo postavení. Sāyujya-mukti, které obvykle vyžadují asurové, znamená, že duše splyne s Pánovým bytím; ale i přesto, že živá bytost někdy tímto způsobem dosáhne cíle teorie monismu, poklesne zpět a musí podstupovat útrapy hmotné existence.

Hiraṇyakaśipu byl odhodlán zaujmout místo Pána Brahmy, ale to nebylo možné, neboť Brahmā žije velice dlouhou dobu. To dokládá Bhagavad-gītā (8.17): sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ—tisíc yug tvoří jeden Brahmův den. Život Brahmy je nesmírně dlouhý, a bylo tedy nemožné, aby Hiraṇyakaśipu získal jeho postavení. Rozhodl se však, že nebude-li moci zaujmout toto postavení během jednoho života, bude pokračovat v askezi, dokud se mu to nepodaří, život za životem, jelikož vlastní já (ātmā) i čas jsou věčné.

Polobozi Pánu Brahmovi popsali Hiraṇyakaśipuovo démonské odhodlání. Oznámili mu, že chce zcela převrátit všechny stanovené zásady. Lidé v tomto hmotném světě jsou po tvrdé askezi pozvednuti na nebeské planety, ale Hiraṇyakaśipu chtěl, aby byli nešťastní a trpěli i tam kvůli diplomatickému postoji polobohů. Přál si, aby ti, kdo jsou v tomto světě sužováni hmotným jednáním, byli ze stejného důvodu nešťastní i na nebeských planetách. Chtěl toto soužení rozšířit všude. Někdo by se mohl zeptat, jak by to bylo možné, když vesmírný řád je daný již od nepaměti. Hiraṇyakaśipu však pyšně prohlašoval, že silou své tapasyi dokáže cokoliv. Chtěl se postarat o to, aby bylo nejisté dokonce i postavení vaiṣṇavů. To jsou některé znaky odhodlání asurů.

V hmotném světě je tomu tak, že služebník má od pána zajištěné živobytí, ale přesto neustále plánuje, jak se zmocnit pánova postavení. V dějinách došlo k mnoha takovým případům. Zvláště během vlády muslimů v Indii se mnozí služebníci různými plány a intrikami zmocnili postavení svých pánů. Z literatury pojednávající o Pánu Caitanyovi se dozvídáme, že jeden velký zamindar, Subuddhi Rāya, měl za služebníka muslimského chlapce. Choval se k němu jako k vlastnímu dítěti, a když se stalo, že chlapec něco ukradl, potrestal ho holí. Chlapci z toho zůstala jizva na zádech. Když se v dospělosti stal nečestným způsobem šáhem Husajnem, navabem Bengálska, jeho manželka si jednou všimla jizvy a zeptala se ho na její původ. Navab odpověděl, že byl v dětství služebníkem Subuddhiho Rāye, který ho potrestal za nějaké nepatřičné jednání. Když to žena slyšela, byla pobouřena a žádala svého manžela, aby Subuddhiho Rāye zabil. Šáh Husajn byl však Subuddhimu Rāyovi velice vděčný, a proto ho odmítl zabít, ale souhlasil s další žádostí své ženy — obrátit ho na mohamedánství. Pokropil ho několika kapkami ze své nádoby na vodu a prohlásil, že Subuddhi Rāya se tak stal muslimem. Navab byl tedy původně obyčejným služebníkem Subuddhiho Rāye, ale nějakým způsobem získal svrchované postavení navaba Bengálska. Takový je hmotný svět. Třebaže jsou všichni služebníky svých smyslů, každý různými prostředky usiluje o to, aby se stal pánem. Živá bytost se tedy snaží stát pánem celého vesmíru, přestože slouží svým smyslům. Hiraṇyakaśipu toho byl typickým příkladem a polobozi nyní oznámili Brahmovi jeho záměry.

