Zde je vysvětleno, že živá bytost vstupuje do hmotného těla, které je jako stroj tvořený pěti hrubými prvky hmotné přírody (zemí, vodou, ohněm, vzduchem a nebem) a třemi jemnými prvky (myslí, inteligencí a egem). Jak potvrzuje Bhagavad-gītā, existují dvě oddělené identity, zvané nižší a vyšší příroda, jež obě náleží Nejvyšší Osobnosti Božství. Živá bytost je v závislosti na výsledcích svých plodonosných činností nucena vstupovat do hmotných prvků v různých druzích těl.

Tentokrát byla živá bytost považována za syna Mahārāje Citraketua a královny Kṛtadyuti, neboť podle zákonů přírody vstoupila do těla, které král a královna vytvořili. Ve skutečnosti však nebyla jejich synem. Živá bytost je synem Nejvyšší Osobnosti Božství, a jelikož si chce užívat tohoto hmotného světa, Nejvyšší Pán jí dává příležitost vstupovat do různých těl. Ona sama nemá s hmotným tělem, které dostává od svého hmotného otce a matky, skutečný vztah. Je nedílnou částí Nejvyššího Pána, ale je jí dovoleno procházet různými těly. Tělo vytvořené takzvaným otcem a matkou ve skutečnosti nemá se svými takzvanými tvůrci nic společného. Živá bytost proto rozhodně popřela, že by Mahārāja Citraketu a jeho manželka byli jejím otcem a matkou.

V tomto hmotném světě máme praktickou zkušenost, že tentýž člověk, který je dnes naším přítelem, je již zítra naším nepřítelem. Naše vztahy přátel a nepřátel či členů rodiny a cizích lidí jsou ve skutečnosti výsledky našeho různého jednání. Citraketu Mahārāja naříkal kvůli svému synovi, který byl nyní mrtvý, ale mohl o celé situaci uvažovat jinak. Mohl si myslet: “Tato živá bytost byla v mém minulém životě mým nepřítelem a nyní — když se zjevila jako můj syn — předčasně odchází, jen aby mi způsobila velkou bolest.” Proč by neměl mrtvého syna považovat za svého dřívějšího nepřítele a místo nářku mít radost z nepřítelovy smrti? Bhagavad-gītā (3.27) uvádí: prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ — vše se ve skutečnosti děje kvůli našemu styku s kvalitami hmotné přírody. Ten, kdo je dnes můj přítel a je ve styku s kvalitou dobra, proto může být zítra mým nepřítelem, který bude ve styku s kvalitami vášně a nevědomosti. Kvůli iluzi vytvořené působením kvalit hmotné přírody považujeme druhé za své přátele, nepřátele, syny či otce podle reakcí za různá jednání v různých podmínkách.

Již bylo vysvětleno, že syn Citraketua byl v minulém životě jeho nepřítelem a nyní se zjevil jako jeho syn jen proto, aby mu způsobil ještě krutější bolest. Však také jeho předčasná smrt vyvolala u otce bolestný nářek. Někdo může namítnout: “Jestliže byl králův syn jeho nepřítelem, jak je možné, že ho měl král tak rád?” Na to lze odpovědět příkladem, že když bohatství padne do rukou nepřítele, tyto peníze se stávají jeho přítelem. Může je pak použít pro své vlastní cíle; dokonce i na to, aby způsobil škodu jejich bývalému majiteli. Peníze tedy nepatří jedné ani druhé straně; peníze vždy zůstávají penězi, ale v různých situacích mohou být použity jako nepřítel či jako přítel.

V Bhagavad-gītě je vysvětleno, že živá bytost nedostává život od žádného otce ani matky. Od svého takzvaného otce i matky má zcela oddělenou totožnost. Působením zákonů přírody je donucena vstoupit do otcova semene a být vpravena do matčina lůna. Nevybírá si, jaký druh otce přijme. Prakṛteḥ kriyamāṇāni — zákony přírody ji nutí přicházet k různým otcům a matkám jako spotřební zboží, které se kupuje a prodává. Takzvaný vztah otce a syna je tedy aranžmá přírody, prakṛti. Nemá žádný význam, a proto se nazývá iluze.

Tatáž živá bytost někdy přijímá útočiště u zvířecího otce a matky a jindy u lidských rodičů. Někdy přijímá otce a matku mezi ptáky a jindy mezi polobohy. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto říká:

Živá bytost je život za životem trýzněna zákony přírody a putuje po celém vesmíru; dostává se na různé planety a prochází různými druhy života. Má-li to štěstí, nějakým způsobem přijde do styku s oddaným, který změní celý její život, a ona se pak vrátí domů, zpátky k Bohu. Proto je řečeno:

Otce a matku dostává při převtělování různými těly každý, v každé podobě života — ať už jako člověk, zvíře, strom či polobůh. To není příliš obtížné. Obtížné je získat pravého duchovního mistra a Kṛṣṇu. Lidská bytost je proto povinna se chopit příležitosti přijít do styku se zástupcem Kṛṣṇy, pravým duchovním mistrem. Pod vedením duchovního mistra, duchovního otce, se pak může duše vrátit domů, zpátky k Bohu.

Když opomineme skutečnost, že se duše převtěluje z jednoho těla do druhého, vidíme, že vztahy mezi živými bytostmi jsou pomíjivé i v tomto životě, jak dokládá tento verš. Citraketuův syn dostal jméno Harṣaśoka neboli “radost a žal”. Živá bytost je bezpochyby věčná, ale pod dočasným oděvem, tělem, není její věčnost vidět. Dehino 'smin yathā dehe kaumāraṁ yauvanaṁ jarā — “Vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří.” Tělesný oděv je tedy pomíjivý. Duše však existuje stále. Živá bytost, která byla synem Citraketua, žila po nějaký čas jako jeho syn, ale jakmile byla přemístěna do jiného těla — jako je zvíře převedeno od jednoho vlastníka ke druhému — láskyplný vztah byl přerušen. Jak vidíme na příkladu v předcházejícím verši — když má člověk zboží ve svých rukách, považuje ho za své, ale jakmile je přemístěno, stává se zbožím někoho jiného. Člověk s ním pak již nemá žádný vztah; není k němu citově poután ani pro ně nenaříká.

Když živá bytost žije v hmotném těle, mylně se za ně považuje, přestože jím ve skutečnosti není. Její vztah s tímto tělem a s takzvaným otcem a matkou je projevem falešného, iluzorního pojetí. Tato iluze trvá tak dlouho, dokud osoba nezíská informace o postavení živé bytosti.

Zde je popsána filozofie současné totožnosti a odlišnosti, acintya-bhedābheda. Živá bytost je věčná (nitya) jako Nejvyšší Osobnost Božství, ale rozdíl spočívá v tom, že Nejvyšší Pán je největší — nikdo se Mu nevyrovná a nikdo není větší než On — zatímco živá bytost je sūkṣma, nesmírně malá. Śāstra uvádí, že její velikost je jedna desetitisícina špičky vlasu. Nejvyšší Pán je všeprostupující (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham). Je-li živá bytost považována za nejmenší, musí přirozeně vyvstat dotaz, kdo je naopak největší. Největší je Nejvyšší Osobnost Božství a nejmenší je živá bytost.

Další příznačnou charakteristikou jīvy je, že ji zahalí māyā. Ātmamāyā-guṇaiḥ — může být pokryta iluzorní energií Nejvyššího Pána. Živá bytost je zodpovědná za svůj podmíněný život v hmotném světě, a proto je označována jako prabhu, “pán”. Chce-li, může přijít do hmotného světa, a chce-li, může se vrátit domů, zpátky k Bohu. Jelikož si přála užívat hmotného světa, Pán jí dal prostřednictvím hmotné energie hmotné tělo. Nejvyšší Osobnost Božství říká v Bhagavad-gītě (18.61):

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené jakoby na stroji vytvořeném z hmotné energie.” Nejvyšší Pán dává živé bytosti příležitost užívat si v tomto hmotném světě po libosti, ale zároveň otevřeně vyjevuje Svou touhu, aby se vzdala všech hmotných cílů, plně se Mu odevzdala a vrátila se domů, zpátky k Bohu.

Živá bytost je nejmenší (sūkṣma). Jīva Gosvāmī v této souvislosti říká, že pro materialistické vědce je nesmírně obtížné ji v těle nalézt; nicméně my od autorit víme, že živá bytost sídlí uvnitř těla. Tělo se od ní liší.

Jak vysvětluje předcházející verš, živá bytost má stejné vlastnosti jako Nejvyšší Osobnost Božství, ale jen v nepatrném množství, neboť je malou částečkou (sūkṣma), zatímco Nejvyšší Pán je všeprostupující a veliký. Pro Nejvyššího Pána neexistují přátelé, nepřátelé či příbuzní, protože je zcela prostý veškeré nezpůsobilosti, která pochází z nevědomosti a charakterizuje podmíněné duše. Na druhou stranu je nesmírně laskavý a milostivý ke Svým oddaným a není vůbec spokojený s těmi, kdo vůči Jeho oddaným chovají zášť. Pán Sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.29):

“Nikdo není Mým nepřítelem a nikomu nestraním. Jsem stejně nakloněn všem. Ale každý, kdo Mi s oddaností slouží, je Můj přítel, je ve Mně, a Já jsem také přítelem jemu.” Nejvyšší Pán nemá žádného nepřítele ani přítele, ale tíhne k oddanému, který Mu neustále prokazuje oddanou službu. Na jiném místě Gīty (16.19) Pán také říká:

“Tyto závistivé lotry, nejnižší z lidí, vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů života.” Pán se nesmiřitelně staví proti těm, kdo se chovají nepřátelsky vůči Jeho oddaným. Aby Své oddané ochránil, musí někdy jejich nepřátele zabíjet. Například aby ochránil Prahlāda Mahārāje, musel zabít jeho nepřítele Hiraṇyakaśipua, i když ten díky tomu, že ho zabil Pán, dosáhl osvobození. Pán je svědkem činností každého; je tudíž i svědkem činností nepřátel Jeho oddaných a chce je potrestat. V jiných případech je ovšem pouze svědkem toho, co živé bytosti dělají, a udílí jim výsledky jejich hříšného či zbožného jednání.

