Vykonávání obřadu jménem Puṁsavana

Oddaný ví, jak ocenit Nejvyšší Osobnost Božství.

“Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, je dokonalý a úplný. Jelikož je naprosto dokonalý, všechny emanace z Něho — jako například tento fenomenální svět — jsou dokonale vybaveny jako úplné celky. Vše, co je vytvořené z úplného celku, je samo o sobě také úplné. Jelikož je Pán úplným celkem, zůstává v dokonalé rovnováze, třebaže z Něho emanuje tolik úplných jednotek.” Proto je třeba přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán, který je úplný, dodá vše, co bude oddaný potřebovat (teṣāṁ nityābhiyuktānāṁ yoga-kṣemaṁ vahāmy aham). Čistý oddaný proto Pána nikdy o nic nežádá. Jen Mu skládá uctivé poklony a Pán je připravený přijmout vše, co oddaný dokáže obstarat pro Jeho uctívání; dokonce i lístek, květinu, ovoce či vodu (patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam). Není nutné vynakládat nepřirozené úsilí. Lépe je žít jednoduše a s uctivými poklonami Pánu nabízet cokoliv, co dokážeme zajistit. Pán je plně schopen požehnat oddanému veškerým bohatstvím.

Slova tato 'si bhagavān prabhuḥ zde znamenají: “Proto jsi Nejvyšší Osobností Božství, Pánem všech.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, v plné míře oplývá všemi šesti vznešenými vlastnostmi a navíc je nesmírně laskavý ke Svému oddanému. I když je úplný Sám v Sobě, chce, aby se Mu všechny živé bytosti odevzdaly, a mohly Mu tak sloužit. To Ho uspokojuje. Třebaže je úplný Sám v Sobě, těší Ho, když Mu Jeho oddaný s oddaností obětuje lístek, květinu, ovoce či vodu (patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam). Někdy Pán — jako dítě matky Yaśody — žádá Svého oddaného o jídlo, jako kdyby měl velký hlad. Někdy říká Svému oddanému ve snu, že Jeho chrám a zahrada jsou už velice staré a zanedbané a že se v nich necítí příliš dobře, a požádá ho tak, aby je opravil a zvelebil. Někdy je zahrabaný v zemi a žádá Svého oddaného, aby Ho vysvobodil, jako kdyby se nedokázal dostat ven Sám. Někdy Svého oddaného žádá, aby kázal Jeho slávu po celém světě, i když On jediný je plně schopen zhostit se tohoto úkolu. Přestože Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, oplývá veškerým majetkem a je soběstačný, spoléhá se na Své oddané. Vztah Pána a Jeho oddaných je tedy nesmírně důvěrný. Jedině oddaný dokáže vnímat, jak se Pán ve vykonání určité činnosti spoléhá na Svého oddaného, přestože je úplný Sám v Sobě. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (11.33), kde Pán říká Arjunovi: nimitta-mātraṁ bhava savyasācin — “Ó Arjuno, buď pouze nástrojem v boji.” Pán Kṛṣṇa mohl zvítězit v bitvě na Kurukṣetře Sám, ale přesto podnítil Svého oddaného Arjunu, aby bojoval a stal se příčinou vítězství. Śrī Caitanya Mahāprabhu měl také všechny schopnosti potřebné pro rozšíření Svého jména a poselství po celém světě, ale přesto se ve vykonání tohoto úkolu spolehl na Svého oddaného. Nejdůležitějším aspektem soběstačnosti Nejvyššího Pána — s ohledem na všechny tyto skutečnosti — je to, že se spoléhá na Své oddané. To se nazývá Jeho bezpříčinná milost. Oddaný, který prostřednictvím realizace vnímá tuto bezpříčinnou milost Nejvyšší Osobnosti Božství, dokáže pochopit postavení pána a služebníka.

Pán má rozmanité energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Matka Lakṣmī, bohyně štěstí, je energie, která je Mu velice drahá, a proto je zde oslovena mahā-māye. Slovo māyā znamená śakti. Pán Viṣṇu, Nejvyšší, nemůže projevit Svou moc všude bez Své hlavní energie. Je řečeno: śakti śaktimān abheda — síla a její vlastník se od sebe neliší. Matka Lakṣmī, bohyně štěstí, je tedy stálou společnicí Pána Viṣṇua; zůstávají trvale spolu. Člověk si nemůže doma udržovat Lakṣmī bez Pána Viṣṇua. Myslet si, že je to možné, je velice nebezpečné. Přechovávat Lakṣmī neboli bohatství Pána a nesloužit přitom Pánu je vždy nebezpečné, protože pak se Lakṣmī stává iluzorní energií. S Pánem Viṣṇuem je však Lakṣmī duchovní energie.

Tato mantra je velice důležitá. Každý, kdo uctívá Božstva, by měl recitovat výše uvedenou mantru, začínající slovy oṁ namo bhagavate mahā-puruṣāya.

