Bg. 3.34

Ti, kdo jsou pohroužení ve vědomí Kṛṣṇy, mají přirozenou nechuť oddávat se hmotným smyslovým požitkům. Ale ti, kdo toto vědomí nemají, by se měli řídit usměrňujícími pravidly zjevených písem. Neomezený smyslový požitek je příčinou zajetí v hmotném světě, ale člověk, který dodržuje pravidla zjevených písem, se nezaplétá do sítě smyslových předmětů. Podmíněná duše například potřebuje sexuální požitek, a ten je dovolený v manželství. Omezení je takové, že muž nemá mít pohlavní styk s jinými ženami než s vlastní manželkou. Na všechny ostatní ženy se má dívat jako na svou matku. Navzdory těmto příkazům ale muži tíhnou k sexuálním poměrům s jinými ženami. Tyto sklony by měli potlačit, jinak pro ně budou překážkami na cestě k seberealizaci. Dokud má člověk hmotné tělo, musí mít možnost uspokojovat jeho potřeby, ale podle daných pravidel. I tak bychom se neměli spoléhat, že tyto úlevy všechno vyřeší. Tato pravidla musí lidé dodržovat bez ulpívání, protože i usměrněné uspokojování smyslů je může přivést na scestí – i na královských cestách dochází k nehodám. I když mohou být velmi dobře udržované, ani u té nejbezpečnější cesty nemůže nikdo zaručit, že na ní nic nehrozí. Touha po smyslových požitcích, tak dlouho podněcovaná hmotným prostředím, je v nás hluboce zakořeněná. Proto i při usměrněném uspokojování smyslů můžeme kdykoliv poklesnout; musíme se tedy všemi prostředky vyvarovat připoutanosti i k usměrněnému smyslovému požitku. Ale připoutanost k vědomí Kṛṣṇy neboli neustálé láskyplné sloužení Kṛṣṇovi člověka velmi snadno odpoutá od všech smyslových činností. Nikdo by se tedy v žádném životním období neměl odpoutávat od vědomí Kṛṣṇy. Konečným účelem odpoutávání se od smyslových sklonů je dostat se na úroveň vědomí Kṛṣṇy.