Podmíněná duše má přátele a nepřátele; je ovlivněna dobrými vlastnostmi a nedostatky svého postavení. Nejvyšší Pán je však vždy transcendentální. Jelikož je īśvara, nejvyšší vládce, dualita Ho nemůže ovlivnit. Lze proto říci, že Pán sídlí v hloubi srdce každé živé bytosti jako neutrální svědek příčin a následků jejích dobrých a špatných činností. Měli bychom také chápat, že když je Pán udāsīna, neutrální, neznamená to, že nijak nejedná. Spíše to znamená, že není Osobně ovlivněn. Například soudce, který soudí dvě proti sobě stojící strany, je neutrální, ale přesto podniká takové kroky, k jakým ho případ opravňuje. Abychom mohli být zcela neutrální, lhostejní k hmotným činnostem, musíme vyhledat útočiště u lotosových nohou svrchované neutrální osoby.

Mahārāja Citraketu slyšel, že zůstat neutrální za takových tíživých okolností, jako je smrt vlastního syna, je nemožné. Pán však dokáže urovnat každou situaci, a proto je nejlépe záviset na Něm a konat svou povinnost v oddané službě Pánu. Za žádných okolností se člověk nemá nechat zneklidnit dualitou. Bhagavad-gītā (2.47) uvádí:

“Máš právo vykonávat svou předepsanou povinnost, ale plody jednání ti nepatří. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činností a nikdy neulpívej na neplnění své povinnosti.” Člověk má vykonávat svou povinnost v oddané službě, a pokud jde o výsledky jeho jednání, má záviset na Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zde je třeba si zvláště povšimnout výrazu bāla-hatyā-hata-prabhāḥ. K zabíjení dětí se lidé uchylují již po dlouhou dobu — od nepaměti — ale za dávných časů to bylo velice vzácné. V současnosti, v tomto věku Kali, se ovšem potrat — zabití dítěte v lůně — stal běžnou záležitostí a někdy je dítě zabito i po porodu. Pokud se nějaká žena dopustí takového ohavného činu, postupně pozbude svého tělesného lesku (bāla-hatyā-hata-prabhāḥ). Je třeba si také všimnout, že ženy, které spáchaly hříšný čin otrávení dítěte, se velice styděly a na pokyn brāhmaṇů musely podstoupit odčinění. Každá žena, která se kdy dopustila tohoto nesmírně hříšného činu, ho musí odčinit, ale dnes to nikdo nedělá. Za těchto okolností musí ženy, které mají něco takového na svědomí, trpět v tomto i v příštím životě. Ty, které jsou upřímné, by měly po vyslechnutí této události upustit od dalšího zabíjení dětí a odčinit své hříšné jednání tím, že s velkou vážností přijmou proces vědomí Kṛṣṇy. Zpívá-li někdo bez přestupků Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, jsou všechny jeho hříšné činy bezpochyby ihned odčiněny, ale nesmí se jich dopouštět znovu, neboť to je přestupek.

V Bhagavad-gītě o Sobě Kṛṣṇa říká, že je praṇavaḥ sarva-vedeṣu, slabika oṁ ve védských mantrách. V rámci transcendentálního poznání je Pán oslovován jako praṇava, oṁkāra, což je Jeho symbolické zastoupení ve zvuku. Oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Vāsudeva, který je expanzí Nārāyaṇa, se expanduje jako Pradyumna, Aniruddha a Saṅkarṣaṇa. Ze Saṅkarṣaṇa pochází druhá expanze Nārāyaṇa a z tohoto Nārāyaṇa pocházejí další expanze Vāsudeva, Pradyumny, Saṅkarṣaṇa a Aniruddhy. Saṅkarṣaṇa v této skupině je původcem tří puruṣů — Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, Garbhodakaśāyī Viṣṇua a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua. Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu sídlí v každém vesmíru na zvláštní planetě jménem Śvetadvīp. To potvrzuje Brahma-saṁhitā: aṇḍāntara-stha. Slovo aṇḍa označuje tento vesmír. V tomto vesmíru je planeta zvaná Śvetadvīp, kde sídlí Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Z Něho pocházejí všechny inkarnace ve vesmíru.

V Brahma-saṁhitě je potvrzeno, že všechny tyto podoby Nejvyšší Osobnosti Božství jsou advaita, neliší se jedna od druhé, a jsou také acyuta, nikdy nepoklesnou jako podmíněné duše. Obyčejná živá bytost je náchylná padnout do zajetí māyi, ale Nejvyšší Pán ve Svých různých inkarnacích a podobách je acyuta, nikdy neklesající. Jeho tělo se tedy liší od hmotného těla podmíněné duše.

Slovo mātrā je vysvětleno ve slovníku Medinī následovně: mātrā karṇa-vibhūṣāyāṁ vitte māne paricchade — používá se k označení ozdoby ucha, vlastnictví, úcty a vlastnictví obalu. Jak uvádí Bhagavad-gītā (2.14):

“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” V podmíněném stavu života slouží tělo jako náš oděv, a stejně jako člověk potřebuje různé oděvy na léto a zimu, tak my, podmíněné duše, měníme těla podle svých tužeb. Tělo Nejvyššího Pána je však plné poznání, a nepotřebuje proto žádný obal. Představa, že Kṛṣṇovo tělo je jako naše — že se Jeho tělo a duše od sebe liší — je mylná. V případě Kṛṣṇy takové rozdíly neexistují, neboť Jeho tělo je plné poznání. My zde získáváme hmotná těla kvůli nedostatku poznání, ale jelikož Kṛṣṇa, Vāsudeva, je plný poznání, neexistuje žádný rozdíl mezi Jeho tělem a duší. Kṛṣṇa si pamatuje, co řekl před čtyřiceti milióny let bohu Slunce, ale obyčejná bytost si nemůže vzpomenout ani na to, co řekla předevčírem. To je rozdíl mezi tělem Kṛṣṇy a naším tělem. Proto je Pán osloven jako vijñāna-mātrāya paramānanda-mūrtaye.

Jelikož má Pán tělo plné poznání, neustále vychutnává transcendentální blaženost. Samotná Jeho podoba je paramānanda. To potvrzuje Vedānta-sūtra: ānandamayo 'bhyāsāt. Pán je Svou přirozeností ānandamaya. Kdykoliv vidíme Kṛṣṇu, je vždy a za všech okolností plný ānandy. Nikdo Ho nemůže rozladit. Ātmārāmāya — Pán nemusí vyhledávat vnější požitek, protože je soběstačný. Śāntāya — netrpí úzkostí. Ten, kdo musí vyhledávat požitek v jiných zdrojích, je vždy plný úzkosti. Karmī, jñānī a yogīni jsou plni úzkosti, protože něco chtějí, ale oddaný nechce nic; je spokojený, když slouží Pánu, Jenž je naprosto blažený.

Nivṛtta-dvaita-dṛṣṭaye — v našem podmíněném životě mají naše těla různé části, ale přestože má Kṛṣṇa zdánlivě také různé části těla, žádná z nich se neliší od kterékoliv jiné. Kṛṣṇa může vidět očima a může vidět i bez očí. Ve Śvetāśvatara Upaniṣadě je proto řečeno: paśyaty acakṣuḥ. Může se dívat Svýma rukama a nohama. K provedení určitého úkonu nepotřebuje určitou tělesnou část. Aṅgāni yasya sakalendriya-vṛttimanti—může dělat cokoliv chce kteroukoliv částí Svého těla, a proto je známý jako Všemocný.

Tento verš analyzuje rozdíl mezi živou bytostí a Nejvyšším Pánem. Podoba Pána a podoba podmíněné duše se od sebe liší, protože Pán je vždy blažený, zatímco podmíněná duše vždy podléhá trojímu utrpení hmotného světa. Nejvyšší Pán je sac-cid-ānanda-vigraha. Čerpá blaženost, ānandu, ze Sebe Samotného. Tělo Pána je transcendentální, duchovní, ale podmíněná duše má hmotné tělo, a tedy i mnoho tělesných a mentálních potíží. Podmíněnou duši vždy ovlivňuje připoutanost a odpoutanost, zatímco Nejvyšší Pán je těchto dualit vždy prostý. Pán je svrchovaným vládcem všech smyslů, a podmíněná duše je smysly ovládána. Pán je největší, a živá bytost je nejmenší. Živá bytost je podmíněná vlnami hmotné přírody, ale Nejvyšší Pán je všem akcím a reakcím transcendentální. Expanzí těla Nejvyššího Pána je nespočetně mnoho (advatitam acyutam anādim ananta-rūpam), ale podmíněná duše je omezená pouze na jednu podobu. Z historie se dozvídáme, že podmíněná duše se někdy může mystickou silou expandovat do osmi podob, ale Pánovy tělesné expanze jsou neomezené. To znamená, že na rozdíl od těl živých bytostí nemají těla Nejvyšší Osobnosti Božství počátek ani konec.

Tento verš popisuje neosobní Brahman, který je Pánovou září.

Nejvyšší Pán je příčinou vesmírného projevu, po stvoření tento projev udržuje a po zničení vše spočine opět v Něm.

