Stav bez vědomí není nic jiného než nevědomost, temnota či hmotné bytí, a ve vědomém stavu je živá bytost bdělá. Stav mezi vědomím a bezvědomím není trvalý. Ten, kdo je pokročilý v poznání vlastního já, by měl vědět, že bezvědomí a vědomí nejsou nic jiného než iluze — v zásadě neexistují. Existuje pouze Nejvyšší Absolutní Pravda. V Bhagavad-gītě (9.4) to Pán dokládá takto:

“Ve své neprojevené podobě prostupuji celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.” Vše existuje na základě Kṛṣṇova neosobního rysu; nic nemůže existovat bez Kṛṣṇy. Pokročilý oddaný Kṛṣṇy tedy vidí Pána všude a iluze se ho nedotýká.

I v minulosti se živé bytosti v hmotném světě snažily vyřešit problém zrození a smrti a tato snaha pokračuje. Někdo zdůrazňuje smrt a poukazuje na klamnou existenci všeho hmotného, zatímco jiný zdůrazňuje život a snaží se ho trvale uchovat a užívat, jak je to jen možné. Oba jsou hlupáci a darebáci. Je doporučeno pozorovat věčný čas, který je příčinou projevení a zmizení hmotného těla, a to, jak je živá bytost v jeho zajetí. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto zpívá ve své Gītāvalī:

Člověk by měl sledovat činnosti věčného času, který je příčinou zrození a smrti. Před stvořením nynějšího věku byly živé bytosti pod vlivem času, a v rámci času hmotný svět vzniká a zase zaniká. Bhūtvā bhūtvā pralīyate — živé bytosti ovládané časem se život za životem rodí a umírají. Čas je neosobním zastoupením Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž dává živým bytostem podmíněným hmotnou přírodou možnost z této přírody uniknout tím, že se Mu odevzdají.

Ten, kdo chce dosáhnout pokroku v duchovním porozumění, by se měl vyvarovat čtení světské literatury. Svět je plný obyčejné literatury, která jen rozrušuje mysl. Noviny, divadelní hry, romány, časopisy a podobně nejsou určeny k rozvoji duchovního poznání — byly naopak popsány jako místa, kde vyhledávají požitek vrány (tad vāyasaṁ tīrtham). Ten, kdo rozvíjí duchovní poznání, musí takovou literaturu odmítnout. Dále se nemá nechat ovlivnit závěry různých logiků a filozofů. Ti, kdo káží, samozřejmě někdy musí čelit výrokům oponentů, ale svárlivému postoji je třeba se co nejvíce vyhýbat. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká:

“Není třeba se uchylovat ke zbytečné literatuře nebo se zaobírat mnoha takzvanými filozofy a mysliteli, kteří nepřispívají k duchovnímu pokroku. Také není správné přijímat žáka pod vlivem módy či kvůli popularitě. K takzvaným śāstrám by člověk měl být netečný — nestavět se proti nim ani je nepodporovat. Také se nemá živit vysvětlováním písem. Sannyāsī musí být vždy nestranný, zcela se odevzdávat u lotosových nohou Pána a vyhledávat způsoby, jak dělat pokroky v duchovním životě.”

Takzvaní svāmī a yogīni si obvykle získávají žáky tím, že je svádějí vidinou hmotného prospěchu. Je mnoho takzvaných guruů, kteří lákají žáky sliby, že vyléčí jejich nemoci nebo že vytvoří zlato a tak rozmnoží jejich hmotné bohatství. Pro neinteligentní lidi to jsou vhodná lákadla. Sannyāsī má zakázáno získávat žáky pomocí takových hmotných svodů. Někdy si sannyāsīni vychutnávají hmotné bohatství zbytečným stavěním mnoha chrámů a klášterů; tomu je však třeba se vyhnout. Tyto budovy se mají stavět za účelem šíření duchovního vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, nikoliv jako bezplatné hotely pro lidi, kteří nepřispívají k hmotnému ani duchovnímu prospěchu. Chrámy a kláštery musí být uzavřené skupinám nemorálních bláznů. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vítáme každého, kdo souhlasí alespoň s tím, že bude dodržovat usměrňující zásady tohoto hnutí — nebude mít nedovolený pohlavní styk, nebude požívat omamné látky, nebude jíst maso a nebude hazardovat. V chrámech a klášterech má být přísně zakázáno shromažďování budižkničemů a lenochů na okraji společnosti. Tyto stavby mají sloužit výhradně oddaným s vážným zájmem o duchovní pokrok a rozvinutí vědomí Kṛṣṇy. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že slovo ārambhān znamená maṭhādi-vyāparān, snahy stavět chrámy a kláštery. Prvořadým úkolem sannyāsīna je šířit vědomí Kṛṣṇy. Pokud ale Pánovou milostí získá dostatečné prostředky, může stavět chrámy a kláštery, aby poskytl útočiště vážným zájemcům o vědomí Kṛṣṇy. Jinak těchto staveb není zapotřebí.

