ŚB 2.3.1

Lidskou společnost na celém světě tvoří miliardy mužů a žen, ale většinou nejsou příliš inteligentní, protože toho vědí velice málo o duši. Téměř všichni mají nesprávné pojetí života, neboť se ztotožňují s hrubohmotnými a jemnohmotnými těly, jimiž ve skutečnosti nejsou. Podle společenských měřítek se mohou nacházet v různém vysokém či nízkém postavení, ale měli bychom bezpečně vědět, že dokud se člověk nedotazuje na své vlastní já, které se liší od těla a mysli, všechny jeho činnosti jsou pouhou ztrátou času. Z tisíců lidí se možná jeden táže na svoji duchovní totožnost a obrací se na zjevená písma jako jsou Vedānta-sūtry, Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. I když však člověk čte taková písma a naslouchá jim, nemůže poznat pravou povahu vlastního já atd., dokud nepřijde do styku se seberealizovaným duchovním mistrem. A ze statisíců takových lidí možná jeden může skutečně vědět, kdo je Pán Kṛṣṇa. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 20.122-123) je řečeno, že Pán Kṛṣṇa ze Své bezpříčinné milosti v inkarnaci Vyāsadeva sestavil védská písma, aby je mohli číst inteligentní lidé ve společnosti, ve které již téměř všichni zcela zapomněli na svůj skutečný vztah ke Kṛṣṇovi. Avšak i tito inteligentní lidé zapomínají na svůj vztah k Pánovi. Proto je pro oživení tohoto ztraceného vztahu předepsán proces bhakti-yogy. Toto oživení je možné pouze v lidské životní podobě, která je vyvrcholením evoluce živé bytosti skrze 8 400 000 životních druhů. Inteligentní třída lidské společnosti musí vzít tuto příležitost velice vážně. Všichni lidé nejsou inteligentní, a proto někteří nechápou důležitost lidského života. Z toho důvodu je zde zvláště použito slovo manīṣiṇām, které znamená “uvážlivý”. Člověk, který je manīṣiṇām (jako Mahārāja Parīkṣit), se tedy musí uchýlit k lotosovým nohám Pána Kṛṣṇy a plně se zaměstnat v oddané službě, v naslouchání svatému jménu a popisům zábav Pána, jejich opěvování atd., což se nazývá hari-kathāmṛta. Takto jednat se zvláště doporučuje člověku, který se připravuje na smrt.