Sanātana-dharma znamená oddaná služba. Slovo sanātana označuje to, co je věčné a za žádných okolností se nemění. Již několikrát jsme vyložili, co je věčným zaměstnáním živé bytosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — skutečnou povinností živé bytosti je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Dokonce i ten, kdo se rozhodne od tohoto principu odvrátit, zůstává služebníkem, protože to je jeho věčné postavení; potom je však služebníkem māyi, matoucí hmotné energie. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy představuje pokus vést lidskou společnost k tomu, aby místo služby hmotnému světu, která nepřináší skutečný prospěch, sloužila Osobnosti Božství. Máme zkušenost, že každý člověk, zvíře či pták — každá živá bytost — neustále slouží. Těla se mění a je možné změnit i formální náboženství, ale přesto každá živá bytost vždy někomu prokazuje službu. Služba je tedy věčná povinnost. Její plnění lze zajistit prostřednictvím zřízení zvaného varṇāśrama, které zahrnuje čtyři varṇy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a čtyři āśramy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). Mahārāja Yudhiṣṭhira se tedy dotazoval Nārady Muniho na zásady sanātana-dharmy v zájmu celé společnosti.

Mahārāja Yudhiṣṭhira věděl, že Nārada Muni je nejvyšší duchovní mistr lidstva, který dokáže učit cestě duchovního osvobození vedoucí k poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Právě kvůli tomu sestavil svou Bhakti-sūtru a předložil pokyny v Nārada-pañcarātře. Aby se člověk poučil o náboženských zásadách a dokonalosti života, musí přijmout pokyny z učednické posloupnosti Nārady Muniho. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je přímo součástí posloupnosti nazývané Brahma-sampradāya. Nārada Muni obdržel pokyny od Pána Brahmy a poté je předal Vyāsadevovi. Ten učil svého syna Śukadeva Gosvāmīho, který přednesl Śrīmad-Bhāgavatam. Učení hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založené na Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě. Jelikož Śrīmad-Bhāgavatam přednesl Śukadeva Gosvāmī a Bhagavad-gītu Kṛṣṇa, není mezi nimi rozdíl. Pokud striktně zachováváme princip učednické posloupnosti, je jisté, že jsme na správné cestě duchovního osvobození, věčné oddané služby.

Slovo aja poukazuje na Kṛṣṇu, jenž v Bhagavad-gītě (4.6) vysvětluje: ajo 'pi sann avyayātmā — “Existuji věčně, a nikdy se tedy nerodím. Mé bytí je neměnné.”

Yamarāja prohlásil: dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam. Yamarāja, zástupce Pána starající se o živé bytosti po jejich smrti, rozhoduje o tom, jak a kdy živá bytost změní tělo. Je autoritou a říká, že náboženské zásady představují zákony dané Bohem. Náboženství nemůže nikdo vytvořit, a proto stoupenci védských zásad všechny vytvořené náboženské systémy zavrhují. V Bhagavad-gītě (15.15) stojí: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — védským poznáním se rozumí poznat Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Ať je tedy řeč o Védách, písmech, náboženství nebo zásadách spojených s osobními povinnostmi, vše musí směřovat k poznání Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) proto uvádí tento závěr:

Jinými slovy, náboženské zásady vedou k tomu, abychom se naučili transcendentální láskyplné službě Pánu. Tato služba musí být nepodmíněná a nenarušená hmotnými okolnostmi. Pak bude společnost v každém ohledu šťastná.

Smṛti, písma ve shodě se zásadami védského poznání, jsou považována za důkazy védských zásad. Existuje dvacet druhů písem popisujících náboženské zásady, a spisy Manua a Yājñavalkyi jsou z nich považovány za nanejvýš autoritativní. Yājñavalkya-smṛti učí:

Člověk se má učit lidskému chování ze śruti neboli Véd a ze smṛti, písem ve shodě s védskými zásadami. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém díle Bhakti-rasāmṛta-sindhu uvádí:

Aby se člověk stal oddaným, musí dodržovat zásady dané ve śruti a smṛti. Musí se řídit pravidly Purāṇ a také pāñcarātrikī-vidhi. Bez následování śruti a smṛti nelze být čistým oddaným a zároveň śruti a smṛti bez oddané služby nemohou nikoho dovést k dokonalosti života.

