Vidura přichází za Maitreyou

Při obřadech, kde jsou bohatě hoštěni brāhmaṇové a vaiṣṇavové, přijímají hostitelé se svolením hostů zbytky jejich potravy. Potomci Vṛṣṇiho a Bhoji si tedy od brāhmaṇů vyžádali formální svolení a poté jedli připravené pokrmy. Kṣatriyům je dovoleno při určitých příležitostech pít, a všichni tedy pili jistý lehký likér vyrobený z rýže. Toto pití je přivedlo k nepříčetnosti a připravilo o rozum do té míry, že zapomněli na své vzájemné vztahy a začali se navzájem urážet ostrými slovy, zasahujícími do hloubi srdcí. Pití je tak zhoubné, že jeho opojné účinky působí i v takovýchto vysoce kulturních rodinách, a jejich příslušníci pak v opilosti zapomínají, kdo jsou. Od potomků Vṛṣṇiho a Bhoji by nikdo nečekal, že se takto zapomenou, ale vůlí Nejvyššího k tomu došlo a začali být hrubí jeden ke druhému.

Je-li třeba, aby v lese vznikl požár, vůlí Nejvyššího k tomu dojde třením bambusů. Všichni potomci Yadua byli podobně zničeni vůlí Pána tak, že se zničili sami. Stejně jako není možné, aby požár hluboko v pralese založil nějaký člověk, v celém vesmíru neexistovala moc schopná zničit potomky Yadua, které chránil Pán. Pán však chtěl, aby byli zničeni, a oni se podrobili Jeho vůli, jak naznačuje slovo tad-anujñāta v minulém verši.

Všechny výše uvedené činnosti Yaduovců a Bhojů vykonávala vnitřní energie Pána, protože Pán si přál, aby se po ukončení Jeho mise všichni vrátili zpět do svých sídel. Všichni byli Jeho syny a vnuky a dostávali od Něho z rodičovské lásky plnou ochranu. V tomto verši je zodpovězena otázka, jak mohli být zničeni v Jeho přítomnosti — vše vykonal Pán Samotný (svātma-māyāyāḥ). Příslušníci Pánovy rodiny byli buď inkarnacemi Jeho úplných expanzí, nebo polobohy z nebeských planet, a Pán je proto před Svým odchodem rozdělil pomocí Své vnitřní energie. Dříve než je poslal zpět do jejich sídel, přivedl je na svaté místo Prabhāsa, kde vykonali zbožné činnosti a najedli se a napili ke své plné spokojenosti. Poté zařídil, že se rozešli zpět do svých sídel tak, aby každý věděl, že mocná yaduovská dynastie už není na světě. V předminulém verši je významné slovo anujñāta, které naznačuje, že celý sled událostí uspořádal Pán. Tyto Pánovy zábavy nejsou projevem Jeho vnější energie, hmotné přírody. Jedná se o projev Jeho vnitřní energie, který je věčný, a nikdo by se proto neměl domnívat, že Yaduovci a Bhojové se opilí pozabíjeli v obyčejné bratrovražedné válce. Śrī Jīva Gosvāmī tyto události ve svém komentáři přirovnává ke kouzelnickému představení.

Uddhavu, který byl ve Dvārace, Pán varoval, aby se vyhnul bolestem, které by cítil po Jeho odchodu a zničení yaduovské dynastie. Poradil mu, aby odešel do Badarikāśramu, protože tam se mohl stýkat s oddanými Nara-Nārāyaṇa, v jejichž oddané společnosti mohl zvýšit svoji touhu po opěvování, naslouchání, poznání a odpoutanosti.

Lidé v životním řádu odříkání často přijímají útočiště pod stromem. Uddhava nalezl Pána právě v takové situaci — přijímal útočiště stejně jako ti, kteří jej nemají. Pán je vlastníkem všeho, a proto je Jeho útočiště všude a vše má své útočiště v Něm. Pán udržuje celý hmotný i duchovní vesmírný projev, a proto je útočištěm všeho. Nebylo tedy nic divného, když přijal stejné útočiště jako lidé v životním řádu odříkání.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura má způsob Pánova sedu se zády opřenými o mladý banyánovník také svůj význam. Banyánovník se nazývá aśvattha, protože žije velice dlouho. Jeho kořeny spouštějící se z větví a jejich energie jsou hmotné prvky, kterých je celkem pět: země, voda, oheň, vzduch a éter. Všechny hmotné energie zastoupené banyánovníkem jsou výtvory vnější energie Pána, a proto jsou za Jeho zády. A jelikož tento vesmír, ve kterém žijeme, je nejmenší ze všech, banyánovník je zde označen jako malý, jako dítě. Tyakta-pippalam naznačuje, že Pán nyní ukončil Své zábavy v tomto malém vesmíru. Jelikož je však absolutní a věčně blažený, není pro Něho žádný rozdíl mezi tím, když něco opouští nebo když něco přijímá. Pán byl připravený opustit tento vesmír a jít do jiného, stejně jako slunce zároveň na jedné planetě vychází a na druhé zapadá, aniž by přitom měnilo své postavení.

Maitreya byl jedním ze žáků Maharṣiho Parāśary, Vyāsadevova otce. Vyāsadeva a Maitreya proto byli přátelé a vzájemní příznivci. Nějakou šťastnou náhodou Maitreya dospěl k místu, kde odpočíval Pán Śrī Kṛṣṇa. Setkat se s Pánem není žádná obyčejná událost. Maitreya byl velký mudrc a učený filozof, ale nebyl to čistý oddaný Pána, a jeho tehdejší setkání s Pánem bylo tedy pravděpodobně způsobeno nějakou neznámou oddanou službou (ajñāta-sukṛti). Čistí oddaní se vždy zaměstnávají čistými oddanými činnostmi, a proto jejich setkání s Pánem jsou přirozená. Setkají-li se však s Pánem ti, kteří nedosahují takové úrovně, je to nepředvídaný výsledek jejich náhodné oddané služby.

