Dokonalá společnost: čtyři duchovní třídy

Brahmacārī si má dávat velký pozor, aby se nestýkal se ženami nebo s muži, kteří na ženách příliš lpí. Když jde prosit o almužnu, je samozřejmě nucen hovořit se ženami a s muži, kteří jsou k ženám nadměrně poutáni, ale tato setkání mají být krátká a omezená pouze na řeč o almužně. Při styku s takovými muži musí být brahmacārī velmi opatrný.

Brahmacarya v podstatě znamená slib neženit se a zachovávat přísný celibát (bṛhat-vrata). Brahmacārī a sannyāsī se musí vyhýbat rozhovorům se ženami nebo čtení literatury obsahující hovory mezi mužem a ženou. Nařízení omezující styky se ženami je základním principem duchovního života. Sdružovat se nebo hovořit se ženami není doporučeno v žádném védském písmu. Celý védský systém učí vyhýbat se pohlavnímu styku, aby člověk mohl postupně projít jednotlivými duchovními stavy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa), a tak se zříci hmotného požitku, který je původní příčinou pouta k tomuto hmotnému světu. Slovo bṛhat-vrata poukazuje na toho, kdo se rozhodl neženit a celoživotně se zdržet sexu.

Mezi studentem či žákem a manželkou duchovního mistra či učitele panuje vztah jako mezi synem a matkou. Matka někdy pečuje o syna tak, že mu češe vlasy, masíruje tělo olejem nebo ho koupe. Manželka učitele je rovněž matka (guru-patnī), a proto může o žáka pečovat mateřským způsobem. Je-li to však mladá žena, mladý brahmacārī jí nemá dovolit, aby se ho dotýkala. To je striktně zakázáno. Celkem je sedm druhů matek:

Je to původní matka, manželka učitele či duchovního mistra, manželka brāhmaṇy, manželka krále, kráva, chůva a Země. Neopodstatněné styky se ženami, dokonce i s vlastní matkou, sestrou či dcerou, jsou přísně zakázány. To je znak lidské civilizace. Civilizace, která mužům dovoluje stýkat se s ženami bez omezení, je civilizací zvířat. V Kali-yuze lidé prosazují volnost, ale volně se stýkat se ženami a hovořit s nimi jako se sobě rovnými je ve skutečnosti známkou necivilizovanosti.

Pokud je nádoba s máslem u ohně, máslo se rozpustí. Žena je přirovnána k ohni a muž k nádobě s máslem. Bez ohledu na to, jak dobře umí muž ovládat smysly, je téměř nemožné, aby se ovládal v přítomnosti ženy, třebaže se jedná o jeho dceru, matku nebo sestru. Jeho mysl bude rozrušená, dokonce i když přijal stav odříkání. Védská civilizace proto styky mužů a žen obezřetně omezuje. Pokud někdo nechápe základní princip omezování styků mužů se ženami, lze ho považovat za zvíře. To je význam tohoto verše.

Zde je muž dále varován, aby se chránil před ženskou přitažlivostí. Dokud nepozná vlastní já a není tak zcela nezávislý na mylném chápání hmotného těla, i nadále se dívá na muže a ženu rozdílně; jakmile však dosáhne seberealizace, tento rozdíl zmizí.

“Díky pravému poznání vidí pokorní mudrci stejně učeného a mírného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.” (Bg. 5.18) Na duchovní úrovni učená osoba opouští pojetí rozdílů nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi člověkem a zvířetem. To je zkouška seberealizace. Je třeba dokonale poznat, že živá bytost je duše, která však žije v různých druzích hmotných těl. Tomu lze rozumět teoreticky, ale ten, kdo to pozná v praxi, se teprve stává paṇḍitou, “tím, kdo zná”. Do té doby dualita přetrvává a s ní i pojetí muže a ženy. Na této úrovni je třeba si dávat velký pozor na styky se ženami. Nikdo by se neměl považovat za dokonalého a zapomínat na příkaz śāster, že muž má být opatrný i v přítomnosti dcery, matky nebo sestry, o jiných ženách ani nemluvě. Śrīla Madhvācārya cituje v této souvislosti následující śloky:

Jednota v rozmanitosti představuje pravé poznání, a nepřirozeně se zříkat rozmanitosti tedy nesvědčí o dokonalém poznání monismu. Filozofie acintya-bhedābheda, kterou předložil Śrī Caitanya Mahāprabhu, učí, že existují různé projevy, jež všechny tvoří jednotu. Toto poznání je poznáním dokonalé jednoty.

