Vidura byl již dokonalý díky své čisté oddanosti neomylnému Pánovi. Pán a všechny živé bytosti jsou svojí povahou kvalitativně totožní, ale Pán je kvantitativně mnohem větší než kterákoliv individuální živá bytost. Pán nikdy neklesá, zatímco živé bytosti snadno poklesnou pod vliv iluzorní energie. Vidura již překonal vratké postavení živé bytosti v podmíněném životě tím, že byl acyuta-bhāva, plně pohroužen do oddané služby Pánu. Toto životní stádium se nazývá acyuta-bhāva-siddha neboli “dokonalost dosažená oddanou službou”. Každý, kdo je pohroužen do oddané služby Pánu, je osvobozenou duší a má všechny význačné vlastnosti. Učený mudrc Maitreya seděl na osamoceném místě na břehu Gangy v Hardwaru a Vidura, dokonalý oddaný Pána se všemi kladnými transcendentálními vlastnostmi, za ním přišel, aby se ho ptal.

Vidura položil Maitreyovi několik všeobecných otázek, což původně nebylo jeho záměrem. Uddhava mu poradil, aby vyhledal Maitreyu Muniho a zevrubně se seznámil se všemi pravdami ohledně Pána, Jeho jména, slávy, vlastností, podoby, zábav, doprovodu atd., a proto když Vidura nalezl Maitreyu, měl se ho ptát pouze na Pána. Ze své přirozené pokory se ho však neptal na Pána hned, ale nejprve se dotazoval na věci, které mají větší význam pro obyčejného člověka. Obyčejný člověk nemůže pochopit Pána. Musí nejprve vědět, že žije pod vlivem iluzorní energie. V iluzi si člověk myslí, že může být šťastný jedině plodonosnými činnostmi, ale ve skutečnosti se tak více a více zaplétá do sítě akcí a reakcí a nenalézá pro svůj životní problém žádné řešení. To vystihuje jedna pěkná píseň: “Velice jsem toužil po veškerém štěstí, kterého je možno v životě dosáhnout, a proto jsem si postavil dům. Všechny plány mi však shořely na prach, protože v domě znenadání vypukl požár.” Takové jsou zákony přírody. Každý si plánuje štěstí v hmotném světě, ale zákony přírody jsou tak kruté, že jeho plány spálí na prach. Člověk, který pracuje pro plody své práce, není šťastný, jak si naplánoval, a jeho neustálá touha po štěstí se nikdy nenaplní.

Každá živá bytost se ve svém přirozeném postavení řídí touhami Nejvyššího Pána. Pod vlivem svého špatného jednání v minulosti si však živá bytost začíná přát, aby nebyla podřízena Pánovi, a proto trpí všemožným strádáním, které přináší hmotná existence. Nikdo nemusí dělat nic jiného než oddaně sloužit Nejvyššímu Pánu Śrī Kṛṣṇovi a každá jiná činnost než transcendentální láskyplná služba Pánu je více či méně pokusem o vzpouru proti svrchované vůli. Veškerá plodonosná činnost, empirická filozofie a mystika jsou do určité míry projevem odporu proti podřízenosti Pánu a každá bytost, která se věnuje těmto vzpurným činnostem, je za to patřičně potrestána zákony hmotné přírody, které jsou Pánovi podřízeny. Velcí čistí oddaní Pána cítí soucit k pokleslým duším, a proto putují po celém světě a snaží se je přivést zpátky k Bohu, zpátky domů. Tito čistí oddaní přinášejí poselství o Bohu, aby osvobodili pokleslé duše, a obyčejný člověk, zmatený Pánovou vnější energií, by měl proto využít jejich společnosti.

Jak je popsáno v prvním zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, Absolutní Pravdu lidé chápou na třech různých úrovních (i když všechny zároveň vyjadřují jedno a totéž). Nejschopnějším transcendentalistou je čistý oddaný Pána, který není poznamenán plodonosným jednáním ani filozofickou spekulací. Jedině oddaná služba může zcela očistit srdce od všech hmotných nánosů karmy, jñāny a yogy a jedině v tomto očištěném stádiu dává Pán, který sídlí v srdci každého společně s individuální duší, oddanému pokyny, aby mohl dosáhnout konečného cíle a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (10.10): teṣāṁ satata-yuktānāṁ bhajatām. Pán dává poznání pouze tehdy, je-li spokojen s oddanou službou Svého oddaného, jak tomu bylo v případě Arjuny a Uddhavy.

Jñānī, yogīni a karmī nemohou tuto přímou spolupráci Pána očekávat. Nedokáží Ho uspokojit transcendentální láskyplnou službou a ani v tuto službu Pánu nevěří. Systém bhakti, vykonávaný podle usměrňujících zásad jako vaidhī-bhakti neboli “oddaná služba založená na dodržování předepsaných pravidel a předpisů”, je definován ve zjevených písmech a jeho účinnost potvrzují velcí ācāryové. Tato praxe dopomůže začínajícímu oddanému na úroveň rāga-bhakti, kdy Pán radí zevnitř jako caitya-guru neboli duchovní mistr v podobě Nadvědomí. Všichni ostatní transcendentalisté kromě oddaných nečiní žádný rozdíl mezi individuální duší a Nadduší, protože se mylně domnívají, že Nadvědomí a individuální vědomí jsou jedno a totéž. Tato mylná domněnka neoddaným brání v přijetí jakéhokoliv pokynu zevnitř, a tím pádem jim chybí přímá spolupráce Pána. Když takový monista dojde po mnoha a mnoha životech k závěru, že Pán je hoden úcty a že oddaný je zároveň s Pánem totožný a liší se od něho, teprve potom se může odevzdat Pánu, Vāsudevovi. V tomto bodě začíná čistá oddaná služba. Postup chápání Absolutní Pravdy, kterým se řídí svedení monisté, je velice obtížný, zatímco oddaný chápe Absolutní Pravdu, jak mu ji sděluje Samotný Pán, potěšený oddanou službou. Jménem mnoha začínajících oddaných se Vidura ze všeho nejdříve tázal Maitreyi na cestu oddané služby, kterou je možno potěšit Pána, sídlícího v srdci.

Pán Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a z Něho pocházejí tři inkarnace, které mají na starosti stvoření hmotného světa — puruṣa-avatārové Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Tito tři puruṣové řídí za pomoci vnější energie Pána celý průběh stvoření v několika po sobě následujících etapách, a takto Pán vládne hmotné přírodě. Považovat hmotnou přírodu za nezávislou je stejný omyl jako snažit se vydojit mléko z měchu na krku kozy, který připomíná vemeno. Pán je nezávislý a nemá žádné touhy. Netvoří hmotný svět pro vlastní uspokojení, jako když si vytváříme domácnost, která má naplnit naše hmotné touhy. Hmotný svět je ve skutečnosti stvořen pro iluzorní požitek podmíněných duší, které se od nepaměti vzpírají transcendentální službě Pánu. Hmotné vesmíry jsou však soběstačné. Co se týče živobytí, v hmotném světě nic nechybí. Materialisté jsou kvůli svému nedostatečnému poznání znepokojeni zdánlivým nárůstem obyvatelstva na Zemi. Jakmile se však na Zemi objeví jakákoliv živá bytost, Pán se ihned postará o zajištění všech jejích životních potřeb. Jiné druhy živých bytostí, které početně dalece převyšují lidskou společnost, nejsou nikdy znepokojeny ohledně svých prostředků k životu a nikdy je nevidíme umírat hlady. Jedině lidská společnost má starosti s potravou, a aby zakryla skutečnost, že to způsobuje neschopnost její vlády, uchyluje se k výmluvám na nadměrný vzrůst obyvatelstva. Je-li ve světě něčeho nedostatek, je to nedostatek vědomí Boha. Nic jiného tu milostí Pána nechybí.

Otázky týkající se stvoření, udržování a zničení, o kterých se hovoří v mnoha částech Śrīmad-Bhāgavatamu, se vztahují k různým věkům (kalpám), a proto je různé autority na dotazy různých studentů popisují různými způsoby. Rozdíly se netýkají pravidel stvoření a Pánovy vlády nad nimi, ale někdy se liší drobné detaily v různých kalpách. Gigantické nebe je hmotným tělem Pána zvaným virāṭ-rūpa a všechny hmotné projevy spočívají v prostoru nebe neboli v srdci Pána. Vše — počínaje nebem, prvním hmotným prvkem, který lze vnímat hrubohmotnými smysly, až po zemi — se nazývá Brahman. Sarvaṁ khalv idaṁ brahma: “Neexistuje nic než Pán, který je jeden jediný.” Živé bytosti jsou Jeho vyšší energie, zatímco hmota je energií nižší. Kombinací těchto energií se projevuje hmotný svět, který se nalézá v srdci Pána.

Pán se v tomto vesmíru zjevuje v různých inkarnacích, například jako Matsya, Kūrma, Varāha nebo Nṛsiṁha, a projevuje Své různé transcendentální činnosti pro dobro dvojzrozených, krav a polobohů. Zvláštní pozornost věnuje dvojzrozeným, civilizovaným lidem. Civilizovaný člověk je ten, který se narodil dvakrát. Každá živá bytost v tomto hmotném světě se rodí ze spojení otce a matky. Člověk se rodí ze spojení muže a ženy, ale civilizovaný člověk se rodí ještě jednou — stykem s duchovním mistrem, který se stává jeho skutečným otcem. Otec a matka hmotného těla se mohou měnit život od života, ale pravý duchovní mistr jakožto zástupce Pána je věčným otcem, protože je zodpovědný vést svého žáka k duchovnímu osvobození, ke konečnému cíli života. Civilizovaný člověk tedy musí být dvojzrozený, neboť jinak nestojí o nic výše nežli zvířata.

