Lidskou společnost na celém světě tvoří miliardy mužů a žen, ale většinou nejsou příliš inteligentní, protože toho vědí velice málo o duši. Téměř všichni mají nesprávné pojetí života, neboť se ztotožňují s hrubohmotnými a jemnohmotnými těly, jimiž ve skutečnosti nejsou. Podle společenských měřítek se mohou nacházet v různém vysokém či nízkém postavení, ale měli bychom bezpečně vědět, že dokud se člověk nedotazuje na své vlastní já, které se liší od těla a mysli, všechny jeho činnosti jsou pouhou ztrátou času. Z tisíců lidí se možná jeden táže na svoji duchovní totožnost a obrací se na zjevená písma jako jsou Vedānta-sūtry, Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. I když však člověk čte taková písma a naslouchá jim, nemůže poznat pravou povahu vlastního já atd., dokud nepřijde do styku se seberealizovaným duchovním mistrem. A ze statisíců takových lidí možná jeden může skutečně vědět, kdo je Pán Kṛṣṇa. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 20.122-123) je řečeno, že Pán Kṛṣṇa ze Své bezpříčinné milosti v inkarnaci Vyāsadeva sestavil védská písma, aby je mohli číst inteligentní lidé ve společnosti, ve které již téměř všichni zcela zapomněli na svůj skutečný vztah ke Kṛṣṇovi. Avšak i tito inteligentní lidé zapomínají na svůj vztah k Pánovi. Proto je pro oživení tohoto ztraceného vztahu předepsán proces bhakti-yogy. Toto oživení je možné pouze v lidské životní podobě, která je vyvrcholením evoluce živé bytosti skrze 8 400 000 životních druhů. Inteligentní třída lidské společnosti musí vzít tuto příležitost velice vážně. Všichni lidé nejsou inteligentní, a proto někteří nechápou důležitost lidského života. Z toho důvodu je zde zvláště použito slovo manīṣiṇām, které znamená “uvážlivý”. Člověk, který je manīṣiṇām (jako Mahārāja Parīkṣit), se tedy musí uchýlit k lotosovým nohám Pána Kṛṣṇy a plně se zaměstnat v oddané službě, v naslouchání svatému jménu a popisům zábav Pána, jejich opěvování atd., což se nazývá hari-kathāmṛta. Takto jednat se zvláště doporučuje člověku, který se připravuje na smrt.

Pro různé druhy lidí, kteří chtějí dosáhnout úspěchu v různých oblastech, existují různé způsoby uctívání. Podmíněná duše žijící v hmotném světě nemůže užívat dokonale všech druhů hmotného požitku, ale může znatelně ovlivnit určitou oblast požitku a získat tyto věci uctíváním příslušných polobohů, jak je uvedeno v těchto verších. Rāvaṇa získal svoji sílu tím, že uctíval Pána Śivu, jemuž obětoval usekané hlavy. Milostí Pána Śivy se stal tak mocným, že se ho báli všichni polobozi, až nakonec začal provokovat Osobnost Božství Śrī Rāmacandru, čímž zničil sám sebe. Lidé, kteří touží získat všechny nebo jen některé objekty smyslového požitku, tedy úplní materialisté, jsou celkově méně inteligentní, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (7.20). Říká se tam, že ti, kteří ztratili zdravý rozum, neboli ti, jejichž inteligenci unesla iluzorní energie māyā, se ucházejí o všechny možné druhy hmotného požitku v životě, a proto uctívají různé polobohy nebo rozvíjejí materialistickou civilizaci ve jménu vědeckého pokroku. Skutečným problémem života v hmotném světě je ale vyřešit otázku zrození, smrti, stáří a nemoci. Nikdo nechce znovu trpět při zrození, nikdo nechce zemřít, nikdo nechce být starý a chromý a nikdo nechce být nemocný. Tyto problémy však nelze vyřešit milostí žádného poloboha ani takzvaným rozvojem materialistické vědy. V Bhagavad-gītě i ve Śrīmad-Bhāgavatamu se říká, že takoví méně inteligentní lidé ztratili všechen zdravý rozum. Śukadeva Gosvāmī řekl, že mezi 8 400 000 druhy živých bytostí je lidská životní podoba velice vzácná a cenná, a z těchto vzácných lidských bytostí jsou ještě vzácnější ti, kteří si jsou vědomi hmotných problémů, a ještě vzácnější jsou lidé vědomí si hodnoty Śrīmad-Bhāgavatamu, který obsahuje poselství o Pánovi a Jeho čistých oddaných. Smrt je nevyhnutelná pro každého, pro inteligentní lidi i pro blázny. Gosvāmī však oslovuje Parīkṣita Mahārāje slovem manīṣī, jako člověka s vysoce vyvinutou myslí, neboť král před svou smrtí zanechal veškerého hmotného požitku a zcela se odevzdal lotosovým nohám Pána tím, že naslouchal Jeho poselství od správné osoby jakou byl Śukadeva Gosvāmī. Na druhé straně usilování o hmotný požitek je zde odsouzeno. Takové snahy jsou jako opojení omamnými látkami, běžnými v dnešní degradované společnosti. Inteligentní lidé by se měli vyhýbat těmto snahám a namísto nich usilovat o věčný život — o návrat domů, zpátky k Bohu.

Věnovat se náboženství znamená dělat pokrok v duchovním životě a s postupným rozvojem duchovního poznání nakonec obnovit svůj věčný vztah k Pánu Viṣṇuovi v Jeho neosobní záři, v Jeho lokalizovaném rysu Paramātmě a konečně v Jeho osobním rysu. A ten, kdo chce založit dobrou dynastii a být šťastný rozvíjením dočasných tělesných vztahů, má hledat pomoc u Pitů a polobohů z jiných vyšších planet. Tyto různé třídy lidí, kteří uctívají různé polobohy, mohou nakonec dojít na příslušné planety těchto polobohů uvnitř hmotného vesmíru, ale ten, kdo dojde na duchovní planety v brahmajyoti, dosáhne nejvyšší dokonalosti.

Pro osvobozenou duši jsou všechny výše jmenované požitky absolutně bezvýznamné. Hmotný požitek přitahuje pouze ty, kteří jsou podmíněni hmotnými kvalitami vnější energie. Transcendentalista nemá žádná hmotná přání, zatímco materialista má přání všeho druhu. Pán prohlásil, že materialisté, kteří touží po hmotném požitku a ucházejí se proto o přízeň různých polobohů (jak bylo uvedeno výše), neovládají své smysly a jednají jako hlupáci. Člověk by neměl toužit po žádném hmotném požitku a měl by být natolik rozumný, aby uctíval pouze Nejvyšší Osobnost Božství. Vůdci těchto omezených lidí jsou ještě větší hlupáci, protože otevřeně prohlašují, že je možné uctívat jakoukoliv podobu poloboha a získat vždy jeden a tentýž výsledek. Takové kázání nejenže odporuje učení Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu, ale je navíc nesmyslné, stejně jako je nesmyslné tvrdit, že si člověk může koupit jakoukoliv jízdenku a vždy dojede na stejné místo. Nikdo nemůže dojet z Dillí do Bombaje, když si koupil jízdenku do Barody. V tomto verši je jasně řečeno, že lidé plní různých tužeb vykonávají různé druhy uctívání, ale člověk, který netouží po hmotném požitku, má uctívat Nejvyššího Pána, Śrī Kṛṣṇu, Osobnost Božství. Tento proces uctívání se nazývá “oddaná služba”. Čistá oddaná služba znamená sloužit Pánu bez jakékoliv příměsi hmotných tužeb, včetně touhy po plodonosné činnosti a po empirické filozofické spekulaci. Nejvyššího Pána je možné uctívat i pro splnění hmotných tužeb, ale výsledek takového uctívání bude jiný, jak vysvětlí příští verš. Pán obvykle nikomu neplní hmotné touhy po smyslovém požitku, ale těm, kteří Ho uctívají, udílí taková požehnání, že si nakonec veškerý hmotný požitek přestanou přát. Závěr je takový, že člověk má omezovat své touhy po hmotném požitku, a proto má uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Pán je v tomto verši označen jako param neboli “mimo vše hmotné”. Śrīpāda Śaṅkarācārya rovněž prohlašuje: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt — Nejvyšší Pán není omezen hranicemi hmotného stvoření.

Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je v Bhagavad-gītě označen jako puruṣottama, “Svrchovaná Osobnost”. Jedině On může udělit osvobození impersonalistům a nechat je splynout s brahmajyoti, Svými tělesnými paprsky. Brahmajyoti není oddělená od Pána, stejně jako žhnoucí sluneční paprsek nemůže existovat nezávisle na slunci. Śrīmad-Bhāgavatam v tomto verši doporučuje, že člověk, který touží po splynutí se svrchovanou neosobní brahmajyoti, musí také uctívat Pána prostřednictvím bhakti-yogy. Je zde zvláště zdůrazněno, že bhakti-yoga je prostředkem pro dosažení veškeré dokonalosti. V předchozích kapitolách bylo řečeno, že bhakti-yoga je konečným cílem jak karma-yogy, tak jñāna-yogy, a v této kapitole se neméně důrazně prohlašuje, že bhakti-yoga je konečným cílem všech druhů uctívání různých polobohů. Bhakti-yoga je tedy nejvyšší prostředek seberealizace a je v tomto verši doporučena. Každý proto musí s vážností přijmout metody bhakti-yogy, i když usiluje o hmotný požitek nebo o osvobození z hmotného otroctví.

Akāmaḥ znamená “ten, kdo nemá žádnou hmotnou touhu”. Živá bytost, která je přirozeně nedílnou částí svrchovaného celku (puruṣaṁ pūrṇam), má přirozeně sloužit Nejvyšší Bytosti, stejně jako nedílné části těla neboli tělesné údy jsou přirozeně určeny k tomu, aby sloužily celému tělu. Nemít touhy tedy neznamená být netečný jako kámen, ale být si vědom svého skutečného postavení a tím pádem hledat uspokojení pouze u Nejvyššího Pána. Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Sandarbhě popsal tento stav bez tužeb slovy bhajanīya-parama-puruṣa-sukha-mātra-sva-sukhatvam. To znamená, že člověk se má cítit šťasten jedině tehdy, když ví, že je šťasten Nejvyšší Pán. Tato intuice živé bytosti se projevuje dokonce i během podmíněného života v hmotném světě a v nevyvinutých myslích méně inteligentních lidí se projevuje v podobě dobročinnosti, lidumilství, socialismu, komunismu atd. Snaha lidí na hmotné úrovni činit dobro druhým prací pro společnost, rodinu, zemi nebo lidstvo je částečným projevem původní intuice, kdy čistá živá bytost cítí štěstí ze štěstí Nejvyššího Pána. Takové nádherné cítění projevily pro potěšení Pána dívky ve Vrajabhūmi. Gopī milovaly Pána bez jakékoliv touhy po odplatě a to je dokonalým projevem stavu akāmaḥ. Kāma neboli touha po vlastním uspokojení se plně projevuje v hmotném světě, zatímco akāmaḥ se plně projevuje v duchovním světě.

Myšlenky na dosažení totožnosti s Pánem nebo na splynutí s brahmajyoti mohou být rovněž projevem kāmy, pokud je motivuje sobecká touha osvobodit se od hmotného strádání. Čistý oddaný netouží po osvobození proto, aby ukončil své životní strádání. I kdyby ho žádné takzvané osvobození nečekalo, usiluje o to, aby uspokojil Pána. Arjuna odmítal na Kurukṣetře bojovat, protože byl ovlivněn kāmou a chtěl pro vlastní uspokojení ušetřit své příbuzné. Jelikož však byl čistým oddaným, po vyslechnutí pokynů Pána souhlasil, že bude bojovat, neboť přišel k rozumu a uvědomil si, že jeho prvořadou povinností je uspokojit Pána i za cenu vlastní spokojenosti. Stal se tedy akāmou. To je nejvyšší stupeň dokonalosti, jakého může živá bytost dosáhnout.

Udāra-dhīḥ znamená “ten, kdo má širší rozhled”. Lidé, kteří s touhou po hmotném požitku uctívají druhořadé polobohy, jsou v Bhagavad-gītě (7.20) označeni jako hṛta-jñāna neboli “ti, kteří ztratili veškerou inteligenci”. Nic není možné získat od polobohů bez svolení Nejvyššího Pána. Ten, kdo má širší rozhled, proto vidí, že konečnou autoritou je Pán, a to i co se týče hmotných požehnání. Člověk má tedy uctívat přímo Pána i tehdy, když touží po hmotném požitku nebo po osvobození. A každý, ať už je akāma, sakāma nebo mokṣa-kāma, má uctívat Pána s velkou pečlivostí. To znamená, že bhakti-yoga může splnit všechny cíle bez jakékoliv příměsi karmy a jñāny. Stejně jako čistý sluneční paprsek je velice silný a nazývá se proto tīvra, tak i čistou bhakti-yogu, která spočívá v naslouchání, opěvování atd., může vykonávat každý bez ohledu na svůj vnitřní motiv.

Všechny živé bytosti v různém postavení v hmotném světě—od prvního poloboha Brahmy po malého mravence — podléhají zákonům hmotné přírody neboli vnější energii Nejvyššího Pána. Ve svém čistém stavu si je živá bytost vědoma, že je nedílnou částí Pána, ale jakmile pro svou touhu panovat hmotné energii poklesne do hmotného světa, dostává se pod vliv tří kvalit hmotné přírody, a tam ve snaze dosáhnout co nejvyššího zisku bojuje o existenci. Tento boj o existenci s vidinou hmotného požitku je jako honba za přeludem. Veškeré plánování hmotného požitku, ať už skrze uctívání různých polobohů, jak popisují předchozí verše této kapitoly, nebo skrze moderní rozvoj vědeckého poznání bez pomoci Boha či polobohů, jsou pouze iluzorní, protože žádné plány nepomohou podmíněné živé bytosti v hmotném světě vyřešit problémy života v podobě zrození, smrti, stáří a nemoci. Dějiny vesmíru jsou plné takových plánů. Mnoho králů a vládců přichází a odchází a nechávají po sobě pouze vzpomínky na své plány. Hlavní problémy života však přes všechny jejich snahy zůstávají nevyřešené.

Vyřešit životní problémy je ve skutečnosti cílem lidského života. Tyto problémy nelze nikdy vyřešit uspokojováním různých polobohů, různými druhy obřadů nebo takzvaným vědeckým rozvojem poznání bez pomoci Boha či polobohů. Nehledě na úplné materialisty, kteří neberou v úvahu Boha ani polobohy, Vedy doporučují pro různé účely uctívání různých polobohů, kteří tedy nejsou neskuteční nebo imaginární. Polobozi jsou stejně skuteční jako jsme my, ale jsou mnohem mocnější, neboť jsou zaměstnáni v přímé službě Pánu tím, že řídí různá oddělení ve vesmírné vládě. Potvrzuje to Bhagavad-gītā, kde jsou uvedeny také různé planety polobohů, včetně planety nejvyššího z nich, Pána Brahmy. Zatvrzelí materialisté nevěří v existenci Boha či polobohů. Nevěří také, že různí polobozi vládnou různým planetám. Vytvářejí veliký rozruch okolo výpravy na nejbližší nebeské těleso, Candraloku neboli Měsíc, ale i po mnoha letech výzkumu mají o tomto Měsíci stále pouze velice skromné informace. I když nafoukaní vědci neboli zatvrzení materialisté začínají dělat nesmyslnou kampaň o prodeji půdy na Měsíci, nemohou tam žít, natož aby dosáhli jiných planet, kterých je tolik, že je nejsou schopni ani spočítat. Stoupenci Ved získávají poznání jinou metodou. Všechny údaje z védské literatury přijímají jako svoji autoritu (jak jsme rozebírali v prvním zpěvu), a proto mají plné a logické poznání o Bohu a polobozích a o jejich různých planetách, které jsou umístěny v hmotném světě i mimo něj. Nejuznávanějším védským písmem, kterým se řídili velcí indičtí ācāryové jako je Śaṅkara, Rāmānuja, Madhva, Viṣṇusvāmī, Nimbārka a Caitanya a které studovaly všechny významné osobnosti, je Bhagavad-gītā, v níž je popsáno uctívání polobohů a jejich příslušné planety. Říká se tam (Bg. 9.25):

“Ti, kdo uctívají polobohy, jdou na planety polobohů a ti, kdo uctívají předky, jdou na planety předků. Zatvrzelí materialisté zůstávají na hmotných planetách, ale oddaní Pána dosáhnou Božího království.”

Z Bhagavad-gīty se také dozvídáme, že všechny planety hmotného světa včetně Brahmaloky jsou pouze dočasné a po pevně stanovené době budou všechny zničeny. Všichni polobozi budou i se svými stoupenci zničeni také, ale ten, kdo dosáhne Božího království, získá věčný život. To je výrok všech védských písem. Ti, kteří uctívají polobohy, mají jednu výhodu oproti nevěřícím, neboť jsou přesvědčeni o pravdivosti Ved, a z nich se mohou dozvědět, jaký prospěch přináší uctívání Nejvyššího Pána ve společnosti Jeho oddaných. Zatvrzelí materialisté, kteří nevěří ve Vedy, ovšem zůstávají věčně v temnotě a lpějí na falešných jistotách, založených na nedokonalém experimentálním poznání neboli na takzvané materialistické vědě, která nemůže nikdy proniknout do oblasti transcendentálního poznání.

