Smrt krále Kaṁsy je zde popsána pouze stručně, protože tuto zábavu důkladně a barvitě popisuje desátý zpěv. Pán již ve věku šestnácti let dokázal, že je synem hodným Svých rodičů. Oba bratři, Pán Kṛṣṇa a Pán Baladeva, odjeli z Vṛndāvanu do Mathury a zabili Svého strýce, matčina bratra, který velice ubližoval Jejich rodičům, Vasudevovi a Devakī. Kaṁsa byl velký obr a Vasudeva ani Devakī si nikdy nemysleli, že by Kṛṣṇa a Balarāma (Baladeva) mohli zabít tak velkého a silného nepřítele. Když oba bratři napadli Kaṁsu na jeho trůnu, Jejich rodiče se báli, že nyní Kaṁsa konečně dostal příležitost zabít jejich syny, které tak dlouho skrývali v domě Nandy Mahārāje. Pánovi rodiče plni rodičovské lásky cítili velké nebezpečí a téměř omdleli. Kṛṣṇa a Baladeva vláčeli Kaṁsovo tělo po zemi, aby je přesvědčili o jeho smrti a dodali jim odvahy.

Nikdo jiný než Nejvyšší Pán se nemůže podrobně naučit všem odvětvím védského poznání tím, že je pouze jednou vyslechne od svého učitele. Stejně tak nemůže nikdo přivést k životu mrtvé tělo, ze kterého již duše odešla do Yamarājova kraje. Pán Kṛṣṇa však neváhal vstoupit na planetu Yamaloku, kde nalezl mrtvého syna Svého učitele, a přivedl ho zpátky k otci jako odměnu za obdržené pokyny. Pán dokonale zná všechny Vedy, ale vlastním příkladem ukázal, že každý se musí Vedy naučit od autorizovaného učitele, kterého musí uspokojit službou a také odměnit. Proto se Sám tomuto systému podrobil. Nabídl Svému učiteli Sāndīpani Munimu Své služby a muni, který znal Pánovu moc, Ho požádal o něco, co nikdo jiný nemohl dokázat. Požádal Pána, aby mu přivedl zpět jeho zemřelého milovaného syna, a Pán mu jeho žádost vyplnil. Pán nezůstává nevděčným dlužníkem nikomu, kdo Mu nějakým způsobem slouží. Oddané Pána, kteří se vždy zaměstnávají v Jeho láskyplné službě, nečeká na cestě oddané služby žádné zklamání.

Princezna Rukmiṇī, dcera krále Bhīṣmaky, byla přitažlivá jako samotné štěstí a její pleť i charakter byly jako zlato. Jelikož bohyně štěstí Lakṣmī je majetkem Nejvyššího Pána, byla Rukmiṇī přirozeně určena pro Pána Kṛṣṇu. Její starší bratr jí však za manžela vybral Śiśupālu, přestože král Bhīṣmaka chtěl svoji dceru provdat za Kṛṣṇu. Rukmiṇī pozvala Kṛṣṇu, aby ji unesl před Śiśupālou, a když si pro ni Śiśupāla se svojí skupinou přijel, aby se s ní oženil, Kṛṣṇa ji znenadání odnesl pryč, překračuje hlavy všech přítomných princů, stejně jako vzal Garuḍa nektar z rukou démonů. O této události bude podrobně pojednáno v desátém zpěvu.

Pán jednou přišel na nebeskou planetu, aby daroval náušnici matce polobohů Aditi, a doprovázela Ho Jeho manželka Satyabhāmā. Na nebeských planetách roste zvláštní květinový strom zvaný pārijāta, který neexistuje nikde jinde, a Satyabhāmā po něm zatoužila. Pán chtěl udělat Své manželce radost jako každý obyčejný manžel, a proto strom snesl na Zemi, což však rozlítilo Vajrīho, vládce blesku. Manželky Indru vybízely, aby se za Pánem vydal a bojoval s Ním, a jelikož byl pod pantoflem a navíc hloupý, poslechl je a odvážil se s Kṛṣṇou bojovat. Byl hloupý, protože zapomněl, že vše patří Pánovi.

