Příčina všech příčin

Tento verš potvrzuje dokonalost systému parampary neboli učednické posloupnosti. V minulé kapitole bylo jasně řečeno, že Brahmājī, prvorozená živá bytost, přijal poznání přímo od Nejvyššího Pána a beze změn ho předal svému žáku Nāradovi. Nārada žádal o poznání a Brahmājī ho na jeho žádost poučil. To je systém učednické posloupnosti — požádat správnou osobu o transcendentální poznání a náležitě ho přijmout. Tuto metodu doporučuje Bhagavad-gītā (4.2). Chce-li zvídavý student obdržet transcendentální poznání, musí vyhledat kvalifikovaného duchovního učitele, odevzdat se mu, pokorně se ho ptát a sloužit mu. Poznání získané pokornými dotazy a službou je účinnější než poznání získané za peníze. Duchovní mistr v učednické posloupnosti od Brahmy a Nārady nechce od svých žáků peníze. Pravý student ho musí uspokojit upřímnou službou, a tak získá poznání o vztahu a povaze individuální duše a Nadduše.

Otázky Nārady Muniho o skutečné příčině a důsledku jsou velice rozumné. Ateisté předkládají mnoho vlastních teorií, ve kterých se však otázek příčiny a důsledku vůbec nedotknou. Tito lidé, popírající existenci Boha, pomocí svého experimentálního poznání dosud nevysvětlili hmotný svět ani duchovní duši, přestože jejich vynalézavé mozky již zplodily mnoho teorií. Nārada Muni však nechtěl znát žádné spekulativní teorie, ale pravdivé informace o stvoření.

Transcendentální poznání týkající se duše a Nadduše v sobě zahrnuje poznání o vnímatelném světě a o základě jeho stvoření. Každý inteligentní člověk může kolem sebe vnímat tři věci: živé bytosti, projevený svět a svrchovanou vládu nad nimi. Inteligentní člověk chápe, že ani živé bytosti, ani hmotný svět nejsou dílem náhody. Symetrie stvoření a usměrněné akce a reakce, které v něm probíhají, svědčí o tom, že za vším je plán inteligentního mozku, a upřímnými dotazy může člověk zjistit konečnou příčinu za pomoci toho, kdo ji skutečně zná.

Brahmā je přímý stvořitel projeveného vesmíru a všeho, co je v něm. Ví proto, co se stalo v minulosti, co se stane v budoucnosti a co se děje v přítomnosti. Všechny tři hlavní složky stvoření — živá bytost, vnímatelný svět a jejich vládce — jsou v neustálé činnosti, jak v minulosti, tak v přítomnosti i budoucnosti, a jeho přímý dozorce má vědět vše o akcích a reakcích, které v něm probíhají, stejně jako známe ořech, který držíme ve své dlani. Od přímého výrobce určité věci se očekává, že ví, jak se výrobě naučil, kde získal jednotlivé složky, jak je sestavil a jak vznikají výrobky ve výrobním procesu. Jelikož Brahmā je prvorozenou živou bytostí, přirozeně se od něho očekává, že bude vědět vše o chodu stvoření.

Śrī Nārada Muni věděl, že Pán Brahmā získal schopnost tvořit zásluhou přísného odříkání. Chápal proto, že existuje někdo vyšší než Brahmājī, který Brahmovi udělil moc potřebnou k tvoření. Z toho důvodu tedy položil výše uvedené otázky. Vědecké objevy a technický pokrok nejsou také ničím nezávislým. Vědec musí získat poznání o věci, která již existovala, prostřednictvím svého mozku, který byl také stvořen někým jiným. Vědec může pracovat za pomoci mozku, který mu byl dán, ale nemůže svůj vlastní nebo nějaký podobný mozek stvořit sám. Nikdo tedy není ve věcech jakéhokoliv tvoření nezávislý a žádné stvoření neprobíhá automaticky.

Nejlepším příkladem soběstačnosti je slunce. Slunce nemusí být osvětlováno žádným jiným tělesem, ale naopak samo pomáhá všem ostatním světelným zdrojům, aniž by ho některý mohl překonat. Nārada přirovnal postavení Brahmy k postavení pavouka, který je soběstačný, neboť si vytváří své pole působnosti bez cizí pomoci využitím vlastního energetického výtvoru v podobě svých slin.

Projevený svět je plný rozmanitých bytostí v 8 400 000 životních druzích, z nichž některé jsou vyšší a některé nižší. V lidské společnosti se člověk pokládá za vyšší živou bytost a mezi lidmi existují také různé druhy: dobří, špatní, průměrní atd. Nārada Muni pokládal za samozřejmé, že žádná bytost nepochází z jiného zdroje, nežli z jeho otce Brahmājīho, a chtěl se o nich proto dozvědět vše od Pána Brahmy.

Po vzoru Śrī Nārady Muniho bychom neměli slepě přijímat svého duchovního mistra za Samotného Boha. Duchovního mistra je třeba náležitě uctívat na stejné úrovni jako Boha, ale pokud o sobě prohlašuje, že je Samotný Bůh, je třeba ho ihned zavrhnout. Nārada Muni pokládal Brahmu za Nejvyššího na základě jeho podivuhodných činů při stvoření, ale když viděl, že Pán Brahmā také uctívá nějakou vyšší autoritu, začal mít pochybnosti. Nejvyšší je nejvyšší a neuctívá nikoho vyššího. Ahaṅgrahopāsitā neboli ten, kdo uctívá sám sebe s představou, že se sám stane Bohem, může snad na někoho udělat klamný dojem, ale inteligentní žák ihned pochopí, že Nejvyšší Pán nemusí uctívat nikoho, ani Sebe Samého, aby se stal Bohem. Ahaṅgrahopāsanā může být jednou z metod transcendentální realizace, ale ahaṅgrahopāsitā se nikdy nemůže stát Bohem. Transcendentální realizace neznamená, že se z člověka stane Bůh. Nārada Muni považoval Brahmājīho za Nejvyšší Osobu, ale když viděl, že se Brahmājī věnuje transcendentální realizaci, začal pochybovat, a proto si chtěl všechno vyjasnit.

Dotazy, které položil Nārada Muni, jsou velice důležité pro všechny, a Nārada proto požádal Brahmājīho, aby je jasně vysvětlil a všem budoucím členům své učednické posloupnosti, Brahma-sampradāyi, tak bez potíží umožnil nalézt správné odpovědi.

Brahmājī poděkoval Nāradajīmu za jeho otázky, protože oddaní jsou vždy nadšení, když se jich někdo zeptá na Všemocnou Osobnost Božství. To je známka čistého oddaného Pána. Rozhovory o transcendentálních činnostech Pána očišťují celou okolní atmosféru, a oddaní proto s velkým nadšením odpovídají na takové otázky. Je to očistné jak pro toho, kdo se ptá, tak pro toho, kdo odpovídá. Čistí oddaní se nespokojí pouze s tím, že oni sami vědí všechno o Pánovi, ale touží také po tom, aby předávali tyto znalosti druhým, protože chtějí, aby slávu Pána znal každý. Oddaný je proto rád, když se naskytne taková příležitost. To je základní princip všech misionářských činností.

Logika “žáby ve studni” spočívá v tom, že žába, která zná jen prostředí ohraničené stěnami studny, si neumí představit délku a šířku obrovského oceánu. Když taková žába slyší, jak nesmírně dlouhý a široký je oceán, tak nejprve nevěří, že něco takového existuje, a když ji někdo o existenci oceánu skutečně přesvědčí, žába si začne jeho rozměry představovat. Nafukuje žaludek dokud může, až její nepatrné břicho praskne a ubohá žába zemře, aniž by poznala skutečný oceán. Stejně tak materialističtí vědci chtějí vyzvat nepochopitelnou sílu Pána tím, že Ho měří svými žabími mozky a svým vědeckým rozvojem, ale nakonec jednoduše zemřou, stejně jako žába, aniž by dosáhli nějakého úspěchu.