Slova dvija-gavāṁ pārameṣṭhyam poukazují na nejvznešenější postavení brāhmaṇů, bráhmanské kultury a krav. Ve védské kultuře má blaho krav a brāhmaṇů zásadní význam. Není-li náležitě zajištěn rozvoj bráhmanské kultury a ochrana krav, veškerá opatření státní správy ztroskotají. Všichni polobozi byli nesmírně znepokojeni. Báli se, že Hiraṇyakaśipu zaujme postavení Brahmy. Hiraṇyakaśipu byl známý démon a polobozi věděli, že kdyby měli vládnout démoni a Rākṣasové, byl by s bráhmanskou kulturou a ochranou krav konec. Bhagavad-gītā (5.29) uvádí, že původním vlastníkem všeho je Pán Kṛṣṇa (bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram). Pán tedy ví nejlépe, jak zlepšit hmotné podmínky živých bytostí v tomto hmotném světě. Śrīmad-Bhāgavatam dokládá, že v každém vesmíru je jeden Brahmā, který jedná jménem Pána Kṛṣṇy (tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye). Pán Brahmā je hlavním stvořitelem v každé brahmāṇḍě a svým žákům a synům předává védské poznání. Král či svrchovaný vládce každé planety musí být Brahmovým zástupcem. Kdyby tedy získal postavení Brahmy Rākṣasa či démon, celé uspořádání vesmíru — zvláště ochrana bráhmanské kultury a krav — by vzalo za své. Všichni polobozi předvídali toto nebezpečí, a proto se vydali požádat Pána Brahmu, aby podnikl okamžité kroky ke zmaření Hiraṇyakaśipuova plánu.

Na počátku stvoření napadli Brahmu dva démoni, Madhu a Kaiṭabha, ale Pán Kṛṣṇa ho zachránil. Proto je Kṛṣṇa oslovován madhu-kaiṭabha-hantṛ. Nyní se zase snažil zaujmout Brahmovo místo Hiraṇyakaśipu. Hmotný svět je takový, že někdy bývá ohroženo i postavení Pána Brahmy, o obyčejných živých bytostech ani nemluvě. Až do dob Hiraṇyakaśipua se ovšem nikdo nepokusil Pána Brahmu o jeho pozici připravit; Hiraṇyakaśipu byl však takový démon, že v sobě živil tuto touhu.

Slovo bhūtyai znamená “pro zvětšování bohatství” a slovo śreyase se vztahuje k návratu domů, zpátky k Bohu. Hmotné postavení toho, kdo dělá duchovní pokroky, se zlepšuje současně s tím, jak se mu otevírá cesta osvobození a do jaké míry se zbavuje pout hmoty. Je-li bohatý, jeho bohatství nikdy neubývá, a toto duchovní požehnání se proto nazývá bhūti či vibhūti. V Bhagavad-gītě (10.41) to potvrzuje Pán Kṛṣṇa: yad yad vibhūtimat sattvaṁ... mama tejo-'ṁśa-sambhavam — pokud oddaný úspěšně rozvíjí duchovní vědomí a díky tomu zbohatne i po hmotné stránce, je jeho postavení zvláštním darem od Pána. Takové bohatství nelze v žádném případě považovat za hmotné. V současné době — zvláště na této planetě Zemi — vliv Pána Brahmy značně zeslábl a moc převzali zástupci Hiraṇyakaśipua, tedy Rākṣasové a démoni. Neexistuje tak žádná ochrana bráhmanské kultury a krav, což jsou základní předpoklady všeobecného štěstí. Tento věk je velice nebezpečný, protože řízení společnosti spočívá v rukách démonů a Rākṣasů.

Pán Brahmā čekal, až Hiraṇyakaśipuova askeze dosáhne zralosti a on se za ním bude moci vydat a přislíbit mu to, po čem touží. Nyní Brahmā využil přítomnosti všech polobohů a velkých světců a v jejich doprovodu se k němu odebral, aby mu dal vytoužené požehnání.

Živá bytost k životu nepotřebuje kůži, morek, kosti, krev atd. Je řečeno, že s hmotným pokryvem nemá nic společného (asaṅgo 'yaṁ puruṣaḥ). Hiraṇyakaśipu podstupoval tvrdou tapasyu, askezi, dlouhá léta—celých sto nebeských roků. To byla nesmírně dlouhá doba, neboť jeden den polobohů se rovná našim šesti měsícům. Hiraṇyakaśipuovo tělo téměř sežrali červi, mravenci a další cizopasníci, jak je v přírodě běžné, a proto ho ani Brahmā nejprve neviděl. Později však zjistil, kde démon je, a žasl nad jeho neobyčejnou silou, se kterou podstupoval tapasyu. Jelikož bylo Hiraṇyakaśipuovo tělo různě pokryté, každý by usoudil, že je mrtvý, ale Pán Brahmā, svrchovaná živá bytost ve vesmíru, věděl, že žije a jen ho překrývají hmotné prvky.