Do ruda rozpálené železo může pálit, ale nemůže popálit původní oheň. Vědomí malé částečky Brahmanu tedy plně závisí na moci Nejvyššího Brahmanu. V Bhagavad-gītě Pán říká: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Ode Mě získává podmíněná duše paměť, poznání a zapomnění.” Síla jednat pochází od Nejvyššího Pána, a když ji Pán odebere, podmíněná duše již nemá energii k jednání svými různými smysly. Tělo zahrnuje pět poznávacích smyslů, pět činných smyslů a mysl, ale to jsou ve skutečnosti jen kusy hmoty. Například mozek není nic než hmota, ale když je aktivizovaný energií Nejvyšší Osobnosti Božství, může jednat, stejně jako železo může pálit, když je do ruda rozžhavené ohněm. Mozek může pracovat, když bdíme, nebo dokonce když sníme, ale když tvrdě spíme nebo jsme v bezvědomí, je nečinný. Jelikož je to kus hmoty, nemá nezávislou schopnost jednat. Může jednat jedině tehdy, když je obdařen vlivem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, Jenž je Brahman či Parabrahman. Takto lze pochopit, jakým způsobem je Nejvyšší Brahman, Kṛṣṇa, přítomný všude, stejně jako je přítomné sluneční světlo díky bohu Slunce sídlícímu na Slunci. Nejvyšší Pán se nazývá Hṛṣīkeśa; On jediný je vládcem smyslů. Dokud nejsou naše smysly zmocněné Jeho energií, nemohou jednat. Pán je tedy jediný pozorovatel, jediný konatel, jediný posluchač a jediný činný princip či nejvyšší vládce.

Je řečeno, že Absolutní Pravda je jedna, ale projevuje se v různých aspektech: jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Předchozí verše popsaly Brahman a Paramātmu. Nyní je tato modlitba v postoji bhakti-yogy obětována Absolutní Nejvyšší Osobě. Slova použitá v této souvislosti jsou sakala-sātvata-parivṛḍha. Slovo sātvata znamená “oddaní” a sakala znamená “všichni společně”. Oddaní, kteří mají také lotosové nohy, slouží svýma lotosovýma rukama lotosovým nohám Pána. Někdy oddaní možná nejsou způsobilí sloužit Jeho lotosovým nohám, a proto je Pán osloven jako parama-parameṣṭhin. Je Nejvyšší Osobou, ale přesto je velice laskavý ke Svým oddaným. Nikdo není způsobilý sloužit Pánu, ale dokonce i když oddaný není způsobilý, milostivý Pán přijímá jeho pokorný pokus.

Když Aṅgirā přišel poprvé navštívit krále Citraketua, nepřivedl s sebou Nāradu. Po smrti Citraketuova syna však Nāradu přivedl, aby krále poučil o bhakti-yoze. Rozdíl spočíval v tom, že Citraketu na počátku nebyl připravený si odříkat, ale když se ho po smrti syna zmocnil velký zármutek, pokyny o falešnosti tohoto hmotného světa a hmotného vlastnictví ho probudily a přivedly na úroveň odříkání. Jedině osobě v tomto stádiu lze vykládat bhakti-yogu. Člověk nemůže pochopit bhakti-yogu, dokud je připoutaný k hmotnému požitku. To potvrzuje Bhagavad-gītā (2.44):

“V mysli těch, kdo příliš lpí na smyslovém požitku a hmotném bohatství a jsou těmito věcmi zmateni, se nikdy nezrodí pevné odhodlání vykonávat oddanou službu Nejvyššímu Pánu.” Dokud je člověk silně poután k hmotnému požitku, nemůže soustředit mysl na oddanou službu.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se v současné době v západních zemích úspěšně rozvíjí proto, že mladí lidé zde dospěli do stádia vairāgyi, odříkání. Jsou znechuceni hmotnými radostmi pocházejícími z hmotných zdrojů, a to vede k tomu, že je na Západě mnoho hippies. Jsou-li tito mladí lidé poučeni o bhakti-yoze neboli vědomí Kṛṣṇy, budou takové pokyny nepochybně účinné.

Jakmile Citraketu pochopil filozofii poznání o odříkání (vairāgya-vidyā), byl schopen porozumět procesu bhakti-yogy. Śrīla Sārvabhauma Bhaṭṭācārya v této souvislosti řekl: vairāgya-vidyā-nija-bhakti-yoga. Vairāgya-vidyā a bhakti-yoga se rozvíjejí souběžně; jedno je nezbytné pro pochopení druhého. Rovněž je řečeno: bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca (Bhāg. 11.2.42). Pokrok v oddané službě, vědomí Kṛṣṇy, je charakterizován vzrůstajícím odříkáním hmotného požitku. Nārada Muni je otcem oddané služby. Když tedy chtěl Aṅgirā obdařit krále Citraketua bezpříčinnou milostí, přivedl Nāradu Muniho, aby krále poučil. Jeho pokyny byly nesmírně účinné. Každý, kdo kráčí ve stopách Nārady Muniho, je jistě čistý oddaný.

Pokud oddaný po zasvěcení striktně následuje pokyny duchovního mistra, coby vedlejší produkt přirozeně vlastní hmotné bohatství v podobě postavení vidyādhara-adhipatyam a podobných výsad. Oddaný nemusí pro dosažení úspěšného výsledku praktikovat yogu, karmu či jñānu. Samotná oddaná služba stačí na to, aby ho obdařila veškerou hmotnou mocí. Čistý oddaný však není k hmotné moci nikdy připoutaný, přestože ji velice snadno získá, aniž by sám vyvíjel nějakou snahu. Citraketu získal tento vedlejší prospěch ze své oddané služby, kterou vykonával přesně v souladu s Nāradovými pokyny.

Konečným cílem oddaného je přijmout útočiště u lotosových nohou Pána na jedné z planet v duchovním nebi. Jako výsledek striktního vykonávání oddané služby získá oddaný veškeré hmotné bohatství, pokud je ho zapotřebí; jinak nemá o hmotné bohatství zájem a Nejvyšší Pán mu je ani neudělí. Je-li oddaný skutečně zaměstnaný oddanou službou Pánu, jeho zdánlivě hmotné bohatství není hmotné — je duchovní. Jestliže například utrácí peníze na nákladnou stavbu krásného chrámu, stavba není hmotná, ale duchovní (nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe yuktaṁ vairāgyam ucyate). Mysl oddaného se nikdy neobrací k hmotné stránce chrámu. Cihly, kámen a dřevo použité při stavbě chrámu jsou duchovní; tak jako Božstvo — i když je z kamene — není kámen, ale Nejvyšší Osobnost Božství. Čím více je člověk pokročilý v duchovním vědomí, tím více je schopen chápat prvky oddané služby. V oddané službě není nic hmotné; vše je duchovní. Oddaný proto dostává takzvané hmotné bohatství pro duchovní pokrok. Toto bohatství je prostředkem, který mu má pomoci pokročit na cestě do duchovního království. Mahārāja Citraketu tedy zůstal obklopen hmotným bohatstvím coby vidyādhara-pati, vládce Vidyādharů. Vykonáváním oddané služby během několika málo dnů dosáhl dokonalosti a vrátil se domů, zpátky k Bohu, kde přijal útočiště u lotosových nohou Pána Śeṣi, Ananty.

Hmotné bohatství karmīho a oddaného není na stejné úrovni. Śrīla Madhvācārya to komentuje takto:

Uctíváním Pána Viṣṇua může člověk získat vše, co si přeje, ale čistý oddaný nikdy Pána nežádá o hmotný prospěch. Raději Pánu Viṣṇuovi slouží bez hmotných tužeb, a proto je nakonec přemístěn do duchovního království. Śrīla Vīrarāghava Ācārya v této souvislosti říká: yatheṣṭa-gatir ity arthaḥ — díky uctívání Viṣṇua může oddaný dostat vše, co chce. Mahārāja Citraketu se chtěl pouze vrátit domů, zpátky k Bohu, a proto dosáhl úspěchu tímto způsobem.

Velice důležitý je výraz tad-darśana-dhvasta-samasta-kilbiṣaḥ. Pokud někdo pravidelně navštěvuje chrám a hledí na Nejvyšší Osobnost Božství, samotnou touto činností se postupně zbaví všech hmotných tužeb. Když je člověk oproštěný od výsledků všech hříšných činností, zcela se očistí a se zdravou myslí bude dělat čím dál větší pokrok ve vědomí Kṛṣṇy.

Všechna písmena abecedy a slova z nich sestavená jsou určena pro přednes modliteb věnovaných Nejvyšší Osobnosti Božství. Mahārāja Citraketu měl příležitost složit z písmen abecedy pěkné verše, které by Pánu přednesl jako modlitby, ale kvůli extázi nebyl po značně dlouhou dobu schopen tato písmena vůbec spojit. Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.22) uvádí:

Má-li člověk vědecké, filozofické, politické, ekonomické nebo jakékoliv jiné schopnosti a chce ve svém poznání dosáhnout dokonalosti, má se modlit k Nejvyšší Osobnosti Božství skládáním prvotřídní poezie či zaměstnáním svého talentu ve službě Pánu. Citraketu to chtěl učinit, ale kvůli extázi lásky toho nebyl schopen. Než tedy mohl přednést modlitby, musel značně dlouhou dobu čekat.

K Pánu se nelze modlit světskými slovy. Člověk musí dosáhnout duchovní pokročilosti ovládáním mysli a smyslů; pak bude schopen nalézt vhodná slova pro modlitby k Pánu. Śrīla Sanātana Gosvāmī nám citováním následujícího verše z Padma Purāṇy zakazuje zpívat písně, které nezpívají autorizovaní oddaní.

