Hovory mezi Pánem Śivou a Satī

V předcházející kapitole se Vidura tázal Maitreyi, proč mezi Pánem Śivou a Dakṣou došlo k nedorozumění. Dále se ptal, proč se Satī rozhodla kvůli sporu mezi Dakṣou a jeho zetěm zničit své vlastní tělo. Hlavním důvodem tohoto činu byla skutečnost, že její otec, Dakṣa, začal novou oběť, na kterou Pán Śiva nebyl vůbec pozván. Když se koná oběť, obvykle jsou pozváni také všichni polobozi, zejména Pán Brahmā a Pán Śiva, jakož i řada dalších významných polobohů, jako Indra a Candra. Každá oběť je určena pro usmíření Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Viṣṇua, ale polobozi jsou rovněž pozváni a podílejí se na ní. Je řečeno, že bez přítomnosti všech polobohů není žádná oběť úplná. V napjaté situaci, která panovala mezi tchánem a zetěm, se Dakṣa rozhodl vykonat další obětní obřad, k němuž Pán Śiva nebyl pozván. Dakṣa byl nejdůležitějším z těch, kdo plodili obyvatelstvo, k čemuž ho osobně pověřil Brahmā. Byl synem Brahmy a vzhledem ke svému vysokému postavení byl také velice pyšný.

Přestože se Dakṣa choval závistivě a nepřátelsky k Pánu Śivovi, stal se vůdcem všech Prajāpatiů, a začal proto být velice pyšný. Člověk, který je pyšný na své hmotné vlastnictví, je schopen všeho, a Dakṣa tedy jednal na základě falešné prestiže. To bude popsáno v této kapitole.

Vedy předepisují, že před vykonáním oběti bṛhaspati-sava je nutné nejprve vykonat oběť zvanou vājapeya. Dakṣa však při příležitosti těchto obětí opomenul pozvat velké oddané, jako je Pán Śiva. Védské texty ustanovují, že polobozi mají právo zúčastnit se yajñí a jsou také oprávněnými příjemci obětin. Dakṣa je však chtěl opomenout. Veškeré oběti jsou určené k usmíření Pána Viṣṇua, ale k Pánu Viṣṇuovi patří také všichni Jeho oddaní. Brahmā, Pán Śiva a další polobozi jsou všichni poslušnými služebníky Pána Viṣṇua, a Pán Viṣṇu proto není bez jejich přítomnosti nikdy spokojen. Dakṣa byl tak opojený svou mocí, že chtěl Pánu Brahmovi a Pánu Śivovi upřít jejich podíl na oběti. Měl za to, že když uspokojí Viṣṇua, nemusí uspokojovat Jeho následovníky. To však není předepsaný postup. Viṣṇu si naopak přeje, aby Jeho oddaní byli uspokojeni jako první. Pán Kṛṣṇa praví: mad-bhakta-pūjā-bhyadhikā — “Uctívání Mých oddaných je lepší než uctívání Mne Samotného.” Rovněž Śiva Purāṇa praví, že nejlepším způsobem uctívání je oběť Viṣṇuovi, ale ještě lepší je uctívat oddané Kṛṣṇy. Dakṣovo rozhodnutí nepřizvat Pána Śivu tedy nebylo namístě.

Pro vdanou ženu se sluší, aby se při významných obřadech, jako je svatba, oběť nebo pūjā, ozdobila šperky, zušlechtila kosmetickými přípravky a oblékla si sváteční šaty. Jsou to příznivé znaky. Na oné velké oběti, zvané bṛhaspati-sava, se sešlo mnoho žen z nebeských planet spolu se svými manžely, což byli devarṣiové, polobozi a rājarṣiové. Skutečnost, že ženy přišly spolu se svými manžely, je zde zdůrazněna proto, že pěkně ozdobená žena je pro svého muže zdrojem inspirace. Krásné ozdoby, šperky a šaty žen polobohů a mudrců, jakož i dobrá nálada samotných jejich manželů, byly pro obřad příznivými znaky.