Ačkoliv byli oba, Uddhava i Maitreya, velké duše, Pán věnoval více pozornosti Uddhavovi, který byl neposkvrněným oddaným. Jñāna-bhakta neboli ten, jehož oddanost je smíšena s monistickým názorem, není čistým oddaným. I když Maitreya byl oddaný, jeho oddanost byla smíšená. Pán jedná se Svými oddanými na základě jejich transcendentální lásky k Němu, a nikoliv na základě jejich filozofického poznání nebo plodonosných činností. V transcendentální láskyplné službě Pánu není žádné místo pro monistické poznání nebo plodonosné činnosti. Gopī ve Vṛndāvanu nebyly ani vysoce vzdělaní učenci, ani mystičtí yogīni. Cítily spontánní lásku k Pánu — Kṛṣṇa byl duší jejich života, a gopī byly proto také duší Jeho života. Śrī Caitanya si cenil vztah gopī k Pánu jako nejvyšší. Zde vidíme, že k Uddhavovi se Pán choval důvěrněji než k Maitreyovi Munimu.

Uddhava je jedním z věčných společníků Pána a jeho úplná část byla v dávných dobách jedním z osmi Vasuů. Osm Vasuů a polobozi na vyšším planetárním systému, kteří jsou zodpovědní za správný chod vesmíru, vykonávali v dávných dobách oběť s touhou po naplnění svých životních cílů. Uddhava ve své expanzi jako jeden z Vasuů si tehdy přál stát se společníkem Pána. Pán to věděl, protože je přítomný v srdci každé živé bytosti jako Paramātmā neboli Nadvědomí. V každém srdci je zastoupené Nadvědomí, které dává částečnému vědomí každé živé bytosti paměť. Živá bytost jakožto částečné vědomí zapomíná na události ze svého minulého života, ale Nadvědomí jí připomíná, jak má jednat v souladu se svým minulým rozvojem poznání. Bhagavad-gītā tuto skutečnost potvrzuje různými způsoby: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham (Bg. 4.11), sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca (Bg. 15.15).

Každý může svobodně toužit po čem chce, ale každou touhu plní Nejvyšší Pán. Každý může uvažovat či toužit nezávisle, ale vyplnění jeho tužeb závisí na svrchované vůli. To je zákon, který se odráží v pořekadle “člověk míní, Bůh mění”. V dávných dobách, když polobozi a Vasuové vykonávali oběť, toužil Uddhava jako jeden z Vasuů vejít do styku s Pánem. To je velice obtížné, pokud se někdo zabývá empirickou filozofickou spekulací nebo plodonosnými činnostmi. Takoví lidé nevědí prakticky nic o tom, jak se stát společníkem Pána. Jedině čistí oddaní milostí Pána ví, že Jeho přímá společnost je nejvyšší dokonalostí života. Pán ujistil Uddhavu, že mu splní jeho touhu. Vypadá to, že když Pán takto Uddhavu informoval, velký mudrc Maitreya si konečně začal být vědom toho, jak je významné být ve styku s Pánem.

Jakmile se někdo plně seznámí s poznáním o Pánovi, jak jen Ho může dokonalá živá bytost v osvobozeném stavu znát, má dovoleno vstoupit do duchovního nebe, kde existují vaikuṇṭhské planety. Pán seděl na osamělém místě a chystal se právě sejít z očí obyvatel tohoto vesmíru, ale Uddhava měl to štěstí, že i tehdy Ho mohl vidět, a získat tak Jeho svolení ke vstupu na Vaikuṇṭhu. Pán je neustále všudypřítomný a Jeho příchod a odchod jsou pouze zážitkem obyvatel určitého vesmíru. Je jako slunce: slunce se nezjevuje na obloze a nemizí z ní; to pouze lidé vidí, že ráno slunce vychází a večer zapadá. Pán pobývá na Vaikuntě a zároveň je všude; jak na Vaikuntě, tak i mimo ni.

Zde je dále objasněno vysvětlení Nejvyššího Já, které obdržel Brahmā a které bylo popsáno ve druhém zpěvu tohoto velkého díla. Pán řekl, že stručná podoba Śrīmad-Bhāgavatamu, přednesená Brahmovi, měla za cíl objasnit Jeho osobnost. Neosobní výklady těchto čtyř veršů druhého zpěvu jsou zde prohlášeny za neplatné. Śrīdhara Svāmī v této souvislosti rovněž uvádí, že tato stručná podoba Bhāgavatamu se týká zábav Pána Kṛṣṇy a není v žádném případě určena pro impersonalisty .

Ti, kteří se stýkají s Pánem na vaikuṇṭhských planetách, získávají všechny Jeho tělesné rysy a vypadají stejně jako Pán Viṣṇu. Toto osvobození se nazývá sārūpya-mukti a je jedním z pěti druhů osvobození. Oddaní zaměstnaní v transcendentální láskyplné službě Pánu nikdy nepřijímají sāyujya-mukti neboli splynutí s paprsky Pána zvanými brahmajyoti. Oddaní mohou dosáhnout nejen osvobození, ale jakéhokoliv úspěchu v oblasti náboženských činností, hospodářského rozvoje nebo smyslového požitku, až po úroveň polobohů na nebeských planetách. Čistý oddaný, jako je Uddhava, však odmítá všechny takové výsady. Čistý oddaný chce pouze sloužit Pánu a neuvažuje o vlastním prospěchu.