Rovněž je třeba si povšimnout toho, že i když Hiraṇyakaśipu podstupoval tuto askezi nesmírně dlouho, byl známý jako Daitya a Rākṣasa. Z následujících veršů bude zřejmé, že tak tvrdou askezi nedokázali podstoupit ani velcí světci; proč byl tedy nazýván Rākṣasou a Daityou? Je to proto, že veškeré jeho jednání bylo zaměřené na jeho vlastní smyslový požitek. Jeho synovi Prahlādu Mahārājovi bylo pouhých pět let — co tedy mohl dělat? Přesto díky nepatrné oddané službě, kterou vykonal podle pokynů Nārady Muniho, byl Prahlāda Pánovi tak drahý, že ho Pán přišel zachránit, zatímco Hiraṇyakaśipu byl bez ohledu na veškerou askezi zabit. To je rozdíl mezi oddanou službou a všemi ostatními metodami dosahování dokonalosti. Ten, kdo se podrobuje tvrdé askezi zaměřené na smyslový požitek, nahání celému světu hrůzu, zatímco oddaný, který věnuje Pánu byť jen nepatrné množství oddané služby, je každému přítelem (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām). Jelikož Pán přeje každé živé bytosti a oddaný získává vlastnosti Pána, i oddaný svou oddanou službou jedná pro dobro všech. Hiraṇyakaśipu tedy zůstal Daityou a Rākṣasou, přestože se podrobil tak tvrdé askezi, zatímco Prahlāda Mahārāja — i když narozený právě tomuto otci z rodu Daityů — se stal nejvznešenějším oddaným a Nejvyšší Pán ho osobně chránil. Bhakti je proto sarvopādhi-vinirmuktam, což znamená, že oddaného neomezují žádná hmotná označení a nachází se v transcendentálním postavení, bez jakýchkoliv hmotných tužeb (anyābhilāṣitā-śūnyam).

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje ze Skanda Purāṇy, kde stojí, že jelikož se Hiraṇyakaśipu stal oddaným Pána Brahmy, Hiraṇyagarbhy, a podrobil se tvrdé askezi s cílem potěšit ho, je rovněž známý pod jménem Hiraṇyaka. Rākṣasové a démoni uctívají různé polobohy, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, jen aby získali jejich postavení. To jsme již uvedli v předcházejících verších.

Na příkladu Hiraṇyakaśipua se ukazuje, že duše může žít i v pouhých kostech. Velcí yogīni mohou setrvat v samādhi, pokud jim zůstanou pouhé kosti; dokonce i když jsou jejich těla pohřbena a jejich kůže, morek, krev atd. již byly sežrány. Nedávno jeden archeolog publikoval nálezy, které naznačují, že Pán Kristus byl po svém pohřbení exhumován živý a poté odešel do Kašmíru. Je mnoho příkladů yogīnů, kteří byli v transu pohřbeni a o několik hodin později exhumováni živí a zdraví. Yogī se dokáže udržet naživu v transcendentálním stavu i tehdy, když je pohřben nejen několik dní, ale i mnoho let.

Je vidět, že yogī může přežít díky yoze mnoho let, i když nevypije ani kapku vody a jeho hrubohmotné tělo pozřeli mravenci a jiný hmyz.

V souvislosti se slovem jitaḥ cituje Śrīla Madhva Muni ze Śabda-nirṇayi: parābhūtaṁ vaśa-sthaṁ ca jitabhid ucyate budhaiḥ — “Ten, kdo začne být někým ovládán nebo utrpí porážku, je nazýván jitaḥ.” Hiraṇyakaśipuova askeze byla tak mimořádná a úžasná, že dokonce i Pán Brahmā uznal svou porážku.

