Činnosti Mahārāje Āgnīdhry

Mahārāja Āgnīdhra plnil pokyn svého otce, Mahārāje Priyavraty, a vládl obyvatelům Jambūdvīpu podle náboženských zásad. Tyto zásady jsou pravým opakem moderních zásad bezbožnosti. Zde je jasně řečeno, že král chránil občany stejně, jako otec chrání své vlastní děti. Také je zde popsáno, jakým způsobem vládl: dharmāvekṣamāṇaḥ—striktně podle náboženských zásad. Výkonná hlava státu má povinnost dohlížet, aby občané přísně dodržovali náboženské zásady. Védské náboženské zásady začínají u varṇāśrama-dharmy, povinností v rámci čtyř vareṇ a čtyř āśramů. Dharma se vztahuje na zásady dané Nejvyšší Osobností Božství. První zásadou dharmy neboli náboženství je plnit povinnosti příslušející čtyřem třídám, jak Nejvyšší Pán nařídil. Společnost se má dělit podle vlastností a činností lidí na brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry a dále potom na brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny. Takové jsou náboženské zásady. Vůdčí představitel státu je povinen dohlížet, aby občané tyto zásady striktně dodržovali. Nemá jednat pouze oficiálně — měl by být jako otec, který je svým synům nakloněn za každé situace. Takový otec přísně dohlíží, zda jeho synové plní své povinnosti, a někdy je také trestá.

Situace ve věku Kali je v přímém sporu s výše uvedenými zásadami, neboť prezidenti a vůdčí výkonní představitelé pouze vybírají daně a o dodržování náboženských zásad se nestarají. Současní vládci naopak zavádějí hříšné činnosti všeho druhu — zvláště nedovolený sex, požívání omamných látek, zabíjení zvířat a hazardování. Tyto hříšné činnosti se nyní výrazně projevují v Indii. Ačkoliv ještě před sto lety byly tyto čtyři podoby hříšného života v indických rodinách přísně zakázané, nyní se dostávají do každé indické rodiny, a lidé proto již nedokáží dodržovat náboženské zásady. V protikladu se zásadami dávných králů se moderní stát zabývá pouze propagandou ohledně vybírání daní a již nenese zodpovědnost za duchovní blaho občanů. Stát je nyní k náboženským zásadám netečný. Śrīmad-Bhāgavatam předpovídá, že v Kali-yuze bude vláda vykonávat dasyu-dharmu, což jsou činnosti vlastní ničemům a zlodějům. Moderní vůdci státu jsou ničemové a zloději, kteří občany ožebračují, místo aby je chránili. Ničemové a zloději kradou bez ohledu na zákon, ale — jak praví Śrīmad-Bhāgavatam — v tomto věku Kali okrádají občany samotní zákonodárci. Další předpovědí — jejíž naplnění se již blíží — je, že kvůli hříšným činnostem občanů a vlády bude čím dál větší nedostatek deště. Postupně nastane naprosté sucho a neporoste žádné obilí. Lidé budou nuceni jíst jen maso a semena a mnoho poctivých, duchovně založených lidí bude nuceno opustit domovy, protože je bude příliš soužit sucho, daně a hladomor. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je jedinou nadějí na záchranu světa před takovou zkázou. Jedná se o to nejvědečtější a nejautorizovanější hnutí, které slouží skutečnému blahu celé lidské společnosti.

