Pán Kṛṣṇa škádlí královnu Rukmiṇī.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī poeticky poznamenává, že v této kapitole je Rukmiṇīdevī jako vonný kafr rozdrcený na mlýnském kameni řeči Pána Kṛṣṇy. Jinak řečeno, půvabné, ctnostné vlastnosti Rukmiṇī se projeví jako následek zdánlivě necitlivých slov Pána Kṛṣṇy, tak jako se projeví vůně kafru, když se rozdrtí kafrová zrna na mlýnském kameni. Ācārya dále poukazuje na to, že Rukmiṇī osobně slouží Pánu, protože je jagad-guru, duchovní mistr vesmíru, a pati, její manžel.

Šestý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu (6.3.19) uvádí: dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam – „Náboženství je zákon stanovený Bohem.“ Slovo setu znamená „hranici“ nebo „mez,“ jako v případě hráze. Po obou březích řeky nebo kanálu je země vyvýšena, aby se voda neodchýlila ze své správné cesty. Podobně Bůh stanovuje zákony, aby se lidé, kteří je následují, mohli klidně ubírat po cestě domů, zpátky k Bohu. Tyto zákony, které mají usměrňovat lidské chování, se proto nazývají setu.

Další poznámka ke slovu setu: Země, která je vyvýšena, aby oddělovala pole, nebo tvořila zvýšenou cestu či most, se také nazývá setu. V devátém zpěvu tedy Bhāgavatam používá slova setu k označení mostu, který Pán Rāmacandra postavil na Laṅku. Jelikož zákony Boha fungují jako most, který nás má vést z hmotného života k osvobozenému, duchovnímu životu, tento doplňkový význam slova setu jistě obohacuje jeho použití zde.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho byl Rukmiṇin palác tehdy jako dnes opravdu slavný a tyto popisy umožňují letmý pohled na jeho nádheru. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že slovo amalaiḥ v tomto verši lze také číst jako aruṇaiḥ, což by naznačovalo, že se tato zábava odehrála v době, kdy právě vyšel měsíc, který zaléval celý palác krásnou načervenalou měsíční září.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že když královna Rukmiṇī ovívala svého Pána širokými rozmachy, drahokamy a zlato na jejích krásných končetinách tím úsilím zněly.

Śrīla Śrīdhara Svāmī citoval zajímavý verš, který vyslovil Śrī Parāśara ve Viṣṇu Purāṇě:

„Když se Pán zjeví jako polobůh, ona (bohyně štěstí) přijme podobu polobohyně, a když se zjeví jako lidská bytost, ona přijme tělo podobné lidskému. Tělo, které přijímá, tedy odpovídá tomu, které přijímá Pán Viṣṇu.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že tak jako je Pán Kṛṣṇa ještě sličnější než Pán Vaikuṇṭhy, společnice Pána Kṛṣṇy Rukmiṇī-devī je ještě přitažlivější než bohyně štěstí na Vaikuṇṭhě.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī komentuje tento verš takto: „Pánovu mentalitu zde je možné pochopit takto: ,Když jsem dal Rukmiṇī jedinou květinu z nebeského stromu pārijāta, Satyabhāmā se tak rozzlobila, že jsem ji nemohl utěšit ani poklonou u jejích nohou. Pouze když jsem jí dal celý strom pārijāta, byla spokojena. Rukmiṇī však neprojevila žádný hněv, ani když viděla, jak Satyabhāmě dávám celý strom. Jak si mohu užít nektaru hněvivých slov této manželky, která nikdy nepociťuje žárlivost, je svrchovaně rozvážná a vždy mluví příjemně?̀ Poté, co Nejvyšší Pán takto uvažoval, se rozhodl: ,Pokud k ní takto promluvím, budu schopen vyprovokovat její hněv.̀ Tak některé autority vysvětlují Kṛṣṇovu řeč s Rukmiṇī.“

Podle ācāryi zde slova balavadbhiḥ kṛta-dveṣān prāyaḥ vyjadřují, že se Pán Kṛṣṇa během svého sestoupení postavil téměř proti všem králům a spřátelil se pouze s několika, jako byli Pāṇḍuovci a věrní členové Jeho dynastie. Samozřejmě, jak je uvedeno na začátku desátého zpěvu, Pán Kṛṣṇa se zjevil zvláště proto, že Země byla přetížena nesčetnými falešnými králi a On chtěl toto břemeno odstranit.