Lidé bez poznání o skutečném Bohu někdy přijímají za Boha nebo Jeho inkarnaci člověka s vyjímečnými hmotnými schopnostmi. V nejzazším případě mohou ve svých hmotných představách Boha dospět až k Brahmājīmu, který je nejdokonalejší živou bytostí ve vesmíru a který má život, jehož délku si žádný materialistický vědec nedokáže ani představit. Podle nejautoritativnější knihy poznání, Bhagavad-gīty (8.17), trvá jeden den a jedna noc Brahmājīho stovky tisíc let na naší planetě. “Žába ve studni” takovému dlouhému životu nebude věřit, ale ti, kteří poznali pravdivost Bhagavad-gīty, přijímají existenci velké osobnosti, která tvoří rozmanitost celého vesmíru, za skutečnou. Ze zjevených písem se dozvídáme, že Brahmājī tohoto vesmíru je mladší než všichni ostatní Brahmové, kteří se starají o nespočetně mnoho dalších vesmírů, ale žádný z nich se nemůže vyrovnat Osobnosti Božství.

Nāradajī je jednou z osvobozených duší a pod tímto jménem je znám až od doby svého osvobození — předtím byl obyčejným synem služebné. Můžeme se zeptat, jak je možné, že Nārada nevěděl o Nejvyšším Pánovi, a proč za Něho mylně pokládal Brahmājīho. Osvobozená duše nemá nikdy pochybnosti tohoto druhu, tak proč Nāradajī kladl všechny tyto otázky jako obyčejný nevědomý člověk? Stejně zmatený byl i Arjuna, přestože je věčným společníkem Pána. Arjunu i Nāradu zmátl Samotný Pán, aby i jiné, neosvobozené duše mohly realizovat skutečnou pravdu a poznání o Pánovi. Pochybnost, která vyvstala v mysli Nārady ohledně Brahmājīho všemocnosti, je lekcí pro “žáby ve studni”, aby si nevytvářely mylné představy o totožnosti Osobnosti Božství. Pána nelze srovnávat ani s osobností jako je Brahmā, nemluvě o obyčejných lidech, kteří se falešně vydávají za Boha nebo Jeho inkarnaci. Nejvyšší Pán je vždy Nejvyšší a jak jsme se již mnohokrát snažili v těchto výkladech zdůraznit, žádná živá bytost až po úroveň Brahmy nemůže tvrdit, že je s Ním totožná. Nesmíme se nechat zmást, když nějakého velkého člověka lidé po smrti uctívají v hrdinském stylu jako Boha. Bylo mnoho králů jako Pán Rāmacandra, král Ayodhyi, ale žádného z nich zjevená písma neuznávají za Boha. Být dobrý král ještě neznamená být Pán Rāma, neboť být Osobností Božství může být jedině taková osobnost jako je Śrī Kṛṣṇa. Když budeme zkoumat charakter účastníků bitvy na Kurukṣetře, zjistíme, že Mahārāja Yudhiṣṭhira nebyl o nic méně zbožný král než Pán Rāmacandra a že byl dokonce ještě mravnější než Pán Kṛṣṇa. Pán Kṛṣṇa ho žádal, aby lhal, ale Mahārāja Yudhiṣṭhira protestoval. To však neznamená, že by se Mahārāja Yudhiṣṭhira mohl rovnat Pánu Rāmacandrovi nebo Pánu Kṛṣṇovi. Velké autority hodnotí Mahārāje Yudhiṣṭhira jako zbožného člověka, ale Pána Rāmu nebo Kṛṣṇu přijímají za Osobnost Božství. Pán je tedy za všech okolností odlišnou osobou a nikdy Ho nemůžeme srovnávat s člověkem. Pán je vždy Pánem a obyčejná živá bytost se Mu nikdy nevyrovná.

Pán Brahmājī potvrdil Nāradovi jeho domněnku, že není nejvyšším stvořitelem. Méně inteligentní lidé se někdy pošetile domnívají, že Brahmā je příčinou všech příčin. Nārada však chtěl, aby tuto otázku vyjasnil sám Brahmājī, nejvyšší autorita ve vesmíru. Stejně jako rozhodnutí nejvyššího státního soudu je konečné, tak i výrok Brahmājīho je konečný ve védském způsobu získávání poznání. Jak jsme již uvedli v předchozím verši, Nāradajī byl osvobozenou duší a nebyl tedy jedním z méně inteligentních lidí, kteří přijímají falešného boha nebo bohy a klaní se jim svým vlastním způsobem. Představil se jako méně inteligentní, ale zároveň inteligentně vznesl svoji pochybnost před nejvyšší autoritou, aby si tak neinformovaní lidé mohli této otázky povšimnout a získat správné informace o stvoření a stvořiteli ze správného zdroje.

Brahmājī v tomto verši vyjasňuje mylný dojem méně inteligentních lidí a potvrzuje, že tvoří vesmírnou rozmanitost, která již předtím byla potenciálně stvořena oslnivou září Pána Śrī Kṛṣṇy. Brahmājī uvádí totéž v saṁhitě zvané Brahma-saṁhitā (5.40), kde říká:

“Sloužím Nejvyšší Osobnosti Božství Govindovi, prvotnímu Pánu, Jehož transcendentální tělesná záře zvaná brahmajyoti, která je neomezená, nevyčerpatelná a všeprostupující, je příčinou stvoření nekonečného počtu planet s různými druhy podnebí a různými životními podmínkami.”

Totéž je potvrzeno i v Bhagavad-gītě (14.27). Pán Kṛṣṇa je základem brahmajyoti (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Podle védského slovníku Nirukti slovo pratiṣṭhā znamená “to, co ustanovuje”. Brahmajyoti tedy není nezávislá ani soběstačná. Pán Śrī Kṛṣṇa je svrchovaným stvořitelem brahmajyoti, o které je v tomto verši zmínka jako o sva-rociṣā neboli “záři transcendentálního těla Pána”. Tato brahmajyoti je všeprostupující a veškeré stvoření je umožněné její potenciální silou. Védské hymny proto prohlašují, že vše, co existuje, spočívá na brahmajyoti (sarvaṁ khalv idaṁ brahma). Brahmajyoti je tedy potenciálním zárodkem veškerého stvoření a tatáž brahmajyoti, neomezená a nevyčerpatelná, pochází z Pána. Pán (Śrī Kṛṣṇa) je proto z konečného hlediska nejvyšší příčinou všeho stvoření (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ).

Nesmíme si myslet, že Pán tvoří jako kovář — kladivem a jinými nástroji. Pán tvoří prostřednictvím Svých energií. Vlastní rozmanité energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Stejně jako malé semínko banyánového plodu má sílu stvořit velký banyánovník, Pán rozsévá všemožná semínka Svojí potencionální brahmajyoti (sva-rociṣā) a tato semínka jsou pak zalévána osobnostmi jako je Brahmā a postupně se vyvíjejí. Brahmā nemůže stvořit semínko, ale může pomoci jeho přeměně ve strom, stejně jako zahradník pomáhá rostlinám v jejich růstu tím, že je zalévá. Přirovnání ke slunci uvedené v tomto verši je velice příhodné. Slunce je původním zdrojem všeho světla v hmotném světě: ohně, elektřiny, měsíčních paprsků atd. Veškerá svítící tělesa na obloze jsou stvořením slunce, slunce je stvořením brahmajyoti a brahmajyoti je září Pána. Původní příčinou stvoření je tedy Pán.

V příštím verši bude jasněji vysvětleno, jak iluzorní energie Pána mate méně inteligentní lidi, kteří pokládají Brahmājīho nebo prakticky kohokoliv jiného za Nejvyššího Pána. Brahmājī si ovšem nepřeje, aby ho nazývali Nejvyšším Pánem, a přímo se klaní Pánu Vāsudevovi, Śrī Kṛṣṇovi, Osobnosti Božství, Jemuž projevil stejnou úctu již v Brahma-saṁhitě (5.1):

“Nejvyšší Pán je Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, původní Pán, který má transcendentální tělo a je konečnou příčinou všech příčin. Uctívám tohoto prvotního Pána Govindu.”

Brahmājī si je vědom svého skutečného postavení a ví, že méně inteligentní lidé, zmatení iluzorní energií Pána, pokládají za Boha kohokoliv podle své momentální nálady. Zodpovědný člověk stejně jako Brahmājī odmítá, aby ho žáci nebo podřízení nazývali Nejvyšším Pánem, ale hlupákům, kteří jsou idolem lidí se zvířecí povahou psů, vepřů, velbloudů a oslů, lichotí, když jsou oslovováni jako Nejvyšší Pán. Proč se takoví lidé s oblibou nechají označovat za Boha a proč je tak jejich hloupí ctitelé nazývají, vysvětluje následující verš.

