Karma-yoga

V předchozí kapitole popsal Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, velmi podrobně povahu duše, aby zachránil svého důvěrného přítele Arjunu z oceánu hmotného smutku. A doporučil cestu realizace: buddhi-yogu neboli vědomí Kṛṣṇy. Někteří lidé si pletou vědomí Kṛṣṇy s nečinností a s tímto špatným pochopením odcházejí do ústraní, aby si tam plně uvědomili Kṛṣṇu pouhým opakováním Jeho svatého jména. Bez průpravy ve filozofii vědomí Kṛṣṇy se ale zpívání Kṛṣṇova svatého jména v ústraní nedoporučuje, neboť tak může člověk získat jen laciný obdiv nevinné veřejnosti. I Arjuna si myslel, že vědomí Kṛṣṇy čili buddhi-yoga – používání inteligence k rozvoji duchovního poznání – znamená zanechat aktivního života a někde v ústraní podstupovat askezi. Jinými slovy, pod zástěrkou uvědomování si Kṛṣṇy se chtěl šikovně vyhnout boji. Protože však byl upřímným žákem, předložil svůj nápad svému učiteli k posouzení a zeptal se Kṛṣṇy, jaký postup pro něho bude nejlepší. V odpověď na to mu Pán Kṛṣṇa v této třetí kapitole podrobně vysvětlil karma-yogu neboli jednání s vědomím Kṛṣṇy.

Předcházející kapitola, která byla úvodem do Bhagavad-gīty, vysvětlila mnoho různých cest, jako je sāṅkhya-yoga, buddhi-yoga, ovládání smyslů pomocí inteligence, jednání bez touhy po plodech, jakož i postavení začátečníka. To všechno bylo promíchané. Byl potřeba jednoznačný návod, jak jednat se správným porozuměním. Proto chtěl Arjuna tato zdánlivě rozporuplná témata vyjasnit, aby je každý obyčejný člověk mohl přijmout, aniž by si je špatně vykládal. Kṛṣṇa neměl v úmyslu mást Arjunu nějakými slovními hříčkami, ale Arjuna nevěděl, jak má uplatnit metodu uvědomování si Kṛṣṇy – zda nečinností, nebo aktivní službou. Svými otázkami tedy objasňuje cestu vědomí Kṛṣṇy všem studentům, kteří si doopravdy přejí porozumět tajemství Bhagavad-gīty.

Ve 39. verši druhé kapitoly hovořil Pán Kṛṣṇa o dvou metodách – sāṅkhya-yoze a karma-yoze neboli buddhi-yoze. Nyní přidává ještě jasnější vysvětlení téhož. Sāṅkhya-yoga neboli analytické studium povahy duše a hmoty je tu pro lidi, kteří rádi spekulují a chtějí mít poznání založené na pokusech, pozorování a filozofických závěrech. Druhou kategorii tvoří lidé, kteří jednají s vědomím Kṛṣṇy, což popisuje 61. verš druhé kapitoly. Ve verši 39 Pán rovněž vysvětlil, že jednáním podle zásad buddhi-yogy neboli vědomí Kṛṣṇy se člověk může zbavit pout svých činů, a dále prohlásil, že tato metoda nemá žádné nedostatky. Ještě jasněji to líčí 61. verš – buddhi-yoga znamená úplně záviset na Nejvyšším (neboli konkrétněji na Kṛṣṇovi); tak se dají snadno ovládnout všechny smysly. Obě jógy jsou tedy vzájemně propojené, stejně jako náboženství a filozofie. Náboženství bez filozofie je sentiment nebo někdy až fanatismus, zatímco filozofie bez náboženství je mentální spekulace. Konečným cílem je Kṛṣṇa, protože filozofové, kteří upřímně hledají Absolutní Pravdu, také nakonec dojdou k vědomí Kṛṣṇy. To je rovněž uvedeno v Bhagavad-gītě. Jde o to, pochopit skutečné postavení individuální duše ve vztahu k Nejvyšší Duši. Nepřímou metodou je filozofická spekulace, která umožňuje postupně dospět na úroveň vědomí Kṛṣṇy, zatímco druhá metoda všechno přímo spojuje s Kṛṣṇou na základě vědomí Kṛṣṇy. Z těchto dvou je cesta vědomí Kṛṣṇy lepší, protože nezávisí na očišťování smyslů pomocí filozofického uvažování. Metoda rozvoje vědomí Kṛṣṇy je očistná sama o sobě, a jelikož je přímou oddanou službou, je zároveň snadná i vznešená.

Stav odříkání může člověk přijmout tehdy, když se očistil plněním předepsaných povinností. Jejich účelem je právě očistit srdce materialistických lidí. Nikdo nemůže dosáhnout úspěchu tím, že předčasně přijme čtvrtý životní stav (sannyās), aniž by byl očištěný. Podle empirických filozofů stačí přijmout sannyās čili zanechat plodonosných činností, a člověk se okamžitě vyrovná Nārāyaṇovi. S tím ale Pán Kṛṣṇa nesouhlasí. Sannyās bez očisty srdce působí jen rozruch ve společnosti. Když se ovšem někdo začne věnovat transcendentální službě Pánu (buddhi-yoze), Pán přijme vše, čeho v tomto úsilí dosáhne, i kdyby neplnil své předepsané povinnosti. Sv-alpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt. Sebemenší snaha řídit se touto zásadou umožní člověku překonat velké potíže.

Být stále aktivní je povahou duše, a to nejenom ve vtěleném stavu. Bez duše se hmotné tělo ani nepohne. Tělo je jen neživý nástroj ovládaný duší, která je vždy aktivní a která se ani na okamžik nezastaví. Proto musí být zapojená do příznivých činností spojených s vědomím Kṛṣṇy, neboť jinak ji zaměstná iluzorní energie. Ve styku s hmotnou energií je duše ovlivněná hmotnými kvalitami, a aby se od takových vazeb očistila, musí plnit povinnosti předepsané v śāstrách. Pokud ale zastává svou přirozenou úlohu, při které si je vědomá Kṛṣṇy, pak vše, co dělá, je pro ni prospěšné. Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.17) to potvrzuje:

„Pokud se někdo vydá cestou vědomí Kṛṣṇy, pak i kdyby neplnil povinnosti předepsané v śāstrách nebo nevykonával oddanou službu správně, či dokonce kdyby odpadl, nic neztratí a nic zlého se mu za to nestane. Co je naproti tomu člověku platné, když se řídí všemi pokyny śāster určenými k očištění, ale neuvědomuje si Kṛṣṇu?“ Očista je nezbytná k tomu, aby si člověk mohl být vědomý Kṛṣṇy. Sannyās a všechny ostatní očistné procesy tedy jen pomáhají k dosažení konečného cíle – vědomí Kṛṣṇy, bez něhož je každá snaha marná.

Mnoho pokrytců odmítá jednat s vědomím Kṛṣṇy a předstírají meditaci, ale přitom myslí na smyslový požitek. Někdy také vykládají suchou filozofii, aby obelhali své intelektuálně založené následovníky, ale podle tohoto verše jsou to ti největší podvodníci. Smyslový požitek může člověk vyhledávat v jakémkoliv společenském postavení, ale pokud dodržuje pravidla platná pro jeho stav, může se tak postupně očišťovat. Avšak toho, kdo předstírá, že je jógí, zatímco ve skutečnosti hledá předměty smyslového požitku, je třeba znát jako největšího podvodníka, i když někdy vykládá filozofii. Poznání takového hříšného člověka nemá vůbec žádnou hodnotu, protože působením Pánovy iluzorní energie bude neúčinné. Mysl takového pokrytce zůstává nečistá, a jeho předvádění jógové meditace proto nemá žádný význam.

Než aby se člověk stal pseudotranscendentalistou s vidinou svévolného života plného smyslových požitků, je mnohem lepší, když zůstane u svého zaměstnání a přitom se bude snažit naplnit smysl života, kterým je vyprostit se z hmotných pout a vejít do Božího království. Naším prvořadým zájmem, svārtha-gati, je dospět k Viṣṇuovi. Celé varṇāśramské zřízení je naplánované tak, aby nám pomohlo dosáhnout tohoto životního cíle. I ten, kdo vede rodinný život, může dospět k tomuto cíli usměrněnou službou s vědomím Kṛṣṇy. Pokrok na cestě seberealizace může dělat tak, že bude žít usměrněným životem podle pokynů śāster a bez ulpívání bude pokračovat ve svém zaměstnání. Upřímný člověk, který jde touto cestou, je na tom mnohem lépe než nějaký pokrytec, který vystavuje na odiv atrapu duchovního života, aby oklamal nevinnou veřejnost. Poctivý metař je daleko lepší než meditující šarlatán, který si svou meditací jen vydělává na živobytí.

