Pozorování vojsk na Kuruovském bitevním poli

Bhagavad-gītā, která se čte na celém světě, je dílo teistické vědy shrnuté v Gītā-mahātmyi (Oslavě Gīty). V ní se dočteme, že Bhagavad-gītu je třeba velmi důkladně studovat s pomocí osoby oddané Śrī Kṛṣṇovi a snažit se ji pochopit, aniž bychom se přikláněli k osobně motivovaným výkladům. Příklad, jak správně pochopit Bhagavad-gītu, najdeme v Gītě samotné – v tom, jak její učení pochopil Arjuna, který ji vyslechl přímo od Pána. Pokud se někomu poštěstí porozumět Bhagavad-gītě touto cestou učednické posloupnosti, bez osobně motivovaných výkladů, překonává tím veškeré studium védského poznání a všech písem světa. V Gītě čtenář najde vše, co obsahují jiná písma, ale i údaje, které se jinde nevyskytují. To je její specifikum. Je to dílo dokonalé teistické vědy, protože ji vyslovil přímo Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství.

Podkladem této vznešené filozofie je obsah rozhovoru mezi Dhṛtarāṣṭrou a Sañjayou, vylíčeného v Mahābhāratě. Zde vidíme, že tato filozofie byla vyjevena na bitevním poli Kurukṣetře, která je již od dávných védských dob posvátným poutním místem. Přednesl ji samotný Pán, když byl osobně přítomný na planetě Zemi, aby poskytl vedení celému lidstvu.

Slovo dharma-kṣetra (místo, kde se konají náboženské obřady), je důležité, neboť na Kuruovském bitevním poli stál Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, na Arjunově straně. Otec Kuruovců Dhṛtarāṣṭra o budoucím vítězství svých synů silně pochyboval a zeptal se svého tajemníka Sañjayi: „Co udělali?“ Byl si jistý, že jak jeho synové, tak i synové jeho mladšího bratra Pāṇḍua se shromáždili na Kuruovském poli rozhodnutí bojovat, nicméně jeho otázka je významná. Dhṛtarāṣṭra nestál o kompromis mezi bratranci a chtěl s jistotou vědět o osudu svých synů na bitevním poli. Jelikož k bitvě mělo dojít na Kurukṣetře, která je na jiném místě ve Védách označena za místo uctívání, – dokonce i pro obyvatele nebeských planet – , Dhṛtarāṣṭra se začal velmi bát vlivu svatého místa na výsledek bitvy. Dobře věděl, že tento vliv by byl výhodný pro Arjunu a Pāṇḍuovy syny, neboť byli všichni svou povahou ctnostní. Sañjaya byl žákem Vyāsy a jeho milostí byl schopen vidět, co se na Kurukṣetře odehrávalo, i když seděl v Dhṛtarāṣṭrově komnatě. Proto se ho Dhṛtarāṣṭra dotazoval na situaci na bitevním poli.

Pāṇḍuovci i synové Dhṛtarāṣṭry pocházeli ze stejného rodu, ale tento verš odhaluje Dhṛtarāṣṭrovy myšlenky – za Kuruovce úmyslně prohlásil pouze své syny, zatímco Pāṇḍuovy syny vydědil. Z toho můžeme pochopit, jak se Dhṛtarāṣṭra stavěl ke svým synovcům, synům Pāṇḍua. Od samého počátku událostí se zde očekává, že tak jako se z rýžového pole vytrhává plevel, na posvátném Kuruovském poli dojde v přítomnosti otce náboženství, Śrī Kṛṣṇy, k vyhlazení nežádoucích rostlin, jako byli Dhṛtarāṣṭrův syn Duryodhana a další, a že Pán prosadí práva veskrze zbožných osob v čele s Yudhiṣṭhirou. To je význam slov dharma-kṣetre a kuru-kṣetre, vedle jejich důležitosti z hlediska historie a védské kultury.

Dhṛtarāṣṭra byl od narození slepý a nedostávalo se mu bohužel ani duchovního vhledu. Dobře věděl, že stejnou slepotou v otázkách náboženství trpí i jeho synové, a proto si byl jistý, že se s Pāṇḍuovci, kteří byli od narození zbožní, nikdy neshodnou. Přesto měl obavy z vlivu poutního místa, a z toho Sañjaya vyrozuměl, proč se ptá na situaci na bojišti. Chtěl skleslého krále povzbudit, a tak ho ujistil, že jeho synové nepřistoupí pod vlivem posvátného místa na žádný kompromis. Z toho důvodu mu oznámil, že jeho syn Duryodhana se poté, co zhlédl vojsko Pāṇḍuovců, neprodleně odebral k vrchnímu veliteli Droṇācāryovi, aby ho informoval o jejich reálném postavení. I když je Duryodhana uveden jako král, přesto byl nucen se vzhledem k závažnosti situace obrátit na vrchního velitele. To dosvědčuje, že byl způsobilým politikem. Jeho maska diplomata však nemohla zakrýt strach, který se ho zmocnil při pohledu na rozestavení vojsk Pāṇḍuovců.