Čistí oddaní Pána se příliš nezajímají o filozofickou spekulaci, pokud jde o transcendentální poznání Pána. Není ani možné získat o Pánu úplné poznání. Jakékoliv malé poznání o Pánu jim stačí, protože oddaní jsou jednoduše spokojení s nasloucháním a zpíváním o transcendentálních zábavách Pána. To jim skýtá veškerou transcendentální blaženost. Některé ze zábav Pána se však i těmto čistým oddaným zdají být sporné, a Uddhava se proto ptal Pána na některé ze sporných událostí v Jeho zábavách. Pán je popsán jako ten, který Osobně nemusí dělat nic, a skutečně tomu tak je, protože Pán nemusí nic dělat dokonce ani při stvoření a udržování hmotného světa. Zdá se být tedy sporné, když slyšíme, že Pán Osobně zvedl kopec Govardhan, aby ochránil Své čisté oddané. Pán je Nejvyšší Brahman, Absolutní Pravda, Osobnost Božství v podobě člověka, ale Uddhava měl pochyby, jak mohl Pán vykonat tolik transcendentálních činností.

Mezi Osobností Božství a neosobním Brahmanem není žádný rozdíl. Jak je potom možné, že Pán vykonává tolik věcí, zatímco o neosobním Brahmanu je řečeno, že nevykonává nic hmotného ani duchovního? Je-li Pán věčně nezrozený, jak se potom může narodit jako syn Vasudeva a Devakī? Pán nahání strach i nejvyššímu strachu, jímž je kāla, a přesto se bojí bojovat s Jarāsandhou a schovává se v pevnosti. Jak může ten, který je spokojený Sám v Sobě, nacházet potěšení ve společnosti mnoha žen? Jak může přijímat manželky a těšit se ze společnosti členů rodiny, dětí, příbuzných a rodičů jako obyčejný člověk? Všechny tyto zdánlivě sporné události matou i ty nejvzdělanější učence, kteří takto zmateni nechápou, zda je Pán skutečně nečinný a zda Jeho činnosti nejsou pouze napodobeninami.

Odpověď je, že Pán nemá nic společného se světským jednáním. Všechny Jeho činnosti jsou transcendentální. Tomu mentální spekulanti nemohou porozumět. Jsou z toho zmateni, ale transcendentální oddaní se tomu nediví. Pojetí Absolutní Pravdy jakožto Brahmanu je negací všech světských činností, ale pojetí Parabrahmanu zahrnuje mnoho transcendentálních činností. Ten, kdo zná rozdíl mezi pojetím Brahmanu a pojetím Nejvyššího Brahmanu, je skutečný transcendentalista. Tito transcendentalisté nejsou nikdy zmateni. Pán Samotný rovněž prohlašuje v Bhagavad-gītě (10.2): “Ani velcí mudrci a polobozi nevědí téměř nic o Mých činnostech a transcendentálních energiích.” Správné vysvětlení Pánových činností podal praotec Bhīṣmadeva (Bhāg. 1.9.16):

Uddhava nebyl ve skutečnosti nikdy zmaten, ale říká, že všechny tyto protiklady jsou pro něho záhadou. Celý rozhovor mezi Kṛṣṇou a Uddhavou byl určen ku prospěchu Maitreyi, který seděl poblíž. Pán se s Uddhavou radil, když Jeho město napadl Jarāsandha a ostatní a když vykonával velké oběti, které patřily k Jeho královským povinnostem Pána Dvāraky. Na Pána se nevztahuje minulost, současnost ani budoucnost, protože Ho neomezuje vliv věčného času, a nic před Ním proto není skryté. Vždy si vystačí se Svojí vlastní inteligencí. Je proto velice zvláštní, že volal Uddhavu a žádal ho o radu. Všechny tyto činy Pána se zdají být sporné, ale v Jeho každodenních činnostech neexistuje rozpor. Je lépe je vidět takové, jaké jsou, a nepokoušet se je vysvětlovat.

Čistí oddaní, jako je Uddhava, netrpí žádnými hmotnými bolestmi, jelikož jsou neustále zaměstnáni transcendentální láskyplnou službou Pánu. Oddaný je zarmoucený, není-li ve styku s Pánem. Neustálé vzpomínání na Pánovy činnosti udržuje oddaného při životě, a Uddhava proto žádal Pána, aby ho osvítil poznáním Śrīmad-Bhāgavatamu, které již dříve vysvětlil Brahmājīmu.

V tomto verši jsou významná slova paramāṁ sthitim. Pán o Svém transcendentálním postavení neříkal ani Brahmovi, když mu sděloval Śrīmad-Bhāgavatam ve čtyřech verších (2.9.33-36). Toto transcendentální postavení spočívá v Jeho vztazích s oddanými zaměstnanými transcendentální láskyplnou službou, jak je to projeveno ve Dvārace a Vṛndāvanu. Když Pán popisoval Své neobyčejné transcendentální postavení, bylo to určeno pouze pro Uddhavu, a proto Uddhava použil slova mahyam (“mě”), i když tam seděl také velký mudrc Maitreya. Toto transcendentální postavení stěží chápou lidé, jejichž oddanost je smíšená se spekulativním poznáním nebo s plodonosnými činnostmi. Pán zřídkakdy odhaluje Své činnosti na úrovni důvěrné lásky obyčejným oddaným, které přitahuje oddanost smíšená s poznáním a mystikou. Tyto činnosti tvoří nepochopitelné zábavy Pána.