Nakonec Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že slovo tyakta-nṛpāsanān, „vzdávaje se královského trůnu“, vyjadřuje, že poté, co Pán Kṛṣṇa zabil Kaṁsu, pokorně daroval královský trůn svému dědovi Ugrasenovi, ačkoliv na něj měl nárok Pán samotný.

Tak jako Pán, Jeho oddaní se nezajímají o hmotný smyslový požitek, protože se probudili k vyššímu požitku vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo jsou opojeni hmotným bohatstvím, nemohou ocenit svrchované bohatství království Boha.

Osoby s vyššími a nižšími vlastnostmi spolu mohou žít ve vztahu pána a služebníka nebo učitele a studenta, ale manželství a přátelství jsou vhodné pouze mezi osobami rovnocenného postavení. Slovo bhava v souvislosti s manželstvím vyjadřuje, že by pár měl mít podobnou schopnost zplodit dobré potomstvo.

Pán Kṛṣṇa se zde představuje jako hmotně nekvalifikovaný. Ve skutečnosti nemá žádné hmotné vlastnosti: žije v čistě duchovně. Všechny Pánovy majestáty jsou tedy věčné, nikoliv nanicovaté světské.

Pán Kṛṣṇa pokračuje ve škádlení své krásné manželky a snaží se vyprovokovat její láskyplný hněv.

Rukmiṇī, otřesená slovy Pána Kṛṣṇy, nedokázala pochopit, že ji Pán pouze škádlí, a tak projevila tyto extatické příznaky žalu, které Śrīla Viśvanātha Cakravartī charakterizuje jako extáze typu sāttvika od „mdlob“ po „smrt.“

Pán projevil čtyři paže, aby mohl udělat všechny tyto věci zároveň.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Pán Kṛṣṇa pronesl tento verš, protože si myslel, že by se půvabná Rukmiṇī mohla obávat, že Pán opět řekne něco, aby ji vyvedl z míry, nebo že by se mohla rozzlobit kvůli tomu, co udělal.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī zde vysvětluje, že obvykle, díky Pánově transcendentální touze, s Ním Jeho čistí oddaní jednají tak, že uspokojují Jeho duchovní touhy. Rukmiṇina láska však byla tak silná, že její jedinečná nálada v této situaci převládla, a tak místo, aby se rozzlobila, omdlela a padla na zem. Kṛṣṇovi se tím však zdaleka neznelíbila, ale zvýšila Jeho transcendentální extázi projevem své všeobjímající lásky k Němu.

Slovo bhāmini označuje hněvivou, vášnivou a náladovou ženu. Jelikož se půvabná Rukmiṇī navzdory veškeré provokaci nerozhněvala, Pán stále vtipkuje.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vyjmenovává chyby, které na sobě Pán Kṛṣṇa popsal, když se prohlásil za nekvalifikovaného být Rukmiṇiným manželem. Ty zahrnují nesoulad, bojácnost, přijetí útočiště v oceánu, spory s mocnými, opuštění svého království, nejistota o vlastní totožnosti, jednání v rozporu s obvyklými standardy chování, nevlastnění dobrých vlastností, falešné oslavování své osoby žebráky, odtažitost a nedostatek touhy po rodinném životě. Pán tvrdil, že u Něho Rukmiṇī tyto špatné vlastnosti nerozpoznala. Ona nyní začíná odpovídat na všechny Pánovy výroky.

Nejprve odpovídá na výrok Śrī Kṛṣṇy ve verši 11 této kapitoly: kasmān no vavṛṣe 'samān — „Proč sis vybrala Nás, kteří se ti nevyrovnáme?“ Zde Śrīmatī Rukmiṇī-devī říká, že ona a Kṛṣṇa si určitě nejsou rovni, neboť Nejvyššímu Pánu se nemůže nikdo vyrovnat. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dále poukazuje na to, že ve své nesmírné pokoře se Rukmiṇī ztotožňuje s Pánovou vnější energií, která je ve skutečnosti její expanzí, neboť Rukmiṇī je bohyně štěstí.

