Dynastie Mahārāje Nimiho

Cāṇakya Paṇḍita prohlásil: śarīraṁ kṣaṇa-vidhvāṁsi kalpānta- sthāyino guṇāḥ-“Život v hmotném světě může skončit každým okamžikem, ale pokud během něho člověk udělá něco hodnotného, jeho slavný čin se navždy zapíše do dějin.” A zde máme velkou osobnost, Mahārāje Nimiho, jemuž byla tato skutečnost známa. V lidském těle je třeba jednat tak, abychom se na konci vrátili domů, zpátky k Bohu. To je seberealizace.

Pro brāhmaṇu je náboženskou zásadou, že nemá být nikdy chamtivý. V tomto případě však Vasiṣṭha kvůli bohatší odměně od krále nebes odmítl žádost Mahārāje Nimiho na této planetě, a když Nimi vykonal oběť s jinými kněžími, Vasiṣṭha ho bezdůvodně proklel. Pokud se někdo nakazí nečistým jednáním, jeho síla-ať hmotná či duchovní-se zmenší. Přestože byl Vasiṣṭha duchovním učitelem Mahārāje Nimiho, kvůli své chamtivosti poklesl.

Mitra a Varuṇa jednou potkali Urvaśī, nejkrásnější kurtizánu nebeského království, a posedl je chtíč. Byli to velcí světci a snažili se ho ovládnout, ale nepodařilo se jim to a vypustili semeno. To bylo pečlivě uchováno ve džbánu a narodil se z něho Vasiṣṭha.

Polobozi jsou v daleko vyšším postavení než lidské bytosti. Vznešení světci a mudrci byli sice mocní brāhmaṇové, ale o oživení těla Mahārāje Nimiho, které bylo uchováváno v různých vonných balzámech, požádali polobohy. Nikdo by si neměl myslet, že moc polobohů spočívá jen v holdování smyslovému požitku-projevují své schopnosti i tím, že dovedou přivést mrtvé tělo zpátky k životu. Ve védské literatuře najdeme mnoho podobných případů. Například v příběhu Sāvitrī a Satyavāna stojí, že Satyavān zemřel a již si ho odváděl Yamarāja, ale na žádost jeho manželky Sāvitrī se do jeho původního těla opět vrátil život. To je důležitá skutečnost týkající se moci polobohů.

Mahārāja Nimi nechtěl hmotné tělo, které by ho poutalo. Jelikož byl oddaný, chtěl tělo, ve kterém by mohl s oddaností sloužit Pánu. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá:

“Můj Pane, pokud chceš, abych se znovu narodil a přijal hmotné tělo, prokaž mi prosím jednu laskavost-dovol mi narodit se v domě Tvého služebníka, Tvého oddaného. Nevadilo by mi, ani kdybych se tam narodil jako nepatrný tvor, jakým je například hmyz.” Śrī Caitanya Mahāprabhu také říkal:

“Ó Pane vesmíru, netoužím po hmotném bohatství, materialistických stoupencích, krásné ženě nebo obřadních činnostech, jež popisují květnatá slova. Vše, co chci, život za životem, je ničím nemotivovaná oddaná služba Tobě.” (Śikṣāṣṭaka 4). Když Pán říkal “život za životem” (janmani janmani), nemyslel tím obyčejné životy, ale takové, v nichž lze vzpomínat na lotosové nohy Pána. Takové tělo je žádoucí. Oddaný neuvažuje jako yogīni a jñānī, kteří odmítají hmotné tělo a chtějí splynout s neosobní září Brahmanu. Tato představa se mu vůbec nelíbí. Naopak, přijme jakékoliv tělo, hmotné nebo duchovní, protože chce sloužit Pánu. To je skutečné osvobození.

Ten, kdo má silnou touhu sloužit Pánu, nemá důvod k úzkosti, ani když přijme hmotné tělo, neboť oddaný je osvobozenou duší i v hmotném těle. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

“Člověk jednající s vědomím Kṛṣṇy (neboli sloužící Kṛṣṇovi) svým tělem, myslí, inteligencí a slovy je osvobozenou bytostí dokonce už v hmotném světě, i když se může věnovat mnoha takzvaně hmotným činnostem.” Touha sloužit Pánu činí osvobozeným kohokoliv a v jakékoliv situaci, ať v duchovním či hmotném těle. V duchovním těle se oddaný stane přímým společníkem Pána, ale i když se navenek zdá, že má hmotné tělo, je vždy osvobozený a vykonává tytéž povinnosti-službu Pánu-jako oddaný na Vaikuṇṭhaloce. Není v tom žádný rozdíl. Je řečeno: sādhur jīvo vā maro vā. Oddaný může žít nebo zemřít, ale jeho jediným zájmem je stále sloužit Pánu. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. Když opustí tělo, stává se společníkem Pána a slouží Mu, ale totéž dělá již v hmotném těle v tomto hmotném světě.

