Śrīmad-bhāgavatam 4.3.15
Verš
evaṁ giritraḥ priyayābhibhāṣitaḥ
pratyabhyadhatta prahasan suhṛt-priyaḥ
saṁsmārito marma-bhidaḥ kuvāg-iṣūn
yān āha ko viśva-sṛjāṁ samakṣataḥ
Synonyma
ṛṣiḥ uvāca — velký mudrc Maitreya pravil; evam — takto; giritraḥ — Pán Śiva; priyayā — drahou chotí; abhibhāṣitaḥ — oslovený; pratyabhyadhatta — odvětil; prahasan — s úsměvem; suhṛt-priyaḥ — drahý všem příbuzným; saṁsmāritaḥ — vzpomněl si; marma-bhidaḥ — drásající srdce; kuvāk-iṣūn — zlomyslná slova; yān — která (slova); āha — vyslovil; kaḥ — kdo (Dakṣa); viśva-sṛjām — stvořitelů vesmírného projevu; samakṣataḥ — v přítomnosti.
Překlad
Velký mudrc Maitreya pravil: Pán Śiva, osvoboditel hory Kailās, s úsměvem odpověděl na oslovení své drahé ženy, ale zároveň se rozpomenul na zlomyslná, srdce drásající slova, kterých Dakṣa užil v přítomnosti správců vesmíru.
Význam
Když Pán Śiva slyšel, jak jeho žena mluví o Dakṣovi, okamžitě si vzpomněl na tvrdá slova, jichž proti němu Dakṣa užil ve sněmu správců vesmíru. Chtěl svou ženu potěšit, a proto se usmíval, ale vzpomínka na ta slova ho rmoutila. V Bhagavad-gītě je řečeno, že osvobozená osobnost je ve stálé duševní rovnováze jak ve štěstí, tak i v neštěstí tohoto hmotného světa. Můžeme se tedy ptát, jak se mohla osvobozená osobnost, jako je Pán Śiva, cítit slovy Dakṣi tak dotčená. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to vysvětluje následovně: Pán Śiva je sice ātmārāma, dokonale seberealizovaný, ale jelikož je inkarnací, která se stará o hmotnou kvalitu nevědomosti, tamo-guṇu, je někdy ovlivněn radostí a strastí hmotného světa. Rozdíl mezi radostí a strastí v hmotném a v duchovním světě je ten, že v duchovním světě jsou jejich důsledky na kvalitativně stejné, absolutní úrovni. V absolutním světě lze rovněž pociťovat zármutek, ale projevy takzvané strasti tam vždy přinášejí blaženost. Například jednou Pána Kṛṣṇu jako dítě potrestala Jeho matka Yaśodā, a Pán Kṛṣṇa se kvůli tomu rozplakal. Z očí Mu kanuly slzy, ale nebyly to slzy způsobené kvalitou nevědomosti, neboť celá tato zábava byla naplněná transcendentální radostí. Kṛṣṇa si hrál mnoha různými způsoby a někdy se zdálo, že způsobuje gopīm trápení, ale ve skutečnosti byly jejich vztahy vždy plné transcendentální blaženosti. To je rozdíl mezi hmotným a duchovním světem. Hmotný svět je zvráceným obrazem duchovního světa, kde je vše čisté. V duchovním světě je vše absolutní, a duchovní rozmanitost radosti a strasti je tam tudíž prožívána vždy jako věčná blaženost, zatímco v hmotném světě, kde je vše znečištěné kvalitami hmotné přírody, představují radost a strast dva různé pocity. Jelikož tedy Pán Śiva odpovídá za hmotnou kvalitu nevědomosti, byl smutný, přestože je dokonale seberealizovanou osobností.