Ve verši 12 Pán Kṛṣṇa řekl: rājabhyo bibhyataḥ su-bhru samudram śaraṇaṁ gatān – „Ze strachu z králů jsme přijali útočiště v oceánu.“ Zde Śrīmatī Rukmiṇī-devī poukazuje na to, že skutečnými vládci tohoto světa jsou guṇy, hmotné kvality přírody, které nutí všechny živé bytosti jednat. Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že se Pán Kṛṣṇa obává, že Jeho oddaní podlehnou vlivu kvalit přírody a zapletou se do smyslového požitku, a proto vstupuje do vnitřního oceánu jejich srdcí, kde setrvává jako vševědoucí Nadduše (upalambhana-mātra ātmā). Takto chrání své oddané. Slovo upalambhana-mātraḥ také vyjadřuje, že Pán je cílem meditace svých oddaných.

Ve verši 12 Pán Kṛṣṇa také řekl: balavadbhiḥ kṛta-dveṣān – „Znepřátelili jsme si mocné.“ Zde Śrīmatī Rukmiṇī-devī poukazuje na to, že v tomto světě jsou ve skutečnosti mocné hmotné smysly. Nejvyšší Pán se pustil do boje se smyslovým požitkem svých oddaných, a tak se neustále snaží jim pomáhat v jejich boji o duchovní čistotu. Když se oddaní osvobodí od nežádoucích hmotných zvyků, Pán se jim zjevuje, a pak se věčný láskyplný vztah mezi Pánem a Jeho oddanými stává nezrušitelnou skutečností.

V témže verši Kṛṣṇa uvedl: tyakta-nṛpāsanān — „Vzdali jsme se královského trůnu.“ Zde však Śrīmatī Rukmiṇī-devī poukazuje na to, že postavení politické svrchovanosti v tomto světě obvykle přivádí takzvané mocné vůdce do temnoty a slepoty. Říká se, že „moc korumpuje“. I Pánovi milující služebníci se tedy snaží vyhýbat politickým intrikám a mocenské politice. Pán samotný, zcela spokojený ve své duchovní blaženosti, by se stěží zajímal o světská politická postavení. Śrīmatī Rukmiṇī-devī proto správně vykládá Pánovy činy jako důkaz Jeho svrchované transcendentální povahy.

Zde královna Rukmiṇī odpovídá na výrok Pána Kṛṣṇy ve verši 13:

„Ó ženo s krásným obočím, ženám je obvykle souzeno trpět, když žijí s muži, jejichž chování je nevypočitatelné a kteří následují cestu neschválenou společností.“

V tomto verši Rukmiṇī chápe výraz aloka-patham ve smyslu „transcendentální cesta“. Ti, kdo jsou zapleteni ve světském chování, se snaží užívat si tohoto světa více či méně jako zvířata. I když jsou tito lidé „kulturně pokročilí“, měli by být jednoduše považováni za rafinovaná či nablýskaná zvířata. Śrīmatī Rukmiṇī-devī poukazuje na to, že Pánovy činnosti jsou vždy transcendentální, a proto jsou aspaṣṭa, neboli „nejasné“ obyčejným lidem, a dokonce i mudrci snažící se Pána poznat, nemohou tyto činnosti dokonale pochopit.

Zde Śrīmatī Rukmiṇī-devī odpovídá na výrok Pána Kṛṣṇy ve verši 14:

„Nemáme hmotný majetek a jsme drazí těm, kdo také nic nevlastní. Proto Mě, ó štíhlá, bohatí stěží kdy uctívají.“

Královna Rukmiṇī nejprve říká: niṣkiñcano nanu – „Jsi vskutku niṣkiñcana.“ Slovo kiñcana znamená „něco“ a předpona nir – nebo, jak se vyskytuje zde, niṣ – vyjadřuje zápor. V běžném smyslu tedy niṣkiñcana znamená „ten, kdo něco nemá“, nebo, jinými slovy, „ten, kdo nemá nic.“

