Vṛtrāsurovy transcendentální vlastnosti

Vṛtrāsura pokáral jak polobohy, tak démonské vojáky, protože démoni utíkali ve strachu o život a polobozi je zabíjeli zezadu. Jednání obou bylo hodné opovržení. Když dojde k bitvě, vojáci na obou stranách musí být připraveni bojovat jako hrdinové. Hrdina nikdy neuteče z bitevního pole; vždy se postaví nepříteli s odhodláním buď zvítězit, nebo v boji položit život. To je hrdinství. Zabíjet nepřítele zezadu je také neslavné počínání. Když se nepřítel obrátí zády a utíká ve strachu o život, nemá být zabit. Taková je etiketa vojenské vědy.

Vṛtrāsura pohaněl démonské vojáky tím, že je přirovnal k trusu jejich matek. Trus i zbabělý syn pocházejí z matčina břicha a Vṛtrāsura řekl, že se od sebe neliší. Podobné přirovnání použil Tulasī dāsa, který podotkl, že syn i moč přicházejí stejnou cestou — semeno i moč mají svůj původ v genitáliích, ale semeno vytváří dítě, zatímco moč nevytváří nic. Pokud tedy dítě není ani hrdina, ani oddaný, není to syn, ale moč. Rovněž Cāṇakya Paṇḍita říká:

“K čemu je syn, který není ani slavný, ani oddaný Pánu? Takový syn je jako slepé oko, které jen působí bolest, ale nepomůže člověku vidět.”

Když Vṛtrāsura káral polobohy, vyzval je: “Ó polobozi, jste-li skutečně hrdinové, postavte se nyní proti mně a zkuste ukázat svou chrabrost. Jestliže se nechcete bít a bojíte se o život, nezabiji vás, protože na rozdíl od vás nejsem tak podlý, abych zabíjel ty, kdo nejsou ani hrdinové, ani nechtějí bojovat. Máte-li víru ve své hrdinství, postavte se prosím proti mně.”

Śrī Narottama dāsa Ṭhākura zpívá:

“Jsem služebník šesti Gosvāmīch a prach z jejich lotosových nohou je mi pěti druhy potravy.” Vaiṣṇava vždy touží po prachu z lotosových nohou předchozích ācāryů a vaiṣṇavů. Vṛtrāsura si byl jistý tím, že Indra ho v bitvě zabije, neboť to bylo přání Pána Viṣṇua. Byl na smrt připravený, protože věděl, že po smrti je mu předurčeno vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je vysoký cíl, kterého lze dosáhnout milostí vaiṣṇavy. Chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — nikdo se ještě nikdy nevrátil k Bohu, aniž by ho vaiṣṇava obdařil svou přízní. V tomto verši proto nalézáme slova manasvināṁ pāda-rajaḥ prapatsye — “přijmu prach z lotosových nohou velkých oddaných”. Slovo manasvinām se vztahuje na velké oddané, kteří neustále myslí na Kṛṣṇu. Jsou vždy pokojní, pohroužení v myšlenkách na Kṛṣṇu, a proto se nazývají dhīra. Nejlepším příkladem takového oddaného je Nārada Muni. Když člověk získá prach z lotosových nohou velkého oddaného (manasvī), jistě se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Když král Indra hodil po Vṛtrāsurovi svůj kyj, Vṛtrāsura ho levou rukou chytil a pomstil se tak, že s ním udeřil do hlavy Indrova slona. Indrův útok tedy skončil katastrofálním neúspěchem — jeho slon byl zraněn a odmrštěn téměř třináct metrů dozadu. Proto i když byl Indra připravený vrhnout na Vṛtrāsuru svůj blesk, měl jisté pochybnosti, neboť si myslel, že by blesk mohl také selhat. Vṛtrāsura jakožto vaiṣṇava ovšem Indru ujistil, že blesk neselže, protože věděl, že byl vytvořen podle pokynů Pána Viṣṇua. Indra měl jisté pochybnosti, jelikož nechápal, že pokyny Pána Viṣṇua nikdy nevycházejí naprázdno, ale Vṛtrāsura chápal Pánův záměr. Toužil být zabit bleskem zhotoveným podle pokynů Pána Viṣṇua, protože si byl jistý, že se tak vrátí domů, zpátky k Bohu. Pouze čekal na příležitost, až bude blesk vypuštěn. V podstatě tedy Indrovi řekl: “Chceš-li mě zabít — jelikož jsem tvůj nepřítel — využij této příležitosti. Zabij mě. Zvítězíš a já půjdu zpátky k Bohu. Tvůj čin bude stejnou měrou prospěšný pro nás oba. Udělej to okamžitě.”