Zkušený diplomat Duryodhana chtěl poukázat na chyby velkého brāhmaṇy Droṇācāryi, který byl vrchním velitelem. Droṇācārya se kdysi dostal do politického sporu s králem Drupadou, otcem Arjunovy ženy Draupadī. Výsledkem této pře bylo, že Drupada vykonal velkou oběť, díky níž dostal požehnání, že bude mít syna, který dokáže Droṇācāryu zabít. Droṇācārya to dobře věděl, ale přesto, když se od něho měl Drupadův syn Dhṛṣṭadyumna učit vojenství, jakožto velkorysý brāhmaṇa mu neváhal předat všechna svá vojenská tajemství. Na Kuruovském bitevním poli se Dhṛṣṭadyumna postavil na stranu Pāṇḍuovců a byl to právě on, kdo seřadil jejich vojenský šik poté, co se tomuto umění naučil od Droṇācāryi. Duryodhana poukázal na tuto Droṇācāryovu chybu proto, aby ho přiměl k ostražitosti a neúprosnosti v boji. Zároveň tím chtěl Droṇācāryu upozornit, aby nebyl podobně shovívavý i v bitvě proti Pāṇḍuovcům, kteří byli také jeho oblíbenými žáky. Zvláště Arjuna byl jeho velmi drahým a vynikajícím žákem. Duryodhana varoval, že taková shovívavost v boji by vedla k porážce.

Třebaže Dhṛṣṭadyumna nebyl tváří v tvář Droṇācāryovu vynikajícímu válečnickému umění příliš významnou překážkou, bylo zde mnoho jiných, kteří naháněli strach. Duryodhana se o nich zmiňuje jako o velkých zábranách na cestě k vítězství, protože každý z nich byl stejně nebezpečným soupeřem jako Bhīma a Arjuna. Jelikož znal Bhīmovu a Arjunovu sílu, srovnával ostatní právě s nimi.

Duryodhana jmenuje výjimečné, vždy vítězné hrdiny bitev. Vikarṇa je Duryodhanův bratr, Aśvatthāmā je synem Droṇācāryi a Saumadatti neboli Bhūriśravā je synem krále Bāhlīků. Karṇa je nevlastním bratrem Arjuny, neboť se narodil Kuntī ještě před tím, než se provdala za krále Pāṇḍua. Kṛpācāryova sestra (z dvojčat) se stala ženou Droṇācāryi.

Co se týče ostatních, jako jsou Jayadratha, Kṛtavarma a Śalya, ti všichni jsou připravení položit za Duryodhanu život. Jinými slovy, je již rozhodnuto, že všichni v bitvě na Kurukṣetře zemřou za to, že se přidali na stranu hříšného Duryodhany. Ten byl ovšem vzhledem ke spojené síle výše zmíněných přátel přesvědčený o svém vítězství.

Duryodhana zde porovnává obě armády. Domnívá se, že síla jeho vojska, které chrání nejzkušenější generál, praotec Bhīṣma, je nezměrná a že síly Pāṇḍuovců, které chrání méně zkušený generál Bhīma – jenž v Bhīṣmově přítomnosti není nikým – , jsou naproti tomu omezené. Duryodhana choval vůči Bhīmovi trvalou zášť, neboť dobře věděl, že má-li zahynout, padne jedině rukou Bhīmy. Zároveň si však byl jistý vítězstvím díky přítomnosti Bhīṣmy, který byl mnohem zkušenějším vojevůdcem. Jeho přesvědčení, že vyjde z bitvy vítězně, se zakládalo na uváženém propočtu.