Zde je řečeno, že lidské bytosti a asurové musí umírat, zatímco polobozi nikoliv. Polobozi, kteří žijí s Pánem Brahmou na Satyaloce, se v době zničení přemístí ve svých současných tělesných schránkách na Vaikuṇṭhaloku. Proto Pán Brahmā Hiraṇyakaśipuovi předpověděl, že bude muset zemřít, i když se podrobil tvrdé askezi; nemohl se stát nesmrtelným a dokonce se ani vyrovnat polobohům. Velká askeze, kterou po tolik let podstupoval, ho nemohla ochránit před smrtí. Taková byla předpověď Pána Brahmy.

Pán Brahmā je první stvořenou bytostí v tomto vesmíru a Nejvyšší Pán ho zplnomocnil k tvoření. Tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye—ādi-deva neboli ādi-kavi, první živý tvor, dostal pokyny do srdce přímo od Nejvyšší Osobnosti Božství. Nebylo nikoho, kdo by ho mohl učit, ale jelikož Pán sídlí v Brahmově srdci, předal mu poznání On. Pán Brahmā díky svému zvláštnímu zmocnění uspěje ve všem, co si přeje vykonat. To je význam výrazu amogha-rādhasā. Brahmā si přál obnovit Hiraṇyakaśipuovo původní tělo, a okamžitě to tedy uskutečnil tak, že ho pokropil transcendentální vodou ze své nádoby.

Hiraṇyakaśipu znovu ožil, a to tak, že jeho tělo bylo schopné snést zásahy blesků. Byl nyní mladým mužem se silným tělem, jehož překrásný lesk připomínal roztavené zlato. Toto omlazení bylo výsledkem jeho tvrdé askeze.

V Bhagavad-gītě (9.23-24) Pán Kṛṣṇa říká:

“Ó synu Kuntī! Ti, kdo jsou oddáni jiným bohům a s vírou je uctívají, ve skutečnosti uctívají jen Mě, ale nesprávným způsobem. Já jsem jediným příjemcem a Pánem všech obětí. A ti, kdo neznají Mou pravou, transcendentální povahu, poklesnou.”

Kṛṣṇa zde v podstatě říká: “Ti, kdo se věnují uctívání polobohů, nejsou příliš inteligentní, třebaže je toto uctívání nepřímo určeno Mně.” Když například člověk zalévá listy a větve stromu a nikoliv kořen, jedná bez dostatečného poznání či dodržování jistých usměrňujících zásad. A způsob, jak sloužit různým částem těla, je dodávat potravu žaludku. Polobozi jsou takříkajíc různými úředníky a vedoucími osobnostmi ve vládě Nejvyššího Pána. Je třeba se řídit zákony, které stanovila vláda, nikoliv jednotliví úředníci či vedoucí představitelé. Každý má uctívat pouze Nejvyššího Pána; to automaticky uspokojí Jeho různé úředníky a vedoucí osobnosti. Ti jednají jako zástupci vlády a dávat jim úplatky je nezákonné. To je v Bhagavad-gītě vyjádřeno výrazem avidhi-pūrvakam. Jinými slovy — Kṛṣṇa neschvaluje uctívání polobohů, které je zbytečné.

V Bhagavad-gītě je jasně řečeno: je mnoho druhů obětí, které doporučují Védy, ale všechny tyto yajñi jsou určeny k uspokojení Nejvyššího Pána. Yajña znamená Viṣṇu. Ve třetí kapitole Bhagavad-gīty je jednoznačně uvedeno, že každý má pracovat pouze pro uspokojení Yajñi, Viṣṇua. V dokonalé civilizaci, zvané varṇāśrama-dharma, je uspokojení Viṣṇua prvořadým cílem. Proto Kṛṣṇa říká: “Mně patří požitky ze všech obětí, neboť Já jsem Nejvyšší Pán.” Méně inteligentní jedinci, kteří o této skutečnosti nevědí, však uctívají polobohy, aby získali dočasný prospěch. Proto klesají na hmotnou úroveň a nedosahují kýženého cíle života. Ten, kdo má jakoukoliv hmotnou touhu, by se měl za její splnění raději modlit k Nejvyššímu Pánu (i když je pravda, že to není čistá oddanost). Tak dosáhne vytouženého výsledku.