Dokud tedy zatvrzelí materialisté nebo lidé, kteří uctívají smrtelné polobohy, nepřijdou do styku s transcendentalisty, s čistými oddanými Pána, všechny jejich pokusy budou jen pouhou ztrátou energie. Pouze milostí božských osobností, čistých oddaných Pána, lze dosáhnout nejvyšší dokonalosti lidského života — čisté oddanosti. Jedině čistý oddaný Pána může člověku ukázat správnou cestu úspěšného života. Jak materialistický život bez poznání o Bohu a polobozích, tak život strávený uctíváním polobohů v honbě za dočasným hmotným požitkem, jsou jen různými fázemi fantazmagorie. To vše je podrobně popsáno v Bhagavad-gītě, ale Bhagavad-gītu lze pochopit jedině ve společnosti čistých oddaných a nikoliv z výkladů nějakých politiků či spekulujících filozofů.

Podle Bhagavad-gīty (10.9) mají čistí oddaní úžasné vlastnosti. Každým svým činem slouží Pánu a navzájem si sdělují své extatické pocity a vychutnávají transcendentální blaženost. Tuto transcendentální blaženost lze okusit již ve stádiu oddané služby v praxi (sādhana-avasthā), je-li správně vykonávána pod vedením pravého duchovního mistra. A ve stádiu duchovní zralosti vrcholí vyvinuté transcendentální cítění v realizaci určitého vztahu k Pánu, který živá bytost má ve svém původním postavení (až po vztah milostné lásky k Pánu, který je pokládán za nejvyšší podobu transcendentální blaženosti). Bhakti-yoga jakožto jediná metoda, která umožňuje poznat Boha, se proto nazývá kaivalya. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti cituje z Ved (eko nārāyaṇo devaḥ, parāvarāṇāṁ parama āste kaivalya-saṁjñitaḥ) a potvrzuje, že Nārāyaṇa, Osobnost Božství, je kaivalya a způsob umožňující přiblížit se k Pánu je kaivalya-panthā neboli “jediná cesta vedoucí k Bohu”. Kaivalya-panthā začíná u naslouchání příběhům, které se vztahují k Osobnosti Božství (śravaṇa), a přirozeným důsledkem naslouchání těmto hari-kathā je, že člověk získává transcendentální poznání a ztrácí zájem o veškeré světské náměty, na které oddaný již nemá vůbec žádnou chuť. Pro oddaného jsou všechny světské společenské a politické činnosti naprosto nepřitažlivé a ve zralém stádiu se takový oddaný přestává zajímat i o své vlastní tělo, nemluvě o těch, kteří jsou s tímto tělem spojeni rodinnými svazky. V takovém stavu ho nevzrušují vlny hmotných kvalit. Existují různé kvality hmotné přírody, ale všechny světské činnosti, o které se obyčejný člověk velice zajímá nebo kterých se zúčastňuje, ztrácejí pro oddaného přitažlivost. Tento stav je zde popsán jako pratinivṛtta-guṇormi a umožňuje ho ātma-prasāda neboli úplná spokojenost v sobě samém, která nezávisí na ničem hmotném. Prvotřídní oddaný Pána dosahuje tohoto stavu oddanou službou, ale i přes svoje vznešené postavení může někdy pro uspokojení Pána dobrovolně hrát roli kazatele Pánovy slávy a zapojovat vše do oddané služby, včetně světských zájmů, jen aby dal nováčkům příležitost měnit světské zájmy v transcendentální blaženost. Śrīla Rūpa Gosvāmī popsal toto jednání čistého oddaného slovy nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe yuktaṁ vairāgyam ucyate. I světské činnosti lze počítat mezi transcendentální neboli schválené činnosti kaivalya, jsou-li zapojeny do služby Pánu.

V čistém oddaném Pána se automaticky vyvíjejí všechny božské vlastnosti. Především to jsou tyto povahové rysy: je laskavý, smířlivý, pravdomluvný, stejný ke každému, bezchybný, velkodušný, klidný, čistý, nemá žádné vlastnictví, činí dobro pro každého, je spokojený, odevzdaný Kṛṣṇovi, po ničem netouží, je jednoduchý, pevný ve svém rozhodnutí, umí se ovládat, jí s mírou, je rozumný, uctivý, skromný, vážný, soucitný, přátelský, básnicky nadaný, znalý věcí a tichý. Z těchto dvaceti šesti základních vlastností oddaného, které popisuje Kṛṣṇadāsa Kavirāja ve své Caitanya-caritāmṛtě, je v tomto verši zvláště uvedeno básnické nadání Śukadeva Gosvāmīho. Śrīmad-Bhāgavatam v jeho podání je vrcholným básnickým dílem. Śukadeva Gosvāmī byl zároveň seberealizovaným učeným mudrcem — můžeme tedy říci, že byl básníkem mezi mudrci.

Jak jsme již citovali z Bhakti-rasāmṛta-sindhu Rūpy Gosvāmīho, i světské věci lze přijmout jako transcendentální, jsou-li zapojeny do služby Pánu Śrī Kṛṣṇovi. Například eposy Rāmāyaṇa a Mahābhārata, které jsou zvláště doporučeny pro méně inteligentní třídy lidí (ženy, śūdry a nehodné potomky vyšších kast), se také počítají k védské literatuře, neboť souvisí s činnostmi Pána. Mahābhārata je pokládána za pátou Vedu, která následuje po prvních čtyřech Vedách, zvaných Sāma, Yajur, Ṛg a Atharva. Méně inteligentní lidé nepočítají Mahābhāratu k Vedám, ale velcí mudrci a autority ji pokládají za pátou Vedu. Bhagavad-gītā je jednou částí Mahābhāraty a obsahuje mnoho Pánových pokynů pro méně inteligentní třídu lidí. Někteří méně inteligentní lidé tvrdí, že Bhagavad-gītā není určena pro hospodáře, ale tito hlupáci zapomínají, že jejím posluchačem byl Arjuna, který byl sám gṛhasthou neboli hospodářem, a že Pán ji vyslovil rovněž v roli gṛhasthy. I když tedy Bhagavad-gītā obsahuje vysokou védskou filozofii, je určena pro začátečníky v oboru transcendentální vědy, a Śrīmad-Bhāgavatam je určen pro vyšší studium této vědy. Všechna písma jako je Mahābhārata, Purāṇy a další podobná díla, která popisují zábavy Pána, jsou transcendentální a mají být s plnou vírou probírána ve společnosti velkých oddaných.

V podání profesionálů totiž tato písma vyznějí jako obyčejné příběhy či eposy, neboť obsahují mnoho historických údajů a postav. Proto se v tomto verši říká, že taková písma mají být probírána ve shromáždění oddaných. Dokud je nepřednášejí oddaní, nemohou je lidé vyšších tříd skutečně vychutnat. Vše jasně dokazuje, že Pán není ve Svém konečném rysu neosobní. Je Nejvyšší Osobou a má Své různé činnosti. Je vůdcem všech živých bytostí a sestupuje z vlastní vůle prostřednictvím Své osobní energie, aby přivolal zpět k Sobě pokleslé duše. Za tím účelem jedná jako společenský, politický či náboženský vůdce. Jelikož popisy Jeho činností v těchto úlohách nakonec vrcholí v rozhovorech o Pánovi, všechny takové předběžné náměty jsou rovněž transcendentální. To je způsob, jak zduchovnit život v lidské společnosti. Lidé s oblibou studují dějiny a čtou mnoho světské literatury — povídky, romány, divadelní hry, časopisy, noviny atd. To vše se může zapojit do transcendentální služby Pánu a taková díla pak budou vychutnávat všichni oddaní. Šíření názoru, že Pán je neosobní, že nevykonává žádné činnosti a že je němý jako kámen bez jakéhokoliv jména a podoby, povzbuzuje lidi k tomu, aby se z nich stávali bezbožní démoni bez víry. Čím více se lidé vzdalují od transcendentálních činností Pána, tím více upoutávají svoji pozornost na materialistické činnosti, které nejenže jim nepomáhají k návratu domů, zpátky k Bohu, ale otevírají jim navíc cestu do pekla.* Śrīmad-Bhāgavatam začíná vyprávěním o osudu Pāṇḍuovců (s nezbytným politickým a společenským pozadím) a přesto se o něm říká, že je to Pāramahaṁsa-saṁhitā neboli védské písmo určené pro nejvyšší transcendentalisty, které popisuje paraṁ jñānam, nejvyšší transcendentální poznání. Všichni čistí oddaní Pána jsou paramahaṁsové — jsou jako labutě, které umějí vysát mléko ze směsi mléka a vody.