Kráva je nejdůležitější zvíře, neboť umožňuje dokonalý vývoj lidského těla. Tělo můžeme živit různými druhy potravy, ale kravské mléko je nenahraditelné pro vývoj jemných tkání lidského mozku, které potřebujeme pro pochopení složitějších aspektů transcendentálního poznání. Každý civilizovaný člověk by se měl živit potravou skládající se z ovoce, zeleniny, obilí, cukru a mléka. Býk pomáhá v zemědělství při pěstování obilí atd., a proto je v určitém smyslu otcem lidstva, zatímco kráva je jeho matkou, protože dává lidské společnosti mléko. Civilizovaný člověk by měl proto chránit býky a krávy všemi svými prostředky.

Polobozi neboli živé bytosti žijící na vyšších planetách jsou mnohem pokročilejší než lidé. Díky lepším životním podmínkám žijí mnohem přepychověji, ale přesto jsou všichni oddanými Pána. Pán inkarnuje v různých podobách, jako ryba, želva, kanec nebo napůl člověk-napůl lev, aby chránil civilizované lidi, krávy a polobohy, kteří jsou zárukou usměrněného života směřujícího k seberealizaci. Celé hmotné stvoření je uspořádané tak, aby podmíněná duše měla příležitost dosáhnout seberealizace. Ten, kdo tohoto uspořádání využívá, se nazývá polobůh nebo civilizovaný člověk a kráva mu pomáhá udržet vysokou životní úroveň.

Všechny Pánovy zábavy, při kterých chrání dvojzrozené civilizované lidi, krávy a polobohy, jsou transcendentální. Každý člověk rád naslouchá zajímavým příběhům, a pro uspokojení vyvinuté duše je proto na trhu mnoho knih, časopisů a novin. Tato literatura však po jednom přečtení omrzí a lidé nemají zájem ji znova číst. Například noviny člověk přečte ani ne za hodinu a pak je vyhodí do odpadkového koše. Podobně je tomu s veškerou další světskou literaturou. Ale transcendentální literatura, jakou je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, je krásná tím, že nikdy nezestárne. Civilizovaní lidé ji čtou již pět tisíc let a nikdy se jim neomrzela. Pro učené mudrce a oddané je vždy čerstvá a ani každodenním opakováním veršů z Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu se oddaní jako Vidura nikdy nepřesytí. Vidura již jistě slyšel o Pánových zábavách mnohokrát předtím, než se setkal s Maitreyou, ale přesto chtěl tatáž vyprávění slyšet znovu, protože se jich nikdy nenasytil. Taková je transcendentální povaha Pánových slavných zábav.

Pán Kṛṣṇa je hlavní Král všech králů a stvořil různé planety pro všechny druhy živých bytostí. I na této planetě jsou různá místa k životu pro různé druhy lidí. Jsou tu pouště, zaledněné země a údolí v hornatých krajích a na každém z těchto míst žijí různé druhy lidí, kteří se rodí pod vlivem různých kvalit přírody podle svých minulých činů. Lidé žijí v arabských pouštích i v himalájských údolích, ale obyvatelé těchto dvou míst se od sebe navzájem liší, stejně jako se od nich liší obyvatelé zaledněných zemí. Podobně existují také různé planety. Planety od Země až po Pātālaloku jsou hustě osídlené mnoha druhy živých bytostí — žádná z nich není prázdná, jak si mylně představují takzvaní moderní vědci. V Bhagavad-gītě Pán říká, že živé bytosti jsou sarva-gata neboli “přítomné v každé oblasti světa”. Není tedy pochyb o tom, že na jiných planetách jsou také obyvatelé jako my, a někdy dokonce obdaření větší inteligencí a bohatstvím. Životní podmínky inteligentnějších živých bytostí jsou lepší než na této Zemi. Existují také planety, na které nedopadá žádné sluneční světlo, a také na nich musí žít živé bytosti následkem svých minulých činů. Všechny tyto různé životní podmínky plánuje Nejvyšší Pán a Vidura žádal Maitreyu, aby je důkladně popsal, a rozšířil tak jeho poznání.

Situaci každé živé bytosti předurčují její přirozené sklony, které jsou vyjádřené kvalitami hmotné přírody. Její činnosti odpovídají třem kvalitám hmotné přírody, její podoba a tělesné rysy závisí na charakteru činností, které vykonává, a jméno dostává podle svých tělesných rysů. Například lidé vyšších tříd jsou bílí (śukla) a lidé nižších tříd jsou černí. Toto rozdělení na bílé a černé odpovídá bílým a černým životním povinnostem. Zbožné činy člověku umožňují narodit se v dobré a vysoce postavné rodině, být bohatý, učený a krásný. Bezbožné činy způsobují, že se člověk narodí v chudobě, neustále pociťuje nějaký nedostatek, je blázen nebo analfabet a jeho tělo je ošklivé. Vidura žádal Maitreyu, aby popsal tyto rozdíly mezi různými živými tvory, stvořenými Nārāyaṇem, Nejvyšší Osobností Božství.

Jelikož lidé velice rádi naslouchají společenským a historickým příběhům, Śrīla Vyāsadeva sestavil mnoho knih, jako jsou Purāṇy a Mahābhārata. Tyto knihy představují čtení pro obyčejné lidi a jsou sestaveny se záměrem oživit jejich vědomí Boha, na které nyní ve svém podmíněném životě v hmotném světě zapomněli. Skutečným účelem těchto děl není podat záznamy historických událostí, ale oživit lidský cit pro vědomí Boha. Například Mahābhārata je historií bitvy na Kurukṣetře a obyčejní lidé ji čtou proto, že se týká mnoha společenských, politických a hospodářských problémů lidské společnosti. Nejdůležitější částí Mahābhāraty je však Bhagavad-gītā, se kterou se čtenáři automaticky seznámí při čtení historického popisu bitvy na Kurukṣetře.

Vidura řekl Maitreyovi, že slyšel již dost vyprávění na světské společenské a politické náměty a již o ně nemá žádný zájem. Toužil po naslouchání transcendentálním námětům, které se týkají Pána Śrī Kṛṣṇy. Jelikož v Purāṇách, Mahābhāratě atd. se přímo na Kṛṣṇu vztahovalo velice málo příběhů, Vidura nebyl spokojen a chtěl vědět o Kṛṣṇovi víc. Kṛṣṇa-kathā neboli náměty o Kṛṣṇovi jsou transcendentální a není možné se jimi přesytit. Bhagavad-gītā je důležitá tím, že jde o kṛṣṇa-kathā — to, co vyslovil Pán Kṛṣṇa. Příběh bitvy na Kurukṣetře může být zajímavý pro obyčejné lidi, ale pokročilé oddané, jako je Vidura, zajímá pouze kṛṣṇa-kathā a to, co se s ní pojí. Vidura chtěl od Maitreyi slyšet o všem, a proto mu kladl různé otázky. Přál si však, aby se všechny náměty pojily s Kṛṣṇou. Stejně jako oheň nemá nikdy dost dříví, ani čistý oddaný Pána nikdy neslyší o Kṛṣṇovi tolik, aby už nechtěl slyšet víc. Všechny popisy historických událostí a vyprávění o společenských a politických situacích jsou transcendentální, jakmile se pojí s Kṛṣṇou. To je způsob, jak vše hmotné změnit na duchovní. Když se budou všechny světské činnosti pojit s kṛṣṇa-kathā, celý svět se změní na Vaikuṇṭhu.

Na světě nyní existují dvě důležité knihy, které obsahují kṛṣṇa-kathā—Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. Bhagavad-gītā je kṛṣṇa-kathā proto, že ji vyslovil Kṛṣṇa, a Śrīmad-Bhāgavatam je kṛṣṇa-kathā proto, že pojednává o Kṛṣṇovi. Pán Caitanya kladl na srdce všem Svým žákům, aby kázali kṛṣṇa-kathā po celém světě bez rozdílu, protože transcendentální hodnota kṛṣṇa-kathā může každou živou bytost zbavit hmotného znečištění.

Kṛṣṇa-kathā má takovou moc, že jakmile někomu jen pronikne do uší, může ho ihned osvobodit ze zajetí citových pout k rodině. Rodinné city jsou iluzorním projevem vnější energie a tvoří jediný podnět ke všem světským činnostem. Dokud se člověk věnuje světským činnostem a jeho mysl je v nich pohroužena, musí ve své hmotné nevědomosti podstupovat opakovaná zrození a smrti. Lidé jsou nejvíce ovlivněni kvalitou nevědomosti a někteří jsou ovlivněni kvalitou vášně. Tyto dvě kvality způsobují, že se živá bytost řídí hmotným pojetím života. Hmotné kvality nedovolují živé bytosti pochopit její skutečné postavení. Kvality nevědomosti a vášně člověka silně poutají k iluzornímu tělesnému chápání vlastního já. Nejlepší z takto oklamaných bláznů jsou ti, kteří se vlivem hmotné kvality vášně zabývají dobročinností. Bhagavad-gītā, což je kṛṣṇa-kathā přímo vyslovená Pánem, dává lidstvu základní lekci o tom, že tělo je pomíjivé a vědomí, rozprostřené po celém těle, je věčné. Bytost s vědomím, nezničitelná duše, existuje věčně a není možné ji za žádných okolností zabít, ani po zničení těla. Každý, kdo toto pomíjivé tělo mylně pokládá za vlastní já a pracuje pro ně ve jménu sociologie, politiky, lidumilství, dobročinnosti, nacionalismu nebo internacionalismu, zmaten tělesným pojetím života, není nic jiného než blázen, který neví, co je skutečnost a co pouhá představa. Někteří lidé převyšují kvality nevědomosti a vášně a jsou na úrovni kvality dobra, ale hmotné dobro je vždy znečištěné příměsmi nevědomosti a vášně. Hmotné dobro může dát člověku poznání, že tělo a duše se od sebe liší, a takový člověk se proto zajímá o duši, nikoliv o tělo. Kvůli svému hmotnému znečištění však lidé v kvalitě hmotného dobra nechápou skutečnou povahu duše jakožto osoby. Jejich neosobní pojetí duše jako toho, co se liší od těla, je udržuje v kvalitě dobra v rámci hmotné přírody, a dokud je neupoutá kṛṣṇa-kathā, nebudou osvobozeni z otroctví hmotné existence. Kṛṣṇa-kathā je jediný lék pro všechny lidi světa, protože může člověka přivést k čistému vědomí vlastního já a osvobodit ho z hmotného otroctví. Kázat kṛṣṇa-kathā po celém světě, jak žádal Pán Caitanya, je nejzáslužnější misionářskou činností a všichni rozumní muži a ženy na světě se mohou připojit k tomuto velkému hnutí, které Pán Caitanya započal.

