Satī měla rozdvojenou mysl a nevěděla, zda má jít do domu svého otce, nebo poslechnout Pána Śivu. Rozhodnout se pro jednu nebo druhou věc byl tak těžký boj, že Satī cítila nutkání chodit z jednoho kouta pokoje do druhého a pohybovala se jako hodinové kyvadlo.

Slovo apratipūruṣam v této sloce označuje někoho, kdo nemá sobě rovného. Pán Śiva nemá v tomto hmotném světě sobě rovného co se týče nezaujatosti vůči všem bytostem. Jeho manželka Satī věděla, že Śiva není vůči nikomu zaujatý. Nechápala tedy, jak mohl být právě ke své ženě tak neúprosný a zakázat jí návštěvu otcova domu. Způsobilo jí to větší zármutek, než jaký mohla snést, a hleděla na svého muže, jako by ho chtěla svým pohledem sežehnout. Pán Śiva je ātmā (śiva také znamená ātmā), a tímto způsobem je zde naznačeno, že se Satī chystala spáchat sebevraždu. Slovo apratipūruṣa rovněž označuje někoho, kdo nemá soka. Pán Śiva byl neoblomný a nechtěl dát Satī své svolení. Uchýlila se proto k nejzazší ženské zbrani, pláči, který muže většinou donutí, aby své manželce vyhověl.

Rodinný život ve védském pojetí znamená, že manžel dává své ženě polovinu vlastního těla a manželka dává muži polovinu svého těla. Manžel bez manželky a manželka bez manžela jsou neúplní. I Pán Śiva a Satī byli spojeni tímto védským manželským vztahem, ale někdy — jako v případě Satī — se stává, že žena ze slabosti hledá útočiště u svých příbuzných v otcově domě. Zde je přímo řečeno, že Satī opustila svého slavného manžela, Pána Śivu, jen kvůli této ženské slabosti, která podmiňuje i manželské vztahy. Rozchod mezi manželi zpravidla způsobuje chování žen; rozvody jsou výsledkem ženské slabosti. Pro ženu je tudíž nejvýhodnější jednat v souladu s manželovými pokyny, neboť potom je rodinný život velice klidný. I když mezi manželi někdy může dojít k nedorozumění, což se stává i mezi tak vznešenými partnery, jakými jsou Pán Śiva a Satī, žena by kvůli tomu rozhodně neměla svého manžela opouštět. Učiní-li tak, je to jen na základě její slabosti.

Satī se obávala, že se ji manžel bude snažit zastavit, a proto se rychle vzdalovala. Okamžitě se však za ní vypravily tisíce žáků Pána Śivy v čele s Yakṣi, Maṇimānem a Madou. Slovo gata-vyathāḥ, použité v této souvislosti, znamená “nebojácně”. Satī neznepokojovalo, že jde úplně sama; byla nebojácná. Slovo anucarāḥ je také významné, neboť poukazuje na skutečnost, že Śivovi žáci byli neustále připraveni pro svého pána obětovat vše. Všichni chápali touhu Pána Śivy, který si nepřál, aby Satī šla sama. Anucarāḥ znamená “ti, kdo okamžitě chápou záměr svého pána”.

Kdykoliv se učení mudrci a brāhmaṇové shromáždí, aby recitovali védské mantry, někteří z nich se také zabývají diskusemi o závěrech písem. Jedna skupina mudrců a brāhmaṇů tedy diskutovala, zatímco druhá recitovala védské mantry. Celé ovzduší bylo prosyceno transcendentální zvukovou vibrací. V současné době je tato vibrace shrnuta do transcendentální zvukové vibrace Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. V tomto věku nelze očekávat, že najdeme někoho vysoce vzdělaného ve védských zásadách, protože lidé jsou příliš pomalí, líní a nešťastní. Vzhledem k tomu Pán Caitanya doporučil zpěv zvukové vibrace Hare Kṛṣṇa. Śrīmad-Bhāgavatam (11.5.32) nás rovněž nabádá: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ. Dnes není možné shromáždit vše potřebné pro vykonávání náročnějších obětí, neboť lidé jsou chudí a nemají poznání védských manter. V našem věku by se proto měli všichni zapojit do společného zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, určeného k uspokojení Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, doprovázeného Svými společníky. Tím se nepřímo poukazuje na Pána Caitanyu, Jehož doprovází Pán Nityānanda, Pán Advaita a další. To je způsob, jak v našem věku vykonávat yajñu.

Pozoruhodný je v této sloce také údaj, že na obětišti byla zvířata. To, že tato zvířata měla být použita při oběti, neznamená, že se měla zabít. Velcí mudrci a realizované duše vykonávali yajñi a na zvířecích obětech se ověřovala jejich realizace, podobně jako moderní věda využívá pokusných zvířat ke zkoušení účinnosti léků. Brāhmaṇové pověření vykonáváním yajñi byli velice realizované duše a důkazem jejich realizace bylo to, že staré zvíře vyšlo z obětního ohně omlazené. Tím se ověřovala účinnost védských manter. Shromážděná zvířata se neměla zabít a sníst. Cílem oběti nebylo nahradit jatka, ale vyzkoušet védské mantry, které dávaly zvířeti nový život. Zvířata se tedy používala pro ověření síly védských manter, a nikoliv pro maso.

Matka a sestry Satī nemohly jednat jako ostatní, kteří jí nepřipravili vhodné uvítání. Z přirozené náklonosti ji okamžitě objaly se slzami v očích. To ukazuje, že ženy mají měkké srdce a projevům jejich přirozené náklonnosti a lásky nelze žádným umělým způsobem zabránit. Přítomní muži byli sice vysoce vzdělaní brāhmaṇové a polobozi, ale měli strach z Dakṣi, který byl jejich představeným. Přestože si v mysli přáli Satī přivítat, neodvážili se toho, jelikož věděli, že by se to Dakṣovi nelíbilo. Ženy jsou přirozeně soucitné, zatímco muži jsou někdy velice necitelní.