Na tom, že Pán vzal strom z nebeského království, nebylo nic špatného, ale jelikož Indra byl pod pantoflem — ovládaný svými nádhernými manželkami, jako je Śacī — zachoval se jako hlupák. Tak tomu je obvykle u mužů, kteří se nechávají ovládat svými manželkami. Indra si myslel, že Kṛṣṇa je poslušný manžel, který vzal nebeský majetek pouze proto, že se řídil vůlí Své ženy Satyabhāmy, a že Ho tudíž může potrestat. Zapomněl, že Pán je vlastníkem všeho a že Ho žádná žena nemůže ovládat. Pán je plně nezávislý, a chce-li, může mít stovky a tisíce manželek podobných Satyabhámě. Nebyl k Satyabhāmě poután její krásou, ale těšila Ho její oddaná služba, a chtěl takto oplatit své oddané čistou oddanost.

V jiných Purāṇách je řečeno, že Narakāsura byl synem Dharitrī, Země, s Pánem Samotným. Vlivem špatné společnosti démona Bāṇy se však z něho stal také démon. Každý ateista se nazývá démon, nicméně i z toho, kdo se narodí dobrým rodičům, se může vlivem špatné společnosti stát démon. Samotný původ ještě nezaručuje dobrou povahu, neboť člověk nemůže být dobrý, neprojde-li přípravou v dobré společnosti.

Narakāsura unesl mnoho dcer velkých králů a věznil je ve svém paláci. Když ho však Pán zabil a vstoupil do jeho domu, všechny princezny ožily radostí a zeptaly se Ho, zda se mohou stát Jeho ženami, neboť Pán je jediným přítelem trpících. Kdyby je Pán nepřijal, neměly by naději, že se provdají, protože je démon unesl z péče jejich otců, a nikdo by se s nimi nechtěl oženit. Ve védské společnosti přecházejí dívky z péče otce rovnou do péče manžela. Jelikož tyto princezny už nebyly v péči svých otců, těžko by hledaly jiného manžela než Pána Samotného.

V Brahma-saṁhitě (5.33) je Pán se Svými nespočetně mnoha úplnými expanzemi popsán takto:

“Pán, Govinda, Jehož uctívám, je původní Osobnost Božství. Neliší se od Svých nesčetných úplných expanzí, které jsou všechny neomylné, původní a neomezené a mají věčné podoby. Přestože je prvotní a nejstarší, je vždy svěží a mladý.” Pán se může pomocí Své vnitřní energie rozšířit do mnoha různých osobností svayaṁ-prakāśa a dále do podob prābhava a vaibhava. Ty všechny se navzájem neliší. Podoby, do kterých se Pán rozšířil, aby se oženil se všemi princeznami v jejich různých palácích, se navzájem nepatrně lišily, aby se ke každé z princezen hodil. Tyto podoby Pána se nazývají vaibhava-vilāsa a jsou projeveny Jeho vnitřní energií yoga-māyou.

Po smrti Kaṁsy obklíčili Mathuru vojáci Kālayavany, Jarāsandhy a Śālvy a Pán zdánlivě uprchl z města. Proto se také jmenuje Ranchor neboli “ten, který uprchl z boje”. Ve skutečnosti však Pán chtěl, aby místo Něho zabíjeli Jeho lidé, oddaní, jako Mucukunda a Bhīma. Mucukunda zabil Kālayavanu a Bhīma zabil krále Magadhy a oba jednali jako Pánovi prostředníci. Pán chtěl ukázat udatnost Svých oddaných, a proto jednal tak, jako kdyby Sám nemohl s nepřáteli bojovat, ale Jeho oddaní je přesto dokázali zabít. Vztah Pána a Jeho oddaných je velice šťastný. Pán vlastně sestoupil na žádost Brahmy, aby zabil všechny nežádoucí živly světa, ale k tomu, aby se podělil o slávu, používal někdy Své oddané, kterým potom připadly Jeho zásluhy. Bitvu na Kurukṣetře uspořádal Pán Samotný, ale aby přenechal zásluhy Svému oddanému Arjunovi (nimitta-mātraṁ bhava savyasācin), hrál úlohu vozataje, zatímco Arjuna dostal příležitost hrát roli bojovníka, a stát se tak hrdinou bitvy. Pán uskutečňuje Své transcendentální plány prostřednictvím Svých důvěrných oddaných. Taková je milost Pána k Jeho čistým oddaným.