Je mnoho nepravých asketů, kteří předstírají, že navzdory vznešenému původu a úspěšné kariéře obětovali všechno rozvoji duchovního života. Pán Kṛṣṇa nechtěl, aby se Arjuna stal takovým pokrytcem. Naopak si přál, aby Arjuna konal své předepsané povinnosti, náležící kṣatriyům. Arjuna byl ženatý muž a vojevůdce, a proto bylo pro něho lepší zůstat v tomto postavení a plnit své příslušné náboženské povinnosti. Takové jednání postupně očistí srdce světského člověka od hmotného znečištění. Takzvané odříkání s vidinou živobytí rozhodně neschvaluje ani Pán, ani žádné náboženské písmo. Člověk musí přece jen něco dělat, aby udržel duši a tělo pohromadě. Neměl by se zříkat činnosti z rozmaru, aniž by očistil své materialistické sklony. Každý, kdo je v hmotném světě, má nečisté sklony panovat hmotné přírodě neboli uspokojovat své smysly. Těchto nečistých sklonů je třeba se zbavit. Dokud to člověk neudělá vykonáváním předepsaných povinností, v žádném případě by se neměl snažit stát takzvaným transcendentalistou, který žije na úkor druhých.

Jelikož člověk musí být činný, už jen aby udržel tělo při životě, každý má za tím účelem předepsané určité povinnosti, podle jeho společenského postavení a jeho vlastností. Yajña znamená „Pán Viṣṇu“ i „oběť“. Všechny obětní obřady jsou také určené k uspokojení Pána Viṣṇua. Ve Védách stojí: yajño vai viṣṇuḥ. Jinými slovy, když někdo vykonává předepsané yajñi, slouží tím stejnému účelu, jako když přímo slouží Pánu Viṣṇuovi. Vědomí Kṛṣṇy je tedy prováděním yajñi, které předepisuje tento verš. Varṇāśramské zřízení je rovněž zaměřené na uspokojení Pána Viṣṇua. Varṇāśramācāravatā puruṣeṇa paraḥ pumān/viṣṇur ārādhyate. (Viṣṇu Purāṇa 3.8.8)

Každý tedy musí dělat to, co uspokojuje Viṣṇua. Cokoliv jiného se v tomto hmotném světě dělá, vede do zajetí, neboť dobré i špatné činy přinášejí následky a každý následek jejich konatele spoutává. Proto musí člověk jednat s vědomím Kṛṣṇy, aby uspokojil Kṛṣṇu (Viṣṇua), a při takovém jednání je osvobozený. Takto jednat je velké umění a na počátku tohoto procesu je zapotřebí zkušeného vedení. Člověk by se tedy měl aktivně snažit pod zkušeným vedením Kṛṣṇova oddaného nebo podle osobních pokynů samotného Pána Kṛṣṇy (jak se poštěstilo Arjunovi). Nic by neměl dělat pro svůj smyslový požitek, ale všechno pro potěšení Kṛṣṇy. Takové jednání ho nejen ochrání před následky jeho činů, ale také ho postupně dovede k transcendentální láskyplné službě Pánu, která jediná mu umožní vejít do Božího království.

Hmotným stvořením dává Pán tvorstva (Viṣṇu) podmíněným duším příležitost vrátit se domů, zpátky k Bohu. Všechny živé bytosti v hmotném stvoření jsou podmíněné hmotnou přírodou, protože zapomněly na svůj vztah k Viṣṇuovi či Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, Védy nám mají pomoci tento věčný vztah poznat: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Pán říká, že poznání Jeho je cílem Véd. Ve védských hymnech stojí: patiṁ viśvasyātmeśvaram. Pánem všech živých bytostí je tedy Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Rovněž ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.4.20) popisuje Śrīla Śukadeva Gosvāmī Pána mnoha způsoby jako patiho:

Prajā-pati je Pán Viṣṇu, který je Pánem všech živých tvorů, všech světů a veškeré krásy a je také ochráncem všech. Pán stvořil tento hmotný svět, aby podmíněným duším umožnil naučit se vykonávat yajñi (oběti) pro Jeho uspokojení a aby tak mohly žít v hmotném světě šťastně a klidně a po opuštění současného hmotného těla mohly vejít do Božího království. To je Pánův plán pro podmíněné duše. Konáním yajñi podmíněné duše postupně dospívají k vědomí Kṛṣṇy a získávají všechny božské vlastnosti. Pro tento věk Kali doporučují védská písma saṅkīrtana-yajñu (zpívání Božích jmen). Tento transcendentální systém pro osvobození všech lidí žijících ve věku Kali zavedl Pán Caitanya. Saṅkīrtana-yajña a vědomí Kṛṣṇy jdou dobře dohromady. O Pánu Kṛṣṇovi, který přišel (jako Pán Caitanya) v podobě oddaného, je následující zmínka ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32), s výslovným odkazem na saṅkīrtana-yajñu:

„V tomto věku Kali budou lidé, kteří jsou obdaření dostatečnou inteligencí, uctívat Pána doprovázeného svými společníky vykonáváním saṅkīrtana-yajñi.“ Jiné druhy yajñi předepsané ve védské literatuře není jednoduché v tomto věku Kali vykonávat, ale saṅkīrtana-yajña je snadná a vznešená metoda pro všechny účely, doporučená i v Bhagavad-gītě (9.14).

Polobozi jsou zmocněnými správci hmotného dění. Dodávání vzduchu, světla, vody a všech ostatních darů nezbytných pro život každé živé bytosti má na starosti těchto nesčetně mnoho pomocníků Nejvyšší Osobnosti Božství, kteří přebývají v různých částech Pánova těla. Jejich spokojenost či nespokojenost závisí na tom, jak lidé vykonávají yajñi. Některé yajñi jsou určené k uspokojení určitých polobohů, ale i při nich je jako hlavní příjemce oběti uctíván Pán Viṣṇu. To, že sám Kṛṣṇa je příjemcem všech druhů yajñí, je také uvedené v Bhagavad-gītě: bhoktāraṁ yajña-tapasām. Hlavním účelem všech yajñí je tedy konečná spokojenost yajña-patiho. Jsou-li oběti vykonávané dokonale, polobozi, kteří se starají o dodávání různých potřeb, jsou přirozeně spokojení, a pak není nedostatek přírodních produktů.

Vykonávání yajñí s sebou přináší mnoho výhod, které vrcholí vysvobozením z hmotného zajetí. Ve Védách (Chāndogya Upaniṣad 7.26.2) stojí, že oběti očišťují všechny činnosti: āhāra-śuddhau sattva-śuddhiḥ sattva-śuddhau dhruvā smṛtiḥ smṛti-lambhe sarva-granthīnāṁ vipramokṣaḥ. Yajñou se posvěcuje naše jídlo, jedením posvěceného jídla očišťujeme svou existenci, očištěním existence se posvěcují jemnější tkáně mozku a tím se posvěcuje paměť, což nám dává možnost myslet na cestu osvobození. To vše dohromady vede k vědomí Kṛṣṇy, které v dnešní společnosti tolik chybí.

Polobozi jsou dodavatelé nezbytností, kteří jednají z pověření Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je lidé musí uspokojovat vykonáváním předepsaných yajñí. Védy předepisují různé druhy yajñí pro různé polobohy, ale jejich konečným příjemcem je Nejvyšší Osobnost Božství. Oběti polobohům jsou doporučené těm, kdo nechápou totožnost Osobnosti Božství. Podle různých hmotných vlastností jednotlivých lidí Védy doporučují různé druhy yajñí. I uctívání různých polobohů se zakládá na této zásadě – odpovídá různým kvalitám. Například těm, kdo jedí maso, je doporučeno uctívat bohyni Kālī, děsivou podobu hmotné přírody, které mají zvířata obětovat. Lidem na úrovni kvality dobra se ovšem doporučuje transcendentální uctívání Viṣṇua. Konečným účelem všech yajñí je postupně pozvednout člověka do transcendentálního postavení. Obyčejní lidé musí provádět aspoň pět yajñí, zvaných pañca-mahā-yajña.