Velký mudrc Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa je autorem veškeré védské literatury, včetně populární Vedānta-sūtry, Śrīmad-Bhāgavatamu a Mahābhāraty. Jak je řečeno v Bhāgavatamu (1.4.25), Śrīla Vyāsadeva sestavil Mahābhāratu pro méně inteligentní lidi, kteří se více zajímají o světské náměty než o filozofii života. Vedānta-sūtru sestavil pro ty, kteří nechtějí dále naslouchat světským příběhům, neboť již okusili trpkost takzvaného hmotného štěstí. První aforismus Vedānta-sūtry zní athāto brahma-jijñāsā. To znamená, že člověk se nejprve musí přestat zajímat o zboží na tržišti smyslového požitku, a teprve potom se může začít vážně ptát na Brahman neboli na Transcendenci. Lidé neustále sledující světské zprávy, kterých jsou plné noviny a jiná podobná literatura, jsou označováni jako strī-śūdra-dvijabandhuové neboli ženy, dělníci a pokleslí potomci vyšších tříd (brāhmaṇů, kṣatriyů a vaiśyů). Tito méně inteligentní lidé nemohou pochopit smysl Vedānta-sūtry, i když někdy předstírají, že sūtry studují, ale vlastním, zkomoleným způsobem. Skutečný smysl Vedānta-sūtry vysvětluje samotný autor ve Śrīmad-Bhāgavatamu a každý, kdo se snaží pochopit Vedānta-sūtru nezávisle na Śrīmad-Bhāgavatamu, je na špatné cestě. Tito svedení lidé, kteří mylně pokládají tělo za vlastní já, a věnují se proto světským dobročinným a lidumilným činnostem, by měli raději využít Mahābhāraty, kterou Śrīla Vyāsadeva sestavil právě pro ně. Tento velký autor sestavil Mahābhāratu takovým způsobem, aby její čtení vychutnávali i méně inteligentní lidé, kteří se zajímají spíše o světské náměty, a aby vedle svého hmotného požitku získali také prospěch z Bhagavad-gīty, která je úvodem ke studiu Śrīmad-Bhāgavatamu či Vedānta-sūtry. Śrīla Vyāsadeva nesepisoval dějiny světských činností s jiným cílem než dát prostřednictvím Bhagavad-gīty méně inteligentním lidem možnost získat transcendentální realizaci. Vidurova zmínka o Mahābhāratě svědčí o tom, že když byl mimo domov, na své cestě po poutních místech, vyslechl Mahābhāratu od Vyāsadeva, svého skutečného otce.

Musíme bezpečně vědět, že kṛṣṇa-kathā a Kṛṣṇa jsou na absolutní úrovni jedno a totéž. Pán je Absolutní Pravda, a proto Jeho jméno, podoba, vlastnosti atd. — což všechno dohromady znamená kṛṣṇa-kathā — se od Něho neliší. Bhagavad-gītā, kterou vyslovil Pán, se vyrovná Pánu Samotnému. Když upřímný oddaný čte Bhagavad-gītu, je to stejně dobré, jako kdyby se osobně setkal s Pánem tváří v tvář. Toto však neplatí pro světského spekulanta. Při čtení Bhagavad-gīty jsou přítomné všechny energie Pána; pokud ovšem čteme tak, jak v Gītě doporučuje Samotný Pán. Nikdo nemůže očekávat žádný transcendentální přínos z toho, že si bude pošetile vytvářet vlastní výklad Bhagavad-gīty. Jakmile se někdo snaží vykřesat z Bhagavad-gīty nějaký umělý význam nebo výklad s postranním úmyslem, není śraddadhāna-puṁsaḥ (tzn. ten, kdo naslouchá kṛṣṇa-kathā autorizovaným způsobem). Takový člověk nemůže ze čtení Bhagavad-gīty získat žádný prospěch bez ohledu na to, jak velkým je učencem v očích obyčejných lidí. Zato śraddadhāna neboli věřící oddaný může z Bhagavad-gīty vytěžit veškerý zisk, neboť díky všemocnosti Pána získá transcendentální blaženost, která ho zbaví připoutanosti a odstraní všechna průvodní hmotná utrpení. Jedině oddaný může na základě vlastní zkušenosti pochopit význam tohoto verše, který pronesl Vidura. Život čistého oddaného naplňuje požitek z neustálého vzpomínání na lotosové nohy Pána nasloucháním kṛṣṇa-kathā. Pro takového oddaného neexistuje žádný hmotný život a vychvalovaná blaženost brahmānandy je pro něho nicotná, neboť se nalézá uprostřed transcendentálního oceánu blaženosti.

Podle kvalit hmotné přírody existují tři druhy vztahů mezi lidmi a Nejvyšší Osobností Božství. Ti, kteří jsou v kvalitách nevědomosti a vášně, neuznávají existenci Boha nebo Ho přijímají formálně jako toho, kdo jim pomáhá a slouží. Nad nimi jsou lidé v kvalitě dobra. Tato druhá skupina lidí věří, že Nejvyšší Brahman je neosobní. Rozvoj bhakti, v němž hraje prvořadou roli naslouchání kṛṣṇa-kathā, pokládají za prostředek, a nikoliv cíl. A nad nimi jsou čistí oddaní na transcendentální úrovni, nad kvalitou hmotného dobra. Čistí oddaní jsou pevně přesvědčeni o tom, že jméno, podoba, sláva, vlastnosti atd. Osobnosti Božství se od sebe navzájem neliší, neboť jsou absolutní. Naslouchat o Kṛṣṇovi pro ně znamená totéž jako se s Ním setkat tváří v tvář. Puruṣārtha, oddaná služba Pánu, je pro ně nejvyšším cílem lidského života a skutečným životním posláním. Impersonalisté, kteří se věnují mentálním spekulacím a nevěří v Osobnost Božství, nemají zájem naslouchat o Kṛṣṇovi. Tito lidé jsou pro prvotřídní čisté oddané Pána hodní politování. Politováníhodní impersonalisté litují ty, kteří jsou ovlivněni kvalitami nevědomosti a vášně, ale čistí oddaní Pána litují všechny, neboť obyčejní lidé i impersonalisté ztrácejí drahocenný čas v lidské podobě marnou honbou za smyslovým požitkem či mentální spekulací a vymýšlením různých teorií o cíli života.

Existuje mnoho různých námětů vyprávění pro různé lidi ovlivněné různými kvalitami hmotné přírody, ale jejich esencí jsou náměty, které se pojí s Nejvyšším Pánem. Hmotou ovlivněné podmíněné duše však bohužel nechtějí naslouchat o Nejvyšším Pánovi, protože buď v existenci Boha nevěří, nebo věří pouze v Jeho neosobní rys. V obou případech si myslí, že o Bohu není co říci. Jak nevěřící, tak impersonalisté odmítají esenci všech námětů a věnují se různým relativním námětům — buď v podobě smyslového požitku, nebo mentální spekulace. Pro čisté oddané, jako je Vidura, nemají náměty jak světských lidí, tak mentálních spekulantů žádný význam. Vidura proto žádal Maitreyu, aby hovořil pouze o esenci — Kṛṣṇovi — a o ničem jiném.

Vidura chtěl nepochybně slyšet zvláště o Pánu Kṛṣṇovi, ale byl zaplaven smutkem, neboť Pán Kṛṣṇa právě opustil hmotný svět. Proto se ptal nejprve na Jeho puruṣa inkarnace, které projevuje obdařené všemi silami potřebnými pro stvoření a udržování tohoto světa. Činnosti puruṣa inkarnací jsou pouze rozšířením činností Pána. Vidura takto naznačil Maitreyovi, o čem má vyprávět, neboť Maitreya se nemohl rozhodnout, kterými činnostmi Pána Kṛṣṇy má začít.

Velký mudrc Maitreya Muni je zde označen slovem bhagavān, neboť předčil všechny obyčejné lidi svojí učeností a zkušenostmi. Jeho rozhodnutí o tom, co je nejvyšší službou pro dobro světa, je tedy pokládáno za autoritativní. Nejvyšší službou celé lidské společnosti, která se týká všech jejích oblastí, je oddaná služba Pánu a mudrc ji na žádost Vidury důkladně popsal.