Pád Duryodhany, vůdčího Dhṛtarāṣṭrova syna, Pána netěšil, přestože byl na straně Arjuny, a byl to On, kdo Bhīmovi v boji poradil, jak zlámat Duryodhanovi stehna. Pán je nucen potrestat hříšníka, ale nedělá to rád, protože všechny živé bytosti jsou původně Jeho nedílné části. Vůči hříšníkovi je tvrdší než blesk a vůči oddanému je jemnější než růže. Hříšník je sveden špatnými společníky a jejich radami, které odporují stanoveným pravidlům Pánova řádu, a proto musí být potrestán. Nejjistější cestou ke štěstí je žít podle pravidel, které Pán určil, a nevzpírat se Jeho zavedeným zákonům, které jsou pro zapomnětlivé živé bytosti zapsány ve Vedách a Purāṇách.

Teorie, že Země je přetížená vzrůstem obyvatelstva, a že proto musí docházet k válkám a jiným ničivým událostem, neodpovídá skutečnosti. Země není nikdy přetížená. Nejmasívnější hory a oceány na jejím povrchu nesou více živých bytostí, než kolik žije na Zemi lidí, a přesto nejsou přetížené. Kdybychom provedli sčítání všech živých bytostí na zemském povrchu, zjistili bychom, že lidé netvoří ani pět procent celkového počtu. A jestliže lidí přibývá, ostatních živých bytostí přibývá stejnou měrou. Nižší živočichové, jako je zvěř, ryby a ptáci, se rozmnožují mnohem rychleji než lidé. Řízením Nejvyššího Pána je přiměřeně zajištěna potrava pro všechny tvory na celé Zemi, a kdyby skutečně došlo k nějakému neúměrnému vzrůstu počtu živých bytostí, Pán jí může zajišťovat víc a víc.

Proto nepřipadá v úvahu, že by vzrůst obyvatelstva byl zátěží. Země byla přetížená nedokonalým plněním Pánových tužeb (dharma-glāni). Pán se zjevil na Zemi, aby učinil přítrž nárůstu darebáků, nikoliv nárůstu obyvatelstva, jak nesprávně předpokládají světští ekonomové. Když se Pán Kṛṣṇa zjevil, všude přibývalo darebáků, kteří ignorovali touhu Pána. Hmotné stvoření je určeno pro naplnění Pánovy touhy a Jeho touhou je, aby podmíněné duše, které nejsou připraveny ke vstupu do království Boha, měly příležitost zlepšit své předpoklady. Celý vesmírný projev je zařízen tak, aby dal podmíněným duším příležitost vrátit se do království Boha, a Pánova příroda jim poskytuje dostatečné prostředky pro život.