Čistí oddaní nemají přijímat slova písní někoho, kdo není ustálený ve vaiṣṇavském chování a striktní v dodržování pravidel a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Slova sātvata-śāstra-vigraham vyjadřují, že tělo Pána, které je sac-cid-ānanda, nelze nikdy považovat za výtvor māyi. Oddaní se nemodlí k Pánu v nějaké Jeho imaginární podobě. Existenci Pánovy podoby podporuje celá védská literatura.

Pán i oddaný vítězí. Pána porážejí oddaní a je zase poráží Pán. Jelikož se porážejí navzájem, získávají ze svého vztahu transcendentální blaženost. Nejvyšší dokonalost tohoto vzájemného porážení projevuje Kṛṣṇa a gopī. Gopī porážely Kṛṣṇu a Kṛṣṇa porážel gopī. Kdykoliv Kṛṣṇa zahrál na Svou flétnu, dobyl tím mysli gopī, a když gopī neviděl, nemohl být šťastný. Jiní transcendentalisté, jako jsou jñānī a yogīni, Nejvyšší Osobnost Božství porazit nemohou; toho jsou schopni jedině čistí oddaní.

Čistí oddaní jsou označeni výrazem sama-mati, což znamená, že se nikdy, za žádných okolností, neodchýlí od oddané služby. Oddaní neuctívají Nejvyššího Pána jen tehdy, když jsou šťastní; uctívají Ho i v neštěstí. Štěstí a neštěstí nejsou v procesu oddané služby překážkou. Śrīmad-Bhāgavatam proto říká, že oddaná služba je ahaituky apratihatā, nemotivovaná a nepřerušovaná. Když oddaný nabízí svou oddanou službu Pánu bez jediného motivu (anyābhilāṣitā-śūnyam), jeho službu nemůže narušit žádná hmotná situace (apratihatā). Oddaný, který slouží v jakýchkoliv životních podmínkách, tedy může porazit Nejvyšší Osobnost Božství.

Zvláštní rozdíl mezi oddanými a ostatními transcendentalisty — jñānīmi a yogīny — spočívá v tom, že jñānī a yogīni se uměle snaží dospět k totožnosti s Nejvyšším, zatímco oddaní o dosažení takového nemožného cíle nikdy neusilují. Vědí, že jejich postavení je být věčně služebníky Nejvyššího Pána, a nikoliv být s Ním totožní. Proto se nazývají sama-mati či jitātmā. Představa splynutí s Nejvyšším se jim oškliví. Nelze u nich nalézt žádné chtivé touhy po totožnosti s Pánem; místo toho si přejí být zbaveni veškerého hmotného dychtění. Proto se nazývají niṣkāma, “prostí tužeb”. Živá bytost nemůže existovat bez tužeb, ale touhy, které se nikdy nemohou naplnit, se nazývají kāma, “chtivé touhy”. Kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ — kvůli chtivým touhám jsou neoddaní zbaveni inteligence. Nemohou proto Nejvyššího Pána přemoci, zatímco oddaní, kteří takové nerozumné touhy nemají, to dokáží. Tito oddaní jsou také poráženi Nejvyšší Osobností Božství. Jelikož jsou čistí a prosti všech hmotných tužeb, plně se odevzdávají Nejvyššímu Pánu, a Pán je tedy poráží. Takoví oddaní se nikdy neucházejí o osvobození; přejí si pouze sloužit Pánovým lotosovým nohám. Jelikož slouží Pánu bez touhy po odměně, mohou si vydobýt Jeho milost. Pán je vždy velice milostivý, a když vidí, že Jeho služebník jedná bez tužeb po hmotném zisku, je tím přirozeně poražen.

Oddaní neustále slouží.

Všechny činnosti jejich smyslů jsou zapojeny do služby Pánu. Díky takové oddanosti dává Pán Svým oddaným Sám Sebe, jako kdyby jim nabízel, že Ho mohou použít pro jakýkoliv cíl, po kterém by zatoužili. Oddaní však samozřejmě nemají žádný jiný cíl než sloužit. Když se oddaný plně odevzdá a neuchází se o hmotný zisk, Pán mu jistě poskytne veškeré možnosti ke službě. Takové je postavení Pána, když Ho porazí Jeho oddaní.

Oddaný, který se plně odevzdal lotosovým nohám Pána, dobře ví, že tvůrčí energie živých bytostí — od Pána Brahmy až po malého mravence — existuje proto, že živé bytosti jsou nedílnými částmi Pána. V Bhagavad-gītě (15.7) Pán říká: mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ — “Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části.” Živé bytosti tedy nejsou ničím víc než velice malými částmi Nejvyšší Duše; jsou jako jiskry ohně. Jelikož představují část Nejvyššího, mají také v nepatrné míře schopnost tvořit.

Takzvaní vědci moderního materialistického světa jsou pyšní na to, že vytvořili moderní vymoženosti, jako jsou velká letadla, ale zásluhy za vytvoření letadel by měly připadnout Nejvyšší Osobnosti Božství; nikoliv vědcům, kteří vynalezli takzvané úžasné výrobky. Prvním činitelem, který je třeba vzít v úvahu, je vědcova inteligence; člověk musí být inspirován pokynem Nejvyššího Pána, který říká v Bhagavad-gītě (15.15): mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Ode Mě pochází paměť, poznání a zapomnění.” Jelikož Nejvyšší Pán sídlí jako Nadduše v hloubi srdce každé živé bytosti, pokyny umožňující lidem pokročit ve vědeckém poznání či tvůrčí schopnosti pocházejí od Něho. Složky používané k výrobě úžasných strojů, jako jsou letadla, dodává také Pán; nikoliv vědci. Složky existovaly již před vytvořením letadla a jejich původcem byl Nejvyšší Pán, ale když je projevený výtvor v podobě letadla zničen, trosky, které z něho zbydou, jsou pro takzvané tvůrce problémem. Na Západě se také vyrábí mnoho automobilů. Složky pro tyto vozy dodává samozřejmě Nejvyšší Pán a inteligenci potřebnou k jejich takzvanému vytvoření dává také On. Když se nakonec auta rozbijí, jejich takzvaní tvůrci se potýkají s problémem, co si s jejich složkami počít. Skutečným, původním stvořitelem je Osobnost Božství. Jen v mezidobí někdo něco vytváří inteligencí, kterou mu dal Pán, a později se jeho výtvor zase stane problémem. Zásluhy za vytvoření něčeho tedy nemají být připisovány takzvanému tvůrci; připadají jedině Nejvyšší Osobnosti Božství. Zde je správně řečeno, že zásluhy za veškeré divy stvoření, udržování a zničení patří Nejvyššímu Pánu, a nikoliv živým bytostem.

Brahma-saṁhitā (5.33) uvádí:

“Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Govindu (Kṛṣṇu), který je původní osobou — je absolutní, nikdy nepoklesne, nemá počátek, je stále původní i přesto, že se expanduje do neomezených podob, je nejstarší a vždy vypadá jako mladík. Tyto věčné, blažené, vševědoucí podoby Pána nechápou ani ti největší znalci Ved; jsou však vždy projeveny čistým oddaným.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá žádnou příčinu, neboť je příčinou všeho. Je mimo působení příčiny a následku. Existuje věčně. V jiném verši Brahma-saṁhity stojí: aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham — Pán existuje uvnitř gigantického vesmíru a uvnitř atomu. To, že sestupuje do vesmíru a atomu, naznačuje, že bez Jeho přítomnosti nemůže nic skutečně existovat. Vědci říkají, že voda je kombinací vodíku a kyslíku, ale když vidí rozlehlý oceán, nechápou, odkud může takové množství vodíku a kyslíku pocházet. Myslí si, že se vše vyvinulo z chemikálií, ale odkud pocházejí tyto chemikálie? To nevědí. Nejvyšší Osobnost Božství jakožto příčina všech příčin může vytvořit nesmírné množství chemikálií, a tak umožnit chemický vývoj. Máme zkušenost, že chemikálie pocházejí z živých bytostí. Například citroník vytváří mnoho tun kyseliny citrónové. Kyselina není příčinou existence stromu, ale naopak — strom je příčinou existence kyseliny. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je příčinou všeho. On je příčinou existence stromu vytvářejícího kyselinu citrónovou (bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām). Oddaní vidí, že původní energie, které umožňují vznik vesmírného projevu, nespočívají v chemikáliích, ale v Osobnosti Božství, neboť příčinou existence všech chemikálií je Nejvyšší Pán.

Vše je zapříčiněné či projevené energií Nejvyššího Pána, a když je vše zničeno, původní energie vstupuje do Jeho těla. Tento verš proto říká: ādāv ante 'pi ca sattvānāṁ yad dhruvaṁ tad evāntarāle 'pi. Slovo dhruvam znamená “trvalé”. Trvalou realitou je Kṛṣṇa, nikoliv tento vesmírný projev. Bhagavad-gītā uvádí: aham ādir hi devānām a mattaḥ sarvaṁ pravartate — Kṛṣṇa je původní příčinou všeho. Arjuna poznal v Pánu Śrī Kṛṣṇovi původní osobu (puruṣaṁ śāśvataṁ divyam ādi-devam ajaṁ vibhum) a jako původní osobu Ho popisuje také Brahma-saṁhitā (govindam ādi-puruṣam). Kṛṣṇa je příčinou všech příčin, ať už na počátku, na konci či uprostřed.