Duryodhana chválil Bhīṣmovu sílu, ale potom uvážil, že ostatní by se mohli cítit nedoceněni. Proto se svým obvyklým diplomatickým způsobem snažil urovnat situaci výše uvedenými slovy. Zdůraznil, že Bhīṣmadeva je nepochybně největším hrdinou, ale je již starý, a proto musí všichni myslet na to, aby měl na všech stranách zajištěnou ochranu. Mohl by se plně soustředit na boj na jedné straně a nepřátelé by toho mohli využít. Proto bylo důležité, aby ostatní hrdinové neopouštěli svá strategická postavení a nedovolili tak nepříteli prolomit jejich šik. Duryodhana jasně cítil, že vítězství Kuruovců závisí na Bhīṣmadevově přítomnosti. Byl přesvědčený o tom, že Bhīṣmadeva a Droṇācārya ho v boji plně podpoří, neboť dobře věděl, že neřekli ani slovo, když měla být Arjunova žena Draupadī na shromáždění v přítomnosti všech velkých generálů svlečena do naha a v bezmocném postavení se u nich dovolávala spravedlnosti. I když věděl, že oba generálové chovali k Pāṇḍuovcům určitou náklonnost, doufal, že nyní se jí zcela zřeknou, tak jako to učinili při oněch hazardních hrách.

Praotec kuruovské dynastie chápal, co se odehrává v srdci jeho vnuka Duryodhany. Z přirozeného soucitu k němu se ho tedy snažil povzbudit hlasitým zatroubením na lasturu, jež bylo hodné jeho postavení lva. Nepřímo tak symbolikou lastury svému sklíčenému vnukovi oznámil, že na vítězství v bitvě nemá naději, protože Nejvyšší Pán Kṛṣṇa stojí na opačné straně. Přesto však bylo vedení boje Bhīṣmovou povinností a on udělá vše, co bude v jeho silách.

Lastury v rukou Kṛṣṇy a Arjuny jsou na rozdíl od Bhīṣmovy lastury popsány jako transcendentální. Jejich zvuk dal jasně najevo, že druhá strana nemá naději na vítězství, protože Kṛṣṇa stál na straně Pāṇḍuovců. Jayas tu pāṇḍu-putrāṇāṁ yeṣāṁ pakṣe janārdanaḥ – vítězství je vždy na straně těch, kdo jsou jako Pāṇḍuovi synové, jelikož s nimi je Pán Kṛṣṇa. A všude tam, kde je Pán, je i bohyně štěstí, protože ta svého manžela nikdy neopouští. Arjunu tedy očekávalo vítězství i štěstí, jak naznačil transcendentální zvuk Viṣṇuovy neboli Kṛṣṇovy lastury. Kromě toho válečný vůz, na kterém byli oba přátelé, věnoval Arjunovi bůh ohně Agni, což znamenalo, že s ním bylo možné dobýt všechny světové strany, kamkoliv se s ním ve třech světech zajede.

O Pánu Kṛṣṇovi se v tomto verši mluví jako o Hṛṣīkeśovi, jelikož je vlastníkem všech smyslů. Živé bytosti jsou Jeho nedílnými částmi, a proto jsou jejich smysly také nedílnými částmi Jeho smyslů. Impersonalisté nedovedou vysvětlit, proč mají živé bytosti smysly, a proto se stále snaží popisovat všechny živé bytosti tak, že jsou vlastně beze smyslů neboli neosobní. Pán sídlí v srdcích všech živých bytostí a řídí jejich smysly. Řídí je však podle toho, jak se Mu kdo odevzdává, a smysly svých čistých oddaných řídí přímo. Na Kuruovském bitevním poli Pán přímo řídí Arjunovy transcendentální smysly, a proto je tu Jeho jméno Hṛṣīkeśa. Pán má různá jména podle svých rozmanitých činností. Říká se Mu například Madhusūdana, jelikož zabil démona Madhua; Govinda, protože přináší radost kravám a smyslům; Vāsudeva, neboť se zjevil jako syn Vasudevy; Devakī-nandana, jelikož přijal Devakī za svou matku; Yaśodā-nandana, protože věnoval Yaśodě své dětské zábavy ve Vṛṇdāvanu, či Pārtha-sārathi, jelikož svému příteli Arjunovi sloužil jako vozataj. Hṛṣīkeśa je tedy Jeho dalším jménem, které vyjadřuje, že svými pokyny vedl Arjunu na Kuruovském bitevním poli.

Arjuna tu má jméno Dhanañjaya, protože svému staršímu bratrovi pomohl obstarat bohatství, které tento král potřeboval ke konání různých obětí. Bhīma je zase známý pod jménem Vṛkodara, protože jeho chuť k jídlu byla stejně úžasná jako jeho herkulovské činy, například zabití démona Hiḍimby. Rozličné lastury, na které troubily různé osobnosti na straně Pāṇḍuovců počínaje Pánem, tedy vojáky velmi povzbudily. Jejich protivníci postrádali všechny tyto výhody, i přítomnost Pána Kṛṣṇy, který je nejvyšším vůdcem, i přítomnost bohyně štěstí. Byli tedy předem odsouzeni k porážce – a to bylo poselství, které oznámily zvuky lastur.