Nepřemožitelná iluzorní energie Osobnosti Boha neboli Jeho třetí energie, představující nevědomost, může zmást všechny živé bytosti na světě, ale přesto není natolik silná, aby mohla stát i před Nejvyšším Pánem. Nevědomost stojí za zády Osobnosti Božství, a tam má dostatek sil na to, aby přivedla živé bytosti do iluze. Prvním příznakem zmatených lidí je, že mluví nesmysly. Védská literatura nikde nenabádá k nesmyslným řečem a prvotřídním nesmyslem je říkat: “To jsem já, to je moje.” Bezbožná civilizace se zakládá výhradně na těchto falešných představách a lidé, kteří nemají žádnou skutečnou realizaci Boha, přijímají falešné bohy nebo falešně prohlašují sami sebe za Boha, aby oklamali jiné, kteří jsou již tak zmateni iluzorní energií. Ti, kteří stojí před Pánem a kteří se Mu odevzdávají, však nemohou být iluzorní energií ovlivněni, a proto jsou oproštěni od mylných představ “to jsem já, to je moje”. Nepřijímají žádného falešného Boha, a ani se nesnaží předstírat, že oni sami se vyrovnají Nejvyššímu Pánovi. V tomto verši je jasně řečeno, jak se pozná zmatený člověk.

Tento vnímatelný svět je neosobním zastoupením Vāsudeva, protože jak prvky, z nichž je stvořen, tak jejich vzájemné působení a živé bytosti, které si užívají výsledných činů, jsou výtvory vnější a vnitřní energie Pána Kṛṣṇy. To potvrzuje Bhagavad-gītā (7.4-5). Základní prvky—země, voda, oheň, vzduch a éter — jakož i pojetí hmotné totožnosti, inteligence a mysl jsou výtvory vnější energie Pána. Živá bytost, která si užívá vzájemného působení výše uvedených hrubohmotných a jemnohmotných prvků pod vlivem věčného času, je jednou z podob vnitřní energie, která má možnost výběru mezi hmotným a duchovním světem. V hmotném světě je živá bytost oklamávána nevědomostí, ale v duchovním světě je ve svých přirozených podmínkách duchovní existence prosta jakékoliv iluze. Živá bytost se označuje za okrajovou energii Pána. Za žádných okolností však ani hmotné prvky, ani nedílné duchovní části nejsou nezávislé na Nejvyšší Osobnosti Božství Vāsudevovi, neboť vše — ať už je to výtvorem Jeho vnější, vnitřní či okrajové energie — je pouze projevem jedné a téže záře Pána, stejně jako světlo, teplo a kouř jsou projevy ohně. Nic z toho není od ohně oddělené — všechny tyto projevy se společně nazývají oheň, a stejně tak všechny věci, které můžeme vnímat svými smysly, jakož i záře těla Vāsudeva, jsou Jeho neosobní projevy, zatímco Pán věčně existuje ve Své transcendentální podobě zvané sac-cid-ānanda-vigrahaḥ, která se liší od všech výše uvedených hmotných prvků.

Podle Vedānta-sūter (śāstra-yonitvāt) je Nejvyšší Pán autorem všech zjevených písem a všechna zjevená písma jsou určena pro poznání Nejvyššího Pána. Slovo veda znamená “poznání, které vede k Bohu”. Vedy byly vytvořeny pouze pro oživení zapomenutého vědomí podmíněných duší a oddaní nārāyaṇa-para zavrhují každou literaturu, která není určena k tomuto účelu. Poznání obsažené v knihách, které nemají Nārāyaṇa za svůj cíl, se ani nedá nazývat poznání. Takové knihy jsou místy, kam se slétají vrány, které se zajímají pouze o odpadky tohoto světa. Každá kniha poznání (vědecká či umělecká) musí vést k poznání o Nārāyaṇovi, jinak je nutné ji zavrhnout. To je zásada rozvoje poznání. Nejvyšším uctívaným Božstvem je Nārāyaṇa. Polobohy se doporučuje uctívat druhotně, ve vztahu k Nārāyaṇovi, protože polobozi jsou Jeho pomocné ruce řídící vesmírné záležitosti. Stejně jako královští úředníci jsou ctěni jako služebníci krále, polobozi jsou uctíváni na základě jejich vztahu k Pánovi. Uctívání polobohů odděleně od Pána není autorizované (avidhi-pūrvakam), stejně jako není správné zalévat listy a větve stromu a nezalévat jeho kořeny. Polobozi tedy také závisejí na Nārāyaṇovi. Loky neboli různé planety jsou přitažlivé jen proto, že jsou na nich různé druhy života a blaženosti, které částečně představují sac-cid-ānanda-vigrahu. Každý si přeje věčný život plný blaženosti a poznání. V hmotném světě lze takový věčný život v blaženosti a poznání více a více realizovat na vyšších planetách, ale jakmile tam člověk dojde, chce dosáhnout ještě dalšího pokroku a vrátit se zpátky k Bohu. Délka života s úměrným množstvím blaženosti a poznání se zvyšuje z planety na planetu. Na různých planetách lze žít tisíce a stovky tisíc let, ale ani na jedné nenajdeme věčný život. Kdo však dosáhne nejvyšší planety, planety Brahmy, může dále pokročit až k planetám v duchovním nebi, kde je život věčný. Vzestupná cesta z jedné planety na druhou tedy končí na nejvyšší planetě Pána (mad-dhām), kde je život věčný, plný blaženosti a poznání. Všechny různé oběti jsou vykonávány jen pro uspokojení Pána Nārāyaṇa s cílem dojít k Němu a v tomto věku Kali je nejlepší doporučenou obětí saṅkīrtana-yajña, která je hlavní osou oddané služby pro oddaného nārāyaṇa-para.

Existují dva systémy meditativní yogy — aṣṭāṅga-yoga a sāṅkhya-yoga. Aṣṭāṅga-yoga je metodou soustředění mysli a osvobození se od veškerého zaměstnání prostřednictvím meditace, koncentrace, sedových poloh, zastavení vnitřního oběhu vzduchu atd. a sāṅkhya-yoga je určena k rozlišování pravdy od iluze. Oba systémy však nakonec vedou k realizaci neosobního Brahmanu, který je pouze částečným projevením Nārāyaṇa, Osobnosti Božství. Jak jsme již vysvětlili dříve, neosobní záře zvaná Brahman je pouhou částí Osobnosti Božství. Neosobní Brahman spočívá na Osobě Nejvyššího Pána a je tedy oslavou Jeho velikosti. To potvrzuje Bhagavad-gītā i Matsya Purāṇa. Slovo gati znamená “konečné místo určení” neboli “nejvyšší stupeň osvobození”. Splynutí s neosobní brahmajyoti není nejvyšším osvobozením — ještě výše je vznešená společnost Osobnosti Božství na jedné z nesčetných duchovních planet ve vaikuṇṭhském nebi. Závěr je tedy takový, že Nārāyaṇa, Osobnost Božství, je konečným cílem všech jógových systémů i všech druhů osvobození.

I Brahmā, stvořitel vesmíru, přiznává, že není skutečným stvořitelem, ale že byl pouze inspirován Nārāyaṇem a pod Jeho dohledem tvoří věci, které již stvořil Pán jakožto Nadduše všech živých bytostí. I největší autorita ve vesmíru uznává, že v každé živé bytosti jsou dvě různé duše: Nadduše a individuální duše. Nadduše je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zatímco individuální duše je věčný služebník Pána. Pán inspiruje individuální duši k tomu, aby stvořila to, co již stvořil On, a Jeho milostí je ten, kdo ve světě něco objeví, oslavován jako objevitel. Říká se, že Kolumbus objevil západní polokouli, ale Kolumbus tuto část Země nestvořil. Rozsáhlý kontinent již existoval zásluhou všemocnosti Nejvyššího Pána a Kolumbus byl pouze za svoji minulou službu Pánovi požehnán tím, že se mu dostalo uznání jako objeviteli Ameriky. Stejně tak nikdo nemůže tvořit bez svolení Pána, neboť každý dokáže jen tolik, kolik mu dovolují jeho schopnosti, které mu udělil také Pán podle jeho touhy a ochoty Mu sloužit. Musíme tedy dobrovolně chtít sloužit Pánovi a Pán nás zplnomocní úměrně tomu, nakolik se odevzdáme Jeho lotosovým nohám. Pán Brahmā je velkým oddaným Pána, který ho proto zplnomocnil a inspiroval k tomu, aby stvořil vesmír tak, jak ho před sebou vidíme. Pán také inspiroval Arjunu, aby bojoval na Kuruovském bitevním poli:

K bitvě na Kurukṣetře nebo ke všem ostatním bitvám kdekoliv a kdykoliv došlo vůlí Pána, protože nikdy nemůže dojít k takovému masovému zabíjení bez Pánova svolení. Duryodhanova strana se dopustila urážky vůči Draupadī, velké oddané Kṛṣṇy, která se obrátila na Pána i na všechny, kteří této nespravedlivé urážce tiše přihlíželi. Pán pak poradil Arjunovi, aby bojoval a připsal si všechny zásluhy, přičemž Duryodhanova strana již byla vůlí Pána neodvratně odsouzena k záhubě. Arjuna tedy dostal radu, aby se stal nástrojem v boji a aby se proslavil pobitím velkých generálů jako byli Bhīṣma a Karṇa.