Existují čtyři stupně stavu odříkání — kuṭīcaka, bahūdaka, parivrājakācārya a paramahaṁsa. Zde Śrīmad-Bhāgavatam pojednává o sannyāsīnech na úrovni paramahaṁsů. Māyāvādští sannyāsīni, impersonalisté, nemohou stupně paramahaṁsa dosáhnout. Důvodem je jejich neosobní pojetí Absolutní Pravdy. Brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate—Absolutní Pravdu lze vnímat na třech úrovních, z nichž je poznání Nejvyšší Osobnosti Božství (bhagavān) určeno paramahaṁsům. Samotný Śrīmad-Bhāgavatam je pro paramahaṁsy (paramo nirmatsarāṇāṁ satām). Ten, kdo není na úrovni paramahaṁsy, není způsobilý Śrīmad-Bhāgavatamu porozumět. Prvořadou povinností paramahaṁsů neboli vaišnavských sannyāsīnů je kázat. Za účelem kázání mohou někdy přijímat symboly sannyāsu, jako je daṇḍa a kamaṇḍalu, a jindy nemusí. Vaišnavští sannyāsīni jsou jakožto paramahaṁsové obvykle nazýváni babājī a kamaṇḍalu ani daṇḍu nenosí. Takový sannyāsī si může vybrat, zda znaky sannyāsu přijme či odmítne. Jeho jedinou myšlenkou je: “Kde je nějaká příležitost k šíření vědomí Kṛṣṇy?” Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy někdy posílá své sannyāsīny do cizích zemí, kde daṇḍa a kamaṇḍalu nejsou příliš uznávány. Posíláme tedy kazatele, aby představovali naše knihy a filozofii v šatech, které se tam nosí. Naším výlučným zájmem je přivést lidi k vědomí Kṛṣṇy. To je možné v oděvech sannyāsīnů i v šatech západního stylu. Máme jedinou starost: šířit zájem o vědomí Kṛṣṇy.

Velká osobnost s velmi rozvinutým vědomím Kṛṣṇy nemusí odhalovat svou totožnost používáním znaků sannyāsīna. Aby zůstala skryta, může žít a jednat jako neklidné dítě nebo jako němý člověk, přestože je tím nejlepším řečníkem či básníkem.

Světec, se kterým se setkal Prahlāda Mahārāja, žil jako krajta (ājagara-vṛtti). Krajta se nikam nepřemísťuje, celé roky setrvává na jednom místě a žere, co se jí naskytne. Prahlāda Mahārāja se svými společníky potkal tohoto velkého světce a promluvil k němu následovně.

Obyvatelé onoho místa na břehu Kāverī v údolí hory jménem Sahya nebyli schopni poznat, zda je světec tentýž člověk, kterého znali dříve. Proto je řečeno: vaiṣṇavera kriyā mudrā vijñe nā bujhaya — vysoce pokročilý vaiṣṇava žije tak, že nikdo nechápe, kdo je nebo čím byl. Člověk by se ani neměl snažit poznat minulost vaiṣṇavy. Prahlāda Mahārāja se neptal světce na jeho dřívější život a okamžitě mu složil uctivé poklony.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura neměl rád, když jeho žáci začali časem příliš tloustnout. Dělal si velké starosti, aby se z jeho otylých žáků nestali bhogī, požitkáři uspokojující smysly. Tento postoj zde dokládá Prahlāda Mahārāja, který byl překvapený, když viděl světce, jak žije způsobem ājagara-vṛtti a značně tloustne. V hmotném světě také často vidíme, jak se chudý a hubený člověk postupně snaží vydělat si peníze podnikáním nebo nějakým jiným způsobem, a když je potom získá, užívá si dosyta smyslů, a tak tloustne. Duchovnímu rozvoji tedy otylost vůbec neprospívá.

Ti, kdo se věnují duchovnímu rozvoji, obvykle jedí jen jednou denně; buď odpoledne, nebo večer. Když někdo jí jednou denně, přirozeně neztloustne. Učený mudrc však byl značně otylý, a Prahlāda Mahārāja byl tedy velmi překvapen. Díky svým zkušenostem v seberealizaci má každý transcendentalista jasnou tvář. A tělo toho, kdo je pokročilý v seberealizaci, je třeba považovat za tělo brāhmaṇy. Jelikož světec s jasnou tváří ležel na zemi, nepracoval a byl velmi otylý, Prahlāda Mahārāja byl v rozpacích a chtěl ho požádat o vysvětlení.

Prahlāda Mahārāja zkoumal rysy světcova těla a podle jeho vzhledu pochopil, že i když světec jen leží a nic nedělá, je inteligentní a zkušený. Prahlāda byl přirozeně zvědavý, proč tam tak nečinně leží.

Čistý oddaný, jako je Prahlāda Mahārāja, je schopen díky svému čistému pohledu z úrovně oddané služby znát mysl druhých. Oddaný jako Prahlāda může bez potíží prozkoumat charakter jiného člověka.

Slova bhaktyā kevalayā vyjadřují, že samotným vykonáváním oddané služby lze v plné míře nabýt veškerého poznání. Kṛṣṇa je pánem všeho poznání (aiśvaryasya samagrasya vīryasya yaśasaḥ śriyaḥ). Pán sídlí v srdci každého (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati), a když je s oddaným spokojen, poučí ho. Jedině oddaným však dává pokyny, které jim umožní neustálé pokroky v oddané službě. Ostatním, neoddaným, dává pokyny podle způsobu jejich odevzdání se. Slova bhaktyā kevalayā poukazují na čistého oddaného. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že bhaktyā kevalayā znamená jñāna-karmādy-amiśrayā, “bez příměsi plodonosného jednání či spekulativního poznání”. Samotné odevzdání se Pánovým lotosovým nohám je příčinou veškerého osvícení a duchovního vědomí oddaného.

Světec nechce hovořit s kýmkoliv, a proto je vážný a mlčí. Obyčejnému člověku obvykle není zapotřebí radit. Je řečeno, že světec nemá kázat tomu, kdo není připravený jeho pokyny přijmout. Někdy ovšem světec ze své velké laskavosti promlouvá i k obyčejným lidem. Prahlāda Mahārāja však nebyl obyčejný člověk, a na jeho otázky proto musí odpovědět i velká, vznešená osobnost. Svatý brāhmaṇa tedy přerušil mlčení a začal odpovídat. Své odpovědi si však nevymyslel. To vyjadřují slova yathā-śrutam, “jak jsem vyslechl od autorit”. V systému zvaném paramparā je zaručeno, že správné otázky se dočkají správných odpovědí. Nikdo by se neměl snažit vytvářet či vymýšlet si vlastní odpovědi. Je třeba se odkazovat na śāstry a odpovídat podle védských závěrů. Slova yathā-śrutam se vztahují na védské poznání. Védy jsou známé pod jménem śruti, jelikož toto poznání přichází od autorit. Výroky Véd se nazývají śruti-pramāṇa. Své výroky bychom měli dokládat citáty ze śruti — Véd či védské literatury. Pak budou správné. V jiném případě budou naše slova jen výplodem mysli.