Brahma-saṁhitā (5.48) uvádí:

Původem hmotného stvoření je Mahā-Viṣṇu, který leží v Oceánu příčin. Během Jeho spánku v tomto oceánu jsou s Jeho výdechem tvořeny milióny vesmírů, a když se nadechne, jsou všechny zničeny. Tento Mahā-Viṣṇu je úplnou částí části Viṣṇua, Govindy (yasya kalā-viśeṣaḥ). Slovo kalā označuje úplnou část úplné části. Z Kṛṣṇy, Govindy, pochází Balarāma, Balarāma je příčinou Saṅkarṣaṇa, ze Saṅkarṣaṇa pochází Nārāyaṇa, Nārāyaṇa je příčinou druhého Saṅkarṣaṇa, z druhého Saṅkarṣaṇa pochází Mahā-Viṣṇu, z Mahā-Viṣṇua Garbhodakaśāyī Viṣṇu a z Garbhodakaśāyī Viṣṇua Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu ovládá každý vesmír. To dává představu o významu slova ananta, “neomezený”. Co se dá říci o neomezené energii a existenci Pána? Tento verš popisuje obaly vesmíru (saptabhir daśa-guṇottarair aṇḍa-kośaḥ). Prvním obalem je země, druhým je voda, třetím oheň, čtvrtým vzduch, pátým nebe, šestým celková hmotná energie a sedmým falešné ego. Počínaje obalem tvořeným zemí je každý obal desetkrát větší než předchozí. Můžeme si tedy jen představovat, jak velký je každý vesmír, a takových vesmírů existuje mnoho miliónů. Samotný Pán v Bhagavad-gītě (10.42) potvrzuje:

“K čemu je však zapotřebí všeho tohoto podrobného poznání, Arjuno? Jedinou Svou částečkou pronikám celým tímto vesmírem a udržuji ho.” Celý hmotný svět je projevem pouze jedné čtvrtiny energie Nejvyššího Pána. Proto se Pán nazývá ananta.

Bhagavad-gītā (7.20) říká: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ — “Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům.” Podobně i tento verš odsuzuje uctívání polobohů. Můžeme jim prokazovat úctu, ale nejsou hodni uctívání. Ti, kdo uctívají polobohy, pozbyli inteligence (hṛta-jñānāḥ), protože nevědí, že až bude celý hmotný vesmírný projev zničen, polobozi, kteří řídí jeho různé oblasti správy, budou také zničeni. S nimi zaniknou i požehnání, která dali neinteligentním lidem. Oddaný proto nemá toužit po dosažení hmotného bohatství uctíváním polobohů, ale má se zaměstnat službou Pánu, Jenž uspokojí všechny jeho touhy.

“Člověk, který má větší inteligenci — ať už nemá žádnou hmotnou touhu, je plný hmotných tužeb nebo touží po osvobození — musí všemi prostředky uctívat svrchovaný celek, Osobnost Božství.” (Bhāg. 2.3.10) To je povinnost dokonalé lidské bytosti. Ten, kdo má lidskou podobu, ale jehož činy se neliší od jednání zvířete, je nara-paśu či dvipada-paśu, dvounohé zvíře. Lidská bytost, která nemá zájem o vědomí Kṛṣṇy, je zde zatracena označením nara-paśu.

To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9), kde Pán říká:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Zaměstná-li se živá bytost ve vědomí Kṛṣṇy, aby porozuměla Kṛṣṇovi, nepochybně se tím ochrání před opakovaným rozením a umíráním. Bhagavad-gītā říká jasně: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti — taková osoba, která se zapojí do vědomí Kṛṣṇy či porozumí Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, se stává zcela způsobilou k návratu domů, zpátky k Bohu. I ti, kdo jsou posedlí hmotnými touhami, mohou začít uctívat Nejvyšší Osobnost Božství a být tak vytrvalí, že se vrátí zpátky k Bohu. Skutečnost je taková, že přijde-li někdo k vědomí Kṛṣṇy, pak přestože má možná mnoho hmotných tužeb, díky styku s Nejvyšším Pánem prostřednictvím zpívání Jeho svatého jména ho budou postupně čím dál více přitahovat lotosové nohy Kṛṣṇy. Nejvyšší Pán a Jeho svaté jméno jsou totožní, a dotyčný tak ztratí zájem o připoutanost k hmotnému požitku. Dokonalostí života je nezajímat se o hmotný požitek a zajímat se o Kṛṣṇu. Přijde-li člověk jakýmkoliv způsobem k vědomí Kṛṣṇy — i kdyby to bylo pro hmotný zisk — výsledkem bude, že dosáhne osvobození. Kāmād dveṣād bhayāt snehāt. Když člověk vyhledá Kṛṣṇu—ať už kvůli uspokojení hmotných tužeb, závisti, ze strachu, z citové náklonnosti nebo z jakéhokoliv jiného důvodu — jeho život bude úspěšný.

Śrīla Rūpa Gosvāmī uvádí v Bhakti-rasāmṛta-sindhu:

“Oddaný má vykonávat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.”

Rovněž Nārada-pañcarātra říká:

“Živá bytost má být prostá všech hmotných označení a všeho hmotného znečištění. Má se vrátit ke své čisté totožnosti, v níž zaměstnává své smysly službou majiteli smyslů. To se nazývá oddaná služba.” Dalším názvem pro to je bhāgavata-dharma. Je třeba nemít žádné hmotné cíle a pouze sloužit Kṛṣṇovi, jak doporučuje Bhagavad-gītā, Nārada-pañcarātra a Śrīmad-Bhāgavatam. Bhāgavata-dharma je náboženský proces, který hlásají čistí oddaní, přímí zástupci Nejvyšší Osobnosti Božství, jako je Nārada, Śukadeva Gosvāmī a jejich pokorní služebníci v učednické posloupnosti. Pochopením bhāgavata-dharmy se člověk okamžitě zbaví hmotného znečištění. Živé bytosti, které jsou nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, bloumají po tomto hmotném světě a trpí. Když je Samotný Pán poučí o bhāgavata-dharmě a ony to přijmou, znamená to Pánovo vítězství, neboť tak přivede tyto pokleslé duše zpátky domů. Oddaný, který se řídí zásadami bhāgavata-dharmy, cítí, že má vůči Nejvyšší Osobnosti Božství velikou povinnost. Chápe rozdíl mezi životem bez bhāgavata-dharmy a životem s ní, a zůstává proto Pánovi navždy zavázán. To, že rozvíjí vědomí Kṛṣṇy a přivádí pokleslé duše k vědomí Kṛṣṇy, je vítězstvím pro Pána Kṛṣṇu.

“Svrchovanou činností (dharmou) pro celé lidstvo je ta, která umožňuje dosáhnout láskyplné oddané služby transcendentnímu Pánu. Aby tato služba úplně uspokojila vlastní já, musí být nemotivovaná a nepřerušovaná.” (Bhāg. 1.2.6) Śrīmad-Bhāgavatam tedy představuje čistý, transcendentální náboženský proces.

V bhāgavata-dharmě neexistují žádné protiklady. Pojetí “tvoje náboženství” a “moje náboženství” v ní nemá místo. Bhāgavata-dharma znamená následování pokynů Nejvyššího Pána, Bhagavāna, jak uvádí Bhagavad-gītā: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Bůh je jeden a je pro každého. Každý se tedy musí odevzdat Bohu. To je čisté pojetí náboženství. Náboženství tvoří vše, co nařizuje Bůh (dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam). V bhāgavata-dharmě nepřipadá v úvahu diskuse o tom “čemu ty věříš” a “čemu já věřím”. Každý musí věřit v Nejvyššího Pána a vykonávat Jeho příkazy. Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanam—cokoliv Kṛṣṇa řekne, cokoliv Bůh řekne, je třeba vykonat. To je dharma, náboženství.

Je-li si člověk skutečně vědom Kṛṣṇy, nemůže mít nepřátele. Jak by mohl mít nepřátele, když jeho jediným zaměstnáním je vést druhé k tomu, aby se odevzdali Kṛṣṇovi, Bohu? Pokud někdo zastává hinduistické náboženství, náboženství muslimů, křesťanů, to nebo ono náboženství, bude docházet ke střetům. Dějiny ukazují, že stoupenci náboženských systémů postrádajících jasné pojetí Boha spolu navzájem bojují. To dokládá mnoho příkladů v lidské historii. Náboženské systémy, které se nesoustřeďují na službu Nejvyššímu, jsou dočasné a nemohou mít dlouhého trvání, protože jsou plné zášti. Proti takovým náboženským systémům se zdvíhá vlna odporu. Proto je třeba se vzdát představy “mé víry” a “tvé víry”; každý má věřit v Boha a odevzdat se Mu. To je bhāgavata-dharma.

Bhāgavata-dharma není žádná smyšlená sektářská víra, neboť zahrnuje výzkum toho, jak je vše spojené s Kṛṣṇou (īśāvāsyam idaṁ sarvam). Ve Vedách je řečeno: sarvaṁ khalv idaṁ brahma — Brahman, Nejvyšší, je přítomný ve všem. Bhāgavata-dharma tuto přítomnost Nejvyššího zachycuje a v žádném případě nepovažuje vše na světě za neskutečné. Jelikož vše pochází z Nejvyššího, nic nemůže být neskutečné; vše je možné nějak využít ve službě Nejvyššímu. Nyní například diktujeme do mikrofonu a nahráváme na diktafon; tak zjišťujeme, jak lze tento přístroj spojit s Nejvyšším Brahmanem. Jelikož ho používáme ve službě Pánu, je to také Brahman. To je význam výroku sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Vše je Brahman, neboť vše lze použít ve službě Nejvyššímu Pánu. Nic není mithyā, iluzorní; vše je skutečné.