Satī odmítla přijmout uvítání, které jí sestry a matka připravily, jelikož jí vadilo mlčení jejího otce. Byla jeho nejmladší dcerou a věděla, že je jeho miláčkem. Kvůli jejímu vztahu s Pánem Śivou se však nyní Dakṣa tvářil, jako by ji vůbec neznal, a proto byla velmi nešťastná. Hmotné pojetí tělesné příbuznosti je natolik znečištěné, že stačí malá neshoda a všechna vzájemná láska a náklonnost zmizí. Člověk může mít na základě tělesné příbuznosti někoho rád, ale tělesné poměry jsou tak pomíjivé, že i nepatrný podnět může tento důvěrný vztah ukončit.

Obětinami do ohně za zpěvu védské mantry “svāhā” se uctívají všichni polobozi, velcí mudrci a Pitové, včetně Pána Brahmy, Pána Śivy a Pána Viṣṇua. Śiva je tedy jedním z těch, kterým se obvykle projevuje úcta. Satī si však v obřadní aréně všimla, že brāhmaṇové vynechali mantru “namaḥ śivāya svāhā”, kterou se obětina nabízí Pánu Śivovi. Satī neměla obavy o sebe, neboť byla připravená jít do otcovského domu i bez pozvání. Chtěla se však přesvědčit, zdali jejímu manželovi je, či není prokazována úcta. O setkání se svými sestrami a matkou jí tolik nešlo. Ani nedbala na jejich přivítání; byla především znepokojená tím, že její manžel byl při vykonávání oběti uražen. Když si toho všimla, velice ji to rozzlobilo. Pohlédla na svého otce Dakṣu s takovým hněvem, že to vypadalo, jako kdyby ho svým pohledem spalovala.

Oběť je určená k uspokojení Viṣṇua, Yajñeśi, poživatele výsledků všech obětí. Bhagavad-gītā (5.29) to také potvrzuje, když Pán říká: bhoktāraṁ yajña-tapasām. Kṛṣṇa je skutečným příjemcem všech obětí. Méně inteligentní lidé to nevědí a od vykonávání obětí si slibují hmotný zisk. Pro osoby, jako byl Dakṣa a jeho příznivci, je při vykonávání obětí hmotný zisk ve prospěch vlastního smyslového požitku prvořadým motivem. Podle této sloky jsou však takové oběti zavržené jako velké úsilí, které nepřináší nic užitečného. To dosvědčuje Śrīmad-Bhāgavatam. Můžeme sice následovat védské pokyny a podle nich konat oběti a další plodonosné činnosti, ale pokud nás nevedou k rozvoji připoutanosti k Viṣṇuovi, jsou pouhou ztrátou času. Vyvinout lásku k Viṣṇuovi také znamená vyvinout lásku a úctu k Jeho oddaným. Pán Śiva je považován za nejvýznamnějšího vaiṣṇavu. Vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ. Když tedy Satī viděla, že její otec konal velkou oběť, aniž by poctil Pána Śivu, největšího oddaného, velice ji to rozhněvalo. Hněvala se právem, neboť je-li Viṣṇu či vaiṣṇava napaden, je nutné se rozzlobit. Pán Caitanya, který vždy kázal nenásilí, mírnost a pokoru, se také rozzlobil, když Jagāi a Mādhāi napadli Nityānandu, a chtěl je za to zabít. Když někdo pomlouvá nebo uráží Viṣṇua či vaiṣṇavy, je naší povinností se hněvat. Narottama dāsa Ṭhākura řekl: krodha bhakta-dveṣi jane. Hněv je v každém, a pokud se použije proti těm, kteří závidí Nejvyšší Osobnosti Božství nebo vaiṣṇavům, pak má velkou hodnotu. Tolerovat napadení Viṣṇua nebo vaiṣṇavy není namístě. Skutečnost, že se Satī na svého otce rozzlobila, byla v pořádku. Byl sice jejím otcem, ale současně se snažil zneuctít největšího vaiṣṇavu. Hněv Satī proti němu byl tedy zcela oprávněný.

Pán v Bhagavad-gītě (9.29) praví: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu — “Jsem stejný ke všem živým bytostem.” Pán Śiva je kvalitativní inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, a má tedy téměř stejné vlastnosti jako Nejvyšší Pán. Je proto stejnou měrou nakloněný každému; nikdo není jeho nepřítel a nikdo není jeho přítel. Pána Śivu může za svého nepřítele považovat jen člověk od přírody závistivý. Satī proto svého otce obvinila: “Kromě tebe neznám nikoho, kdo by Pána Śivu považoval za svého nepřítele nebo mu záviděl.” Nikdo z přítomných světců a brāhmaṇů Pánu Śivovi nezáviděl, přestože všichni na Dakṣovi záviseli. Jen Dakṣa si dovolil Pánu Śivovi závidět, a to mu také Satī patřičně vytkla.

Satī zde svého otce, krále Dakṣu, oslovuje jako dviju, dvojzrozeného. Tímto titulem označujeme příslušníky vyšších tříd — brāhmaṇy, kṣatriye a vaiśyi. Dvija není obyčejný člověk, ale ten, kdo pod vedením duchovního mistra studoval védské spisy a dokáže rozeznat dobré od zlého. Rozumí se proto, že se vyzná v logice a filozofii. Satī, Dakṣova dcera, svému otci předložila pádné argumenty — například to, že skutečně výjimečná osobnost hledá u jiných jen dobré vlastnosti, stejně jako včela bez ohledu na barvu nebo bodláky hledá v každém květu jen med. Vzácné, vznešené osobnosti vidí na druhých jen to dobré a špatného si nevšímají, zatímco obyčejný člověk u ostatních zpravidla rozlišuje jejich dobré a špatné stránky.