V tomto verši však královna Rukmiṇī uvádí, že Pán Kṛṣṇa „nic nevlastní“ ne proto, že je žebrák, ale protože On samotný je všechno. Jinými slovy, jelikož je Kṛṣṇa Absolutní Pravda, vše, co existuje, je v Něm. Neexistuje žádná druhá věc, něco mimo Pánovu existenci, co by mohl vlastnit. Například člověk může vlasnit dům, auto, dítě nebo peníze, ale tyto věci se nestávají člověkem: existují mimo něho. Říkáme, že je vlastní pouze v tom smyslu, že je ovládá. Pán však své stvoření pouze neovládá: Jeho stvoření ve skutečnosti existuje v Něm. Neexistuje tedy nic mimo Něho, co může vlastnit způsobem, kterým my vlastníme vnější předměty.

Ācāryové vysvětlují niṣkiñcana takto: Říci, že osoba něco vlastní, naznačuje, že nevlastní všechno.

Jinak řečeno, pokud řekneme, že člověk vlastní nějaký majetek, naznačujeme, že nevlastní veškerý majetek, ale spíše nějaký konkrétní majetek. Standardní americký slovník definuje slovo nějaký jako „jistý neurčitý nebo neupřesněný počet, množství atd., odlišený od zbytku“. Sanskrtské slovo kiñcana vyjadřuje tento význam částečného množství z celku. Pán Kṛṣṇa je tedy nazýván niṣkiñcana kvůli vyvrácení představy, že vlastní pouze jisté množství krásy, slávy, bohatství, inteligence a ostatních majestátů. Právě naopak, vlastní neomezenou krásu, neomezenou inteligenci, neomezené bohatství a tak dále. Je tomu tak proto, že je Absolutní Pravda.

Śrīla Prabhupāda otevírá svůj úvod k prvnímu dílu prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu tímto výrokem, který se týká této diskuse: „Pojetí Boha a pojetí Absolutní Pravdy nejsou na stejné úrovni. Śrīmad-Bhāgavatam se zaměřuje na Absolutní Pravdu. Pojetí Boha poukazuje na vládce, kdežto pojetí Absolutní Pravdy poukazuje na summum bonum, neboli konečný zdroj všech energií.“ Zde se Śrīla Prabhupāda dotýká základní filozofické otázky. Bůh je obvykle definován jako „svrchovaná bytost“ a slovník definuje svrchovaný jako (1) nejvyšší postavením, mocí, autoritou atd.; (2) nejvyšší kvalitou, dosažením, výkonem atd.; (3) s nejvyšší stupněm; a (4) konečný, poslední. Žádná z těchto definic nevyjadřuje vhodně absolutní existenci.

Například můžeme říci, že konkrétní Američan je svrchovaně bohatý ve smyslu, že je bohatší než kterýkoliv jiný Američan. Nebo můžeme hovořit o Nejvyšším soudu jako o nejvyšším soudu v zemi, ačkoliv jistě nemá absolutní autoritu ve všech politických a společenských záležitostech, neboť ji v těchto oblastech sdílí s legislativou a prezidentem. Jinak řečeno, slovo svrchovaný vyjadřuje nejlepšího v hierarchii, a tak může být svrchovaná bytost chápána pouze jako nejlepší nebo největší ze všech bytostí, ale ne jako samotný zdroj všech ostatních bytostí a vskutku všeho, co existuje. Śrīla Prabhupāda tedy konkrétně poukazuje na to, že pojetí Absolutní Pravdy, Kṛṣṇy, je vyšší než pojetí svrchované bytosti, a toto je nezbytné pro jasné pochopení vaiṣṇavské filozofie.

Pán Kṛṣṇa není pouze svrchovaná bytost: je absolutní bytost a právě o tom mluví Jeho manželka. Slovo niṣkiñcana tedy nevyjadřuje, že Kṛṣṇa nevlastní žádný majestát, ale naopak veškerý majestát. V tom smyslu přijímá Jeho definici sebe sama jako niṣkiñcany.