Pokud lidé žijí ve shodě s vědomím Boha a nejsou darebáci, pak i když obyvatelstva na zemském povrchu znatelně přibývá, jedná se o zátěž, která je Zemi zdrojem potěšení. Existují dva druhy zátěží — zátěž v podobě nákladu a zátěž v podobě lásky. První z nich je nesnesitelná, ale druhá je příjemná. Śrīla Viśvanātha Cakravartī popisuje zátěž v podobě lásky na velice praktickém příkladě. Říká, že starosti o manžela, které spočívají na mladé manželce, děti na klíně matky a bohatství na bedrech obchodníka jsou sice zátěžemi z hlediska jejich hmotnosti, ale jsou přitom zdrojem radosti a při jejich ztrátě může člověk cítit zátěž v podobě odloučení těžší, než váží samotné břemeno lásky. Když Pán Kṛṣṇa hovořil o zátěži Země v podobě yaduovské dynastie, měl na mysli něco jiného než náklad. Velký počet potomků Pána Kṛṣṇy dosahoval několika milionů a znamenal pro Zemi jistě velký nárůst obyvatelstva, ale jelikož byli všichni expanzemi Samotného Pána v Jeho transcendentálních úplných expanzích, byli pro Zemi zdrojem velkého potěšení. Když o nich Pán hovořil ve spojení se zátěží na Zemi, měl na mysli jejich nadcházející odchod z planety. Všichni členové rodiny Pána Kṛṣṇy byli inkarnacemi různých polobohů a měli odejít z povrchu Země současně s Pánem. Když hovořil o nesnesitelné zátěži Země v souvislosti s yaduovskou dynastií, vztahovalo se to k tíživosti jejich odloučení. Tento závěr potvrzuje také Śrīla Jīva Gosvāmī.

Pán a Jeho společníci přicházejí a odcházejí Jeho vůlí a nepodléhají zákonům hmotné přírody. Nikdo nebyl schopen pozabíjet Pánovu rodinu a její členové ani nemohli zemřít přirozenou smrtí. Jedinou možností, jak uskutečnit jejich odchod, tedy bylo nainscenovat jejich vzájemný boj, jako kdyby se poprali v opilosti. K tomuto “boji” došlo také vůlí Pána, neboť jinak by neměli důvod spolu bojovat. Stejně jako byl Arjuna ovlivněn iluzí rodinných citů, aby došlo k vyslovení Bhagavad-gīty, tak se i členové yaduovské dynastie opili, jelikož to byla vůle Pána a nic jiného. Oddaní a společníci Pána jsou zcela odevzdané duše; jsou tedy transcendentálními nástroji v Jeho rukách a Pán je může použít jakýmkoliv způsobem si přeje. Čistí oddaní mají z těchto Pánových zábav sami také radost, protože chtějí, aby byl šťastný. Oddaní Pána si nikdy nenárokují nezávislou individualitu, ale naopak se snaží využít své individuality pro naplňování tužeb Pána. Tato spolupráce oddaných s Pánem vytváří dokonalé podmínky pro Jeho zábavy.

Zárodek těla Parīkṣita, který se formoval v lůně Uttary v průběhu jejího těhotenství s velkým hrdinou Abhimanyuem, byl spálen brahmāstrou Aśvatthāmy. Pán ho ale v lůně matky nahradil novým tělem, a tak byl potomek Pūrua zachráněn. Tato epizoda je přímým důkazem toho, že živá bytost neboli duchovní jiskra se liší od těla. Když živá bytost přijme útočiště v lůně ženy, kam vstoupí prostřednictvím mužova semene, dojde ke smíšení sekretů muže a ženy a vytvoří se zárodek o velikosti hrachu, který se postupně vyvíjí do úplného těla. Je-li však rostoucí embryo nějakým způsobem zničeno, živá bytost se musí uchýlit do jiného těla, do lůna jiné ženy. Živá bytost, která byla zvolena za potomka Mahārāje Pūrua a Pāṇḍuovců, nebyla obyčejná a svrchovanou vůlí Pána byla předurčena stát se následovníkem Mahārāje Yudhiṣṭhira. Proto když Aśvatthāmā zničil embryo Mahārāje Parīkṣita, Pán ve Své úplné části vstoupil pomocí Své vnitřní energie do lůna Uttary, aby se ukázal budoucímu Mahārājovi Parīkṣitovi, který byl ve velkém nebezpečí. Pán Svojí přítomností v lůně dítě povzbudil a Svojí všemohoucností mu poskytl úplnou ochranu v novém těle. Díky Své všudypřítomnosti se nacházel zároveň uvnitř i vně Uttary a dalších členů Pāṇḍuovské rodiny.

