Vlastnosti Ṛṣabhadeva, Nejvyšší Osobnosti Božství

V této době laciných inkarnací je velice zajímavé si všimnout, jaké tělesné příznaky projevuje skutečná inkarnace. Od samého Ṛṣabhadevova zrození bylo patrné, že Jeho nohy nesou transcendentální znaky (praporek, blesk, lotosový květ atd.). Když navíc začal růst, budil velikou pozornost. Ke každému zaujímal stejný postoj — nestalo se, že by jedné osobě projevoval přízeň a druhou opomíjel. Inkarnace Boha musí mít šest vznešených vlastností: bohatství, sílu, poznání, krásu, slávu a odříkání. Je řečeno, že i když jimi Ṛṣabhadeva oplýval, naprosto nelpěl na hmotném požitku. Byl sebeovládnutý, a proto Ho měl každý rád. Díky Jeho neobyčejným kvalitám všichni chtěli, aby vládl Zemi. Inkarnace Boha musí být uznána zkušenými lidmi a musí projevovat příznaky popsané v śāstrách. Nelze ji přijmout pouze na základě nekritického obdivu hloupých lidí.

Abychom někoho mohli přijmout za Osobnost Božství nebo inkarnaci, musíme na jeho těle pozorovat příznaky Boha. Ty všechny byly nalezeny u neobyčejně mocného syna Mahārāje Nābhiho. Měl dobře stavěné tělo a projevoval všechny transcendentální vlastnosti; dával najevo velký vliv a dokázal ovládat mysl a smysly. Dostal proto jméno Ṛṣabha, které vyjadřuje, že byl nejvyšší živou bytostí.

V tomto verši se objevuje dvakrát slovo bhagavān — vztahuje se na krále Indru i na Ṛṣabhadeva, inkarnaci Nejvyššího Pána. Nārada a Pán Brahmā bývají někdy také osloveni jako bhagavān. Slovo bhagavān označuje velmi bohatou a mocnou osobu, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva, Nārada či Indra. Ti všichni dostávají titul bhagavān díky svému neobyčejnému majestátu. Král Ṛṣabhadeva je inkarnace Nejvyššího Pána, a proto je původním Bhagavānem. Z toho důvodu je zde označen jako yogeśvara, což vyjadřuje, že má tu největší, duchovní moc. Co se týče dodávek vody, nezávisí na králi Indrovi — může ji dodat Sám, jak to učinil v tomto případě. V Bhagavad-gītě je řečeno: yajñād bhavati parjanyaḥ. Mraky vody se na obloze objeví díky vykonávání yajñi. Mraky i déšť řídí Indra, nebeský král, ale pokud své povinnosti zanedbá, ujme se tohoto úkolu Samotný Nejvyšší Pán, zvaný též Yajña či Yajña-pati. Nakonec tedy bylo na místě zvaném Ajanābha deště dostatek. Když Yajña-pati chce, může učinit cokoliv, bez pomoci Svých podřízených. Proto se říká, že Nejvyšší Pán je všemocný. Na konci současného věku Kali bude velký nedostatek vody (anāvṛṣti), neboť lidé z nevědomosti a nedostatku prostředků pro oběť přestanou vykonávat yajñu. Śrīmad-Bhāgavatam proto doporučuje: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyaiḥ yajanti hi sumedhasaḥ. Yajña je z konečného hlediska určena k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto věku Kali je velký nedostatek všeho a vládne nevědomost, nicméně všichni mohou vykonávat saṅkīrtana-yajñu. Každá rodina v každé společnosti může provádět saṅkīrtana-yajñu alespoň vždy večer. Potom nebude docházet k žádným nepříznivým událostem či nedostatku deště. Lidé v tomto věku musí vykonávat saṅkīrtana-yajñu, aby byli po hmotné stránce šťastní a zároveň dělali duchovní pokrok.