Bhāgavata-dharma se nazývá sarvokṛṣṭa, nejlepší ze všech náboženských systémů, neboť ti, kdo ji následují, nechovají vůči nikomu zášť. Čistí bhāgavatové, čistí oddaní, zvou bez nepřátelství každého, aby se připojil k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Oddaný je tedy právě takový jako Nejvyšší Osobnost Božství. Suhṛdaṁ sarva-bhūtānām — je přítelem všech živých bytostí. Proto je tento náboženský systém nejlepší. Zatímco takzvaná náboženství jsou určena pro určitý druh lidí, kteří věří určitým způsobem, ve vědomí Kṛṣṇy neboli bhāgavata-dharmě takové rozlišování nemá místo. Budeme-li zkoumat náboženské systémy určené k uctívání polobohů nebo kohokoliv jiného než Nejvyšší Osobnosti Božství, zjistíme, že jsou plné zášti, a tudíž nečisté.

Každý náboženský systém kromě procesu bhāgavata-dharmy — služby v postavení věčného služebníka Nejvyšší Osobnosti Božství—podněcuje násilí vůči vlastnímu já a vůči ostatním. Existuje například mnoho náboženských systémů, které doporučují zvířecí oběti, a tyto oběti jsou nepříznivé pro jejich konatele i pro zvíře. I když je člověku někdy dovoleno, aby obětoval zvíře před bohyní Kālī a jedl ho — místo aby kupoval maso z jatek — toto povolení není příkazem Nejvyšší Osobnosti Božství. Je pouhým ústupkem pro nešťastníky, kteří se jedení masa nechtějí vzdát; má omezit jejich touhu jíst maso bez zábran. Takový náboženský systém je odsouzen. Kṛṣṇa proto říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se všech ostatních povinností a odevzdej se Mně.” To je poslední slovo v náboženství.

Je možné namítat, že zvířecí oběti jsou doporučené ve Vedách. Toto doporučení je však omezením. Bez védského omezení prodeje masa budou lidé maso kupovat na trhu, kde bude dostupné v mnoha stáncích, a jatka budou vzkvétat. Aby se toto omezilo, Vedy na některých místech uvádějí, že člověk může jíst maso poté, co zabije nevýznamné zvíře, jako je koza, před bohyní Kālī. V každém případě je však náboženský systém doporučující zvířecí oběti nepříznivý jak pro konatele takových obětí, tak pro zvířata. Zlomyslné lidi, kteří vykonávají okázalé zvířecí oběti, odsuzuje Bhagavad-gītā (16.17) takto:

“Samolibí, vždy beze studu a oklamaní bohatstvím a falešnou prestiží někdy pyšně vykonávají oběti jen podle jména, aniž by následovali jakákoliv pravidla či usměrnění.” Někdy se konají okázalé zvířecí oběti, s velkolepým uctíváním bohyně Kālī, ale přestože jsou tyto festivaly pořádány ve jménu yajñi, ve skutečnosti se o yajñu nejedná, protože yajña znamená uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Proto je zvláště pro tento věk doporučeno: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ — ti, kdo mají dostatečnou inteligenci, uspokojují yajña-puruṣu, Viṣṇua, zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry. Závistivé lidi ovšem Nejvyšší Osobnost Božství odsuzuje následovně:

“Démoni, zmatení falešným egem, silou, pýchou, chtíčem a hněvem, závidí Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který sídlí v jejich vlastních tělech a tělech ostatních, a urážejí skutečné náboženství. Tyto závistivé lotry, nejnižší z lidí, vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů života.” (Bg. 16.18-19) Takové lidi Nejvyšší Osobnost Božství odsuzuje, což vyjadřují slova tava kopaḥ. Vrah se dopouští násilí na tom, koho zabil, a také sám na sobě, protože bude za vraždu zatčen a oběšen. Když člověk překročí zákony vlády vytvořené lidmi, může uniknout smrti, kterou nařídí stát, ale nikdo nemůže uniknout zákonům Boha. Toho, kdo zabije jakékoliv zvíře, musí stejné zvíře zabít v příštím životě. Takový je zákon přírody. Každý se musí řídit pokyny Nejvyššího Pána: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Řídí-li se člověk jakýmkoliv jiným náboženským systémem, podléhá mnoha různými způsoby trestu Nejvyšší Osobnosti Božství. Následuje-li tedy nějaký smyšlený náboženský systém, dopouští se násilí nejen na druhých, ale i sám na sobě. Jeho náboženství je proto bezcenné.

Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.8) říká:

“Povinnosti (dharma), které lidé vykonávají — bez ohledu na to, v jakém zaměstnání — jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li v nich zájem o poselství Nejvyššího Pána.” Následovat náboženský systém, který v člověku neprobouzí vědomí Kṛṣṇy, vědomí Boha, je pouhou ztrátou času a zbytečným úsilím.

Bhāgavata-dharma a kṛṣṇa-kathā jsou totožné. Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl, aby se každý stal guruem a všude kázal Kṛṣṇovy pokyny z Bhagavad-gīty, Śrīmad-Bhāgavatamu, Purāṇ, Vedānta-sūtry a podobných védských textů. Árjové, kteří jsou civilizačně pokročilí, následují bhāgavata-dharmu. Prahlāda Mahārāja — přestože byl jen pětiletým dítětem — doporučoval:

Prahlāda Mahārāja kázal bhāgavata-dharmu mezi svými spolužáky, kdykoliv se naskytla příležitost a učitelé nebyli ve třídě. Řekl, že děti se mají učit o bhāgavata-dharmě od samotného začátku života, od pěti let, protože lidská podoba, kterou je velice vzácné získat, je určená právě pro pochopení tohoto tématu.

Bhāgavata-dharma znamená žít podle pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě čteme, že Nejvyšší Pán rozdělil lidskou společnost do čtyř společenských tříd — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Purāṇy a další védské texty dále uvádějí čtyři āśramy, což jsou stavy duchovního života. Bhāgavata-dharma tedy znamená varṇāśrama-dharma čtyř společenských tříd a čtyř duchovních stavů.

Členové lidské společnosti, kteří striktně dodržují zásady bhāgavata-dharmy a žijí podle pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství, se nazývají Árjové (ārya). Civilizace Árjů, jež se striktně řídí Pánovými pokyny a nikdy se od nich neodchýlí, je dokonalá. Tito civilizovaní lidé nerozlišují mezi stromy, zvířaty, lidmi a dalšími živými bytostmi. Paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ — díky svému úplnému vzdělání ve vědomí Kṛṣṇy hledí na všechny živé bytosti stejně. Árjové zbytečně nezabijí ani malou rostlinu, nemluvě o kácení stromů pro smyslový požitek. V současné době je zabíjení běžné na celém světě. Lidé zabíjejí stromy, zvířata i jiné lidské bytosti, a to vše pro uspokojení smyslů. To není civilizace Árjů. Jak je uvedeno zde: sthira-cara-sattva-kadambeṣv apṛthag-dhiyaḥ. Slovo apṛthag-dhiyaḥ vyjadřuje, že Árjové nerozlišují mezi nižší a vyšší úrovní života. Veškerý život je třeba chránit. Právo žít mají všechny živé bytosti, i stromy a rostliny. To je základní princip civilizace Árjů. Když ponecháme stranou nižší živé bytosti, tak ti, kdo dospěli na úroveň lidské civilizace, mají být rozděleni do společnosti brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů. Brāhmaṇové se mají řídit pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství, jak je uvádí Bhagavad-gītā a další védské texty. Měřítkem musí být guṇa a karma — to znamená, že člověk má nabýt vlastností brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi či śūdry a jednat podle toho. To je civilizace, kterou přijímají Árjové. A proč ji přijímají? Protože si dychtivě přejí uspokojit Kṛṣṇu. Tato civilizace je dokonalá.

Árjové se neodchylují od Kṛṣṇových pokynů a nemají o Kṛṣṇovi žádné pochybnosti, ale ti, kdo nejsou Árjové, a další démonští lidé nejsou schopni pokyny Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu následovat. Je tomu tak proto, že byli vychováni ke smyslovému požitku na úkor všech ostatních živých bytostí. Nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma — jejich jedinou starostí je věnovat se všemožným zakázaným činnostem určeným k uspokojování smyslů. Yad indriya-prītaya āpṛṇoti — tímto způsobem se ocitají na scestí, protože chtějí zajistit požitek svým smyslům. Nemají žádné jiné zaměstnání nebo cíl. Jejich formu civilizace odsuzuje předcházející verš: kaḥ kṣemo nija-parayoḥ kiyān vārthaḥ sva-para-druhā dharmeṇa — “Jaký význam má civilizace, která ničí tebe i ostatní?”

Tento verš proto doporučuje, aby se každý stal členem civilizace Árjů a přijal pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Člověk má řídit své společenské, politické a náboženské jednání podle pokynů Pána. My šíříme hnutí pro vědomí Kṛṣṇy ve snaze ustanovit společnost tak, jak si to Kṛṣṇa přeje. To je smysl vědomí Kṛṣṇy. Podáváme proto Bhagavad-gītu takovou, jaká je, a nekompromisně odstraňujeme všechny možné mentální výmysly. Hlupáci a darebáci interpretují Bhagavad-gītu podle svého. Když Kṛṣṇa říká: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru — “Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mě a vzdávej Mi hold” — poznamenávají, že to není Kṛṣṇa, komu se musíme odevzdat. Takto vyvozují z Bhagavad-gīty imaginární závěry. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy však striktně následuje bhāgavata-dharmu, pokyny Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu pro dobro celé lidské společnosti. Ten, kdo nesprávně vykládá Bhagavad-gītu a překrucováním jí dává nějaký jiný význam pro svůj vlastní smyslový požitek, není Árja. Komentáře k Bhagavad-gītě, které pocházejí od takových lidí, je proto třeba okamžitě odmítnout. Každý by se měl snažit následovat Bhagavad-gītu takovou, jaká je. V Bhagavad-gītě (12.6-7) Pán Śrī Kṛṣṇa říká:

“Ale ty, kdo Mě uctívají, odevzdávají Mi všechny své činnosti, jsou Mi neochvějně oddáni, zaměstnávají se oddanou službou a neustále o Mně meditují s myslí na Mne upřenou, ó synu Pṛthy — ty rychle vysvobodím z oceánu zrození a smrti.”

