Zmaření Dakṣovy oběti

Pán Śiva věřil, že Satī bude jako nejmladší Dakṣova dcera schopná prokázat jeho čisté úmysly, a tak urovnat nedorozumění mezi ním a Dakṣou. K žádnému kompromisu však nedošlo; Dakṣa naopak Satī záměrně urazil tím, že ji nepřijal, když bez pozvání navštívila jeho dům. Satī ho mohla zabít, protože v tomto hmotném vesmíru zosobňuje hmotnou energii a má nezměrné schopnosti zabíjet a tvořit. Brahma-saṁhitā popisuje její moc takto: “Durgā (Satī) dokáže stvořit a zničit mnoho vesmírů, ale přestože je tak mocná, jedná pod kontrolou Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, jako Jeho stín.” Pro Satī by nebyl problém otce zabít. Jelikož však byla jeho dcera, nepovažovala to za správné. Rozhodla se proto vzdát se těla, které jí dal, a Dakṣa se jí v tom ani nepokusil zabránit.

Zprávu, že se Satī vzdala svého těla, přinesl Pánu Śivovi Nārada. Nārada Muni vždy nosí zprávy o takových událostech, neboť si uvědomuje jejich důležitost. Když Pán Śiva slyšel o smrti své věrné manželky Satī a také o tom, jak Bhṛgu Muni prostřednictvím manter z Yajur Vedy stvořil polobohy Ṛbhudevy, kteří rozehnali všechny Śivovy vojáky přítomné v obětní aréně, přirozeně se velice rozhněval. Aby odpověděl na tuto urážku, rozhodl se Dakṣu, který zavinil smrt Satī, okamžitě zabít.

Touto událostí spolu začínají soupeřit brahma-tejas a śiva-tejas. Pomocí brahma-tejas, bráhmanské síly, stvořil Bhṛgu Muni polobohy Ṛbhuy, kteří zahnali na útěk vojáky Pána Śivy, přítomné v aréně. Když se o tom Pán Śiva dozvěděl, stvořil vysokého černého démona Vīrabhadru, aby vykonal mstu. Kvalita dobra a kvalita nevědomosti spolu každou chvíli soupeří — to je v hmotném světě obvyklé. I pozice člověka v kvalitě dobra se může smísit s kvalitami vášně a nevědomosti nebo jimi může být napadena. To je zákon hmotné přírody. Śuddha-sattva, čisté dobro, je základním principem duchovního světa, ale v hmotném světě čisté dobro neexistuje; mezi kvalitami hmotné přírody probíhá neustálý boj o přežití. Roztržka mezi Pánem Śivou a Bhṛgu Munim, soustředěná na Prajāpatiho Dakṣu, je praktickým příkladem tohoto soupeření různých kvalit hmotné přírody.

Zvláště důležitá jsou zde slova prācīna-barhir jīvati. Králem oné části země byl Barhi, který byl sice starý, ale stále ještě žil a vládl velice mocně, takže nemohlo dojít k invazi zlodějů a nájezdníků. Nepřímo se zde říká, že zloději, nájezdníci, pobudové a nežádoucí obyvatelé mohou žít pouze ve státě či království, kde chybí silný vládce. Pokud jsou pod záminkou spravedlnosti ponecháni na svobodě, znepokojují celou zemi. Prachová bouře způsobená vojáky a společníky Pána Śivy připomínala situaci při zániku světa. Když je potřeba zničit hmotné stvoření, ujímá se toho Pán Śiva. Situace, kterou nyní způsobil, se tedy podobala této zkáze.

Prasūti, matka Satī, si jako soucitná žena okamžitě uvědomila, že nebezpečná situace vznikla kvůli bezbožným činům krutého Prajāpatiho Dakṣi. Jeho krutost byla tak velká, že nezachránil její nejmladší dceru před sebevraždou v přítomnosti jejích sester. Prasūti si dobře uvědomovala, jak bolestivá byla pro Satī jeho urážka. Dakṣa úmyslně přivítal všechny své přítomné dcery kromě Satī, protože ta byla manželkou Pána Śivy. Prasūti tedy usoudila, že hrozí velké nebezpečí a že Dakṣa musí být za svůj ohavný čin připraven na smrt.