Maitreya Muni, který byl důkladně obeznámený s vědou o Transcendenci, chápal, že Vidurova mysl byla zcela pohroužena do Transcendence. Adhokṣaja znamená “to, co transcenduje hranice smyslového vnímání a smyslové zkušenosti”. Pán je transcendentální našim smyslovým vjemům, ale zjevuje se upřímným oddaným. Jelikož Vidura byl vždy pohroužen do myšlenek na Pána, Maitreya chápal, že je na vysoké transcendentální úrovni. Vážil si Vidurových cenných otázek a velmi uctivě mu poděkoval.

Zde je v souvislosti s Vidurovým původem oceněno narození v dobré a vznešené rodině. Charakter člověka se začíná utvářet ve chvíli, kdy otec umístí své semeno do lůna matky. Živá bytost se dostává do semene určitého otce podle úrovně svých činností, a jelikož Vidura nebyl obyčejná živá bytost, dostal příležitost se narodit ze semene Vyāsy. Zrození člověka je velká věda, a aby se rodili lidé s dobrými vlastnostmi, je velice důležité očistit akt oplodnění védským rituálem zvaným garbhādhāna-saṁskāra. Není nutné bránit přírůstku obyvatelstva, ale umožnit, aby se rodili ušlechtilí lidé, jako je Vidura, Vyāsa a Maitreya. Jestliže se děti budou rodit jako lidé a jejich zrození budou předcházet všechna potřebná opatření, potom může přibývat obyvatelstva neomezeně. Takzvané omezování porodnosti je nejen hříšné, ale navíc i nesmyslné.

Māṇḍavya Muni byl velký mudrc (viz Bhāg. 1.13.1) a Vidura byl dříve polobůh Yamarāja, který přebírá vládu nad živými bytostmi, když zemřou. Zrození, žití a smrt jsou tři podmíněné stavy živých bytostí v hmotném světě. Yamarāja jakožto autorizovaný vládce zemřelých jednou odsoudil Māṇḍavyu Muniho za jeho dětskou nerozvážnost k probodení oštěpem. Māṇḍavya se na něho rozhněval za nepřiměřený trest a proklel ho, aby se stal śūdrou (členem méně inteligentní třídy dělníků). Yamarāja se takto narodil z lůna služebnice Vicitravīryi ze semene Vicitravīryova bratra Vyāsadeva. Vyāsadeva je synem Satyavatī a velkého krále Śāntanua, otce Bhīṣmadeva. Maitreya Muni znal tento Vidurův tajuplný původ, protože byl Vyāsadevovým současníkem a přítelem. Vidura se sice narodil z lůna služebnice, ale jeho otec a další příbuzní byli velkými osobnostmi, a proto zdědil nejvyšší vlohy stát se velkým oddaným Pána. Zrození v pokročilé rodině je výhodné pro rozvoj oddané služby. Vidura dostal tuto příležitost za své zásluhy z minulosti.

Yamarāja, velký vládce nad životem a smrtí, rozhoduje o osudu živých bytostí v jejich příštích životech. Je tedy jedním z nejdůvěrnějších zástupců Pána. Na taková důvěrná místa jsou delegováni velcí oddaní Pána, kteří jsou na stejné úrovni jako Jeho věční společníci v duchovním světě. Vidura byl jedním z nich, a proto Pán, nežli se vrátil na Vaikuṇṭhu, zanechal Maitreyovi Munimu pro Viduru důležité pokyny. Věční společníci Pána z duchovního nebe obvykle nepřicházejí do hmotného světa. Někdy ovšem přijdou na příkaz Pána — nikoliv aby zastávali nějaké vládní místo, ale aby se zde buď osobně stýkali s Pánem, nebo aby šířili poselství o Bohu v lidské společnosti. Tito zplnomocnění zástupci se nazývají śaktyāveśa-avatārové neboli inkarnace s transcendentální plnou mocí.

Všemocný Pán může pomocí Svých různých energií vykonat vše, co si přeje. Stvoření je dílem Jeho energie yogamāyi.

Velký mudrc zde začíná vysvětlovat smysl čtyř původních veršů Śrīmad-Bhāgavatamu. I když stoupenci māyāvādské (neosobní) školy nemají ke Śrīmad-Bhāgavatamu žádný přístup, snaží se někdy z původních čtyř veršů vykřesat imaginární význam. My však musíme přijímat skutečný význam, který zde předkládá Maitreya Muni, neboť on jej společně s Uddhavou vyslechl vysvětlený přímo od Pána. První řádkou původních čtyř veršů je aham evāsam evāgre. Slovu aham přikládá māyāvādská škola význam, který nechápe nikdo jiný než samotný vykladač. Zde aham označuje Nejvyšší Osobnost Božství, a nikoliv individuální živé bytosti. Před stvořením existoval pouze Pán; neexistovaly žádné puruṣa inkarnace, rozhodně ne žádné živé bytosti a ani žádná hmotná energie, pomocí které je hmotné stvoření projevené. Puruṣa inkarnace a všechny Pánovy energie spočívaly v Něm.

Osobnost Božství je zde popsána jako Pán všech ostatních živých bytostí. Je jako sluneční kotouč a živé bytosti jako molekuly slunečních paprsků. To, že Pán existoval před stvořením, potvrzují śruti: vāsudevo vā idaṁ agra āsīt na brahmā na ca śaṅkaraḥ, eko vai nārāyaṇa āsīn na brahmā neśānāḥ. Vše, co existuje, je emanací Osobnosti Božství, a Pán je proto vždy jeden jediný. Není to pro Něj nic těžkého, neboť je naprosto dokonalý a všemocný. Vše ostatní, včetně Jeho úplných expanzí kategorie viṣṇu-tattva, je Jeho částí. Před stvořením neexistoval Kāraṇārṇavaśāyī, Garbhodakaśāyī ani Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, Brahmā ani Śaṅkara. Úplné expanze Viṣṇuů a všechny živé bytosti, počínaje Brahmou, jsou Jeho oddělené části. I když duchovní svět existoval zároveň s Pánem, hmotný svět dřímal v Něm. Pouze Jeho vůlí je hmotný svět projeven i zničen. Rozmanitost Vaikuṇṭhaloky je s Pánem totožná, stejně jako rozmanitost vojska je totožná s králem. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (9.7), hmotné stvoření vzniká v pravidelných intervalech vůlí Pána a po dobu mezi zničením a stvořením spí živé bytosti a hmotná energie v Něm.

Pán je nejvyšší pozorovatel, protože Jeho pouhý pohled zaktivizoval hmotnou energii k projevení vesmíru. Pozorovatel byl tehdy přítomný, ale vnější energie, na kterou Pán upřel Svůj pohled, přítomná nebyla. Cítil se poněkud neúplný, jako se manžel cítí sám, když je bez manželky. To je básnické přirovnání. Pán chtěl stvořit vesmírný projev, aby poskytl podmíněným duším, spícím v zapomnění, další příležitost. Vesmírný projev dává podmíněným duším příležitost vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, což je jeho hlavní účel. Pán je tak laskavý, že v době, kdy je hmotný svět neprojevený, cítí, že něco chybí, a proto dává pokyn ke stvoření. I když byl svět vnitřní energie projevený, vnější energie spala a Pán ji chtěl probudit k činnosti, stejně jako se manželovi zachce probudit svoji manželku, aby si s ní mohl užívat. Pán tak projevuje soucit k spící energii a chce ji probudit, aby se mohla bavit, podobně jako jiné probuzené manželky. To vše má za cíl přivést spící podmíněné duše zpátky k jejich skutečnému životu v duchovním vědomí, aby mohly dosáhnout dokonalého postavení věčně osvobozených duší na Vaikuṇṭhalokách. Jelikož Pán je sac-cid-ānanda-vigraha, chce, aby se každá část Jeho různých energií zúčastnila blažené rasy, neboť společnost s Pánem při Jeho věčné rāsa-līle znamená žít v nejvyšších životních podmínkách, plných duchovní blaženosti a věčného poznání.

Hmotná příroda zvaná māyā je materiální i výkonnou příčinou vzniku vesmíru, ale za ní stojí Pán — vědomí všech činností. Stejně jako v individuálním těle je vědomí zdrojem všech jeho energií, tak i svrchované vědomí Pána je zdrojem všech energií v hmotné přírodě. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10) následovně:

“Všechny energie hmotné přírody se řídí vůlí Nejvyššího Pána, který nad nimi má konečný dohled. Pouze díky této svrchované příčině probíhají všechny změny v hmotné přírodě plánovitým a systematickým způsobem a vše se uspořádaně vyvíjí.”

Potomstvo každé živé bytosti se rodí tak, že otec oplodňuje matku semenem, a živá bytost, která se v tomto semeni nachází, dostává od matky tělo. Stejně tak matka hmotná příroda nemůže vytvořit žádnou živou bytost ze svých hmotných prvků, dokud není oplodněna živými bytostmi přímo od Pána. To je tajemství vzniku života. Oplodnění vykonává první puruṣa inkarnace, Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇu, pouhým Svým pohledem na hmotnou přírodu.