Ukazuje se, že sídlo Pána Śivy se nachází mimo tuto planetu, v jiných oblastech vesmíru. Jak jinak by Satī mohla vidět letadla blížící se z různých směrů k naší planetě a slyšet rozhovory cestujících o tom, že Dakṣa pořádá velkou oběť? Satī je zde uvedena jako Dākṣāyaṇī, neboť byla Dakṣovou dcerou. Slovo upadeva-vara se vztahuje na nižší polobohy — Gandharvy, Kinnary a Uragy, což nejsou přímo polobozi, ale bytosti na úrovni mezi polobohy a lidmi. I oni přilétali v letadlech. Slovo sva-nilayābhyāśe naznačuje, že její sídlo míjeli v těsné blízkosti. Jsou zde velmi pěkně popsány šaty a tělesné rysy manželek nebeských obyvatel. Oči jim těkaly z místa na místo a jejich náušnice a šperky se třpytily a leskly. Měly na sobě ty nejhezčí šaty a náhrdelníky s neobyčejnými medailóny. Každá měla po boku svého manžela. Vypadaly tak nádherně, že Satī, Dākṣāyaṇī, se také toužila obléci do krásných šatů a vydat se se svým manželem k oběti. Ženy mají od přírody takové sklony.

Satī věděla o napjaté situaci, která panovala mezi jejím otcem a jejím mužem. Nicméně Pánu Śivovi, svému manželovi, dala najevo, že chce také jít, neboť oběť se konala v jejím otcovském domě a ubíralo se na ni mnoho polobohů. Nemohla však přímo vyjádřit svoji vůli, a proto svému manželovi řekla, že jestli si přeje jít, mohla by ho doprovázet. Svou touhu tedy manželovi předložila se vší zdvořilostí.

Každá žena se ráda zdobí šperky, obléká si pěkné šaty, doprovází svého manžela na různé společenské události a setkává se s přáteli a příbuznými. Takto si užívá života. Tyto sklony nejsou neobvyklé, neboť žena je základem hmotného požitku. V sanskrtu se “žena” řekne strī, což znamená “ten, kdo rozšiřuje pole hmotného požitku”. V hmotném světě existuje vzájemná přitažlivost mezi ženou a mužem. Tak funguje podmíněný život. Žena přitahuje muže, což vede k rozšiřování hmotných činností, které se týkají domu, bohatství, dětí a přátel. Místo snižování svých hmotných požadavků se tak člověk stále více zaplétá do hmotného požitku. Pán Śiva je však jiný — proto se také jmenuje Śiva. Hmotný požitek ho nijak neláká, přestože jeho manželka Satī byla dcerou jedné z nejvýznamnějších osobností a byla mu věnována na přání Brahmy. Pán Śiva se zdráhal, avšak Satī si jakožto žena, dcera krále, přála užívat. Chtěla jít do domu svého otce stejně jako její sestry, setkat se s nimi a vychutnávat společenský život. V tomto verši výslovně říká, že by se ozdobila šperky, které jí daroval otec. Neříká, že by se ozdobila šperky, které jí daroval manžel, neboť ten byl vůči těmto záležitostem lhostejný. Nevěděl, co znamená zdobit svou manželku a chodit do společnosti, protože neustále v extázi myslel na Nejvyšší Osobnost Božství. Podle védské tradice dostává dcera ke svatbě dostatečné věno a Satī od svého otce dostala mimo jiné také mnoho šperků. Šperky zpravidla dává ženě manžel, ale v tomto případě je řečeno, že Śiva byl po hmotné stránce téměř bez prostředků, a proto jí nemohl žádné věnovat. Z toho důvodu se chtěla ozdobit šperky, které jí daroval otec. Satī měla štěstí, že jí Pán Śiva šperky nevzal a neutratil za gāñju, jak to dělají jeho napodobitelé, kteří často vyplení celou domácnost a kvůli kouření, alkoholu a podobným věcem zpronevěří všechen majetek své vlastní ženy.