Prasūti, jež dokázala ocenit sílu svého zetě, líčí události, které Pán Śiva způsobuje v čase zkázy. Její popis svědčí o tom, že Dakṣova síla se nedá s mocí Pána Śivy vůbec srovnávat. V čase zkázy Pán Śiva tančí s trojzubcem v ruce po tělech vládců různých planet. Jeho vlasy se rozletí do všech stran stejně jako mraky, které zaplaví různé planety nekonečnými přívaly deště. Poslední fází vesmírné zkázy je potopa způsobená tancem Pána Śivy, kdy jsou všechny planety zaplaveny vodou. Tomuto tanci se říká pralaya — tanec zkázy. Prasūti si uvědomovala, že blížící se nebezpečí zavinila Dakṣova nevšímavost nejen vůči vlastní dceři, ale i vůči slávě a cti Pána Śivy.

O Dakṣovi se zde hovoří jako o mahātmovi. Slovo mahātmā vysvětlují různí komentátoři různými způsoby. Vīrarāghava Ācārya naznačuje, že slovo mahātmā znamená “s tvrdým srdcem”. Dakṣa měl velice tvrdé srdce, neboť ho nevyvedlo z míry ani to, že se jeho milovaná dcera chystá zemřít. Když však spatřil různé pohromy způsobené obrovským černým démonem, i on byl znepokojen. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že člověk sice může být nazýván velkou duší, mahātmou, ale nechová-li se podle toho, má být hodnocen jako durātmā, pokleslá duše. Bhagavad-gītā (9.13) označuje slovem mahātmā čistého oddaného Pána: mahātmānas tu māṁ pārtha daivīṁ prakṛtim āśritāḥ. Mahātmā je neustále pod vedením vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství — jak by tedy někdo s takovým chováním, jaké předvedl Dakṣa, mohl být mahātmou? O mahātmovi se předpokládá, že má všechny dobré vlastnosti polobohů. Dakṣa tyto vlastnosti postrádá, a proto nemůže být označen jako mahātmā, ale naopak jako durātmā, pokleslá duše. Označení mahātmā je v souvislosti s Dakṣou míněno posměšně.

Zde je zmínka o svatbě Aniruddhy, jednoho z vnuků Pána Kṛṣṇy. Aniruddha unesl dceru Dantavakry, ale byl zajat a uvězněn. V okamžiku, kdy ho za tento únos čekal trest, se objevili vojáci z Dvāraky v čele s Balarāmem a následoval boj kṣatriyů. Takové souboje byly běžné; zvláště při svatebních slavnostech, na kterých vládla vyzývavá nálada. Projevy této nálady se neobešly bez soubojů, které většinou končily neštěstím a smrtí. Po bitvě se obě strany sešly k dohodě a celou záležitost urovnaly. Dakṣova yajña se v mnohém podobala takové události. Śivovi vojáci potrestali všechny bez rozdílu — Dakṣu, polobohy Bhagu a Pūṣu a také Bhṛgu Muniho — ale vše mělo dobrý konec. Tato nálada vzájemného boje nepramenila nutně z nepřátelství. Každý z přítomných byl velice mocný a chtěl předvést své schopnosti prostřednictvím védských manter a mystických sil, a proto na Dakṣově yajñi různé strany názorně ukázaly všechna tato bojová umění.

V této souvislosti je třeba vědět, že dřevěný nástroj k usmrcování obětních zvířat nebyl určený k tomu, aby usnadnil získání jejich masa k jídlu. Zvířata se zabíjela proto, aby silou védských manter obdržela nový život. Obětovala se v yajñi, aby se ověřila účinnost védských manter, podobně jako se v moderní době provádějí na zvířatech pokusy v laboratořích. Obětováním se zjistilo, zda brāhmaṇové správně vyslovují védské hymny. Zvířata vůbec nic neztrácela. Stará zvířata dostala při oběti nová, mladá těla. V tom spočívala zkouška védských manter. K údivu všech přítomných však Vīrabhadra nepoužil dřevěný nástroj k obětování zvířat, ale k popravě Dakṣi.