Dokud živá bytost chce, aby se jí splnily různé hmotné touhy, musí neustále přecházet z jednoho těla do druhého. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že tak jako malé stéblo trávy spadne do řeky a je zmítáno proudem mezi různými kusy dřeva a větvemi stromů, živá bytost je unášena oceánem hmotné existence, kde se zmítá v různých podmínkách. Tomu se říká boj o přežití. Určité plodonosné jednání způsobuje, že živá bytost přijímá určité tělo, a na základě činností v tomto těle je vytvořeno další tělo. Živá bytost proto musí hmotné činnosti ukončit, a k tomu dostává příležitost v lidském těle. Konkrétně je třeba, abychom svou činnou energii zapojili do služby Pánu — pak automaticky skončíme s materialistickým jednáním. Musíme svá přání realizovat tak, že se odevzdáme Nejvyššímu Pánu, protože On ví, jak je splnit. I když máme hmotné touhy, měli bychom se věnovat oddané službě Pánu. Tím se očistí náš boj o přežití.

“Ten, kdo projevuje větší inteligenci — ať už nemá žádnou hmotnou touhu, je plný hmotných tužeb nebo touží po osvobození — musí všemi prostředky uctívat svrchovaný celek, Osobnost Božství.” (Bhāg. 2.3.10)

“Oddaný má Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, prokazovat transcendentální láskyplnou službu s příznivým postojem a bez touhy po hmotném zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.1.11)

Všechny živé bytosti v tomto hmotném světě podstupují podle přírodních zákonů koloběh zrození a smrti. Tento zápas v podobě rození a umírání v různých druzích lze nazvat evolucí, která je však v západním světě vykládána mylným způsobem. Darwinova teorie evoluce od zvířete k člověku je neúplná, protože nezahrnuje opačný postup — od člověka ke zvířeti. V tomto verši je však evoluce velice dobře vysvětlena na základě védské autority. Lidské tělo, získané v průběhu evolučního procesu, je příležitostí k povznesení (svargāpavarga) nebo k degradaci (tiraścāṁ punar asya ca). Pokud živá bytost využije lidské formy života správným způsobem, může dosáhnout vyšších planetárních soustav, kde zakusí hmotné štěstí mnohotisíckrát vyšší než na této planetě, nebo může rozvíjet poznání, pomocí kterého se vysvobodí z evolučního procesu a vrátí se ke svému původnímu duchovnímu životu; to se nazývá apavarga neboli “osvobození”.

Hmotný život se nazývá pavarga, protože jsme zde nuceni zakoušet pět různých stavů utrpení, jež vyjadřují písmena pa, pha, ba, bha a ma. Pa znamená pariśrama, “velice těžká práce”. Pha je phena neboli “pěna z úst”. Někdy vidíme například koně, jak má z těžké námahy pěnu u huby. Ba znamená byarthatā, “zklamání”. Přestože se tolik dřeme, nakonec nás čeká zklamání. Bha znamená bhaya neboli “strach”. V hmotném životě se neustále nacházíme v planoucím ohni strachu. Nikdo neví, co se může stát. A konečně ma znamená mṛtyu neboli “smrt”. Když se pokoušíme zbavit se těchto pěti stavů — pa, pha, ba, bha a ma — dosáhneme apavargy, osvobození od trestu v podobě hmotné existence.

Slovo tiraścām označuje degradovaný život. Lidský život přirozeně nabízí ty nejlepší životní podmínky. Lidé na Západě si myslí, že lidské bytosti pocházejí z opic a jejich situace je pohodlnější. Pokud však živá bytost nevyužije svého lidského života k dosažení svargy nebo apavargy, poklesne znovu na nízkou úroveň života zvířat, jako jsou psi a prasata. Rozumný člověk si proto musí rozmyslet, zda se přemístí vzhůru na vyšší planety, připraví se na vysvobození z evolučního procesu, nebo se znovu podrobí procesu evoluce vyššími a nižšími úrovněmi života. Pokud jedná zbožně, může dosáhnout vyšších planetárních soustav nebo osvobození a vrátit se domů, zpátky k Bohu. V opačném případě však může poklesnout a dostat tělo psa, prasete a tak dále. Bhagavad-gītā (9.25) to vysvětluje takto: yānti deva-vratā devān. Ti, kdo mají zájem o dosažení vyšších planetárních soustav (Devaloky či Svargaloky), se na to musí připravit. Stejně tak ten, kdo touží po osvobození a chce se vrátit domů, zpátky k Bohu, se musí připravit, aby tohoto cíle dosáhl.

Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy přináší společnosti ten nejvyšší prospěch, protože učí lidi, jak jít zpátky domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītě (13.22) je jasně řečeno, že do různých forem života se živá bytost dostává na základě styku se třemi kvalitami hmotné přírody (kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu). Podle našeho styku s hmotnou kvalitou dobra, vášně a nevědomosti v tomto životě dostáváme příslušné tělo v životě příštím. Moderní civilizace neví, že kvůli rozmanitým interakcím s hmotnou přírodou se živá bytost, navzdory své věčné povaze, nachází v různých chorobných stavech, známých jako mnohé druhy života. Moderní civilizace si není vědoma přírodních zákonů.

“Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za vykonavatele činností, které ve skutečnosti provádějí tři kvality hmotné přírody.” (Bg. 3.27) Každá živá bytost je zcela pod kontrolou přísných zákonů hmotné přírody, ale darebáci si o sobě myslí, že jsou nezávislí. Ve skutečnosti však nezávislí být nemohou. To je bláhová představa. Pošetilá civilizace se vystavuje velkému nebezpečí, a hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží přivést lidi k tomu, aby si uvědomili svou naprostou závislost na neúprosných přírodních zákonech, a snaží se je zachránit před podlehnutím mocné māyi, Kṛṣṇově vnější energii. Za hmotnými zákony stojí svrchovaný vládce, Kṛṣṇa (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Pokud se tedy živá bytost odevzdá Kṛṣṇovi (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te), může být okamžitě vysvobozena z vlivu vnější energie (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). To má být cílem života.

Prahlāda Mahārāja prohlásil: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham. Muž i žena hledají sexuální požitek, a když jsou spojeni svatebním obřadem, jsou nějakou dobu šťastní, ale nakonec dojde k neshodám, a proto je tolik případů odluky a rozvodu. Přestože si každý muž a žena dychtivě přejí užívat života prostřednictvím sexuálního spojení, výsledkem je nesoulad a zklamání. Manželství se mužům a ženám doporučuje a představuje oprávnění k omezenému pohlavnímu životu, který vyzdvihuje i Nejvyšší Osobnost Božství v Bhagavad-gītě. Dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi — pohlavní život, který není v rozporu s náboženskými zásadami, je Kṛṣṇa. Každá živá bytost si chce neustále užívat sexu, protože materialistický život se skládá z jedení, spaní, sexu a strachování se. V případě zvířat nelze tyto činnosti usměrňovat, ale pro lidi platí, že i když jim musí být, stejně jako zvířatům, dovoleno jíst, spát, mít sex a zajistit si bezpečí, musí pro ně platit jistá usměrnění. Védy uvádějí, že člověk má přijímat yajña-śiṣṭu neboli prasādam, jídlo obětované Kṛṣṇovi. Yajña-śiṣṭāśinaḥ santo mucyante sarva-kilbiṣaiḥ — “Oddaní Pána jsou zbaveni veškerých hříchů, neboť jedí jídlo, které je nejprve obětováno.” (Bg. 3.13) V hmotném životě se člověk dopouští mnoha hříšných činností, zvláště jedením, a je za ně přírodními zákony odsouzen k trestu — přijetí dalšího těla. Sex a jedení jsou nezbytné činnosti, a proto jsou lidské společnosti umožněny za podmínky dodržování védských pravidel, aby takto lidé mohli jíst, spát, mít sex, být ochráněni před strachem a přitom postupně zlepšovat své postavení a nakonec dosáhnout osvobození od trestu v podobě hmotné existence. Védské pokyny k manželství tedy poskytují ústupek lidské společnosti s tím, že muž a žena, kteří jsou spojeni svatebním obřadem, si mají navzájem pomáhat v rozvíjení duchovního života. Muži a ženy se však naneštěstí spojují — zvláště v tomto věku — za účelem neomezeného sexuálního požitku. Tak jsou donuceni se znovu narodit v podobách zvířat, aby uspokojili své zvířecí sklony. Védy proto varují: nāyaṁ deho deha-bhājāṁ nṛloke kaṣṭān kāmān arhate viḍ-bhujāṁ ye. Člověk si nemá užívat sexu jako prasata a jíst vše až po výkaly. Měl by jíst prasādam obětované Božstvům a při sexu se řídit védskými pokyny. Má plnit povinnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy, chránit se před hrůzostrašnými podmínkami hmotné existence a spát jen tak dlouho, kolik je nutné k tomu, aby znovu nabyl síly po únavě z těžké práce.

Učený brāhmaṇa řekl, že jelikož ti, kdo pracují pro plody své práce, všeho zneužívají, přestal se na všech plodonosných činnostech podílet.

Zde je vysvětlen rozdíl mezi filozofiemi māyāvādīnů a vaiṣṇavů. Jak māyāvādīni, tak vaiṣṇavové vědí, že materialistické činnosti nepřinášejí žádné štěstí. Māyāvādští filozofové se řídí sloganem brahma satyaṁ jagan mithyā, a chtějí tedy iluzorních, materialistických činností zanechat. Chtějí ukončit veškeré jednání a splynout s Nejvyšším Brahmanem. Vaišnavská filozofie však učí, že když člověk pouze zanechá materialistického jednání, nemůže zůstat nečinný příliš dlouho, a z toho důvodu by se měl každý zaměstnat duchovními činnostmi, které vyřeší problém utrpení v tomto hmotném světě. Proto je řečeno, že i když se māyāvādští filozofové snaží skoncovat s materialistickými činnostmi a splynout s Brahmanem, a i když se jim to může skutečně podařit, z nedostatku činnosti znovu poklesnou na úroveň materialistického jednání (āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adhaḥ). Člověk, který se věnuje takzvanému odříkání, tedy není schopný setrvat ve stavu meditace o Brahmanu a vrací se k materialistickým činnostem—otevírá nemocnice, školy a tak dále. Pouze rozvíjet poznání, že materialistické činnosti nemohou přinést člověku štěstí, a že by jich měl proto zanechat, tedy nestačí. Je třeba materialistických činností zanechat a začít se věnovat duchovním činnostem. Pak bude problém vyřešen. Duchovní činnosti jsou činnosti v souladu s nařízením Kṛṣṇy (ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanam). Pokud někdo dělá to, co říká Kṛṣṇa, jeho jednání není hmotné. Když například Arjuna bojoval, aby splnil Kṛṣṇův pokyn, jeho činnosti nebyly hmotné. Boj, který má za cíl uspokojení smyslů, je materialistické jednání, ale boj na pokyn Kṛṣṇy je duchovní. Duchovním jednáním živá bytost dosáhne způsobilosti vrátit se domů, zpátky k Bohu, a pak si bude moci věčně užívat blaženého života. Zde, v hmotném světě, je vše pouhý výplod mysli, který nám nikdy nepřinese skutečné štěstí. Praktickým řešením je proto zanechat materialistických činností a věnovat se duchovním. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Pokud člověk jedná pro potěšení Nejvyššího Pána — Yajñi neboli Viṣṇua — žije osvobozeným životem. Kdo však takto nejedná, žije i nadále v otroctví.