Ve verši 14 Pán Kṛṣṇa také uvedl: niṣkiñcana-jana-priyāḥ – „Jsem drahý těm, kdo nic nevlastní.“ Zde však královna Rukmiṇī poukazuje na to, že polobozi, nejbohatší duše ve vesmíru, pravidelně obětují Nejvyššímu Pánu. Můžeme předpokládat, že polobozi, jako Pánem určení představitelé, vědí, že Mu všechno patří v tom smyslu, že všechno je Jeho částí, jak je vysvětleno výše. Proto je výrok niṣkiñcana-jana-priyāḥ správný v tom smyslu, že jelikož neexistuje nic kromě Pána a Jeho energií, bez ohledu na to, jak bohatými se zdají být Pánovi uctívači, ve skutečnosti Mu neobětují nic než Jeho vlastní energii jako láskyplný čin. Příkladem stejné myšlenky je když někdo uctívá řeku Gangu obětováním vody Gangy nebo když dítě dostane na otcovy narozeniny od otce peníze a koupí mu dárek. Otec si platí svůj dárek, ale to, co ho opravdu zajímá, je láska jeho dítěte. Podobně Nejvyšší Pán projevuje vesmír a potom podmíněné duše shromažďují různé složky Pánova stvoření. Zbožné duše věnují některé z nejlepších položek ze své sbírky zpět Pánu jako oběť, a tak se očišťují. Jelikož je celý vesmír a všechno v něm pouze Pánova energie, můžeme říci, že ti, kdo uctívají Pána, nic nevlastní.

Z běžnějšího pohledu, lidé pyšní na své velké bohatství se Bohu neklanějí. Královna Rukmiṇī tyto pošetilce také zmiňuje. Jsou spokojeni se svými dočasnými těly a nechápou božskou moc smrti, která je sleduje. Polobozi, zdaleka nejbohatší ze živých bytostí, však Nejvyššímu Pánu pravidelně obětují, a tak je jim Pán nanejvýš drahý, jak je uvedeno zde.

Zde královna Rukmiṇī vyvrací výrok Pána Kṛṣṇy ve verši 15:

„Manželství a přátelství se hodí pro dva lidi sobě rovné bohatstvím, původem, vlivem, fyzickým vzhledem a schopnostmi zplodit dobré potomstvo, ale nikdy pro výše a níže postavené.“ Ve skutečnosti pouze ti, kdo se vzdali všech těchto hmotný představ o smyslovém požitku a věnují se výlučně láskyplné službě Pánu, mohou porozumět, kdo je jejich skutečný přítel a společník – samotný Pán Śrī Kṛṣṇa.

Tímto královna Rukmiṇī vyvrací výrok Pána Kṛṣṇy ve verši 16, kde Pán Kṛṣṇa řekl: bhikṣubhiḥ ślāghitā mudhā — „Jsem oslavován žebráky.“ Královna Rukmiṇī však poukazuje na to, že ti takzvaní žebráci jsou ve skutečnosti mudrci ve stádiu paramahaṁsy – sannyāsī, kteří dosáhli nejvyšší úrovně duchovního pokroku, a tak se vzdali tyče sannyāsīho. Pán Kṛṣṇa také svou manželku ve verši 16 dvakrát obvinil. Řekl: vaidarbhy etad avijñāya – „Má milá Vaidarbhī, neuvědomila sis situaci“ – a tvayādīrgha-samīkṣayā – „protože nejsi prozíravá“. V tomto verši Rukmiṇin výrok iti me vṛto 'si vyjadřuje: „Vybrala jsme si Tě za manžela, protože máš výše uvedené vlastnosti. Vůbec to nebyla slepá volba.“ Rukmiṇī dále zmiňuje, že pominula méně významné osobnosti jako Brahmā, Śiva a vládci nebes, protože viděla, že i když jsou to z hmotného hlediska vznešené osobnosti, jejich činnosti maří mocné vlny času vycházející z obočí Pána Kṛṣṇy. Proto si Rukmiṇī, zdaleka ne neprozíravá, vybrala Pána Kṛṣṇu po zevrubném zhodnocení celého vesmíru. Láskyplně zde tedy svého manžela kárá.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī vykládá Rukmiṇinu náladu takto: „Můj milý manželi, Tvé obvinění, že mi chybí prozíravost, vyjadřuje, že jsi nevěděl o mém hlubokém vhledu do situace. Ve skutečnosti jsem si Tě vybrala, protože jsem znala Tvou skutečnou slávu.“