Ve védských spisech jako je Kaṭha Upaniṣad je Pán popsán jako sarva-bhūta-antarātmā neboli “Osobnost Božství sídlící v těle každého a řídící životy všech, kteří se Mu odevzdali”. Ti, kteří se Mu nechtějí odevzdat, jsou svěřeni péči hmotné přírody (bhrāmayan sarva-bhūtāni yantrārūḍhāni māyayā) a tak je jim dovoleno, aby jednali na vlastní nebezpečí a sami trpěli důsledky. Oddaní jako Brahmā a Arjuna nedělají nic sami od sebe, ale jako plně odevzdané duše vždy čekají na náznak od Pána, a proto se mohou pokoušet o věci, které obyčejným lidem připadají velice úžasné. Jedním z Pánových jmen je Urukrama neboli “ten, Jehož činy jsou velmi podivuhodné a vymykají se představám živých bytostí”, a činy Jeho oddaných tedy někdy také vypadají velice úžasně, neboť je řídí Samotný Pán. Pán ve Svém transcendentálním postavení jako svědek všech činů dohlíží na inteligenci každé živé bytosti — od Brahmy, nejinteligentnější bytosti ve vesmíru, po nejmenšího mravence. Inteligentní člověk, který je schopen studovat psychické efekty (myšlení, cítění a chtění), dokáže postřehnout jemnou přítomnost Pána.

Nejvyšší Pán je Pánem vnější energie, projevené třemi hmotnými kvalitami — dobrem, vášní a nevědomostí — a jako její Pán není nikdy ovlivněn jejími iluzorními účinky. Živé bytosti, jīvy, však mají sklon podlehnout vlivu těchto kvalit hmotné přírody. To je rozdíl mezi Pánem a živými bytostmi. Živé bytosti podléhají těmto kvalitám, i když původně jsou kvalitativně totožné s Pánem. Kvality hmotné přírody jsou s Pánem jakožto produkty Jeho energie zcela jistě spojeny, ale toto spojení je stejné jako ve vztahu pána a služebníků. Nejvyšší Pán je vládcem hmotné energie, zatímco živé bytosti, které jsou zapleteny v hmotném světě, nejsou ani pány, ani vládci. Naopak — tato energie si podmaňuje živé bytosti a vládne jim. Pán je ve skutečnosti věčně projeven Svojí vnitřní silou neboli duchovní energií jako jasné slunce se svými paprsky na čisté obloze, ale čas od času vytváří hmotnou energii, stejně jako slunce někdy vytváří mrak na jasné obloze. Slunce však není nikdy ovlivněné nepatrným mrakem a ani neomezený Pán není nikdy ovlivněný mrakem hmotné energie, který se někdy projevuje v neomezené sféře Jeho paprsků brahmajyoti.

Jelikož věčně transcendentální živé bytosti se nacházejí mezi vnitřní a vnější energií, nazývají se okrajová energie Pána. Živé bytosti v podstatě nejsou určeny k tomu, aby byly podmíněny hmotnou energií, ale když jsou ovlivněny falešným pocitem, že jsou pány této energie, dostávají se pod její vliv a jsou tak podmíněny třemi kvalitami hmotné přírody. Tato vnější energie Pána zakrývá čisté poznání živé bytosti o její věčné existenci ve společnosti Pána, a pokryv je natolik důkladný, že se zdá, jako kdyby podmíněná duše byla nevědomá věčně. Tak úžasné je působení māyi, vnější energie, která se projevuje jakoby byla stvořená hmotným způsobem. Hmotná energie dokáže tak důkladně pokrýt živou bytost, že materialistický vědec nevidí nic než hmotné příčiny, ale za všemi hmotnými projevy jsou ve skutečnosti ještě činnosti adhibhūty, adhyātmy a adhidaivy, které podmíněná duše v kvalitě nevědomosti nedokáže vnímat. Adhibhūta vnucuje duši opakovaná rození a smrti, stáří a nemoci, adhyātma ji podmiňuje a adhidaiva je řídící systém. Toto jsou hmotné projevy příčiny a důsledku a vlastní zodpovědnosti podmíněných duší za jejich činy. Jsou to projevy podmíněného stavu a když se lidská bytost od takového podmíněného stavu osvobodí, dosáhne nejvyšší dokonalosti.

V Bhagavad-gītě (7.24-25) Pán jasně říká, že impersonalista, který přikládá větší důležitost transcendentálním paprskům Pána zvaným brahmajyoti a který si myslí, že Absolutní Pravda je z konečného pohledu neosobní a podobu projevuje pouze v případech nutnosti, je méně inteligentní než personalista, bez ohledu na jeho důkladné studium Vedānty. Tito impersonalisté jsou zakryti výše uvedenými třemi kvalitami hmotné přírody, a proto nejsou schopni se přiblížit k transcendentální Osobnosti Pána. K Nejvyššímu Pánu nemůže přistoupit každý, protože je zahalen Svojí energií yogamāyou. Je však chyba si myslet, že byl dříve neprojevený a nyní se projevil v lidské podobě. Tuto mylnou představu o beztvarosti Nejvyšší Osobnosti Božství způsobuje Pánův závoj yogamāyi a odstranit ho může pouze On Svojí vůlí, jakmile se Mu podmíněná duše odevzdá. Oddaní Pána, kteří jsou transcendentální výše zmíněným třem kvalitám hmotné přírody, mohou vidět dokonale blaženou transcendentální podobu Pána prostřednictvím lásky a čisté oddanosti.

Ke stvoření hmotného světa, v němž Nejvyšší Pán umožňuje podmíněným duším podřízeně jednat, dochází znovu a znovu po každém jeho zničení. Hmotné stvoření je něco jako mrak na nekonečném nebi. Skutečné nebe je duchovní nebe, věčně naplněné paprsky brahmajyoti, a část tohoto nekonečného nebe je zakryta mrakem mahat-tattvy, hmotného stvoření, v němž si podmíněné duše, které chtějí vládnout světu proti vůli Pána, mohou hrát podle svých tužeb pod vládou Pánovy vnější energie. Stejně jako každý rok pravidelně začíná a končí období dešťů, tak i stvoření pravidelně vzniká a zaniká pod vládou Pána, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (8.19). Pán tedy pravidelně tvoří a ničí hmotné světy, a tak dovoluje podmíněným duším hrát si jak si přejí a vytvářet si svůj vlastní osud, což pro ně znamená, že budou znovu stvořeny v souladu s tím, jaké byly jejich nezávislé touhy v době zničení. Stvoření tedy nastává v určitém daném čase (jak jsme zvyklí si myslet o všem, co známe z naší nicotné zkušenosti). Proces tvoření a ničení se nazývá anādi — nelze určit, kdy k těmto věcem došlo poprvé, neboť délka už jen částečného cyklu stvoření je 8 640 000 000 let. Zákon stvoření je ovšem podle védské literatury takový, že hmotný svět vzniká a je opět zničen vůlí Pána v určitých periodách. Celé hmotné nebo dokonce i duchovní stvoření je projevem energie Pána, stejně jako teplo a světlo ohně jsou různé projevy energie ohně. Svět jakožto expanze energie Pána je tedy Jeho neosobní podobou a celé stvoření spočívá na Jeho neosobním rysu. On však přesto zároveň zůstává nedotčen tímto stvořením jako pūrṇam (úplný) a nikdo by se tedy neměl mylně domnívat, že Pán existuje pouze ve Svých neomezených neosobních expanzích a že žádnou osobní podobu nemá. Neosobní expanze je projevem Jeho energie a On je vždy Osobou, nehledě na existenci nespočetně mnoha neomezených expanzí Jeho neosobních energií (Bg. 9.5-7). Pro lidskou inteligenci je velice obtížné pochopit, jak může celé stvoření spočívat na expanzi Jeho energie, ale Pán dává v Bhagavad-gītě velice dobrý příklad. Je řečeno, že i když vzduch a atomy spočívají v rozsáhlém nebi, které je prostředím, v němž spočívá vše hmotně stvořené, nebe přesto zůstává oddělené a nedotčené. Podobně i Nejvyšší Pán udržuje vše stvořené expanzí Své energie, ale vždy setrvává stranou nedotčen. To uznává i Śaṅkarācārya, velký obhájce neosobní podoby Absolutna. Říká: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt neboli “Nārāyaṇa existuje odděleně od neosobní tvořivé energie”. Celé stvoření splývá v době zničení s tělem transcendentálního Nārāyaṇa a opět z Něho emanuje se stejnými kategoriemi individuálních povah a osudů nekonečně mnoha živých bytostí. Individuální živé bytosti jakožto nedílné části Pána jsou někdy popisovány jako ātmā, kvalitativně stejné duchovní povahy. Jelikož se však tyto živé bytosti někdy svévolně nechávají zlákat přitažlivostí hmotného stvoření, zároveň se od Pána liší.