Jak bylo řečeno dříve, napětí mezi tchánem a zetěm trvalo značně dlouhou dobu. To znamená, že Satī již dlouho nenavštívila otcovský dům. Hořela touhou po domově, zvláště když tam měly být její sestry se svými manžely, jakož i sestry její matky. Jako každá žena si i Satī přála jít po boku svého manžela, oblečena stejně honosně jako její sestry. V žádném případě nechtěla jít sama.

Dākṣāyaṇī, Satī, si byla dokonale vědoma toho, že její manžel, Pán Śiva, neměl příliš velký zájem o třpytivý projev hmotného světa, který je výsledkem vzájemného působení tří kvalit hmotné přírody. Oslovila proto svého manžela slovem aja, jež označuje toho, kdo překonal otroctví zrození a smrti a realizoval svou věčnou totožnost. Řekla: “Jsi seberealizovaný a nedotýká se tě iluze, kdy živá bytost přijímá tento zvrácený odraz neboli hmotný vesmírný projev za skutečný. Již tě nepřitahuje společenský život a nikoho nepovažuješ za otce, matku nebo sestru, neboť jsou to pouhé iluzorní vztahy. Já, ubohá žena, však nejsem tak pokročilá v transcendentální realizaci, a proto mi tyto věci přirozeně připadají skutečné.” Pouze méně inteligentní osoby přijímají tento zvrácený odraz duchovního světa jako skutečnost. Pod vlivem vnější energie si myslí, že tento projev je opravdový, zatímco ti, kdo jsou pokročilí v duchovní realizaci, vědí, že se jedná o iluzi. Realita je jinde, v duchovním světě. “Co se mne týče,” řekla Satī, “nevím toho o seberealizaci mnoho. Jsem ubohá, protože neznám opravdovou skutečnost. Táhne mne to do mého rodiště, chci se tam podívat.” Kdo je přitahován místem, kde se narodil, svým tělem a dalšími podobnými věcmi, o kterých Bhāgavatam v této souvislosti hovoří, je považován za osla nebo krávu. Satī to vše mnohokrát slyšela od svého manžela, Pána Śivy, ale protože byla žena, yoṣit, nepřestala po těchto hmotných předmětech citové náklonnosti toužit. Slovo yoṣit znamená “užívaný”. Ženám se proto říká yoṣit a styky s nimi jsou omezené pro každého, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě. Stane-li se někdo hračkou v rukách yoṣit, jeho duchovní pokrok se okamžitě zastaví. Je řečeno: “Ti, kdo jsou jako hračky v rukách ženy (yoṣit-krīḍā-mṛgeṣu), nemohou pokročit v duchovní realizaci.”

Zde je Pán Śiva oslovený jako abhava, “nezrozený”, ačkoliv většinou je označován jako bhava neboli “ten, který se narodil”. Ve skutečnosti se Rudra, Pán Śiva, narodil z čela Brahmy, jenž je zvaný Svayambhū, protože se nezrodil z člověka či jiného hmotného tvora, ale přímo z lotosového květu, který vyrůstá z Viṣṇuova břicha. Je-li zde Pán Śiva oslovený jako abhava, lze to chápat ve významu “ten, kdo nikdy nepocítil hmotné neštěstí”. Satī chtěla na svého manžela zapůsobit tvrzením, že když na slavnost jdou i ti, kdo nejsou otcovi příbuzní, proč by ona, která je s ním tak důvěrně spojená, nemohla jít také. Pán Śiva je zde rovněž oslovený jako “ten, kdo má modré hrdlo”. Śiva vypil oceán jedu a zadržel jej v hrdle, aniž by ho spolkl a nechal vniknout do žaludku. Jeho hrdlo zmodralo a od té doby se Śiva nazývá nīlakaṇṭha. Důvodem, proč Pán Śiva vypil oceán jedu, bylo, že chtěl pomoci druhým. Když polobozi a démoni společně stloukali oceán mléka, získali nejprve prudký jed. Jelikož tento oceán jedu mohl ohrozit méně pokročilé bytosti, Pán Śiva ho celý vypil. Jestliže pro blaho jiných mohl vypít tak velké množství jedu, proč by nemohl být tak laskavý a dovolit své manželce navštívit otcovský dům, když ho o to osobně žádala?