Oplodnění Osobností Božství nesmíme chápat podle našich představ o sexu. Všemocný Pán může oplodnit jednoduše očima; proto se nazývá Všemohoucí. Každá část Jeho transcendentálního těla může zastávat úlohu kterékoliv jiné části. To je potvrzeno v Brahma-saṁhitě (5.32): aṅgāni yasya sakalendriya-vṛttimanti i v Bhagavad-gītě (14.3): mama yonir mahad-brahma tasmin garbhaṁ dadhāmy aham. Když je projeveno vesmírné stvoření, živé bytosti dodává přímo Pán — v žádném případě nejsou výtvory hmotné přírody. Žádný sebepokročilejší materialistický vědec nikdy nevytvoří živou bytost. Takové je tajemství hmotného stvoření. Živé bytosti jsou v hmotném světě cizinci, a proto nikdy nemohou být šťastny, dokud nežijí stejným duchovním životem jako Pán. Pomýlená živá bytost zapomněla na své původní životní podmínky a zbytečně ztrácí čas hledáním štěstí v hmotném světě. Cílem védské společnosti je připomenout lidem tuto základní životní skutečnost. Pán dává podmíněné duši hmotné tělo pro její takzvaný požitek, ale tu, která nepřijde k rozumu a nevyvine duchovní vědomí, Pán opět umístí do neprojeveného stavu, který existoval na počátku stvoření. Pán je zde popsán jako vīryavān neboli velice mocná bytost, protože oplodňuje hmotnou přírodu nesčetnými, od nepaměti podmíněnými živými bytostmi.

Oplodněná hmotná energie se postupem času projevila nejprve jako souhrn hmotných složek. Vše potřebuje svůj čas k dozrání, a proto je zde použito slovo kāla-coditāt, “vlivem času”. Mahat-tattva je úplné vědomí, neboť její část je zastoupena v každé živé bytosti jako intelekt. Je přímo spojena se svrchovaným vědomím Nejvyšší Bytosti, ale přesto se jeví jako hmota. Mahat-tattva jakožto stín čistého vědomí je semeništěm veškerého stvoření. Je projevem čistého dobra s nepatrnou příměsí hmotné kvality vášně, a proto se v ní rodí činnosti.

Mahat-tattva je prostředníkem mezi čistě duchovní a hmotnou existencí. Je hranicí mezi hmotou a duší a vytváří se v ní falešné ego živé bytosti. Všechny živé bytosti jsou rozlišené nedílné části Osobnosti Božství. Přestože jsou podmíněné duše nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, pod tlakem falešného ega se prohlašují za poživatele hmotné přírody. Toto falešné ego představuje pouta hmotné existence. Pán dává zmateným podmíněným duším znovu a znovu příležitost se falešného ega zbavit — to je důvod, proč v pravidelných intervalech vzniká hmotné stvoření. Pán tak poskytuje podmíněným duším veškeré prostředky, aby mohly napravit činnosti falešného ega, ale nezasahuje do jejich malé nezávislosti, kterou jako Jeho nedílné části mají.

Čistá živá bytost si je ve své původní duchovní existenci plně vědoma svého přirozeného postavení jako věčný služebník Pána. Všechny duše, které mají toto čisté vědomí, jsou osvobozené a žijí věčný život plný blaženosti a poznání na různých vaikuṇṭhských planetách v duchovním nebi. Projevený hmotný svět není určen pro ně. Věčně osvobozené duše se nazývají nitya-mukta a s hmotným stvořením nemají nic společného. Hmotné stvoření je určené pro vzpurné duše, které se nechtějí podřídit Nejvyššímu Pánovi. Jejich touha získat iluzorní vládu nad světem se nazývá falešné ego. Projevuje se ve třech kvalitách hmotné přírody a existuje pouze na úrovni mentální spekulace. Lidé v kvalitě dobra si myslí, že každý je Bůh, a proto se smějí čistým oddaným, kteří se snaží věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. Namyšlení lidé pod vlivem kvality vášně se snaží různými způsoby panovat hmotné přírodě. Někteří se věnují dobročinnosti, jako kdyby byli zplnomocněni konat druhým dobro podle svých vyspekulovaných plánů. Tito lidé jednají na úrovni světské dobročinnosti, ale jejich plány se zakládají na falešném egu. Jejich falešné ego dosahuje až takových rozměrů, že se chtějí stát Bohem. Poslední třída egoistických podmíněných duší (v kvalitě nevědomosti) mylně pokládá hrubohmotné tělo za vlastní já. Z toho důvodu se všechny jejich činnosti točí pouze kolem těla. Pán jim umožňuje hrát si podle jejich iluzorních egoistických představ, ale zároveň je tak laskavý, že jim dává možnost využít písem, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, z nichž mohou pochopit vědu o Kṛṣṇovi, a přivést tak své životy k dokonalosti. Celé hmotné stvoření je tedy určeno pro živé bytosti s falešným egem, které prodlévají na mentální úrovni pod vlivem různých druhů iluze v různých kvalitách hmotné přírody.

Falešné ego ve styku s různými kvalitami hmotné přírody vytváří všechny stavební prvky světa, který lze vnímat smysly.

Hlavním aspektem falešného ega je bezbožnost. Když člověk zapomíná na své přirozené postavení věčně podřízené nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství a chce být šťastný nezávisle, jedná v zásadě dvěma způsoby. Nejprve se pokouší dosáhnout smyslového požitku plodonosnými činnostmi a po dlouhé době strávené neúspěšnými pokusy se z něho stává filozofický spekulant, který si o sobě myslí, že je na stejné úrovni jako Bůh. Tato smyšlená představa totožnosti s Bohem je poslední léčkou iluzorní energie, která živou bytost, očarovanou falešným egem, svazuje pouty zapomnění.

Nejlepším způsobem, jak se osvobodit ze zajetí falešného ega, je zanechat filozofických spekulací o Absolutní Pravdě. Měli bychom jasně vědět, že Absolutní Pravdu nemůže nedokonalý egoista prostřednictvím svých filozofických spekulací nikdy poznat. Absolutní Pravdu, Nejvyšší Osobnost Božství, poznáme tehdy, když o Ní budeme naslouchat s veškerou pokorou a láskou od pravé autority, zástupce dvanácti velkých autorit uvedených ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Jedině tak můžeme překonat iluzorní energii Pána, která je jinak nepřekonatelná, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.14).

Ve védských hymnech je řečeno: etasmād ātmanaḥ ākāśaḥ sambhūtaḥ. Nebe je symbolickým zastoupením Nejvyšší Duše. Lidé, jejichž ego je pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, si nedovedou Osobnost Božství představit. Pro ně je nebe symbolickým zastoupením Nejvyšší Duše.

Všechny součásti hmotného stvoření vznikají postupně od jemné podoby k hrubé. Tak se vyvinul celý vesmír. Z nebe vznikl pocit doteku, který je směsí věčného času, vnější energie a pohledu Osobnosti Božství. Pocit doteku se vyvinul ve vzduch v nebi. A stejně tak, od jemného k hrubému, se vyvíjely všechny další hrubohmotné prvky — zvuk se vyvinul v éter, dotek ve vzduch, podoba v oheň, chuť ve vodu a vůně v zemi.

Z výše uvedených popisů vzniku hmotných prvků je zřejmé, že ve všech stádiích je vedle dalších příměsí a úprav zapotřebí pohled Nejvyššího. Každou přeměnu završuje pohled Pána, který jedná jako malíř, který namíchává barvy. Když se jeden prvek smísí s druhým, počet jeho vlastností vzrůstá. Například nebe je příčinou vzduchu. S nebem se pojí pouze jediná vlastnost — zvuk, ale interakcí nebe a pohledu Pána s příměsí věčného času a vnější energie je vytvořen vzduch, který už má dvě vlastnosti — zvuk a dotek. Po vytvoření vzduchu dochází interakcí nebe a vzduchu s dotekem času a vnější energie Pána ke vzniku elektřiny. A interakcí elektřiny se vzduchem a nebem, s příměsí času, vnější energie a Pánova pohledu na ně, je vytvořena voda. Na počátku tohoto vývoje stojí nebe, které má jednu vlastnost, a to zvuk, ve vzduchu jsou dvě vlastnosti: zvuk a dotek, v elektřině jsou tři: zvuk, dotek a podoba, ve vodě čtyři: zvuk, dotek, podoba a chuť a v posledním stádiu vývoje hmoty vzniká země, která má všech pět vlastností — zvuk, dotek, podobu, chuť a vůni. I když jsou to jen různé směsi různých látek, nevznikají automaticky, stejně jako se barvy nenamíchají samy bez malíře. Automatická reakce začíná dotekem Pánova pohledu. Živé vědomí je rozhodujícím faktorem všech hmotných změn. O této skutečnosti se hovoří v Bhagavad-gītě (9.10):

Závěr je takový, že i když se nezasvěcenému člověku může zdát, že samotné hmotné prvky vytvářejí velice úžasné věci, všechny jejich výtvory ve skutečnosti vznikají pod dohledem Pána. Lidé, kteří si dovedou všímat pouze proměn hmotných prvků a nevidí za vším skryté ruce Pána, jsou méně inteligentní, i když mají pověst velkých materialistických vědců.

Různí vládnoucí polobozi obývající vyšší planetární systémy a řídící vesmírné záležitosti nejsou žádným výsledkem představivosti, jak prohlašují lidé s nedostatečným poznáním. Polobozi jsou expandované nedílné části Nejvyššího Pána Viṣṇua a jejich těla jsou vytvořena z času, vnější energie a částečného vědomí Nejvyššího. Lidé, zvířata, ptáci atd. jsou také nedílné části Pána a mají různá hmotná těla, ale nejsou to božstva vládnoucí hmotnému dění. Naopak, spadají pod nadvládu těchto polobohů. Ta není zbytečná, nýbrž stejně nezbytná jako vláda v každém moderním státě. Ovládané živé bytosti nemají polobohy znevažovat. Jsou to všechno velcí oddaní Pána, pověření zastáváním určitých funkcí ve správě vesmíru. Někdo se sice může hněvat na Yamarāje kvůli jeho nevděčné úloze trestat hříšné duše, ale Yamarāja je jedním z autorizovaných oddaných Pána, stejně jako všichni ostatní polobozi. Oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství nespadá pod vládu těchto dosazených polobohů, kteří jednají jako Pánovi pomocníci, ale projevuje jim veškerou úctu příslušející jejich zodpovědným místům, která jim Pán přidělil. Zároveň je však pošetile nepokládá za Nejvyššího Pána. Pouze pošetilí lidé pokládají polobohy za rovné Viṣṇuovi, neboť ve skutečnosti jsou všichni polobozi Jeho dosazenými služebníky.