Pánu Brahmovi se Hiraṇyakaśipu klaněl, ale vůči Pánu Viṣṇuovi zaujímal ostře nepřátelský postoj. Tak se pozná asura. Asurové uctívají polobohy jako nezávislé na Pánu, aniž by věděli, že všichni polobozi vděčí za svou moc tomu, že jsou Pánovými služebníky. Kdyby jim Nejvyšší Pán jejich moc odebral, již by nemohli svým následovníkům za jejich uctívání udílet žádná požehnání. Oddaný se od neoddaného neboli asury liší: ví, že Pán Viṣṇu je Nejvyšší Osobnost Božství a že každý získává svou moc od Něho. Oddaný uctívá Pána Viṣṇua, aniž by v zájmu získání určitých schopností uctíval polobohy — ví, že bude-li si přát určitou schopnost, může ji získat jako Viṣṇuův oddaný. Śāstra (Bhāg. 2.3.10) proto doporučuje:

“Ten, kdo projevuje větší inteligenci — ať už nemá žádnou hmotnou touhu, je plný hmotných tužeb nebo touží po osvobození — musí všemi prostředky uctívat svrchovaný celek, Osobnost Božství.” Dokonce i když má někdo hmotné touhy, měl by se místo uctívání polobohů modlit k Nejvyššímu Pánu, aby se s Ním tak spojil a byl zachráněn před tím, že se stane démonem či neoddaným. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje z díla Brahma-tarka:

Jelikož je Viṣṇu Nejvyšší, Jeho uctívání může zajistit splnění všech tužeb. Není třeba odvracet svou pozornost a zaměřovat ji na polobohy.

Slova abhivyanag jagad idam poukazují na toho, kdo tvoří tento vesmírný projev. Původním stvořitelem je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa (janmādy asya yataḥ) a Pán Brahmā je následným stvořitelem. Když je Brahmā Kṛṣṇou zplnomocněn být strůjcem fenomenálního, nám viditelného světa, stává se svrchovaně mocnou postavou tohoto vesmíru. Pán Kṛṣṇa vytváří celkovou hmotnou energii a Brahmā později s využitím všeho nezbytného, co již bylo vytvořeno, formuje celý projevený vesmír. Na konci Brahmova dne je vše až po Svargaloku zatopeno vodou a dalšího rána, když je vesmír pohroužen ve tmě, Brahmā svět opět projeví. Proto je zde popisován jako ten, kdo projevuje tento vesmír.

Trīn guṇān vṛṇoti — Pán Brahmā využívá tří kvalit hmotné přírody. Prakṛti, hmotná příroda, je zde nazvána tri-vṛtā, “zdroj tří hmotných kvalit”. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti poznamenává, že tri-vṛtā znamená prakṛtyā. Pán Kṛṣṇa je tedy původním stvořitelem a Pán Brahmā původním strůjcem.

Vedānta-sūtra začíná prohlášením, že Absolutní Osoba je původním zdrojem veškerého stvoření (janmādy asya yataḥ). Mohla by vyvstat otázka, zda Nejvyšší Absolutní Osobností je Pán Brahmā. Nikoliv—je jí Pán Kṛṣṇa. Brahmā získává svou mysl, inteligenci, materiál a vše ostatní od Kṛṣṇy a poté se stává dalším stvořitelem, strůjcem tohoto vesmíru. V této souvislosti si můžeme povšimnout toho, že ke stvoření nedochází náhodně, výbuchem nějakého shluku hmoty. Tyto nesmyslné teorie studenti Véd neuznávají. První stvořenou bytostí je Brahmā, kterého Pán obdařil dokonalým poznáním a inteligencí. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye — přestože je Brahmā první stvořenou bytostí, není nezávislý, neboť se mu ze srdce dostává pomoci Nejvyšší Osobnosti Božství. V době stvoření neexistuje nikdo jiný než Brahmā, který tedy prostřednictvím srdce získává inteligenci přímo od Pána. O tom se hovořilo na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu.