*Ještě před padesáti lety vypadal v Indii společenský život tak, že Indové nečetli žádnou literaturu, která nesouvisela s činnostmi Pána, nehráli žádné divadelní hry a nepořádali žádné trhy nebo oslavy, které se nepojily s Pánem, a nenavštěvovali žádná místa, která nejsou posvěcená Jeho zábavami. Proto i obyčejný vesničan již od samotného dětství hovořil o Rāmāyṇě a Mahābhāratě, Gītě a Bhāgavatamu. Vlivem věku Kali však lidé poklesli k civilizaci psů a prasat, těžce pracují pro svůj chléb a zcela zapomněli na transcendentální poznání.

V Bhagavad-gītě (6.41) je řečeno, že i člověk, který nedokončí úspěšně celý proces yogy, dostává příležitost narodit se v domě oddaných brāhmaṇů nebo zámožných lidí jako jsou kṣatriyští králové či bohatí obchodníci. Mahārāja Parīkṣit byl však víc než to, neboť již v minulém životě byl velkým oddaným Pána, a proto se narodil v královském rodu Kuruovců a mezi Kuruovci navíc v rodině Pāṇḍuovců. Od samotného dětství měl tedy příležitost důvěrně se seznamovat s oddanou službou Pánu Kṛṣṇovi od členů vlastní rodiny. Všichni Pāṇḍuovci byli oddanými Pána a uctívali rodinná Božstva v královském paláci. Děti, které mají to štěstí, že přicházejí do takových rodin, obvykle napodobují uctívání Božstev ve svých dětských hrách. Milostí Pána Śrī Kṛṣṇy jsme i my měli příležitost narodit se ve vaiṣṇavské rodině a v dětství jsme napodobovali uctívání Pána Kṛṣṇy, které jsme viděli u svého otce. Otec všestranně podporoval naši touhu pořádat festivaly jako je Ratha-yātrā a Dola-yātrā a štědře financoval rozdávání prasādam pro nás děti a pro naše přátele. Náš duchovní mistr, který se také narodil ve vaiṣṇavské rodině, dostával veškerou inspiraci od svého velikého vaiṣṇavského otce, Ṭhākura Bhaktivinoda. Tak to vypadá ve všech šťastných vaiṣṇavských rodinách. Slavná Mīrā Bāī byla věrnou oddanou Pána Kṛṣṇy, který zdvihl horu Govardhan.

Životní příběhy různých oddaných mají často mnoho společného, protože všichni velcí oddaní Pána trávili dětství podobným způsobem. Podle Jīvy Gosvāmīho Mahārāja Parīkṣit musel slyšet o dětských zábavách Pána Kṛṣṇy ve Vṛndāvanu, protože se svými malými kamarády tyto zábavy napodoboval. Podle Śrīdhara Svāmīho Mahārāja Parīkṣit napodoboval starší členy rodiny, kteří uctívali rodinná Božstva. Śrīla Viśvanātha Cakravartī podporuje názor Jīvy Gosvāmīho. Ať už tedy přijmeme kteroukoliv možnost, je jisté, že Mahārāja Parīkṣit přirozeně tíhl k Pánu Kṛṣṇovi od samotného dětství. Bez ohledu na to, zda napodoboval zábavy Pána či uctívání Božstev — všechny tyto činnosti svědčí o tom, že již od dětství byl velice oddaný Pánu, což je příznakem mahā-bhāgavaty. Mahā-bhāgavatové se nazývají nitya-siddhové neboli duše osvobozené již od narození. Existují však ještě jiní, kteří možná nebyli osvobozeni od narození, ale kteří v sobě vyvinuli touhu po oddané službě díky dobré společnosti, a ti se nazývají sādhana-siddhové. Mezi těmito dvěma kategoriemi není z konečného hlediska žádný rozdíl a každý se může stát sādhana-siddhou, oddaným Pána, když se jednoduše bude stýkat s čistými oddanými. Konkrétním příkladem je náš veliký duchovní mistr Śrī Nārada Muni. Ve svém minulém životě byl obyčejným synem služebné, ale díky společnosti velkých oddaných se z něho stal oddaný Pána takové úrovně, jaká v dějinách oddané služby nemá obdoby.

Slovo satām je v tomto verši velice důležité. Satām označuje čisté oddané, kteří nemají jinou touhu než sloužit Pánovi. Jedině ve společnosti takových oddaných se náležitě hovoří o transcendentální slávě Pána Kṛṣṇy. Pán říká, že každé vyprávění o Něm má hluboký duchovní význam, a jakmile o Něm někdo správně naslouchá ve společnosti satām, získá tak velikou sílu a snadno dosáhne úrovně oddané služby. Jak již bylo řečeno, Mahārāja Parīkṣit byl velkým oddaným Pána od samotného narození, a totéž platí o Śukadevovi Gosvāmīm. Oba byli na stejné úrovni, i když to vypadalo, že Mahārāja Parīkṣit byl velký král zvyklý na královské prostředí, zatímco Śukadeva Gosvāmī byl typickým příkladem člověka, který se zřekl světa — dokonce až do té míry, že si ani nezakrýval tělo oděvem. Na první pohled jsou opakem jeden druhého, ale uvnitř byli oba čistými oddanými Pána. Když se takoví oddaní sejdou, nemohou hovořit o ničem jiném než o slávě Pána neboli o bhakti-yoze. Rozhovor mezi Pánem a Jeho oddaným Arjunou v Bhagavad-gītě se také nemohl týkat ničeho jiného než bhakti-yogy, i když materialističtí učenci o tom mohou spekulovat každý po svém. Slovo ca následující po slově vaiyāsakiḥ podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho vyjadřuje, že Śukadeva Gosvāmī i Mahārāja Parīkṣit byli již dávno na stejné úrovni, i když jeden hrál roli mistra a druhý roli žáka. Jelikož Pán Kṛṣṇa byl středem jejich rozhovoru, slovo vāsudeva- parāyaṇaḥ neboli “Vāsudevův oddaný” označuje oddaného Pána Kṛṣṇy. I když na místo, kde Mahārāja Parīkṣit držel svůj půst, přišlo i mnoho jiných osobností, přirozeně se nehovořilo o ničem jiném než o velikosti Pána Kṛṣṇy, protože hlavním mluvčím byl Śukadeva Gosvāmī a hlavním posluchačem byl Mahārāja Parīkṣit. Śrīmad-Bhāgavatam, jak byl vysloven a vyslyšen dvěma význačnými oddanými Pána, má tedy jediný cíl — oslavovat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu.

Tento verš nepřímo potvrzuje, jak důležité je využít lidské životní podoby k realizaci našeho ztraceného vztahu k Nejvyššímu Pánu prostřednictvím intenzivní oddané služby. Čas stejně jako odliv na nikoho nečeká a pokud tento čas, který odměřují východy a západy slunce, nebude náležitě využitý k realizaci duchovních hodnot, bude promarněn nadarmo. Ani jediný promarněný zlomek života nelze vyvážit žádným množstvím zlata. Lidský život je živé bytosti (jīvě) dán proto, aby mohla realizovat svoji duchovní totožnost a nalézt věčný zdroj štěstí. Každá živá bytost a zvláště lidská bytost hledá štěstí, protože být šťastný je pro živou bytost přirozené. Lidé však marně hledají štěstí v hmotném světě. Živá bytost je věčně duchovní jiskrou úplného celku a své štěstí může nalézt jedině v duchovních činnostech. Pán je úplný duchovní celek a Jeho jméno, podoba, vlastnosti, zábavy, doprovod a charakter se od Něho neliší. Jakmile člověk přijde autorizovaným způsobem (prostřednictví oddané služby) do styku s kteroukoliv z výše uvedených energií Pána, okamžitě se před ním otevře cesta k dokonalosti. V Bhagavad-gītě (2.40) to Pán vysvětluje následujícími slovy: “Jakékoliv úsilí o oddanou službu nepřijde nikdy nazmar a na této cestě neexistuje ztráta. I jen nepatrný náznak těchto činností může člověka zachránit z velkého oceánu hmotného strachu.” Stejně jako silný lék vstříknutý do žíly působí ihned na celé tělo, tak i transcendentální příběhy o Pánovi, které proniknou do ucha čistého oddaného Pána, působí velice účinně. Realizace z naslouchání transcendentálnímu poselství přináší celkovou realizaci, stejně jako když ovoce dozraje na jedné části stromu, znamená to, že bude zralé i na všech jeho ostatních částech. Každá chvíle strávená ve společnosti čistého oddaného jako je Śukadeva Gosvāmī připravuje člověka na věčný život, a slunce proto nemůže okrádat čistého oddaného o délku jeho života, neboť je neustále zaměstnán v oddané službě Pánu, která očišťuje jeho existenci. Smrt je příznakem hmotné nemoci živé bytosti, která je svojí povahou věčná, ale pouze kvůli této nemoci podléhá zákonu zrození, smrti, stáří a nemoci.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura zde cituje smṛti-śāstry, které doporučují lidem materialistické zbožné činnosti jako je rozdávání milodarů. Peníze darované vhodnému člověku zaručují bohatství v příštím životě. Tyto milodary se doporučuje dávat brāhmaṇům. Pokud jsou peníze darovány člověku, který nemá bráhmanské vlastnosti, vrátí se zpět v příštím životě ve stejném množství. Jsou-li darovány napůl vzdělanému brāhmaṇovi, pak se vrátí v dvojnásobném množství. Jsou-li darovány učenému a plně kvalifikovanému brāhmaṇovi, pak se vrátí stokrát nebo tisíckrát a jsou-li darovány veda-pāragovi (tomu, kdo skutečně zná cestu Ved), vrátí se nekonečněkrát. Konečným cílem védského poznání je realizace Osobnosti Božství, Pána Kṛṣṇy, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Jsou-li peníze dány milodarem, je zaručené, že se vrátí zpět v tom či onom množství. Stejně tak jediný okamžik strávený ve společnosti čistého oddaného nasloucháním a opěvováním transcendentálního poselství Pána je zárukou věčného života a návratu domů, zpátky k Bohu. Mad-dhāma gatvā punar janma na vidyate. Jinými slovy, oddaný Pána má zaručený věčný život. Stáří či nemoc, které oddaný prožívá v současném životě, mu pouze připomínají, aby ještě více usiloval o věčný život, který má již zaručený.