I mezi výjimečně dobrými dušemi existují rozdíly. Za nejlepšího lze považovat toho, kdo na druhém vidí i nepatrně dobré vlastnosti a dokáže je vysoce ohodnotit. Pánu Śivovi se říká Āśutoṣa — snadno se usmíří a je ochotný dát komukoliv to nejvyšší požehnání. Jeden z Śivových oddaných si například přál mít schopnost, aby tomu, koho se dotkne, okamžitě odpadla hlava od těla. Pán Śiva mu jeho přání splnil, i když nebylo příliš chvályhodné, protože tento oddaný chtěl zabít svého nepřítele. Pán Śiva však ocenil, že se ho jeho oddaný snažil uspokojit a uctívat, a dal mu své požehnání. Ve zlých vlastnostech svého oddaného viděl to nejvyšší dobro. Satī tedy začala svému otci vytýkat: “Jsi pravým opakem dobrých duší. Pán Śiva má tolik dobrých vlastností a ani jednu špatnou, ale ty ho považuješ za zlého a vidíš na něm chybu. Nejenže ses nestal tou nejurozenější osobností, ale naopak jsi ten nejpokleslejší, neboť považuješ jeho dobré vlastnosti za špatné. Schopnost uznat dobré vlastnosti druhých patří těm největším duším. Ty ses však stal tou nejpokleslejší duší, neboť naopak bezdůvodně považuješ dobré vlastnosti druhých za špatné.”

Vše závisí na schopnostech příjemce. Mnoha rostlinám a květinám způsobují prudké sluneční paprsky to, že zvadnou, zatímco jiným umožňují zdravý růst. Záleží tedy na rostlině, zda poroste či zvadne. Mahīyasāṁ pāda-rajo-'bhiṣekam. Prach z lotosových nohou velkých osobností je velice prospěšný, ale pro někoho může být nebezpečný. Ti, kdo se dopouštějí přestupků proti lotosovým nohám významných osobností, vyschnou a ztratí svoji zbožnost. Velká duše dokáže přestupky prominout, ale Kṛṣṇa přestupky proti prachu z lotosových nohou velkých duší nepromíjí, podobně jako člověk může snášet sálající slunce na hlavě, ale nesnese ho na chodidlech. Hříšník se propadá stále hlouběji, a proto dále pokračuje v přestupcích proti nohám velkých duší. Přestupky páchají především ti, kdo se mylně ztotožňují s pomíjivou tělesnou schránkou. Král Dakṣa byl zcela zmatený mylnými představami, protože ztotožňoval tělo s duší. Urazil lotosové nohy Pána Śivy, jelikož byl přesvědčený, že jeho vlastní tělo jakožto tělo otce Satī bylo důležitější než tělo Pána Śivy. Méně inteligentní lidé zpravidla takto uvažují. Jednají na základě tělesného pojetí života a stále více a více urážejí lotosové nohy velkých duší. Člověk s tímto tělesným pojetím života není o nic lepší než kráva či osel.

Pán Śiva je nejvýznamnější duší mezi všemi bytostmi tohoto hmotného světa, a jeho jméno, Śiva, je proto velice příznivé pro ty, kdo ztotožňují tělo s duší. Když se tito lidé uchýlí pod ochranu Pána Śivy, postupně budou moci pochopit, že nejsou hmotné tělo, ale duše, která je duchovní povahy. Śiva znamená maṅgala, “příznivý”. Duše v těle je příznivá. Ahaṁ brahmāsmi: “jsem Brahman” — tato realizace je příznivá. Dokud nepoznáme svoji duchovní totožnost, jsou všechny naše činnosti nepříznivé. Śiva tedy znamená “příznivý” a jeho oddaní se postupně dostanou na úroveň duchovního pojetí totožnosti. To ale není všechno. Příznivý život sice začíná realizací duchovní totožnosti, ale existuje ještě řada dalších povinností. Je nutné pochopit náš vztah s Nejvyšší Duší. Skuteční oddaní Pána Śivy dosáhnou úrovně duchovní realizace, ale jsou-li méně inteligentní, považují tento stav realizace — ahaṁ brahmāsmi, “jsem duše” — za konečný. Jsou-li však dostatečně inteligentní, měli by následovat chování Pána Śivy, který neustále přemýšlí o Vāsudevovi. Sattvaṁ viśuddhaṁ vasudeva-śabditam: Pán Śiva neustále medituje o lotosových nohách Vāsudeva, Śrī Kṛṣṇy. Śivovo příznivé postavení si můžeme uvědomit, pokud se začneme věnovat uctívání Viṣṇua. Pán Śiva v Śiva Purāṇě praví, že nejvyšším uctíváním je uctívání Pána Viṣṇua. Pánu Śivovi se vzdává úcta proto, že je největším oddaným Pána Viṣṇua. Bylo by tedy chybou považovat Pána Śivu a Pána Viṣṇua za rovnocenné, neboť takové představy jsou projevem ateismu. Vaiṣṇavīya Purāṇa praví, že pouze Viṣṇu neboli Nārāyaṇa je Svrchovanou Nejvyšší Osobností Božství a nikdo se Mu nevyrovná — včetně Pána Śivy a Pána Brahmy, o jiných polobozích ani nemluvě.

Existují dvě kategorie lidí. Jednu tvoří zatvrzelí materialisté, kteří touží po hmotném prospěchu a kterým Pán Śiva, pokud ho uctívají, plní všechna přání. Pána Śivu lze snadno a rychle uspokojit a on také snadno a rychle uspokojí touhy obyčejných lidí. Z tohoto důvodu ho obyčejní lidé velice rádi uctívají. Další kategorii tvoří lidé zklamaní a znechucení materialistickým způsobem života, kteří uctívají Pána Śivu, aby dosáhli osvobození, znamenající konec hmotné totožnosti. Vědomí, že nejsme hmotné tělo, ale duše, nás vysvobodí z nevědomosti. Pán Śiva dává i toto vědomí. Lidé se obyčejně věnují náboženství za účelem hospodářského rozvoje, aby získali peníze, protože jejich prostřednictvím mohou uspokojit své smysly. Když zažijí zklamání, touží po duchovní brahmānandě, splynutí s Nejvyšším. Náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození jsou čtyři principy hmotné existence a Pán Śiva je přítelem jak obyčejných lidí, tak i těch, kteří jsou pokročilí v duchovním poznání. Dakṣa tedy udělal chybu, když si ho znepřátelil. I vaiṣṇavové, kteří převyšují všechny obyčejné i pokročilé lidi tohoto světa, uctívají Pána Śivu jako největšího vaiṣṇavu. Pán Śiva je přítelem všech — obyčejných lidí, pokročilých osob a oddaných Pána. Nikdo by ho tedy neměl znevažovat nebo se k němu chovat nepřátelsky.