Sañjaya krále Dhṛtarāṣṭru taktně upozornil, že jeho nerozumná politika spočívající v podvádění Pāṇḍuových synů a snaze dosadit na královský trůn své vlastní syny nebyla příliš chvályhodná. Určitá znamení již jasně naznačovala, že v tomto boji bude vyhlazena celá Kuruovská dynastie. Byli tam všichni – od praotce Bhīṣmy až po vnuky, jako byl Abhimanyu, a další, včetně králů mnoha zemí světa – a všichni byli odsouzeni k záhubě. Zodpovědnost za celé neštěstí nesl král Dhṛtarāṣṭra, protože podporoval politiku svých synů.

Když na své lastury zatroubili Bhīṣma a ostatní na Duryodhanově straně, srdce Pāṇḍuovců se nezachvěla. O tom není nikde ani zmínky, ale v tomto verši je řečeno, že troubení Pāṇḍuovců otřásalo srdci Dhṛtarāṣṭrových synů. Pāṇḍuovci totiž byli ctnostní a měli naprostou důvěru v Pána Kṛṣṇu. Ten, kdo vyhledá útočiště u Nejvyššího Pána, se nemá čeho obávat ani uprostřed té největší pohromy.

Bitva měla právě začít. Z předchozího verše vyplývá, že neočekávané uspořádání vojska Pāṇḍuovců, vedených na bitevním poli přímo pokyny Pána Kṛṣṇy, téměř vzalo Dhṛtarāṣṭrovým synům odvahu. Znak Hanumāna na Arjunově vlajce je dalším znamením vítězství, neboť Hanumān pomáhal Pánu Rāmovi v Jeho boji proti Rāvaṇovi, ze kterého Pán Rāma vyšel vítězně. Nyní byli Rāma i Hanumān přítomní na voze Arjuny, aby mu pomáhali. Pán Kṛṣṇa je samotný Rāmacandra, a kdekoliv je Rāma, tam je i Jeho věčný služebník Hanumān a věčná družka Sītā, bohyně štěstí. Arjuna tedy neměl důvod se obávat jakýchkoliv nepřátel. Především s ním byl osobně Kṛṣṇa, Pán smyslů, aby ho vedl. Tak mohl Arjuna v bitvě dostávat veškeré dobré rady. Tyto příznivé okolnosti, které Pán připravil svému věčnému oddanému, předznamenávaly jisté vítězství.

Přestože je Śrī Kṛṣṇa Nejvyšší Osobností Božství, ze své bezpříčinné milosti sloužil svému příteli. Arjuna Ho zde oslovuje „neselhávající“, neboť Pán ve své náklonnosti ke svým oddaným nikdy nezklame. Jako vozataj musel plnit Arjunovy rozkazy, a jelikož tak neváhal učinit, říká se Mu Neselhávající. Pro svého oddaného přijal úlohu vozataje, ale Jeho svrchované postavení nebylo nijak ohrožené. Za všech okolností zůstává Nejvyšší Osobností Božství, Hṛṣīkeśou, Pánem smyslů všech. Vztah mezi Pánem a Jeho služebníkem je transcendentální a nesmírně lahodný. Služebník je stále připravený sloužit Pánu a Pán také vždy hledá příležitost, jak sloužit oddanému. Pánu přináší větší potěšení, když Jeho čistý oddaný přijme výhodné postavení, ze kterého Mu dává pokyny, než když má sám nařizovat. Jelikož je to Pán, každý podléhá Jeho nařízením a nikdo nestojí nad Ním, aby Mu rozkazoval. Jakmile však zjistí, že Mu dává pokyny čistý oddaný, prožívá transcendentální radost, i když za všech okolností zůstává neselhávajícím Pánem.

Arjuna jakožto čistý oddaný Pána nechtěl bojovat proti svým bratrancům, ale Duryodhanova umíněnost a neochota přistoupit na jakékoliv mírové jednání ho donutila přijet na bitevní pole. Velmi si tedy přál zhlédnout přítomné vůdčí osobnosti. I když na bojišti mírová jednání nepřipadala v úvahu, chtěl tyto vůdce ještě vidět a přesvědčit se, do jaké míry jsou odhodlaní vést takovou nežádoucí válku.

Bylo veřejným tajemstvím, že Duryodhana připravoval spolu se svým otcem Dhṛtarāṣṭrou nekalé plány, aby se zmocnil království Pāṇḍuovců. Všichni, kteří se přidali na jeho stranu, tedy museli být stejného smýšlení, neboť „vrána k vráně sedá“. Arjuna je chtěl na bojišti před zahájením bitvy vidět, aby zjistil, o koho se jedná; neměl však v úmyslu jim nabízet mírové jednání. Pravda, chtěl je vidět také proto, aby odhadl sílu, které musel čelit, – i když si byl jistý vítězstvím, neboť Kṛṣṇa seděl po jeho boku.