Každý, kdo klade Pána a polobohy na stejnou úroveň, se nazývá pāṣaṇḍī neboli ateista. Polobohy uctívají lidé, kteří se tak či onak zabývají jñānou, yogou nebo karmou, tzn. impersonalisté, dále ti, kteří provozují meditaci, a lidé jednající pro plody své práce. Oddaní ovšem uctívají jedině Nejvyššího Pána Viṣṇua. Toto uctívání neslouží žádnému hmotnému zisku, po jakém touží všichni materialisté včetně těch, kteří usilují o vysvobození, mystiků a ploduchtivých pracovníků. Oddaní uctívají Nejvyššího Pána, aby k Němu vyvinuli čistou oddanost. Ostatní, kteří se nesnaží dosáhnout základního cíle lidského života, lásky k Bohu, ovšem Pána nikdy neuctívají. Lidé odmítající láskyplný vztah k Bohu si svými činy sami způsobují utrpení.

Pán se chová stejně ke každé živé bytosti, tak jako řeka Ganga. Voda Gangy očistí každého, a přesto stromy na jejím břehu mají různou hodnotu. Mangovník na břehu Gangy a strom nimba pijí tutéž vodu, ale jejich plody se od sebe liší. Jeden je nebesky sladký, zatímco druhý je pekelně trpký. Nechutná trpkost plodů stromu nimba je výsledkem jeho minulých činností a stejně tak mango vděčí za svoji sladkost vlastní karmě. Pán říká v Bhagavad-gītě (16.19):

“Závistivé, zlomyslné a nejnižší z lidí věčně vrhám zpátky do oceánu hmotné existence, do různých démonských životních druhů.” Polobozi, jako je Yamarāja a další vládci, jsou zde kvůli nežádoucím podmíněným duším, které se vždy snaží ohrožovat klid v království Boha. Jelikož všichni polobozi jsou oddaní služebníci Pána, mající Jeho důvěru, nikdo nemá právo je odsuzovat.

Existuje mnoho mudrců a světců, kteří se snaží překonat opakovaná rození a všechna další hmotná utrpení. Ti z nich, kteří přijali útočiště u lotosových nohou Pána, se mohou všech těchto utrpení bez potíží zbavit. Jiní, kteří se věnují transcendentálním činnostem jiným způsobem, tak učinit nemohou. Pro ně je to velice obtížné. Mohou se považovat za osvobozené, aniž by přijali úkryt lotosových nohou Pána, ale ve skutečnosti to není možné. Z tohoto nepravého osvobození je čeká jistý pád zpět do hmotné existence bez ohledu na jejich přísná pokání a odříkání. To je názor polobohů, kteří jsou nejen zběhlí ve védském poznání, ale vidí také minulost, současnost i budoucnost. Jejich názory jsou cenné, neboť polobozi jsou autorizovanými správci vesmíru. Pán je dosazuje na vysoká místa jako Své důvěryhodné služebníky.

Oddaná služba není nic sentimentálního ani světského. Je to skutečná cesta, po které může živá bytost dojít k transcendentálnímu štěstí, kdy se zbaví tří druhů hmotného strádání — bolestí vyvolaných tělem a myslí, jinými živými bytostmi a přírodními katastrofami. Každý, kdo je podmíněný hmotnou existencí — ať už člověk, zvíře, polobůh nebo pták—musí trpět bolestmi ādhyātmika (tělesnými či mentálními), ādhibhautika (způsobenými jinými živými tvory) a ādhidaivika (pocházejícími od nadpřirozených sil). Jeho štěstí neznamená nic jiného než těžký boj za osvobození se od strádání v podmíněném životě. Jediným způsobem záchrany je přijmout útočiště u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Námitka, že se nikdo nemůže osvobodit od hmotného strádání bez náležitého poznání, je nepochybně pravdivá. Tato podmínka je však splněna automaticky přijetím lotosových nohou Pána, neboť ty jsou plny transcendentálního poznání. O tom jsme již hovořili v prvním zpěvu (1.2.7):

V oddané službě Vāsudevovi, Osobnosti Božství, neexistuje nedostatek poznání. Pán se osobně stará o to, aby rozptýlil temnotu nevědomosti v srdci oddaného. Potvrzuje to v Bhagavad-gītě (10.10):

Empirická filozofická spekulace nikoho nezbaví trojího strádání hmotné existence. Pokud se člověk snaží získat poznání, aniž by se odevzdal Pánovi, pouze ztrácí svůj drahocenný čas.

Paramahaṁsové jsou přirovnáni ke královským labutím, které si staví hnízda na květech lotosů. Různé části Pánova transcendentálního těla jsou přirovnávány k lotosovému květu, protože lotosový květ je v hmotném světě vrcholem krásy. Na světě není nic krásnějšího než Vedy nebo Bhagavad-gītā, protože poznání v nich obsažené předal Pán Osobně. Paramahaṁsa si staví své hnízdo na lotosové tváři Pána a vždy se uchyluje k jeho lotosovým nohám, kterých lze dosáhnout na křídlech védské moudrosti. Jelikož Pán je původním zdrojem všech emanací, inteligentní lidé, jež jsou osvíceni védským poznáním, se k Němu uchylují, stejně jako ptáci, kteří vylétají z hnízda, se do něj opět vracejí, aby si odpočali. Všechno védské poznání je určené pro pochopení Nejvyššího Pána, jak Pán říká v Bhagavad-gītě (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Inteligentní lidé, kteří jsou jako labutě, se odhodlaně uchylují k Pánu a nezdržují se na mentální úrovni neplodnými spekulacemi o různých filozofiích.

Pán je tak laskavý, že celým vesmírem nechává protékat Gangu, aby se každý mohl koupelí v této svaté řece zbavit reakcí za hříchy, kterých se dopouští na každém kroku. Na světě je mnoho řek, které mohou pouhou koupelí v nich probudit v člověku vědomí Boha, a Ganga je mezi nimi tou hlavní. V Indii je pět posvátných řek, ale Ganga je nejposvátnější. Řeka Ganga a Bhagavad-gītā jsou hlavní zdroje transcendentálního štěstí celého lidstva a inteligentní lidé se k nim uchylují, aby mohli jít zpátky domů, zpátky k Bohu. Dokonce i Śrīpāda Śaṅkarācārya prohlásil, že trocha poznání z Bhagavad-gīty a vypití několika kapek vody z Gangy mohou člověka zachránit před Yamarājovým trestem.

Zázračné účinky meditování o lotosových nohách Pána s dychtivostí a oddaností jsou tak veliké, že se s tím žádný jiný proces nedá srovnat. Mysl materialistů je tak neklidná, že je pro ně téměř nemožné hledat Nejvyšší Pravdu vlastní usměrněnou snahou. I tito materialisté však mohou s trochou dychtivosti po naslouchání o transcendentálním jménu, slávě, vlastnostech atd. překonat všechny ostatní metody k dosažení poznání a odpoutanosti. Podmíněná duše je připoutána k tělesnému pojetí vlastního já, a proto se nachází v nevědomosti. Rozvoj poznání vlastního já může přinést odpoutanost od hmotných zálib. Bez ní nemá poznání žádný význam. Nejhouževnatější pouto k hmotnému požitku představuje pohlavní život. Je třeba chápat, že člověk připoutaný k pohlavnímu životu je zbaven poznání. Poznání musí doprovázet odpoutanost. Tak vypadá seberealizace. A tyto dva základní předpoklady seberealizace — poznání a odpoutanost — se velice rychle projeví, když člověk oddaně slouží lotosovým nohám Pána. V této souvislosti je velice důležité slovo dhīra. Dhīra je člověk, který není rozrušen ani v přítomnosti zdroje tohoto rozrušení. Śrī Yāmunācārya říká: “Jelikož mé srdce zaplavila oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi, nemohu na pohlavní život ani pomyslet, a jakmile mě napadne myšlenka na sex, jsem ihned znechucen.” Oddaný Pána se stává vznešeným dhīrou jednoduchým procesem dychtivé meditace o lotosových nohách Pána.

Oddaná služba zahrnuje zasvěcení pravým duchovním mistrem a následování jeho pokynů týkajících se naslouchání o Pánu. Tohoto pravého duchovního mistra přijmeme tak, že od něho pravidelně nasloucháme o Pánovi. Zdokonalení v poznání a odpoutanosti mohou oddaní vnímat jako reálnou zkušenost. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu důrazně doporučoval naslouchat od skutečného oddaného, neboť tak lze dosáhnout nejvyššího výsledku, který překonává všechny ostatní metody.