Ve verši 12 této kapitoly Pán Kṛṣṇa řekl: rājabhyo bibhyataḥ su-bhru samudraṁ śaranaṁ gatān: „Vyděšeni těmito králi jsme přijali útočiště v oceánu.“ Podle ācāryů Pán Kṛṣṇa nakonec vyprovokoval Rukmiṇin hněv oslavováním ostatních mužů, kteří mohli být jejím manželem, a ona Mu tak zde v hněvu říká, že není nevědomá, ale že naopak On promluvil pošetile. Říká: „Unesl jsi mě v přítomnosti těch králů jako lev a zahnal jsi je svým lukem Śārṅgou, takže je pouhá pošetilost říci, že jsi ze strachu z těch samých králů odešel do oceánu.“ Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho se královna Rukmiṇī při těchto slovech zamračila a vrhala na Pána hněvivé pohledy úkosem.

Zde královna Rukmiṇī vyvrací představy uvedené Pánem Kṛṣṇou ve verši 13. Śrīmatī Rukmiṇī-devī vlastně opakuje vlastní slova Pána Kṛṣṇy. Pán řekl: āsthitāḥ padavīṁ su-bhru prāyaḥ sīdanti yoṣitaḥ: „Ženám, které následují Mou cestu, je obvykle souzeno trpět.“ Rukmiṇī tu říká: sīdanti te 'nupadavīṁ ta ihāsthitāḥ kim: „Proč by měli ti, kdo se drží Tvé cesty, v tomto světě trpět?“ Uvádí příklad mnoha vznešených králů, kteří se vzdali své mocné svrchovanosti, aby odešli do lesa, kde konali askezi a uctívali Pána se silnou touhou po Jeho transcendentální společnosti. Tak podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Śrīmatī Rukmiṇī-devī zde chce Śrī Kṛṣṇovi říci: „Řekl jsi, že já, dcera krále, jsem neinteligentní a zklamaná, protože jsem si Tě vzala. Jak ale můžeš obviňovat všechny tyto vznešené osvícené krále z toho, že jsou neinteligentní? Byli nejmoudřejšími z lidí, a přesto se všeho vzdali, aby Tě následovali a jistě nebyli výsledkem zklamáni. Vskutku dosáhli dokonalosti v podobě Tvé společnosti.“

Ve verši 16 Pán Kṛṣṇa tvrdil, že je guṇair hīnāḥ, „prostý všech dobrých vlastností“. Aby toto tvrzení vyvrátila, oddaná Rukmiṇī zde uvádí, že Pán je guṇālaya, „sídlo všech dobrých vlastností“. Takzvaní mocní muži tohoto světa mohou v jediném okamžiku upadnout do naprosté bezmocnosti a zmatku. Zkáza je vskutku nevyhnutelným osudem všech mocných mužských těl. Pán však má věčné, duchovní tělo, které je všemocné a nekonečně krásné, a tak, jak zde královna Rukmiṇī tvrdí, jak by mohla kterákoliv rozumná, osvícená žena přijmout útočiště u někoho jiného než Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy?

Další čtení slova sṛtibhiḥ je śrutibhiḥ. V tom případě Rukmiṇī vyjadřuje tuto myšlenku: „Byla jsem zmatena nasloucháním různým náboženským písmům o četných obřadech s jejich sliby plodonosných výsledků.“ Śrīla Śrīdhara Svāmī dává toto vysvětlení, zatímco Śrīla Jīva Gosvāmī a Śrīla Viśvanātha Cakravartī přidávají další myšlenku, kterou Rukmiṇī mohla vyjádřit slovem śrutibhiḥ: „Můj milý Pane Kṛṣṇo, byla jsem zmatena nasloucháním o Tvých různých vtěleních. Slyšela jsem, že když jsi sestoupil jako Rāma, opustil jsi svou manželku Sītu, a že v tomto životě jsi opustil gopī. Byla jsem tedy zmatena.“