V tomto verši se o Arjunovi mluví jako o Guḍākeśovi. Guḍākā znamená „spánek“ a ten, kdo dovede přemoci spánek, se nazývá guḍākeśa. Spánek také znamená nevědomost. Arjuna přemohl jak spánek, tak nevědomost díky svému přátelství s Kṛṣṇou. Jako Kṛṣṇův velký oddaný nemohl na Kṛṣṇu ani na okamžik zapomenout, neboť to je pro oddaného přirozené. Oddaný Pána nemůže nikdy přestat myslet na Kṛṣṇovo jméno, podobu, vlastnosti a zábavy; ani v době bdění, ani když spí. Dovede přemoci spánek i nevědomost jednoduše tím, že neustále myslí na Kṛṣṇu. Tento stav se nazývá vědomí Kṛṣṇy neboli samādhi. Kṛṣṇa jakožto Hṛṣīkeśa, Pán smyslů a mysli každé živé bytosti, chápal, proč chce Arjuna postavit vůz mezi obě vojska. Udělal to tedy a pak pronesl následující slova.

Pán Kṛṣṇa jakožto Nadduše všech živých bytostí chápal, co se odehrávalo v Arjunově mysli. Slovo Hṛṣīkeśa v této souvislosti vyjadřuje, že věděl všechno. To, že Arjunu oslovil Pārtho („synu Kuntī, Pṛthy“), je také důležité. Chtěl mu přátelsky oznámit, že úlohu jeho vozataje přijal z toho důvodu, že Arjuna byl synem Pṛthy, sestry Jeho otce Vasudevy. A co tím Kṛṣṇa mínil, když Arjunovi řekl „pohleď na Kuruovce“? Chtěl snad Arjuna v tu chvíli se vším přestat a nebojovat? Něco takového by Kṛṣṇa od syna své tety Pṛthy rozhodně neočekával. Přátelským žertem tak předpověděl Arjunovo rozpoložení mysli.

Arjuna spatřil na bojišti nejrůznější příbuzné. Viděl Bhūriśravu a další, kteří byli vrstevníky jeho otce; dědy Bhīṣmu a Somadattu; učitele, jako byli Droṇācārya a Kṛpācārya; strýce z matčiny strany, jako například Śalyu a Śakuniho; Duryodhanu a další bratry; syny, jako byl Lakṣmana; přátele, jako byl Aśvatthāmā; příznivce, jako například Kṛtavarmu, a tak dále. Viděl také armády, ve kterých měl mnoho přátel.

Člověk s ryzí oddaností Pánu má všechny dobré vlastnosti božských osob či polobohů, zatímco neoddaný božské vlastnosti postrádá – bez ohledu na to, jak je hmotně pokročilý na základě vzdělání a kultury. Proto když Arjuna na bojišti spatřil své příbuzné a přátele, kteří se rozhodli spolu bojovat, přemohl ho soucit. Ke svým vojákům choval soucit od samého začátku, ale pocítil ho i vůči vojákům na opačné straně, neboť předvídal, že jejich smrt se blíží. A jak takto uvažoval, údy jeho těla se začaly chvět a vyschlo mu v ústech. Úplně užasl, když uviděl bojechtivost přítomných. K boji s ním se shromáždili takřka všichni jeho pokrevní příbuzní. To laskavý oddaný, jakým byl Arjuna, nemohl snést. Přestože se o tom zde nemluví, můžeme si snadno představit, že se mu nejen chvěly údy jeho těla a vysychala ústa, ale že také ze soucitu naříkal. To nebyly známky jeho slabosti, ale jeho citlivosti, která je charakteristická pro čistého oddaného Pána. Je řečeno:

„Ten, kdo je neochvějně oddaný Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Naopak ten, kdo není oddaným Pána, má jenom hmotné klady, které mnoho neznamenají. Je tomu tak proto, že setrvává na mentální úrovni a nevyhnutelně ho bude přitahovat pozlátko hmotné energie.“ (Bhāg. 5.18.12)

Třesení těla i ježení chlupů jsou dvojího druhu. K obojímu dochází buď při velké duchovní extázi, nebo z důvodu velkého hmotného strachu. Transcendentální realizaci žádný strach nedoprovází. Arjunovy příznaky v této situaci pocházejí z hmotného strachu, strachu o život. Tomu nasvědčují i ostatní příznaky – byl tak neklidný, že mu jeho slavný luk Gāṇḍīva vypadával z rukou, a jelikož jeho srdce planulo, pociťoval pálení kůže. Všechny tyto příznaky jsou důsledkem hmotného pojetí života.