Měli bychom vědět, že všechno, co lidská společnost potřebuje, dostává od polobohů, kteří zastupují Pána. Nikdo nemůže nic z toho vyrobit. Vezměme například všechny potraviny, kterými se lidé živí: obilí, ovoce, zeleninu, mléko a cukr pro ty, kdo udržují kvalitu dobra, a rovněž maso a další potravu pro nevegetariány – nic z toho lidé nevyrobí. Dále vezměme teplo, světlo, vodu a vzduch, které jsou také nezbytné k životu, – ani ty nelze vyrobit lidskou snahou. Jen díky Nejvyššímu Pánu máme dostatek slunečního a měsíčního svitu, deště a vánku, bez kterých nemůže nikdo žít. Náš život jednoznačně závisí na dodávkách od Pána. Dokonce i pro naše průmyslové podniky potřebujeme mnoho surovin: rudy, síru, rtuť, mangan a mnoho dalších nepostradatelných látek. Všechno nám dodávají Pánovi zástupci, abychom to náležitě používali k zachování našeho zdraví a sil za účelem seberealizace, která nás dovede ke konečnému cíli života – k vysvobození z hmotného boje o přežití. Tohoto životního cíle se dosahuje vykonáváním yajñí. Jestliže zapomínáme na smysl lidského života a přijímáme dodávky od zástupců Pána jen pro uspokojování svých smyslů a čím dál víc se zaplétáme v hmotné existenci, což není účelem stvoření, stávají se z nás zloději, a proto nás čekají tresty podle zákonů hmotné přírody. Společnost zlodějů nemůže být nikdy šťastná, jelikož nemá v životě žádný cíl. Materialističtí zloději postrádají konečný cíl života. Zaměřují se jenom na smyslový požitek a ani nevědí, jak vykonávat yajñi. Pán Caitanya ovšem zavedl tu nejsnadnější yajñu, saṅkīrtana-yajñu, kterou může provádět každý na světě, kdo přijme zásady vědomí Kṛṣṇy.

Oddaní Nejvyššího Pána Viṣṇua neboli ti, kteří jsou si vědomí Kṛṣṇy, se nazývají santové a neustále chovají Pána v lásce. To popisuje Brahma-saṁhitā (5.38): premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti. Santové mají trvalou smlouvu lásky s Nejvyšší Osobností Božství, Govindou (který dává všechnu radost), Mukundou (který dává osvobození) či Kṛṣṇou (nejpřitažlivějším), a tak nejedí nic, aniž by to nejdřív obětovali Jemu. Proto stále provádějí yajñi různými způsoby oddané služby, jako je śravaṇam, kīrtanam, smaraṇam, arcanam a tak dále, a díky tomu je neznečišťuje hříšné prostředí v hmotném světě. Jiní, kteří připravují jídlo sami pro sebe, pro smyslový požitek, jsou nejen zloději, ale také jedí hříchy všeho druhu. Jak může být někdo šťastný, když je zloděj a hříšník? To nejde. Aby lidé mohli být po všech stránkách šťastní, musí se naučit ten nejsnadnější proces saṅkīrtana-yajñi, při kterém si budou plně vědomí Kṛṣṇy. Jinak na světě nemůže být mír ani štěstí.

Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa, který je význačným autorem komentáře k Bhagavad-gītě, napsal: ye indrādy-aṅgatayāvasthitaṁ yajñaṁ sarveśvaraṁ viṣṇum abhyarcya tac-cheṣam aśnanti tena tad deha-yātrāṁ sampādayanti, te santaḥ sarveśvarasya yajña-puruṣasya bhaktāḥ sarva-kilbiṣair anādi-kāla-vivṛddhair ātmānubhava-pratibandhakair nikhilaiḥ pāpair vimucyante. Nejvyšší Pán, známý jako yajña-puruṣa neboli osoba přijímající všechny oběti, je Pánem všech polobohů, kteří Mu slouží tak, jako různé části těla slouží celému tělu. Polobohy, jako jsou Indra, Candra a Varuṇa, Pán pověřil zajišťováním chodu hmotného světa a Védy předepisují lidem oběti pro jejich uspokojení, aby pak tito polobozi rádi dodávali dostatek vzduchu, světla a vody potřebný k růstu obilí. Uctíváním Pána Viṣṇua, jsou polobozi, kteří jsou různými částmi Jeho těla, uctívaní automaticky a není třeba je uctívat samostatně. Z toho důvodu Pánovi oddaní, vědomí si Kṛṣṇy, jídlo nejprve obětují Viṣṇuovi, a teprve potom ho jedí – to dodává tělu duchovní výživu. Nejenže to v těle zničí následky dřívějšího hříšného jednání, ale navíc pak bude tělo imunní vůči všem nečistotám hmotné přírody. Tak jako očkování chrání před nemocí v době epidemie, jídlo přijímané poté, co bylo obětováno Pánu Viṣṇuovi, nás posílí tak, že budeme dostatečně odolní vůči hmotným vlivům. Tomu, kdo je zvyklý jednat tímto způsobem, se říká oddaný Pána. Člověk vědomý si Kṛṣṇy, který jí jen jídlo obětované Kṛṣṇovi, tedy může odstranit všechny následky dřívějších hmotných nákaz, jež tvoří překážky na cestě k seberealizaci. Na druhou stranu ten, kdo to nedělá, hromadí další a další hříšné činy, a tak si připravuje příští tělo, jaké mají prasata a psi, ve kterém bude trpět za všechny své hříchy. Hmotný svět je plný nečistot, ale ten, kdo se očkuje přijímáním Pánova prasādam (jídla obětovaného Viṣṇuovi), je chráněný, zatímco ten, kdo to nedělá, se snadno znečistí.

Obilí a další rostlinné produkty jsou skutečnou potravou. Člověk jí různé druhy obilí, zeleniny, ovoce a podobně a zvířata žerou zbytky obilí a zeleniny, trávu a další rostliny. Lidé, kteří jsou zvyklí jíst maso, tedy také nutně závisí na rostlinstvu, aby mohli jíst zvířata. Z konečného hlediska jsme tedy závislí na úrodě z polí, nikoliv na výrobě ve velkých továrnách. Pole dávají úrodu díky dostatku deště z nebe, který zajišťují polobozi jako Indra, bůh Slunce, bůh Měsíce a další. Ti všichni jsou Pánovými služebníky. Pána uspokojují oběti a ten, kdo je nekoná, bude žít v nouzi; to je zákon přírody. Proto musíme provádět yajñu, zvláště saṅkīrtana-yajñu, která je určená pro tento věk, abychom se uchránili už jen před nedostatkem jídla.

Tady je ještě názorněji vysvětleno, co znamená yajñārtha-karma neboli proč je nezbytné všechno dělat jen pro potěšení Viṣṇua. Jestliže máme jednat tak, abychom uspokojili yajña-puruṣu, Viṣṇua, musíme k tomu hledat návod v brahma neboli transcendentálních Védách. Védy udávají zásady jednání. Cokoliv vykonané bez vedení daného Védami se nazývá vikarma neboli nedovolená či hříšná činnost. Měli bychom tedy vždy jednat podle Véd, abychom se uchránili před následky svého jednání. Tak jako v běžném životě musíme jednat podle nařízení státu, musíme také následovat nařízení svrchovaného státu, v jehož čele stojí Pán. Tato nařízení ve Védách jsou projevená přímo z dechu Nejvyšší Osobnosti Božství. Je řečeno: asya mahato bhūtasya niśvasitam etad yad ṛg-vedo yajur-vedaḥ sāma-vedo ’tharvāṅgirasaḥ. „Všechny čtyři Védy – Ṛg Veda, Yajur Veda, Sāma Veda a Atharva Veda – vznikají z dechu velké Osobnosti Božství.“ (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 4.5.11) Pán je všemohoucí a může mluvit dýcháním, neboť jak je potvrzeno v Brahma-saṁhitě, má absolutní schopnost kterýmkoliv svým smyslem provádět činnosti všech ostatních smyslů. Může mluvit dechem a také oplodňovat očima. Je řečeno, že otcem všech živých bytostí se stal tak, že pohlédl na hmotnou přírodu. Poté, co takto vpravil podmíněné duše do lůna hmotné přírody, dal jim ve védské moudrosti návod, jak se mohou vrátit domů, zpátky k Bohu. Nesmíme zapomínat, že všechny podmíněné duše v hmotné přírodě dychtí po hmotném požitku. Védské pokyny jsou ale sestavené tak, aby lidé mohli uspokojovat své zvrácené touhy a aby se pak, až skončí se svými takzvanými požitky, mohli vrátit k Bohu. To je pro podmíněné duše příležitost získat osvobození; proto se musí snažit následovat systém yajñi tím, že rozvinou vědomí Kṛṣṇy. Dokonce i ti, kdo se nikdy védskými pokyny neřídili, si mohou osvojit zásady vědomí Kṛṣṇy, a to vynahradí vykonávání védských yajñí neboli různých druhů karmy.

