Dynastie Pūrua

V dějinách známe mnoho příkladů, kdy se mnohdy kṣatriyům narodili brāhmaṇové a brāhmaṇům kṣatriyové. Samotný Pán v Bhagavad- gītě (4.13) říká: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ-“Podle tří kvalit hmotné přírody a práce, která je s nimi spojena, jsem vytvořil čtyři společenské třídy.” To znamená, že když člověk projevuje příznaky určité třídy, má být počítán k ní, bez ohledu na postavení rodiny, ze které pochází. Yal-lakṣaṇaṁ proktam. Místo v určité varṇě je dáno osobními charakteristikami. Toto stanovisko zastávají všechny śāstry. Původ je druhotným hlediskem; prvořadé jsou vlastnosti a jednání dané osoby.

Mahārāja Duṣmanta nepřímo vyjádřil touhu oženit se s Śakuntalou, neboť jeho mysli připadala jako dcera nějakého kṣatriyského krále.

Śakuntalā sdělila Mahārājovi Duṣmantovi, že sama sice svého otce ani matku neznala a nikdy je neviděla, ale Kaṇva Muni o ní všechno věděl. Od něho slyšela, že je dcerou Viśvāmitry a Menaky, která ji zanechala v lese.

Při svém přijetí Mahārāje Duṣmanty Śakuntalā řekla jasně: “Vaše Veličenstvo zde může zůstat a přijmout vše, co mohu nabídnout.” Tak naznačila své přání mít Mahārāje Duṣmantu za muže. Co se týče Duṣmanty, ten chtěl Śakuntalu za manželku od samého začátku-od okamžiku, kdy ji spatřil-takže jejich dohoda uzavřít manželský svazek byla přirozená. Aby ji pobídl k uzavření sňatku, Mahārāja Duṣmanta jí připomněl, že si jako dcera krále mohla vybrat manžela na veřejném shromáždění. V dějinách civilizace Árjů najdeme mnoho příkladů, kdy si slavné princezny vybíraly manžely při veřejných soutěžích. Například Sītādevī si právě při takové soutěži vybrala za muže Pána Rāmacandru, Draupadī se takto vdala za Arjunu a existuje mnoho dalších příkladů. Sňatek na základě dohody nebo volby manžela na veřejném shromáždění je tedy přípustný. Je osm způsobů sňatku, z nichž ten, k němuž dojde vzájemnou dohodou, se nazývá gāndharva. Obvykle vybírají partnera pro svou dceru či syna rodiče, ale sňatek gāndharva se uzavírá na základě vlastního rozhodnutí. V minulosti se sice uzavírala manželství na základě osobního výběru nebo vzájemné dohody; nenajdeme však nic takového jako rozvod kvůli neshodám. K tomu docházelo jen mezi lidmi nízké úrovně, zatímco manželství uzavřená dohodou se vyskytovala i v těch nejvyšších třídách, zvláště v královských rodinách kṣatriyů. Způsob, jakým si Mahārāja Duṣmanta vzal Śakuntalu za manželku, védská kultura schvalovala. Jak proběhl sňatek, popisuje následující verš.

Oṁkāra, praṇava, je zastoupení Nejvyšší Pána, Osobnosti Božství v podobě písmen. Bhagavad-gītā uvádí, že písmena a-u-m, spojená v oṁ, zastupují Nejvyššího Pána. Náboženské zásady mají přivolat požehnání a milost Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, jenž v Bhagavad-gītě říká, že je osobně přítomen v pohlavních touhách, které neodporují náboženským zásadám. Slovo vidhinā znamená “podle náboženských zásad”. Styky mužů a žen v rámci náboženských zásad jsou ve védské kultuře dovoleny. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy schvalujeme manželství založené na náboženských zásadách, ale pohlavní styk mezi muži a ženami, kteří se spolu pouze přátelí, je bezbožný a nepřípustný.

Mahārāja Duṣmanta věděl, že Śakuntalā a onen chlapec byli jeho manželka a syn, ale jelikož přicházeli odjinud a občané je neznali, zprvu je odmítl přijmout. Śakuntalā však byla tak počestná, že hlas z nebe zvěstoval pravdu, aby ji mohli slyšet všichni. Když se všichni díky tomuto osudovému znamení dozvěděli, že Śakuntalā a její dítě jsou skutečně králova manželka se synem, král je s radostí přijal.