Samotný život Śrī Uddhavy je znázorněním catuḥ-ślokī Bhāgavatamu, které Nejvyšší Pán sdělil nejprve Brahmājīmu. Tyto čtyři nesmírně významné verše Śrīmad-Bhāgavatamu si zvláště vybírají māyāvādští spekulanti a opatřují je vlastním výkladem, vyhovujícím jejich neosobnímu monistickému názoru. Zde dostávají všichni tito neautorizovaní spekulanti jednoznačnou odpověď. Verše Śrīmad-Bhāgavatamu jsou čistě teistickou vědou, kterou chápou pouze ti, kteří důkladně prostudovali a pochopili Bhagavad-gītu. Lidé, kteří holdují neautorizovaným suchým spekulacím, urážejí lotosové nohy Pána Śrī Kṛṣṇy. Překrucují významy Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu, aby tak sváděli veřejnost a připravili si přímou cestu do pekla zvaného Andhatāmisra. Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (16.20), tito závistiví spekulanti nemají žádné poznání a jsou nepochybně odsouzeni trpět život za životem. Staví se za autoritu Śrīpādy Śaṅkarācāryi, který však nešel tak daleko, aby urážel lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Podle Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua kázal Śrīpāda Śaṅkarācārya māyāvādskou filozofii za zvláštním účelem. Tato filozofie byla nezbytná pro překonání buddhistické filozofie o neexistenci duše, ale nebyla v žádném případě určena k trvalému přijímání. Bylo to nouzové řešení. Ve svém komentáři k Bhagavad-gītě i Śaṅkarācārya uznal Pána Kṛṣṇu jako Nejvyšší Osobnost Božství. Jelikož byl velkým oddaným Pána Kṛṣṇy, neodvažoval se psát žádný komentář ke Śrīmad-Bhāgavatamu, protože by to byla přímá urážka lotosových nohou Pána. Pozdější spekulanti však ve jménu māyāvādské filozofie komentují catuḥ-ślokī Bhāgavatamu bez jakéhokoliv autorizovaného záměru, aniž by to někomu přinášelo nějaký prospěch.

Lidé rozvíjející suché monistické spekulace nemají právo se dotýkat Śrīmad-Bhāgavatamu, protože zvláště toto védské písmo jim zakázal samotný jeho velký autor. Śrīla Vyāsadeva jednoznačně zakazuje těm, kteří se zabývají náboženstvím, hospodářským rozvojem, uspokojováním smyslů a nakonec i osvobozením, aby se snažili pochopit Śrīmad-Bhāgavatam, protože jim není určen (Bhāg. 1.1.2). Śrīpāda Śrīdhara Svāmī, velký komentátor Śrīmad-Bhāgavatamu, jasně zakázal monistům a lidem, kteří chtějí dosáhnout osvobození, zabývat se Śrīmad-Bhāgavatamem. Není to nic pro ně. Přesto se tito lidé snaží zvráceně pochopit Śrīmad-Bhāgavatam, aniž by k tomu byli oprávněni, a dopouštějí se tak urážek proti nohám Pána, což si nedovolil ani Śrīpāda Śaṅkarācārya. Připravují si tak další pokračování svého strastiplného života. Je třeba si zde zvláště povšimnout toho, že Uddhava studoval catuḥ-ślokī Bhāgavatam přímo u Pána, který ho nejprve přednesl Brahmājīmu. Tentokrát ale Pán důvěrněji popisoval pravdu o vlastním já neboli paramāṁ sthitim. Poté, co se Uddhava naučil tomuto poznání o lásce a o vlastním já, velice ho zarmoutily pocity odloučení od Pána. Nikdo nemůže pochopit skutečný význam čtyř základních veršů Śrīmad-Bhāgavatamu, dokud neprocitne do stavu Uddhavy—dokud nezná věčný pocit odloučení od Pána, založený na transcendentální lásce, který projevil také Pán Caitanya. Nikdo by se neměl zabývat neautorizovaným překrucováním významu a vstupovat tak na nebezpečnou cestu urážek.

Čistý oddaný na úrovni Uddhavy se neustále stýká s Pánem tak, že vnímá současně odloučení i setkání. Ani na okamžik nepřestává s transcendentální službou Pánu. Sloužení Pánovi je hlavní životní náplní čistého oddaného. Uddhavovo odloučení od Pána bylo nesnesitelné, a proto se vydal do Badarikāśramu poslušen Pánova příkazu, neboť příkaz Pána a Pán Samotný jsou totožní. Dokud jsme zaměstnáni vykonáváním Pánova příkazu, nemůžeme od Něho být skutečně odloučeni.

Badarikāśrama v Himalájích, sídlo mudrců Nara-Nārāyaṇa, je velkým poutním místem hinduistů. Ještě dnes se chodí stovky a tisíce zbožných hinduistů poklonit inkarnaci Boha Nara-Nārāyaṇovi. Ukazuje se, že i před pěti tisíci lety navštěvovali toto svaté místo svatí lidé, jako byl Uddhava, a už tehdy bylo známé jako velice staré. Pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné toto poutní místo navštívit, neboť se nachází v těžce dostupné oblasti Himalájí, téměř celý rok pokryté ledovcem. Je možné ho navštívit pouze v určitých měsících během letního období, ale i tehdy je cesta velice nepohodlná. Existují čtyři dhāmy (království Boha), zastupující planety v duchovním nebi, které se skládá z brahmajyoti a Vaikuṇṭhalok. Jsou to: Badarikāśrama, Rameśvara, Jagannātha Purī a Dvārakā. Věřící hinduisté dodnes navštěvují všechna tato svatá místa, aby dosáhli dokonalé duchovní realizace, kráčejíce ve stopách oddaných jako je Uddhava.