Všechny důkazy tedy vedou k závěru, že bez bhakti, oddané služby, nelze mluvit o náboženských zásadách. Ústřední postavou v plnění náboženských zásad je Bůh. Téměř vše, co je v tomto světě označováno za náboženství, postrádá jakoukoliv myšlenku oddané služby, a je proto ve Śrīmad-Bhāgavatamu zavrženo. Takzvané náboženské zásady, prosté oddané služby, nejsou nic jiného než podvod.

V zájmu odlišení lidí od zvířat doporučuje velký světec Nārada vychovávat každého člověka v souladu s výše uvedenými třiceti zásadami. Nyní je všude, na celém světě, propagován sekulární stát, který věnuje pozornost pouze světským činnostem. Pokud však jeho občany nikdo neučí výše uvedeným přednostem, jak mohou být šťastní? Když například nikdo ve státě nemluví pravdu, jak v něm může vládnout štěstí? Každého člověka je tedy třeba učit pravdomluvnosti, bez ohledu na příslušnost k nějakému sektářskému náboženství — hinduistickému, mohamedánskému, křesťanskému, buddhistickému a podobně. Rovněž je nutné učit lidi milostivosti. Určité dny v měsíci by také měli všichni držet půst. Každý by se měl koupat dvakrát denně, čistit si zuby, a tak provádět vnější očistu; vnitřní očistou by měla být očista mysli — připomínáním si svatého jména Pána. Pán je jeden a týž pro hinduistu, muslima i křesťana. Proto je třeba zpívat Jeho svaté jméno, bez ohledu na rozdíly v jazyce a výslovnosti. Všechny lidi je také nutné učit, aby si dávali pozor na mrhání semenem. To je velmi důležité, neboť se tím posílí jejich paměť, odhodlání, aktivita a vitalita. A každého je třeba také učit myšlenkové a citové přímosti a spokojenosti po stránce tělesné a mentální. To jsou obecné předpoklady lidské bytosti. Nejedná se o otázku sekulárního nebo církevního státu. Pokud lidi nikdo neučí výše uvedeným třiceti přednostem, nemůže nastat klid a mír. Nakonec je zde doporučeno:

Všichni by se měli stát oddanými Pána, protože tím přirozeně nabydou ostatních vlastností.

“U toho, kdo má neochvějnou oddanou víru v Kṛṣṇu, se projevují všechny dobré vlastnosti Kṛṣṇy a polobohů. Ten, kdo postrádá oddanost Nejvyšší Osobnosti Božství, však nemá žádné dobré vlastnosti, protože je prostřednictvím myšlenkové spekulace pohroužen v hmotné existenci, jež je vnějším aspektem Pána.” (Bhāg. 5.18.12) Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy zahrnuje vše. Lidská civilizace by měla jeho poselství vzít velmi vážně a uplatňovat jeho zásady, aby mohl na světě zavládnout mír.