Když Pán Śiva slyšel, jak jeho žena mluví o Dakṣovi, okamžitě si vzpomněl na tvrdá slova, jichž proti němu Dakṣa užil ve sněmu správců vesmíru. Chtěl svou ženu potěšit, a proto se usmíval, ale vzpomínka na ta slova ho rmoutila. V Bhagavad-gītě je řečeno, že osvobozená osobnost je ve stálé duševní rovnováze jak ve štěstí, tak i v neštěstí tohoto hmotného světa. Můžeme se tedy ptát, jak se mohla osvobozená osobnost, jako je Pán Śiva, cítit slovy Dakṣi tak dotčená. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to vysvětluje následovně: Pán Śiva je sice ātmārāma, dokonale seberealizovaný, ale jelikož je inkarnací, která se stará o hmotnou kvalitu nevědomosti, tamo-guṇu, je někdy ovlivněn radostí a strastí hmotného světa. Rozdíl mezi radostí a strastí v hmotném a v duchovním světě je ten, že v duchovním světě jsou jejich důsledky na kvalitativně stejné, absolutní úrovni. V absolutním světě lze rovněž pociťovat zármutek, ale projevy takzvané strasti tam vždy přinášejí blaženost. Například jednou Pána Kṛṣṇu jako dítě potrestala Jeho matka Yaśodā, a Pán Kṛṣṇa se kvůli tomu rozplakal. Z očí Mu kanuly slzy, ale nebyly to slzy způsobené kvalitou nevědomosti, neboť celá tato zábava byla naplněná transcendentální radostí. Kṛṣṇa si hrál mnoha různými způsoby a někdy se zdálo, že způsobuje gopīm trápení, ale ve skutečnosti byly jejich vztahy vždy plné transcendentální blaženosti. To je rozdíl mezi hmotným a duchovním světem. Hmotný svět je zvráceným obrazem duchovního světa, kde je vše čisté. V duchovním světě je vše absolutní, a duchovní rozmanitost radosti a strasti je tam tudíž prožívána vždy jako věčná blaženost, zatímco v hmotném světě, kde je vše znečištěné kvalitami hmotné přírody, představují radost a strast dva různé pocity. Jelikož tedy Pán Śiva odpovídá za hmotnou kvalitu nevědomosti, byl smutný, přestože je dokonale seberealizovanou osobností.

Pán Śiva předvídal, že jakmile Satī překročí práh otcova domu, Dakṣa, její otec, pyšný následkem ztotožnování se s tělem, se okamžitě rozzlobí a bude na ni nemilosrdně zlý, přestože je bez chyb a nevinná. Pán Śiva ji varoval — její otec je příliš pyšný na své bohatství, a bude se tak zlobit, že to Satī nesnese. Bylo by proto lépe, kdyby nikam nešla. Pán Śiva již měl s Dakṣou své zkušenosti, neboť ačkoliv neměl žádné chyby, Dakṣa ho proklel mnoha hrubými slovy.