Velkou osobnost, jako je Pán Śiva, nelze v žádném případě odsuzovat. To prohlásila jeho manželka Satī, aby tak ustanovila nadřazenost svého manžela. Pravila: “Říkáš, že Pán Śiva je nepříznivý, protože se spolčuje s démony v krematoriích, potírá si tělo popelem z mrtvol a nosí girlandu z lidských lebek. Sám máš tolik špatných vlastností, ale neuvědomuješ si, že jeho postavení je vždy transcendentální. Možná vypadá nepříznivý, ale proč tedy i tak významné osobnosti, jako je Brahmā, uctívají prach z jeho lotosových nohou a girlandy, kterými ty tolik opovrhuješ, si s velkou úctou kladou na své hlavy?” Povinností Satī jakožto počestné ženy a Śivovy manželky bylo prokázat jeho vznešené postavení. Přitom se neodvolávala pouze na svůj cit, ale i na fakta. Védská písma potvrzují, že Pán Śiva není obyčejnou živou bytostí. Není sice na úrovni Nejvyšší Osobnosti Božství, ale současně není ani na úrovni obyčejných živých bytostí. Brahmā je téměř pokaždé obyčejná živá bytost. Stane-li se, že se pro tuto řídící úlohu žádná obyčejná živá bytost nenajde, zaujme Brahmovo postavení osobnost, která je přímou expanzí Viṣṇua. Jinak toto místo zastává velice zbožná živá bytost z tohoto vesmíru. Postavení Pána Śivy je tedy vyšší než postavení Pána Brahmy, přestože se Pán Śiva zjevil jako Brahmův syn. Zde je jasně řečeno, že i významné osobnosti, jako je Brahmā, přijímají údajně nepříznivé květiny a prach z lotosových nohou Pána Śivy. Velcí světci, jako Marīci, Atri, Bhṛgu a ostatní z devíti velkých mudrců, potomků Brahmy, rovněž chovají k Pánu Śivovi velikou úctu, neboť si jsou velmi dobře vědomi toho, že Pán Śiva není obyčejná živá bytost.

Celá řada Purāṇ sice uvádí, že postavení poloboha je tak vysoké, že se téměř vyrovná pozici Nejvyšší Osobnosti Božství, ale to, že Pán Viṣṇu je Nejvyšší Osobnost Božství, je závěr všech písem. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Pán Śiva je jako tvaroh nebo jogurt. Tvaroh se od mléka neliší—vzniká přeměnou mléka, a v tom smyslu je tedy také mlékem. Podobně je Pán Śiva Nejvyšší Osobností Božství, avšak současně není, stejně jako je tvaroh mlékem a zároveň obojí nelze zaměňovat. Tyto popisy najdeme ve védské literatuře. Když nějaký polobůh zaujímá zdánlivě vyšší postavení než Nejvyšší Osobnost Božství, je to proto, aby se na něj mohla lépe soustředit pozornost jeho oddaného. V Bhagavad-gītě (9.25) je řečeno, že má-li někdo zájem uctívat určitého poloboha, pak v něm Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, který sídlí v jeho srdci, posílí pouto k danému polobohu, aby se mohl dostat na jeho planetu. Yānti deva-vratā devān. Uctívání polobohů je cestou, která vede na planety polobohů, zatímco uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství je cestou do duchovního království. Védské texty tuto skutečnost na různých místech potvrzují. Pánu Śivovi se zde dostává ze strany Satī uznání nejen proto, že si ho Satī váží jako svého manžela, ale také pro jeho vznešené postavení, které převyšuje postavení kterékoliv obyčejné živé bytosti, dokonce i Pána Brahmy.

Pán Brahmā si je dobře vědom postavení pána Śivy a otec Satī, Dakṣa, by je měl rovněž uznat. To se Satī snažila svému otci vysvětlit. Nepřišla do otcova domu, aby se zúčastnila pořádané slavnosti, i když svému manželovi řekla, že se chce setkat se sestrami a s matkou. Byla to pouhá záminka, neboť ve skutečnosti měla v srdci touhu přesvědčit Dakṣu, že dále závidět Pánu Śivovi je zbytečné. To byl její hlavní záměr. Když si uvědomila, že se jí to nepodaří, rozhodla se vzdát těla, které jí otec dal. O tom se dozvíme v následujících slokách.