Poté, co Nārada Muni uvedl obecný přehled třiceti norem chování, popisuje zásady předepsané pro čtyři varṇy a čtyři āśramy. Člověka je třeba učit třiceti výše uvedeným zásadám; jinak není ani lidskou bytostí. Ve společnosti takových kvalifikovaných osob je pak třeba zavést systém varṇāśramy. Prvním očistným obřadem tohoto systému je garbhādhāna, který se provádí před pohlavním stykem. Recitují se při něm mantry a umožňuje zplodit dítě s dobrými vlastnostmi. Ten, kdo nemá pohlavní styk za účelem smyslového požitku, ale s cílem plodit děti následováním očistné metody, je rovněž pokládán za brahmacārīna. Nikdo by neměl porušovat zásady védského života tím, že bude mrhat semenem kvůli smyslovému požitku. Omezit sex lze ovšem jedině tehdy, když jsou lidé učeni výše uvedeným třiceti zásadám; jinak to není možné. Člověk se může narodit v rodině dvijů neboli dvojzrozených, ale pokud tato rodina nenásledovala očistné metody, je nazýván dvija-bandhu — nikoliv jeden z dvojzrozených, ale “přítel dvojzrozených”. Smyslem tohoto systému je zajistit dobrou úroveň obyvatelstva. Bhagavad-gītā učí, že když jsou poskvrněny ženy, obyvatelstvo je varṇa-saṅkara, a pokud ho přibývá, na celém světě nastává peklo. Všechna védská písma proto před plozením varṇa-saṅkary důrazně varují. Takovému obyvatelstvu nelze náležitě vládnout a pak nelze udržet mír a blahobyt ani za pomoci velkých zákonodárných shromáždění, parlamentů a podobných institucí.

Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje postavení brāhmaṇů a kṣatriyů následovně. Brāhmaṇové mají šest předepsaných povinností, z nichž tři jsou nevyhnutelné — studovat Védy, uctívat Božstva a dávat milodary. Tím, že brāhmaṇové učí, vedou druhé k uctívání Božstev a přijímají dary, získávají vše potřebné k životu. To rovněž dokládá Manu-saṁhitā:

Ze šesti předepsaných povinností brāhmaṇů jsou tři nezbytné: uctívání Božstev, studium Véd a dobročinnost. Za to má brāhmaṇa přijímat milodary. To má být zdroj jeho obživy. Nesmí mít žádné jiné zaměstnání. Śāstry zvláště zdůrazňují, že ten, kdo se prohlašuje za brāhmaṇu, nesmí vstupovat do ničích služeb; tím by ze svého postavení poklesl a stal se śūdrou. Śrīla Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī patřili k vysoce ctěné rodině, ale jelikož vstoupili do služeb navaba Husajna Šáha — a nikoliv jako obyčejní úředníci, ale jako ministři — byli vyloučeni z bráhmanské komunity. Začali se podobat muslimům a dokonce si změnili jména. K tomu, aby mohl brāhmaṇa přijímat milodary, musí být bytostně čistý. Milodary náleží právě takovým osobám. Ten, kdo jedná jako śūdra, nemůže přijímat milodary, třebaže se narodil v rodině brāhmaṇů; to je přísně zakázané. Ani kṣatriyové nemohou přijímat milodary, přestože jsou téměř stejně kvalifikovaní jako brāhmaṇové. To je v tomto verši striktně zakázáno slovem apratigraha. Milodary tedy nesmějí přijímat ani kṣatriyové, natož pak nižší společenské třídy. Král či vláda mohou od občanů vybírat různé poplatky—v podobě daní z příjmu, cla, pokut a podobně — za předpokladu, že dokáží svým podřízeným poskytnout úplnou ochranu a zajistit bezpečnost jejich životů a majetku. Není-li toho král schopen, nemůže vybírat daně. Za žádných okolností však nesmí vymáhat daně na brāhmaṇech a vaiṣṇavech, kteří se plně věnují rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.

Brāhmaṇa někdy dostane darem půdu a krávy, a může si tedy zajišťovat živobytí stejným způsobem jako vaiśya — obděláváním půdy, ochranou krav a obchodováním s přebytky. Lépe je však sbírat zrní na poli nebo u obchodníka bez žebrání.