Někdo může namítat, že když byl Dakṣa tak vzdělaný, bohatý a odříkavý a měl tak vznešený původ, jak se mohl na někoho tak zlobit? Odpovědí je, že má-li tyto výsady (dobré vzdělání, vznešený původ, krásu a bohatství) nedopatřením někdo, kdo je na ně pyšný, výsledek je neblahý. Mléko je dobré, ale když se ho dotkne závistivý had, začne být jedovaté. Hmotné přednosti, jako je vzdělání, bohatství, krása a dobrý původ, jsou nepochybně pěkné, ale pokud zdobí zlomyslného člověka, mají opačné účinky. Cāṇakya Paṇḍita říká, že had, který má na hlavě drahokam, není o nic méně nebezpečný, protože je to stále had. Hadi přirozeně závidí jiným živým bytostem, včetně těch, které jsou nevinné. Had uštkne i tvora, který mu nijak neublížil, protože útočit na nevinné bytosti je jeho povahou. Dakṣa měl mnoho hmotných předností, ale byl na ně pyšný a navíc byl nesmírně závistivý, a tím byly všechny jeho vlastnosti znečištěné. Pro někoho, kdo usiluje o pokrok v duchovním vědomí, vědomí Kṛṣṇy, je proto vlastnictví takového hmotného bohatství někdy škodlivé. Když se Kuntīdevī modlila ke Kṛṣṇovi, oslovila Jej jako akiñcana-gocaru — osobnost, která je snadno dostupná pro ty, kdo pozbyli všeho hmotného jmění. Být ve špatné hmotné situaci je pro pokrok ve vědomí Kṛṣṇy výhodou; je-li si však člověk vědom svého věčného vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, může využít všech svých hmotných předností, jako je vysoké vzdělání, krása a vznešený původ, ve službě Pánu. Potom budou tyto jeho přednosti slavné. Bez vědomí Kṛṣṇy je veškeré hmotné jmění nula. Stojí-li však tato nula vedle Nejvyšší Jedničky, její hodnota se okamžitě zvýší na deset. Bez Nejvyšší Jedničky zůstane nula vždy nulou — i když je za sebou sto nul, jejich hodnota je stále nulová. Dokud se hmotné vlastnictví nepoužívá ve vědomí Kṛṣṇy, způsobuje pouze chaos a degraduje svého vlastníka.

Dokonce i ten nejpokleslejší člověk je vlídný ke svým dětem, ženě a nejbližším příbuzným. I tygr je laskavý ke svým mláďatům, neboť v říši zvířat jsou mláďata ve velice dobré péči. Satī byla Dakṣova dcera, a proto se dalo očekávat, že ji otec přes veškerou svoji krutost a nečistotu vlídně přijme. Slovo anavasthita však naznačuje, že k takovým osobám nelze mít důvěru. I když jsou tygři ke svým mláďatům laskaví, někdy se také stává, že je sežerou. Zlomyslným lidem nelze důvěřovat, protože jsou nestálí. Śiva radil Satī, aby nechodila do otcova domu, neboť uznat takového otce za příbuzného a jít k němu bez pozvání nebylo vhodné rozhodnutí.

Satī se rozhodla podstoupit nebezpečí a jít do otcova domu, protože i kdyby k ní byl otec nevlídný, snášela by to jako syn, který také dovede snést výčitky svých rodičů. Pán Śiva ji však varoval, že krutá slova svého otce nesnese. Jednoduchá psychologie udává, že člověk dokáže bez velkých problémů snášet bolest od nepřítele, která je vlastně přirozená, ale pokud mu ublíží ostrá slova příbuzného, bude trpět neustále, dnem i nocí, a někdy se bolest stane dokonce tak nesnesitelnou, že ho dožene až k sebevraždě.

Pán Śiva poukázal na to, že i kdyby Satī chtěla jít bez svého manžela, přesto by ji nepřijali, protože je jeho ženou. Vše nasvědčovalo tomu, že dojde k neštěstí, i kdyby se rozhodla jít sama. Pán Śiva ji tedy nepřímo požádal, aby do otcova domu nechodila.

Zde je vysvětlený skutečný důvod nepřátelství mezi Pánem Śivou a Dakṣou. Dakṣa Pánu Śivovi záviděl jeho vysoké postavení inkarnace jedné z kvalit Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Śiva byl v přímém styku s Nadduší, a proto také dostal lepší místo k sezení než Dakṣa. Existovalo i mnoho jiných důvodů. Dakṣa byl pyšný na své hmotné vlastnictví a nesnesl vysoké postavení Pána Śivy. Jeho hněv, který byl způsobený tím, že Pán Śiva v jeho přítomnosti nevstal, byl tedy jen vyvrcholením závisti. Pán Śiva je neustále pohroužený v meditaci a nepřetržitě vnímá Nadduši. To zde naznačují slova pūruṣa-buddhi-sākṣiṇām. Postavení toho, jehož inteligence je stále pohroužena v meditaci o Nejvyšší Osobnosti Božství, je velmi vysoké, a nikdo, zvláště ne obyčejný člověk, nemůže něco takového napodobovat. Když Dakṣa vstoupil do obětní arény, Pán Śiva právě meditoval a je možné, že Dakṣu neviděl. Dakṣa však této situace využil k tomu, aby Śivu proklel, neboť mu již dlouhou dobu záviděl. Skutečně seberealizovaná duše vidí každé tělo jako chrám Nejvyšší Osobnosti Božství, protože Nejvyšší Osobnost Božství ve Svém aspektu Paramātmy sídlí v těle každého.