Vidura se dozvěděl, že výsledkem bitvy na Kurukṣetře bylo zahubení jeho přátel a příbuzných, jakož i zkáza yaduovské dynastie a také odchod Pána. To vše ho načas uvrhlo v zármutek, ale jelikož byl vysoce pokročilý v transcendentálním poznání, dokázal se uklidnit. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, zármutek nad záhubou přátel a příbuzných, se kterými jsme dlouhou dobu udržovali tělesné vztahy, není nic divného, ale člověk se musí naučit umění, jak tento zármutek potlačit na základě vyššího, transcendentálního poznání. Uddhava s Vidurou začali hovořit o Kṛṣṇovi při západu slunce a Vidura byl nyní díky svému setkání s Uddhavou pokročilejší v poznání.

Vidura byl mnohem starší než Uddhava. Podle rodinných vztahů byl Uddhava stejně starý jako Kṛṣṇův bratr, zatímco Vidura byl ve věku Kṛṣṇova otce Vasudeva. Uddhava byl však velice pokročilý v oddané službě Pánu, a proto je zde popsán jako hlavní oddaný Pána, přestože byl věkově mladší. Vidura o tom byl plně přesvědčen, a proto oslovil Uddhavu jako příslušníka vyšší kategorie. Tak vypadá zdvořilé jednání mezi dvěma oddanými.

Služebníci Pána jsou skuteční služebníci společnosti. Nemají na lidské společnosti žádný jiný zájem, než ji osvítit transcendentálním poznáním — chtějí v ní šířit poznání o vztahu živé bytosti k Nejvyššímu Pánu, činnostech spojených s tímto transcendentálním vztahem a konečném cíli lidského života. To je skutečné poznání, které může pomoci lidské společnosti k dosažení skutečného blaha. Veškeré poznání, jež se týká tělesných potřeb typu jedení, spaní, páření se a ochrany, se rozvíjí v mnoha odvětvích, ale je dočasné. Živá bytost není hmotné tělo, ale věčná nedílná část Nejvyšší Bytosti, a z toho důvodu je nezbytné, aby oživila své poznání o vlastním já. Bez tohoto poznání je lidský život promarněný. Služebníci Pána Viṣṇua jsou pověřeni touto zodpovědnou prací, a proto putují po Zemi a na všech ostatních planetách ve vesmíru. Poznání, které Uddhava přijal přímo od Pána, si tedy zasluhuje být rozšířené mezi lidmi a zvláště mezi takovými, jako je Vidura, kteří jsou vysoce pokročilí v oddané službě Pánu.

Skutečné transcendentální poznání sestupuje v učednické posloupnosti od Pána k Uddhavovi, od Uddhavy k Vidurovi a tak dále. Toto svrchované transcendentální poznání není možné získat nedokonalým spekulováním, jemuž se věnují takzvaně učení světští teoretici. Vidura si přál získat od Uddhavy důvěrné poznání zvané paramāṁ sthitim, které představuje Pána v Jeho transcendentálních zábavách. I když byl Vidura starší než Uddhava, chtěl se stát jeho transcendentálním služebníkem. Toto přijímání transcendentální učednické posloupnosti učí také Pán Caitanya. Pán Caitanya říkal, že transcendentální poznání je možné získat od kohokoliv — ať je to brāhmaṇa nebo śūdra, gṛhastha nebo sannyāsī — za předpokladu, že je skutečným znalcem vědy o Kṛṣṇovi. Každý, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi, je pravý duchovní mistr.

I ten, kdo dobře ovládá transcendentální vědu, si musí dávat pozor na přestupek maryādā-vyatikrama neboli neomalené chování k větší osobnosti. Podle příkazů písem si každý má dávat dobrý pozor, aby nepřestupoval zákon maryādā-vyatikramy, neboť když tak učiní, ztratí délku života, bohatství, slávu, zbožnost a požehnání celého světa. Dobře ovládat transcendentální vědu nutně vyžaduje mít také znalosti o jejích technikách. Uddhava, který všechny tyto technické stránky transcendentální vědy dobře znal, poradil Vidurovi, aby se pro přijetí transcendentálního poznání obrátil na Maitreyu Ṛṣiho. Vidura chtěl přijmout Uddhavu jako svého duchovního mistra, ale Uddhava toto postavení nepřijal, neboť Vidura byl stejně starý jako jeho otec, a nemohl se proto stát jeho žákem, zvláště když byl poblíž přítomný Maitreya. Pravidlo je takové, že i když je člověk způsobilý a znalý, neměl by se příliš ucházet o udílení pokynů v přítomnosti nějaké výše postavené osobnosti. Uddhava se tedy rozhodl poslat starší osobu, jíž byl Vidura, za jinou starší osobou, Maitreyou, který však měl také dobré znalosti, jelikož před odchodem Pána z tohoto světa smrti od Něho dostal přímé pokyny. Uddhava i Maitreya byli přímo poučeni Pánem, a proto byli oba autorizováni stát se duchovními mistry Vidury nebo kohokoliv jiného, Maitreya byl ale starší, a proto měl větší právo stát se duchovním mistrem, zvláště pro Viduru, který byl mnohem pokročilejšího věku než Uddhava. Nikdo nemá usilovat o to, aby se stal laciným duchovním mistrem pro zisk a slávu, ale má se stát duchovním mistrem jedině proto, aby sloužil Pánu. Pán nikdy netoleruje neomalenost v podobě maryādā-vyatikramy. Nikdo nemá přebírat čest náležící staršímu duchovnímu mistrovi pro svůj vlastní zisk a slávu. Neomalenost falešného duchovního mistra je velice nebezpečná pro jeho pokrok v duchovní realizaci.

Kṛṣṇa je zde označen slovem viśva-mūrti. Uddhava i Vidura cítili velkou bolest nad odchodem Pána Kṛṣṇy a čím více hovořili o Jeho transcendentálním jménu, slávě a vlastnostech, tím více mohli všude vidět Jeho obraz. Toto zviditelnění transcendentální podoby Pána není neskutečné či imaginární, ale je skutečnou Absolutní Pravdou. Když někdo vnímá Pána v Jeho podobě viśva-mūrti, Pán tak neztrácí Svoji osobnost ani transcendentální věčnou podobu, ale je v téže podobě viditelný všude.