Zaměstnání brāhmaṇy by neměli přijímat lidé z nižších společenských tříd; zvláště ne vaiśyové a śūdrové. Předepsanou povinností brāhmaṇy je například předávat védské poznání, a pokud nenastaly mimořádné okolnosti, kṣatriyové, vaiśyové či śūdrové by to neměli dělat. Ani kṣatriya nemůže jednat jako brāhmaṇa, pokud si to nevynucují okolnosti, a ani v takovém případě nemá přijímat milodary. Jistí brāhmaṇové vznášejí vůči našemu hnutí pro vědomí Kṛṣṇy námitky, že vytváří brāhmaṇy z Evropanů, tedy z mlecchů a yavanů. Avšak Śrīmad-Bhāgavatam se zde vyslovuje ve prospěch tohoto hnutí. Nyní je společnost v chaotickém stavu a každý upustil od rozvíjení duchovního života, které je zvláště určeno brāhmaṇům. Jelikož k tomu došlo na celém světě, jedná se o mimořádné okolnosti; proto nastal čas poskytovat průpravu těm, kteří jsou považováni za nízké a zavrženíhodné, aby se mohli stát brāhmaṇy a ujmout se práce na duchovním rozvoji. Duchovní rozvoj společnosti byl zastaven, a to je třeba považovat za mimořádné okolnosti. Nārada Muni zde poskytuje významnou podporu hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Bhagavad-gītā (4.13) uvádí: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ — čtyři třídy společnosti stvořil Nejvyšší Pán podle tří kvalit hmotné přírody a činností, které jsou s nimi spojeny. Princip dělení společnosti na čtyři skupiny — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — byl dříve přísně zachováván, ale kvůli postupnému zanedbávání zásad varṇāśrama-dharmy převládlo obyvatelstvo úrovně varṇa-saṅkara a celý systém je zapomenut. V tomto věku Kali je prakticky každý śūdrou (kalau śūdra-sambhavāḥ) a nalézt brāhmaṇu, kṣatriyu či vaiśyu je značně obtížné. I když je hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hnutím brāhmaṇů a vaiṣṇavů, snaží se opět nastolit Bohem inspirované zřízení varṇāśramy, neboť bez tohoto rozdělení společnosti nemůže nikde nastat mír ani blahobyt.

Co se týče instituce varṇāśrama-dharmy, jsou popsány znaky brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů, śūdrů, brahmacārīnů, gṛhasthů, vānaprasthů i sannyāsīnů. Konečným cílem je acyutātmatvam — stále myslet na Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu či Viṣṇua. Aby člověk mohl probouzet vědomí Kṛṣṇy, musí se stát brāhmaṇou s výše uvedenými znaky.

Ze zkušenosti každý ví, že dělníci či služebníci mají obvykle ve zvyku krást. Prvotřídní služebník je ten, který nekrade. Zde je uvedeno, že prvotřídní śūdra musí být stále čistý, nesmí krást ani lhát a musí vždy sloužit svému pánovi. Může se účastnit obětí či védských obřadů společně se svým pánem, ale nesmí pronášet mantry, neboť ty mohou vyslovovat pouze lidé z vyšších tříd. Tomu, kdo není zcela čistý a nedosáhl úrovně brāhmaṇů, kṣatriyů či vaiśyů — není dvija, dvojzrozený — recitace manter nepřinese kýžený výsledek.

Důležitým předpokladem klidu v rodině je, aby manželka dodržovala sliby svého manžela. Každý nesoulad s jeho sliby naruší rodinný život. Cāṇakya Paṇḍita dává v tomto ohledu velmi cenné poučení: dampatyoḥ kalaho nāsti tatra śrīḥ svayam āgatāḥ — do domu, kde mezi manželi nedochází ke svárům, přichází bohyně štěstí. Žena má být vychovávána způsobem uvedeným v tomto verši. Základní zásadou počestné ženy je být vždy nakloněna svému muži. V Bhagavad-gītě (1.40) stojí: strīṣu duṣṭāsu vārṣṇeya jāyate varṇa-saṅkaraḥ — když jsou ženy zkažené, výsledkem je varṇa-saṅkara. Lze říci, že varṇa-saṅkaru nyní představují hippies, kteří se neřídí žádnými pravidly. Také se uvádí, že když je obyvatelstvo varṇa-saṅkara, nikdo neví, na jaké je kdo úrovni. Varṇāśrama vědecky dělí společnost na čtyři varṇy a čtyři āśramy, ale ve společnosti, kterou tvoří varṇa-saṅkara, se takto nerozlišuje a nikdo neví, kdo je kdo. Nikdo v ní nedokáže rozlišovat mezi brāhmaṇou, kṣatriyou, vaiśyou a śūdrou. Aby v hmotném světě zavládl mír a štěstí, musí být zavedena varṇāśrama. Je třeba stanovit charakteristické znaky činností jednotlivých osob a podle toho musí být lidé vychováváni. Tak bude přirozeně umožněn jejich duchovní pokrok.