Víme, že Śrīmatī Rukmiṇī-devī je věčně osvobozená společnice Pána Kṛṣṇy, ale v těchto verších pokorně hraje roli smrtelné ženy přijímající útočiště u Nejvyššího Pána.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho jsou tato ohnivá slova královny Rukmiṇī odpovědí na úvodní výrok Pána Kṛṣṇy ve verši 10. Nejvyšší Pán řekl: „Má milá princezno, ucházeli se o tebe mnozí králové mocní jako vládci planet. Všichni byli hojně obdařeni politickým vlivem, bohatstvím, krásou, štědrostí a fyzickou silou.“ Podle Śrīdhara Svāmīho zde královna Rukmiṇī hovoří s hněvem a ukazuje na Pána prstem. Přirovnává takzvané velké vládce k oslům, protože nesou mnoho hmotných břemen, k volům, protože své předepsané povinnosti konají v neustálé úzkosti, ke psům, protože je jejich manželky nemají v úctě, ke kočkám, protože jsou sobečtí a krutí, a k otrokům, protože otrocky lpějí na rodinných záležitostech. Tito králové se mohou jevit jako žádoucí pošetilé ženě, která neslyšela o slávě Śrī Kṛṣṇy nebo ji nepochopila.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že tito králové jsou jako osli, protože je jejich manželky občas kopou, jako psi, protože se chovají nepřátelsky k cizincům, aby ochránili své domovy, a jako kočky, protože jedí zbytky po svých manželkách.

Zde ctnostná manželka Pána Kṛṣṇy pronáší zcela jednoznačný výrok o hmotném smyslovém požitku založeném na fyzickém těle. Śrīla Viśvanātha Cakravartī komentuje tento verš takto: Na základě autority výroku sa vai patiḥ syād akuto-bhayaḥ svayam – „Manželem by se měl vskutku stát ten, kdo dokáže zbavit veškerého strachu“ – je Śrī Kṛṣṇa skutečným manželem všech žen všech dob. Proto žena, která uctívá jako manžela někoho jiného, uctívá pouze mrtvolu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī dále komentuje: Rukmiṇī takto vzala v úvahu, že ačkoliv je sladkost lotosových nohou Pána Kṛṣṇy dobře známa a ačkoliv má věčné tělo oplývající poznáním a blažeností, pošetilé ženy Ho zavrhují. Tělo obyčejného manžela je vně pokryté kůží a chlupy; jinak, jelikož je plné krve, výkalů, masa, žluči a tak dále, by bylo zamořené mouchami a jiným hmyzem přitahovaným jeho zápachem a ostatními odpornými vlastnostmi.

Ti, kdo nemají praktickou zkušenost s krásou a čistotou Kṛṣṇy nebo vědomí Kṛṣṇy, mohou být zmateni takto nekompromisními odsouzeními hmotného, tělesného požitku. Ti, kdo jsou osvíceni ve vědomí Kṛṣṇy, však budou tak absolutně pravdivými výroky osvěženi a nadšeni.

Ve verši 20 této kapitoly Pán Kṛṣṇa uvedl: „Jsme vždy spokojeni sami o sobě, a proto se nestaráme o manželky, děti a bohatství.“ Zde Rukmiṇī-devī pokorně odpovídá: „Ano, těšíš se sám o sobě, a proto na mě zřídka pohlížíš.“

V tomto ohledu Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že Pán Kṛṣṇa již oznámil svoji lásku k Rukmiṇī (Bhāg. 10.53.2): tathāham api tac-citto nidrāṁ ca na labhe niśi – „Má mysl je také zaměřena na ni. Dokonce nemohu ani v noci spát.“ Pán Kṛṣṇa je spokojen sám o sobě a pokud máme na zřeteli, že Śrīmatī Rukmiṇī-devī je Jeho vnitřní energie, můžeme pochopit, že Jeho láskyplné vztahy s ní jsou vyjádřeními Jeho čistého duchovního štěstí.

Zde se však královna Rukmiṇī pokorně ztotožňuje s Pánovou vnější energií, svojí expanzí. Proto říká: „Ačkoliv na Mě pohlížíš zřídka, když jsi připraven projevit hmotný vesmír, a tak začínáš jednat prostřednictvím hmotné kvality vášně, své energie, pohlížíš na mě. Tímto způsobem mi projevuješ svou největší milost.“ Takto Ācārya Viśvanātha vysvětluje, že výrok bohyně Rukmiṇī lze chápat dvěma způsoby. A samozřejmě vaiṣṇavové, po zevrubném porozumění Kṛṣṇově filozofii od pravých ācāryů, si jednoduše vychutnávají tyto láskyplné vztahy mezi Pánem a Jeho vznešenými oddanými.