Když je Pán Brahmā v tomto verši nazván původní příčinou existence vesmírného projevu, vztahuje se to na jeho postavení v hmotném světě. Takových vládců je mnoho a všechny je stvořil Nejvyšší Pán, Viṣṇu. To dokládá událost popsaná v Caitanya-caritāmṛtě: Když Brahmā z tohoto vesmíru dostal od Kṛṣṇy pozvání do Dvāraky, myslel si, že je jediným Brahmou. Překvapilo ho proto, když se Kṛṣṇa ptal svého služebníka, který Brahmā Ho to přichází navštívit. Brahmā služebníkovi odpověděl, že u dveří čeká samozřejmě Pán Brahmā, otec čtyř Kumārů. Když se potom Kṛṣṇy zeptal, proč se dotazoval, který Brahmā přišel, dozvěděl se, že existují milióny jiných Brahmů, jelikož existují milióny vesmírů. Kṛṣṇa pak svolal všechny Brahmy, kteří Ho okamžitě přišli navštívit. Catur-mukha Brahmā, čtyřhlavý Brahmā z tohoto vesmíru, se v přítomnosti tolika Brahmů s mnoha hlavami považoval za úplně nepatrného. I když je tedy v každém vesmíru Brahmā, který je jeho strůjcem, Kṛṣṇa je původním zdrojem jich všech.

Z tohoto verše je jasné, že původním zdrojem všeho je život. Brahmu učil svrchovaný život — Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je svrchovaná živá bytost (nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām). Brahmā je také živá bytost, ale původním zdrojem Brahmy je Kṛṣṇa. V Bhagavad-gītě (7.7) proto Kṛṣṇa říká: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — “Ó Arjuno, neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” Kṛṣṇa je původním zdrojem Brahmy, který je původním zdrojem tohoto vesmíru. Brahmā je zástupce Kṛṣṇy, a proto projevuje také všechny Kṛṣṇovy vlastnosti a činnosti.

Védské obřady, poznání o nich, a toho, kdo přistoupí k jejich konání, inspiruje Nejvyšší Duše. Bhagavad-gītā to dokládá takto: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — od Pána pochází paměť, poznání a zapomnění. Nadduše sídlí v srdci každého (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ, īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati) a tomu, kdo pokročí ve védském poznání, poskytuje vedení. Pán v podobě Nadduše dává vhodné osobě inspiraci konat védské obřady. K nim jsou zapotřebí čtyři druhy kněží (ṛtvik), jež se nazývají hotā, adhvaryu, brahma a udgātā.

Zde je velmi důležité slovo kūṭa-stha. Nejvyšší Osobnost Božství je všude, a přesto je neměnným středem všeho. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — Pán ve své úplnosti sídlí v srdci každého. Upaniṣady vyjadřují slovem ekatvam, že i když existují milióny živých bytostí, Pán v podobě Nadduše sídlí v každé z nich; přitom je však jedním v mnoha. Má mnoho podob, ale ty jsou zároveň advaita, jediná neměnná podoba. To uvádí Brahma-saṁhitā: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Nejvyšší prostupuje vším, a je tedy i ve věčném čase. O živých bytostech je řečeno, že jsou Jeho nedílnými částmi; Pán, který sídlí v jejich srdcích jako antaryāmī, je jim vším. To učí filozofie nepochopitelné jednoty a rozdílnosti (acintya-bhedābheda). Jelikož živé bytosti představují části Boha, jsou s Ním kvalitativně totožné, ale zároveň se od Něho liší. Nadduše, která inspiruje všechny živé bytosti k jednání, je jediná a neměnná. Existují různé subjekty, objekty a činnosti, nicméně Pán je jediný.

Slovo param poukazuje na nejvyšší příčinu a aparam znamená “následek”. Nejvyšší příčinou je Nejvyšší Osobnost Božství a následkem je hmotná příroda. Pohyblivé i nehybné živé bytosti jsou mistrně a vědecky řízeny Védami, a všechny jsou tedy expanzemi vnější energie Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je v podobě Nadduše středem všeho. Brahmāṇḍy, vesmíry, existují po dobu výdechu Nejvyššího (yasyaika-niśvasita-kālam athāvalambya jīvanti loma-vilajā jagad-aṇḍa-nāthāḥ). Nacházejí se tedy také v lůně Nejvyšší Osobnosti Božství, Mahā-Viṣṇua. Nic není od Nejvyššího Pána oddělené. To je obsahem filozofie acintya-bhedābheda-tattva.