Z krále se stal pitṛloka-kāma — začal toužit po přemístění na planetu jménem Pitṛloka. O Pitṛloce se zmiňuje Bhagavad-gītā (yānti deva-vratā devān pitṝn yānti pitṛ-vratāḥ). Aby se člověk na tuto planetu dostal, musí mít kvalifikované syny, kteří jsou schopni konat oběti Pánu Viṣṇuovi a poté nabízet zbytky svým předkům. Účelem obřadu śrāddha je potěšit Nejvyšší Osobnost Božství, Pána Viṣṇua, aby po Jeho uspokojení mohl obětující nabídnout prasādam svým předkům, a tak se postarat o jejich štěstí. Obyvateli Pitṛloky jsou obvykle stoupenci plodonosných činností (karma-kāṇḍīya), kteří se tam dostali díky svému zbožnému jednání. Mohou tam zůstat tak dlouho, dokud jim jejich potomci budou obětovat viṣṇu-prasādam. Každý se však musí po vyčerpání výsledků svých zbožných činností vrátit z nebeských planet, jako je Pitṛloka, zpátky na Zemi. To potvrzuje Bhagavad-gītā (9.21): kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti — ti, kdo jednají zbožně, budou přemístěni na vyšší planety, ale když vyčerpají výsledky svého zbožného jednání, budou posláni zpět na Zemi.

Mahārāja Priyavrata byl velký oddaný. Jak tedy mohl zplodit syna, který toužil po přemístění na Pitṛloku? Pán Kṛṣṇa říká: pitṝn yānti pitṛ-vratāḥ — těm, kdo touží dospět na Pitṛloku, se jejich touha splní. Podobně yānti mad-yājino 'pi mām — ti, kdo si přejí být přemístěni na duchovní planety, Vaikuṇṭhaloky, se tam také mohou dostat. Jelikož byl Mahārāja Āgnīdhra synem vaiṣṇavy, měl se chtít dostat do duchovního světa, Vaikuṇṭhaloky. Proč tedy toužil po přemístění na Pitṛloku? V odpověď na to poznamenává Gosvāmī Giridhara, jeden z komentátorů Bhāgavatamu, že Āgnīdhra se narodil v době, kdy byl Mahārāja Priyavrata zaslepen chtivými touhami. To lze přijmout jako fakt, neboť synové získávají mentalitu podle situace v době jejich početí. Podle védského systému se proto před početím dítěte vykonává garbhādhāna-saṁskāra. Tento obřad připraví mentalitu otce takovým způsobem, že když umístí semeno do lůna své ženy, zplodí dítě, jehož mysl bude zcela prostoupená oddaností. V současné době se však žádné garbhādhāna-saṁskāry neprovádějí, a lidé proto obvykle plodí děti na popud chtíče. Zvláště v tomto věku Kali obřady garbhādhāna neexistují; každý holduje sexu se svou manželkou jako kočka nebo pes. Proto podle údajů śāster patří téměř všichni lidé tohoto věku do kategorie śūdrů. To, že Mahārāja Āgnīdhra toužil po přemístění na Pitṛloku, samozřejmě neznamená, že měl mentalitu śūdry — byl to kṣatriya.

Mahārāja Āgnīdhra se toužil dostat na Pitṛloku a k tomu potřeboval manželku, protože každý, kdo si přeje dospět na Pitṛloku, musí po sobě zanechat řádného syna, který mu bude každý rok obětovat piṇḍu neboli prasādam od Pána Viṣṇua. Mahārāja Āgnīdhra chtěl získat takového syna od manželky z rodiny polobohů, a proto se vydal uctívat Pána Brahmu na horu Mandara, kam ženy polobohů obvykle chodívají. V Bhagavad-gītě (4.12) je řečeno: kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ yajanta iha devatāḥ—materialisté, kteří chtějí dosáhnout rychlých výsledků v hmotném světě, uctívají polobohy. Totéž potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam. Śrī-aiśvarya-prajepsavaḥ — ti, kdo touží po nádherných manželkách, velkém bohatství a mnoha synech, uctívají polobohy. Inteligentní oddaný se však nechce zaplétat do štěstí tohoto hmotného světa v podobě krásné manželky, hmotného bohatství a dětí; místo toho si přeje vrátit se okamžitě domů, zpátky k Bohu. Proto uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua.

V tomto verši jsou významná slova bhagavān ādi-puruṣaḥ. Bhagavān ādi-puruṣaḥ je Pán Kṛṣṇa. Govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi. Pán Kṛṣṇa je původní osoba. Arjuna Ho v Bhagavad-gītě oslovuje také jako původní osobu (puruṣam ādyam). Pán Kṛṣṇa se také nazývá Bhagavān. V tomto verši ovšem čteme, že výraz bhagavān ādi-puruṣaḥ se vztahuje na Brahmu. Důvod je ten, že Brahmā plně zastupuje Nejvyšší Osobnost Božství a je prvorozeným tvorem ve vesmíru. Pán Brahmā znal touhu Mahārāje Āgnīdhry, protože je stejně mocný jako Pán Viṣṇu. Stejně jako Pán Viṣṇu díky Svému postavení Paramātmy zná touhu každé živé bytosti, zná ji i Pán Brahmā, neboť ho Viṣṇu jako jeho prostředník informuje. O tom hovoří Śrīmad-Bhāgavatam (1.1.1): tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye — Pán Viṣṇu Brahmu o všem informuje z hloubi jeho srdce. Jelikož Mahārāja Āgnīdhra uctíval právě Pána Brahmu, Brahmā byl potěšen a poslal Apsaru Pūrvacitti, aby ho uspokojila.

Je řečeno, že yogīni neustále myslí na Nejvyšší Osobnost Božství v srdci. Dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ (Bhāg. 12.13.1). Yogīni, kteří praktikují ovládání jedovatých smyslů, vždy pozorují Nejvyšší Osobnost Božství. Podle Bhagavad-gīty mají yogīni udržovat své oči přivřené (samprekṣya nāsikāgram). Zcela zavřené oči svádějí ke spánku. Takzvaní yogīni někdy provozují módní podobu yogy, při které zavřou oči a meditují, ale osobně jsme viděli, jak při své meditaci spí a chrápou. To ale není yoga. Kdo chce skutečně praktikovat yogu, musí udržovat oči přivřené a hledět na špičku nosu.

I když Priyavratův syn Āgnīdhra praktikoval mystickou yogu a snažil se ovládat své smysly, cinkání zvonků na kotnících Pūrvacitti jeho počínání narušilo. Yoga indriya-saṁyamaḥ — skutečná yoga znamená ovládat smysly. Pro ovládnutí smyslů je třeba praktikovat mystickou yogu, ale oddaný, který plně slouží Pánu s očištěnými smysly (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanam), je již ovládl a nic je nemůže vzrušit. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī proto prohlásil: durdāntendriya-kāla-sarpa-paṭalī protkhāta-daṁṣṭrāyate (Caitanya-candrāmṛta 5). Praktikování yogy je nepochybně dobré, neboť vede k ovládnutí smyslů, které jsou jako jedovatí hadi. Pro toho, kdo vykonává oddanou službu a všechny smyslové činnosti zaměstnává ve službě Pánu, jsou však zcela zbavené jedovatosti. Hada je třeba se obávat kvůli jeho jedovým zubům, ale jsou-li zlomené, had již není nebezpečný, třebaže nahání strach. Oddaní tedy mohou vidět stovky a tisíce krásných žen s úžasnými tělesnými pohyby a gesty a nebýt tím okouzleni, zatímco obyčejní yogīni kvůli takovým ženám poklesnou. Dokonce i pokročilý yogī Viśvāmitra přerušil své mystické činnosti, aby měl pohlavní styk s Menakou, a zplodil dítě známé jako Śakuntalā. Mystická yoga tedy není pro ovládnutí smyslů dostatečně silná. Princ Āgnīdhra je dalším příkladem, neboť stačilo, aby zaslechl cinkání zvonků na kotnících Apsary Pūrvacitti, a jeho pozornost se ihned obrátila k jejím pohybům. Stejně jako Viśvāmitru Muniho upoutalo cinkání nákotníčků Menaky, i princ Āgnīdhra při zaslechnutí cinkání nákotníčků Pūrvacitti otevřel oči, aby viděl její krásné pohyby, když kráčela. Princ byl také velmi pohledný. Zde je popsáno, že jeho oči věrně připomínaly poupata lotosových květů. Když své lotosové oči otevřel, uviděl Apsaru vedle sebe.

Zde je velice pěkně popsáno, jak pohyby, gesta, vlasy, tvar prsou, boků a dalších tělesných rysů krásné ženy přitahují mysl nejen lidí, ale i polobohů. Slova divija a manuja zvláště zdůrazňují, že přitažlivost ženských gest působí v tomto hmotném světě všude — jak na této planetě, tak na vyšších planetárních soustavách. Je řečeno, že životní úroveň na vyšších planetárních soustavách je tisícinásobně vyšší než zde. Krásné rysy ženských těl tam jsou tedy také tisícinásobně přitažlivější než tělesné rysy žen na Zemi. Stvořitel učinil ženy takové, že jejich krásné hlasy, pohyby a půvabné tvary jejich boků, prsou a dalších částí jejich těl přitahují opačné pohlaví jak na Zemi, tak na jiných planetách, a probouzejí u každého chtivé touhy. Muž, kterého ovládá Amor neboli krása žen, je jako omráčený. Hmotné pohyby žen ho uchvacují a on touží zůstat v tomto hmotném světě. Stačí tedy jen spatřit krásnou tělesnou stavbu a pohyby žen, a cesta do duchovního světa je zahrazená. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto varoval všechny oddané, aby si dávali pozor na přitažlivost krásných žen a materialistické civilizace. Sám se dokonce odmítl setkat s Pratāparudrou Mahārājem, neboť ten byl velice bohatou osobou hmotného světa. Pán Caitanya v této souvislosti řekl: niṣkiñcanasya bhagavad-bhajanonmukhasya — ti, kdo se vážně ucházejí o návrat domů, zpátky k Bohu, a proto oddaně slouží Pánu, se musí bedlivě střežit pohledů na krásná gesta žen a také se vyhýbat velmi bohatým lidem.

“Pro toho, kdo se vší vážností touží překonat hmotný oceán a zaměstnat se transcendentální láskyplnou službou Pánu bez hmotných motivů, je pohled na materialistu holdujícího smyslovému požitku nebo na ženu s podobnými zájmy horší než úmyslně pít jed.” (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 11.8) Ten, kdo má vážný zájem vrátit se domů, zpátky k Bohu, nesmí rozjímat o přitažlivých rysech žen a majetku bohatých lidí. Takové rozjímání zastaví jeho pokrok v duchovním životě. Jakmile se však oddaný upevní ve vědomí Kṛṣṇy, tato lákadla již jeho mysl nebudou vzrušovat.

Āgnīdhru během jeho askeze v lese uchvátily pohyby Pūrvacitti — dívky, kterou poslal Pán Brahmā. Bhagavad-gītā uvádí: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ — člověk, jehož posedne chtíč, ztrácí svou inteligenci. Āgnīdhra, který ztratil svou inteligenci, tedy nedokázal rozeznat, zda byla Pūrvacitti mužského či ženského pohlaví. Mylně ji považoval za muni-putru, syna světce žijícího v lese, a oslovil ji titulem muni-varya. Protože ale byla velice krásná, nemohl uvěřit, že se jedná o chlapce. Začal tedy zkoumat její rysy. Nejprve si všiml jejího obočí, které bylo tak výmluvné, že uvažoval, zda tento chlapec či dívka není māyā Nejvyšší Osobnosti Božství. Slova použitá v této souvislosti jsou bhagavat-para-devatāyāḥ. Devatāḥ, polobozi, patří všichni do hmotného světa, zatímco Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je vždy nad tímto hmotným světem, a proto je známý jako para-devatā. Hmotný svět je nesporně výtvorem māyi, ale je stvořen na pokyn para-devaty, Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā potvrzuje (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram), že māyā není při stvoření hmotného světa nejvyšší autoritou. Māyā jedná jménem Kṛṣṇy.