Díky všemocnosti Nejvyššího Pána se celé hmotné stvoření vyvíjí procesem přeměn a postupných reakcí a působením stejné všemocnosti je opět vše postupně zničeno a uloženo v těle Nejvyššího. Kāla neboli čas je synonymum přírody a je přeměněným projevem principů hmotného stvoření. Čas je tedy možné pokládat za první příčinu celého stvoření a přeměnou přírody se projevují různé činnosti hmotného světa. Tyto činnosti lze považovat za projevy přirozených instinktů každé jednotlivé živé bytosti nebo dokonce i netečných předmětů a výsledkem těchto činností je vznik mnoha rozmanitých produktů a vedlejších produktů téže povahy. Původem toho všeho je Nejvyšší Pán, a proto Vedānta-sūtry i Bhāgavatam začínají výrokem, že Absolutní Pravda je zdrojem veškerého stvoření (janmādy asya yataḥ).

Všechny hmotné výtvory vznikají hlavně rozvojem kvality vášně (rajas). Mahat-tattva je princip hmotného stvoření a je-li vůlí Pána vybuzena, nejprve začnou převládat kvality vášně a dobra a později začne převažovat kvalita vášně, vytvářená hmotnými činnostmi různého druhu, a živé bytosti se tak více zaplétají do nevědomosti. Brahmā je představitelem kvality vášně a Viṣṇu je představitelem kvality dobra, zatímco kvalitu nevědomosti zastupuje Pán Śiva, otec hmotných činností. Hmotná příroda je matkou a Pán Śiva je otcem, podněcujícím hmotný život. Všechny hmotné výtvory živých bytostí mají tedy svůj původ v kvalitě vášně. Stejně jako se v každém věku mění délka života, tak i působení jednotlivých kvalit prochází postupným rozvojem. Ve věku Kali (kdy nejvíce převládá kvalita vášně) lidé vykonávají ve jménu rozvoje lidské civilizace mnoho hmotných činností a stále více zapomínají na svou skutečnou duchovní totožnost. Každý nepatrný rozvoj kvality dobra odhaluje člověku povahu duchovní energie, ale vlivem převládající kvality vášně kvalita dobra ztrácí svůj vliv. Člověk tak nemůže překonat meze hmotných kvalit, a proto i ti, kteří se různými metodami dopracovali ke kvalitě dobra, mají veliké potíže s realizací Pána, který je vždy transcendentální kvalitám hmotné přírody. Jinými slovy, hrubohmotné látky se nazývají adhibhūtam, jejich udržování je adhidaivam a podněcovatel hmotných činností se nazývá adhyātmam. Přírodní bohatství, jeho pravidelné dodávání a jeho využívání k tvorbě různých hmotných věcí pro smyslový požitek zmatených živých bytostí jsou tři principy tvořící význačné rysy hmotného světa.

Hmotné ego, pocit totožnosti s hmotou, je silně egocentrické a postrádá jasné poznání o existenci Boha. Tento sobecký egoismus materialistických živých bytostí je příčinou jejich podmínění dalšími hmotnými prvky a trvalého uvěznění v hmotné existenci. Tento egoismus je velice pěkně vysvětlen v sedmé kapitole Bhagavad-gīty (verše 24-27). Egoistický impersonalista, který nemá žádné jasné pojetí Osobnosti Božství, se na základě vlastního úsudku domnívá, že Osobnost Božství projevuje hmotnou podobu ze Své původní neosobní duchovní existence pro splnění určitého poslání. Impersonalista se drží tohoto mylného pojetí Nejvyššího Pána, přestože se zdánlivě velice zajímá o védskou literaturu jako jsou Brahma-sūtry a další vysoce intelektuální filozofické zdroje poznání. Jeho nevědomost ohledně osobního rysu Pána je výsledkem nevědomosti způsobené směsí různých kvalit. Impersonalista tak nedokáže pochopit Pánovu věčnou duchovní podobu plnou věčného poznání, blaženosti a existence. Důvodem je to, že Pán si vyhrazuje právo nevystavovat se neoddanému, který i po podrobném studiu literatury jako je Bhagavad-gītā zůstává jednoduše z tvrdohlavosti impersonalistou. Tak působí yogamāyā, Pánova osobní energie, která jedná jako pobočník Pána a zakrývá pohled neústupného impersonalisty. Takto zmatený člověk je popisován jako mūḍha neboli naprosto nevědomý, jelikož nedokáže pochopit, že transcendentální podoba Pána je nezrozená a neměnná. Kdyby Pán přijímal podobu nebo hmotné tělo a Jeho původní rys byl neosobní, znamenalo by to, že se rodí a mění se na Osobu. Pán je však neměnný a nikdy se nerodí jako podmíněná duše. Podmíněná duše přijímá různé podoby zrození za zrozením, neboť podléhá zákonům hmotného světa, ale egocentričtí impersonalisté se svojí základní nevědomostí pokládají Pána za jednoho z nich, protože se dokáží soustředit jen sami na sebe, nehledě na jejich takzvaný pokrok ve studiu Vedānty. Pán, který je v srdci každé individuální živé bytosti, zná velice dobře minulé, přítomné i budoucí sklony těchto podmíněných duší, ale zmatená podmíněná duše prakticky není schopna znát Pána v Jeho věčné podobě. I když impersonalista pozná Pánovy rysy Brahman a Paramātmu, zůstává Jeho vůlí nevědomý co se týče Jeho věčného osobního rysu v podobě věčného Nārāyaṇa, transcendentálního všemu hmotnému stvoření.

Příčinou této nevědomosti materialistů je to, že se neustále zabývají nepřirozeným zvyšováním svých hmotných potřeb. Chce-li člověk poznat Nejvyšší Osobnost Božství, musí prostřednictvím oddané služby očistit své hmotné smysly. Kvalita dobra neboli bráhmanská kultura doporučovaná ve védských písmech této duchovní realizaci napomáhá, a proto je stav jñāna-śakti pro podmíněné duše relativně lepší než dva další stavy, dravya-śakti a kriyā-śakti. Celá materialistická civilizace se vyznačuje ohromným hromaděním surovin pro průmyslovou výrobu a veškeré toto průmyslové podnikání (kriyā-śakti) je způsobeno naprostým opomíjením duchovního života. Chceme-li napravit tento velký nedostatek materialistické civilizace, která se zakládá na principech dravya-śakti a kriyā-śakti, musíme se vydat cestou oddané služby Pánu a přijmout principy karma-yogy, které popisuje Bhagavad-gītā (9.27):

“Ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obětuješ nebo daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, ó synu Kuntī, vždy to čiň jako oběť Mně.”