Nidhanam znamená podle Śrī Jīvy Gosvāmīho “transcendentální sídlo Pána”. Ni znamená “nejvyšší” a dhanam znamená “bohatství”. A jelikož sídlo Pána je nejvyšším projevem transcendentálního bohatství, může být nazváno nidhanam. I když ponecháme stranou toto gramatické vysvětlení, slovo nidhanam naznačuje, že všichni členové dynastií Vṛṣṇiho a Bhoji byli přímí společníci Pána a po ukončení Jeho zábav se všichni vrátili na svá příslušná místa v Jeho transcendentálním sídle.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura objasňuje význam slova ākṛtim jako “zábavy”. Ā znamená “všechny” a kṛtim znamená “transcendentální zábavy”. Jelikož Pán je se Svým transcendentálním tělem totožný, nepřipadá v úvahu, že by měnil nebo opouštěl tělo. Aby jednal v souladu s pravidly a zvyky hmotného světa, vypadá to, jako že se rodí nebo opouští Své tělo, ale čistí oddaní Pána dobře vědí, jaká je skutečnost. Proto je nezbytné, aby se ten, kdo chce vážně studovat Śrīmad-Bhāgavatam, držel poznámek a komentářů velkých ācāryů, jakými byli Jīva Gosvāmī a Viśvanātha Cakravartī. Ostatním, kteří nejsou oddanými Pána, mohou komentáře a výklady těchto ācāryů připadat jako gramatické hříčky, ale žáci v učednické posloupnosti chápou, že výklady velkých ācāryů jsou velice důležité.

Slovo upagateṣu je rovněž významné. Všichni členové dynastií Vṛṣṇiho a Bhoji dosáhli přímo sídla Pána. Jiní oddaní nejdou do Pánova sídla přímo, ale čisté společníky Pána ani trochu nepřitahuje bohatství žádné z planet hmotného světa. Oddaní, kteří se vracejí do Pánova sídla, se někdy ze zvědavosti nechají zlákat bohatstvím vyšších hmotných planet nad Zemí a přejí si je vidět na své cestě k úplné dokonalosti. Vṛṣṇiové a Bhojové se však vrátili přímo, protože je žádné hmotné planety nelákaly. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále podotýká, že podle slovníku Amara-kośa slovo ākṛti znamená také “signál”. Pán Kṛṣṇa dal Uddhavovi signál, aby po Jeho odchodu šel do Badarikāśramu, a Uddhava jako čistý oddaný Pána dal splnění tohoto pokynu přednost před návratem k Bohu, do Pánova sídla. To bylo příčinou, proč zůstal sám na Zemi, když Pán z jejího povrchu již odešel.

V tomto verši je velice důležité slovo tyakṣyan, které se týká toho, jak Pán Śrī Kṛṣṇa opouštěl Své tělo. Jelikož Pán je věčnou podobou existence, poznání a blaženosti, Jeho tělo se od Něho neliší. Jak tedy mohl opustit Své tělo a zmizet z očí světa? Tajemný odchod Pána je pro neoddané a māyāvādīny velice spornou otázkou, a pochyby těchto lidí s nedostatečným poznáním důkladně rozptýlil Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Kṛṣṇa-sandarbhě.

Podle Brahma-saṁhity má Pán mnoho podob. Je tam řečeno, že Pán má nespočetně mnoho podob, a když se zjevuje před zraky živých bytostí—jak Pán Kṛṣṇa skutečně učinil — všechny tyto podoby přicházejí společně s Ním. Kromě všech těchto duchovních podob má vesmírnou podobu, kterou projevil před Arjunou na Kuruovském bitevním poli. Zde v tomto verši je rovněž použito slovo sphītam, které naznačuje, že opustil Svoji gigantickou vesmírnou podobu, zvanou virāṭ-rūpa, a nikoliv Svoji původní věčnou podobu, protože Pán nikdy Svoji podobu, která je sac-cid-ānanda, nemění. Oddaní Pána tuto jednoduchou pravdu ihned pochopí, ale neoddaní, kteří nikdy nevykonali žádnou oddanou službu pro Pána, ji buď nechápou, nebo záměrně vyhledávají spor, a snaží se tak dokázat, že transcendentální tělo Pána není věčné. Způsobuje to jedna z nedokonalostí živých bytostí, která se nazývá sklon k podvádění.

Můžeme také dodnes na vlastní oči vidět, jak oddaní v různých chrámech uctívají transcendentální podobu Pána. Všichni tito oddaní se osobně přesvědčují o tom, že podoba Božstva v chrámu se neliší od podoby Pána. Toto nepochopitelné působení vnitřní energie Pána je popsáno v Bhagavad-gītě (7.25): nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ. Pán si vyhrazuje právo nezjevovat se komukoliv. V Padma Purāṇě je řečeno: ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ. Jméno a podobu Pána nelze vnímat hmotnými smysly, ale když se Pán zjevuje před zraky světských lidí, přijímá podobu virāṭ-rūpy. Je to přídavné hmotné projevení podoby a můžeme ho vysvětlit logikou podmětu a přívlastků. Když ve větě ubereme podmětu jeho přívlastek, podmět samotný se tím nezmění. Stejně tak když Pán opouští Svoji virāṭ-rūpu, Jeho věčná podoba se nemění, i když mezi Ním a žádnou z Jeho nesčetných podob neexistuje žádný hmotný rozdíl. V pátém zpěvu uvidíme, jak je i dnes Pán uctíván na různých planetách v různých podobách a jak je uctíván v různých chrámech na Zemi.