Materialista moderního věku bude namítat, že člověk se nerodí proto, aby celý život nebo jeho část rozebíral teozofické či teologické otázky. Život je podle něho určen pro to, aby člověk co nejdelší dobu trávil jedením, pitím, sexem, vyhledáváním veselí a užíváním si. Moderní člověk se snaží rozvojem materialistické vědy dosáhnout věčného života a existuje mnoho pošetilých teorií, jak prodloužit život na maximální dobu. Śrīmad-Bhāgavatam však potvrzuje, že život není určen pro takzvaný hospodářský pokrok či rozvoj materialistické vědy podle hedonistické filozofie “jez, pij, měj sex a buď veselý”. Lidský život je určen výhradně pro tapasyu, pro očištění života, aby ihned po jeho skončení mohla živá bytost vstoupit do stavu věčné existence.

Materialisté chtějí žít co nejdéle, protože nemají žádné informace o příštím životě. Chtějí získat co největší pohodlí v tomto současném životě, protože si myslí, že po smrti žádný život neexistuje. Tato nevědomost ohledně skutečnosti, že živá bytost je věčná a pouze mění obaly v hmotném světě, způsobila v moderní lidské společnosti značný zmatek. V důsledku toho existuje mnoho problémů, které moderní člověk ještě zvětšuje různými plány. Plány, jak vyřešit společenské problémy, jen zhoršují nesnáze, které již existují. I kdyby bylo možné prodloužit život na více než sto let, nepřineslo by to nutně rozvoj lidské civilizace. Bhāgavatam říká, že určité stromy žijí stovky a tisíce let. Ve Vṛndāvanu (na místě zvaném Imlitala) roste tamarindový strom, o kterém se říká, že tam stojí od dob Pána Kṛṣṇy. V kalkatské botanické zahradě roste jeden banyánovník údajně starší než pět set let a na celém světě je mnoho takových stromů. Svāmī Śaṅkarācārya žil pouze třicet dva let a Pán Caitanya žil čtyřicet osm let. Znamená to, že dlouhé životy stromů jsou důležitější než život Śaṅkary nebo Caitanyi? Dlouhý život bez duchovní hodnoty není příliš důležitý. Někdo může pochybovat o tom, zda stromy mají život, protože nedýchají. Moderní vědci jako pan Bose však již dokázali, že rostliny žijí. Dýchání není jedinou známkou života. Bhāgavatam říká, že kovářské měchy dýchají velice hluboce, ale to neznamená, že jsou živé. Materialisté budou namítat, že život stromu a život člověka nelze srovnávat, protože strom si nemůže užívat — nemůže jíst vybrané pokrmy a mít požitek z pohlavního styku. Bhāgavatam na to odpovídá otázkou, zda jiná zvířata jako psi a prasata, která žijí s lidmi v jedné vesnici, nejedí a neužívají si pohlavního života. Śrīmad-Bhāgavatam přitom používá výraz “jiná zvířata”. To znamená, že lidé, kteří si pouze plánují vylepšený zvířecí život spočívající v jedení, dýchaní a sexu, jsou zvířata s lidskou podobou. Společnost takových naleštěných zvířat neulehčí utrpení lidstva, protože zvířata si navzájem snadno ublíží, ale málokdy pro sebe udělají něco dobrého.

Pokud obyčejní lidé nejsou systematicky připravováni zakládat svůj život na vyšších duchovních hodnotách, nejsou o nic lepší než zvířata a v tomto verši jsou přirovnáni k psům, prasatům, velbloudům a oslům. Moderní vysoká škola prakticky připravuje studenta na to, aby získal psí mentalitu, s níž pak slouží většímu pánu. Po ukončení takzvaného vzdělání chodí takzvaně vzdělaní lidé jako psi ode dveří ke dveřím žádat o nějakou službu, ale většinou jsou vyhnáni s tím, že pro ně není místo. Psi jsou bezvýznamná zvířata, která slouží pánovi věrně za kus chleba, a stejně tak i lidé slouží věrně svému pánovi, aniž by dostávali náležitou odměnu.

Lidé, kteří nerozlišují v jídle a jedí jakékoliv odpadky, jsou přirovnáni k prasatům. Prasata velice ráda jí výkaly — i výkaly jsou tedy pro určitá zvířata potravou. Dokonce i kameny jsou potravou pro určité druhy zvířat a ptáků. Člověk však nemá jíst cokoliv — jeho potravou je obilí, zelenina, ovoce, mléko, cukr atd. Zvířecí potrava není určená pro lidskou bytost. Člověk má určité druhy zubů pro žvýkání tuhé potravy a pro kousání ovoce a zeleniny. Má také dva špičáky, což je koncese pro ty, kteří chtějí jíst zvířecí potravu za každou cenu. Každý ví, že co je pro jednoho potravou, může být pro druhého jedem. Od lidí se očekává, že budou přijímat zbytky potravy nabídnuté Pánu Śrī Kṛṣṇovi, a Pán přijímá pokrmy připravené z listů, květin, ovoce atd. (Bg. 9.26). Vedy jasně říkají, že Pánu nelze nabízet zvířecí potravu. Člověk tedy má jíst pouze určité druhy jídla. Nemá napodobovat zvířata, jen aby získal takzvané vitamínové hodnoty. Ten, kdo nerozlišuje, co je k jídlu a co ne, je v tomto verši přirovnán k praseti.

Velbloud je zvíře, které si libuje ve žvýkání trnů. K němu je přirovnán člověk, který si chce užívat takzvaného požitku v rodinném nebo světském životě. Materialistický život je plný trnů a člověk by měl žít pouze podle předepsaných védských pravidel, aby co nejlépe využil své špatné situace. Život v hmotném světě se zachovává za cenu vlastní krve. Nejpřitažlivějším druhem hmotného požitku je sex. Užívat si sexu je totéž jako sát si vlastní krev, a k tomu není třeba nic dodávat. Velbloud také saje vlastní krev, když žvýká trnité výhonky. Trny mu propichují jazyk a ústa se mu plní krví. Hloupému velbloudovi tyto trny smíchané s čerstvou krví velice chutnají a jsou pro něho oblíbeným zdrojem zvráceného požitku. Stejně tak velcí obchodní magnáti a průmyslníci, kteří velice těžce pracují, aby si různými pochybnými způsoby vydělali peníze, pojídají trnité plody své práce smíchané s vlastní krví. Bhāgavatam proto řadí tyto nemocné lidi do jedné skupiny s velbloudy.

Osel je zvíře, které je i mezi zvířaty proslulé svojí hloupostí. Pracuje ze všech sil a nosí velice těžké náklady, aniž by z toho měl nějaký zisk.*Osla obvykle zaměstnává pradlák (člověk, který se živí praním prádla), jehož společenské postavení není příliš úctyhodné. A zvláštní charakteristikou osla je, že je velice zvyklý na kopance od svých partnerek. Když se osel domáhá pohlavního styku, dostává od něžného pohlaví mnoho kopanců, ale přesto svoji partnerku vytrvale následuje, aby dosáhl sexuální rozkoše. Muž pod pantoflem své ženy se proto podobá oslovi. Obyčejní lidé, zvláště ve věku Kali, pracují velice těžce. V tomto věku se člověk skutečně zaměstnává prací osla a nosí těžké náklady nebo tahá ṭhely a rikši. Takzvaný rozvoj lidské civilizace zaměstnává lidskou bytost v práci osla. Dělníci ve velkých továrnách a dílnách dřou celý den jako oslové a potom ještě sklízí kopance od něžného pohlaví, nejen proto, aby mohli mít sex, ale i proto, že je čeká mnoho domácích povinností.