Zde Pán odsuzuje mamonářskou filozofii „tvrdě pracuj a užívej si smyslového požitku“. Pro ty, kdo si chtějí užívat tohoto hmotného světa, je výše popsaný cyklus vykonávání obětí naprostou nezbytností. Každý, kdo se těmito pravidly neřídí, žije velice riskantní život, protože trestů, které ho čekají, přibývá. Podle zákonů přírody je lidským posláním směřovat k seberealizaci, jednou ze tří cest – pomocí karma-yogy, jñāna-yogy nebo bhakti-yogy. Transcendentalisté, kteří přesáhli neřesti a ctnosti, nemusí přísně vykonávat předepsané yajñi, ale ti, kdo lpí na smyslovém požitku, se musí očistit výše uvedeným cyklem obětních obřadů. Lidé jednají různými způsoby. Ti, kteří nemají vědomí Kṛṣṇy, mají vědomí zaměřené na smysly, a proto je třeba, aby se věnovali těmto zbožným činnostem. Systém obětí je uzpůsobený tak, aby lidé s vědomím pohrouženým do smyslů mohli uspokojovat své touhy, aniž by se zaplétali do následků jednání pro smyslový požitek. Blahobyt světa nezávisí na našem úsilí, ale na řízení Nejvyššího Pána v pozadí, které přímo uskutečňují polobozi. Proto jsou tyto yajñi přímo věnované určitým polobohům, uvedeným ve Védách. Zároveň nepřímo slouží rozvoji vědomí Kṛṣṇy, neboť jakmile člověk pokročí v tomto vykonávání yajñí, je jisté, že si také bude vědomý Kṛṣṇy. Pokud ovšem vykonáváním yajñí k vědomí Kṛṣṇy nedospěje, pak pravidla, kterými se řídí, jsou jen morálními zásadami. Člověk by neměl svůj pokrok omezovat na dodržování morálních zásad, ale měl by je překonat a dosáhnout vědomí Kṛṣṇy.

Ten, kdo si je úplně vědomý Kṛṣṇy a komu k úplné spokojenosti stačí to, co dělá ve spojení s vědomím Kṛṣṇy, už nemusí plnit žádnou povinnost. Jeho vědomí Kṛṣṇy ho v nitru okamžitě očišťuje od jakýchkoliv nečistot, což je výsledek mnoha tisíců yajñí. Když takto očistil své vědomí, už nepochybuje o svém věčném postavení ve vztahu s Nejvyšším. Jeho povinnost je tak milostí Pána jasná, a proto už pro něho védské pokyny nejsou závazné. Takový člověk vědomý si Kṛṣṇy se už nezajímá o hmotné činnosti a nehledá potěšení ve vínu, ženách a podobných světských mámidlech.

Seberealizovaný člověk už nemusí vykonávat žádnou předepsanou povinnost kromě činností spojených s vědomím Kṛṣṇy. V následujících verších bude vysvětleno, že vědomí Kṛṣṇy přitom neznamená nečinnost. Člověk vědomý si Kṛṣṇy nehledá útočiště u nikoho – ani u jiného člověka, ani u poloboha. Cokoliv dělá s vědomím Kṛṣṇy stačí, aby jeho povinnosti byly splněné.

Tím Nejvyšším je pro oddané Osobnost Božství a pro impersonalisty osvobození. Pokud někdo jedná pro Kṛṣṇu neboli s vědomím Kṛṣṇy, pod správným vedením a bez připoutanosti k výsledku svého jednání, zaručeně dělá pokrok na cestě k nejvyššímu životnímu cíli. Arjunovi Kṛṣṇa říká, že má v bitvě na Kurukṣetře bojovat bez připoutanosti v Jeho zájmu, protože si Kṛṣṇa přeje, aby bojoval. Být dobrým nebo nenásilným člověkem je osobní ambice, ale jednat v zájmu Nejvyššího znamená jednat bez ulpívání na výsledku. To je dokonalé jednání na nejvyšší úrovni, jež doporučuje Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa.

Védské obřady, jako například předepsané oběti, se vykonávají pro očištění bezbožných činů, které sloužily k uspokojení smyslů. Kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy je však transcendentální vůči následkům dobrých a špatných činů. Když něco dělá člověk vědomý si Kṛṣṇy, nedělá to proto, aby si užíval nějakých výsledků, ale jen aby sloužil Kṛṣṇovi. Věnuje se nejrůznějším činnostem, ale není vůbec připoutaný k jejich plodům.

Všichni králové, jako byl Janaka, byli seberealizované duše, a nemuseli tedy vykonávat povinnosti uložené ve Védách. Přesto se všem těmto činnostem věnovali, aby dali příklad obyčejným lidem. Janaka byl otcem Sīty a tchánem Śrī Rāmy. Jakožto velký oddaný Pána byl na transcendentální úrovni, ale jelikož byl králem Mithily (části současného indického státu Bihár), musel učit své poddané, jak plnit předepsané povinnosti. Pán Kṛṣṇa a Jeho věčný přítel Arjuna neměli zapotřebí bojovat v bitvě na Kurukṣetře, ale bojovali proto, aby učili obyčejné lidi, že násilí je někdy nutné, když dobrá rada nepomáhá. Před bitvou na Kurukṣetře proběhlo mnoho pokusů válce předejít, dokonce i samotný Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, se o to zasazoval, ale druhá strana byla pevně rozhodnutá bojovat. Pro takovou správnou věc je tedy boj nezbytný. Člověk pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy sice už v tomto světě nemá žádné zájmy, ale přesto je činný, aby učil ostatní, jak mají žít a co mají dělat. Zkušení oddaní vědomí si Kṛṣṇy umí jednat takovým způsobem, aby se ostatní mohli řídit jejich příkladem. To je vysvětleno v následujícím verši.

Obyčejní lidé vždy potřebují nějakého vůdce, který je dovede učit praktickým chováním. Nikdo nemůže učit lidi, aby přestali kouřit, jestliže sám kouří. Pán Caitanya prohlásil, že než začne učitel vyučovat, musí se sám chovat správně. Ten, kdo vyučuje tímto způsobem, se nazývá ācārya neboli ideální učitel. Aby tedy učitel mohl učit obyčejné lidi, musí se řídit zásadami śāstry (písma). Nemůže si vymýšlet pravidla, která odporují zásadám zjevených písem. Manu-saṁhitā a podobné zjevené texty jsou uznávané jako standardní knihy, kterými by se měla lidská společnost řídit. Učení vůdců společnosti se tedy má zakládat na zásadách těchto autoritativních śāster. Kdokoliv se chce měnit k lepšímu, musí dodržovat daná pravidla po vzoru velkých učitelů. Śrīmad-Bhāgavatam také potvrzuje, že člověk má kráčet ve stopách velkých oddaných – tak se dělá pokrok na cestě duchovní realizace. Král či hlava státu, otec a učitel jsou přirozenými vůdci nevinných obyčejných lidí. Všichni tito přirození vůdci mají velkou zodpovědnost vůči těm, kteří na nich závisí, a proto musí dobře znát standardní knihy obsahující morální a duchovní zákony.