Nejenže Vṛtrāsura krále Indru ujistil, že blesk je nepřemožitelný, ale také ho povzbudil, aby ho proti němu co nejdříve použil. Vṛtrāsura si dychtivě přál zemřít zásahem blesku poslaného Pánem Viṣṇuem, aby se mohl okamžitě vrátit domů, zpátky k Bohu. Indra by vržením blesku získal vítězství a užíval si na nebeských planetách — zůstal by v hmotném světě, kde by ho čekalo opakované zrození a smrt. Indra chtěl zvítězit nad Vṛtrāsurou a stát se tak šťastným, ale to by nebylo naprosto žádné štěstí. Nebeské planety se nacházejí přímo pod Brahmalokou, ale jak říká Nejvyšší Pán, Kṛṣṇa: ābrahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna — i když živá bytost dosáhne Brahmaloky, přesto musí znovu a znovu klesat na nižší planetární soustavy. Když však dospěje zpátky k Bohu, již nikdy se do tohoto hmotného světa nevrátí. Zabitím Vṛtrāsury neměl Indra ve skutečnosti získat, neboť by zůstal v hmotném světě. Zato Vṛtrāsura se měl dostal do duchovního světa. Skutečné vítězství tedy bylo souzeno Vṛtrāsurovi, a nikoliv Indrovi.

Slova ahaṁ samādhāya manaḥ vyjadřují, že nejdůležitější povinností při umírání je soustředit svou mysl. Dokáže-li člověk upřít svou mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, Viṣṇua, Saṅkarṣaṇa či jakékoliv Viṣṇu mūrti, jeho život bude úspěšný. Vṛtrāsura chtěl být zabit s myslí upnutou na lotosové nohy Saṅkarṣaṇa, a proto žádal Indru, aby vypustil svůj blesk (vajra). Jelikož mu bylo souzeno, že bude zabit bleskem pocházejícím od Pána Viṣṇua, nepřipadalo v úvahu, že by se to nemělo podařit. Vṛtrāsura proto požádal Indru, aby vypustil blesk okamžitě, a připravil se tak, že upřel mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy. Oddaný je kdykoliv připraven vzdát se svého hmotného těla, které je zde popsáno jako provaz hmotné připoutanosti (grāmya-pāśa). Tělo není nikterak dobré — jen poutá k hmotnému světu. Je odsouzené k zániku, ale hlupáci a darebáci do něho přesto bohužel vkládají všechnu svou víru a nikdy netouží vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V Bhagavad-gītě (4.11) Pán říká:

“Každého odměňuji podle toho, nakolik se mi odevzdává. Všichni v každém ohledu kráčejí Mou cestou, ó synu Pṛthy.” Indra i Vṛtrāsura byli oddanými Pána, přestože Indra dostal od Viṣṇua pokyny, aby Vṛtrāsuru zabil. Pán ve skutečnosti projevoval větší přízeň Vṛtrāsurovi, protože ten se po zabití Indrovým bleskem měl vrátit zpátky k Bohu, zatímco vítězný Indra měl zůstat hnít v tomto hmotném světě. Jelikož byli oba oddaní, Pán jim dal požehnání, jaká si přáli. Vṛtrāsura nikdy netoužil po hmotném vlastnictví, protože dobře znal jeho povahu. Aby člověk získal hmotné vlastnictví, musí těžce pracovat, a když je získá, vytvoří si mnoho nepřátel, protože tento hmotný svět je neustále plný soupeření. Když někdo zbohatne, jeho přátelé či příbuzní proti němu budou zaujatí. Čistým oddaným, ekānta-bhaktům, proto Kṛṣṇa nikdy nedává hmotné vlastnictví. Oddaný někdy potřebuje určité hmotné věci pro kázání, ale majetek kazatele se liší od majetku karmīho. Karmī získává svůj majetek jako výsledek karmy, ale oddanému ho zaopatřuje Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, aby mu usnadnil jeho činnosti v oddané službě. Oddaný nikdy nepoužívá hmotné vlastnictví k jinému účelu než ke službě Pánu, a proto jeho majetek nelze s majetkem karmīho srovnávat.

V lidském životě existují čtyři cíle — náboženství (dharma), hospodářský rozvoj (artha), požitek smyslů (kāma) a vysvobození (mokṣa) z pout hmotné existence. Lidé obvykle usilují o náboženství, hospodářský rozvoj a smyslový požitek, ale oddaný nemá jinou touhu než sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství v tomto i v příštím životě. Pán prokazuje čistému oddanému zvláštní milost tím, že ho zachraňuje před těžkou prací zaměřenou na dosažení výsledků náboženství, hospodářského rozvoje a smyslového požitku. Pokud ovšem někdo po takových věcech touží, Pán mu je jistě dá. Například Indra — přestože byl oddaný — nejevil velký zájem o vysvobození z hmotného otroctví; místo toho toužil po smyslovém požitku a vyšší úrovni hmotného štěstí na nebeských planetách. Vṛtrāsura jakožto čistý oddaný však chtěl pouze sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán proto zařídil, aby se poté, co Indra zničí jeho tělesná pouta, vrátil zpátky k Bohu. Vṛtrāsura Indru žádal, aby svůj blesk proti němu vypustil co nejdříve, aby tak oba získali příslušný prospěch odpovídající jejich pokročilosti v oddané službě.

Tento verš shrnuje podstatu života oddaného. Člověk se musí nejprve stát služebníkem služebníka služebníka Pána (dāsānudāsa). Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval — a také ukázal vlastním příkladem — že živá bytost si má vždy přát být služebníkem služebníka služebníka Kṛṣṇy, Pána gopī (gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ). To znamená, že člověk musí přijmout duchovního mistra, který přichází v učednické posloupnosti a je služebníkem služebníka Pána. Podle jeho pokynů pak musí zaměstnat své trojí vlastnictví — tělo, mysl a slova. Tělo má být zaměstnané fyzickou činností podle nařízení duchovního mistra, mysl má neustále myslet na Kṛṣṇu a slova mají kázat o slávě Pána. Je-li člověk takto zaměstnaný láskyplnou službou Pánu, jeho život je úspěšný.

Čistý oddaný si nikdy nepřeje získat vykonáváním transcendentální láskyplné služby Pánu nějaké hmotné výhody — chce pouze s láskou sloužit Pánu a být neustále ve společnosti Pána a Jeho věčných společníků, jak uvádí minulý verš (dāsānudāso bhavitāsmi). To potvrzuje Narottama dāsa Ṭhākura:

Sloužit Pánu a služebníkům Jeho služebníků ve společnosti oddaných je jediným cílem čistého oddaného.

Čistý oddaný si neustále dychtivě přeje osobně se stýkat s Pánem a sloužit Mu. Příklady uvedené v této souvislosti jsou velice výstižné. Malé ptáče není prakticky nikdy spokojené — pouze tehdy, když přiletí jeho matka, aby ho nakrmila; telátko není spokojené, dokud nemůže sát mléko z matčina vemene, a počestná, oddaná žena, jejíž milovaný manžel je daleko od domova, nenachází spokojenost, dokud není znovu s ním.