Pro stvoření, udržování a zničení vesmírného projevu existují tři inkarnace: Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara (Pán Śiva). Jsou vládci tří kvalit hmotné přírody, které zapříčiňují zhmotnění tohoto projevu. Viṣṇu je Pánem kvality dobra, Brahmā je pánem kvality vášně a Maheśvara je pánem kvality nevědomosti. Podle kvalit přírody existují různé druhy oddaných. Oddaní v kvalitě dobra uctívají Pána Viṣṇua, oddaní v kvalitě vášně uctívají Pána Brahmu a oddaní v kvalitě nevědomosti uctívají Pána Śivu. Všechna tato tři božstva jsou inkarnacemi Nejvyššího Pána Kṛṣṇy, neboť On je původní Nejvyšší Osobností Božství. Polobozi vyhledávají přímo lotosové nohy Nejvyššího Pána, a nikoliv Jeho inkarnace. Inkarnace Viṣṇua v hmotném světě ovšem polobozi uctívají přímo. Z různých písem se dozvídáme, jak polobozi přicházejí za Pánem Viṣṇuem k oceánu mléka a přednášejí Mu své stížnosti, když se v řízení vesmírného dění vyskytnou nějaké potíže. I když jsou Brahmā a Śiva inkarnacemi Pána, i oni uctívají Pána Viṣṇua. Počítají se tedy také za polobohy, a nikoliv za Nejvyšší Osobnost Božství. Ti, kteří uctívají Pána Viṣṇua, jsou označováni jako polobozi a ti, kteří tak nečiní, se nazývají asurové neboli “démoni”. Viṣṇu je vždy na straně polobohů, ale Brahmā a Śiva jsou někdy na straně démonů—ne, že by sdíleli jejich zájmy, ale někdy se k nim přidávají, aby nad démony snáze získali vládu.

Celá védská filozofie života nabádá zbavit se hrubohmotných a jemnohmotných obalů, které jsou příčinou života ve strastiplných podmínkách. Hmotného těla se člověk nemůže zbavit, dokud se neodpoutá od iluzorního pojetí, že vládne hmotné přírodě. Podnět ke snaze vládnout hmotné přírodě dávají pocity “moje” a “já”. “Jsem pánem všeho, co prozkoumám. Vlastním už tolik věcí a budu vlastnit víc a víc. Kdo může být bohatší než já co se týče majetku a vzdělání? Jsem pán a jsem Bůh. Kdo jiný je tu než já?” Všechny tyto myšlenky odrážejí filozofii ahaṁ mama neboli pojetí “Já jsem všechno.” Lidé, kteří jsou vedeni takovým životním pojetím, se nemohou nikdy osvobodit z hmotného otroctví. Ale i ten, kdo je trvale odsouzen ke strádání v hmotné existenci, může být z tohoto otroctví osvobozen jednoduše tím, že se rozhodne naslouchat pouze kṛṣṇa-kathā. V tomto věku Kali je naslouchání kṛṣṇa-kathā nejúčinnějším způsobem, jak se vyprostit z nežádoucích rodinných pout, a získat tak trvalou životní svobodu. Věk Kali je plný hříšných reakcí a lidé čím dál více podléhají jeho vlastnostem, ale pouhým nasloucháním a přednášením kṛṣṇa-kathā má člověk zajištěný návrat k Bohu. Lidé by proto měli být připraveni naslouchat za každou cenu pouze kṛṣṇa-kathā, aby získali úlevu od všeho strádání.

Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (18.61), Pán pobývá v srdci každého. Přirozeně bychom tedy měli být schopni vidět Pána alespoň uvnitř sebe. To však nedokáží lidé, jejichž vnitřní pohled byl zastřen vnějšími činnostmi. Čistou duši, která se projevuje jako vědomí, může snadno vnímat i obyčejný člověk, protože vědomí je rozprostřené po celém těle. Systém yogy doporučovaný v Bhagavad-gītě předepisuje soustředit mentální činnosti dovnitř, a tak v sobě vidět lotosové nohy Pána. Mnoho takzvaných yogīnů se však o Pána vůbec nezajímá, zajímají se pouze o vědomí, které pokládají za konečnou realizaci. Realizace vědomí je vyložena v Bhagavad-gītě během pouhých několika minut, zatímco takzvaným yogīnům zabere mnoho let, protože urážejí lotosové nohy Pána. Největší urážkou je popírat, že Pán existuje odděleně od individuálních duší, neboli pokládat Pána a individuální duši za jedno a totéž. Impersonalisté překrucují teorii odrazu, a proto mylně považují individuální vědomí za svrchované.

Teorii odrazu Nejvyššího může bez potíží jasně pochopit každý obyčejný upřímný člověk. Když se nebe odráží na vodě, můžeme tam vidět nebe i hvězdy, ale chápeme, že nebe a hvězdy ve skutečnosti nejsou na stejné úrovni. Hvězdy jsou částí nebe, a proto se nikdy nemohou rovnat celku. Nebe je celek a hvězdy jsou jeho části. Nemohou být jedno a totéž. Transcendentalisté, kteří neuznávají, že svrchované vědomí existuje odděleně od individuálního vědomí, jsou stejně urážliví jako materialisté, kteří popírají samotnou existenci Pána.

Takoví urážliví lidé v sobě nemohou vidět lotosové nohy Pána a nejsou schopni vidět ani oddané Pána. Oddaní Pána jsou tak laskaví, že putují po všech místech, aby lidem připomněli vědomí Boha. Ovšem lidé, kteří urážejí Pána, se připravují o možnost přijmout Pánovy oddané, zatímco obyčejný člověk, který Pána neuráží, je přítomností oddaných okamžitě ovlivněn. S tím se pojí zajímavý příběh o lovci a Devarṣim Nāradovi. I když byl lesní lovec velký hříšník, nedopouštěl se záměrných urážek. Přítomnost Nārady ho ihned ovlivnila a rozhodl se pro oddanou službu, pro kterou se vzdal i svého domova. Zato urážlivě se chovající Nalakūvara a Maṇigrīva, kteří žili mezi polobohy, se museli za trest narodit v příštím životě jako stromy, i když milostí oddaného je později osvobodil Samotný Pán. Hříšníci, kteří urážejí Pána, musejí čekat, dokud neobdrží milost oddaných, a teprve potom budou schopni v sobě vidět lotosové nohy Pána. Kvůli svým urážkám a vyhraněnému materialismu však nedokáží vidět ani oddané Pána. Věnují se vnějším činnostem, a zabíjejí tak svůj vnitřní pohled. Pánovi oddaní ovšem neberou urážky bláznů zapletených v hrubohmotných a jemnohmotných tělesných snahách na vědomí, ale dál bez váhání rozdávají všem těmto hříšníkům požehnání oddané služby. Taková je povaha oddaných.

Rozdíl mezi neosobními mentálními spekulanty a čistými oddanými Pána spočívá v tom, že jedni procházejí nekonečně strastiplným procesem chápání Absolutní Pravdy s potížemi na každém kroku, zatímco druzí (oddaní) vstupují hned na počátku svého snažení do království naprosté blaženosti. Oddaný musí pouze naslouchat o oddané službě, která je jednoduchá jako ta nejjednodušší věc v obyčejném životě. Sám také jedná velice jednoduše, zatímco mentální spekulant musí procházet bludištěm slov, která jsou zčásti skutečností a zčásti podvodem v zájmu zachování nepřirozeného neosobního postavení. Přes vyčerpávající snahu o dosažení dokonalého poznání dosahuje impersonalista pouze splynutí s neosobní jednotou v Pánově brahmajyoti, čehož dosahují i Pánovi nepřátelé jednoduše tím, že jsou od Něho zabiti. Oddaní ovšem dosahují nejvyšší úrovně poznání a odříkání a vstupují na Vaikuṇṭhaloky, planety v duchovním nebi. Impersonalisté dosahují pouze tohoto nebe a nezískávají žádnou opravdovou transcendentální blaženost. Oddaní však dosahují planet, kde probíhá skutečný duchovní život. Oddaný s vážným přístupem odhazuje výdobytky všeho druhu jako smetí a přijímá pouze oddanou službu, která je transcendentálním vyvrcholením všeho snažení.

Co se týče nezištné práce a jejího oplácení mají bhaktové neboli oddaní Pána vždy přednost před lidmi ovlivněnými společností jñānīch (impersonalistů) a yogīnů (mystiků). Slovo apare (jiní) je v této souvislosti velice důležité. “Jiní” se vztahuje na jñānī a yogīny, jejichž jedinou nadějí je splynutí s neosobní brahmajyoti. I když se jejich cíl nevyrovná cíli oddaných, namáhají se mnohem více než bhaktové. Někdo může namítat, že oddaní musí při vykonávání oddané služby také vynakládat značné úsilí. Toto úsilí je však vyvážené zvyšováním transcendentální blaženosti. Oddaní zažívají více transcendentální blaženosti, když jsou neustále zaměstnáni ve službě Pánu, než když žádné takové zaměstnání nemají. Přestože rodinné spojení muže a ženy přináší oběma mnoho úsilí a zodpovědnosti, cítí se hůře, když jsou každý zvlášť, protože jim chybí jejich společné činnosti.

Spojení impersonalistů a spojení oddaných nejsou na stejné úrovni. Impersonalisté se snaží zcela ukončit svoji individualitu dosažením sāyujya-mukti neboli splynutím s jednotou, zatímco oddaní si svoji individualitu ponechávají pro výměnu pocitů ve vztahu se svrchovaně individuálním Pánem. K této výměně dochází na transcendentálních vaikuṇṭhských planetách. To tedy znamená, že oddaná služba přináší i osvobození, o které usilují impersonalisté. Oddaní dosahují mukti automaticky, přičemž nadále zažívají transcendentální blaženost ze zachování své individuality. Jak bylo uvedeno v předchozím verši, cílem oddaných je Vaikuṇṭha neboli akuṇṭha-dhiṣṇya, místo zcela zbavené úzkosti. Nikdo by se neměl mylně domnívat, že oddané a impersonalisty čeká stejný osud. Jejich cíle se od sebe výrazně liší, stejně jako se liší transcendentální blaženost oddaného od pocitů samotné duchovní existence (cin-mātra).