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl ideálním představitelem královského řádu na Zemi, protože neustále následoval Nejvyššího Pána, Śrī Kṛṣṇu. Jak je řečeno ve Vedách (Īśopaniṣad), Pán je vlastníkem celého projeveného vesmírného stvoření, které dává podmíněným duším příležitost oživit svůj věčný vztah k Němu a jít zpátky k Bohu, zpátky domů. Celý hmotný svět je takto uspořádán a každý, kdo tento plán narušuje, je potrestán zákony přírody, které jednají podle pokynů Nejvyššího Pána. Mahārāja Yudhiṣṭhira byl dosazen na trůn Země jako Pánův zástupce. Dokonalá monarchie znamená, že vláda zastupuje svrchovanou vůli Pána, a Mahārāja Yudhiṣṭhira byl ideálním monarchou, který vládl přesně podle této nejvyšší zásady. Za vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira a jeho důstojných potomků, jako byl Mahārāja Parīkṣit, byli král i jeho poddaní šťastni při vykonávání svých světských povinností. Bylo samozřejmostí, že obyvatelé dostávali potřebnou ochranu a mohli žít přirozeným životem v naprostém souladu s hmotnou přírodou.

Když Mahārāja Yudhiṣṭhira vládl světu, Pán Śrī Kṛṣṇa byl králem Dvāraky a Jeho jméno bylo Dvārakādhīśa. I On, stejně jako jiní podřízení králové, spadal pod nadvládu Mahārāje Yudhiṣṭhira. Přestože je Pán Śrī Kṛṣṇa nejvyšším vládcem celého stvoření, během Své přítomnosti na této Zemi nikdy neporušoval zásady předepsané ve Vedách, neboť jsou určeny pro život každého člověka. Usměrněný lidský život podle védských zásad, které se zakládají na systému poznání zvaném sāṅkhyová filozofie, je skutečným naplněním životních potřeb. Takzvaná lidská civilizace bez poznání, neulpívání a védských zvyků není ničím víc než zvířecí společností, neboť ji nezajímá nic víc než “jez, pij, buď veselý a užívej si”. Pán jednal svobodně, ale přesto Svým praktickým příkladem učil, že člověk nemá vést život v rozporu se zásadami neulpívání a poznání. Dosáhnout poznání a neulpívání, které důkladně rozebírá sāṅkhyová filozofie, je skutečnou dokonalostí života. Poznání znamená vědět, že posláním lidské životní podoby je ukončit všechna strádání hmotné existence, a přestože je třeba zajišťovat usměrněným způsobem své tělesné nezbytnosti, člověk musí být od takového zvířecího života odpoután. Naplňování tělesných požadavků je zvířecí život, ale cílem lidského života je naplnit poslání duše.

V předchozím verši stojí, že Pán Kṛṣṇa je, v souladu s poznáním sāṅkhyové filozofie, odpoután od všeho hmotného. V tomto verši čteme, že je sídlem bohyně štěstí. Tyto dvě věci si vůbec neprotiřečí. Pán Kṛṣṇa neulpívá na rozmanitosti nižší přírody, ale užívá si věčného a blaženého požitku duchovní přírody, Své vnitřní energie. Člověk s nedostatečným poznáním nechápe rozdíl mezi vnější a vnitřní energií. V Bhagavad-gītě je vnitřní energie nazvána parā prakṛti a podobně ve Viṣṇu Purāṇě je Viṣṇuova vnitřní energie označena jako parā śakti. Pán je vždy ve spojení s energií parā śakti. Tato parā śakti a její projevy jsou popsány v Brahma-saṁhitě (5.37) jako ānanda-cinmaya-rasa-pratibhāvitābhiḥ. Pán je věčně plný radosti a věčně prožívá chuť této transcendentální blaženosti. Odmítat rozmanitost nižší energie neznamená odmítat transcendentální blaženost duchovního světa. Pánova jemnost, Jeho úsměv, Jeho charakter a vše, co se k Němu pojí, je transcendentální. Tyto projevy vnitřní energie jsou realitou, která je pouze dočasně zastoupena v hmotném stínu, od něhož musí být každý člověk se správným poznáním odpoutaný.