Když tedy Śrīmad-Bhāgavatam zařazuje obyčejného člověka, který nemá duchovní poznání, do kategorie psů, prasat, velbloudů a oslů, není to žádné přehánění. Vůdci takových nevědomých lidí mohou být velice pyšní na to, že je uctívá tolik psů a prasat, ale to není příliš lichotivé. Bhāgavatam otevřeně prohlašuje, že i když je někdo velikým vůdcem takových psů a prasat převlečených za lidi, pokud nemá žádnou touhu pochopit vědu o Kṛṣṇovi, je také zvířetem a ničím víc. Může být označen jako mocné a silné zvíře nebo jako “velké zvíře”, ale podle Śrīmad-Bhāgavatamu ho na základě jeho ateistické povahy nelze nikdy považovat za člověka. Tito bezbožní vůdci psů a prasat v lidské podobě jsou jen větší zvířata, u kterých se zvířecí vlastnosti projevují v ještě větší míře.

* Lidský život je určen pro kultivaci vyšších hodnot. Tento život se nazývá arthadam neboli “to, co může přinést něco hodnotného”. A co je v životě největší hodnotou? Je to návrat domů, zpátky k Bohu, jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (8.15). Své osobní jednání musíme zaměřit na náš návrat zpátky k Bohu. Osel nezná svůj vlastní zájem a pracuje velice těžce jen pro druhé. Člověk, který pracuje velice těžce jen pro druhé a zapomíná na svůj osobní zájem, který může naplnit jen v lidské životní podobě, je přirovnán k oslu. V Brahma-vaivarta Purāṇě se říká:

aśītiṁ caturaś caiva
lakṣāṁs tāñ jīva-jātiṣu
bhramadbhiḥ puruṣaiḥ prāpyaṁ
mānuṣyaṁ janma-paryayāt
tad apy abhalatāṁ jātaḥ
teṣām ātmābhimāninām
varākāṇām anāśritya
govinda-caraṇa-dvayam

Lidský život je tak důležitý, že i polobozi z vyšších planet se někdy ucházejí o lidské tělo na této Zemi, protože jedině v lidském těle je možné jít snadno zpátky k Bohu. Pokud někdo obdržel takové důležité tělo a přesto se nesnaží obnovit svůj ztracený věčný vztah s Govindou, Pánem Kṛṣṇou, je to blázen, který zapomněl, co je v jeho vlastním zájmu. Tuto lidskou životní podobu je možné získat postupným procesem evoluce z jednoho hmotného těla do druhého v cyklu 8 400 000 životních druhů. Nešťastný člověk, který zapomíná, jak vyjímečné příležitosti k naplnění svého vlastního zájmu se mu dostalo, se zapojuje do mnoha iluzorních činností, například aby zlepšil postavení druhých jako vůdce hnutí za politickou rovnoprávnost nebo za hospodářský rozvoj. Usilovat o politickou rovnoprávnost nebo hospodářský rozvoj není nic špatného, ale neměli bychom zapomínat na skutečný cíl života — všechny tyto lidumilné činnosti musí napomáhat našemu návratu k Bohu. Ten, kdo to neví, je přirovnán k oslu, který jen pracuje pro druhé, aniž by měl na mysli jejich nebo své vlastní dobro.

Na oddané službě Pánu se podílejí všechny části těla. Oddaná služba je transcendentální hybná síla duše, a proto se oddaný na sto procent zaměstnává ve službě Pánu. V oddané službě se můžeme zaměstnat, když očistíme své smysly absolutní silou Pánovy společnosti, a sloužit Mu můžeme za pomoci všech smyslů. Dokud je cílem našeho zaměstnání jen smyslový požitek, je třeba považovat smysly a jejich činnosti za nečisté neboli materialistické. Očištěné smysly se nepoužívají k vlastnímu smyslovému požitku, ale zcela ke službě Pánu. Pán je Svrchovaný a vlastní všechny smysly stejně jako Jeho služebník, který je Jeho nedílnou částí. Jak popisuje Bhagavad-gītā, služba Pánu je zcela čistou činností smyslů. Pán udílel s plně zapojenými smysly jasné pokyny a Arjuna je s plně zapojenými smysly přijímal, a tak došlo k dokonalému předání smysluplného a logického poznání mezi mistrem a žákem. Duchovní poznání se nezískává tak, že by z mistra do žáka přecházel nějaký elektrický výboj, jak se snaží tvrdit někteří hloupí propagandisté. Vše je naprosto srozumitelné a logické a předání je možné jedině tehdy, když žák s pokorou skutečně přijímá slova svého mistra. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že učení Pána Caitanyi se má přijímat s použitím rozumu a inteligence, abychom logicky pochopili, co je podstatou tohoto velkého poselství.

V nečistém stavu jsou smysly živé bytosti plně zaměstnány světskými činnostmi. Není-li ucho zaměstnáno ve službě Pánu nasloucháním o Něm z Bhagavad-gīty či Śrīmad-Bhāgavatamu, pak se do ušních dírek jistě dostane spousta odpadků. Proto je třeba kázat poselství Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu velice hlasitě po celém světě. To je povinností každého čistého oddaného, který toto poselství sám slyšel z dokonalých zdrojů. Mnoho lidí chce něco říkat druhým, ale jelikož nejsou připraveni hovořit o védské moudrosti, všichni říkají nesmysly a lidé je nesmyslně poslouchají. Stovky a tisíce zdrojů nyní šíří světské zprávy o hmotném světě a lidé to vše poslouchají. Stejně tak se mají lidé naučit naslouchat transcendentálním zprávám o Pánovi a oddaný Pána musí hovořit nahlas, aby ho všichni slyšeli. Žáby hlasitě kvákají a zvou tak hady, kteří je snědí. Člověk dostal jazyk, aby ho využíval hlavně k pronášení védských hymnů a ne aby kvákal jako žába. Slovo asatī použité v tomto verši je také význačné. Asatī označuje ženu, která se stala prostitutkou. Prostitutka je žena, která ztratila dobré ženské vlastnosti, a stejně tak jazyk, který je dán lidské bytosti k pronášení védských hymnů, má být pokládán za prostitutku, pokud se namísto toho zaměstnává pronášením nějakých světských nesmyslů.

Jak již bylo řečeno, existují tři druhy oddaných Pána. Prvotřídní oddaný nevidí nikoho, kdo by nebyl zaměstnán ve službě Pánu, ale oddaný druhé třídy rozlišuje mezi oddanými a neoddanými. Oddaní druhé třídy jsou proto určeni ke kazatelské práci a jak zdůrazňuje předchozí verš, musí hlasitě kázat o slávě Pána. Oddaný druhé třídy přijímá žáky z řad oddaných třetí třídy a neoddaných. Někdy také prvotřídní oddaný sestupuje do druhé kategorie, aby mohl kázat. Obyčejný člověk se má stát alespoň oddaným třetí třídy a tento verš doporučuje, aby navštěvoval chrám Pána a klaněl se před Božstvy, i když je třeba boháč nebo dokonce král s hedvábným turbanem nebo korunou. Pán je Pánem všech, včetně velkých králů a vládců, a lidé, kteří jsou z hmotného hlediska bohatí, si proto musí předsevzít, aby pravidelně navštěvovali chrám Pána Śrī Kṛṣṇy a klaněli se před Božstvem. Pán, který sídlí v chrámu v podobě vhodné pro uctívání, nemá být nikdy pokládán za pouhý kámen nebo dřevo, protože Svojí blahodárnou přítomností ve Své arcā inkarnaci jako Božstvo v chrámu projevuje nesmírnou přízeň pokleslým duším. Uvědomit si skutečnou přítomnost Pána v chrámu je umožněno procesem naslouchání, o kterém jsme hovořili výše. Naslouchání jakožto prvořadá činnost v naší každodenní oddané službě je tedy základem všeho. Oddaní všech tříd musí naslouchat z autentických zdrojů jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. Obyčejný člověk, který je pyšný na své hmotné postavení a neklaní se před Božstvem Pána v chrámu nebo který pohrdá chrámovým uctíváním, aniž by o této vědě měl jakékoliv informace, musí vědět, že jeho takzvaný turban nebo koruna mu pomohou jenom k tomu, že se bude dále topit v oceánu hmotné existence. Tonoucí člověk s těžkou zátěží na hlavě klesá ke dnu ještě rychleji než ti, kteří žádnou zátěž nemají. Hloupý nafoukaný člověk pohrdá vědou o Bohu a říká, že Bůh pro něho nic neznamená, ale když je v sevření Božího zákona a napadne ho nějaká nemoc, jako například mozková trombóza, pak pod tíhou svého hmotného majetku se tento bezbožný člověk stále více potápí do oceánu nevědomosti. Rozvoj materialistické vědy bez vědomí Boha tvoří těžké břímě na hlavě lidské společnosti, a lidé by proto měli tomuto varování věnovat velkou pozornost.

Pokud obyčejný člověk nemá čas na uctívání Pána, může alespoň zaměstnat na několik vteřin své ruce uklízením Pánova chrámu. Mahārāja Pratāparudra, velký a mocný král Orissy, byl vždy velice zaměstnán těžkými státními povinnostmi, ale přesto si každý rok během festivalu Pána vyhradil čas na to, aby vytřel chrám Pána Jagannātha v Purī. Jde o to, že ať už je člověk jakkoliv významný, přesto musí přijmout svrchovanost Nejvyššího Pána. Toto vědomí Boha člověku pomůže i k dosažení hmotné prosperity. Pokora, se kterou se Mahārāja Pratāparudra klaněl před Pánem Jagannāthem, z něho udělala tak mocného krále, že ani velký Pathan té doby nemohl za jeho vlády proniknout do Orissy. A nakonec právě na základě přijetí své podřízenosti Pánu vesmíru dostal Mahārāja Pratāparudra milost Pána Śrī Caitanyi. I manželka bohatého člověka se tedy musí zaměstnat ve službě Pánu, i když má na rukou třpytivé náramky.

Zvláště oddaným, kteří mají rodinu, se důrazně doporučuje uctívání Božstev. Pokud možno každý ženatý oddaný by měl na pokyn duchovního mistra instalovat doma Božstvo Viṣṇua, zvláště podoby jako jsou Rādhā-Kṛṣṇa, Lakṣmī-Nārāyaṇa a Sītā-Rāma nebo jakoukoliv jinou podobu Pána jako je Nṛsiṁha, Varāha, Gaura-Nitāi, Matsya, Kūrma, śalagrāma-śilā a mnoho jiných podob Viṣṇua jako Trivikrama, Keśava, Acyuta, Vāsudeva, Nārāyaṇa a Dāmodara, jak je doporučeno ve Vaiṣṇava-tantrách a Purāṇách, a celá rodina by měla uctívat Božstvo za přísného dodržování pokynů a pravidel pro arcana-vidhi. Každý člen rodiny starší dvanácti let má být zasvěcen od pravého duchovního mistra a všichni členové domácnosti se mají zaměstnávat každodenní službou Pánu od čtyř hodin ráno do deseti hodin večer vykonáváním obřadů maṅgala-ārātrika, nirañjana, arcana, pūjā, kīrtana, śṛṅgāra, bhoga-vaikāli, sandhyā-ārātrika, pāṭha, bhoga (večer), śayana-ārātrika atd. Když se hospodáři zaměstnají takovým uctíváním Božstev pod vedením pravého duchovního mistra, velice jim to pomůže očistit svoji existenci a dosáhnout rychlého pokroku v duchovním poznání. Pouhé teoretické poznání není pro začínajícího oddaného dostatečné. Poznání v knihách je teoretické, ale proces arcana je praktický. Duchovní poznání se musí vyvíjet ve spojení teorie a praxe — to je zaručená cesta k dosažení duchovní dokonalosti. Příprava začínajícího oddaného na oddanou službu zcela závisí na zkušeném duchovním mistru, který ví, jak vést svého žáka k postupnému pokroku na cestě zpátky domů, zpátky k Bohu. Nikdo se nemá stávat falešným duchovním mistrem z povolání a hradit tak své rodinné výdaje. Duchovní mistr musí být zkušený, aby dokázal osvobodit svého žáka ze spárů hrozící smrti. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura definuje vlastnosti pravého duchovního mistra a v jednom z veršů říká:

Śrī-vigraha je arcā neboli podoba, ve které Pán přijímá uctívání, a žák má být zaměstnán pravidelným uctíváním Božstva náležitým zdobením a šacením (śṛṅgāra), a také čištěním chrámu (mandira-mārjana). Duchovní mistr dává začínajícímu oddanému svoji milost a osobně ho to vše učí, aby mu pomohl v postupné realizaci transcendentálního Pánova jména, vlastností, podoby atd.

Zaměstnat svoji pozornost ve službě Pánu, zvláště v oblékání Božstev a zdobení chrámu, v melodických kīrtanech a studiu duchovních pokynů z písem je to jediné, co může zachránit obyčejného člověka před pekelnými lákadly kin a ubohými sexuálními písněmi, které vysílají rozhlasové stanice prakticky všude na světě. Pokud člověk nemůže mít chrám doma, má navštěvovat jiný chrám, kde se všechny výše uvedené činnosti pravidelně vykonávají. Návštěva chrámu oddaného a pohled na bohatě ozdobené podoby Pána v pěkných šatech v posvěcené chrámové atmosféře přirozeně naplňují mysl světského člověka duchovní inspirací. Lidé by měli navštěvovat svatá místa jako je Vṛndāvan, kde jsou zvláště udržovány takové chrámy a uctívání Božstev. Dříve všichni bohatí lidé jako králové a zámožní obchodníci stavěli chrámy podle pokynů zkušených oddaných Pána jako bylo šest Gosvāmīch a povinností obyčejného člověka je využít těchto chrámů a festivalů, které se slaví na svatých poutních místech, a kráčet tak ve stopách velkých oddaných (anuvraja). Nikdo by neměl navštěvovat tato posvátná poutní místa a chrámy s představou, že se jde podívat na nějaké památky a zajímavosti. Je nutné, aby lidé chodili do těchto chrámů a na svatá místa, která jsou nesmrtelná díky transcendentálním zábavám Pána, a nechali se přitom vést od povolaných lidí, kteří znají duchovní vědu. Tomu se říká anuvraja. Anu znamená “následovat”. Nejlepší je tedy následovat pokyny pravého duchovního mistra, a to i co se týče navštěvování chrámů a svatých poutních míst. Ten, kdo nechodí na tato místa, není o nic lepší než strom, který je odsouzen k nehybnosti. Člověk zneužívá své schopnosti pohybu a cestuje pouze proto, aby viděl různé zajímavosti. Své cestovatelské sklony však nejlépe zužitkuje tehdy, když bude navštěvovat svatá místa, která postavili velcí ācāryové, a nenechá se svést ateistickou propagandou ziskuchtivých lidí, kteří nemají ani ponětí o duchovních hodnotách.

“Dýchající mrtvé tělo” je podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura cosi jako “duch”. Když člověk zemře, nazývá se “nebožtík”, a když se pak znovu objeví v jemnohmotné podobě, kterou nemůžeme vidět svýma současnýma očima, ale ve které přesto jedná, nazývá se “duch”. Duchové jsou velice špatné bytosti, protože vždy nahánějí ostatním hrůzu. Neoddaní, kteří nemají žádnou úctu k čistým oddaným ani k Božstvům Viṣṇua v chrámech, jsou jako duchové a neustále způsobují oddaným nějaké nepříjemnosti. Pán od takových nečistých duchů nikdy nepřijme žádnou oběť. Jedno lidové rčení říká, že nejdřív máme milovat psa toho, koho máme rádi, a pak teprve můžeme projevovat nějakou lásku jeho pánovi. Stádia čisté oddanosti je možné dosáhnout upřímnou službou čistým oddaným Pána. Abychom mohli oddaně sloužit Pánovi, musíme se nejprve stát služebníkem čistého oddaného, tzn. “přijmout prach z lotosových nohou čistého oddaného, který zase slouží jinému čistému oddanému”. To je princip čisté učednické posloupnosti neboli parampary v oddané službě.

Když se Mahārāja Rahūgaṇa ptal velkého světce Jaḍy Bharaty, jak dosáhl úrovně osvobozeného paramahaṁsy, dostal následující odpověď (Bhāg. 5.12.12):

“Ó králi Rahūgaṇo, dokonalé úrovně oddané služby neboli životního stádia paramahaṁsa nelze dosáhnout bez požehnání prachem z nohou velkých oddaných. Nelze ho nikdy dosáhnout tapasyou (odříkáním), védským uctíváním, přijetím životního řádu odříkání, plněním povinností v rodinném životě, pronášením védských hymnů ani prováděním pokání na horkém slunci, ve studené vodě nebo před žhnoucím ohněm.”