Každý se snaží být šťastný, neboť, jak je vysvětleno v minulém verši, živá bytost ve své původní duchovní podobě je přirozeně šťastná (sukham asyātmano rūpaṁ sarvehoparatis tanuḥ). Nepřipadá v úvahu, že by duchovní bytost zakoušela nějaké utrpení. Kṛṣṇa je vždy šťastný a pro živé bytosti, které jsou Jeho nedílnými částmi, je přirozené být také šťastné, ale protože se dostaly do tohoto hmotného světa a zapomněly na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou, zapomněly i na svou pravou přirozenost. Každý z nás je částí Kṛṣṇy, a máme s Ním proto láskyplný vztah, ale jelikož zapomínáme na svou totožnost a za vlastní já považujeme tělo, souží nás zrození, smrt, stáří a nemoc. Tento omyl v podobě materialistického života potrvá tak dlouho, dokud nepoznáme svůj vztah s Kṛṣṇou. Štěstí, které hledá podmíněná duše, je pouhou iluzí. To vysvětlí následující verš.

Toto je výstižný příklad, který ukazuje, jak se živá bytost kvůli nedostatku poznání žene za štěstím mimo své vlastní já. Když člověk pozná svou skutečnou totožnost duchovní bytosti, může poznat svrchovanou duchovní bytost, Kṛṣṇu, a skutečné štěstí, které si s Kṛṣṇou navzájem působí. Za povšimnutí stojí, jak tento verš poukazuje na to, že tělo se vyvíjí z duše. Moderní materialističtí vědci si myslí, že život se vyvíjí z hmoty, ale skutečností je, že hmota se vyvíjí ze života. Život, tedy duše, je zde přirovnán k vodě, z níž vyrůstají trsy hmoty v podobě trávy. Ten, kdo neví, jak vědecky poznat vlastní já, nehledí do nitra těla, aby nalezl štěstí v duši; hledá místo toho štěstí vně, stejně jako jelen, který neví o vodě skryté pod trávou a vydá se ji hledat na poušť. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží odstranit nevědomost zmatených lidí, kteří se pokoušejí najít vodu mimo dosah života. Raso vai saḥ, raso 'ham apsu kaunteya—chuť vody je Kṛṣṇa. Aby člověk uhasil žízeň, musí pít vodu tak, že se bude stýkat s Kṛṣṇou. To je pokyn Véd.

Materialista neví nic o tom, jak na něho v důsledku jeho plodonosného jednání působí zákony hmotné přírody, a proto mylně plánuje, jak si bude užívat pohodlí lidského těla prostřednictvím takzvaného hospodářského rozvoje, zbožných činností zaměřených na dosažení vyšších planetárních soustav a mnoha dalšími způsoby. Ve skutečnosti se stává obětí reakcí za své plodonosné jednání. Nejvyšší Osobnost Božství sídlí jako Nadduše v srdcích všech živých bytostí a v Bhagavad-gītě (15.15) říká:

“Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” Nadduše, která je pozorovatelem (upadraṣṭā), sleduje touhy a jednání živé bytosti a nařizuje hmotné přírodě, aby se postarala o vyplnění těchto tužeb. V Bhagavad-gītě (18.61) je jasně řečeno:

Pán sídlí v srdci každé živé bytosti a podle jejího přání jí poskytuje různé druhy těl, které jsou jako stroje. Živá bytost na takovém stroji cestuje po celém vesmíru, ovládána hmotnou přírodou a jejími kvalitami. Není tedy ve svém jednání vůbec svobodná — zcela podléhá hmotné přírodě, která je plně pod kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Jakmile se živá bytost stane obětí hmotných tužeb panovat hmotné přírodě, dostává se pod vliv hmotné přírody, na niž dohlíží Nejvyšší Duše. Výsledkem je, že si vytváří stále nové plány, které jsou pokaždé zmařeny, ale následkem své pošetilosti nechápe příčinu svého neúspěchu. Tuto příčinu zdůrazňuje Bhagavad-gītā: ten, kdo se neodevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství, musí těžce pracovat pod kontrolou hmotné přírody a jejích přísných zákonů (daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā). Jediným způsobem, jak se vysvobodit z tohoto zajetí, je odevzdat se Nejvyššímu Pánu. V lidské formě života musí živá bytost přijmout tento pokyn Nejvyšší Osoby, Kṛṣṇy: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja—“Nedělej si plány, jak získat štěstí a zahnat neštěstí. To se ti nikdy nepodaří. Jen se Mi odevzdej.” Živá bytost bohužel nepřijímá Pánovy jasné pokyny z Bhagavad-gīty, a proto se dostává do trvalého zajetí zákonů hmotné přírody.

Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — pokud člověk nejedná v zájmu uspokojení Kṛṣṇy, jenž je známý jako Viṣṇu či Yajña, nevyhnutelně se zaplétá do reakcí za plodonosné jednání. Tyto reakce se nazývají pāpa a puṇya — hříšné a zbožné. Díky zbožným činnostem lze dosáhnout vyšších planetárních soustav a bezbožné činnosti vedou k degradaci mezi nižší životní druhy, kde živou bytost čeká trest přírodních zákonů. V nižších druzích života probíhá evoluční proces, a když doba uvěznění či potrestání skončí, je živé bytosti opět dána lidská podoba a s ní i příležitost se rozhodnout, jakým způsobem plánovat. Pokud tuto příležitost i tentokrát promarní, ocitne se opět v koloběhu zrození a smrti, někdy výše a jindy níže podle toho, jak se saṁsāra-cakra neboli kolo hmotné existence otáčí. Tak jako se bod na kole otáčí nahoru a dolů, přísné zákony hmotné přírody způsobují, že živá bytost zakoušející hmotnou existenci je někdy šťastná a jindy nešťastná. Její utrpení v koloběhu štěstí a neštěstí popisuje následující verš.

Pokud chudý člověk získá svou těžkou prací na konci života nějaký hmotný prospěch, pro materialistickou společnost je úspěšný, přestože znovu zemře sužován utrpením trojího druhu — ādhyātmika, adhidaivika a adhibhautika. Nikdo nemůže uniknout trojímu utrpení materialistického života, totiž utrpení, které se týká těla a mysli, utrpení působenému společností, kolektivem, národem a dalšími živými bytostmi a utrpení, které nám chystají přírodní katastrofy, jako jsou zemětřesení, hladomory, sucha, povodně, různé epidemie a tak dále. Jakou má cenu, jestliže člověk těžce pracuje, stále zakouší trojí utrpení, a pak se mu podaří získat nějaký malý prospěch? Karmī, jemuž se podařilo nashromáždit nějaké hmotné jmění, si ho navíc stejně nemůže užívat, neboť musí s nářkem zemřít. Na vlastní oči jsem viděl umírajícího člověka, jak úpěnlivě prosil lékaře, aby mu prodloužil život o čtyři roky a umožnil mu tak uskutečnit jeho hmotné plány. Lékaři se to samozřejmě nepodařilo a muž zemřel ve velmi žalostné situaci. Každý musí takto zemřít a poté mu zákony hmotné přírody, s přihlédnutím k jeho mentálnímu rozpoložení, poskytnou další příležitost ke splnění tužeb v jiném těle. Materialistické plány na hmotné štěstí nemají žádnou cenu, ale my je pod vlivem matoucí energie považujeme za nesmírně cenné. Mnozí politici, reformátoři společnosti a filozofové zemřeli v nešťastném stavu, aniž by ze svých hmotných plánů měli jakýkoliv praktický zisk. Rozumný člověk proto nebude chtít těžce pracovat v podmínkách trojího utrpení a pak plný zklamání zemřít.

Chamtiví kapitalisté hromadí majetek za cenu nejrůznějšího utrpení, a jelikož získávají peníze pochybnými způsoby, výsledkem je, že jejich mysl je neustále rozrušená. V noci nemohou spát a musí užívat léky na uklidnění, aby vůbec usnuli, ale někdy ani ty nepomohou. Výsledkem hromadění peněz vyčerpávající prací tedy není štěstí, ale jen neštěstí. Je-li mysl stále rozrušena, jakou cenu má dosažení dobře zajištěného postavení? Narottama dāsa Ṭhākura proto zpívá:

“Trpím jedovatými účinky hmotného požitku. Mé srdce neustále plane a je téměř na pokraji selhání.” Chamtivý kapitalista zbytečně hromadí majetek a výsledkem toho je, že nevyhnutelně trpí, sužován planoucím ohněm úzkosti. Neustále si dělá starosti, jak své peníze uchovat a správně je investovat, aby získával stále více. Takový život není nijak šťastný, ale pod vlivem matoucí energie materialisté v těchto činnostech stále pokračují.

Pokud jde o naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, získáváme milostí Boha peníze přirozeně, prodejem naší literatury. Neprodáváme ji s cílem vlastního smyslového požitku; k šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy potřebujeme mnoho věcí, a Kṛṣṇa nám tedy dodává potřebné peníze na podporu této mise. Kṛṣṇovou misí je rozšířit vědomí Kṛṣṇy po celém světě, a k tomu pochopitelně musíme mít dostatek peněz. V souladu s doporučením Śrīly Rūpy Gosvāmīho Prabhupādy bychom se tedy neměli vzdávat připoutanosti k penězům, které pomohou v šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.256) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

“Když se ti, kdo chtějí dosáhnout osvobození, zříkají věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, které považují za hmotné, jejich odříkání je neúplné.” Peníze, které mohou pomoci v šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, nejsou částí hmotného světa a neměli bychom se jich zříkat s představou, že jsou hmotné. Śrīla Rūpa Gosvāmī vysvětluje:

“Ten, kdo nelpí na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, se nachází ve správném postavení, nad pocitem vlastnictví.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255) Peníze nepochybně přicházejí ve velkém množství, ale neměli bychom na nich lpět s vidinou uspokojování smyslů; každou minci je třeba použít na šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, nikoliv na smyslový požitek. Když kazatel získá velké množství peněz, ocitá se v nebezpečí, neboť jakmile utratí byť jen sebemenší obnos na vlastní smyslový požitek, poklesne. Kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si musí dát velký pozor, aby nezneužívali nesmírného množství peněz, kterých je k šíření tohoto hnutí třeba. Neproměňujme tyto peníze v příčinu svého neštěstí; mají být použity pro Kṛṣṇu, což bude příčinou našeho věčného štěstí. Peníze jsou Lakṣmī neboli bohyně štěstí, společnice Nārāyaṇa. Lakṣmījī musí zůstat vždy s Nārāyaṇem; pak se nikdo nebude muset bát degradace.