Pán si v tomto světě užíval se Svými čistými oddanými. I když je Osobností Božství a je transcendentální všemu ulpívání na hmotných věcech, přesto projevil mnoho připoutanosti ke Svým čistým oddaným na Zemi, jakož i k polobohům, kteří Mu slouží na nebeských planetách jako mocní vládci, pověření správou hmotných záležitostí. Projevil zvláštní připoutanost ke členům Své rodiny, Yaduovcům, a také ke Svým šestnácti tisíci manželkám, které se s Ním mohly stýkat ve volných nočních chvílích. Všechny tyto druhy Pánovy připoutanosti jsou projevem Jeho vnitřní energie; v porovnání s ní vypadá vnější energie pouze jako její stín. Existence projevů vnitřní energie Pána je potvrzena ve Skanda Purāṇě, Prabhāsa-khaṇḍě, v rozhovoru mezi Śivou a Gaurī. Je tam zmínka o tom, jak se Pán setkal s šestnácti tisíci gopīmi, přestože je Haṁsa, transcendentální Nadduše a udržovatel všech živých bytostí. Šestnáct tisíc gopī je projevem šestnácti podob vnitřní energie. To bude důkladněji vysvětleno v desátém zpěvu. Tam je řečeno, že Pán Kṛṣṇa je jako měsíc a dívky, tvořené Jeho vnitřní energií, jsou jako hvězdy kolem Něho.

I když Pán není nikdy připoután k žádnému druhu hmotného pohlavního života, jako učitel všech zůstal po mnoho let hospodářem, aby učil ostatní, jak se má správně žít v domácnosti. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že slovo samajāyata znamená “plně projevil”. Pán projevoval odpoutanost ve všech Svých činnostech po celou dobu Své přítomnosti na Zemi a plně se to projevilo, když chtěl Svým příkladem poučit lidi, že nemají lpět na domácnosti po celý život. Každý člověk v sobě má přirozeně vyvinout odpoutanost. To, že se Pán zřekl života hospodáře, neznamená, že se zřekl Svých věčných společnic, transcendentálních gopī. Chtěl pouze ukončit Svoji zdánlivou připoutanost ke třem kvalitám hmotné přírody. Pán se nikdy nezříká služby Svých transcendentálních společnic, jako je Rukmiṇī a další bohyně štěstí, což je popsáno v Brahma-saṁhitě (5.29): lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānam.

Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, nikdo nemůže pochopit transcendentální zrození a činnosti Pána. Stejná skutečnost je potvrzena zde: nikdo jiný než ten, kdo získal poznání díky své oddané službě Pánu, nemůže pochopit rozdíl mezi činnostmi Pána a činnostmi obyčejných živých bytostí, které jsou ovládány nadpřirozenou silou. Smyslový požitek všech zvířat, lidí a polobohů v hmotném vesmíru je ovládán nadpřirozenou silou zvanou prakṛti nebo daivī-māyā. Nikdo není v získávání smyslového požitku nezávislý a každý v tomto hmotném světě baží po smyslovém požitku. Lidé, kteří jsou sami ovládáni vyšší mocí, nemohou uvěřit, že Pána Kṛṣṇu neovládá v Jeho smyslovém požitku nikdo vyšší, než je On Sám. Nemohou pochopit, že Jeho smysly jsou transcendentální. V Brahma-saṁhitě jsou smysly Pána popsány jako všemocné — jakýmkoliv smyslem může vykonávat činnosti všech ostatních smyslů. Člověk s omezenými smysly nemůže uvěřit, že Pán může jíst Svým transcendentálním sluchem a může uskutečnit sexuální akt pouhým pohledem. Ovládaná živá bytost nemůže o takovýchto činnostech smyslů ve svém podmíněném životě ani snít. Vykonáváním bhakti-yogy však může pochopit, že Pán a Jeho činnosti jsou vždy transcendentální. Jak Pán říká v Bhagavad-gītě (18.55): bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — nikdo nemůže znát ani zlomek Jeho činností, pokud není Jeho čistým oddaným.