Slovo māyā je zde použité ve smyslu iluze. Jelikož Mahārāja Nābhi považoval Nejvyšší Osobnost Božství za svého vlasního syna, byl nepochybně v iluzi, ale jednalo se o transcendentální iluzi. Taková iluze je zapotřebí; jak jinak by někdo mohl pokládat Svrchovaného Otce za svého syna? Nejvyšší Pán se zjevuje jako syn některého ze Svých oddaných—Pán Kṛṣṇa se například zjevil jako syn Yaśody a Nandy Mahārāje. Tito oddaní na svého syna nikdy nedokázali myslet jako na Nejvyšší Osobnost Božství, neboť takový způsob uvažování by narušil jejich vztah rodičovské lásky.

Když Mahārāja Nābhi viděl, že jeho syn Ṛṣabhadeva je oblíbený u obyčejných lidí i vládních služebníků, rozhodl se Ho dosadit na královský trůn. Také Ho chtěl svěřit do rukou učených brāhmaṇů. Z toho vidíme, že od panovníka se očekávalo, že bude vládnout striktně podle védských zásad pod vedením učených brāhmaṇů, kteří mu mohli radit na základě uznávaných védských písem, jako je Manu-smṛti a další śāstry. Povinností krále je vládnout občanům v souladu s védskými zásadami, podle kterých se společnost dělí na čtyři kategorie — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. Poté, co král takto rozdělí společnost, je povinen dohlížet na to, aby se každý řídil védskými zásadami odpovídajícími jeho třídě. Brāhmaṇa musí vykonávat povinnosti brāhmaṇy, aniž by podváděl veřejnost. Nikdo nemůže získat titul brāhmaṇy bez potřebných kvalifikací. Povinností krále je dohlížet, aby každý vykonával své předepsané činnosti podle pokynů védských písem. Navíc je nutné odejít na konci života do ústraní. I když byl Mahārāja Nābhi stále ještě králem, zanechal rodinného života a odešel se svou manželkou do Himalájí, na místo zvané Badarikāśram, kde jsou uctívána Božstva Nara-Nārāyaṇa. Slova prasanna-nipuṇena tapasā vyjadřují, že král podstupoval veškerou askezi velice dovedně a radostně. Přestože byl králem, vůbec mu nevadilo, že opustil pohodlný domácí život. I když se podroboval tvrdé askezi, cítil se v Badarikāśramu velice dobře a vše vykonával s velkou dovedností. Takto plně pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy (samādhi-yoga), s neustálými myšlenkami na Kṛṣṇu, Vāsudeva, dosáhl Mahārāja Nābhi na konci svého života úspěchu a byl přemístěn do duchovního světa, na Vaikuṇṭhaloku.

Takto vypadá védský život. Člověk musí ukončit koloběh zrození a smrti a vrátit se domů, zpátky k Bohu. V této souvislosti jsou význačná slova tan-mahimānam avāpa. Śrīla Śrīdhara Svāmī říká, že mahimā znamená osvobození v tomto životě. Měli bychom v tomto životě jednat takovým způsobem, abychom byli po opuštění tohoto těla osvobozeni z pout opakovaného rození a umírání. To se nazývá jīvan-mukti. Śrīla Vīrarāghava Ācārya uvádí, že v Chāndogya Upaniṣadě je popsáno osm příznaků jīvan-mukty, osoby osvobozené již za života v tomto těle. Prvním příznakem takové osoby je, že je zbavená všech hříšných činností (apahata-pāpa). Ten, kdo je v zajetí māyi, hmotné energie, se musí dopouštět hříšných činností. Podle Bhagavad-gīty jsou tito lidé duṣkṛtinaḥ, což vyjadřuje, že neustále jednají hříšně. Ten, kdo je v tomto životě osvobozený, nehřeší. Hříšné činnosti jsou: nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Dalším příznakem je vijara, což znamená, že osvobozená osoba nepodléhá bolestem stáří. Další příznak se nazývá vimṛtyu. Osvobozená osoba se připravuje takovým způsobem, že již nebude muset přijímat žádná další hmotná těla, kterým je dáno zemřít. Nepoklesne tedy znovu do koloběhu zrození a smrti. Další příznak je viśoka — netečnost vůči hmotnému neštěstí a štěstí. Další je vijighatsa — osvobozená osoba již netouží po hmotném požitku. Další příznak je apipātā, což znamená, že si nepřeje nic jiného než oddaně sloužit Kṛṣṇovi, nejdražšímu Pánu, o Jehož přízeň je vhodné usilovat. Následující příznak je satya-kāma, což vyjadřuje, že všechny touhy takové osoby směřují k Nejvyšší Pravdě, ke Kṛṣṇovi; netouží po ničem jiném. Je satya-saṅkalpa. Vše, co si přeje, je splněno milostí Kṛṣṇy. Za prvé, netouží po ničem pro svůj hmotný prospěch, a za druhé, pokud vůbec po něčem touží, pak po službě Nejvyššímu Pánu—a tato touha je Pánovou milostí splněna. To se nazývá satya-saṅkalpa. Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že slovo mahimā označuje návrat do duchovního světa, zpátky domů, zpátky na Vaikuṇṭhu. Podle Śrī Śukadeva slovo mahimā znamená, že oddaný získá vlastnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. To se nazývá sadharma, “stejná kvalita”. Kṛṣṇa se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a Jeho oddaní, kteří se vrátí k Bohu, také nikdy nezemřou a nikdy se nenarodí v hmotném světě.