Ve Védách je řečeno: ātmā vai putra-nāmāsi-otec se stává synem. Matka je pouze jako strážce, neboť do jejího lůna je vloženo semeno dítěte, ale odpovědnost za péči o syna nese otec. V Bhagavad-gītě Pán říká, že On je otcem všech živých bytostí, dávajícím símě (ahaṁ bīja- pradaḥ pitā), a proto je Jeho povinností se o ně starat. To je rovněž potvrzeno ve Védách. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān-i když je Bůh jen jeden, zaopatřuje veškeré živé bytosti vším, co k životu potřebují. Živé bytosti v nejrůznějších tělech jsou Pánovi synové, a proto jim jejich otec, Nejvyšší Pán, dodává potravu, jež odpovídá jejich různým tělům. Malý mravenec dostává zrnko cukru a slon dostává tuny jídla, ale každý má co jíst. Proto přelidnění vůbec nepřipadá v úvahu. Jelikož otec, Kṛṣṇa, má veškeré bohatství, o jídlo není nouze a propaganda o přelidnění je pouhým mýtem. Člověk ve skutečnosti trpí nedostatkem jídla tehdy, když mu hmotná příroda na pokyn otce odmítne jídlo dávat. Postoj živé bytosti je tím, co rozhoduje, zda jídlo dostane či nikoliv. Když má nemocný člověk zakázáno jíst, není to známkou nouze o jídlo-znamená to pouze, že vyžaduje léčbu půstem. V Bhagavad-gītě (7.10) Pán také říká: bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām-“Já jsem semeno všech živých bytostí.” Do země se zaseje semeno určitého druhu a potom vyroste určitý strom nebo rostlina. Matka připomíná zemi, a když do ní otec zaseje určité semeno, narodí se tělo příslušného druhu.

Jakmile Mahārāja Duṣmanta uslyšel nebeský hlas, ihned se své ženy a dítěte ujal. Podle védské smṛti:

Syn zachraňuje svého otce před trestem v pekle zvaném put, a proto se mu říká putra. Z toho vyplývá, že když mezi otcem a matkou vypuknou neshody, je to otec, a nikoliv matka, koho syn vysvobodí. Matka je osvobozena zároveň s otcem pouze tehdy, pokud svého muže věrně následuje. Proto se ve védské literatuře nesetkáme s ničím takovým, jako je rozvod. Žena se vždy učí být počestná a věrná svému manželovi, neboť to jí pomůže dostat se i z nejhorší hmotné situace. Tento verš jasně říká: putro nayati naradeva yama-kṣayāt-“Syn zachrání z rukou Yamarāje svého otce.” V žádném případě neříká: putro nayati mātaram-“Syn zachrání svou matku.” Je vysvobozen otec dávající símě, a nikoliv matka-strážce. Manželé by se tedy neměli za žádných okolností rozcházet, neboť mají-li dítě, ze kterého vychovají vaiṣṇavu, může otce i matku zachránit z rukou Yamarāje a před trestem v pekle.

V Bhagavad-gītě (10.41) je řečeno:

Jakákoliv neobyčejně mocná osoba musí být považována za částečné zastoupení majestátu Nejvyššího Boha. Tak byl také oslavován syn Mahārāje Duṣmanty, když se stal panovníkem celého světa.

Jak je zde vyjádřeno slovy dauṣmanter agniḥ sācī-guṇe citaḥ, Bharata, syn Mahārāje Duṣmanty, vykonal na celém světě mnoho obřadů—zvláště pak po celé Indii na březích Gangy a Yamuny, od jejich ústí až po pramen-a všechny tyto oběti se konaly na význačných místech. Bhagavad- gītā (3.9) uvádí: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ—“Práci je třeba konat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jinak poutá k tomuto hmotnému světu.” Každý by se měl věnovat yajñi a všude by měl být zapálen obětní oheň, aby lidé byli šťastní a bohatí a dělali pokrok v duchovním životě. Toto bylo však možné před začátkem Kali-yugy, jelikož tehdy žili kvalifikovaní brāhmaṇové, kteří tyto yajñi dovedli provádět. Pro současnost však Brahma-vaivarta Purāṇa udává:

“V tomto věku Kali je zakázáno pět činů—obětovat koně, obětovat krávu, přijmout sannyās, předložit předkům obětiny z masa a plodit děti s manželkou svého bratra.” V současném věku nelze konat oběti, jako je aśvamedha-yajña a gomedha-yajña, neboť není k dispozici dostatek bohatství ani kvalifikovaní brāhmaṇové. Tento verš říká: māmateyaṁ purodhāya-Mahārāja Bharata svěřil konání své yajñi synovi Mamaty, Bhṛguovi Munimu. Nyní však takové brāhmaṇy najít nelze. Proto śāstry doporučují: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ-inteligentní osoby by měly provádět saṅkīrtana-yajñu, kterou zavedl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu.