Společníci Pána, kteří hráli role princů yaduovské a bhojské dynastie, nebyli obyčejné živé bytosti. Nemohli urazit nějakého svatého člověka nebo mudrce a stejně tak mudrce, kteří byli všichni čistými oddanými Pána, nemohla rozhněvat žádná lehkovážnost princů, zrozených ve svatých dynastiích Yadua a Bhoji, v nichž se jako potomek zjevil i Samotný Pán. To, že mudrci prince prokleli, byla další transcendentální Pánova zábava, která měla předvést hněv. Princové byli prokleti, aby všichni viděli, že i na potomky Pána, které hmotná příroda nemohla zničit, se vztahují reakce hněvu velkých oddaných Pána. Každý by si proto měl dát velký pozor, aby se vyvaroval urážky nohou Pánova oddaného.

Oddaní Pána se dělí na několik skupin a dvě hlavní skupiny tvoří nitya-siddhové a sādhana-siddhové. Oddaní nitya-siddha nikdy nepoklesnou na hmotnou úroveň, přestože někdy sestupují do hmotného světa, aby naplnili vůli Pána, zatímco oddaní sādhana-siddha jsou vybíráni z podmíněných duší. Někteří oddaní sādhany jsou smíšení oddaní a někteří jsou čistí. Smíšení oddaní se někdy zajímají o plodonosné činnosti a mají ve zvyku se věnovat filozofickým spekulacím. Čistí oddaní jsou oproštěni od všech těchto příměsí a plně pohrouženi do služby Pánu bez ohledu na místo a postavení. Nemají zájem přerušovat svoji službu Pánu, aby navštěvovali svatá poutní místa. Velký oddaný Pána z nedávného období, Śrī Narottama dāsa Ṭhākura, zpíval ve své písni: “Navštěvovat svatá poutní místa jen vnáší další zmatek do mysli, neboť oddaná služba Pánu na kterémkoliv místě je vrcholem duchovní dokonalosti.”

Čistí oddaní, kteří jsou zcela spokojeni v transcendentální láskyplné službě Pánu, nemají zapotřebí navštěvovat různá poutní místa. Pro ty, kteří nejsou tak pokročilí, je však předepsanou povinností navštěvovat poutní místa a pravidelně vykonávat různé rituály. Princové yaduovské dynastie, kteří odjeli do Prabhāsy, vykonali všechny povinnosti, které se mají na poutním místě vykonat, a nabídli své oběti předkům a dalším autoritám.

Každý člověk bez výjimky je zadlužen Bohu, polobohům, velkým mudrcům, jiným živým bytostem, celému lidstvu, předkům atd. za mnoho věcí, které od nich dostal. Každý by se jim tedy měl nějakým způsobem odvděčit. Yaduovci, kteří odjeli na poutní místo Prabhāsa, splnili své povinnosti tím, že rozdali zemi, zlato a dobře živené krávy jako královské milodary, což bude popsáno v následujícím verši.

Všechny tyto milodary byly určeny pro brāhmaṇy, kteří zcela zasvětili své životy blahu společnosti jak po duchovní, tak po hmotné stránce. Brāhmaṇové neposkytovali své služby jako placení služebníci, ale společnost je zaopatřovala vším nezbytným. Pro některé brāhmaṇy, kteří měli potíže se ženěním, bylo zařízeno, aby dostali dívky. Brāhmaṇové tedy neměli žádné hospodářské problémy. Kšatrijští králové a bohatí obchodníci je zásobovali vším potřebným a brāhmaṇové se na oplátku věnovali pouze povznesení společnosti. Tak vypadala společenská spolupráce mezi různými kastami. Třída neboli kasta brāhmaṇů však postupně zpohodlněla a její příslušníci se nechávali společností živit i přesto, že neměli žádné bráhmanské kvalifikace. Tak se začali objevovat degenerovaní brahma-bandhuové neboli nekvalifikovaní brāhmaṇové, což vedlo k tomu, že i další společenské třídy ztratily svoji úroveň. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, kastovní systém stvořil Pán a uspořádal ho podle kvality práce, a nikoliv podle původu, jak prohlašují různí podvodníci v současné degradované společnosti.