Éter, vzduch, oheň, voda a země jsou jen různými projevy temnoty falešného ega. To znamená, že falešné ego se v souhrnné podobě mahat-tattvy vytváří z okrajové energie Pána a z tohoto falešného ega neboli z touhy vládnout hmotnému stvoření se vytvářejí všechny podmínky pro iluzorní požitek živé bytosti. Živá bytost prakticky vládne nad hmotnými prvky jako jejich poživatel, i když za vším stojí Nejvyšší Pán. Ve skutečnosti nikdo kromě Pána nemůže být nazván poživatelem, ale živá bytost má iluzorní touhu se jím stát. To je původem falešného ega. Jakmile má zmatená živá bytost tuto touhu, vůlí Pána se vytvoří stínové prvky a živým bytostem je umožněno, aby se za nimi honily jako za přeludem.

V písmech stojí, že nejprve je vytvořen zvuk (tan-mātrā) a potom éter, a tento verš to potvrzuje. Zvuk je jemnou podobou éteru a rozdíl mezi nimi je stejný jako rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Zvuk zastupuje daný předmět v tom smyslu, že když o tomto předmětu hovoříme, vytváříme zvuk, který nám dává představu o jeho podobě. Zvuk je tedy jemnou charakteristikou daného předmětu. Stejně tak zvukové zastoupení Pána má stejné vlastnosti jako Jeho úplná podoba, jak ji viděli Vasudeva a Mahārāja Daśaratha, otcové Śrī Kṛṣṇy a Śrī Rāmy. Zvukové zastoupení Pána se neliší od Pána Samotného, protože Pán a Jeho projev v podobě zvuku jsou absolutní poznání. Śrī Caitanya nás učí, že ve svatém jménu Pána, které je Jeho zvukovým zastoupením, jsou vloženy všechny Jeho energie. Prostřednictvím čisté vibrace zvukového zastoupení Pána neboli Jeho svatých jmen může člověk okamžitě užívat Jeho společnosti a Svému čistému oddanému se Pán okamžitě projeví. Čistý oddaný tedy není ani na okamžik oddělen od Pána. Oddaný, který chce být neustále ve styku s Nejvyšším Pánem, může neustále zpívat Jeho svaté jméno, jak doporučují śāstry — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Ten, kdo se dokáže takto sdružovat s Pánem, bude jistě osvobozen z temnoty stvořeného světa, který je výtvorem falešného ega (tamasi mā jyotir gama).

Stvoření probíhá evolucí, postupným vývojem od jednoho prvku k druhému až po vznik země s mnoha rozmanitými stromy, rostlinami, horami, řekami, plazy, ptáky, zvířaty a různými druhy lidských bytostí. Smyslové vnímání prochází také evolucí — počíná u zvuku, pak se vytváří dotek a z doteku tvar, a s postupným vývojem éteru, vzduchu, ohně, vody a země se vytváří také chuť a vůně. Všechny prvky a vlastnosti jsou vzájemně propojeny vztahem příčiny a důsledku, ale původní příčinou je Pán Samotný ve Své úplné části jako Mahā-Viṣṇu ležící na vodách příčin mahat-tattvy. V Brahma-saṁhitě je proto za příčinu všech příčin označen Pán Kṛṣṇa a Bhagavad-gītā (10.8) to potvrzuje následovně:

Vlastnosti, které jsou předmětem smyslového vnímání, jsou plně zastoupeny v zemi a v jiných prvcích se projevují v menším rozsahu. V éteru je pouze zvuk, zatímco ve vzduchu je zvuk a dotek. V ohni je zvuk, dotek a tvar a ve vodě je vedle těchto vjemů ještě chuť. V zemi jsou ovšem všechny výše uvedené vlastnosti a navíc se tam vyvíjí také vůně. Země tedy projevuje plnou rozmanitost života, která původně začíná u vzduchu. Tělesné nemoci vznikají poruchami cirkulace vzduchu v těle živých bytostí, které je tvořené především zemí. Duševní nemoci jsou také důsledkem neuspořádanosti vzduchu v těle, a v tomto směru jsou proto zvláště prospěšná jógová cvičení, která pomáhají udržovat správné proudění vzduchu, a tak se zbavit prakticky všech nemocí. Jsou-li tyto cviky vykonávány správným způsobem, zvyšují také délku života a umožňují získat vládu nad smrtí. Dokonalý yogī může ovládat i smrt a opustit své tělo ve vhodný okamžik, kdy je připraven přemístit se na libovolnou planetu podle svého přání. Bhakti-yogī ovšem překoná všechny ostatní yogīny, protože díky své oddané službě bude svrchovanou vůlí Nejvyššího Vládce povýšen do oblasti, která je nad hmotným nebem, a dostane se na jednu z planet v duchovním světě.

Vaikārika je neutrální stupeň stvoření, tejas je podnětem k činnosti a tamas je plným projevem hmotného stvoření pod vlivem temnoty nevědomosti. Vyrábění takzvaných životních nezbytností v továrnách a dílnách, které je tak rozšířené ve věku Kali neboli věku strojů, je vrcholným stádiem rozvoje kvality temnoty. Veškeré toto podnikání lidské společnosti spojené s průmyslovou výrobou je v kvalitě temnoty, protože ve skutečnosti žádné toto vyráběné zboží není zapotřebí. Lidé potřebují potravu, aby měli co jíst, úkryt, aby měli kde spát, prostředky pro svoji ochranu a zboží pro uspokojení svých smyslů. Jak bude vysvětleno v příštím verši, smysly jsou praktickou známkou života. Lidská civilizace je určena k očištění smyslů a člověk se má snažit získat předměty smyslového požitku pouze v absolutně nezbytné míře, a nemá zbytečně zvyšovat umělé potřeby smyslů. Potrava, úkryt, obrana a smyslový požitek jsou naše potřeby v hmotné existenci. Ve svém čistém, původním nepodmíněném stavu živá bytost žádné takové potřeby nemá. Tyto potřeby jsou nepřirozené a v čistém životním stavu neexistují. To znamená, že zvyšování umělých potřeb, které je samozřejmostí v materialistické civilizaci, neboli hospodářský rozvoj lidské společnosti, je zaměstnáním v temnotě bez skutečného poznání. Takovými činnostmi se znehodnocuje lidská energie, která je především určena k očišťování smyslů, neboť pouze očištěné smysly mohou být zaměstnány uspokojováním smyslů Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán jakožto nejvyšší vlastník duchovních smyslů se nazývá Hṛṣīkeśa. Hṛṣīka znamená “smysly” a īśa znamená “Pán”. Pán není služebníkem Svých smyslů a neřídí se jejich popudy, ale podmíněné duše, individuální živé bytosti, skutečně slouží svým smyslům. Jsou řízeny popudy či podněty svých smyslů, a celá materialistická civilizace se tak stává pouhou záležitostí smyslového požitku. Ve správné společnosti se lidé snaží zbavit chorobné touhy po smyslovém požitku a toho mohou dosáhnout jednoduše tím, že se budou snažit uspokojovat duchovní smysly Pána. Smysly nikdy neustanou ve své činnosti, a proto mají být očištěny zaměstnáním v čisté službě přinášející smyslový požitek Pánovi smyslů. To je ústředním poučením celé Bhagavad-gīty. Arjuna chtěl nejprve uspokojit své vlastní smysly, když se rozhodl, že nebude bojovat proti svým příbuzným a přátelům, ale Pán Śrī Kṛṣṇa mu přednesl Bhagavad-gītu, jen aby očistil jeho rozhodnutí ovlivněné touhou po smyslovém požitku. Arjuna potom souhlasil, že bude uspokojovat smysly Pána, a začal bojovat v bitvě na Kurukṣetře podle Jeho přání.