“V tomto věku Kali budou lidé, obdaření dostatečnou inteligencí, uctívat Pána v doprovodu svých společníků saṅkīrtana-yajñou.” (Bhāg.11.5.32). Yajña se musí vykonávat, neboť jinak budou lidé zapleteni v hříšných činnostech a budou nesmírně trpět. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto ujalo úkolu zavést zpívání Hare Kṛṣṇa po celém světě. Činnost tohoto hnutí Hare Kṛṣṇa je také yajña, ale bez těžkostí spojených se sháněním potřebného náčiní a kvalifikovaných brāhmaṇů. Společné zpívání lze provádět kdekoliv. Všechny účely yajñi budou splněny, pokud se lidé shromáždí a budou povzbuzeni ke zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Prvním úkolem je zajistit dostatek deště, neboť bez něho nic neporoste (annād bhavanti bhūtāni parjanyād anna-sambhavaḥ). Samotný déšť může přinést vše, co je pro nás nezbytné (kāmaṁ vavarṣa parjanyaḥ), a země je původním zdrojem toho všeho (sarva-kāma-dughā mahī). Závěr tedy zní, že lidé na celém světě by se v tomto věku Kali měli vyhýbat čtyřem principům hříšného života-nedovolenému sexu, pojídání masa, požívání omamných látek a hazardování-a v čistém stavu bytí by měli vykonávat jednoduchou yajñu, zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Pak bude země bezpochyby plodit vše, co je k životu potřebné, a lidé budou šťastní po stránce ekonomické, politické, sociální, náboženské i kulturní. Všechno bude tak, jak má být.

Ten, kdo dosáhne lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, překoná všechno hmotné bohatství, dokonce i bohatství polobohů na nebeských planetách. Yaṁ labdhvā cāparaṁ lābhaṁ manyate nādhikaṁ tataḥ. Dosažení lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství je nejvznešenějším úspěchem v životě.

Co se týče moci, vojáků, synů, dcer a možností hmotného požitku, bohatství Mahārāje Bharaty nemělo obdoby, ale když si uvědomil, že všechny tyto hmotné výdobytky jsou pro duchovní pokrok bezcenné, ihned se hmotného požitku vzdal. Pravidla védské civilizace přikazují, aby si muž po dosažení určitého věku po vzoru Mahārāje Bharaty přestal užívat hmotných statků a přijal stav vānaprasthy.

Pohlavní pud je v tomto hmotném světě tak silný, že dokonce i Bṛhaspati, který je pokládán za kněze polobohů a velkého učence, usiloval o pohlavní styk s těhotnou manželkou svého bratra. Jestliže se toto může stát ve společnosti vyšších polobohů, co potom teprve lidé? Pohlavní pud je tak mocný, že dokáže vzrušit i tak učenou osobnost, jako je Bṛhaspati.

Podle védských písem se vždy po narození dítěte provádějí obřady zvané jāta-karma a nāma-karaṇa, při kterých učení brāhmaṇové sestaví horoskop založený na astrologických výpočtech. Dítě, jež porodila Mamatā, však počal Bṛhaspati bezbožným způsobem, neboť ji oplodnil násilím, přestože byla Utathyovou manželkou. Tak se Bṛhaspati stal bhartou. Ve védské kultuře je manželka považována za majetek svého muže a syn narozený následkem nedovoleného styku se nazývá dvāja. V hindské společnosti se pro takového syna dodnes běžně používá slovo doglā, označující chlapce, jehož nepočal manžel jeho matky. V takové situaci je obtížné dát dítěti jméno vyhovující náboženským zásadám. Mamatā byla tedy zmatena, ale polobozi dali dítěti příhodné jméno Bharadvāja, které vyjadřovalo, že se o toto dítě nemanželského původu má starat Mamatā i Bṛhaspati.

Z tohoto verše vyplývá, že osoby zavržené ve vyšším planetárním systému dostávají příležitost narodit se v těch nejvznešenějších rodinách na této Zemi.