Satī prohlásila, že ti, kdo urážejí významné osobnosti, patří mezi nejnižší bytosti. Jelikož je Dakṣa Prajāpati, pán mnoha živých tvorů a jeden z nejváženějších představitelů vesmírné vlády, mohl tohoto výroku zneužít proti své dceři s tím, že ona také neměla právo ho napadnout, ale naopak mu měla projevit úctu. Satī ho však nenapadala, jen se snažila bránit Śivovu čest. Kdyby toho byla schopná, měla by Dakṣovi za urážky Pána Śivy vyříznout jazyk. Pán Śiva je strážce náboženství a každého, kdo ho uráží, by měl člověk okamžitě zabít a poté si vzít vlastní život. Takové je pravidlo, ale Dakṣa byl otec Satī, a ona se proto rozhodla, že nezabije jeho, ale sebe. Chtěla tak vyvážit hřích, kterého se dopustila, když poslouchala pomlouvání Pána Śivy. Śrīmad-Bhāgavatam nám takto dává poučení, že bychom za žádných okolností neměli tolerovat urážení a pomlouvání autorit. Je-li někdo brāhmaṇa, neměl by si brát život, neboť by to znamenalo mít na svědomí zabití brāhmaṇy. Brāhmaṇa by měl neprodleně odejít nebo si zacpat uši, aby urážlivá slova neslyšel. Je-li však někdo kṣatriya, pak může trestat. Kṣatriya by měl provinilci ihned vyříznout jazyk a zabít ho. Co se týče vaiśyů a śūdrů, ti by se měli okamžitě vzdát svého těla. Satī, která se řadila do kategorie śūdrů a vaiśyů, se proto rozhodla vzdát se těla. Bhagavad-gītā (9.32) praví: striyo vaiśyās tathā śūdrāḥ. Ženy, dělníci a obchodníci patří do stejné kategorie. Jelikož je řečeno, že když vaiśyové a śūdrové slyší urážení vznešených osobností, jako je Pán Śiva, měli by se okamžitě vzdát svého těla, Satī se rozhodla, že si vezme život.

Satī představuje vnější energii Pána, a měla tedy schopnost zničit mnoho vesmírů a s nimi i mnoho Dakṣů. Chtěla však předejít obvinění, že Pán Śiva ji poslal Dakṣu zabít, protože to sám kvůli svému nižšímu postavení nedokázal. Proto se rozhodla vzdát se vlastního těla.

Nejpokročilejší transcendentalisté se někdy zdánlivě chovají jako ty nejpokleslejší podmíněné duše. Pokročilý transcendentalista může přejít veškerá pravidla Ved, stejně jako polobozi cestující prostorem přelétávají všechny džungle a skály na zemském povrchu. Obyčejný člověk, který létat neumí, se musí s těmito překážkami pracně potýkat. Nadevše čestný Pán Śiva se sice chová, jako by se na něho pravidla a předpisy Ved nevztahovaly, ale tato zdánlivá neposlušnost ho nikterak neovlivňuje. Chce-li ho však napodobovat obyčejný smrtelník, pak dělá chybu. Obyčejní lidé jsou povinni následovat všechna pravidla Ved, která osoba na transcendentální úrovni následovat nemusí. To, že se Pán Śiva neřídil těmito přísnými pravidly a předpisy, považoval Dakṣa za jeho chybu. Satī naproti tomu prohlásila, že Pán Śiva nemusí tato pravidla následovat. Je-li někdo silný jako slunce či oheň, nemá smysl posuzovat, zda je čistý nebo nečistý. Sluneční paprsky dokáží nečisté místo vydezinfikovat, ale když přes něj projde někdo jiný, špína ho nakazí. Pána Śivu tedy nelze napodobovat—raději bychom se měli držet svých předepsaných povinností. Výjimečné osobnosti, jako je Pán Śiva, nesmíme odsuzovat.

Podmíněné duši, která si přišla užívat do tohoto hmotného světa, dávají védské činnosti příležitost naplňovat své touhy usměrněným způsobem, aby se nakonec odpoutala od hmotného požitku a dosáhla transcendentálního postavení. Čtyři společenské řády — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa — člověku pomáhají, aby se postupně dostal na úroveň transcendentálního života. Činnosti i oděv gṛhasthy, hospodáře, se liší od činností a oděvu sannyāsīna, člena životního stavu odříkání. Nelze být současně obojím. Sannyāsī se nemůže chovat jako hospodář a hospodář nemůže dělat to, co dělá sannyāsī. Transcendentální osobnost však převyšuje oba, jelikož její počínání se vymyká jak hmotnému požitku, tak hmotnému odříkání. Pán Śiva je na transcendentální úrovni, neboť jak jsme se již zmínili, neustále ve svém nitru myslí na Pána Vāsudeva. To znamená, že nemá s činnostmi gṛhasthů ani sannyāsīnů nic společného. Je na úrovni paramahaṁsy, na nejvyšším stupni životní dokonalosti. Toto transcendentální postavení Pána Śivy je také popsáno v Bhagavad-gītě (2.52-53), kde se říká, že ten, kdo se naplno věnuje transcendentální službě Pánu a vykonává činnosti bez plodonosných výsledků, je povýšen na transcendentální úroveň, kde již nemusí následovat védské pokyny neboli různá pravidla a předpisy Ved. Kdo překonal úroveň védských obřadů, slibujících rozmanité výhody, a je plně pohroužený do transcendentálních myšlenek — do myšlenek na Nejvyšší Osobnost Božství v oddané službě — se nachází na úrovni buddhi-yogy, samādhi neboli extáze. Takové osoby se netýkají žádné činnosti, které Vedy předepisují pro dosažení hmotného požitku, ani činnosti v rámci odříkání.

Otec Satī si o sobě myslel, že je vážený a bohatý a že svou dceru věnoval někomu, kdo byl nejen chudý, ale také kulturně zaostalý. Satī podle něho byla nesporně počestnou a věrnou manželkou, ale jejího manžela považoval za ubožáka. Aby vyvrátila tuto myšlenku, Satī prohlásila, že pro materialisty, jako je Dakṣa a jeho společníci, kteří umí jen lichotit a zabývají se plodonosnými činnostmi, je manželovo bohatství nepochopitelné. Její manžel byl jiný než oni. Byl sice bohatý, ale nerad to dával najevo. Jeho bohatství lze označit slovem avyakta, neprojevené. Je-li to však třeba, může Pán Śiva své nedozírné bohatství projevit pouhým svým přáním, a to je zde předpovězeno, neboť k tomu mělo brzy dojít. Śivovo bohatství může ocenit jen ten, kdo je na úrovni odříkání a lásky k Bohu, a nikoliv ten, kdo vystavuje na odiv smyslový požitek. Takové bohatství vlastní pouze osobnosti, jakými jsou Kumārové, Nārada a Pán Śiva.