Poté, co Śrīmatī Rukmiṇī vyvrátila vše, co Pán Kṛṣṇa řekl, nyní v laskavém rozpoložení mysli chválí pravdivost Jeho výroků. Jinými slovy, přijímá, že ji Pán Kṛṣṇa použil jako příkladu pro osvětlení běžné ženské psychologie. Král Kāśī měl tři dcery – Ambu, Ambāliku a Ambiku – a Ambě se zalíbil Śālva. Tento příběh vypráví Mahābhārata.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī cituje tento verš popisující čistou lásku mezi Rukmiṇī a Kṛṣṇou:

„Když láskyplné pouto mezi mladým mužem a mladou ženou nelze nikdy zničit, ani když existují všemožné příčiny ke zničení tohoto vztahu, připoutanosti mezi nimi se říká čistá láska.“ To je povaha věčných láskyplných vztahů mezi Pánem Kṛṣṇou a Jeho čistými milostnými společnicemi.

Slovo dāmpatye vyjadřuje vztah mezi manželem a manželkou. Chtíčem posedlé a zmatené osoby uctívají Nejvyššího Pána, aby tento vztah posílily, ačkoliv vědí, že Pán je může zbavit jejich zbytečné připoutanosti k hmotným věcem.

Je zřejmé, že Pán Kṛṣṇa samotný jako zdroj veškeré radosti a veškerého majestátu je svrchovaným požitkem a nanejvýš majestátní osobou. Proto je naším skutečným vlastním zájmem se vždy věnovat láskyplné službě Pánu Kṛṣṇovi. Prahlāda Mahārāja říká (Bhāg. 7.5.31): na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum – „Nevědomí netuší, že v jejich skutečném vlastním zájmu je dosažení Nejvyššího Pána, Viṣṇua (Kṛṣṇy).“

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho lze snadno získat ženskou společnost a ostatní smyslové požitky i v pekle. Máme praktickou zkušenost, že i taková stvoření jako prasata, psi a holubi mají rozsáhlou příležitost užívat si sexu. Je nešťastné, že moderní lidské bytosti, které mají jedinečnou příležitost stát se vědomými si Kṛṣṇy, si raději užívají jako psi a kočky ve jménu hmotného pokroku.

Śrīla Jīva Gosvāmī klade tuto otázku: Jelikož oddaná služba snadno udílí osvobození, není možné, že bude každý osvobozen a svět dále nebude existovat? Vznešený ācārya odpovídá, že toto nebezpečí nehrozí, neboť pro závistivé, neupřímné a smyslné osoby je velmi obtížné věrně sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství a takových lidí není na světě nedostatek.

Pán Kṛṣṇa zde poukazuje na událost, která bude popsána v příští kapitole. Kṛṣṇovy rozhovory s Rukmiṇī se tedy musely odehrát po Aniruddhově svatbě.

Śrīmatī Rukmiṇī-devī neměla vůbec v úmyslu přijmout jakéhokoliv jiného manžela než Pána Kṛṣṇu, jak uvedla ve zprávě Pánu (Bhāg. 10.52.43): yarhy ambujākṣa na labheya bhavat-prasādaṁ jahyām asūn vrata-kṛśān śata-janmabhiḥ syāt – „Jestli nebudu moci získat Tvou milost, prostě se vzdám své životní síly, jež bude oslabena tvrdou askezí, kterou budu provádět. Potom, po stovkách životů námahy, možná získám Tvou milost.“ Śrīmad-Bhāgavatam pevně prosazuje jedinečnou slávu královny Rukmiṇī-devī.

Slovo viḍambayan znamená „napodobující“ a také „zesměšňující“. Pán jednal jako manžel z tohoto světa, ale Jeho zábavy jsou transcendentální a odhalují zvrácenou povahu světských činností zaměřených na tělesný smyslový požitek.