Lakṣmī-Nārāyaṇa — Pán Viṣṇu a matka Lakṣmī — neustále sídlí v srdci každého (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). Neoddaní však nechápou, že Pán Viṣṇu se Svou věčnou manželkou Lakṣmī setrvává v srdcích všech živých bytostí, a proto nejsou obdařeni Viṣṇuovým bohatstvím. Lidé nemající zábrany někdy nazývají chudého člověka daridra-nārāyaṇem, “chudým Nārāyaṇem”. To je vrcholně nevědecké. Pán Viṣṇu a Lakṣmī vždy sídlí v srdci každého, ale to neznamená, že každý je Nārāyaṇa; zvláště ne ti, kdo jsou chudí. Používat tento termín ve spojení s Nārāyaṇem je nanejvýš odporné. Nārāyaṇa nikdy nezchudne, a proto Ho nelze nikdy nazvat daridra-nārāyaṇa. I když je nepochybné, že sídlí v srdci každého, není chudý ani zámožný. Jedině lidé, kteří nemají žádné zábrany a neznají Jeho bohatství, se Ho snaží poznamenat chudobou.

Madhvācārya, ācārya Tattvavādīch, vysvětluje tento verš následujícím způsobem: “O Viṣṇuovi je zde řečeno, že je zosobněnou yajñou, a o matce Lakṣmī, že ztělesňuje duchovní činnosti a je původní podobou uctívání. Společně představují duchovní činnosti a Nadduši všech yajñí. Pán Viṣṇu je Nadduší dokonce i Lakṣmīdevī, ale nikdo nemůže být Nadduší Pána Viṣṇua, neboť On Samotný je duchovní Nadduší všech.”

Podle Madhvācāryi existují dva faktory neboli dvě tattvy, z nichž jedna je nezávislá a druhá závislá. První tattvou je Nejvyšší Pán, Viṣṇu, a druhou je jīva-tattva. Lakṣmīdevī závisí na Pánu Viṣṇuovi, a jako taková je někdy započítávána mezi jīvy. Gauḍīya-vaiṣṇavové ovšem popisují Lakṣmīdevī v souladu s následujícími dvěma verši z Prameya-ratnāvalī od Baladeva Vidyābhūṣaṇy. První verš je citát z Viṣṇu Purāṇy.

“Ó nejlepší z brāhmaṇů, Lakṣmījī je stálou společnicí Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, a proto je zvána anapāyinī. Je matkou všeho stvoření. Stejně jako je všeprostupující Pán Viṣṇu, je všeprostupující i Jeho duchovní energie, matka Lakṣmī.’ Pán Viṣṇu má tři základní energie—vnitřní, vnější a okrajovou. Śrī Caitanya Mahāprabhu uznává parā-śakti, duchovní energii Pána, za totožnou s Pánem. I ona je proto zahrnuta do nezávislé viṣṇu-tattvy.”

V komentáři k Prameya-ratnāvalī zvaném Kānti-mālā je řečeno: nanu kvacit nitya-mukta-jīvatvaṁ lakṣmyāḥ svīkṛtaṁ, tatrāha, — prāheti. nityaiveti padye sarva-vyāpti-kathanena kalā-kāṣṭhety ādi-padya-dvaye, śuddho 'pīty uktā ca mahāprabhunā sva-śiṣyān prati lakṣmyā bhagavad-advaitam upadiṣṭam. kvacid yat tasyās tu dvaitam uktaṁ, tat tu tad-āviṣṭa-nitya-mukta-jīvam ādāya saṅgatamas tu. “I když některé autoritativní vaiṣṇavské učednické posloupnosti započítávají bohyni štěstí mezi věčně osvobozené živé bytosti (jīvy) na Vaikuṇṭě, Śrī Caitanya Mahāprabhu v souladu s výrokem Viṣṇu Purāṇy označil Lakṣmī za totožnou s viṣṇu-tattvou. Správný závěr je takový, že popisy Lakṣmī jako lišící se od Viṣṇua se týkají situace, kdy je nějaká věčně osvobozená živá bytost obdařena vlastnostmi Lakṣmī; nevztahují se na matku Lakṣmī coby věčnou choť Pána Viṣṇua.”

Rodinný vztah mezi manželi má být ustanovený duchovním způsobem, podle výše uvedeného procesu.

Vztah mezi manželi je pevně ustanovený, je-li žena věrná a její manžel upřímný. Pak dokonce i v případě, že manželka — která je slabší — nemůže vykonávat oddanou službu se svým mužem, bude přesto sdílet polovinu jeho činností, je-li upřímná a počestná.

V Bengálsku je dodnes považována za šťastlivou žena, která žije se svým manželem po dlouhou dobu. Ženy si obvykle přejí dobrého manžela, děti a domov, prosperitu, bohatství a tak dále. Jak oznamuje tento verš, žena i muž získají všechna tato vytoužená požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství. Díky vykonávání tohoto konkrétního druhu slibu (vrata) tak budou muž i žena, kteří si jsou vědomi Kṛṣṇy, v tomto hmotném světě šťastní a díky svému vědomí Kṛṣṇy dosáhnou duchovního světa.