Slovo svasmāt znamená “ze sebe samotného”. Kvůli připoutanosti k penězům se ten nejbohatší člověk bojí dokonce i sám sebe. Má strach, že nezajistil své peníze dostatečně bezpečným způsobem nebo se dopustil nějaké chyby. Vedle vlády a její daně z příjmu a vedle zlodějů myslí i jeho vlastní příbuzní neustále na to, jak ho využít a připravit o peníze. Někdy jsou tito příbuzní popisováni slovy sva-janaka-dasyu, což znamená “darebáci a zloději přestrojení za příbuzné”. Není tedy třeba hromadit peníze či zbytečně usilovat o to, abychom jich měli stále více. Skutečným zájmem v životě je ptát se: “Kdo jsem?” a poznat své vlastní já. Je třeba porozumět postavení živé bytosti v tomto hmotném světě a způsobu, jak se vrátit domů, zpátky k Bohu.

Zde vidíme rozdíl mezi védskou a moderní, démonskou civilizací. Védská civilizace věnovala pozornost dosažení seberealizace, a za tímto účelem se doporučovalo mít jenom malý příjem, který by zaručil přežití. Společnost se dělila na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry a její členové omezovali své snažení na zajištění nejnutnějších potřeb. Zvláště brāhmaṇové neměli hmotné touhy. Jelikož kṣatriyové museli vládnout lidem, peníze a prestiž pro ně byly nezbytné. Vaiśyové se však spokojili se zemědělskou úrodou a mlékem od krav, a pokud měli přebytek, bylo jim dovoleno obchodovat. Śūdrové byli také šťastní, protože tři vyšší třídy jim poskytovaly jídlo a ochranu. V dnešní démonské civilizaci však o brāhmaṇech či kṣatriyích nemůže být ani řeči; jsou zde pouze takzvaní dělníci a prosperující třída obchodníků bez jakéhokoliv životního cíle.

Podle zásad védské civilizace je nejvyšší dokonalostí života přijmout sannyās, ale v současné době lidé nevědí, proč se sannyās přijímá. Mylně si myslí, že člověk tak chce uniknout povinnostem, které ve společnosti musí plnit. Přijmout sannyās však neznamená vyhýbat se zodpovědnosti vůči společnosti. Jedná se o čtvrté období v duchovním životě. Člověk začíná jako brahmacārī, poté se stává gṛhasthou, pak vānaprasthou a nakonec sannyāsīnem, aby celý svůj život naplnil úsilím o dosažení seberealizace. Sannyās neznamená žebrat ode dveří ke dveřím o peníze na smyslový požitek. Lidé v Kali-yuze však mají sklon k uspokojování smyslů, a proto se předčasný sannyās nedoporučuje. Śrīla Rūpa Gosvāmī píše ve svém Nektaru pokynů (2):

“Oddanou službu zničí přílišné zapletení se do následujících šesti činností: (1) jíst víc, než je nutné, nebo hromadit více, než je zapotřebí; (2) příliš usilovat o světské věci, které je velmi obtížné získat; (3) zbytečně hovořit o světských tématech; (4) dodržovat pravidla písem pouze proto, aby se dodržovala, a ne kvůli duchovnímu pokroku, nebo odmítat pravidla daná písmy a jednat nezávisle či náladově; (5) udržovat styky se světsky uvažujícími lidmi, kteří se nezajímají o vědomí Kṛṣṇy, a (6) dychtit po dosažení světských úspěchů.” Sannyāsī má vést instituci určenou k šíření vědomí Kṛṣṇy; nesmí střádat peníze sám pro sebe. Když se v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hromadí peníze, doporučujeme, aby se padesát procent investovalo do tištění knih a padesáti procenty byly hrazeny výdaje spojené především se zakládáním středisek po celém světě. Manažeři hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by měli být v tomto ohledu nesmírně obezřetní; jinak budou peníze příčinou nářku, iluze, strachu, hněvu, připoutanosti, hmotné chudoby a zbytečné těžké práce. Když jsem byl sám ve Vṛndāvanu, nikdy jsem se nesnažil stavět maṭhy či chrámy; byl jsem zcela spokojený s malým finančním obnosem, který jsem získal prodejem časopisu Back to Godhead (“Návrat k Bohu”), což mě uživilo a kromě toho jsem mohl rovněž tisknout literaturu. Když jsem odjel do cizích zemí, žil jsem podle stejné zásady, nicméně poté, co Evropané a Američané začali v hojné míře finančně přispívat, založil jsem chrámy a zavedl uctívání Božstev. Stejnou zásadu je třeba následovat i nadále. Všechny získané peníze je třeba utrácet v zájmu Kṛṣṇy a ani sebemenší obnos na smyslový požitek. To je zásada bhāgavatů.

Med nashromážděný v plástu je včelám násilím odebrán. Ten, kdo střádá peníze, by si měl tedy uvědomit, že ho o ně může připravit vláda či zloději nebo ho nepřátelé mohou dokonce i zabít. Zvláště o tomto věku Kali se říká, že místo aby vláda chránila peníze občanů, bude jim je z moci zákona brát. Učený brāhmaṇa se proto rozhodl, že žádné peníze střádat nebude. Člověk by měl vlastnit jen tolik, kolik bezprostředně potřebuje. Není třeba mít po ruce spoustu peněz a zároveň se bát, že se jich zmocní vláda nebo zloději.

Každý by se měl naučit odpoutanosti od včel. Ty po troškách sbírají kapky medu a střádají ho ve svém plástu, ale pak někdo přijde, násilím všechen med odebere a nic jim nenechá. Člověk by se tedy od nich měl naučit nepřechovávat více peněz, než kolik potřebuje. A od krajty by se měl naučit setrvávat po mnoho dní na jednom místě bez potravy a jíst, jen když se něco naskytne samo od sebe. Tak učený brāhmaṇa vyložil, co se naučil od dvou tvorů — včely a krajty.