Vedy nás nabádají, abychom vyšli ze tmy na světlo (tamasi mā jyotir gama). Vyjít na světlo znamená uspokojovat smysly Pána. Zmatení nebo méně inteligentní lidé kráčejí cestou seberealizace, aniž by se pokoušeli uspokojit transcendentální smysly Pána podle příkladu Arjuny a jiných oddaných. Místo toho se naopak pokoušejí zastavit činnosti svých smyslů (v systému yogy) nebo popírají existenci transcendentálních smyslů Pána (v systému jñāny). Oddaní stojí ovšem výše než yogīni a jñānī, protože nepopírají existenci smyslů Pána; chtějí Jeho smysly uspokojit. Pouze z vyložené nevědomosti popírají yogīni a jñānī existenci Pánových smyslů a pokoušejí se ovládat činnosti svých nemocných smyslů. Nemocné smysly nutí člověka ke zbytečnému zvyšování hmotných potřeb. Ten, kdo chápe, že zvyšovat činnost smyslů je značně nevýhodné, se nazývá jñānī, ten, kdo se pokouší jógovými metodami tuto činnost zastavit, se nazývá yogī a ten, kdo dobře ví o existenci transcendentálních smyslů Pána a kdo se je snaží uspokojit, se nazývá “oddaný Pána”. Oddaní Pána se nesnaží popírat existenci smyslů Pána, ani se nesnaží uměle zastavit činnosti svých smyslů. Dobrovolně zaměstnávají své očištěné smysly ve službě Pánu smyslů, jako to učinil Arjuna, a tak snadno dospějí k dokonalosti uspokojením Pána, což je konečný a nejvyšší cíl.

Životní podmínky v hmotném světě závisejí více méně na inteligenci živé bytosti a na síle její životní energie. Inteligenci pomáhají v těžkém boji o existenci smysly pro získávání poznání a životní energie se udržuje ovládáním činných orgánů jako jsou ruce a nohy. Boj o existenci je však převážně projevem kvality vášně. Všechny smyslové orgány, ovládané inteligencí a životní energií prāṇou, jsou tedy různými produkty a vedlejšími produkty druhé kvality přírody, kvality vášně. Tato kvalita vášně vzniká ze vzduchu, který byl popsán výše.

Různé tělesné konstrukce živých bytostí jsou jako různé druhy automobilů, které se vyrábějí smontováním příslušných součástí. Jakmile je auto hotové, usedne do něho řidič a jede kam si přeje. To také potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61): živá bytost sedí na tělesném stroji a tento stroj se pohybuje podle řízení hmotné přírody, stejně jako vlak se pohybuje podle řízení strojvůdce. Živé bytosti ovšem nejsou těla a existují odděleně od těl, stejně jako řidič existuje odděleně od svého auta. Méně inteligentní materialističtí vědci však nechápou, jakým způsobem se části těla — smysly, mysl a hmotné kvality — spojují. Každá živá bytost je duchovní jiskrou, nedílnou částí Nejvyšší Bytosti, a jelikož Otec je laskavý ke Svým synům, Jeho milostí dostávají individuální živé bytosti nepatrnou svobodu jednat podle své vůle a snažit se panovat hmotné přírodě. Stejně jako otec dává plačícímu dítěti hračky, aby ho uklidnil, celé hmotné stvoření vzniká vůlí Pána, který tak dovoluje zmateným živým bytostem využívat hmotných věcí podle svého přání, třebaže se vše odehrává pod dohledem Pánových prostředníků. Živé bytosti jsou jako malé děti, které si hrají v hmotném světě pod dohledem Pánovy služebnice (přírody). Pokládají tuto služebnou, māyu, za vše, co existuje, a mylně se proto domnívají, že Nejvyšší Pravda je ženského rodu (bohyně Durgā atd.). Hloupí materialisté si podobně jako děti nedokáží představit nikoho vyššího než tuto služebnici, hmotnou přírodu, ale dospělí inteligentní synové Pána dobře vědí, že veškerým činnostem hmotné přírody vládne Pán, stejně jako služebnice poslouchá nařízení svého pána, otce nezletilých dětí.

Všechny části těla (smysly atd.) jsou stvořením mahat-tattvy a když se vůlí Pána spojí, vzniká hmotné tělo, které živá bytost může používat pro své další činnosti. To je vysvětleno následovně.

V tomto verši se jasně uvádí, že Nejvyšší Osobnost Božství používá ke stvoření Své různé energie; není pravda, že by se On Samotný měnil v hmotné stvoření. Expanduje se Svými různými energiemi a také Svými úplnými částmi. V koutě duchovního nebe naplněného září brahmajyoti se někdy objevuje duchovní mrak a zakrytá část se nazývá mahat-tattva. Pán potom ve Své úplné části jako Mahā-Viṣṇu ulehá do vody mahat-tattvy a tato voda se nazývá Oceán příčin (Kāraṇa-jala). Během Mahā-Viṣṇuova spánku v Oceánu příčin vzniká Jeho dýcháním bezpočet vesmírů. Tyto vesmíry plují rozptýleny po celém Oceánu příčin a existují pouze po dobu výdechu Mahā-Viṣṇua. Do každého jednotlivého vesmíru vstupuje tentýž Mahā-Viṣṇu jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a ulehá tam na Śeṣu, inkarnaci Pána v podobě hada. Z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua vyrůstá lotosový stvol a na lotosovém květu se rodí Brahmā, pán vesmíru. Brahmā tvoří všechny podoby různých živých bytostí ve vesmíru, které odpovídají jejich různým touhám. Tvoří také Slunce, Měsíc a jiné polobohy.

Hlavním strůjcem hmotného stvoření je tedy Pán Samotný, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (9.10). Pouze On nařizuje hmotné přírodě, aby vydávala vše pohyblivé a nehybné.

Existují dvě stádia hmotného stvoření: hromadné stvoření vesmírů, o kterém jsme se zmínili výše a které je dílem Mahā-Viṣṇua, a stvoření uvnitř každého vesmíru. Obojí vytváří Pán a tímto způsobem dostává vesmír svůj tvar, který nyní vidíme.

V tomto verši je Pán popsán jako jīva, protože je vůdcem všech ostatních jīv (živých bytostí). Ve Vedách je popsán jako nitya, vůdce všech ostatních nityů. Pánův vztah s živými bytostmi připomíná vztah otce a synů. Synové a otec jsou kvalitativně rovnocenní, ale otec není nikdy synem a syn se nikdy nemůže stát otcem, který ho počal. Jak je tedy popsáno výše, Pán v podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua neboli Hiraṇyagarbhy (Nadduše) vstupuje do každého jednotlivého vesmíru a oživuje ho tím, že lůno hmotné přírody oplodní živými bytostmi, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (14.3). Po každém zničení hmotného světa se všechny živé bytosti pohrouží do těla Pána a po vzniku nového stvoření se opět dostávají do lůna hmotné energie. V hmotném světě je tedy hmotná energie matkou živých bytostí a Pán je otcem. Když ale dochází k oživení, živé bytosti pod vlivem času a energie obnovují své přirozené činnosti, a tak se projevují v mnoha různých životních podobách. Pán je tedy konečnou příčinou všeho života v hmotném světě.

Expanze planetárních systémů v každém jednotlivém vesmíru jsou umístěny v různých částech virāṭ-rūpy (vesmírné podoby) Pána a jsou popsány následovně.

Významné je slovo kalpayanti neboli “představují si”. Vesmírná podoba Absolutního (virāṭ) je představou spekulativních filozofů, kteří nedokáží přijmout věčnou dvourukou podobu Pána Śrī Kṛṣṇy. I když vesmírná podoba, jak si ji představují velcí filozofové, je jedním z rysů Pána, je víceméně imaginární. V tomto verši je řečeno, že sedm vyšších planetárních systémů je umístěno nad pasem vesmírné podoby, zatímco nižší planetární systémy jsou umístěny pod ním. Tím je zdůrazněno, že Nejvyšší Pán si je vědom každé části Svého těla a nikde ve stvoření neexistuje nic, co by nepodléhalo Jeho vládě.