Tato sloka odsuzuje zastánce védských rituálů. Popisuje je slovy dhūma-vartmabhiḥ, což označuje toho, kdo se živí zbytky obětin. Při obětování se používají dva druhy potravy: první je určena pro plodonosnou oběť a druhá, lepší, je pro Viṣṇua. Během každého obětování je Viṣṇu nejdůležitějším Božstvem na oltáři, ale ti, kdo vykonávají plodonosné obřady, usilují o uspokojení různých polobohů, aby získali vytoužený hmotný blahobyt. Skutečná oběť ovšem znamená uspokojit Pána Viṣṇua a přijímání zbytků z takové oběti je velmi prospěšné pro pokrok v oddané službě. Prostřednictvím obětí, které nejsou určeny přímo Viṣṇuovi, se člověk může jen velmi pomalu dostávat na vyšší úroveň. To je důvod, proč je tato sloka zavrhuje. Viśvanātha Cakravartī prohlásil, že ti, kdo holdují plodonosným rituálům, jsou jako vrány, neboť vrány se s oblibou živí zbytky potravin v popelnicích. Satī tedy odsoudila i všechny brāhmaṇy, kteří se oběti zúčastnili.

Bez ohledu na to, zda král Dakṣa a jeho společníci chápali postavení Pána Śivy nebo ne, se Satī snažila svého otce přesvědčit, že jeho představa o Śivově chudobě je zcela mylná. Jako věrná manželka Pána Śivy Satī zprostředkovává Śivovým stoupencům řadu hmotných výsad. O tom se píše v desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Vyznavači Pána Śivy jsou někdy zdánlivě bohatší než ti, kdo uctívají Pána Viṣṇua. Je to proto, že Durgā neboli Satī má jako vládkyně hmotného dění schopnost obdařit stoupence Pána Śivy vším, po čem touží. Činí tak pro slávu svého manžela. Ti, kdo uctívají Viṣṇua, se však soustřeďují na duchovní pokrok, a proto se jejich hmotné bohatství někdy zmenšuje. Tyto věci velice pěkně popisuje desátý zpěv.

Mezi všemi oddanými Pána Viṣṇua je Pán Śiva tím nejvýznamnějším. Vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ — Śambhu, Pán Śiva, je největší oddaný Pána Viṣṇua. V předcházejících slokách mluvila Satī o tom, že Pán Śiva je vždy na transcendentální úrovni, neboť se nachází v čistém stavu vasudeva. Vasudeva je stav, ze kterého se rodí Kṛṣṇa, Vāsudeva. Jelikož je Pán Śiva největším oddaným Pána Kṛṣṇy, chování Satī bylo příkladné. Nikdo by neměl tolerovat pomlouvání Pána Viṣṇua a Jeho oddaných. Satī nelitovala svého osobního spojení s Pánem Śivou, ale spřízněnosti svého těla s tělem Dakṣi, jenž urazil lotosové nohy Pána Śivy. Považovala za velké neštěstí, že dostala tělo od takového otce, jakým byl Dakṣa.

Slovo dākṣāyaṇī znamená “dcera krále Dakṣi”. Pán Śiva někdy při neformálních manželských hovorech oslovoval Satī “Dakṣova dcero”. To jí okamžitě připomělo její příbuzenský vztah s králem Dakṣou a probudilo její stud, neboť Dakṣa ztělesňoval veškeré přestupky. Zcela zbytečně urážel významnou osobnost, Pána Śivu, a představoval tak vtělenou závist. Již pouhé slovo dākṣāyaṇī způsobovalo Satī nevolnost, neboť se vztahovalo k tělu, které bylo symbolem Dakṣova urážlivého chování. Její vlastní tělo se jí stalo neustálým zdrojem neštěstí, a proto se rozhodla, že se ho vzdá.

Když se někdo připravuje opustit tělo, je zvykem, že si obleče oděv šafránové barvy. Satī se tedy převlékla, aby ukázala, že se chystá vzdát těla, které jí dal Dakṣa. Dakṣa byl její otec, a proto místo aby ho zabila, rozhodla se zničit tu část jeho těla, která náležela jí. Chtěla se vzdát Dakṣova těla pomocí yogy. Jako manželka Pána Śivy, který má jméno Yogeśvara, “nejlepší z yogīnů,” protože se vyzná ve veškerých mystických yogách, se v těchto věcech vyznala i ona. Yogu se buď naučila od svého manžela, nebo ji znala již dříve, protože jejím otcem byl velký král Dakṣa. Dokonalostí yogy je, že se člověk může z vlastní vůle vzdát svého těla a vysvobodit se ze vtělení do hmotných prvků. Yogīni, kteří takové dokonalosti dosáhli, již nejsou nuceni zemřít pod tlakem přírodních zákonů. Mohou své tělo opustit, kdykoliv si to přejí. Yogī se nejprve naučí ovládat vzduchy, které kolují v tělě, a tak pozdvihne duši do horní části mozku. Když potom tělo vzplane, je schopný se přemístit, kam si přeje. Tento druh yogy uznává existenci duše, čímž se liší od takzvané yogy, která byla vynalezena v moderním věku a zabývá se ovládáním tělesných buněk. Opravdový postup yogy je založený na transmigraci duše z jedné planety na druhou a z jednoho těla do druhého. Ukazuje se, že Satī si přála přemístit svoji duši do jiného těla nebo jiné sféry.