Chování potomků Yadua na poutním místě Prabhāsa bylo vysoce kultivované a bylo ukázkou dokonalosti lidské existence. Člověk dosahuje dokonalosti následováním tří zásad civilizovaného života: ochranou krav, udržováním bráhmanské kultury a hlavně tím, že se stane čistým oddaným Pána. Nikdo nemůže dovést svůj lidský život k dokonalosti, aniž by se stal oddaným Pána. Dokonalým naplněním lidského života je přemístit se do duchovního světa, kde neexistuje zrození, smrt, nemoc ani stáří. To je nejvyšší dokonalost lidského života. Lidská společnost, která nemá tento cíl, je neúspěšná bez ohledu na to, jakého dosahuje hmotného rozvoje a jak zvyšuje své takzvané pohodlí.

Brāhmaṇové a vaiṣṇavové nepřijímají žádné pokrmy, které nebyly nejprve obětovány Osobnosti Božství. Potravu obětovanou Pánovi přijímají oddaní jako Jeho milost. Pán ostatně dává potravu jak lidem, tak i zvířatům. Každý člověk si musí být vědom skutečnosti, že veškerá potrava—obilí, zelenina, mléko, voda atd., tedy všechny základní nezbytnosti—pochází od Pána a že žádný vědec či materialista nedokáže tuto potravu vyrobit v laboratoři nebo v továrně, kterou lidé postavili svým vlastním úsilím. Inteligentní třída lidí se nazývá brāhmaṇové a ti, kteří realizovali Absolutní Pravdu v nejvyšším osobním rysu, se nazývají vaiṣṇavové. Jak brāhmaṇové, tak i vaiṣṇavové přijímají jedině potravu, která je zbytkem po oběti. Každá oběť má z konečného hlediska uspokojit yajña-puruṣu, Viṣṇua. V Bhagavad-gītě (3.13) je řečeno, že ten, kdo přijímá pokrmy, které jsou zbytkem po oběti, je osvobozen od všech hříšných reakcí, zatímco ten, kdo vaří pokrmy pro udržování svého těla, přijímá všemožné hříchy, jež mu přinášejí pouze utrpení. Všechny pokrmy, které připravili Yaduovci na poutním místě Prabhāsa, aby je nabídli pravým brāhmaṇům, byly nejprve nabídnuty Osobnosti Božství, Viṣṇuovi. Yaduovci vzdali své upřímné poklony tím, že se hlavami dotkli země. Jako každá kulturní rodina ve védské civilizaci byli Yaduovci připraveni na dosažení dokonalosti lidského života dodržováním pravidel spolupráce a výměny služeb mezi jednotlivými třídami a duchovními stavy ve společnosti.

Významné je zde rovněž slovo uru-rasam. Z obilí, zeleniny a mléka lze připravit stovky lahůdek. Všechna taková jídla jsou v kvalitě dobra, a proto je lze nabídnout Osobnosti Božství. Pán říká v Bhagavad-gītě (9.26), že přijímá pouze pokrmy, které jsou připraveny z ovoce, květů, lístků a vody a které Mu člověk nabízí ve své čisté oddané službě. Oddanost je jediným kritériem toho, je-li oběť Pánovi pravá. Pán potvrzuje, že pokrmy, které Mu oddaní nabízejí, skutečně ochutnává. Yaduovci tedy byli po všech stránkách dokonale vychovaní civilizovaní lidé a bráhmanští mudrci je prokleli pouze proto, že to bylo Pánovo přání. Celá událost byla pro všechny varováním, že není radno se chovat lehkovážně k brāhmaṇům a vaiṣṇavům.