Arjuna byl tak neklidný, že už nemohl na bojišti vydržet, a vinou této slabosti mysli zapomínal, kdo je. Do takového zmateného stavu se člověk dostává, když je nadmíru připoutaný k hmotným věcem. Bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt (Bhāg. 11.2.37) – takový strach a ztráta mentální rovnováhy se projevují u těch, kdo jsou příliš ovlivnění hmotnými podmínkami. Arjuna předvídal, že bitva přinese pouze bolestivé prohry – nebude šťastný, ani když nepřítele porazí. Důležitá jsou slova nimittāni a viparītāni. Jakmile člověk předvídá jen zklamání, uvažuje: „Proč tady vlastně jsem?“ Každý má zájem jen o sebe samotného a o svoje blaho a nikdo se nezajímá o Nejvyšší Já. Vůlí Kṛṣṇy Arjuna projevuje známky neznalosti skutečného vlastního zájmu. Skutečný vlastní zájem každého spočívá ve Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi. Podmíněná duše na to zapomíná, a proto trpí hmotnými bolestmi. Arjuna si myslel, že vítězství v bitvě mu přinese jen zármutek.

Podmíněné duše nevědí, že jejich vlastní zájem spočívá ve Viṣṇuovi (Kṛṣṇovi), a proto je přitahují tělesné vztahy a doufají, že díky nim budou šťastné. S těmito bludnými představami o životě zapomínají dokonce i na to, co vede k hmotnému štěstí. Zdá se, že Arjuna zapomněl i na mravní zásady kṣatriyů. Je řečeno, že dva druhy lidí – kṣatriya, který zahyne přímo na bojišti, a osoba žijící ve stavu odříkání, plně oddaná duchovnímu životu, – mohou vstoupit na Slunce, které je tak mocné a oslnivé. Arjuna nechce zabíjet ani své nepřátele, a už vůbec ne své příbuzné. Myslí si, že kdyby je zabil, nenašel by v životě žádné štěstí, a tak nechce bojovat, stejně jako sytý člověk nemá touhu vařit. Nyní se rozhoduje, že odejde do lesa a bude žít s pocitem marnosti v ústraní. Jako kṣatriya ale k životu potřebuje království, protože kṣatriyové nemohou dělat nic jiného než vládnout. Arjuna však žádné království nemá. Jeho jedinou možností, jak ho získat, je bojovat se svými bratranci a vydobýt zpět království zděděné po otci. To se mu však příčí. Myslí si tedy, že udělá nejlépe, když odejde do lesa a bude tam žít v osamění se svou frustrací.

Arjuna oslovuje Pána Kṛṣṇu Govindo, protože Kṛṣṇa je zdrojem veškeré radosti krav a smyslů. Použitím tohoto důležitého slova Arjuna naznačuje, že Kṛṣṇa by měl pochopit, co uspokojí Arjunovy smysly. Govinda tu však ve skutečnosti není proto, aby uspokojoval naše smysly. Když se ovšem my snažíme uspokojovat smysly Govindy, jsou naše smysly automaticky uspokojené. Každý hmotně orientovaný člověk si přeje uspokojovat své smysly a chce, aby mu k tomu Bůh dodával vše potřebné. Pán uspokojuje smysly živých bytostí natolik, nakolik si to zaslouží, ale to nemusí znamenat, že se jim splní vše, co si žádají. Bude-li však živá bytost postupovat opačným způsobem a bude se snažit uspokojit Govindovy smysly bez touhy po vlastním smyslovém uspokojení, pak se Jeho milostí všechny její touhy naplní. Arjunova hluboká náklonnost ke členům společnosti a vlastní rodiny se zde projevuje částečně kvůli tomu, že s nimi má přirozený soucit. Proto také nechce bojovat. Každý se rád pochlubí svým bohatstvím přátelům a příbuzným, ale Arjuna se obává, že všichni na bitevním poli zahynou a on se s nimi nebude moci o vítězstvím nabyté bohatství podělit. To je uvažování typické pro hmotný život. Transcendentální život je ale jiný. Oddaný se snaží vyplnit přání Pána, a tak je-li to Pánova vůle, může pro službu Jemu přijmout nejrůznější bohatství. A pokud si to Pán nepřeje, oddaný by neměl přijmout vůbec nic. Arjuna nechtěl zabít své příbuzné, a pokud byla jejich smrt nutná, přál si, aby je Kṛṣṇa zabil sám. V tuto chvíli ještě nevěděl, že Kṛṣṇa je zabil již předtím, než přišli na bitevní pole, a že on se má stát jen Kṛṣṇovým nástrojem. Tato skutečnost vyjde najevo v následujících kapitolách. Arjuna jakožto rozený oddaný Pána se nechtěl mstít svým ničemným bratrancům, jenže Pánovým plánem bylo, že musí být zabiti. Oddaný Pána se provinilcovi nemstí, ale Pán nestrpí žádné ničemné jednání namířené proti oddanému. Pán může odpustit osobě, která se provinila proti Němu, ale neodpouští nikomu, kdo ublížil Jeho oddaným. Proto byl pevně rozhodnutý darebáky zabít, přestože jim Arjuna chtěl odpustit.