Obočí Pūrvacitti bylo tak krásné, že je Āgnīdhra přirovnal k lukům bez tětiv. Zeptal se proto, zda měly být použity pro její vlastní záměry nebo pro někoho jiného. Její obočí bylo jako luky určené k zabíjení lesních zvířat. Tento hmotný svět je jako velký les a jeho obyvatelé jsou jako lesní zvířata — jeleni, tygři a podobně — určená k zabití. Tím, kdo zabíjí, je obočí krásných žen. Všichni muži světa jsou uchváceni krásou něžného pohlaví a zabíjeni luky bez tětiv, ale oni nevidí, jak je māyā zabíjí. To, že jsou zabíjeni, je však skutečnost (bhūtvā bhūtvā pralīyate). Āgnīdhra díky své tapasyi chápal, jak māyā jedná pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství.

Slovo pramattān je rovněž významné. Pramatta označuje toho, kdo nedokáže ovládat své smysly. Lidé, kteří jsou pramatta či vimūḍha, vykořisťují celý hmotný svět. Prahlāda Mahārāja proto řekl:

“Hnijí v hmotných činnostech pro pomíjivé hmotné štěstí a maří své životy tím, že ve dne v noci dřou jen pro smyslový požitek, aniž by je přitahovala láska k Bohu. Naříkám pro ně a vymýšlím různé plány, jak je vysvobodit ze zajetí māyi.” (Bhāg. 7.9.43) Karmī, kteří velmi odhodlaně usilují o smyslový požitek, jsou v śāstrách vždy označeni pojmy, jako je pramatta, vimukha či vimūḍha. Zabíjí je māyā. Ten, kdo je apramatta—duševně zdravý, rozvážný člověk, dhīra — však dobře ví, že prvořadou povinností každé lidské bytosti je sloužit Nejvyšší Osobě. Māyā je neustále připravená zabíjet ty, kdo jsou pramatta, svými neviditelnými luky a šípy. Právě na to se Āgnīdhra tázal Pūrvacitti.

Tímto způsobem začal Āgnīdhra chválit mocný pohled, který na něho Pūrvacitti upírala. Přirovnal její pronikavé oči ke dvěma velice ostrým šípům. I když byly její oči krásné jako lotosové květy, zároveň připomínaly šípy bez tyček, a Āgnīdhra se jich proto bál. Doufal, že její pohledy na něho budou příznivé, protože ho již uchvátily, a čím více se ho Pūrvacitti zmocňovala, tím nemožnější by pro něho bylo zůstat bez ní. Āgnīdhra se k Pūrvacitti proto modlil, aby její pohledy na něho nebyly plané, ale příznivé — jinými slovy, modlil se, aby se stala jeho manželkou.

Āgnīdhra, který byl naplněný chtivou touhou vidět Pūrvacitti, hleděl zvláště na její přitažlivé boky a pas. Když se muž dívá na ženu s takovou chtivou touhou, okouzluje ho její obličej, prsa a pas, neboť žena ze všeho nejdříve přitahuje muže k naplnění jeho sexuálních tužeb krásnými rysy své tváře, půvabnými křivkami prsou a také svým pasem. Pūrvacitti měla na sobě jemné žluté hedvábí, a proto její boky vypadaly jako květy kadamba. Díky jejímu opasku to vypadalo, jako kdyby jí pas obepínaly žhavé uhlíky. Byla oblečená, ale Āgnīdhru posedl takový chtíč, že se zeptal: “Proč přicházíš nahá?”

Āgnīdhra oceňoval vztyčená prsa Pūrvacitti. Poté, co je spatřil, téměř pozbyl rozumu. Nicméně nedokázal rozeznat, zda je Pūrvacitti chlapec nebo dívka, neboť výsledkem jeho askeze bylo, že mezi oběma pohlavími neviděl rozdíl. Oslovil ji proto titulem dvija, “ó brāhmaṇo”. Proč by však měl mít dvija, bráhmanský chlapec, na hrudi rohy? Jelikož měl chlapec tenký pas, Āgnīdhra si myslel, že mu dělá velké potíže tyto rohy nést, a že je tedy jistě naplňuje něco velice cenného. Proč by je jinak nosil? Má-li žena tenký pas a plná prsa, vypadá velmi přitažlivě. Āgnīdhra, jehož oči byly tímto pohledem upoutány, rozjímal o těžkých prsou dívčina štíhlého těla a uvažoval, jakou oporu jim musí poskytovat její záda. Představoval si, že její vztyčená prsa jsou dva rohy, které zakryla látkou, aby ostatní neviděli cennosti, jež obsahují. Āgnīdhra si je ovšem toužebně přál vidět. Žádal proto: “Prosím, odkryj je, abych se podíval, co neseš. Neboj se, nevezmu ti to. Jestli je pro tebe těžké je odhalit, pomohu ti a sám je odhalím, abych viděl, jaké cennosti tyto vztyčené rohy skrývají.” Také ho překvapilo, když na jejích prsou viděl červený kunkumový prášek, který příjemně voněl. I nadále však považoval Pūrvacitti za chlapce a oslovil ji jako nanejvýš šťastlivého muniho (subhaga). Chlapec byl jistě šťastlivý—jak jinak by mohl naplnit celý Āgnīdhrův āśram příjemnou vůní pouze tím, že tam stál?

Āgnīdhra, který byl stále ještě zmatený, chtěl vidět místo, odkud bráhmanský chlapec přišel — místo, kde mají muži taková vztyčená prsa. V duchu si říkal, že takové přitažlivé rysy jsou jistě důsledkem přísné askeze, kterou tamní obyvatelé podstupují. Āgnīdhra oslovil dívku jako nejlepšího přítele (suhṛttama), aby neodmítla vzít ho tam s sebou. Neuchvátila ho jen vztyčená prsa, ale také její sladká slova. Zdálo se, že jí z úst plyne nektar, a Āgnīdhrovo překvapení proto neustále rostlo.

Oddaní Pána Viṣṇua jsou také Jeho expanze. Nazývají se vibhinnāṁśa. Pánu Viṣṇuovi jsou nabízeny veškeré složky oběti, a protože oddaní jedí vždy prasādam (zbytky Jeho potravy), vůně složek oběti vychází nejen z Viṣṇua, ale i z oddaných, kteří jedí zbytky Jeho potravy nebo potravy Jeho oddaných. Āgnīdhra považoval Pūrvacitti díky příjemné vůni jejího těla za expanzi Pána Viṣṇua. Kromě toho přirovnal její obličej k nádhernému jezeru s lotosy, rybami, labutěmi a čmeláky, neboť její náušnice posázené drahokamy měly tvar žraloků, její rozpuštěné vlasy připomínaly čmeláky dychtící po vůni jejího těla a bílé řady jejích zubů vypadaly jako labutě.

Dívka Pūrvacitti si hrála s míčem v ruce a míč vypadal právě jako další lotosový květ uchopený její lotosovou dlaní. Kvůli jejím pohybům se jí rozpustily vlasy a povolil opasek stahující její šaty; vypadalo to, jako kdyby se ji vychytralý vítr snažil obnažit. Přesto se nijak nestarala, aby si vlasy či šaty upravila. Když se Āgnīdhra snažil spatřit krásu dívčiny nahoty, jeho oči byly velice vzrušené jejími pohyby.

Āgnīdhra oceňoval půvab Pūrvacitti. Překvapilo ho, že vidí takovou výjimečnou krásu, která musela být výsledkem askeze v minulosti. Zeptal se proto dívky, jestli takovou krásu získala právě proto, aby narušovala askezi ostatních. V duchu si říkal, že Pán Brahmā, stvořitel vesmíru, je s ním možná spokojený, a proto ji poslal, aby se stala jeho manželkou. Požádal Pūrvacitti o ruku, aby mohli společně usilovat o seberealizaci v rámci rodinného života. Vhodná manželka pomáhá svému muži ve vykonávání askeze v rodinném životě, jsou-li oba na stejně vznešené úrovni duchovního chápání. Manželé nemohou být v rovnocenném postavení bez duchovního pochopení. Pán Brahmā, stvořitel vesmíru, má zájem o dobré potomstvo, a nikdo tedy nemůže dostat vhodnou manželku, aniž by ho uspokojil. Svatební obřady jsou ve skutečnosti formou uctívání Pána Brahmy. V Indii se dodnes vydávají svatební oznámení s obrázkem Pána Brahmy na přední straně.