Je řečeno, že Absolutní Pravda se projevuje ve třech aspektech: jako neosobní Brahman, lokalizovaná Nadduše a nakonec Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Vesmírný projev je hrubohmotným tělem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který expandováním svých nedílných částí — živých bytostí, jež jsou s Ním kvalitativně totožné — vychutnává hmotné nálady. Pán sám však sídlí na Vaikuṇṭhách, kde si užívá duchovních nálad. Jedna Absolutní Pravda, Bhagavān, tedy svým hmotným vesmírným projevem, duchovní září Brahmanu a svou osobní podobou Nejvyššího Pána prostupuje vše.

Pán oplývá neomezenými energiemi (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate), které se souhrnně dělí na tři: vnější, vnitřní a okrajovou. Vnější energie projevuje tento hmotný svět, vnitřní energie projevuje duchovní svět a okrajová energie se projevuje jako živé bytosti, představované vnitřní i vnější energií. Živá bytost, nedílná část Parabrahmanu, ve skutečnosti představuje vnitřní energii, ale jelikož je ve styku s hmotnou energií, je emanací hmotné a duchovní energie současně. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, stojí nad hmotnou energií a oddává se duchovním zábavám. Hmotná energie je pouze vnějším projevem Jeho zábav.

Poté, co se Pán Brahmā, první stvořená bytost v tomto vesmíru, zrodil z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua, stvořil mnoho dalších druhů živých bytostí, které měly ve vesmíru žít. Od počátku stvoření se tedy živé bytosti rodily z vyšší živé bytosti. Z konečného hlediska je nejvyšší živou bytostí, otcem všech ostatních, Pán Kṛṣṇa. Ahaṁ bīja-pradaḥ pitā — On je otcem dávajícím símě všech živých bytostí.

Hiraṇyakaśipu uctíval Pána Brahmu jako Nejvyšší Osobnost Božství a očekával, že se díky jeho požehnání stane nesmrtelným. Nyní však pochopil, že ani Pán Brahmā není nesmrtelný, neboť na konci věku zemře i on. Proto jej obezřetně žádá o požehnání, která se téměř vyrovnají nesmrtelnosti. Jeho první žádostí je, aby ho nezabila žádná živá bytost stvořená Pánem Brahmou.

Hiraṇyakaśipu měl velký strach, že se Viṣṇu stane zvířetem a bude ho chtít zabít, protože jeho bratra zabil poté, co přijal podobu kance. Démon se měl proto na pozoru přede všemi druhy zvířat. Viṣṇu ale ani nemusel přijímat podobu zvířete; mohl ho zabít vysláním své Sudarśana cakry, která se může dostat kamkoliv, aniž by tam musel být osobně přítomný. Proto byl Hiraṇyakaśipu obezřetný a chtěl se ochránit přede všemi druhy zbraní. Zajišťoval se před jakoukoliv dobou, místem a územím, neboť se bál, že by ho mohl zabít někdo jiný v jiné zemi. Existuje mnoho jiných planet, vyšších a nižších, a proto se modlil o požehnání, aby ho nezabil žádný obyvatel žádné z těchto planet. Jsou tři původní božstva: Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara. Hiraṇyakaśipu věděl, že Brahmā ho nezabije, ale chtěl také, aby ho nezabil ani Pán Viṣṇu nebo Pán Śiva, a proto prosil o takové požehnání. Tak se cítil dostatečně ochráněn před jakýmkoliv druhem smrti způsobené jakoukoliv živou bytostí existující v tomto vesmíru. Pamatoval také na ochranu proti přirozené smrti, která by mohla nastat uvnitř nebo vně jeho obydlí.

Pán Brahmā získal svou svrchovanost díky dlouhodobé askezi, mystické yoze, meditaci a tak dále. Hiraṇyakaśipu chtěl mít podobné postavení. Obyčejné síly získané mystickou yogou, askezí a dalšími metodami jsou někdy ztraceny, ale síly získané milostí Pána nezaniknou nikdy. Hiraṇyakaśipu tedy chtěl požehnání, o které nikdy nepřijde.