Vzdáváme-li někomu úctu, nevzdáváme ji hmotnému tělu, ale přítomnosti Nejvyššího Pána. Proto ten, kdo nepřetržitě medituje o Nejvyšším Pánovi, se Mu neustále klaní. Dakṣa však nebyl příliš pokročilý, a proto si myslel, že poklony se skládají hmotnému tělu. Jelikož Pán Śiva neprojevil úctu jeho hmotnému tělu, Dakṣa mohl puknout závistí. Ti, kdo nejsou schopni dosáhnout postavení seberealizované duše, jako je Pán Śiva, jsou stále závistiví. O tom svědčí tento příběh. Asurové, démoni a ateisté, neustále závidí Nejvyššímu Pánu a chtěli by Ho zabít. Ještě dnes se najdou takzvaní učenci, kteří komentují Bhagavad-gītu a přitom závidí Kṛṣṇovi. Když Kṛṣṇa říká: man-manā bhava mad-bhaktaḥ (Bg. 18.65) — “Vždy na Mne mysli, staň se Mým oddaným a odevzdej se Mi” — tito takzvaní učenci tvrdí, že to není Kṛṣṇa, komu se musíme odevzdat. Tomu se říká závist. Asurové, ateisté a démoni, závidí Nejvyšší Osobnosti Božství bez jediného důvodu. Stejně tak hlupáci, kteří nejsou schopni dosáhnout nejvyšší úrovně seberealizace, neustále bezdůvodně závidí seberealizovaným duším, místo aby jim projevovali úctu.

Je možné namítat, že Dakṣa byl Śivův tchán, a proto bylo povinností Pána Śivy se mu poklonit. Jako odpověď na tuto námitku je zde však vysvětleno, že pokud vzdělaná osobnost povstane nebo se pokloní na pozdrav, její úcta je určena Nadduši, která je v srdci každého. Mezi vaiṣṇavy proto můžeme vidět, že dokonce když žák vzdává poklony svému duchovnímu mistrovi, duchovní mistr mu je okamžitě opětuje, neboť vzájemné projevy úcty nejsou určeny tělu, ale Nadduši. Duchovní mistr tedy také vzdává úctu Nadduši, která se nachází v žákově těle. Pán ve Śrīmad-Bhāgavatamu praví, že vzdávání úcty Jeho oddaným je cennější než vzdávání úcty Jemu Samotnému. Oddaní se neztotožňují s tělem, a vzdávat úctu vaiṣṇavovi proto znamená vzdávat úctu Viṣṇuovi. Součástí etikety je, že když spatříme vaiṣṇavu, musíme mu okamžitě vzdát úctu ve vztahu k Nadduši v jeho srdci. Vaiṣṇava vidí tělo jako chrám Viṣṇua. Jelikož Pán Śiva již vzdal úctu Nadduši meditací ve vědomí Kṛṣṇy, automaticky tím vzdal úctu i Dakṣovi, který se ztotožňoval se svým tělem. Nebylo třeba vzdávat úctu tělu, jelikož Vedy nic takového nepřikazují.