Významná jsou slova śuddhena karmaṇā. Není-li činnost vykonávána v rámci oddané služby, je znečištěna kvalitami hmotné přírody. To vysvětluje Bhagavad-gītā: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Činnosti vykonáváné pouze pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství jsou čisté a nedotčené kvalitami hmotné přírody. Všechny ostatní činnosti jsou poznamenané kvalitami nevědomosti a vášně, jakož i dobra. Všechny hmotné činnosti, určené pro uspokojení smyslů, jsou znečištěné, ale Mahārāja Nābhi tak nikdy nejednal — i při vykonávání yajñi byly jeho činnosti transcendentální. Proto získal Nejvyššího Pána za syna.

Brāhmaṇové, kteří sloužili jako kněží v obětním obřadu, nebyli obyčejní brāhmaṇové. Byli tak mocní, že svými modlitbami dokázali přivolat Nejvyšší Osobnost Božství. Díky tomu mohl Mahārāja Nābhi vidět Pána tváří v tvář. Ten, kdo není vaiṣṇavou, nedokáže Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, přivolat. Pán nepřijme pozvání od nikoho kromě vaiṣṇavy. V Padma Purāṇě je proto řečeno:

“Jestliže učený brāhmaṇa, zběhlý ve všech oblastech védského poznání, není vaiṣṇavou, není způsobilý stát se duchovním mistrem. Ale i ten, kdo se narodil v rodině nižší třídy, se může stát duchovním mistrem, je-li vaiṣṇava.” Tito brāhmaṇové byli nepochybně velkými odborníky co se týče přednášení védských manter. Ovládali vykonávání védských obřadů a navíc byli vaiṣṇavové. Svou duchovní silou tedy dokázali přivolat Nejvyšší Osobnost Božství a umožnit svému žákovi, Mahārājovi Nābhimu, vidět Pána tváří v tvář. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že slovo ojasā znamená “oddanou službou”.

Jakožto inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství neměl Ṛṣabhadeva nic společného s hmotnými záležitostmi. Jak uvádí Bhagavad-gītā: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām — záměrem každé inkarnace je osvobodit oddané a ukončit démonské činnosti neoddaných. To jsou dvě úlohy Nejvyššího Pána, když inkarnuje. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že aby mohl člověk kázat, musí žít praktickým životem a ukazovat lidem, jak mají jednat. Āpani ācari' bhakti śikhāimu sabāre. Nikdo nemůže učit něčemu druhé, dokud se tak sám nechová. Ṛṣabhadeva byl ideální král a přijal vzdělání v gurukule, přestože již byl plně vzdělaný, neboť Nejvyšší Pán je vševědoucí. Neexistovalo nic, čemu by se mohl v gurukule naučit, ale přesto tam šel, aby všem lidem ukázal, jak přijmout vzdělání ze správného zdroje, od védských učitelů. Potom započal život hospodáře a žil podle zásad védského poznání (śruti a smṛti). Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.10) cituje ze Skanda Purāṇy:

Lidská společnost se musí řídit pokyny získanými ze śruti a smṛti, védské literatury. Jejich praktickým uplatněním v životě je uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství podle systému pāñcarātrika-vidhi. Každá lidská bytost musí rozvíjet svůj duchovní život a nakonec se vrátit domů, zpátky k Bohu. Mahārāja Ṛṣabhadeva všechny tyto zásady striktně dodržoval. Byl ideálním gṛhasthou a učil Své syny, jak dosáhnout dokonalosti v duchovním životě. To jsou některé příklady, jak vládl Zemi a jak naplnil Své poslání inkarnace.

Tato planeta, známá jako Bhārata-varṣa, se rovněž nazývá puṇya-bhūmi, “zbožná země”. V současné době je Bhārata-bhūmi či Bhārata-varṣa malé území sahající od Himalájí po mys Comorin. Někdy se tento poloostrov nazývá puṇya-bhūmi. Śrī Caitanya Mahāprabhu přikládal lidem této země zvláštní důležitost.

“Ten, kdo se narodil jako lidská bytost v Indii (Bhārata-varṣi), by měl svůj život přivést k dokonalosti a pracovat pro dobro všech ostatních lidí.” (Cc. Ādi 9.41) Obyvatelům tohoto území je osud velice příznivý. Mohou se očistit přijetím filozofie hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, vydat se za hranice Bhārata-bhūmi (Indie) a kázat toto učení pro dobro celého světa.

Z tohoto verše získáváme cennou informaci o tom, jak kvalifikace jednotlivých tříd závisí na vlastnostech a činnostech. Ṛṣabhadeva byl jakožto král bezpochyby kṣatriyou. Měl sto synů, z nichž deset jednalo jako kṣatriyové a vládlo této planetě. Devět synů se stalo vynikajícími kazateli Śrīmad-Bhāgavatamu (mahā-bhāgavaty) — tím je řečeno, že překonali postavení brāhmaṇů. Z dalších jednaosmdesáti synů se stali vysoce kvalifikovaní brāhmaṇové. To jsou některé praktické příklady, jak může člověk dosáhnout způsobilosti pro určitý druh činnosti tím, že se pro ni kvalifikuje; nikoliv zrozením. Všichni synové Mahārāje Ṛṣabhadeva byli původem kṣatriyové, ale díky svým vlastnostem se někteří stali kṣatriyi a jiní brāhmaṇy. Devět z nich se stalo kazateli Śrīmad-Bhāgavatamu (bhāgavata-dharma-darśanāḥ), což znamená, že překonali kategorie kṣatriyů i brāhmaṇů.

Varṇāśrama-dharma je určena pro nedokonalé, podmíněné duše. Poskytuje jim přípravu nutnou pro duchovní pokrok, aby se nakonec mohly vrátit domů, zpátky k Bohu. Civilizace, která nezná nejvyšší cíl života, není o nic lepší než společnost zvířat. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Lidská společnost má rozvíjet duchovní poznání, aby se všichni lidé mohli vysvobodit ze spárů zrození, smrti, stáří a nemoci. Varṇāśrama-dharma umožňuje lidské společnosti stát se dokonale způsobilou k osvobození se ze zajetí māyi — následováním usměrňujících zásad varṇāśrama-dharmy může každý dosáhnout úspěchu. V tomto ohledu se obraťte na Bhagavad-gītu (3.21—24).

Podobný verš nalezneme v Bhagavad-gītě (3.21). V lidské společnosti musí existovat skupina lidí dokonale vyškolených na brāhmaṇy podle pokynů védských písem. Ti, kdo nedosahují bráhmanských kvalifikací — vládci, obchodníci a dělníci — mají přijímat pokyny od těchto ideálních lidí, kteří jsou považováni za intelektuály. Tak může každý dosáhnout nejvyššího transcendentálního postavení a zbavit se hmotné připoutanosti. Samotný Pán Kṛṣṇa říká, že hmotný svět je duḥkhālayam aśāśvatam, dočasné místo plné strádání. Nikdo tady nemůže zůstat, ani když přistoupí na kompromis se strádáním. Každý musí opustit toto tělo a přijmout jiné, které ani nemusí být lidské. Jakmile živá bytost dostane hmotné tělo, stává se z ní deha-bhṛt neboli dehī a je nucena se podrobit všem hmotným podmínkám. Vůdci společnosti musí být natolik ideální, aby se jejich následováním mohl každý vysvobodit ze spárů hmotné existence.