Yājñavalkya, autorita v otázce náboženských zásad, prohlašuje: āśuddheḥ sampratikṣyo hi mahāpātaka-dūṣitaḥ. Ten, kdo se nepodrobil deseti očistným metodám (daśa-vidhā-saṁskāra), je považován za poskvrněného velkými hříchy. Pán ovšem v Bhagavad-gītě říká: na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ prapadyante narādhamāḥ — “Ničemové, kteří se Mi neodevzdávají, jsou nejnižší z lidí.” Slovo narādhama znamená “neoddaný”. A Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: yei bhaje sei baḍa, abhakta—hīna, chāra. Každý oddaný je prostý hříchu. Avšak ten, kdo oddaný není, je nejpokleslejší a zavrženíhodný. Proto se doporučuje, aby se počestná manželka nestýkala s pokleslým manželem. Pokleslý manžel je ten, který propadl čtyřem základním hříšným činnostem — nedovolenému sexu, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek. Výslovně platí, že pokud se někdo neodevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství, je znečištěný. Počestné ženě je proto doporučeno, aby takovému manželovi odmítala sloužit. Neměla by z ní být otrokyně manžela, který je narādhama, nejnižší z lidí. Povinnosti ženy a muže se sice liší, nicméně počestná žena nemá sloužit pokleslému manželovi. Je-li pokleslý, doporučuje se, aby se s ním přestala stýkat. To ovšem neznamená, že by se měla znovu vdát, a tak se stát prostitutkou. Pokud se počestná žena nešťastně vdá za pokleslého muže, má od něho žít odděleně. Také manžel se může odloučit od ženy, která není počestná v souladu s popisem śāster. Závěr zní, že muž má být ryzím vaiṣṇavou a žena počestnou manželkou se všemi znaky, které jsou v této souvislosti uvedeny. Pak je čeká štěstí a také duchovní pokrok — oba budou úspěšně rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.

Věrnost bohyně štěstí je pro počestnou ženu ideálním příkladem. Brahma-saṁhitā (5.29) uvádí: lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānam. Na Vaikuṇṭhách uctívají Pána Viṣṇua tisíce bohyní štěstí a na Goloce Vṛndāvaně uctívají Pána Kṛṣṇu tisíce gopī, jež jsou všechny bohyněmi štěstí. Tak věrně, jako bohyně štěstí slouží Pánu, má žena sloužit svému manželovi. Muž má být ideálním služebníkem Pána a žena ideální manželkou, jako je bohyně štěstí. Pak budou oba manželé tak věrní a duchovně silní, že se díky vzájemné spolupráci nepochybně vrátí domů, zpátky k Bohu. Śrīla Madhvācārya se v tomto ohledu vyslovuje takto:

Žena má uvažovat o svém manželovi jako o Nejvyšším Pánu. Stejným způsobem by měl žák uvažovat o svém duchovním učiteli, śūdra o brāhmaṇovi a služebník o svém pánovi. Tak se všichni přirozeně stanou Pánovými oddanými. Budou-li takto uvažovat, rozvinou vědomí Kṛṣṇy.