Śrīla Jīva Gosvāmī a Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura velice důkladně objasnili Pánův odchod ve svých komentářích, které doplňují různými autentickými citáty z védských písem. My je zde záměrně neuvádíme, abychom se vyhnuli zvětšování rozsahu této knihy. Celá látka je vysvětlena v Bhagavad-gītě. Jak jsme již uvedli — Pán si vyhrazuje právo nezjevovat se každému. Drží se vždy mimo dohled neoddaných, kterým chybí láska a oddanost, a tak je od Sebe neustále oddaluje. Pán sestoupil na Zemi na žádost Brahmy, který se modlil ke Kṣīrodakaśāyī Viṣṇuovi, a proto s Pánem přišly zároveň všechny podoby Viṣṇua, splynuly s Ním a po naplnění Jeho mise se od Něho opět všechny přirozeně oddělily.

V tomto verši jsou důležitá slova jñānaṁ mad-āśrayam. Transcendentální poznání se dělí na tři kategorie: poznání o neosobním Brahmanu, poznání o všepronikající Nadduši a poznání o Osobnosti Božství. Z těchto tří je zvláště významné transcendentální poznání o Osobnosti Božství, známé jako bhagavat-tattva-vijñāna neboli “zvláštní poznání o Osobnosti Božství”. Toto zvláštní poznání lze získat jedině čistou oddanou službou, nijak jinak. Bhagavad-gītā (18.55) to potvrzuje: bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ. “Jedině ti, kdo jsou zaměstnáni v oddané službě, mohou skutečně znát transcendentální postavení Pána.” Pán pokládal Uddhavu za nejlepšího z oddaných té doby, a ze Své milosti mu proto dal přímé pokyny, aby po Jeho odchodu mohli lidé využít Uddhavova poznání. To je jeden z důvodů, proč měl Uddhava odejít do Badarikāśramu, kde je Pán osobně zastoupen Božstvem Nara-Nārāyaṇa. Ten, kdo je transcendentálně pokročilý, může získat přímou inspiraci od Božstva v chrámu, a proto oddaní vždy vyhledávají Pánovy autorizované chrámy, aby Jeho milostí dosáhli skutečného pokroku v transcendentálním poznání.

Zvláštní kvalifikací zástupce Pána je, že ho nesmí ovlivňovat kvality hmotné přírody. Nejvyšší kvalifikací člověka v hmotném světě je být brāhmaṇou. Jelikož je ale brāhmaṇa v kvalitě dobra, nestačí to k tomu, aby se stal zástupcem Pána. Je nutné překonat i kvalitu dobra a nacházet se v čistém dobru — nebýt ovlivňován žádnou z kvalit hmotné přírody. Tato transcendentální úroveň se nazývá śuddha-sattva neboli vasudeva a teprve na ní si může člověk osvojit vědu o Bohu. Stejně jako Pán není ovlivněn kvalitami hmotné přírody, není jimi ovlivněn ani Jeho čistý oddaný. To je první kvalifikace pro spojení s Bohem. Ten, kdo je schopen dosáhnout této transcendentální kvalifikace, se nazývá jīvan-mukta neboli osvobozený, i když je zdánlivě ještě v hmotných podmínkách. Tohoto osvobození dosahuje ten, kdo neustále láskyplně slouží. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187) je řečeno:

“Každý, kdo žije svými skutky, myslí a slovy pouze pro transcendentální láskyplnou službu Pánu, je jistě osvobozená duše, i když se ještě zdánlivě nalézá v podmínkách hmotné existence.” Uddhava byl v tomto transcendentálním postavení, a proto si ho Pán vybral za Svého právoplatného zástupce pro dobu Své tělesné nepřítomnosti před zraky světa. Takový oddaný Pána není nikdy ovlivněn hmotnou silou, inteligencí ani odříkáním. Dokáže snést všechny útoky hmotné přírody, a proto se nazývá gosvāmī. Jedině gosvāmī dokáže proniknout do tajemství transcendentálních láskyplných vztahů Pána.

Pán Śrī Kṛṣṇa je skutečným duchovním mistrem tří světů a původním zdrojem všeho védského poznání. I z Ved je ovšem obtížné pochopit osobní rys Absolutní Pravdy. Pro pochopení Osobnosti Božství jako Nejvyšší Absolutní Pravdy jsou zapotřebí Jeho osobní pokyny. Bhagavad-gītā zaznamenává toto transcendentální poznání v hlavních bodech. Člověk nemůže poznat Nejvyššího Pána, dokud ho Samotný Pán neobdaří Svojí milostí. Za Svého pobytu v hmotném světě projevil Pán Kṛṣṇa tuto zvláštní milost Arjunovi a Uddhavovi.

Pán již pronesl Bhagavad-gītu na Kuruovském bitevním poli, když povzbudil Arjunu k boji, a pro doplnění tohoto výkladu transcendentálního poznání poučil ještě Uddhavu. Chtěl, aby Uddhava naplnil Jeho poslání a rozšířil informace, které nebyly vysloveny ani v Bhagavad-gītě. Lidé, kteří si zakládají na slovech Ved, si z tohoto verše mohou vzít také ponaučení, že Pán je zdrojem všeho védského poznání. Ten, kdo nedokáže pochopit Nejvyšší Osobnost Božství ze stránek Ved, se může obrátit na jednoho z Pánových oddaných, jako je Uddhava, a takto dále pokročit v poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Brahma-saṁhitā říká, že je velice obtížné pochopit Nejvyšší Osobnost Božství z Ved, ale prostřednictvím čistého oddaného, jako je Uddhava, je snadné Pána pochopit. Pán se rozhodl udělit milost velkým mudrcům žijícím v Badarikāśramu a pověřil Uddhavu, aby tam hovořil Jeho jménem. Kdo není takto autorizován, nemůže chápat ani kázat oddanou službu Pánu.