Živá bytost je čistá. Asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ. Vedy praví, že duše je vždy čistá, neznečištěná hmotnou připoutaností. Ztotožňování těla s duší vyplývá z nepochopení. Když jsme v plném vědomí Kṛṣṇy, nacházíme se ve svém čistém, přirozeném původním postavení. Tento stav existence se nazývá śuddha-sattva, což znamená, že transcenduje hmotné kvality. Jelikož je stav śuddha-sattva pod přímým řízením vnitřní energie Pána, končí zde činnosti hmotného vědomí. Železo, které vložíme do ohně, se postupně zahřívá, a když je rozžhavené do červena, jedná jako oheň, přestože je to stále železo. Měď nabitá elektřinou již také nejedná jako měď, ale jako elektrický proud. Bhagavad-gītā (14.26) potvrzuje, že každý, kdo se věnuje čisté oddané službě Pánu, je okamžitě povýšen na úroveň čistého Brahmanu:

Jak popisuje tato sloka, śuddha-sattva je transcendentální postavení, odborně zvané vasudeva. Vasudeva je také jméno osoby, ze které se Kṛṣṇa zjevuje. Dále je zde vysvětleno, že čistý stav existence se jmenuje vasudeva, protože v tomto stavu se Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva, zjevuje bez jakéhokoliv pokrytí. Čistá oddanost je založena na následování pravidel a předpisů oddané služby bez touhy po hmotném zisku z plodonosných činností či mentální spekulace.

Čistá oddaná služba znamená sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství z pocitu povinnosti, bez důvodu a bez ohledu na hmotné podmínky. To je śuddha-sattva — stav vasudeva, kdy se Nejvyšší Osoba, Kṛṣṇa, zjevuje v srdci oddaného. Śrīla Jīva Gosvāmī velice pěkně vysvětluje stav vasudeva neboli śuddha-sattva ve své Bhagavat-sandarbě. Říká, že číslo aṣṭottara-śata (108) se přidává ke jménu duchovního mistra právě proto, abychom poukázali na jeho postavení śuddha-sattva, transcendentální stav vasudeva. Slova vasudeva se užívá rovněž pro jiné účely — označuje například také toho, kdo je přítomný všude, kdo je všeprostupující. O slunci se říká, že je vasudeva-śabditam. Existují mnohé způsoby použití slova vasudeva, ale ve všech případech označujeme jménem Vāsudeva všeprostupujícího či lokalizovaného Pána, Nejvyšší Osobnost Božství. Bhagavad-gītā (7.19) také praví: vāsudevaḥ sarvam iti. Skutečná realizace znamená pochopit Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, a odevzdat se Mu. Vasudeva je situace, ve které se zjeví Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství. Když se člověk zbaví všeho hmotného znečištění a dosáhne čistého vědomí Kṛṣṇy, stavu vasudeva, tehdy se mu zjeví Vāsudeva, Nejvyšší Osoba. Tomuto stavu se také říká kaivalya, “čisté vědomí”. Jñānaṁ sāttvikaṁ kaivalyam. Být na úrovni čistého, transcendentálního poznání znamená být na úrovni kaivalya. Vasudeva tedy znamená také kaivalya, což je slovo, které často používají impersonalisté. Konečným stupněm realizace není neosobní kaivalya, ale kaivalya ve vědomí Kṛṣṇy s pochopením Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto čistém stavu lze díky rozvoji poznání vědy o Kṛṣṇovi prostřednictvím naslouchání, opěvování, vzpomínání atd. chápat Nejvyšší Osobnost Božství. Všechny tyto činnosti jsou řízeny vnitřní energií Nejvyššího Pána.

Jak je zde také řečeno, působení vnitřní energie je apāvṛtaḥ, nezakryté. Nejvyšší Pán a Jeho jméno, Jeho podoba, Jeho povaha, Jeho příslušenství atd. jsou transcendentální, mimo dosah hmotné přírody, a proto je nelze poznat materialistickými smysly. Když se smysly očistí vykonáváním čisté oddané služby (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate), můžeme jejich prostřednictvím vidět Kṛṣṇu nezakrytého. Oddaný má však stále stejné hmotné tělo, a lze se tedy tázat, jakým způsobem se mohou tytéž materialistické oči oddanou službou očistit. Pán Caitanya uvedl příklad, že oddaná služba čistí zrcadlo mysli. V čistém zrcadle můžeme vidět svoji tvář velice zřetelně. Stejně tak čisté zrcadlo mysli zprostředkuje jasnou představu o Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā (8.8) praví: abhyāsa-yoga-yuktena. Vykonáváním předepsaných povinností v oddané službě, cetasā nānya-gāminā, nebo pouhým nasloucháním o Bohu a Jeho opěvováním je možné — je-li mysl neustále soustředěna jen na tyto činnosti—realizovat Nejvyšší Osobnost Božství. Jak potvrdil Pán Caitanya, postup bhakti-yogy, který začíná u naslouchání a opěvování, očišťuje srdce a mysl, a umožňuje tak jasně vidět tvář Nejvyšší Osobnosti Božství.