I když Ṛṣabhadeva dokonale znal všechny védské zásady, přesto se řídil pokyny brāhmaṇů, aby správně udržoval společenský řád. Brāhmaṇové dávali rady podle śāster a všechny ostatní třídy jednaly podle nich. Slovo brahma znamená “dokonalé poznání týkající se všech činností”. Toto poznání je velice důvěrně popsané ve védské literatuře. Lidé dokonale vyškolení jako brāhmaṇové by měli znát veškerou védskou literaturu a prospěch, který z ní vytěží, by měli předávat obyvatelstvu. Všichni lidé by měli následovat dokonalého brāhmaṇu. Tak se může každý naučit ovládat mysl a smysly a postupně spět k duchovní dokonalosti.

Je řečeno: kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha (Bhāg. 7.6.1). Pro úspěšný průběh obřadu je třeba, aby ho vykonávali mladí muži až chlapci v útlém věku. Lidé mají již od dětství procházet přípravou odpovídající védské kultuře, zvláště co se týče oddané služby. Takto může každý přivést svůj život k dokonalosti. Vaiṣṇava není neuctivý k polobohům, ale na druhou stranu není tak hloupý, aby uznával každého poloboha za Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán je vládcem všech polobohů — polobozi jsou tedy Jeho služebníci. Vaiṣṇava je uznává za služebníky Nejvyššího Pána a uctívá je nepřímo. V Brahma-saṁhitě je uctívání všech důležitých polobohů — Pána Śivy, Pána Brahmy, a dokonce i inkarnací a expanzí Pána Kṛṣṇy, jako je Mahā-Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a všechny ostatní viṣṇu-tattvy, jakož i śakti-tattvy, jako například Durgādevī — zahrnuto v uctívání Govindy slovy govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi. Vaiṣṇava uctívá polobohy ve vztahu ke Govindovi, nikoliv nezávisle. Vaiṣṇavové nejsou tak hloupí, aby považovali polobohy za nezávislé na Nejvyšší Osobnosti Božství. Caitanya-caritāmṛta potvrzuje: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya — Nejvyšší Pán je Kṛṣṇa a všichni ostatní jsou Jeho služebníci.

V Bengálsku se používá slovo ghoḍā-ḍimba, “koňské vejce”. Jelikož kůň nikdy vejce nesnáší, nemá slovo ghoḍā-ḍimba ve skutečnosti žádný význam. V sanskrtu existuje slovo kha-puṣpa, které znamená “květina na nebi”. Na nebi však žádné květiny nerostou; o věci, jako je kha-puṣpa či ghoḍā-ḍimba, tedy nikdo nestojí. Za vlády Mahārāje Ṛṣabhadeva byli lidé tak dobře zaopatření, že nechtěli o nic žádat. Díky Jeho vládě dostávali v hojnosti všechny životní nezbytnosti, a proto byl každý plně spokojen a nikdo nic nepožadoval. To je dokonalost vlády. Jsou-li kvůli špatné vládě občané nešťastní, její vůdčí představitelé jsou zatraceni. V těchto dobách demokracie mají lidé k monarchii odpor, ale zde je příklad toho, jak vládce celého světa zajišťoval plnou spokojenost všech občanů tím, že jim dodával vše potřebné k životu a následoval védské zásady. Tak byl za vlády Mahārāje Ṛṣabhadeva, Nejvyšší Osobnosti Božství, každý naprosto šťastný.

Pro toho, kdo chce pokojně žít v tomto světě plném utrpení, mají pokyny Pána Ṛṣabhadeva Jeho synům velkou cenu. To, jak Pán Ṛṣabhadeva dává Svým synům tyto cenné pokyny, popisuje následující kapitola.