Jinými slovy, Pán Śrī Kṛṣṇa je vlastnictvím Svých čistých nepodmíněných oddaných, a tudíž jedině oddaní Ho mohou předat dalším oddaným. Kṛṣṇu nelze nikdy získat přímo. Pán Caitanya se proto označil jako gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ neboli “poslušný služebník služebníků Pána vṛndāvanských gopī”. Čistý oddaný tedy nikdy nepřistupuje k Pánovi přímo, ale snaží se potěšit služebníka Pánových služebníků. Tak uspokojí Pána a jedině tehdy může vychutnat chuť lístků tulasī, které spočívají na Jeho lotosových nohách. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že člověk nemůže nikdy nalézt Pána tím, že se stane velkým znalcem védské literatury, ale velice snadno se k Němu může přiblížit prostřednictvím Jeho čistého oddaného. Ve Vṛndāvanu se všichni čistí oddaní modlí o milost Śrīmatī Rādhārāṇī, energie blaženosti Pána Kṛṣṇy. Śrīmatī Rādhārāṇī je soucitným ženským protějškem svrchovaného celku, zosobněním dokonalé ženské povahy. Proto upřímný oddaný snadno získá milost Rādhārāṇī a jakmile Ona takového oddaného doporučí Pánu Kṛṣṇovi, Pán ho ihned přijímá do Své společnosti. Závěr tedy je, že člověk se má více ucházet o milost oddaného než přímo o milost Pána, a pokud tak činí, pouhé přání tohoto oddaného může způsobit probuzení jeho přirozené touhy sloužit Pánovi.

Měli bychom si ve vlastním zájmu povšimnout toho, že první tři kapitoly druhého zpěvu popisují postupný rozvoj oddané služby. V první kapitole se zdůrazňuje důležitost prvního kroku v oddané službě rozvíjející vědomí Boha — důležitost naslouchání a opěvování — a pro začátečníky je doporučeno představovat si vesmírný projev jako hmotnou podobu Osobnosti Božství. Tato představa Boha v hmotných projevech Jeho energie člověku umožňuje zduchovnit mysl a smysly a postupně začít soustředit svoji mysl na Pána Viṣṇua, na Nejvyššího, který je přítomný jako Nadduše v srdci každé živé bytosti a v každém atomu hmotného vesmíru. Pro tento účel byl také ustanoven systém pañca-upāsanā, který v zájmu postupného rozvoje doporučuje obyčejnému člověku pět mentálních postojů: uctívání něčeho vyššího nejprve v podobě ohně (elektřiny), slunce, všech živých bytostí, Pána Śivy a nakonec neosobní Nadduše, částečného zastoupení Pána Viṣṇua. To vše popisuje druhá kapitola, ale třetí kapitola vede k dalšímu rozvoji osoby, které již dosáhly stádia uctívání Viṣṇua neboli čisté oddané služby, a vyspělou úroveň uctívání Viṣṇua popisuje v souvislosti se změnou v srdci.

Celý proces duchovního rozvoje se zaměřuje na přeměnu srdce živé bytosti co se týče jejího věčného vztahu k Nejvyššímu Pánu v jejím věčném přirozeném postavení podřízeného služebníka. S pokrokem v oddané službě se tedy projevuje změna v srdci, kdy se člověk postupně odpoutává od hmotného požitku a iluzorního panování nad světem a čím dál více se rozvíjí jeho sklon láskyplně sloužit Pánu. V této kapitole se obzvláště doporučuje vidhi-bhakti neboli usměrněná oddaná služba zaměstnávající všechny části těla (oči, uši, nos, ruce a nohy, jak bylo vysvětleno v dřívějších verších), a to především ve vztahu k mysli, která dává podnět pro všechny činnosti těchto tělesných orgánů. Očekává se, že vykonáváním usměrněné oddané služby se v člověku musí zřetelně projevit změna v srdci. Pokud žádná taková změna nenastane, musíme jeho srdce pokládat za ocelové, protože neroztálo ani při zpívání svatého jména Pána. Musíme mít vždy na paměti, že naslouchání a zpívání jsou stěžejní způsoby oddané služby, a jsou-li náležitě vykonávány, bude jim přirozeně následovat extáze se slzami v očích a vstáváním vlasů na hlavě. To jsou její přirozené důsledky a zároveň předběžné příznaky bhāvy, která předchází dokonalosti zvané prema neboli láska k Bohu.

Pokud se tento efekt nedostaví ani po nepřetržitém poslouchání a zpívání svatého jména Pána, měli bychom vědět, že je to vinou přestupků. To je názor Sandarbhy. Pokud si oddaný od počátku zpívání svatého jména Pána nedává dostatečný pozor, aby se vyhnul deseti přestupkům proti svatému jménu, nebude moci pociťovat odloučení od Pána a jistě se u něho neobjeví reakce v podobě slz v očích a vstávání vlasů.

Stádium bhāvy se projevuje osmi transcendentálními příznaky, jimiž jsou ustrnutí, pocení, vstávání vlasů na hlavě, zalykání hlasu, chvění těla, zblednutí, slzy v očích a nakonec tranz. Nektar oddanosti, souhrnná studie Bhakti-rasāmṛta-sindhu od Śrīly Rūpy Gosvāmīho, tyto příznaky rozebírá a podrobně popisuje další stavy transcendentálního vývoje, jak stálé, tak i přechodné.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura důkladně rozebral všechny tyto příznaky bhāvy a jasně naznačil, ve kterých případech se jedná pouze o laciné napodobování, za které bezohlední začátečníci chtějí sklidit úctu a uznání. Nejen Viśvanātha Cakravartī, ale také Śrīla Rūpa Gosvāmī o nich hovoří velice kriticky. Materialističtí oddaní (prākṛta-sahajiyové) někdy napodobují všech osm příznaků extáze, ale jejich podvod vyjde ihned najevo, jakmile se ukáže, jak se tito falešní oddaní věnují mnoha zakázaným věcem. Člověk, který má návyky kouřit, pít nebo mít nedovolený styk se ženami, nemůže zažít extázi s výše uvedenými příznaky, i když se může navenek zdobit znaky oddaného. Někdy se ovšem stává, že lidé tyto příznaky chtěně napodobují, a Śrīla Viśvanātha Cakravartī tyto imitátory obviňuje, že jsou to lidé s kamenným srdcem. Někdy na ně dokonce působí odraz těchto transcendentálních příznaků, ale pokud se přesto nevzdají svých zakázaných zlozvyků, nemají žádnou naději na transcendentální realizaci.

Když se Pán Caitanya setkal na břehu Godāvarī se Śrīlou Rāmanandou Rāyem z Kavauru, projevil všechny tyto příznaky, ale jelikož Rāye doprovázeli také neoddaní brāhmaṇové, opět tyto příznaky potlačil. Za určitých okolností tedy nejsou viditelné ani na těle prvotřídního oddaného. Skutečná, stálá bhāva se jednoznačně projevuje tím, že člověk ztrácí hmotné touhy (kṣānti), využívá každého okamžiku k transcendentální láskyplné službě Pánovi (avyārtha-kālatvam), chce oslavovat Pána neustále (nāma-gāne sadā ruci), touží žít na místech Pánových zábav (prītis tad-vasati sthale), je zcela odpoután od hmotného štěstí (virakti) a je prostý pýchy (māna-śūnyatā). Ve stádiu bhāvy se skutečně nachází ten, kdo v sobě vyvinul všechny tyto transcendentální vlastnosti, které ho odlišují od imitátora s kamenným srdcem a od materialistického oddaného.

Celý proces lze shrnout následovně: Pokročilý oddaný, který zpívá svaté jméno Pána dokonale a bez přestupků a je přátelský ke každému, může vychutnat skutečnou transcendentální chuť oslavování Pána. Taková realizace se pak odráží v zániku hmotných tužeb atd., jak bylo uvedeno výše. Začátečníci, kteří jsou v nižším stádiu oddané služby, se nemohou zbavit závisti, což vede až k tomu, že vynalézají vlastní způsoby a pravidla oddané služby, aniž by následovali pokyny ācāryů. Někdy předvádějí neustálé zpívání svatého jména Pána, ale nemohou vychutnat jeho transcendentální chuť. Jejich předstírané slzy v očích, chvění těla, pocení či bezvědomí atd. proto autority odsuzují. Tito začátečníci ovšem mohou přijít do styku s čistým oddaným Pána a napravit své špatné zvyky; jinak jim zůstane kamenné srdce a nic jim nepomůže. Úspěšně projít celou cestu zpátky domů, zpátky k Bohu, může jen ten, kdo se řídí pokyny zjevených písem, které mu předal seberealizovaný oddaný.

Poznání, které vysvětlil předchozí ācārya jako Śukadeva Gosvāmī a kterého se drží další jako Sūta Gosvāmī, je vždy transcendentálně mocné, a proto proniká do nitra všech pokorných studentů a je jim ku prospěchu.