Pro oddaného neexistuje bolest, radost ani hmotná dokonalost. Někdo může namítnout, že oddaný také trpí, když opouští své hmotné tělo v době smrti. V této souvislosti však lze uvést příklad, že kočka nosí v tlamě myši a také v ní nosí svá koťata. Myš i kotě jsou přenášeny ve stejné tlamě, ale jejich pocity jsou rozdílné. Když oddaný opouští tělo (tyaktvā deham), je připraven se vrátit domů, zpátky k Bohu. Jeho dojmy se tedy podstatně liší od zážitků toho, koho si odvádí Yamarāja, aby ho potrestal. Ten, jehož inteligence se stále soustředí na službu Pánu, se nebojí přijmout hmotné tělo, zatímco neoddaný, který se službě Pánu nevěnuje, má z přijetí nového těla nebo opuštění současného obrovský strach. Měli bychom se tedy řídit pokynem Caitanyi Mahāprabhua: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Nezáleží na tom, zda máme hmotné či duchovní tělo; naším jediným cílem by mělo být sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství.

Hmotnému tělu je souzeno zemřít, což platí ve vyšším i nižším planetárním systému. V nižším planetárním systému nebo nižších druzích se umírá dříve a na vyšších planetách nebo ve vyšších druzích lze žít velice dlouho, ale smrt je nevyhnutelná. Tento fakt je třeba pochopit. V lidském těle by měla živá bytost využít příležitosti skoncovat se zrozením, smrtí, stářím a nemocí tím, že podstoupí tapasyu. Cílem lidské civilizace je zastavit koloběh zrození a smrti, zvaný mṛtyu-saṁsāra-vartmani. To je možné jedině tehdy, když si je živá bytost vědoma Kṛṣṇy-když dosáhla služby lotosovým nohám Pána. Jinak musí hnít v tomto hmotném světě a přijímat hmotná těla podléhající zrození, smrti, stáří a nemoci.

Zde se uvádí příklad, že ačkoliv je voda pro rybu výborným místem, ryba se přesto nikdy nezbaví strachu ze smrti, protože velké ryby stále horlivě požírají ty malé. Phalgūni tatra mahatām-všechny živé bytosti jsou požírány většími. Tak funguje hmotná příroda.

“Bezrucí jsou kořistí těch, kdo mají ruce, a beznozí kořistí těch, kteří mají čtyři nohy. Slabí jsou zdrojem potravy silných a obecně platí zákon, že jedna živá bytost je potravou druhé.” (Bhāg. 1.13.47). Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, stvořil hmotný svět tak, že jedna živá bytost je potravou druhé. Probíhá tedy boj o přežití, ale přestože mluvíme o přežití nejsilnějších, nikdo nemůže uniknout smrti, aniž by se stal oddaným Pána. Hariṁ vinā naiva mṛtiṁ taranti-nikdo nemůže uniknout z koloběhu zrození a smrti, nestane-li se oddaným. To je potvrzeno i v Bhagavad-gītě (9.3). Aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani. Ten, kdo nedosáhne útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy, musí opět putovat nahoru a dolů v koloběhu zrození a smrti.