Nyní Āgnīdhra otevřeně přiznává svou slabost. Pūrvacitti ho přitahovala, a proto než mohla říci: “Nic mi do tebe není,” vyjádřil svou touhu si ji vzít. Přitahovala ho do té míry, že byl připravený jít v její společnosti kamkoliv — do pekla i do nebe. Když se člověk nachází pod vlivem chtíče a sexu, odevzdává se nohám ženy bez výhrad. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti poznamenává, že když někdo žertuje a mluví jako blázen, může říkat cokoliv, ale jeho slova budou vždy nesmyslná.

Král Āgnīdhra byl oddaný, a hmotný požitek ho tedy ve skutečnosti vůbec nepřitahoval. Jelikož však chtěl manželku, aby mohl mít potomstvo, a Pán Brahmā mu za tímto účelem poslal Pūrvacitti, zkušeně ji potěšil lichotivými slovy. Lichotivá slova mužů ženy přitahují. Ten, kdo je zběhlý v tomto umění lichocení, se nazývá vidagdha.

Milostí Pána Brahmy v sobě král Āgnīdhra a nebeská dívka Pūrvacitti našli zalíbení a užívali si světského i nebeského štěstí po mnoho tisíc let.

Je známo mnoho případů, kdy Apsary, andělské dívky z nebeských planet, uposlechly pokyn nějakého vyššího poloboha, jako je Pán Brahmā nebo Pán Indra, a sestoupily na tuto Zemi, za někoho se provdaly, porodily děti a poté se vrátily do svých nebeských domovů. Například Menakā, nebeská žena, která přišla svést Viśvāmitru Muniho, porodila Śakuntalu a poté opustila dítě i svého manžela a vrátila se na nebeské planety. Pūrvacitti nezůstala s Mahārājem Āgnīdhrou natrvalo. Poté, co splnila svou úlohu v Āgnīdhrově rodinném životě, opustila jeho i všech devět synů a vrátila se uctívat Pána Brahmu.

Ācāryové se zvláště zmiňují o tom, že slova mātuḥ anugrahāt (“milostí své matky”) se zde vztahují na mléko z matčina prsu. V Indii je rozšířeno přesvědčení, že když dítě dostává alespoň šest měsíců mléko od své matky, bude jeho tělo velice silné. Kromě toho je zde uvedeno, že všichni synové Āgnīdhry byli obdařeni povahou, jakou měla jejich matka. Bhagavad-gītā (1.40) také prohlašuje: strīṣu duṣṭāsu vārṣṇeya jāyate varṇa-saṅkaraḥ — když jsou ženy nečisté, rodí se nekvalifikované děti (varṇa-saṅkara), a když přibývá varṇa-saṅkary, celý svět se stává peklem. Podle Manu-saṁhity proto žena potřebuje pečlivou ochranu, aby zůstala čistá a počestná, a její děti tak mohly v plné míře přispívat blahu lidské společnosti.

Když člověk na něco neustále myslí, dostane po smrti tomu odpovídající tělo. Mahārāja Āgnīdhra neustále myslel na Pitṛloku—místo, kam se vrátila jeho manželka. Po smrti tedy dosáhl stejné planety; patrně proto, aby s ní znovu žil. Bhagavad-gītā také říká:

“Živá bytost bezpochyby dosáhne právě takového stavu bytí, na jaký vzpomíná, když opouští své tělo.” (Bg. 8.6) Můžeme dojít k přirozenému závěru, že budeme-li neustále myslet na Kṛṣṇu — rozvineme-li plné vědomí Kṛṣṇy — můžeme být přemístěni na planetu zvanou Goloka Vṛndāvana, kde Kṛṣṇa věčně žije.