Śrīmad-bhāgavatam 9.13.9

Mahārāja Nimi nechtěl hmotné tělo, které by ho poutalo. Jelikož byl oddaný, chtěl tělo, ve kterém by mohl s oddaností sloužit Pánu. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá:

“Můj Pane, pokud chceš, abych se znovu narodil a přijal hmotné tělo, prokaž mi prosím jednu laskavost-dovol mi narodit se v domě Tvého služebníka, Tvého oddaného. Nevadilo by mi, ani kdybych se tam narodil jako nepatrný tvor, jakým je například hmyz.” Śrī Caitanya Mahāprabhu také říkal:

“Ó Pane vesmíru, netoužím po hmotném bohatství, materialistických stoupencích, krásné ženě nebo obřadních činnostech, jež popisují květnatá slova. Vše, co chci, život za životem, je ničím nemotivovaná oddaná služba Tobě.” (Śikṣāṣṭaka 4). Když Pán říkal “život za životem” (janmani janmani), nemyslel tím obyčejné životy, ale takové, v nichž lze vzpomínat na lotosové nohy Pána. Takové tělo je žádoucí. Oddaný neuvažuje jako yogīni a jñānī, kteří odmítají hmotné tělo a chtějí splynout s neosobní září Brahmanu. Tato představa se mu vůbec nelíbí. Naopak, přijme jakékoliv tělo, hmotné nebo duchovní, protože chce sloužit Pánu. To je skutečné osvobození.

Ten, kdo má silnou touhu sloužit Pánu, nemá důvod k úzkosti, ani když přijme hmotné tělo, neboť oddaný je osvobozenou duší i v hmotném těle. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

“Člověk jednající s vědomím Kṛṣṇy (neboli sloužící Kṛṣṇovi) svým tělem, myslí, inteligencí a slovy je osvobozenou bytostí dokonce už v hmotném světě, i když se může věnovat mnoha takzvaně hmotným činnostem.” Touha sloužit Pánu činí osvobozeným kohokoliv a v jakékoliv situaci, ať v duchovním či hmotném těle. V duchovním těle se oddaný stane přímým společníkem Pána, ale i když se navenek zdá, že má hmotné tělo, je vždy osvobozený a vykonává tytéž povinnosti-službu Pánu-jako oddaný na Vaikuṇṭhaloce. Není v tom žádný rozdíl. Je řečeno: sādhur jīvo vā maro vā. Oddaný může žít nebo zemřít, ale jeho jediným zájmem je stále sloužit Pánu. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. Když opustí tělo, stává se společníkem Pána a slouží Mu, ale totéž dělá již v hmotném těle v tomto hmotném světě.

Pro oddaného neexistuje bolest, radost ani hmotná dokonalost. Někdo může namítnout, že oddaný také trpí, když opouští své hmotné tělo v době smrti. V této souvislosti však lze uvést příklad, že kočka nosí v tlamě myši a také v ní nosí svá koťata. Myš i kotě jsou přenášeny ve stejné tlamě, ale jejich pocity jsou rozdílné. Když oddaný opouští tělo (tyaktvā deham), je připraven se vrátit domů, zpátky k Bohu. Jeho dojmy se tedy podstatně liší od zážitků toho, koho si odvádí Yamarāja, aby ho potrestal. Ten, jehož inteligence se stále soustředí na službu Pánu, se nebojí přijmout hmotné tělo, zatímco neoddaný, který se službě Pánu nevěnuje, má z přijetí nového těla nebo opuštění současného obrovský strach. Měli bychom se tedy řídit pokynem Caitanyi Mahāprabhua: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Nezáleží na tom, zda máme hmotné či duchovní tělo; naším jediným cílem by mělo být sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství.