Světci Nārada a Aṅgirā poučují krále Citraketua

Pokyny udílené Nāradou a Aṅgirou Munim jsou ideální duchovní pokyny pro iluzí zmatenou podmíněnou duši. Tento svět je dočasný, ale kvůli své dřívější karmě sem přicházíme, přijímáme těla a vytváříme dočasné vztahy ve společnosti, přátelství, lásce, národnostní příslušnosti a společenství, jež zaniknou v okamžiku smrti. Tyto dočasné vztahy v minulosti neexistovaly a v budoucnosti také nebudou existovat. Takzvané vztahy existující v současné době jsou tedy iluze.

Nesprávným pochopením, které má podmíněná duše, je tělesné pojetí života. Tělo je hmotné, ale uvnitř těla je duše. To je duchovní pochopení. Ten, kdo je v nevědomosti, pod vlivem hmotné iluze, však naneštěstí považuje tělo za vlastní já. Nechápe, že tělo je hmota. Těla se působením času spojují a rozdělují jako zrnka písku a lidé kvůli těmto spojením a rozdělením nemístně naříkají. Dokud toto člověk neví, nemůže být šťastný. Takový je proto první pokyn, který dal Pán v Bhagavad-gītě (2.13):

“Tak jako vtělená duše postupně přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.” Nejsme těla; jsme duchovní bytosti uvězněné v tělech. Náš skutečný zájem spočívá v porozumění této jednoduché skutečnosti. Pak budeme moci udělat další duchovní pokrok. Zůstaneme-li však v tělesném pojetí života, naše strastiplná hmotná existence potrvá navěky. Politická opatření, sociální péče, lékařská pomoc a další programy, které jsme si vymysleli pro zajištění míru a štěstí, nebudou mít nikdy dlouhého trvání. Budeme muset podstupovat jedno utrpení hmotného života za druhým. Proto je řečeno, že hmotný život je duḥkhālayam aśāśvatam, plný utrpení.

Mahārājovi Citraketuovi ve skutečnosti nebylo dáno mít syna. I když se tedy oženil se stovkami a tisíci žen, ukázalo se, že všechny byly neplodné, a nemohl zplodit ani jedno dítě. Když krále přišel navštívit velký mudrc Aṅgirā Ṛṣi, král ho požádal, aby mu umožnil mít alespoň jednoho syna. Díky požehnání Aṅgiry Ṛṣiho dítě milostí māyi přišlo, ale ne nadlouho. Aṅgirā Ṛṣi proto králi hned na začátku řekl, že zplodí dítě, které bude příčinou radosti a žalu.

To, že král Citraketu nebude mít dítě, bylo dáno prozřetelností, vůlí Nejvyššího. Vůle Nejvyššího Pána způsobuje, že neplodný člověk nemůže zplodit dítě, stejně jako z neplodného zrna nemůže vzejít více zrn. Někdy se dítě narodí dokonce i impotentnímu otci a neplodné matce a jindy potentní otec a plodná matka zůstanou bez dětí. Někdy se dítě narodí i navzdory použití antikoncepčních prostředků, a rodiče ho proto zabijí v matčině lůně. V tomto věku se zabíjení dětí v lůně matky stalo běžnou záležitostí. Proč? Proč nefungují antikoncepční metody? Proč někdy dojde k početí a otec s matkou musí zabít dítě v lůně? Musíme dojít k závěru, že naše plány založené na takzvaném vědeckém poznání nemohou rozhodnout o tom, co se stane; ve skutečnosti to závisí na svrchované vůli. Svrchovaná vůle způsobuje, že se nacházíme v určitých podmínkách—žijeme v určité rodině a společenství a máme určitou osobnost. To vše jsou opatření Nejvyššího Pána odpovídající tomu, po čem pod vlivem māyi, iluze, toužíme. V duchovním životě proto člověk nemá toužit po ničem, neboť vše závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství. Jak uvádí Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

“Oddaný má vykonávat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” Člověk má jednat, jen aby rozvinul vědomí Kṛṣṇy. Ve všem ostatním má plně záviset na Nejvyšší Osobě. Neměli bychom si vytvářet plány, které nám nakonec přinesou zklamání.

Māyāvādští filozofové říkají: brahma satyaṁ jagan mithyā—živá bytost, Brahman, je skutečná, ale její současná tělesná situace je neskutečná. Podle vaiṣṇavské filozofie však současná situace není neskutečná, ale dočasná. Je jako sen. Dokud člověk neusne, sen neexistuje, a nepokračuje ani po probuzení. Snění trvá pouze mezi těmito dvěma momenty, a proto je neskutečné v tom smyslu, že je pomíjivé. Stejně pomíjivé je celé hmotné stvoření, včetně stvoření nás samotných a ostatních. Před začátkem snu a po jeho skončení nenaříkáme nad situací, která v něm nastala, a stejně tak bychom ji neměli považovat za skutečnou a naříkat kvůli ní ani během snu nebo během situace, která se snu podobá. To je skutečné poznání.

Nikdo nemůže nezávisle tvořit, udržovat či ničit. Bhagavad-gītā (3.27) proto říká:

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Prakṛti, hmotná příroda, jež je řízená Nejvyšší Osobností Božství, pobízí všechny živé bytosti k tvoření, udržování a ničení v závislosti na kvalitách přírody. Živá bytost, která o Svrchovaném Pánu a Jeho zástupci, hmotné přírodě, nic neví, však považuje za konatele sebe sama. Ve skutečnosti jím ale vůbec není. Jakožto prostředník svrchovaného konatele, Nejvyššího Pána, se má živá bytost řídit Pánovými příkazy. Současnou chaotickou situaci ve světě způsobuje nevědomost vůdčích představitelů, kteří zapomínají, že byli do svých rolí dosazeni Nejvyšší Osobností Božství. Jelikož je dosadil Pán, jejich povinností je ptát se Ho na radu a jednat podle ní. Knihou, z níž mají čerpat rady, je Bhagavad-gītā, v níž Nejvyšší Osoba udílí Své pokyny. Ti, kdo jsou zaměstnáni tvořením, udržováním a ničením, se tedy mají radit se Svrchovaným Pánem, který je tím pověřil, a jednat odpovídajícím způsobem. Pak bude každý spokojený a život nebude ničím narušován.

Z Bhagavad-gīty se dozvídáme, že existují dvě energie — vyšší a nižší. Nižší energie sestává z pěti hrubohmotných a tří jemnohmotných prvků. Živá bytost, která představuje vyšší energii, se působením hmotné přírody neboli pod jejím dohledem objevuje prostřednictvím těchto prvků v různých tělech. Jak hmotná, tak duchovní energie — hmota i duše—ve skutečnosti existují věčně jako energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Zdrojem energií je Svrchovaná Osoba. Jelikož si duchovní energie — živá bytost, která je nedílnou částí Nejvyššího Pána — přeje užívat tohoto hmotného světa, Pán jí dává příležitost přijímat různé druhy hmotných těl a užívat si či trpět v různých hmotných podmínkách. Duchovní energii neboli živou bytost, která si chce užívat hmoty, ve skutečnosti řídí Nejvyšší Pán. Takzvaný otec a matka s ní nemají nic společného. Prostřednictvím takzvaných otců a matek přijímá živá bytost různá těla jako výsledek své vlastní volby a karmy.

Ve skutečnosti existují dvě energie — hmotná a duchovní. Obě existují věčně, neboť pocházejí z věčné pravdy, Nejvyššího Pána. Jelikož si individuální duše, individuální živá bytost, již od nepaměti přeje jednat v zapomnění na svou původní totožnost, přijímá různá postavení v hmotných tělech a různá označení podle četných rozdělení — na národnosti, společenství, společnosti, druhy a tak dále.

Velice významné je slovo jñāna-hetavaḥ. Velké osobnosti—jako například ty, které jsou zde jmenovány — neputují po zemském povrchu proto, aby sváděly veřejnost, ale aby rozdávaly skutečné poznání. Bez tohoto poznání je lidský život promarněný. Lidská podoba je určena pro realizaci našeho vztahu s Kṛṣṇou, Bohem. Ten, kdo toto poznání postrádá, je řazen mezi zvířata. Pán Sám říká v Bhagavad-gītě (7.15):

“Ti ničemové, kteří jsou zcela hloupí, kteří jsou nejnižší z lidí, jež o poznání připravila iluze a kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.”

Nevědomost znamená tělesné pojetí života (yasyātma-buddhiḥ kuṇape tri-dhātuke ... sa eva go-kharaḥ). Prakticky každý ve vesmíru — a zvláště na této planetě, Bhūrloce — si myslí, že tělo a duše nemají oddělenou existenci a že seberealizace tedy není zapotřebí. To však není pravda. Všichni zde uvedení brāhmaṇové, kteří jsou zároveň oddaní, proto cestují po celém světě, aby v srdcích takových pošetilých materialistů probouzeli vědomí Kṛṣṇy.

Popis ācāryů uvedených v těchto verších je dán v Mahābhāratě. Rovněž důležité je slovo pañcaśikha. Tak se nazývá ten, kdo je osvobozen od pojetí annamaya, prāṇamaya, manomaya, vijñānamaya a ānandamaya a kdo si je plně vědom subtilních obalů duše. Podle údajů v Mahābhāratě (Śānta-parva, kapitoly 218-219) se ācārya jménem Pañcaśikha narodil v rodině Mahārāje Janaky, vládce Mithily. Stoupenci sāṅkhyové filozofie považují Pañcaśikhācāryu za jednoho z nich. Skutečné poznání se týká živé bytosti sídlící v těle. Živá bytost se však z nevědomosti naneštěstí ztotožňuje s tělem, a proto cítí radost a bolest.