Čtyři základní společenské třídy — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — již byly popsány a nyní následuje popis smíšených tříd (antyaja). Ty se dělí na skupiny pratilomaja a anulomaja. Pokud se žena z vyšší třídy vdá za muže z nižší, jejich svazek se nazývá pratilo. Vdá-li se však žena z nižší třídy za muže z třídy vyšší, pak se jejich svazku říká anulo. Lidé patřící k těmto dynastiím mají tradiční zaměstnání holičů, pradláků a tak dále. Ti z antyajů, kteří jsou stále do jisté míry čistí (v tom smyslu, že nekradou a nepropadli jedení masa, pití alkoholu, nedovolenému sexu a hazardování), jsou zváni antevasāyī. Lidem z nižších tříd je dovoleno se ženit a vdávat bez ohledu na původ a rovněž pít víno, neboť tito lidé mezi sebou nepovažují takové jednání za hříšné.

V Bhagavad-gītě (3.35) stojí: śreyān sva-dharmo viguṇaḥ para-dharmāt svanuṣṭhitāt — “Je mnohem lepší konat, byť i nedokonale, své předepsané povinnosti, než povinnosti někoho jiného.” Antyajové, lidé z nižších tříd, jsou zvyklí krást, pít alkohol a mít nedovolený pohlavní styk, ale v jejich případě to není považováno za hříšné. Když například tygr zabije člověka, nejedná se o hřích, avšak udělá-li totéž člověk, pak je to hříšné a vrah je oběšen. To, co je mezi zvířaty všední záležitostí, je mezi lidmi hříšný čin. V závislosti na charakteristických znacích vyšších a nižších vrstev společnosti jsou tedy dány různé druhy povinností týkajících se zaměstnání. Znalci Véd učí, že tyto povinnosti jsou stanoveny z hlediska daného věku.

Pokud se člověk pozvolna zříká svých povinností a zvyků, které se dědí, a snaží se sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství ve svém přirozeném postavení, postupně je schopen se od těchto činností oprostit a dosáhne stavu niṣkāma, osvobození od hmotných tužeb.

Budeme-li neustále kropit oheň kapkami ghí, neuhasí ho to, ale pokud do něj náhle vhodíme hroudu ghí, může ho to zcela udusit. Ti, kdo jsou příliš hříšní a narodili se kvůli tomu v nižších třídách, si mohou užívat hříšných činností v plné míře — to dává naději, že se jim tyto činnosti znechutí, a oni dostanou příležitost k očištění.

Nārada Muni jasně říká, že nikoho nelze uznat za brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu a śūdru podle původu; přestože k tomu nyní dochází, śāstry to neuznávají. Bhagavad-gītā (4.13) uvádí: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. Čtyři společenské třídy — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — tedy mají být určeny na základě vlastností a činností. Pokud se někdo narodil v bráhmanské rodině a osvojil si bráhmanské vlastnosti, je třeba ho uznat za brāhmaṇu. Postrádá-li ovšem tyto vlastnosti, má být posuzován jako brahma-bandhu. A jestliže śūdra nabyde vlastností brāhmaṇy, není to śūdra, přestože se narodil v rodině śūdrů; díky svým vlastnostem má být uznán za brāhmaṇu. Cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je vyvíjet v lidech bráhmanské vlastnosti. Ten, kdo je vyvine, má být bez ohledu na třídu, ze které pochází, uznán za brāhmaṇu, a pak mu může být udělen sannyās. Nikdo nemůže přijmout sannyās, pokud nesplňuje bráhmanské předpoklady. Při určování, zda je daná osoba brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya či śūdra, původ nehraje podstatnou roli. To je důležité pochopit. Nārada Muni jasně říká, že člověka lze přijímat podle příslušnosti k třídě, ve které se narodil, jen pokud splňuje odpovídající předpoklady. Ten, kdo si osvojil vlastnosti brāhmaṇy, má být uznán za brāhmaṇu bez ohledu na to, kde se narodil. A ten, kdo vyvinul vlastnosti śūdry nebo caṇḍāly, má být také bez ohledu na původ přijímán podle těchto znaků.