Védy určují šest druhů agresorů: 1) ten, kdo podá jed; 2) ten, kdo zapálí dům; 3) ten, kdo zaútočí smrtonosnou zbraní; 4) ten, kdo plení majetek; 5) ten, kdo zabere cizí půdu, a 6) ten, kdo unese vdanou ženu. Tyto agresory je třeba neprodleně zabít, a není to žádný hřích. Každý obyčejný člověk by je zabil, ale Arjuna nebyl obyčejný člověk. Měl povahu světce, a podle toho s nimi chtěl také jednat. Takové svaté jednání ale kṣatriyovi nepřísluší. Zodpovědný státosprávce sice má být svatý, ale nikoliv zbabělý. Pán Rāma byl například takový světec, že i dnes lidé chtějí Rāmovo království (rāma-rājya), – přitom však nikdy neprojevil známky zbabělosti. Rāvaṇa byl agresor, protože unesl Rāmovu manželku Sītu, a Pán Rāma mu za to dal takové ponaučení, jaké nemá ve světové historii obdoby. Nicméně pokud jde o Arjunu, musíme vzít v úvahu, že nešlo o běžné agresory, ale o jeho děda, učitele, přátele, syny, vnuky a tak dále. Arjuna proto uvažoval, že by s nimi neměl jednat tak tvrdě, jak je to nutné u obyčejných agresorů. Kromě toho má světec odpouštět, a takové pokyny jsou pro světce důležitější než jakákoliv mimořádná politická situace. Arjuna považoval za lepší, když svým příbuzným na základě náboženství a svatého chování odpustí, než aby je z politických důvodů zabíjel. Neviděl smysl v zabíjení pro nějaké dočasné tělesné štěstí. Velká království ani radosti, které skýtají, koneckonců nejsou věčné. Proč by tedy měl zabíjením vlastních příbuzných ohrožovat svůj život a věčné osvobození? To, že Arjuna oslovil Kṛṣṇu Mādhavo, „manželi bohyně štěstí“, je v této souvislosti také významné. Chtěl tak Pána upozornit na to, že by ho jakožto manžel bohyně štěstí neměl pobízet k něčemu, co nakonec přinese neštěstí. Kṛṣṇa však nikdy nikomu neštěstí nepřináší, natož pak svým oddaným.

Kṣatriya nikdy neodmítá výzvu k boji či k hazardní hře. Arjuna tedy nemohl boj odmítnout, protože ho k němu Duryodhanova strana vyzvala. V této situaci uvažoval, že jeho soupeři sice mohou být slepí a nevidět následky této výzvy, ale on dokáže zlé následky předvídat, a tudíž nemůže takovou výzvu přijmout. Povinnost je závazná jen tehdy, pokud je její výsledek prospěšný, jinak ne. Po zvážení všech pro a proti se Arjuna rozhodl nebojovat.

Součástí společenského zřízení zvaného varṇāśrama je mnoho zásad daných náboženskou tradicí, které mají napomáhat tomu, aby se členové rodiny správně vyvíjeli a dosahovali duchovních hodnot. Zodpovědnost za zachování očistných obřadů, které začínají zrozením a končí smrtí, nesou starší členové rodiny. Pokud však zemřou, hrozí nebezpečí, že tyto rodinné očistné tradice budou přerušeny a zbývající mladší členové rodiny si osvojí bezbožné návyky, čímž ztratí možnost získat duchovní osvobození. Starší členové rodiny se proto nesmí za žádných okolností zabíjet.