To je správný způsob, jak přijímat poznání. Člověk se musí odevzdat u lotosových nohou velkých osobností, které mu mohou transcendentální poznání skutečně předat. Proto je řečeno: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam — “Ten, kdo touží pochopit nejvyšší cíl a prospěch v životě, musí vyhledat pravého duchovního mistra a odevzdat se mu.” K vyhledání gurua, duchovního mistra, je způsobilý jedině ten, kdo skutečně dychtí získat poznání, aby odstranil temnotu nevědomosti. Nikdo nemá přicházet za guruem kvůli hmotnému zisku — aby se vyléčil z nějaké nemoci nebo získal nějaký zázračný dar. Takto se ke guruovi nepřichází. Tad-vijñānārtham — člověk má vyhledat gurua s touhou pochopit transcendentální vědu o duchovním životě. V tomto věku Kali je bohužel mnoho falešných guruů, kteří svým žákům předvádějí různá kouzla, a mnoho hloupých žáků si přeje tato kouzla vidět za účelem hmotného prospěchu. Tito žáci nemají zájem praktikovat duchovní život, a dostat se tak z temnoty nevědomosti. Je řečeno:

“Narodil jsem se v nejtemnější nevědomosti a můj duchovní mistr mi otevřel oči pochodní poznání. Skládám mu proto uctivé poklony.” To je definice gurua. Každý je v temnotě nevědomosti, a každý proto potřebuje být osvícen transcendentálním poznáním. Pravý guru je ten, kdo dokáže svého žáka osvítit a zachránit ho, aby nemusel hnít v temnotě nevědomosti tohoto hmotného světa.

Zde je několik velice důležitých slov. Slovo mahā-puruṣa označuje pokročilé oddané a také Nejvyšší Osobnost Božství. Mahā znamená “nejvyšší” a puruṣa znamená “osoba”. Ten, kdo neustále slouží Nejvyššímu Pánu, se nazývá mahā-pauruṣika. Někdy jsou tak oslovováni Śukadeva Gosvāmī a Mahārāja Parīkṣit. Oddaný se má neustále snažit sloužit pokročilým oddaným. O tom zpívá Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura:

Oddaný má vždy usilovat o to, aby mohl žít ve společnosti pokročilých oddaných a sloužit Pánu prostřednictvím systému paramparā. Má sloužit misi Śrī Caitanyi Mahāprabhua plněním pokynů velkých Gosvāmīch z Vṛndāvanu. To se nazývá tāṅdera caraṇa sevi. Když slouží lotosovým nohám Gosvāmīch, má žít ve společnosti oddaných (bhakta-sane vāsa). To je starostí oddaného. Oddaný nemá usilovat o hmotný prospěch nebo naříkat nad hmotnou ztrátou. Když Aṅgirā Ṛṣi a Nārada viděli, že Mahārāja Citraketu, který byl pokročilým oddaným, poklesl do temnoty nevědomosti a naříkal nad hmotným tělem svého syna, ze své bezpříčinné milosti mu přišli poradit, aby mohl být z této nevědomosti vysvobozen.

Dalším význačným slovem je brahmaṇya. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je někdy oslavován modlitbou namo brahmaṇya-devāya, skládající poklony Pánu, Jemuž slouží oddaní. Tento verš proto říká: brahmaṇyo bhagavad-bhakto nāvāsāditum arhasi. To je znak pokročilého oddaného. Brahma-bhūtaḥ prasannātmā. Oddaný — pokročilá, seberealizovaná duše — nemá důvod k hmotné radosti či nářku. Je vždy transcendentální podmíněnému životu.

Tento verš popisuje zapletení v hmotné existenci. Živá bytost zde vlastní mnoho věcí — hmotné tělo, děti, manželku a tak dále (dehāpatya-kalatrādiṣu). Může si myslet, že jí poskytnou ochranu, ale to není možné. Bez ohledu na všechen tento majetek se duše musí vzdát své současné situace a přijmout další. Ta může být nepříznivá, ale i kdyby byla příznivá, živá bytost se jí musí také vzdát a přijmout zase jiné hmotné tělo. Takto pokračuje její strádání v hmotné existenci. Rozumný člověk by si měl být dobře vědom toho, že mu tyto věci nikdy nemohou přinést štěstí. Je třeba být na úrovni své duchovní totožnosti a věčně sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství jako oddaný. To byl pokyn, který Aṅgirā Ṛṣi a Nārada Muni dali Mahārāji Citraketuovi.