Pán Śiva řekl, že jelikož je ve svém srdci neustále soustředěný na Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, a Nejvyšší Pán je přítomný v jeho srdci a mysli, neustále Mu skládá poklony. Pán Śiva je tedy stále v tranzu, samādhi. Toto samādhi neovládá oddaný, ale Vāsudeva, protože celá vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství jedná na pokyn Pána. Hmotná energie samozřejmě také jedná na Jeho pokyn, ale Jeho bezprostřední vůle je projevená pomocí duchovní energie. Pán se tedy zjevuje prostřednictvím Své duchovní energie. V Bhagavad-gītě (4.6) je řečeno: sambhavāmy ātma-māyayā. Ātma-māyayā znamená “vnitřní energie”. Pán se zjeví ze Své nezávislé vůle prostřednictvím Své vnitřní energie, když je spokojen s transcendentální láskyplnou službou Svého oddaného. Oddaný nikdy neporoučí: “Drahý Pane, prosím přijď sem, abych Tě mohl vidět.” Oddanému nepřísluší nařizovat Nejvyššímu, aby se mu zjevil nebo před ním tančil. Existují mnozí takzvaní oddaní, kteří Pánu poroučí, aby přišel a tančil před nimi. Pán však nepodléhá ničím rozkazům; je-li spokojen s čistou oddanou službou, pak se oddanému zjeví. Slovo adhokṣaja je velmi důležité, neboť svědčí o tom, že pokusy realizovat Nejvyšší Osobnost Božství prostřednictvím našich hmotných smyslů budou neúspěšné. Nejvyšší Osobnost Božství nelze realizovat ani snahou spekulativní mysli. Jestliže si to však přejeme, můžeme potlačit všechny hmotné činnosti smyslů, a pak se Pán projevením Své duchovní energie může zjevit čistému oddanému. Když se Nejvyšší Osobnost Božství zjeví před Svým čistým oddaným, oddaný nemá jinou povinnost, než vzdát Pánovi uctivé poklony. Absolutní Pravda se oddanému zjevuje ve Své podobě. Není beztvará. Vāsudeva má podobu, neboť v tomto verši je řečeno, že když se Pán zjeví, oddaný Mu vzdává uctivé poklony. Poklony se nevzdávají něčemu neosobnímu, ale osobě. Māyāvādskou interpretaci, že Vāsudeva je neosobní, tedy nemůžeme přijmout. Bhagavad-gītā jasně praví: prapadyate — “oddaný se odevzdá”. Odevzdat se můžeme pouze osobě, a nikoliv neosobní neduálnosti. Je-li řeč o odevzdání se nebo vzdávání úcty, musí také existovat osoba, které se odevzdáváme nebo klaníme.

Manžel i otec jsou pro ženu hodni stejné úcty. Manžel je jejím ochráncem v mládí, zatímco otec ji chrání v dětství. Oba jsou tedy hodni úcty, ale zejména otec, který jí dal tělo. Pán Śiva Satī připomněl: “Tvůj otec je nepochybně hoden tvé úcty, dokonce více než já, neboť ti dal tělo. Dej si však pozor, protože ti tvé tělo může také vzít. Když ho navštívíš, bude tě kvůli tvému vztahu se mnou možná urážet a urážka od příbuzného je horší než smrt, zvláště pro člověka v dobrém postavení.”