Polobozi chtěli, aby Mahārāja Nimi obživl, ale on nechtěl přijmout další hmotné tělo. Jelikož se na ně světci obrátili s naléhavou žádostí, dali mu za daných okolností požehnání, že bude moci žít ve svém duchovním těle. V představách obyčejných lidí obvykle existují dva druhy duchovních těl. Někdy se pojmem “duchovní tělo” rozumí tělo ducha. Bezbožný člověk, který zemře po životě plném hříšných činností, někdy bývá odsouzen k tomu, že nemůže dostat hrubohmotné tělo z pěti prvků, ale musí žít v jemnohmotném těle složeném z mysli, inteligence a ega. Jak je však vysvětleno v Bhagavad-gītě, oddaní mohou opustit hmotné a získat duchovní tělo, nedotčené hrubou ani jemnou hmotou (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna). Polobozi tedy dali králi Nimimu požehnání, že bude moci setrvávat v čistě duchovním těle, prostém všeho hrubohmotného i jemnohmotného znečištění.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, může být viditelný nebo neviditelný podle své transcendentální touhy a podobně oddaný, který je jīvan-mukta, se může dle vlastního přání nechat vidět nebo ne. Bhagavad-gītā uvádí: nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ-Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se neukazuje každému—obyčejný člověk Ho nevidí. Ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ-Kṛṣṇu, Jeho jméno, slávu, vlastnosti a vše, co k Němu náleží, nelze poznat hmotným způsobem. Nikdo nemůže Kṛṣṇu vidět, není-li duchovně pokročilý (sevonmukhe hi jihvādau). Schopnost vidět Ho tedy zcela závisí na Kṛṣṇově milosti. Stejná výsada-být viditelný nebo neviditelný podle vlastního přání-byla udělena Mahārājovi Nimimu. Žil tak ve svém původním duchovním těle jako společník Nejvyšší Osobnosti Božství.

Arājaka-bhayam. Je-li vláda nestálá a chaotická, hrozí nebezpečí, že budou lidé sužováni strachem. V současné době je zde toto nebezpečí stále, kvůli vládě lidu. Zde vidíme, že vznešení mudrci chtěli, aby občané byli správně vedeni, a proto vytvořili syna z Nimiho hmotného těla, protože poskytovat toto vedení je povinností kṣatriyského krále. Kṣatriya je ten, kdo ochraňuje občany před násilím. V takzvané vládě lidu není žádný způsobilý kṣatriyský král-jakmile někdo vlivný získá dostatečný počet hlasů, stane se ministrem či prezidentem bez jakékoliv průpravy od učených brāhmaṇů, kteří se vyznají v śāstrách. Jsme svědky toho, že v některých zemích přechází vláda z rukou jedné strany do rukou druhé, a proto lidé, jež jsou u moci, chrání horlivěji své vlastní postavení, než aby se starali o blaho občanů. Védská civilizace upřednostňuje monarchii. Lidem se líbila vláda Pána Rāmacandry, Mahārāje Yudhiṣṭhira nebo Mahārāje Parīkṣita, Ambarīṣe či Prahlāda. Je mnoho příkladů vynikající vlády pod vedením svrchovaného monarchy. Demokratická vláda postupně přestává vyhovovat potřebám lidu, a proto se některé strany snaží prosadit diktátora. Diktatura je totéž co monarchie bez způsobilého vůdce. Lidé budou skutečně šťastní, když se vlády ujme nějaký kvalifikovaný vůdce—ať už monarcha či diktátor-a bude lidem vládnout podle standardních pokynů autorizovaných písem.

Tento hmotný svět se nazývá dvaita neboli dualita. Caitanya- caritāmṛta (Antya 4.176) říká:

Ve světě duality-to znamená v hmotném světě-je takzvané dobro a zlo jedno a to samé. Nemá smysl zde rozlišovat mezi dobrým a špatným, mezi štěstím a neštěstím, protože obojí jsou výplody mysli (manodharma). Vše zde doprovází potíže a utrpení, a proto je pouhou iluzí vytvářet nějakou umělou situaci a namlouvat si, že to je dokonalé štěstí. Osvobozená osoba, která překonala vliv tří kvalit hmotné přírody, není těmito dualitami za žádných okolností ovlivněna. Je si trvale vědomá Kṛṣṇy a trpělivě snáší takzvané štěstí i neštěstí. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (2.14):

“Ó synu Kuntī, dočasné radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” Ti, kdo jsou osvobození, na transcendentální úrovni služby Pánu, se nezajímají o takzvané štěstí a neštěstí. Vědí, že ta se mění jako roční období, která lze vnímat ve styku s hmotným tělem. Štěstí a neštěstí přijde a odejde a paṇḍita, učený člověk, o ně proto nemá zájem. Je řečeno: gatāsūn agatāsūṁś ca nānuśocanti paṇḍitāḥ. Tělo je mrtvé od samého počátku, protože je to kus hmoty a necítí žádné štěstí ani neštěstí. Jelikož duše v těle podléhá tělesnému pojetí života, zakouší štěstí a neštěstí, ale ta přicházejí a zase odcházejí. Zde se dozvídáme, že všichni králové narození v mithilské dynastii byli osvobozené osoby, nedotčené takzvaným štěstím a neštěstím tohoto světa.