Někteří lidé si myslí, že gṛhastha se může kdykoliv oddávat sexu. Tato představa o životě hospodáře je mylná. V duchovním životě je každý, gṛhastha, vānaprastha, sannyāsī či brahmacārī, pod kontrolou duchovního učitele. Pro brahmacārīny a sannyāsīny platí bezvýhradné omezení sexu, a přísná omezení platí i pro gṛhasthy. Gṛhasthové mohou mít sex jen se svolením gurua. Proto je zde uvedeno, že je nutné následovat pokyny duchovního učitele (guru-vṛttiḥ vikalpena). Když to on nařídí, gṛhastha může mít pohlavní styk. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.11): dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi — sex bez porušení náboženských pravidel je náboženským principem. Gṛhastha se může věnovat pohlavnímu životu v období vhodném k početí, v souladu s pokynem duchovního učitele. Pokud nařízení duchovního učitele dovoluje v určitou dobu pohlavní styk, je možné jednat podle toho; jinak, je-li duchovní učitel proti tomu, se gṛhastha musí sexu zdržet. Gṛhastha musí dostat svolení gurua k obřadu garbhādhāna-saṁskāra; jen pak může s manželkou počít děti. Brāhmaṇa obvykle zůstává celý život brahmacārīnem, ale přestože se někteří brāhmaṇové stávají gṛhasthy a žijí pohlavním životem, činí tak zcela pod kontrolou duchovního učitele. Kṣatriya může mít více manželek, ale i to musí být v souladu s pokyny gurua. Když je někdo gṛhastha, neznamená to, že se může oženit kolikrát chce a holdovat sexu po libosti. To není duchovní život. V duchovním životě je třeba žít neustále podle pokynů gurua. Jedině ten, kdo žije duchovním životem podle nařízení duchovního učitele, může získat milost Kṛṣṇy — yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ. Ten, kdo touží po duchovním pokroku, ale přitom nenásleduje pokyny duchovního učitele čili jedná náladově, nemá žádné útočiště — yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Ani gṛhastha tedy nemá mít sex, pokud mu k tomu duchovní učitel nedal pokyn.

Studovat Védy a porozumět jim vyžaduje mimořádnou inteligenci. Ti, kdo patří ke třem vyšším třídám společnosti (brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové) se však musí učit védským písmům podle své schopnosti chápat. Studium védských písem je tedy povinností všech kromě śūdrů a antyajů. Védská literatura poskytuje moudrost, která nás může dovést k poznání Absolutní Pravdy: Brahmanu, Paramātmy a Bhagavāna. Gurukula, očistné vzdělávací zařízení, má sloužit výhradně k osvojení si védského poznání. V současné době je všude velké množství vzdělávacích zařízení určených ke studiu technických oborů, ale toto vzdělání nemá s poznáním Absolutní Pravdy nic společného. Technika náleží śūdrům, zatímco Védy dvijům. Z tohoto důvodu verš uvádí: dvijo 'dhītyāvabudhya ca trayīṁ sāṅgopaniṣadam. V současné době, ve věku Kali, je prakticky každý śūdra; nikdo není dvija. Proto se stav společnosti výrazně zhoršil.

Dále bychom si na tomto verši měli povšimnout toho, že po brahmacārī-āśramu je možné přijmout āśram sannyāsīna, vānaprasthy nebo gṛhasthy. Brahmacārī se nemusí stát gṛhasthou; není to povinné. Konečným cílem je poznat Absolutní Pravdu, a proto není nutné procházet všemi āśramy. Po brahmacārī-āśramu lze přejít přímo do sannyāsa-āśramu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura přijal sannyās přímo po brahmacārī-āśramu — nepovažoval vstup do gṛhastha-āśramu nebo vānaprastha-āśramu za povinnost.

Realizace všudypřítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství je dokonalou realizací Absolutní Pravdy, které lze dosáhnout studiem védských písem. Brahma-saṁhitā (5.35) uvádí: aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham — Pán se nachází ve vesmíru, v srdci každé živé bytosti a také v atomu. Musíme si uvědomit, že kdekoliv je přítomen Nejvyšší Pán, je tam se vším, co k Němu patří, včetně Jeho jména, podoby, společníků a služebníků. Živá bytost je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství; jelikož tedy Nejvyšší Pán vstoupil do atomu, je třeba vědět, že živé bytosti jsou tam také. Musíme uznat nepochopitelnost Nejvyšší Osobnosti Božství; z hmotného hlediska nikdo nedokáže pochopit, jak je možné, že Pán prostupuje vším, a přesto zároveň žije ve svém sídle, na Goloce Vṛndāvaně. Této realizace lze dosáhnout, když člověk striktně dodržuje zásady svého āśramu (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha nebo sannyāsa). Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká:

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ve své původní podobě nevstoupil do ničeho (apraviṣṭaḥ), ale ve své neosobní podobě vstoupil do všeho (praviṣṭaḥ). Tímto způsobem do všeho vstoupil a nevstoupil zároveň. To je rovněž vyloženo v Bhagavad-gītě (9.4), kde Pán říká:

“Ve své neprojevené podobě prostupuji celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.” Pán může odporovat sám sobě. Proto existuje rozmanitost v jednotě (ekatvaṁ bahutvam).

Zde je popsán začátek seberealizace. Nejprve je nutné porozumět, jakým způsobem je Brahman všudypřítomný a jak jedná. Toto vzdělání se nazývá brahma-jijñāsā a je skutečnou náplní lidského života. Ten, kdo takové poznání postrádá, se nemůže prohlašovat za lidskou bytost; i nadále patří do říše zvířat. Sa eva go-kharaḥ — bez tohoto poznání je člověk na úrovni krávy či osla.

Tělo je následkem příčiny, kterou je pět hmotných prvků: země, voda, oheň, vzduch a nebe. Je tedy třeba bezpečně vědět, že hmotné tělo není nic jiného než kombinace pěti prvků. Toto poznání představuje splynutí hmotného těla s pěti hmotnými prvky. Pohroužit se s dokonalým poznáním do Brahmanu znamená jasně vnímat, že nejsme tělo, ale duše.

Aby člověk poznal vlastní já, musí znát původní zdroje různých složek těla. Tělo je kombinací kůže, kostí, svalů, krve, semene, moči, výkalů, tepla, dechu a tak dále, a to vše pochází ze země, vody, ohně, vzduchu a nebe. Se zdroji všech složek těla je třeba být dobře obeznámený—pak člověk dosahuje seberealizace a je ātmavān, znalec vlastního já.