Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 5.4.5

Verš

viditānurāgam āpaura-prakṛti jana-pado rājā nābhir ātmajaṁ samaya-setu-rakṣāyām abhiṣicya brāhmaṇeṣūpanidhāya saha merudevyā viśālāyāṁ prasanna-nipuṇena tapasā samādhi-yogena nara-nārāyaṇākhyaṁ bhagavantaṁ vāsudevam upāsīnaḥ kālena tan-mahimānam avāpa.

Synonyma

vidita — jelikož dobře znal; anurāgam — oblíbenost; āpaura-prakṛti — mezi všemi občany a vládními úředníky; jana-padaḥ — s touhou sloužit všem lidem; rājā — král; nābhiḥ — Nābhi; ātmajam — svého syna; samaya-setu-rakṣāyām — aby chránil lidi přesně podle védských zásad náboženského života; abhiṣicya — dosadil na trůn; brāhmaṇeṣu — učeným brāhmaṇům; upanidhāya — svěřil; saha — se; merudevyā — svou manželkou Merudevī; viśālāyām — v Badarikāśramu; prasanna-nipuṇena — vykonával s velkým uspokojením a dovedností; tapasā — prostřednictvím různých druhů askeze; samādhi-yogena — v dokonalém samādhi; nara-nārāyaṇa-ākhyam — jménem Nara-Nārāyaṇa; bhagavantam — Nejvyšší Osobnost Božství; vāsudevam — Kṛṣṇu; upāsīnaḥ — uctíval; kālena — v pravý čas; tat-mahimānam — Jeho slavného sídla, duchovního světa, Vaikuṇṭhy; avāpa — dosáhl.

Překlad

Král Nābhi věděl, že jeho syn Ṛṣabhadeva je mezi občany i vládními úředníky a ministry velice oblíbený, a proto Ho dosadil na trůn jako vládce světa, aby chránil obyvatelstvo podle védského náboženského systému. Za tím účelem Ho svěřil do rukou učených brāhmaṇů, kteří Ho měli vést při řízení vlády. Poté Mahārāja Nābhi odešel se svou manželkou Merudevī do Badarikāśramu v Himalájích, kde se s velkým uspokojením dovedně zaměstnal různými druhy askeze. V dokonalém samādhi uctíval Nejvyšší Osobnost Božství, Nara-Nārāyaṇa, Jenž je úplnou expanzí Kṛṣṇy. Díky tomu po čase dospěl do duchovního světa, známého jako Vaikuṇṭha.

Význam

Když Mahārāja Nābhi viděl, že jeho syn Ṛṣabhadeva je oblíbený u obyčejných lidí i vládních služebníků, rozhodl se Ho dosadit na královský trůn. Také Ho chtěl svěřit do rukou učených brāhmaṇů. Z toho vidíme, že od panovníka se očekávalo, že bude vládnout striktně podle védských zásad pod vedením učených brāhmaṇů, kteří mu mohli radit na základě uznávaných védských písem, jako je Manu-smṛti a další śāstry. Povinností krále je vládnout občanům v souladu s védskými zásadami, podle kterých se společnost dělí na čtyři kategorie — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. Poté, co král takto rozdělí společnost, je povinen dohlížet na to, aby se každý řídil védskými zásadami odpovídajícími jeho třídě. Brāhmaṇa musí vykonávat povinnosti brāhmaṇy, aniž by podváděl veřejnost. Nikdo nemůže získat titul brāhmaṇy bez potřebných kvalifikací. Povinností krále je dohlížet, aby každý vykonával své předepsané činnosti podle pokynů védských písem. Navíc je nutné odejít na konci života do ústraní. I když byl Mahārāja Nābhi stále ještě králem, zanechal rodinného života a odešel se svou manželkou do Himalájí, na místo zvané Badarikāśram, kde jsou uctívána Božstva Nara-Nārāyaṇa. Slova prasanna-nipuṇena tapasā vyjadřují, že král podstupoval veškerou askezi velice dovedně a radostně. Přestože byl králem, vůbec mu nevadilo, že opustil pohodlný domácí život. I když se podroboval tvrdé askezi, cítil se v Badarikāśramu velice dobře a vše vykonával s velkou dovedností. Takto plně pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy (samādhi-yoga), s neustálými myšlenkami na Kṛṣṇu, Vāsudeva, dosáhl Mahārāja Nābhi na konci svého života úspěchu a byl přemístěn do duchovního světa, na Vaikuṇṭhaloku.

Takto vypadá védský život. Člověk musí ukončit koloběh zrození a smrti a vrátit se domů, zpátky k Bohu. V této souvislosti jsou význačná slova tan-mahimānam avāpa. Śrīla Śrīdhara Svāmī říká, že mahimā znamená osvobození v tomto životě. Měli bychom v tomto životě jednat takovým způsobem, abychom byli po opuštění tohoto těla osvobozeni z pout opakovaného rození a umírání. To se nazývá jīvan-mukti. Śrīla Vīrarāghava Ācārya uvádí, že v Chāndogya Upaniṣadě je popsáno osm příznaků jīvan-mukty, osoby osvobozené již za života v tomto těle. Prvním příznakem takové osoby je, že je zbavená všech hříšných činností (apahata-pāpa). Ten, kdo je v zajetí māyi, hmotné energie, se musí dopouštět hříšných činností. Podle Bhagavad-gīty jsou tito lidé duṣkṛtinaḥ, což vyjadřuje, že neustále jednají hříšně. Ten, kdo je v tomto životě osvobozený, nehřeší. Hříšné činnosti jsou: nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Dalším příznakem je vijara, což znamená, že osvobozená osoba nepodléhá bolestem stáří. Další příznak se nazývá vimṛtyu. Osvobozená osoba se připravuje takovým způsobem, že již nebude muset přijímat žádná další hmotná těla, kterým je dáno zemřít. Nepoklesne tedy znovu do koloběhu zrození a smrti. Další příznak je viśoka — netečnost vůči hmotnému neštěstí a štěstí. Další je vijighatsa — osvobozená osoba již netouží po hmotném požitku. Další příznak je apipātā, což znamená, že si nepřeje nic jiného než oddaně sloužit Kṛṣṇovi, nejdražšímu Pánu, o Jehož přízeň je vhodné usilovat. Následující příznak je satya-kāma, což vyjadřuje, že všechny touhy takové osoby směřují k Nejvyšší Pravdě, ke Kṛṣṇovi; netouží po ničem jiném. Je satya-saṅkalpa. Vše, co si přeje, je splněno milostí Kṛṣṇy. Za prvé, netouží po ničem pro svůj hmotný prospěch, a za druhé, pokud vůbec po něčem touží, pak po službě Nejvyššímu Pánu—a tato touha je Pánovou milostí splněna. To se nazývá satya-saṅkalpa. Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že slovo mahimā označuje návrat do duchovního světa, zpátky domů, zpátky na Vaikuṇṭhu. Podle Śrī Śukadeva slovo mahimā znamená, že oddaný získá vlastnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. To se nazývá sadharma, “stejná kvalita”. Kṛṣṇa se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a Jeho oddaní, kteří se vrátí k Bohu, také nikdy nezemřou a nikdy se nenarodí v hmotném světě.