Śrīmad-Bhāgavatam (9.5.16) uvádí: yan-nāma-śruti-mātreṇa pumān bhavati nirmalaḥ — pouhým zaslechnutím svatého jména Pána se člověk okamžitě očistí. V tomto věku Kali, kdy jsou všichni lidé silně znečištění, je proto zpívání svatého jména Pána doporučeno jako jediný prostředek ke zdokonalení.

“V tomto věku hádek a pokrytectví je jediným způsobem osvobození zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.” (Bṛhan-nāradīya Purāṇa) Śrī Caitanya Mahāprabhu zavedl toto zpívání svatého jména před pěti sty lety a nyní díky hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, Hare Kṛṣṇa hnutí, skutečně vidíme, že lidé, o kterých se předpokládá, že patří k nejnižší třídě, jsou prostým nasloucháním svatému jménu Pána osvobozováni od všech hříšných činností. Saṁsāra, hmotná existence, je výsledkem hříšného jednání. Každý v tomto hmotném světě je odsouzený, ale stejně jako existují různé kategorie vězňů, existují také různé kategorie lidí a všichni, ve všech životních postaveních, trpí. Aby člověk ukončil utrpení hmotné existence, musí přijmout za své saṅkīrtanové hnutí Hare Kṛṣṇa neboli život s vědomím Kṛṣṇy.

Zde je řečeno: yan-nāma sakṛc chravaṇāt — svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství je tak mocné, že je-li jednou vyslechnuto bez přestupků, může očistit i ty nejnižší z lidí (kirāta-hūṇāndhra-pulinda-pulkaśaḥ). Tito lidé, kteří jsou známí jako caṇḍālové, stojí níže než śūdrové, ale i oni mohou být očištěni prostým nasloucháním svatému jménu Pána; nemluvě o tom, když Pána osobně uvidí. V naší současné situaci můžeme vidět Nejvyšší Osobnost Božství jako Božstvo v chrámu. Božstvo Pána se od Nejvyššího neliší. Jelikož Nejvyššího Pána nyní nemůžeme spatřit svýma otupělýma očima, Pán laskavě přistoupil na to, že se nám zjeví v podobě, kterou jsme schopni vidět. Božstvo v chrámu by proto nikdo neměl považovat za hmotné. Když člověk nabízí Božstvu jídlo, zdobí Ho a slouží Mu, získává stejný výsledek, jako kdyby sloužil Pánu osobně na Vaikuṇṭě.

Tak vypadá dokonalá cesta. Je třeba se nechat poučit od autorit, jako je Nārada, Vyāsa a Asita, a řídit se jejich zásadami. Pak budeme moci vidět Nejvyšší Osobnost Božství dokonce těmato očima. Pouze se na to musíme připravit. Ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ. Svýma otupělýma očima a ostatními smysly nemůžeme Nejvyšší Osobnost Božství vnímat, ale zaměstnáme-li své smysly ve službě Pánu podle pokynů autorit, budeme Ho moci spatřit. Jakmile člověk spatří Nejvyšší Osobnost Božství, přemůže to všechny hříšné reakce v hloubi jeho srdce.

Ateisté si myslí, že vesmírný projev vznikl náhodou, kombinací hmoty, bez jakéhokoliv vztahu k Bohu. Materialističtí takzvaní chemici a ateističtí filozofové se v otázce vesmírného projevu neustále snaží vyhýbat už jen jménu Boha. Jelikož příliš propadli materialismu, nemohou stvoření jakožto dílo Pána pochopit. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je paramahaṁsa, nejčistší, zatímco ti, kdo jsou hříšní, příliš připoutaní k hmotnému smyslovému požitku a oddávající se proto hmotným činnostem jako osli, jsou ti nejnižší z lidí. Kvůli jejich ateistické povaze je veškeré jejich takzvané vědecké poznání k ničemu. Proto nemohou pochopit Nejvyšší Osobnost Božství.

Dokonalostí života je získat duchovní vzdělání a pochopit existenci Pána a to, jak tvoří, udržuje a ničí vesmírný projev. Ten, kdo dosáhne dokonalosti v oblasti poznání, může stykem s takovými dokonalými osobami, jako je Nārada, Aṅgirā a členové jejich učednické posloupnosti, rozvinout lásku k Bohu. Pak bude moci vidět neomezeného Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, tváří v tvář. Pán je neomezený, ale ze Své bezpříčinné milosti se pro oddaného stává viditelným. V našem současném postavení, v podmíněném životě, nemůžeme Nejvyšší Osobnost Božství vidět ani chápat.

“Nikdo nemůže pochopit transcendentální povahu jména, podoby, vlastností a zábav Śrī Kṛṣṇy pomocí svých hmotně znečištěných smyslů. Tyto skutečnosti jsou člověku zjeveny jen tehdy, když je duchovně prostoupený transcendentální službou Pánu.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) Když se někdo začne věnovat duchovnímu životu pod vedením Nārady Muniho nebo jeho zástupce a zaměstná se tak službou Pánu, získá způsobilost vidět Pána tváří v tvář. Brahma-saṁhitā (5.38) uvádí:

“Uctívám prvotního Pána, Govindu, Jehož neustále vidí oddaní, kteří mají oči potřené balzámem lásky. Vidí Ho v Jeho věčné podobě Śyāmasundara sídlící v srdci oddaného.” Člověk musí následovat pokyny duchovního mistra. Tak získá potřebnou kvalifikaci a později uvidí Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, tak, jak Ho viděl Mahārāja Citraketu.

Nārada a Aṅgirā vyložili Citraketuovi vědu o oddané službě, a ten nyní díky této oddané službě spatřil Nejvyšší Osobnost Božství. Vykonáváním oddané služby dělá člověk postupný pokrok, a když dospěje na úroveň lásky k Bohu (premā pumartho mahān), vidí Nejvyššího Pána neustále. Bhagavad-gītā uvádí, že když někdo dvacet čtyři hodin denně oddaně slouží Pánu (teṣāṁ satata-yuktānāṁ bhajatāṁ prīti-pūrvakam) v souladu s pokyny duchovního mistra, jeho oddaná služba je čím dál příjemnější. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Jenž sídlí v srdci každého, pak k oddanému hovoří (dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ yena mām upayānti te). Citraketu Mahārāja nejprve dostal pokyny od svých guruů, Aṅgiry a Nārady, a teď jejich následováním dosáhl stádia, kdy vidí Nejvyššího Pána tváří v tvář. Pán ho proto nyní zasvěcuje do podstaty poznání.

Podstatou poznání je, že existují dva druhy substancí (vastu); jedna je skutečná a druhá — jelikož je iluzorní neboli dočasná — je někdy označována jako neskutečná. Tyto dva druhy existence je třeba vzít v úvahu. Skutečnou pravdu (tattvu) představuje Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11) uvádí:

“Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto neduální podstatu Brahman, Paramātmā nebo Bhagavān.” Absolutní Pravda existuje věčně ve třech aspektech; Brahman, Paramātmā a Bhagavān jsou tedy společně skutečnou substancí.

Kategorie emanací pocházejících z neskutečné substance jsou dvě—činnosti a zakázané činnosti (karma a vikarma). Karma označuje zbožný život čili hmotné činnosti vykonávané během dne a mentální činnosti v podobě snů v noci. To vše je víceméně žádoucí. Vikarma se ovšem vztahuje na iluzorní jednání, které je něco jako přelud. Jsou to činnosti, které nemají smysl. Moderní vědci si například představují, že život lze vytvořit z chemických sloučenin, a v laboratořích po celém světě se to horečně snaží dokázat, přestože nikdo v historii nebyl schopen vytvořit životní substanci slučováním hmoty. Takové činnosti se nazývají vikarma.

Všechny hmotné činnosti jsou ve skutečnosti iluzorní a pokrok v iluzi je pouhou ztrátou času. Tyto iluzorní činnosti se nazývají akārya a je třeba se o nich poučit z pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā (4.17) uvádí:

“Spletitosti jednání je velmi obtížné pochopit. Proto je nutné dobře vědět, co je čin, co je zakázaný čin a co je nečin.” O těchto věcech je nutné se dozvědět přímo od Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který — coby Anantadeva — poučuje Citraketua proto, že král dosáhl následováním pokynů Nārady a Aṅgiry pokročilého stádia oddané služby.

Zde je řečeno: ahaṁ vai sarva-bhūtāni — Pán je vše (sarva-bhūtāni), včetně živých bytostí a hmotných prvků. V Bhagavad-gītě (7.4-5) Pán říká:

“Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego—všech těchto osm prvků představuje Mé oddělené hmotné energie. Kromě této nižší přírody však existuje ještě Moje vyšší energie, ó válečníku mocných paží, kterou tvoří všechny živé bytosti, jež zápasí s hmotnou přírodou a udržují vesmír.” Živá bytost se snaží ovládat hmotné prvky, ale jak tyto prvky, tak duchovní jiskra jsou energie pocházející z Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto Pán říká: ahaṁ vai sarva-bhūtāni — “Jsem všechno.” Tak jako teplo a světlo pocházejí z ohně, tyto dvě energie — hmotné prvky a živé bytosti — pocházejí z Nejvyššího Pána. Proto říká: ahaṁ vai sarva-bhūtāni — “Expanduji hmotné a duchovní kategorie.”