Vše hmotné je mentální výmysl, protože to někdy vidíme a jindy ne. Tygři a hadi, o kterých se nám v noci zdá, u nás ve skutečnosti nejsou, ale my se jich bojíme, protože nás to, co vidíme ve svých snech, ovlivňuje. Vše hmotné je jako sen, jelikož to neexistuje trvale.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři píše: arthena vyāghra-sarpādinā vinaiva dṛśyamānāḥ svapnādi-bhaṅge sati na dṛśyante tad evaṁ dārādayo 'vāstava-vastu-bhūtāḥ svapnādayo 'vastu-bhūtāś ca sarve manobhavāḥ mano-vāsanā janyatvān manobhavāḥ. V noci člověk sní o tygrech a hadech a během svého snu je skutečně vidí, ale jakmile sen skončí, přestanou existovat. Stejně tak hmotný svět je výtvorem našich mentálních výmyslů. Přišli jsme si sem užívat hmotných zdrojů, a protože jsou naše mysli zabrané do hmotných věcí, pomocí mentálních výmyslů objevujeme mnoho předmětů požitku. To je důvod, proč získáváme různá těla. Podle svých mentálních výmyslů jednáme různými způsoby s touhou po dosažení různých cílů, a řízením přírody a na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství (karmaṇā daiva-netreṇa) dostáváme výhody, po kterých toužíme. Tak se čím dál více zaplétáme s výplody mysli; to je důvod našeho utrpení v hmotném světě. Jedním druhem činnosti vytváříme další a všechny jsou výtvory našich mentálních výmyslů.

Když Ṛṣabhadeva dával pokyny svým synům, řekl (Bhāg. 5.5.4): asann api kleśada āsa dehaḥ — přestože je tělo dočasné, je zdrojem veškerého utrpení hmotné existence. Jak již bylo řečeno v minulém verši, celé hmotné stvoření se zakládá na mentálních výmyslech. Mysl nás někdy přiměje myslet si, že když si koupíme automobil, budeme si moci užívat hmotných prvků, jako je země, voda, vzduch a oheň, sloučených do podob železa, umělé hmoty, benzínu a tak dále. Když jednáme s pěti hmotnými prvky (pañca-bhūta), jakož i se svými pěti poznávacími smysly, jako jsou oči, uši a jazyk, a pěti činnými smysly, jako jsou ruce a nohy, zaplétáme se do hmotného podmínění. Proto podléháme utrpením zvaným adhyātmika, adhidaivika a adhibhautika. Mysl je ústředím, protože všechny tyto věci vytváří. Jakmile však do hmotného předmětu něco udeří, mysl je tím ovlivněna a my trpíme. S pomocí činných smyslů, poznávacích smyslů a hmotných prvků například vytvoříme velice pěkné auto, a když se stane, že se při nehodě rozbije, mysl tím trpí a jejím prostřednictvím trpí i živá bytost.

Skutečnost je taková, že živá bytost svými smyšlenkami vytváří hmotné podmínění. Jelikož hmota podléhá zničení, živá bytost kvůli hmotnému podmínění trpí. Jinak je živá bytost od všech hmotných podmínek odpoutaná. Když plně chápe, že je duše (ahaṁ brahmāsmi), a dospěje tak na úroveň Brahmanu, úroveň duchovního života, již ji neovlivňuje nářek či dychtění. Pán říká v Bhagavad-gītě (18.54):

“Ten, kdo je v takovém transcendentálním postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží.” Na jiném místě v Bhagavad-gītě (15.7) Pán říká:

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce zápasí se šesti smysly, k nimž patří také mysl.” Živá bytost je ve skutečnosti nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství a hmotné podmínky ji neovlivňují. Jelikož je však ovlivněna mysl (manaḥ), jsou ovlivněny i smysly a živá bytost bojuje v tomto hmotném světě o přežití.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vyvíjí faktické úsilí, aby přivedlo lidskou společnost k rozvážnosti. Pomýlená civilizace vede lidi k tomu, aby skákali v materialistickém životě jako kočky a psi, vykonávali nejrůznější odporné, hříšné činnosti a čím dále více se zaplétali. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zahrnuje seberealizaci, protože Pán Kṛṣṇa nás nejprve vede k pochopení toho, že nejsme tělo, ale vlastník těla. Když člověk pochopí tuto jednoduchou skutečnost, může se zaměřit na dosažení cíle života. Jelikož lidé nedostávají ohledně cíle života žádné vzdělání, pracují jako šílení a čím dál více se připoutávají k hmotnému prostředí. Pomýlený člověk pokládá hmotné podmínky za věčné. Je třeba se vzdát své víry v hmotné věci a své připoutanosti k nim. Pak je možné být rozvážný a klidný.