Provozování yogy je založené na ovládání vzduchu, který koluje v těle na šesti místech zvaných ṣaṭ-cakra, v šesti okruzích oběhu. Nejprve se vzduch zdvihne z pánevní oblasti k pupku, odtamtud do srdce, ze srdce do hrdla, z hrdla mezi obočí a nakonec na temeno hlavy. To je podstata provozování yogy. Před započetím skutečné yogy je třeba cvičit sedy, protože ty usnadňují ovládání vzduchů proudících nahorů a dolů. Jedná se o technicky nesmírně náročný postup k dosažení jógové dokonalosti, který však není určený pro tento věk. V současném věku není nikdo schopný dosáhnout dokonalosti yogy touto metodou. Mnozí lidé ovšem cvičí jógové sedy jako jistý druh tělovýchovy. Prospívá to krevnímu oběhu, je to zdravé, ale samo o sobě to nestačí pro dosažení nejvyšší dokonalosti yogy. Jógový proces, popsaný v Keśava-śruti, je způsob, jak ovládat životní sílu a převtělovat se z jednoho těla do druhého nebo z jednoho místa na druhé. Provozování yogy tedy není určené pro tělesné zdraví. Transcendentální metody duchovní realizace automaticky přispívají ke zdraví těla, jelikož je to duše, která dává tělu svěžest. Když duše opustí tělo, okamžitě nastane rozklad. Duchovní život jako takový přirozeně prospívá tělu, avšak považovat tělesné zdraví za konečný cíl yogy není správné. Dokonalost yogy znamená povýšit duši, vysvobodit ji z hmotného zapletení. Někteří yogīni chtějí přemístit duši na vyšší planetární soustavy, kde vládnou lepší poměry než na naší planetě — je tam větší hmotné pohodlí, delší život a obecně lepší podmínky pro seberealizaci. Jiní yogīni se snaží povznést duši do duchovního světa, na vaikuṇṭhské planety. Provozováním bhakti-yogy můžeme duši přemístit přímo na duchovní planety, kde je život věčně blažený a plný poznání. Bhakti-yoga je proto nejvýznamnější metodou yogy.

Pán Śiva je zde označen jako nejlepší mezi velkými dušemi. Ačkoliv se tělo Satī narodilo z Dakṣi, Pán Śiva ji zahrnoval svou přízní a nechával ji sedět na svém klíně. To se považuje za projev velké náklonnosti. Její tělo nebylo obyčejné, ale přesto se ho rozhodla opustit, jelikož jí jakožto část Dakṣi přinášelo jen bolest a strádání. Tento nesmlouvavý postoj Satī by měl být příkladem pro všechny. Člověk by se měl velmi pečlivě stranit těch, kdo nerespektují vyšší autority. Védské texty nás napomínají, abychom se stranili ateistů a neoddaných, a doporučují společnost oddaných, neboť díky ní můžeme dosáhnout úrovně seberealizace. Zejména ve Śrīmad-Bhāgavatamu najdeme mnoho statí, které to zdůrazňují. Toužíme-li po vysvobození z hmotné existence, musíme vyhledávat společnost velkých duší. Chceme-li však nadále žít v hmotném světě, můžeme se sdružovat s materialisty. Materialistický způsob života je založený na sexu. Holdovat sexu nebo se sdružovat s lidmi, kteří mu holdují, Vedy zavrhují, neboť to je jen překážkou pro náš duchovní pokrok. Společnost velkých duší, oddaných Pána, nás však přenese na duchovní úroveň. Satīdevī se rozhodla opustit tělo, které jí dal Dakṣa, neboť se chtěla přemístit do takového těla, kde by její styky s Pánem Śivou nebyly ničím znečištěné. V příštím životě se proto narodí jako dcera Himalájí, Pārvatī, a znovu přijme Pána Śivu za svého muže. Satī a Pán Śiva jsou věčně spojeni — i když se Satī převtělí, jejich poměr zůstane neporušený.

Satī se soustředila na meditaci o lotosových nohách svého manžela, Pána Śivy, který je jednou ze tří osobností Božství spravujících hmotný svět. Tato meditace ji naplnila takovým štěstím, že zcela zapomněla na vše, co se týkalo jejího těla. Jednalo se přirozeně o hmotný pocit štěstí, jelikož se vzdala svého těla, aby vzápětí přijala další hmotné tělo. Z tohoto příkladu však můžeme pochopit, jaký asi musí být pocit štěstí oddaného, který soustředí svou mysl a pozornost na lotosové nohy Nejvyššího Pána, Viṣṇua nebo Kṛṣṇy. Při meditaci o lotosových nohách Pána je blaženost tak intezivní, že člověk nevnímá nic jiného než Pánovu transcendentální podobu. Tomuto stavu se říká dokonalé jógové samādhi neboli extáze. Zde je řečeno, že Satī se meditací úplně očistila. Jaké bylo její znečištění? Spočívalo v představě, že její tělo pochází od Dakṣi. V tranzu na tento tělesný vztah zcela zapomněla. To znamená, že když se člověk oprostí od všech tělesných poměrů v hmotném světě a zaujme postavení věčného služebníka Nejvyššího Pána, pak veškerá jeho hmotná připoutanost shoří v plamenech transcendentální extáze. Není nutné, abychom navenek projevili skutečný oheň, neboť odpoutání se od příbuzenských svazků v tomto hmotném světě a realizace naší duchovní totožnosti zažehnou oheň jógového samādhi (extáze), který nás očistí od veškerých hmotných nečistot. To je nejvyšší dokonalost yogy. Udržovat příbuzenské svazky v hmotném světě a současně se vydávat za velkého yogīna je podvod. Śrīmad-Bhāgavatam (2.4.15) praví: yat-kīrtanaṁ yat-smaraṇaṁ. Pouhé zpívání svatého jména Nejvyšší Osobnosti Božství, pouhé vzpomínání na lotosové nohy Kṛṣṇy a pouhé modlení se k Nejvyšší Osobnosti Božství nás ohněm extáze zbaví nečistoty ztotožňování se s hmotným tělem. K tomu dochází okamžitě.

Podle Śrī Jīvy Gosvāmīho se Satī vzdala svého těla v tom smyslu, že se v srdci zřekla svého poměru s Dakṣou. Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři uvádí, že Satī je vládkyně vnější energie, a proto po opuštění těla nedostala duchovní tělo, ale pouze odešla z těla, které jí dal Dakṣa. Jiní ve svých komentářích také říkají, že se okamžitě přemístila do lůna Menaky, své budoucí matky. Vzdala se těla, které jí dal Dakṣa, a okamžitě se přemístila do jiného, lepšího těla. To ovšem neznamená, že dostala duchovní tělo.