Když byl Pán přítomný na této Zemi, vykonal mnoho neobvyklých činností. Také cestoval po vesmíru, aby snesl z nebeských planet květinový strom pārijāta a aby vysvobodil syna Svého učitele Sāndīpani Muniho z království smrti. Uddhava byl jistě seznámen se životními podmínkami na jiných planetách a všichni mudrci je chtěli znát, stejně jako my. Uddhava byl vyslán do Badarikāśramu se zvláštním poselstvím, které bylo určené nejen mudrcům na tomto poutním místě, ale i Božstvům Nara-Nārāyaṇovi. Toto poselství bylo mnohem důvěrnější než poznání popsané na stránkách Ved.

Pán je nepochybně zdrojem všeho poznání a poselství, které Uddhava předával Nara-Nārāyaṇovi a jiným mudrcům, bylo také částí védského poznání. Bylo ale mnohem důvěrnější a mohlo být posláno a pochopeno jedině prostřednictvím čistého oddaného, jakým byl Uddhava. Jelikož toto důvěrné poznání bylo známé pouze Pánovi a Uddhavovi, je řečeno, že se Uddhava vyrovnal Samotnému Pánu. Každá živá bytost se může stát, stejně jako Uddhava, důvěrným poslem na stejné úrovni s Pánem, pokud se k tomu kvalifikuje láskyplnou oddanou službou. Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě, důvěrné poznání Pán svěřuje jedině čistým oddaným, jako byli Uddhava a Arjuna, a proniknout do tohoto tajemství je možné jedině s jejich pomocí, nijak jinak. Není možné pochopit Bhagavad-gītu či Śrīmad-Bhāgavatam bez pomoci důvěrných oddaných Pána. Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura se ono důvěrné poselství týkalo tajemství Pánova odchodu a zničení Jeho dynastie na konci Jeho stoletého pobytu v hmotném světě. Každý chtěl znát tajemství zničení yaduovské dynastie a Pán svěřil toto poselství Uddhavovi, který ho doručil do Badarikāśramu, kde informoval Nara-Nārāyaṇa a jiné čisté oddané Pána.

Téma příchodu a odchodu Nadduše, Pána Śrī Kṛṣṇy, je tajemstvím i pro velké mudrce. Slovo paramātmanaḥ v tomto verši je důležité. Obyčejná živá bytost se obvykle nazývá ātmā, ale Pán Kṛṣṇa není nikdy obyčejnou živou bytostí, jelikož je paramātmā neboli Nadduše. Jeho zjevení v lidské podobě a Jeho odchod ze světa smrti jsou témata, která velmi usilovně zkoumají různí badatelé. Tato témata jsou postupně čím dál tím zajímavější, neboť badatelé musí také zjistit, jaké je transcendentální sídlo Pána, do kterého vstupuje po ukončení Svých zábav ve světě smrti. Ani velcí mudrci však nemají informace o tom, že za hmotným nebem je duchovní nebe, kde Śrī Kṛṣṇa věčně pobývá se Svými společníky, zatímco zároveň projevuje Své zábavy ve světě smrti, v jednom vesmíru za druhým. Tuto skutečnost potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.37): goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. “Pomocí Své nepochopitelné energie Pán pobývá ve Svém věčném sídle Goloce a současně je jako Nadduše přítomný všude—v duchovních i hmotných světech — v podobě Svých různých projevů.” Jeho příchod a odchod tedy probíhají zároveň a nikdo nemůže jednoznačně říci, co z nich je začátkem a co je koncem. Jeho věčné zábavy nemají začátek ani konec, a chce-li se o nich člověk něco dozvědět, musí se obrátit na čistého oddaného a neztrácet drahocenný čas takzvaným zkoumáním.

Lidé, kteří nejsou oddaní, těžko chápou transcendentální podoby a zábavy Pána, popsané v Bhagavad-gītě. Pán se nikdy nezjevuje jñānīm a yogīnům. A pak jsou tu další lidé, kteří Pánu z hloubi srdce závidí, a jsou proto označeni jako zvířata. Takovým závistivým zvířatům téma Pánova příchodu a odchodu pouze znepokojuje mysl. Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.15), neznabozi, kteří se zajímají pouze o hmotný požitek a pracují těžce jako soumaři, mohou těžko Osobnost Božství poznat, protože jejich postoj je āsurika-bhāva — vzpírají se Nejvyššímu Pánovi.

Transcendentální tělesné expanze, které Pán projevuje za účelem Svých zábav ve světě smrti, a Jejich příchody a odchody představují obtížné téma k pochopení a lidem, kteří nejsou oddaní, se doporučuje nerozebírat Pánův příchod a odchod, aby se nedopustili dalších urážek proti lotosovým nohám Pána. Bhagavad-gītā (16.20) říká, že čím více rozebírají transcendentální příchod a odchod Pána v démonském pojetí, tím hlouběji vstupují do nejtemnějších pekelných oblastí. Jak potvrzuje tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu, každý, kdo se staví proti transcendentální láskyplné službě Pánu, je prakticky zvíře.

Poté, co Vidura seznal, že Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, na něho myslel v posledních chvílích Svého pobytu na Zemi, byl zaplaven extází lásky. Sám se považoval za bezvýznamného, ale Pán na něho přesto ze Své bezpříčinné milosti vzpomínal. Vidura to považoval za projev veliké přízně, a proto se neubránil slzám. Tento pláč je vyvrcholením oddané služby. Ten, kdo dokáže plakat z lásky k Pánu, dosáhl v oddané službě nejvyššího cíle.