Pán jako Nadduše řídí živé bytosti, které jsou podmíněné hmotnou atmosférou. Proto je nazván bhūtātmā bhūta-bhāvanaḥ. Dává živé bytosti inteligenci, se kterou může zlepšit své postavení, aby se mohla vrátit domů, zpátky k Bohu, nebo — nechce-li jít zpátky k Bohu — dává jí inteligenci, pomocí které může zlepšit své hmotné postavení. To Pán Osobně potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15). Sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a ode Mě pocházejí vzpomínky, poznání a zapomnění.” Pán dává živé bytosti zevnitř inteligenci k jednání. Jeden z předchozích veršů proto uvádí, že naše snaha začíná poté, co vynaloží snahu Nejvyšší Osobnost Božství. My se nemůžeme nezávisle snažit či jednat v žádném ohledu. Proto je Pán bhūta-bhāvanaḥ.

Dalším zvláštním aspektem poznání předloženého v tomto verši je, že śabda-brahma je také podoba Nejvyššího Pána. Arjuna přijal Pána Kṛṣṇu v Jeho věčné, blažené podobě za paraṁ brahma. Živá bytost v podmíněném stavu považuje za podstatné něco iluzorního. To se nazývá māyā či avidyā, nevědomost. Vedy proto udávají, že se člověk musí stát oddaným a poté umět rozlišit mezi avidyou a vidyou, což je důkladně vysvětleno v Īśopaniṣadě. Ten, kdo je skutečně na úrovni vidyi, dokáže osobně porozumět Pánu v Jeho podobách, jako je Śrī Rāma, Śrī Kṛṣṇa a Saṅkarṣaṇa. Védské poznání je popisováno jako dech Nejvyššího Pána a činnosti začínají na základě tohoto poznání. Proto Pán říká, že když On vynakládá snahu, když dýchá, vznikají hmotné vesmíry a postupně se vyvíjejí různé činnosti. V Bhagavad-gītě Pán říká: praṇavaḥ sarva-vedeṣu — “Jsem slabika oṁ ve všech védských mantrách.” Védské poznání začíná vibrací transcendentálního zvuku praṇavy, oṁkāry. Stejným transcendentálním zvukem je Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Abhinnatvān nāma-nāminoḥ—mezi svatým jménem Pána a Pánem Samotným není žádný rozdíl.

Māyāvādská filozofie vidí vše jako kvalitativně totožné s Nejvyšší Osobností Božství, Nejvyšším Brahmanem, a proto vše považuje za hodné uctívání. Tato nebezpečná teorie māyāvādské školy obrací lidi k ateismu. Na jejím základě si o sobě člověk myslí, že je Bůh, ale to není pravda. Jak uvádí Bhagavad-gītā (mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā), skutečnost je taková, že celý vesmírný projev je expanzí energií Nejvyššího Pána, které se projevují v hmotných prvcích a živých bytostech. Živé bytosti mylně považují hmotné prvky za zdroje určené k jejich požitku a o sobě si myslí, že jsou poživatelé. Ani živé bytosti, ani hmotné prvky však nejsou nezávislé; obojí jsou energie Pána. Původní příčinou hmotné a duchovní energie je Nejvyšší Osobnost Božství. I když je však expanze Pánových energií původní příčinou, neměli bychom si myslet, že se různými způsoby expandoval Sám Pán. Tyto teorie māyāvādīnů Pán odsuzuje v Bhagavad-gītě, když jasně říká: mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ — “Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.” Vše spočívá na Něm a vše je pouze expanzí Jeho energií, ale to neznamená, že vše je stejně hodné uctívání jako Pán Samotný. Hmotná expanze je pomíjivá, ale Pán nikoliv. Živé bytosti jsou části Pána, ale nejsou Samotný Pán; živé bytosti v tomto hmotném světě nejsou nepochopitelné, ale Pán je. Teorie, že Pánovy energie se Mu jakožto Jeho expanze vyrovnají, je mylná.

Žádný z těchto stavů živých bytostí — hluboký spánek, snění a bdění — není podstatný; jsou to pouze projevy různých fází podmíněného života. Někde daleko se může nacházet mnoho hor, řek, stromů, včel, tygrů a hadů, ale ve snu si člověk může představovat, že jsou vedle něho. A stejně jako má živá bytost v noci subtilní sny, po probuzení žije v hrubých snech o národu, společenství, společnosti, vlastnictví, mrakodrapech, bankovním kontu, postavení a cti. Měla by vědět, že její postavení je výsledkem jejího styku s hmotným světem. Nachází se v různých postaveních v různých formách života, které nejsou ničím jiným než výtvory iluzorní energie, jež jedná pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán je tedy konečným konatelem a podmíněná živá bytost má na tohoto původního konatele, Śrī Kṛṣṇu, vzpomínat. Jakožto živé bytosti jsme unášeni vlnami prakṛti, přírody, která jedná pod vedením Pána (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: (miche) māyāra vaśe, yāccha bhese', khāccha hābuḍubu, bhāi — “Proč jste unášeni vlnami iluzorní energie v různých fázích snění a bdění? To vše jsou výtvory māyi.” Naší jedinou povinností je vzpomínat na nejvyššího vládce této iluzorní energie — Kṛṣṇu. Abychom toho byli schopni, śāstra nám radí: harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam — je třeba neustále zpívat svaté jméno Pána: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Nejvyšší Pán je realizován ve třech různých fázích — jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān — ale konečnou realizací je Bhagavān. Ten, kdo realizuje Bhagavāna — Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu — je nejdokonalejší mahātmā (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ). Živá bytost, která je obdařená lidskou podobou, má pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, neboť pak pochopí i vše ostatní. Yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Tento výrok Ved říká, že samotným porozuměním Kṛṣṇovi člověk pochopí Brahman, Paramātmu, prakṛti či iluzorní energii, duchovní energii a vše ostatní. Vše mu bude zjeveno. Prakṛti, hmotná příroda, jedná pod vedením Nejvyššího Pána a my, živé bytosti, jsme unášeni různými fázemi jejího působení. Abychom dosáhli seberealizace, musíme neustále vzpomínat na Kṛṣṇu. Jak uvádí Padma Purāṇa: smartavyaḥ satataṁ viṣṇuḥ — měli bychom vždy vzpomínat na Pána Viṣṇua. Vismartavyo na jātucit — nikdy bychom na Pána neměli zapomenout. To je dokonalost života.

Když se živá bytost oprostí od falešného ega, pochopí své vyšší postavení duše, nedílné části Pánovy energie blaženosti. Díky Brahmanu si tedy může živá bytost užívat i ve spánku. Pán říká: “Tento Brahman, tato Paramātmā a tento Bhagavān jsem Já Sám.” To poznamenává Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Krama-sandarbě.

Živá bytost je co se týče poznání kvalitativně totožná s Nejvyšším Brahmanem, ale kvantitou se Nejvyšší Brahman od živé bytosti, která je částí Brahmanu, liší. Jelikož je živá bytost svou kvalitou Brahman, dokáže si vzpomenout na minulé činnosti, které se udály ve snech, a zná i současné činnosti probíhající ve stavu bdění.

Māyāvādští filozofové nebo lidé jimi ovlivnění si o sobě obvykle myslí, že se vyrovnají Nejvyšší Osobnosti Božství. To je příčinou jejich podmíněného života. Vaiṣṇavský básník Jagadānanda Paṇḍita napsal ve své Prema-vivartě:

Jakmile živá bytost zapomene na své přirozené postavení a snaží se být totožná s Nejvyšším — jinými slovy, když zapomene na rozdíl mezi sebou a Nejvyšším Pánem — její podmíněný život začíná. Pojetí, že Nejvyšší Brahman a živá bytost jsou totožní nejen kvalitou, ale i kvantitou, je příčinou podmíněného života. Podmíněný život znamená, že živá bytost opouští jedno tělo, aby přijala jiné, a prodělává smrt, aby prodělala další. Māyāvādští filozofové učí filozofii tat tvam asi. Říkají: “Jsi totéž co Bůh.” Zapomínají, že tat tvam asi platí v rámci okrajového postavení živé bytosti, která je jako sluneční svit. Slunce i sluneční svit obsahují teplo a světlo, a tím je dána jejich kvalitativní totožnost. Nesmíme však zapomínat, že sluneční svit závisí na Slunci. Pán říká v Bhagavad-gītě: brahmaṇo hi pratiṣṭhāham — “Já jsem původní zdroj Brahmanu.” Sluneční svit je důležitý díky přítomnosti Slunce; ne že Slunce je důležité díky všepronikajícímu slunečnímu svitu. Zapomenutí nebo mylné pochopení této skutečnosti se nazývá māyā. Když živá bytost zapomene na své přirozené postavení a na postavení Nejvyššího Pána, dostává se do māyi či saṁsāry — podmíněného života. Madhvācārya v této souvislosti říká:

Když si někdo myslí, že se živá bytost v ničem neliší od Nejvyššího Pána, je nepochybně pod vlivem nevědomosti (tamaḥ).

Toto prohlášení potvrzuje Caitanya-caritāmṛta (Ādi 9.41). Pán Caitanya řekl:

Každý, kdo se narodil v Indii, zvláště jako lidská bytost, může dosáhnout nejvyššího úspěchu prostřednictvím védských písem a jejich praktického uplatnění v životě. Když je někdo v tomto směru dokonalý, může prokazovat službu umožňující seberealizaci celé lidské společnosti. To je nejlepší způsob, jak vykonávat humanitární činnosti.