Vesmírné stvoření funguje pod vlivem tří kvalit vnější energie Pána. Různí tvorové jsou rovněž pod tímto vlivem, a proto nemohou jednat navzájem sladěně pro uspokojení Pána. Kvůli těmto rozmanitým činnostem nemůže v hmotném světě existovat soulad. Nejlépe je tedy jednat pro Pána — jen tím může být vytouženého souladu dosaženo.

Vyvinuté vědomí začíná v lidské životní podobě a dále se rozvíjí v podobách polobohů žijících na vyšších planetách. Země je umístěná téměř ve středu vesmíru a lidská životní podoba je přechodem mezi životem polobohů a životem démonů. Planetární systémy nad Zemí jsou zvláště určeny pro inteligentnější bytosti zvané polobozi. Nazývají se polobozi, protože i když je jejich životní úroveň mnohem pokročilejší co se týče kultury, požitku, přepychu, krásy, vzdělání a délky života, jsou si vždy plně vědomi Boha. Jsou vždy připraveni sloužit Nejvyššímu Pánovi, protože si dokonale uvědomují skutečnost, že každá živá bytost je Jeho věčně podřízeným služebníkem. Vědí také, že Pán jako jediný může zásobovat všechny živé bytosti všemi životními potřebami. Tuto pravdu potvrzují védské hymny: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān, tā enam abruvann āyatanaṁ naḥ prajānīhi yasmin pratiṣṭhitā annam adāme atd. Také v Bhagavad-gītě je Pán označen jako bhūta-bhṛt neboli “ten, kdo se stará o všechny živé tvory”.

Polobozi neboli oddaní Pána neuznávají moderní teorii, že hladovění je způsobené vzrůstem počtu obyvatelstva. Jsou si plně vědomi toho, že Pán může živit jakýkoliv počet živých bytostí, pokud ale vědí, jak mají jíst. Chtějí-li jíst jako obyčejná zvířata, která nemají žádné vědomí Boha, pak musí žít v hladu, chudobě a nedostatku, stejně jako divoká zvířata v lese. Divoká zvířata také dostávají od Pána svoji potravu, ale nejsou pokročilá ve vědomí Boha. Stejně tak jsou lidé milostí Pána zaopatřeni obilím, zeleninou, ovocem a mlékem, ale jejich povinností je uvědomit si, že je to Pánova milost. Z vděčnosti za to, že mají co jíst, se mají cítit Pánovi zavázáni a veškerou potravu Mu nejprve musí nabídnout jako oběť a potom přijímat zbytky.

V Bhagavad-gītě (3.13) je potvrzeno, že ten, kdo přijímá zbytky po vykonání oběti, jí skutečnou potravu pro tělo a duši, ale ten, kdo si vaří pro sebe a žádnou oběť nevykonává, pojídá pouze hromady hříchů v podobě potravy. Takové hříšné jedení člověku nikdy nepřinese štěstí a nezbaví ho nouze. Hladomor není způsoben vzrůstem počtu obyvatelstva, jak se domnívají méně inteligentní ekonomové. Kdyby byla lidská společnost vděčná Pánu za všechny Jeho dary pro udržování živých bytostí, žádný nedostatek by ji nikdy nepostihl. Když si však lidé neuvědomují skutečnou cenu těchto darů Pána, samozřejmě je potká nouze. Člověk, který nemá vědomí Boha, může žít po nějaký čas v bohatství díky svým minulým zbožným činům, ale každý, kdo zapomíná na svůj vztah k Pánu, musí s jistotou očekávat, že ho zákon mocné hmotné přírody odsoudí k hladovění. Nikdo neunikne ostražitosti mocné hmotné přírody, dokud nezačne žít s vědomím Boha neboli jako oddaný.

Pán, Původní Osoba, je otcem všech ostatních živých bytostí, počínaje Brahmou, z něhož se rodí všechny další živé bytosti v různých životních druzích. Svrchovaný Otec nemá žádného dalšího otce. Pán jako Otec počal každou živou bytost v každém druhu, včetně Brahmy, prvního tvora ve vesmíru, ale Sám nemá žádného otce. Když sestupuje do hmotného světa, přijímá ze Své bezpříčinné milosti jednoho ze Svých velkých oddaných jako Svého otce, aby zachoval pravidla zrození v hmotném světě. Jelikož je však Pánem, Svého otce si zvolí vždy nezávisle. Ve Své inkarnaci jako Nṛsiṁhadeva například vystoupil ze sloupu a bezpříčinnou milostí Pána vystoupila Ahalyā z kamene po doteku lotosové nohy Śrī Rāmy, Pánovy inkarnace. Pán je také v podobě Nadduše společníkem každé živé bytosti, ale je neměnný. Živá bytost v hmotném světě mění své tělo, ale Pán je vždy neměnný — i tehdy, když je v hmotném světě. To je Jeho výsada.

Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (14.3), Pán oplodňuje vnější neboli hmotnou energii, a tak z ní vycházejí všechny živé bytosti v různých druzích, od Brahmy, prvního poloboha, až po nepatrného mravence. Všechny druhy živých bytostí jsou projeveny prostřednictvím Brahmy a vnější energie, ale Pán je původním otcem každého. Vztah každé živé bytosti s Nejvyšším Pánem je tedy vztahem syna a otce, nikoliv vztahem rovnosti. V láskyplném vztahu může syn někdy předčit svého otce, ale vztah otce a syna je vždy vztahem nadřízeného a podřízeného. Všechny živé bytosti bez ohledu na jejich velikost — i polobozi, jako Brahmā a Indra — jsou věčně podřízenými služebníky Svrchovaného Otce. Mahat-tattva je zdrojem všech kvalit hmotné přírody a živé bytosti se v hmotném světě rodí v tělech, která jim dává matka hmotná příroda podle jejich předchozích činností. Tělo je dar hmotné přírody, ale duše je původně nedílnou částí Nejvyššího Pána.

Pán tvoří tento hmotný svět a oplodňuje hmotnou energii živými bytostmi, které v něm budou jednat. To vše probíhá podle Božího plánu, který podmíněným duším umožňuje užívat si smyslového požitku, po kterém touží. Kromě toho se však se vznikem stvoření pojí ještě další plán: pomoci živým bytostem uvědomit si, že jsou stvořeny pro transcendentální smyslový požitek Pána, a nikoliv pro svůj individuální požitek. To je přirozené postavení živých bytostí. Pán je jeden jediný a pro Svoje transcendentální potěšení se expanduje do mnoha. Všechny Jeho expanze — viṣṇu-tattvy, jīva-tattvy a śakti-tattvy (Osobnosti Božství, živé bytosti a různé energie) — jsou různými odnožemi téhož jednoho Nejvyššího Pána. Jīva-tattvy jsou oddělené expanze viṣṇu-tattev, a přestože jsou mezi nimi energetické rozdíly, všechny jsou stvořeny pro transcendentální smyslový požitek Nejvyššího Pána. Některé jīvy ovšem chtějí panovat hmotné přírodě a napodobovat svrchované postavení Osobnosti Božství. Co se týče toho, kdy a proč se čistých živých bytostí zmocnily takové sklony, můžeme pouze vysvětlit, že jīva-tattvy mají nepatrnou nezávislost, jejímž zneužitím se některé živé bytosti zaplétají do podmínek vesmírného stvoření, a proto se nazývají nitya-baddha neboli “věčně podmíněné duše”.

Šíření védské moudrosti také dává nitya-baddhům, podmíněným živým bytostem, příležitost ke zdokonalení a ti, kteří tohoto transcendentálního poznání využijí, postupně znovu získají své ztracené vědomí, spočívající v poskytování transcendentální láskyplné služby Pánovi. Polobozi patří mezi podmíněné duše, které vyvinuly toto čisté vědomí služby Pánu, ale které si zároveň dále přejí panovat hmotné energii. Toto smíšené vědomí přivádí podmíněnou duši do postavení správce tohoto stvoření. Polobozi jsou autorizovanými vůdci podmíněných duší. Stejně jako je starým vězňům ve státních žalářích svěřena nějaká zodpovědná práce při zajišťování chodu věznice, tak i polobozi jsou pokročilé podmíněné duše, které jednají jako zástupci Pána v hmotném stvoření. Tito polobozi jsou oddaní Pána v hmotném světě, a když se zcela zbaví všech hmotných tužeb po panování hmotné energii, stávají se čistými oddanými a přejí si pouze sloužit Pánovi. Každá živá bytost toužící po nějakém postavení v hmotném světě tedy může naplňovat svoji touhu ve službě Pánu a žádat Jej o moc a inteligenci, jak vidíme v tomto verši na příkladě polobohů. Nikdo nemůže dělat nic, dokud není osvícen a zmocněn Pánem. Pán říká v Bhagavad-gītě (15.15): mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca. Všechny vzpomínky, poznání atd., jakož i všechno zapomnění řídí Pán, který sídlí v srdci každého. Inteligentní člověk vyhledává pomoc Pána a Pán pomáhá upřímným oddaným, zaměstnaným v Jeho rozmanitých službách.

Polobohům Pán ukládá tvořit pro živé bytosti různé životní druhy podle jejich minulých činů. V tomto verši žádají Pána, aby je obdařil inteligencí a silou potřebnou pro splnění jejich úkolu. Stejně tak se i každá podmíněná duše může zapojit do služby Pánu pod vedením zkušeného duchovního mistra, a postupně se tak vysvobodit z hmotného zapletení. Duchovní mistr je projevený zástupce Pána a je řečeno, že každý, kdo přijme vedení duchovního mistra a jedná podle jeho pokynů, vykonává buddhi-yogu, kterou popisuje Bhagavad-gītā (2.41):