Dobré obyvatelstvo v lidské společnosti je základem míru, blahobytu a duchovního pokroku. Náboženské zásady varṇāśramy byly sestavené tak, aby ve společnosti převládali lidé s dobrými vlastnostmi. To zajistí celkový duchovní pokrok státu a komunity. Takové obyvatelstvo závisí na cudnosti a věrnosti žen. Tak jako se děti lehce nechají svést, ženy mají také blízko k poklesnutí. Děti i ženy proto potřebují, aby jim starší členové rodiny zajišťovali ochranu. Když budou ženy zaměstnané různými náboženskými činnostmi, nebude je to svádět k cizoložství. Podle Cāṇakyi Paṇḍita nejsou ženy všeobecně příliš inteligentní, a proto se jim nedá věřit. Měly by se tedy stále věnovat různým náboženským činnostem podle rodinných tradic, a tak se díky jejich cudnosti a oddanosti mohou rodit lidé s dobrými vlastnostmi, způsobilí zapojit se do varṇāśramy. Když se však tato varṇāśrama-dharma rozpadne, ženy si přirozeně začínají dělat, co chtějí, a volně se stýkají s muži, načež se šíří cizoložství i za cenu toho, že se rodí nežádoucí obyvatelstvo. Také nezodpovědní muži podněcují cizoložství ve společnosti, a záplava nechtěných dětí tak přináší hrozbu války a epidemií.

Podle zásad plodonosného jednání je třeba pravidelně obětovat jídlo a vodu předkům rodiny. Tato oběť se provádí skrze uctívání Viṣṇua, neboť jedení zbytků jídla obětovaného Viṣṇuovi zbavuje následků všemožných hříchů. Předkové mohou někdy trpět různými reakcemi za své hříšné činy a někteří dokonce ani nemohou dostat hrubohmotné tělo a jsou nuceni zůstat v subtilních tělech duchů. Když jim tedy potomci předkládají prasādam neboli zbytky obětovaného jídla, předky to vysvobodí z těl duchů či jiných nešťastných podmínek. Pomoc předkům je rodinnou tradicí a pro ty, kdo nevykonávají oddanou službu, jsou tyto obřady povinné. Oddaný je nemusí pořádat, protože samotnou oddanou službou může vysvobodit tisíce předků a zbavit je utrpení všeho druhu. V Bhāgavatamu (11.5.41) je řečeno:

„Ten, kdo se vzdal veškerých povinností a přijal útočiště u lotosových nohou Mukundy, dárce osvobození, a vydal se touto cestou se vší vážností, nemá žádné závazky vůči polobohům, mudrcům, dalším živým bytostem, rodině, lidstvu ani předkům.“ Vykonáváním oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství jsou tyto povinnosti automaticky splněné.

Rozdělení lidské společnosti na čtyři třídy společně s činnostmi pro blaho rodiny, jak je ustanovuje zřízení zvané sanātana-dharma neboli varṇāśrama-dharma, dávají člověku možnost dosáhnout konečného osvobození. Když tedy nezodpovědní vůdcové společnosti tyto tradice naruší, ve společnosti nastane zmatek, jehož následkem lidé zapomínají na cíl života – na Viṣṇua. Takoví vůdcové jsou slepí, a lidé, kteří je následují, nevyhnutelně skončí ve velkém chaosu.

Arjuna nezakládá svůj argument na vlastních zkušenostech, ale na tom, co vyslechl od znalých. To je způsob, jak získat pravé poznání. Skutečného poznání nelze dosáhnout bez pomoci správné osoby, která ho již má. Varṇāśrama zahrnuje systém, podle něhož musí člověk před smrtí odčinit své hříchy. Ten, kdo neustále jedná hříšně, musí podstoupit proces odčinění zvaný prāyaścitta. Pokud ho nepodstoupí, dostane se za své hříšné činnosti na pekelné planety, kde bude žít v utrpení.

Člověk poháněný sobeckými motivy může být svolný i k takovým hříchům, jako je zabití vlastního bratra, otce či matky. Historie dokládá mnoho takových případů. Arjuna jakožto šlechetný oddaný Pána si je však vždy vědomý morálních zásad, a proto si dává pozor, aby se takovým činům vyhnul.

Podle bojových zásad kṣatriyů je zvykem, že na neozbrojeného nepřítele a na toho, kdo nechce bojovat, se neútočí. Arjuna se však rozhodl, že nebude bojovat, i kdyby ho v takovém stavu nepřítel přesto napadl. V této chvíli ho nezajímalo, jak dalece byli jeho protivníci odhodlaní k boji. To vše svědčí o tom, že měl dobré srdce, což je přirozené pro velkého oddaného Pána.

Arjuna vstal, když ve válečném voze pozoroval postavení svého nepřítele, ale potom se ho zmocnil takový žal, že opět usedl a odložil luk i šípy. Taková laskavá osoba, jež má dobré srdce a oddaně slouží Pánu, je způsobilá obdržet poznání o vlastním já.