Po celém vesmíru, ve společnostech polobohů na různých planetách, zněl divoký křik, protože Satī byla dcera Dakṣi, nejmocnějšího z králů, a manželka Pána Śivy, největšího z polobohů. Co ji tak rozhněvalo, že opustila své tělo? Jako dcera a manželka velkých osobností neměla v ničem nouzi, ale přesto se znechuceně vzdala svého těla. Bylo to skutečné překvapení. I když máme veškeré hmotné bohatství, nemůžeme být plně spokojeni. Neexistovalo nic, co by jí otec nebo manžel, největší z polobohů, nemohli dát. Přesto však byla z nějakého důvodu nespokojená. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) proto praví, že potřebujeme skutečnou spokojenost (yayātmā suprasīdati), ale ātmā — tělo, mysl i duše — dosáhne plného uspokojení pouze tehdy, když budeme oddaně sloužit Absolutní Pravdě. Sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje. Adhokṣaja je Absolutní Pravda. Když vyvineme neochvějnou lásku k transcendentální Nejvyšší Osobnosti Božství, nalezneme úplnou spokojenost. Jinak nebudeme spokojeni ani v hmotném světě, ani nikde jinde.

Důležité je zde slovo anātmya. Ātmya znamená “život duše”, a toto slovo tedy naznačuje, že i když se Dakṣa zdál být naživu, ve skutečnosti byl mrtvý. Jak jinak by mohl přehlížet Satī, svou vlastní dceru? Dakṣa měl jako Prajāpati, vládce všech živých bytostí, povinnost dohlížet na to, aby se všem dařilo dobře. Jak mohl zanedbat vlastní dceru, vznešenou a počestnou Satī, která byla velkou duší a zasluhovala si otcovu nejvyšší úctu a ohleduplnost? Všichni polobozi vesmíru byli její smrtí, kterou způsobila otcova nevšímavost, velice překvapeni.

Dakṣa měl srdce jako z kamene, a nezasloužil si tedy být brāhmaṇou. V některých komentářích je výraz brahma-dhruk vyložený ve smyslu brahma-bandhu, přítel brāhmaṇů. Brahma-bandhu je ten, kdo se narodil v bráhmanské rodině, ale nemá bráhmanské vlastnosti. Brāhmaṇové jsou obvykle velmi soucitní a shovívaví, jelikož dokáží ovládat smysly a mysl. Dakṣa ovšem shovívavý nebyl. Rozhněval se už jen proto, že mu jeho zeť, Pán Śiva, opomenul formálně projevit úctu. Byl tak nemilosrdný, že dokázal nečinně přihlížet i smrti své nejdražší dcery. Satī se ze všech sil snažila urovnat nedorozumění mezi zetěm a tchánem, a proto se i bez pozvání vydala do otcova domu. Dakṣa ji měl v takovém případě přijmout a zapomenout na všechny minulé nesváry. Byl však natolik krutý, že si nezasloužil být nazýván Árjou nebo brāhmaṇou. Proto jeho špatná pověst trvá dodnes. Dakṣa znamená “zdatný” a za své jméno vděčí schopnosti plodit stovky a tisíce potomků. Když někdo příliš tíhne k sexu a materialismu, je schopný se kvůli nepatrné újmě na důstojnosti tak zatvrdit, že dokáže tolerovat dokonce i smrt vlastního dítěte.

Členové družiny, která doprovázela Satī, měli za úkol ji chránit. Jelikož však selhali, rozhodli se pro manželku svého pána zemřít. Předtím ale chtěli zabít Dakṣu. Osobní ochránci mají povinnost svého pána chránit; když selžou, musí zemřít.

Zde je příklad síly védských hymnů. Jsou-li tyto vibrace správně předzpěvovány, mají neuvěřitelné účinky. V současné Kali-yuze však nenajdeme nikoho, kdo by byl schopný mantry dokonale předzpěvovat, a proto je v našem věku provádění veškerých védských obětí zakázáno. Jediná doporučená oběť pro náš věk je zpěv mantry Hare Kṛṣṇa, neboť není možné zaopatřit prostředky k provádění náročnějších obřadů. Navíc neexistují zkušení brahmāṇové, kteří by dokázali dokonale zpívat védské mantry.

Obětování do ohně a zpívání hymnů z Yajur Vedy přivolalo tisíce polobohů, kteří jsou známí pod jménem Ṛbhuové. Brāhmaṇové, jako je Bhṛgu Muni, měli takovou moc, že pouhým pronášením védských manter dokázali stvořit nesmírně mocné polobohy. Tyto mantry stále existují, ale již neexistují brāhmaṇové, kteří by je uměli správně recitovat. Zpěv védských manter, Gāyatrī nebo ṛg-mantry jistě člověku umožní dosáhnout kýženého výsledku. Pán Caitanya však pravil, že v současném věku Kali je možné pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa dosáhnout úplné dokonalosti.

Zde je velmi důležité slovo brahma-tejasā. V oněch dobách byli brāhmaṇové nesmírně mocní — pouhým přáním a recitací patřičné védské mantry dosáhli neuvěřitelných výsledků. V dnešní pokleslé době takové brāhmaṇy nikde nenajdeme. Pāñcarātrika praví, že v současném věku jsou všichni śūdrové, protože bráhmanská kultura je ztracena. Projeví-li však někdo známky toho, že chápe vědomí Kṛṣṇy, má být podle vaiṣṇavských zásad smṛti přijat jako kandidát na brāhmaṇu a dostat vše potřebné k dosažení nejvyšší dokonalosti. Je nejvelkodušnějším darem Pána Caitanyi, že chceme-li v tomto pokleslém věku dosáhnout nejvyšší dokonalosti života, stačí, abychom přijali metodu zpívání Hare Kṛṣṇa, která může přinést výsledky všech postupů seberealizace.