Ve védských textech se uvádí následující popis Nejvyšší Osobnosti Božství:

„Nejvyšší Pán je vládcem všech ostatních vládců a největší z vůdčích osobností všech planet. Každý podléhá Jeho vládě. Jedině Nejvyšší Pán obdařuje živé bytosti určitou mocí; ony samy nejsou nejvyšší. Patří Mu uctívání od všech polobohů a je nejvyšším vůdcem všech vůdců. Překonává tedy všechny hmotné vůdce i vládce a všichni by Ho měli uctívat. Nikdo Ho nepředčí, je nejvyšší příčinou všech příčin.

Nemá tělo jako obyčejná živá bytost. Jeho tělo a duše se od sebe neliší. Je absolutní. Všechny Jeho smysly jsou transcendentální a kterýkoliv z nich může provádět činnosti všech ostatních smyslů. Není proto nikoho, kdo by Ho převyšoval nebo kdo by se Mu vyrovnal. Má rozmanité energie, a tak se všechny Jeho činy dějí automaticky jako přirozený sled událostí.“ (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.7–8)

Jelikož Osobnost Božství má všechno v plné míře a opravdovosti, neexistuje žádná povinnost, kterou by musel Nejvyšší Pán vykonávat. Ten, kdo musí získávat výsledky svých činů, má určité stanovené povinnosti, ale ten, kdo nemá nic, čeho by mohl ve třech planetárních systémech dosáhnout, přirozeně nemá ani žádnou povinnost. A přesto je Pán Kṛṣṇa v čele kṣatriyů na Kuruovském bitevním poli, protože kṣatriyové musí poskytovat ochranu trpícím. Třebaže Pán stojí nad všemi zásadami zjevených písem, nedělá nic, co by jim odporovalo.

Aby byl ve společnosti klid potřebný pro rozvoj duchovního života, jsou tu tradiční rodinné zvyklosti, které by měl každý civilizovaný člověk dodržovat. I když taková pravidla platí pro podmíněné duše, a ne pro Pána Kṛṣṇu, přesto se jimi řídil, jelikož sestoupil s cílem nastolit náboženské zásady. Kdyby tato pravidla nedodržoval, obyčejní lidé by Ho jako největší autoritu následovali. Ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvídáme, že doma i mimo domov Pán Kṛṣṇa vykonával všechny náboženské povinnosti, jak se vyžaduje od hlavy rodiny.

Varṇa-saṅkara je nežádoucí obyvatelstvo, které narušuje klid ve společnosti. Aby se tomuto nepokoji zabránilo, jsou dána pravidla, která vnášejí do společnosti klid a řád, umožňující lidem dělat v životě duchovní pokrok. Když Pán Kṛṣṇa sestupuje, přirozeně na tato pravidla dbá, aby podpořil jejich význam a nezbytnost. Pán je otcem všech živých bytostí, a pokud sejdou na scestí, zodpovědnost padá nepřímo na Jeho hlavu. Proto vždy, když se ve velké míře nedodržují usměrňující zásady, Pán osobně sestupuje a zjednává nápravu. Měli bychom ale mít na paměti, že i když máme následovat Jeho příklad, nemůžeme Ho napodobovat. Následování a napodobování nejsou na stejné úrovni. Nemůžeme napodobit Pána tím, že bychom zvedli kopec Govardhan, jako to v dětství udělal On. To žádný člověk nedokáže. Musíme následovat Jeho pokyny, ale nikdy Ho nesmíme napodobovat. Śrīmad-Bhāgavatam (10.33.30–31) to potvrzuje:

„Člověk by se měl jednoduše řídit pokyny Pána a Jeho zplnomocněných služebníků. Všechny jejich pokyny jsou pro nás prospěšné a ten, kdo je inteligentní, bude jednat podle nich. Musí se ale mít na pozoru, aby se nesnažil jejich činnosti napodobovat. Nikdo by se neměl pokoušet vypít oceán jedu jako Pán Śiva.“

Měli bychom vždy pamatovat na to, že īśvarové, kteří dovedou ovládat pohyby Slunce a Měsíce, mají vyšší postavení než my. Jsou nesmírně mocní, a když nemáme jejich sílu, nemůžeme je napodobovat. Pán Śiva vypil celý oceán jedu, ale obyčejného člověka by zabilo, i kdyby ho vypil jen kapku. Je mnoho takzvaných oddaných Pána Śivy, kteří chtějí kouřit gañju (marihuanu) a požívat další omamné drogy, ale přitom zapomínají, že takovým napodobováním Śivova počínání si jen přivolávají smrt. Stejně tak se najdou rádoby oddaní Pána Kṛṣṇy, kteří s oblibou napodobují Jeho rāsa-līlu neboli tanec lásky, ale zapomínají, že zvednout kopec Govardhan by neuměli. Proto je nejlepší nesnažit se napodobovat mocné osobnosti, ale jen následovat jejich pokyny. Neměli bychom se snažit zaujmout jejich postavení, pokud k tomu nemáme předpoklady. Mnoho lidí se dnes vydává za „inkarnace“ Boha, aniž by měli Pánovu moc.

Rozdíl mezi tím, kdo si je vědomý Kṛṣṇy a kdo není, určují různé touhy. Člověk vědomý si Kṛṣṇy nedělá nic, co nepomáhá rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Může sice dělat úplně to samé jako nevědomý člověk, který silně lpí na hmotných činnostech, ale zatímco jeden z nich se snaží uspokojovat své smysly, druhý se snaží uspokojit Kṛṣṇu. Lidé tedy potřebují vidět příklad osoby vědomé si Kṛṣṇy, která jim ukáže, jak mají jednat a jak mají výsledky svého jednání používat ve prospěch vědomí Kṛṣṇy.

Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – to je účel všech védských obřadů. Všechny obřady, veškeré konání obětí a vše, co je dané ve Védách, včetně všech pokynů k hmotným činnostem, je určené k poznání Kṛṣṇy, který je konečným cílem života. Ale nevědomí lidé studují Védy pro účely uspokojování smyslů, protože podmíněné duše neznají nic vyššího než smyslový požitek, jako zvířata. Nicméně plodonosné činnosti a uspokojování smyslů usměrněné prostřednictvím védských obřadů člověka postupně dovedou až k vědomí Kṛṣṇy. Realizovaná duše, která má vědomí Kṛṣṇy, by proto nikdy neměla rušit ostatní v jejich činnostech či chápání, ale měla by svým jednáním ukazovat, jak se dají výsledky všeho úsilí zasvětit službě Kṛṣṇovi. Učená osoba vědomá si Kṛṣṇy může jednat tak, aby se nevědomý člověk, který usiluje o smyslový požitek, mohl naučit, co má dělat a jak se má chovat. Nevědomého člověka není správné v jeho činnostech rušit, ale každého, kdo si je aspoň trochu vědomý Kṛṣṇy, je možné přímo zaměstnat službou Pánu a není třeba čekat, až splní jiné předpisy Véd. Takový požehnaný člověk nemusí provádět védské obřady, protože přímé vědomí Kṛṣṇy může přinést všechny výsledky, kterých se jinak dosahuje vykonáváním předepsaných povinností.

Když dva lidé, jeden s vědomím Kṛṣṇy a druhý s hmotným vědomím, dělají totéž, může se zdát, že jednají na stejné úrovni, ale ve skutečnosti je mezi nimi propastný rozdíl. Člověk s hmotným vědomím je působením falešného ega přesvědčený, že všechno dělá on sám. Neví, že mechanismus těla vytváří hmotná příroda, která jedná pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství. Materialista nechápe, že z konečného hlediska je pod vládou Kṛṣṇy. Z pozice falešného ega si přivlastňuje veškeré zásluhy za to, že dělá všechno nezávisle, a to je známka jeho nevědomosti. Neví, že hrubohmotné a jemnohmotné tělo jsou výtvory hmotné přírody, které vznikly na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství, a že by tedy činnostmi svého těla a mysli měl sloužit Kṛṣṇovi, jednat s vědomím Kṛṣṇy. Nevědomý člověk zapomíná, že Nejvyšší Osobnosti Božství se říká Hṛṣīkeśa neboli „Pán smyslů hmotného těla“, jelikož tak dlouho své smysly zneužíval k získávání smyslového požitku, že je zmatený falešným egem. Proto zapomíná na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou.

Ten, kdo zná Absolutní Pravdu, je přesvědčený, že není dobré být ve styku s hmotou. Ví, že je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, a že nepatří do hmotného stvoření. Ví, kdo skutečně je jakožto nedílná část Nejvyššího, věčné blaženosti a poznání, a uvědomuje si, že se nějak ocitl v pasti hmotného pojetí života. Ve svém čistém stavu bytí by měl zapojovat své činnosti do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Z toho důvodu dělá to, co má vztah s vědomím Kṛṣṇy, a přirozeně se tak odpoutává od činností hmotných smyslů, které jsou druhořadé a pomíjivé. Ví, že jeho životní podmínky v hmotném světě jsou také pod svrchovanou vládou Pána, a proto ho žádné hmotné útrapy neznepokojují, neboť je považuje za projevy Pánovy milosti. Ten, kdo zná Absolutní Pravdu ve třech různých aspektech: jako Brahman, Paramātmu a Nejvyšší Osobnost Božství, se podle Śrīmad-Bhāgavatamu nazývá tattva-vit, jelikož zná i své skutečné postavení ve vztahu s Nejvyšším.

Lidé bez poznání si myslí, že jejich totožnost je hrubohmotná, a osvojují si mnoho hmotných označení. Tělo je dar hmotné přírody a ten, kdo příliš lpí na tělesném vědomí, je manda, lenivý člověk, který nechápe duši. Nevědomí lidé považují tělo za sebe sama, tělesné svazky za příbuzenství, zemi, kde tělo dostali, za hodnou uctívání a formality náboženských obřadů za konečný cíl. Tito lidé, kteří si tolik zakládají na hmotných označeních, často chtějí pracovat pro společnost, pro svůj národ nebo pro celý svět. Jejich označení je motivují do ustavičného hmotného úsilí; duchovní realizace je pro ně mýtem, a proto je nezajímá. Ti, kdo jsou osvícení ohledně duchovního života, by se ovšem neměli snažit tyto hmotně orientované osoby znepokojovat. Lepší je mlčky pokračovat ve vlastních duchovních činnostech. Zmatené lidi je možné vést k následování základních morálních principů, jako je nenásilí, a k podobné hmotné dobročinnosti.

Nevědomí lidé nedovedou ocenit jednání s vědomím Kṛṣṇy, a proto nám Pán Kṛṣṇa radí, abychom je neznepokojovali a neztráceli drahocenný čas. Pánovi oddaní jsou však laskavější než Pán, jelikož chápou Jeho záměr. Vystavují se proto všemožnému nebezpečí, když oslovují dokonce i nevědomé lidi a snaží se je zaměstnat činnostmi spojenými s vědomím Kṛṣṇy, které jsou naprosto nezbytné pro každou lidskou bytost.

Tento verš jasně ukazuje záměr Bhagavad-gīty. Pán učí, že musíme rozvinout úplné vědomí Kṛṣṇy a pak plnit své povinnosti přímo s vojenskou kázní. Takový příkaz může všechno poněkud ztížit, nicméně plnit povinnosti se závislostí na Kṛṣṇovi je přirozené postavení živé bytosti. Živá bytost nemůže být šťastná nezávisle, bez spolupráce s Nejvyšším Pánem, protože ve svém věčném přirozeném postavení se podřizuje Pánovým touhám. Proto Śrī Kṛṣṇa Arjunovi nařídil bojovat, jako kdyby byl jeho vojenským velitelem. Člověk musí obětovat všechno pro naplnění vůle Nejvyššího Pána a zároveň plnit své předepsané povinnosti bez vlastnických nároků. Arjuna nemusel zvažovat Pánovo nařízení – musel ho jen vykonat. Nejvyšší Pán je duše všech duší, a proto je ten, kdo bez ohledu na vlastní zájmy zcela závisí na Nejvyšší Duši neboli kdo si je plně vědomý Kṛṣṇy, popsaný slovy adhyātma-cetas. Nirāśīḥ znamená, že služebník musí jednat podle pánových pokynů, ale nemá očekávat plody svých činů. Pokladník může počítat milióny pro svého zaměstnavatele, ale sám si nedělá nárok na jedinou minci. Podobně si musíme uvědomit, že všechno na světě patří Nejvyššímu Pánu, jinak nikomu nepatří nic. To zde vyjadřuje slovo mayi, „Mně“. Pokud člověk jedná s takovým vědomím Kṛṣṇy, je samozřejmé, že si na nic nečiní vlastnické nároky. Toto vědomí se nazývá nirmama čili „nic není moje“. A jestliže někdo cítí nechuť vykonat takové přísné nařízení, které nebere ohled na takzvané příbuzné, s nimiž ho pojí tělesné svazky, měl by se jí zbavit; tak může dosáhnout stavu vigata-jvara, bez horečky v mysli či letargie. Každému podle jeho vlastností a postavení náleží určitý druh povinností, a ty všechny se dají plnit s vědomím Kṛṣṇy, jak je popsáno výše. To člověka povede na cestu osvobození.

Toto nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, je jádrem veškeré védské moudrosti, a proto je za všech okolností věčnou pravdou. Tak jako jsou věčné Védy, je věčná i tato pravda o vědomí Kṛṣṇy. Toto nařízení je třeba přijímat s pevnou vírou, bez nevole vůči Pánu. Je mnoho takzvaných filozofů, kteří píší komentáře k Bhagavad-gītě, ale nemají žádnou víru v Kṛṣṇu. Ti se nikdy nevysvobodí z pout plodonosných činů. Zato obyčejný člověk s pevnou vírou ve věčné příkazy Pána přestává být spoutaný zákonem karmy i tehdy, když není schopný tato nařízení vykonat. Když člověk začíná rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, možná nedokáže Pánovy příkazy plnit dokonale, ale protože k nim nemá výhrady a upřímně se snaží, aniž by si připouštěl neúspěch a propadal beznaději, zaručeně dosáhne čistého vědomí Kṛṣṇy.

Zde je jasně řečeno, jak člověku škodí, když si není vědomý Kṛṣṇy. Tak jako se trestá neposlušnost vůči nařízení vrchního představitele výkonné moci, trestá se i neposlušnost vůči nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Neposlušný člověk může být sebevýznamnější, ale nezná své skutečné já ani svrchovaný Brahman, Paramātmu a Osobnost Božství, protože jeho srdce je pusté. Proto nemá naději, že dosáhne dokonalosti života.

Nikdo se nemůže zbavit vlivu kvalit hmotné přírody, pokud není na transcendentální úrovni vědomí Kṛṣṇy. To Pán potvrzuje v sedmé kapitole (ve verši 7.14). Ani člověk s nejvyšším vzděláním na světské úrovni se tedy bez vědomí Kṛṣṇy nemůže vymanit ze zapletení v māyi jen tím, že má teoretické poznání a dovede odlišit duši od těla. Je mnoho takzvaných spiritualistů, kteří se navenek tváří, jak jsou v této vědě pokročilí, ale uvnitř či ve svém osobním životě jsou naprosto pod vlivem určitých kvalit přírody, které nedokáží překonat. Akademicky může být člověk vysoce vzdělaný, ale protože už je dlouho ve styku s hmotnou přírodou, je spoutaný. Vědomí Kṛṣṇy pomáhá člověku vyprostit se z hmotného zapletení i tehdy, když vykonává své předepsané povinnosti v rámci hmotné existence. Nikdo by proto neměl utíkat od svých povinností, pokud si není plně vědomý Kṛṣṇy. Neměl by najednou přestat plnit své předepsané povinnosti a uměle ze sebe udělat takzvaného jógího či transcendentalistu. Lepší je zůstat ve svém nynějším postavení a snažit se dosáhnout vědomí Kṛṣṇy pod vedením někoho zkušenějšího. Tak se člověk může vysvobodit ze zajetí Kṛṣṇovy māyi.

Ti, kdo jsou pohroužení ve vědomí Kṛṣṇy, mají přirozenou nechuť oddávat se hmotným smyslovým požitkům. Ale ti, kdo toto vědomí nemají, by se měli řídit usměrňujícími pravidly zjevených písem. Neomezený smyslový požitek je příčinou zajetí v hmotném světě, ale člověk, který dodržuje pravidla zjevených písem, se nezaplétá do sítě smyslových předmětů. Podmíněná duše například potřebuje sexuální požitek, a ten je dovolený v manželství. Omezení je takové, že muž nemá mít pohlavní styk s jinými ženami než s vlastní manželkou. Na všechny ostatní ženy se má dívat jako na svou matku. Navzdory těmto příkazům ale muži tíhnou k sexuálním poměrům s jinými ženami. Tyto sklony by měli potlačit, jinak pro ně budou překážkami na cestě k seberealizaci. Dokud má člověk hmotné tělo, musí mít možnost uspokojovat jeho potřeby, ale podle daných pravidel. I tak bychom se neměli spoléhat, že tyto úlevy všechno vyřeší. Tato pravidla musí lidé dodržovat bez ulpívání, protože i usměrněné uspokojování smyslů je může přivést na scestí – i na královských cestách dochází k nehodám. I když mohou být velmi dobře udržované, ani u té nejbezpečnější cesty nemůže nikdo zaručit, že na ní nic nehrozí. Touha po smyslových požitcích, tak dlouho podněcovaná hmotným prostředím, je v nás hluboce zakořeněná. Proto i při usměrněném uspokojování smyslů můžeme kdykoliv poklesnout; musíme se tedy všemi prostředky vyvarovat připoutanosti i k usměrněnému smyslovému požitku. Ale připoutanost k vědomí Kṛṣṇy neboli neustálé láskyplné sloužení Kṛṣṇovi člověka velmi snadno odpoutá od všech smyslových činností. Nikdo by se tedy v žádném životním období neměl odpoutávat od vědomí Kṛṣṇy. Konečným účelem odpoutávání se od smyslových sklonů je dostat se na úroveň vědomí Kṛṣṇy.

Člověk má s jasným vědomím Kṛṣṇy plnit vlastní předepsané povinnosti, a ne povinnosti předepsané druhým. Na hmotné úrovni jsou to povinnosti stanovené podle psychofyzického stavu dané osoby pod vlivem kvalit hmotné přírody. A duchovní povinnosti jsou to, co nařizuje duchovní učitel v transcendentální službě Kṛṣṇovi. Ale ať už jde o povinnosti hmotné nebo duchovní, každý se má až do smrti držet těch, které náleží jemu, než aby napodoboval plnění povinností někoho jiného. Povinnosti na duchovní a na hmotné úrovni se mohou lišit, ale zásada řídit se autorizovaným vedením je pro toho, kdo je vykonává, prospěšná za všech okolností. Když je člověk pod vlivem kvalit hmotné přírody, měl by následovat pravidla předepsaná pro jeho situaci a nenapodobovat druhé. Například brāhmaṇa, který ztělesňuje kvalitu dobra, musí být nenásilný, zatímco kṣatriya, který jedná pod vlivem kvality vášně, může používat násilí. Pro kṣatriyu je tedy lepší zahynout při následování pravidel násilí než napodobovat brāhmaṇu, který se řídí zásadami nenásilí. Každý musí očišťovat své srdce postupně, to se nedá uspěchat. Když ovšem někdo překonal kvality hmotné přírody a plně si uvědomil Kṛṣṇu, může pod vedením pravého duchovního učitele dělat cokoliv. Ve stádiu úplného vědomí Kṛṣṇy může kṣatriya jednat jako brāhmaṇa a brāhmaṇa jako kṣatriya. Na transcendentální úrovni neplatí rozdíly hmotného světa. Například Viśvāmitra byl původně kṣatriya, ale později jednal jako brāhmaṇa, a Paraśurāma byl brāhmaṇa, který později jednal jako kṣatriya. Oni tak mohli jednat, jelikož byli v transcendentálním postavení, ale dokud je člověk na hmotné úrovni, musí plnit své povinnosti podle kvalit hmotné přírody. Zároveň musí jasně chápat vědomí Kṛṣṇy.

Živá bytost jakožto nedílná část Nejvyššího je původně duchovní a čistá, netknutá hmotnými nečistotami. Nemá tedy v povaze podléhat hříchům hmotného světa. Když je ale ve styku s hmotnou přírodou, hřeší často a bez váhání, někdy i proti své vůli. Arjunova otázka Kṛṣṇovi ohledně zvrácené povahy živých bytostí je proto velice příhodná. Živá bytost někdy ani nechce jednat hříšně, a přesto ji k tomu něco nutí. K hříšnému jednání ovšem nepobízí Nadduše v srdci, ale něco jiného, jak Pán vysvětlí v dalším verši.

Jakmile živá bytost přijde do styku s hmotným stvořením, její věčná láska ke Kṛṣṇovi se působením kvality vášně změní v chtíč. Jinými slovy, z lásky k Bohu se stává chtíč, stejně jako se mléko ve styku s kyselým tamarindem mění v jogurt. Když chtíč nedojde uspokojení, mění se v hněv, hněv se mění v iluzi a iluze způsobuje pokračování hmotné existence. Proto je chtíč největším nepřítelem živé bytosti; to on čistou živou bytost nutí zůstávat zapletenou v hmotném světě. Hněv je projevem kvality nevědomosti, takže v hněvu a jeho dalších důsledcích je vidět působení těchto kvalit. Pokud se tedy člověk ubrání, aby zpod vlivu kvality vášně neupadl do osidel kvality nevědomosti, a místo toho následováním předepsaných životních pravidel pokročí na úroveň kvality dobra, může vyvinout duchovní připoutanost a tak se zachránit před degradujícími účinky hněvu.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se stal mnoha, aby dál zvětšoval svou duchovní blaženost, a živé bytosti jsou nedílnými částmi této duchovní blaženosti. I ony mají svou částečnou nezávislost, ale když jí zneužijí a jejich služebnický postoj se promění ve vyhledávání smyslového požitku, upadnou pod vládu chtíče. Hmotný svět Pán tvoří proto, aby dal podmíněným duším prostředky, pomocí kterých se mohou snažit své chtivé touhy naplňovat, a když jsou po mnoha pokusech uspokojit svůj chtíč úplně zmatené, začnou se ptát, jaké je jejich skutečné postavení.

Touto otázkou začínají Vedānta-sūtry. Stojí zde: athāto brahma-jijñāsā – „Člověk se má ptát na Nejvyššího.“ A definici Nejvyššího uvádí Śrīmad-Bhāgavatam slovy janmādy asya yato ’nvayād itarataś ca – „Nejvyšší Brahman je původ všeho.“ Chtíč má tedy také svůj původ v Nejvyšším. Přeměnou chtíče v lásku k Nejvyššímu neboli ve vědomí Kṛṣṇy, kdy člověk neusiluje o nic než o Kṛṣṇovu spokojenost, se dají chtíč i hněv zduchovnit. Hanumān, pověstný služebník Śrī Rāmy, projevil hněv, když zapálil Rāvaṇovo zlaté město, ale právě tím se z něho stal největší oddaný Pána. Zde v Bhagavad-gītě zase Pán nabádá Arjunu, aby Pána uspokojil nasměrováním hněvu proti svým sokům. Chtíč a hněv použité s vědomím Kṛṣṇy tedy už nejsou nepřátelé, ale stávají se našimi přáteli.

Čisté vědomí živé bytosti zahaluje pokryv tří druhů. Tímto pokryvem není nic jiného než chtíč, který se projevuje různě – jako kouř nad ohněm, prach na zrcadle a lůno obklopující embryo. Když je chtíč přirovnán ke kouři, znamená to, že slabě probleskuje i oheň živé jiskry. Jinými slovy – živá bytost, která nepatrně projevuje své vědomí Kṛṣṇy, se dá přirovnat k ohni zahalenému kouřem. Kde je kouř, tam musí být i oheň, i když je zpočátku nezřetelný. Toto stádium je jako počátek uvědomování si Kṛṣṇy. Prach na zrcadle znázorňuje čištění zrcadla mysli různými duchovními metodami. Nejlepší z nich je polohlasné pronášení či zpívání svatých jmen Pána. Embryo zakryté lůnem zpodobňuje bezmocné postavení, protože dítě v lůně je tak bezmocné, že se nemůže ani hýbat. V podobné životní situaci jsou stromy. Stromy jsou také živé bytosti, ale byly uvedeny do těchto životních podmínek, protože projevovaly tak vysoký stupeň chtíče, že nemají skoro žádné vědomí. Zrcadlo pokryté prachem je přirovnání pro ptáky a zvířata a oheň zahalený kouřem je přirovnání pro člověka. V lidském těle v sobě může živá bytost vykřesat trochu vědomí Kṛṣṇy, a když se bude vyvíjet dál, může roznítit oheň duchovního života. Pečlivým zacházením mohou z kouře vyšlehnout plameny. Lidské tělo tedy dává živé bytosti možnost vyplést se z hmotné existence. V lidském životě můžeme přemoci svého nepřítele, chtíč, když budeme pod schopným vedením kultivovat své vědomí Kṛṣṇy.

V Manu-smṛti je řečeno, že chtíč se nedá uspokojit žádným množstvím smyslových požitků, stejně jako se oheň nedá uhasit neustálým přikládáním. V hmotném světě se všechny činnosti točí kolem sexu, a proto se tento svět nazývá maithunya-āgāra neboli „vězení, ve kterém člověka drží pohlavní život“. V obyčejném vězení jsou zločinci za mřížemi, a podobně jsou ti, kdo porušují zákony Pána, spoutaní sexem. Rozvoj hmotné civilizace založený na uspokojování smyslů prodlužuje hmotnou existenci živé bytosti. Chtíč je tedy symbolem nevědomosti, která živou bytost drží v hmotném světě. Ten, kdo si užívá smyslového požitku, při tom možná cítí nějaké štěstí, ale ve skutečnosti je tento takzvaný pocit štěstí jeho osudným nepřítelem.

Nepřítel se zmocnil různých strategických pozic v těle podmíněné duše, a proto na ně Pán Kṛṣṇa upozorňuje, aby ten, kdo chce nepřítele porazit, věděl, kde ho najít. Mysl je ústředím všech smyslových činností, a když tedy slyšíme o smyslových předmětech, má obvykle mnoho nápadů, jak získat smyslový požitek, a výsledkem je, že se mysl a smysly stávají sídly chtíče. Hlavním stanem těchto chtivých sklonů se potom stane oddělení inteligence, které bezprostředně sousedí s duší. Chtivá inteligence vybízí duši, aby přijala falešné ego a ztotožnila se s hmotou, tedy s myslí a se smysly. Duše si navyká na požitky, které skýtají hmotné smysly, a to mylně považuje za pravé štěstí. Toto nesprávné pochopení vlastní totožnosti duše je velice pěkně vysvětlené ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.84.13):

„Člověk, který se ztotožňuje s tělem tvořeným třemi prvky, který pokládá produkty těla za své příbuzné a rodnou zemi za hodnou uctívání a který se jde na poutní místo jen vykoupat, místo aby se tam setkal s lidmi, kteří mají transcendentální poznání, je na stejné úrovni jako kráva nebo osel.“

Pán poradil Arjunovi, aby hned od počátku usměrňoval smysly, aby tak mohl zkrotit největšího hříšného nepřítele, chtíč, který ničí touhu po seberealizaci a bližším poznání sebe sama. Slovo jñāna označuje poznání vlastního já odlišením od toho, co není skutečným já, neboli poznání, že duše je něco jiného než tělo. Vijñāna znamená zevrubněji poznat přirozené postavení duše a její vztah k Nejvyšší Duši. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.31) je to vysvětleno takto:

„Poznání vlastního já a Nejvyššího Já je velice důvěrné a tajemné, ale tohoto poznání i jeho bližší realizace je možné nabýt, pokud je i s jejich různými aspekty vysvětluje samotný Pán.“ Bhagavad-gītā nám dává toto obecné a bližší poznání vlastního já. Živé bytosti jsou nedílné části Pána, a proto Mu přirozeně mají sloužit. Toto pochopení se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Člověk si ho musí osvojovat od samého začátku života, aby si mohl být plně vědomý Kṛṣṇy a jednat podle toho.

Chtíč je jen převrácený odraz lásky k Bohu, která je každé živé bytosti vlastní. Pokud se ale člověk hned od začátku učí vědomí Kṛṣṇy, jeho přirozená láska k Bohu nemůže zeslábnout a změnit se v chtíč. Když už se láska k Bohu jednou změnila v chtíč, je velice těžké vrátit ji do normálního stavu. Nicméně vědomí Kṛṣṇy je tak mocné, že i ten, kdo začne pozdě, může dodržováním usměrňujících zásad oddané služby dospět k tomu, že bude Boha milovat. Člověk tedy může v kterémkoliv stádiu života, jakmile jen pochopí, jak je to důležité, začít s vědomím Kṛṣṇy ovládat smysly v oddané službě Pánu a změnit chtíč zpátky v nejvyšší dokonalost lidského života, v lásku k Bohu.

Smysly slouží jako ventily pro působení chtíče. Chtíč je nahromaděný v těle, ale skrze smysly může ven. Proto jsou smysly nadřazené tělu jako celku. Když má člověk vyšší vědomí, vědomí Kṛṣṇy, pak tyto ventily nepoužívá. Duše vědomá si Kṛṣṇy je v přímém styku s Nejvyšší Osobností Božství, takže na vrcholu žebříčku tělesných funkcí, který popisuje tento verš, stojí Nejvyšší Duše. Tělesné činnosti provádějí smysly, a pokud smysly přestanou jednat, tělo bude nečinné. Mysl je ale činná, a proto bude jednat i tehdy, když je tělo v klidu a odpočívá – jako se děje při snění. Nad myslí ovšem stojí rozhodování inteligence a nad inteligencí stojí samotná duše. Pokud je tedy duše přímo ve spojení s Nejvyšším, budou inteligence, mysl i smysly, které jsou jí všechny podřízené, automaticky jednat podle toho. V Kaṭha Upaniṣadě je podobná pasáž, která říká, že předměty smyslového požitku jsou nadřazené smyslům a mysl je nadřazená smyslovým předmětům. Jakmile je tedy mysl přímo zaměstnaná neustálou službou Pánu, pak není možné, aby smysly dělaly něco jiného. O tomto rozpoložení mysli jsme již mluvili. Paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Pokud se mysl věnuje transcendentální službě Pánu, nemůže uspokojovat své nižší sklony. V Kaṭha Upaniṣadě je duše popsána jako mahān, velká. Duše je tedy nad vším – nad smyslovými předměty, smysly, myslí i inteligencí. Přímé poznání věčného, přirozeného postavení duše proto řeší celý problém.

Pomocí inteligence musí člověk najít přirozené postavení duše, a pak trvale zaměstnávat mysl s vědomím Kṛṣṇy. To je řešení celého problému. Začátečníkům v duchovním životě se obvykle radí, aby se vyhýbali smyslovým předmětům. Kromě toho však ještě člověk musí posílit mysl používáním inteligence. Jestliže pomocí inteligence zapojí svou mysl do uvědomování si Kṛṣṇy a úplně se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, mysl to automaticky posílí, a přestože mají smysly sílu jako hadi, budou pak neškodné jako hadi s vylámanými jedovými zuby. Ale přestože je duše pánem inteligence, mysli i smyslů, pokud nebude posílená stykem s Kṛṣṇou prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy, může kvůli rozrušené mysli kdykoliv poklesnout.

Třetí kapitola Bhagavad-gīty nás jasně nasměrovává k vědomí Kṛṣṇy neboli vědomí, že jsme věčnými služebníky Nejvyšší Osobnosti Božství a že konečným cílem není neosobní nicota. V hmotném životě každého ovlivňuje chtíč a touha ovládat zdroje hmotné přírody. Touha panovat a uspokojovat smysly je největším nepřítelem podmíněné duše, ale silou vědomí Kṛṣṇy se dají hmotné smysly, mysl a inteligence ovládnout. Člověk nemusí najednou přestat jednat a plnit své předepsané povinnosti; když bude postupně rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, může setrvávat v transcendentálním postavení, kdy ho hmotné smysly a mysl nebudou ovlivňovat, a to díky ustálené inteligenci zaměřené na svou čistou totožnost. To je souhrn této kapitoly. filozofické spekulování a umělé pokusy ovládnout smysly takzvaným cvičením jógových pozic nemohou člověka v nezralém stádiu hmotné existence nikdy dovést k duchovnímu životu. Musí se pod vedením vyšší inteligence učit rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.