Je řečeno, že všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyššího Pána, a jaké části konkrétně je vysvětleno v tomto verši. Každá ze čtyř tříd lidské společnosti — třída inteligence (brāhmaṇové), třída vládců (kṣatriyové), třída obchodníků (vaiśyové) a třída pracovníků (śūdrové)—je některou částí Pánova těla a tudíž se neliší od Pána. Ústa i nohy jsou částmi téhož těla a jako takové se od sebe navzájem neliší, ale ústa nebo hlava jsou pro tělo kvalitativně důležitější než nohy. Ústa, nohy, paže a stehna tvoří jedno tělo. Části Pánova těla jsou určeny k tomu, aby sloužily úplnému celku. Úkolem úst je mluvit a jíst, úkolem paží je chránit tělo, úkolem nohou je přenášet ho a úkolem břicha je toto tělo udržovat. Inteligentní lidé ve společnosti tedy musí mluvit jménem celého těla a přijímat potravu, aby uspokojili jeho hlad. Pánův hlad se projevuje přijímáním plodů obětí. Brāhmaṇové neboli inteligentní třída musí být velkými odborníky na vykonávání těchto obětí a podřízené třídy se na těchto obětech musí podílet. Hovořit jménem Nejvyššího Pána znamená oslavovat Ho šířením poznání o Pánu takovém, jaký je, popisováním Jeho skutečné povahy a skutečného postavení všech ostatních částí celého těla. Od brāhmaṇů se proto vyžaduje, aby znali Vedy neboli konečný zdroj poznání. Veda znamená poznání a anta znamená jeho konec. Podle Bhagavad-gīty je Pán zdrojem všeho (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ), a závěrem veškerého poznání (Vedānta) je poznat Pána, poznat náš vztah k Němu a jednat pouze v souladu s tímto vztahem. Všechny části těla mají k tělu nějaký vztah a stejně tak živá bytost musí znát svůj vztah k Pánu. Lidský život je zvláště určen k tomuto účelu — poznat skutečný vztah každé živé bytosti k Nejvyššímu Pánu. Bez poznání tohoto vztahu je lidský život promarněn. Brāhmaṇové, inteligentní lidé, jsou proto zvláště zodpovědní za to, aby šířili poznání o našem vztahu k Pánu a aby vedli lidstvo na správnou cestu. Vládnoucí třída má chránit živé bytosti, aby mohly dosáhnout tohoto cíle, a třída obchodníků má produkovat potraviny a dodávat je do celé lidské společnosti, aby všechno obyvatelstvo mělo možnost pohodlně žít a vykonávat povinnosti lidského života. Na třídě obchodníků se rovněž vyžaduje, aby ochraňovala krávy a zajistila tak dostatečné množství mléka a mléčných produktů, které jediné mohou lidem poskytnout náležité zdraví a inteligenci nutnou pro udržování civilizace určené k poznání konečné pravdy. Třída pracovníků, kteří nejsou ani inteligentní, ani mocní, pak může pomáhat vyšším třídám svými službami a získat tak prospěch ze vzájemné spolupráce. Vesmír je tedy ve vztahu k Pánu úplnou jednotkou a jestliže se v lidské společnosti tento vztah zanedbává, nemůže v ní nastat mír ani blahobyt. Ve Vedách je také potvrzeno: brāhmaṇo 'sya mukham āsīd, bāhū rājanyaḥ kṛtaḥ.

V tomto vesmíru existuje čtrnáct planetárních systémů. Nižší systémy se nazývají Bhūrloka, střední jsou Bhuvarloka a vyšší, až po Brahmaloku, nejvyšší planetární systém ve vesmíru, se nazývají Svarloka. Všechny se nacházejí na těle Pána a proto v tomto vesmíru neexistuje bytost, která by neměla žádný vztah k Pánu.

Již mnohokrát jsme se na těchto stránkách zmiňovali o duchovních planetách, které se nacházejí za hranicemi hmotného nebe, a v tomto verši je znovu vše potvrzeno. Důležité je slovo sanātana. O nepomíjivé povaze duchovního světa hovoří Bhagavad-gītā (8.20), kde je řečeno, že nad hmotným stvořením existuje duchovní nebe, v němž je vše věčné. Satyaloce neboli planetě, na které pobývá Brahmā, se také říká Brahmaloka, ale Brahmaloka, o které se mluví zde, se nevztahuje na tento planetární systém. Tato Brahmaloka je na rozdíl od Satyaloky věčná. Pro rozlišení bylo tedy v tomto případě použito slovo sanātana. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je tato Brahmaloka lokou neboli sídlem Brahmanu, Nejvyššího Pána. Všechny planety v duchovním světě jsou na stejné úrovni jako Pán Samotný. Pán je zcela duchovní a Jeho jméno, pověst, sláva, vlastnosti, zábavy atd. se od Něho neliší, protože je absolutní. Planety v Božím království se od Něho tedy také neliší. Na těchto planetách neexistuje rozdíl mezi tělem a duší a ani vliv času, jaký známe z hmotného světa. Jelikož tam nepůsobí vliv času a planety v Brahmaloce jsou zcela duchovní, nejsou nikdy zničeny. Veškerá rozmanitost na duchovních planetách je rovněž totožná s Pánem, a v této sanātana atmosféře duchovní rozmanitosti proto plně platí védský aforismus ekam evādvitīyam. Tento hmotný svět je jenom stínem neboli falešným odrazem duchovního království Pána a jelikož je to stín, nemůže být věčný a rozmanitost v hmotném světě duality (ducha a hmoty) nelze srovnávat s rozmanitostí duchovního světa. Méně inteligentní lidé se někdy mylně domnívají, že podmínky duchovního světa jsou stejné jako podmínky stínového světa, a v důsledku toho mylně pokládají Pána za podmíněnou duši a Jeho zábavy v hmotném světě za obyčejné činnosti. Takové méně inteligentní osoby Pán odsuzuje v Bhagavad-gītě (9.11):

Pokaždé, když Pán sestupuje, činí tak prostřednictvím Své vnitřní energie (ātma-māyi), a pouze méně inteligentní lidé Ho považují za jednu z hmotných bytostí. Śrīla Śrīdhara Svāmī proto v komentáři k tomuto verši oprávněně podotýká, že Brahmaloka zde uvedená je Vaikuṇṭha, Boží království, které je věčné (sanātana), a proto se liší od hmotných stvoření, která jsou popsána výše. Pánova vesmírná podoba (virāṭ) je představou určenou pro hmotný svět. Nemá nic společného s duchovním světem, s Božím královstvím.

Moderní dobyvatelé vesmíru se mohou poučit ze Śrīmad-Bhāgavatamu, že existuje čtrnáct planetárních systémů. Jejich umístění je popsáno z hlediska planetárního systému, ve kterém se nachází Země a který se nazývá Bhūrloka. Nad Bhūrlokou je Bhuvarloka a nejvyšší planetární systém se nazývá Satyaloka. To je sedm vyšších lok neboli planetárních systémů. Stejně tak existuje sedm nižších planetárních systémů: Atala, Vitala, Sutala, Talātala, Mahātala, Rasātala a Pātāla loka. Všechny tyto planetární systémy se nacházejí v různých částech vesmíru, který zaujímá rozlohu 2 000 000 000 x 2 000 000 000 čtverečních mil. Moderní kosmonauti dokáží létat pouze několik tisíc kilometrů od povrchu Země, a proto jejich pokusy cestovat prostorem se podobají dětským hrám na břehu rozlehlého oceánu. Měsíc se nachází v třetí kategorii vyšších planetárních systémů a v pátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvíme, jak daleko od sebe jsou umístěny různé planety v hmotném nebi. Kromě vesmíru, ve kterém se nacházíme, existuje bezpočet jiných a všechny tyto hmotné vesmíry zakrývají pouze bezvýznamnou část duchovního nebe, které je v předchozím verši popsáno jako sanātana Brahmaloka. Nejvyšší Pán zve v Bhagavad-gītě (8.16) velice laskavě všechny inteligentní lidské bytosti, aby se vrátily domů, zpátky k Bohu:

Počínaje Satyalokou, nejvyšší planetou ve vesmíru, která je umístěna přímo pod věčnou Brahmalokou, jak je popsáno výše, jsou všechny planety hmotné. Na kterékoliv z mnoha hmotných planet podléhá živá bytost zákonům hmotné přírody a čeká ji zrození, smrt, stáří a nemoc. Od těchto hmotných bolestí se však může zcela osvobodit, když vstoupí do věčného světa (sanātana), do Brahmaloky neboli Božího království. Osvobození, o kterém rozjímají spekulativní filozofové a mystici, je tedy možné získat jedině tehdy, když se člověk stane oddaným Pána. Do Božího království nemůže vstoupit nikdo, kdo není oddaný. Jedině ten, kdo v sobě vyvinul touhu sloužit v transcendentálním světě, může vstoupit do Božího království. Než tedy mohou spekulativní filozofové či mystici skutečně dosáhnout osvobození, musí je nejprve začít přitahovat oddaná služba Nejvyššímu Pánu.

Zde jsou všechny planetární systémy ve vesmíru rozděleny do tří skupin a jiní učenci si představují planetární systémy rozdělené na čtrnáct úrovní, což to bylo také vysvětleno.