Popis učeného brāhmaṇy naznačuje různá zrození, neboť každý uléhá tak, jak odpovídá jeho tělu. Někdy se živá bytost narodí jako zvíře a jindy jako král. Když se narodí jako zvíře, musí ležet na zemi, a když se narodí jako král nebo velice bohatý člověk, může uléhat na lože ve velkých palácích, v přepychových pokojích vybavených nábytkem. Nic z toho ovšem nelze získat na základě vlastního rozhodnutí; zařizuje to svrchovaná vůle (parecchayā) neboli māyā. Bhagavad-gītā (18.61) uvádí:

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” Živá bytost podle svých hmotných tužeb získává různé druhy těl, která nejsou ničím jiným než stroji, poskytnutými hmotnou přírodou na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství. Z vůle Nejvyššího musí živá bytost přijímat různá těla a odpočívat různými způsoby.

Jakmile člověk dospěje na úroveň bhakti-yogy, zcela pochopí, že Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva, je cílem života (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ). To učí celá védská literatura (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ, sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Nemá význam někoho chválit za dobré hmotné vlastnosti nebo ho kritizovat za špatné. Být v hmotném světě dobrý či špatný nic neznamená. Když je někdo dobrý, může dosáhnout vyšších planetárních soustav, a když je špatný, může poklesnout na nižší. Lidé s různou mentalitou se někdy dostávají na vyšší a jindy na nižší úroveň, ale to není cílem života. Tím je vymanit se z tohoto koloběhu a rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Svatá osoba proto nerozlišuje mezi tím, co je zdánlivě dobré a zdánlivě špatné; přeje si raději, aby každý byl šťastný na úrovni vědomí Kṛṣṇy, což je konečný cíl života.

Tento verš popisuje, jak se může yogī zbavit lpění na hmotě. Karmī nedokáže vidět sám sebe, neboť je přitahován hmotou. Jñānī dokáží rozlišovat mezi hmotou a duší, ale yogīni, z nichž nejlepší jsou bhakti-yogīni, se chtějí vrátit domů, zpátky k Bohu. Karmī žijí zcela pod vlivem iluze, jñānī ani nepodléhají iluzi, ani nemají pozitivní poznání, ale yogīni—a konkrétně bhakti-yogīni — jsou zcela na duchovní úrovni. Bhagavad-gītā (14.26) to potvrzuje:

“Ten, kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Oddaný je tedy v bezpečném postavení — okamžitě dosahuje duchovní úrovně. Jiní, jako jñānī a haṭha-yogīni, mohou na duchovní úroveň dospět pouze postupně — tím, že se zbaví svého hmotného rozlišování, které probíhá v mysli, a falešného ega, kvůli němuž si živá bytost myslí: “Jsem toto tělo, výtvor hmoty.” Yogī tedy musí vnořit falešné ego do celkové hmotné energie a celkovou hmotnou energii do svrchovaného energetického zdroje. To je proces, jak se osvobodit od okouzlení hmotou.

Analytickým studiem celého těla lze dojít k závěru, že duše se liší od všech jeho hmotných složek, jako je například země, voda, oheň a vzduch. Ten, kdo je uvážlivý (manīṣī či muni), tak může poznat rozdíl mezi tělem a duší, a po této realizaci individuální duše může snadno poznat nejvyšší duši. Pokud živá bytost takto pochopí, že individuální duše je podřízená nejvyšší duši, dosahuje seberealizace. V třinácté kapitole Bhagavad-gīty je vysvětleno, že v těle jsou dvě duše. Tělo se nazývá kṣetra a žijí v něm dva obyvatelé (kṣetra-jña) — Nadduše (Paramātmā) a individuální duše. Nadduše a individuální duše jsou jako dva ptáci sedící na témž stromě (hmotném těle). Jeden z nich — individuální, zapomnětlivý pták — pojídá ovoce stromu a nedbá pokynů druhého ptáka, jenž pouze sleduje činnosti toho prvního, který je jeho přítelem. Když zapomnětlivý pták začne rozumět svrchovanému příteli, který je stále s ním a snaží se mu v různých tělech poskytnout vedení, přijme útočiště u lotosových nohou tohoto svrchovaného ptáka. V souvislosti s procesem yogy je popsáno toto: dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Když se člověk stane dokonalým yogīnem, může prostřednictvím meditace vidět svrchovaného přítele a odevzdat se Mu. To je začátek bhakti-yogy, skutečného života s vědomím Kṛṣṇy.

Ten, kdo je skutečně oddaným Kṛṣṇy, se nestará o takzvané veřejné mínění a védské či filozofické spisy. Prahlāda Mahārāja, který mezi takové oddané patří, vždy odmítal falešné učení svého otce a takzvaných učitelů, kteří dostali za úkol ho učit. Místo toho prostě následoval pokyny Nārady Muniho, svého gurua, a tak zůstával vždy neochvějným oddaným. To je přirozená vlastnost inteligentního oddaného. Śrīmad-Bhāgavatam učí: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ. Ten, kdo je velmi inteligentní, musí vědět, že ve své pravé podstatě je věčným Kṛṣṇovým služebníkem, připojit se k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a neustále zpívat svaté jméno Pána: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 8.128) jsou citována slova Śrī Caitanyi Mahāprabhua:

Guruem neboli duchovním učitelem může být každý, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi. I když byl Prahlāda Mahārāja gṛhasthou a vládl démonům, byl zároveň paramahaṁsou, nejlepší z lidských bytostí, a je tedy naším guruem. Jméno Prahlāda Mahārāje proto nechybí na seznamu guruů, duchovních autorit:

Závěr zní, že paramahaṁsa je vznešený oddaný (bhagavat-priya). Může být v jakémkoliv životním stavu — brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha nebo sannyāsa — a vždy je stejně osvobozený a vznešený.