Zabití Dhenuky, démonského osla

Pán Kṛṣṇa chtěl povzbudit své přátele pasáčky, které již pozřel Aghāsura a potom ukradl Pán Brahmā. Proto se rozhodl, že je přivede do palmového lesa zvaného Tālavan, kde bylo mnoho chutných zralých plodů. Jelikož duchovní tělo Pána Kṛṣṇy zdánlivě trochu zestárlo a zesílilo, vṛndāvanští stařešinové v čele s Nandou Mahārājem rozhodli, že Kṛṣṇu povýší z pasení telátek do postavení skutečného pasáčka krav. Nově se měl starat o dospělé krávy, býky a voly. Předtím si Nanda Mahārāja kvůli své silné náklonnosti myslel, že je na to Kṛṣṇa ještě příliš malý a nevyzrálý. V Padma Purāṇě, části zvané Kārttika-māhātmya, je uvedeno:

„Osmý lunární den světlé poloviny měsíce Kārttiku nazývají znalci Gopāṣṭamī. Od toho dne sloužil Pán Vāsudeva jako pasáček krav, zatímco předtím pásl telátka.“

Slovo padaiḥ vyjadřuje, že Pán Kṛṣṇa žehnal zemi tím, že chodil po jejím povrchu na svých lotosových nohou. Pán nenosil boty ani jinou ochranu nohou, ale chodil po lese bosý, což vyvolávalo velkou úzkost u vṛndāvanských dívek, které se bály, že by se Jeho jemné lotosové nohy mohly poranit.

Śrīla Sanātana Gosvāmī vysvětlil různé významy slova mādhava takto: mādhava běžně označuje Kṛṣṇu jako „Pána, jenž je manželem bohyně štěstí Lakṣmī“. Toto jméno rovněž naznačuje, že Pán Kṛṣṇa sestoupil v dynastii Madhua. Jelikož je Mādhava také název jara, rozumí se, že jakmile Pán Kṛṣṇa vešel do vṛndāvanského lesa, automaticky se tam projevovaly všechny krásy jara – mnoho květů, jemné vánky a nebeská atmosféra. Dalším důvodem, proč se Pánu Kṛṣṇovi říká Mādhava, je to, že si ve svých zábavách vychutnává madhu, chuť milostné lásky.

Když Pán Kṛṣṇa vcházel do lesa Śrī Vṛndāvanu, vždy hlasitě hrál na flétnu, což působilo všem obyvatelům Jeho města, Vraja-dhāmu, nepředstavitelnou blaženost. Tyto prosté zábavy – jak hravě chodil do lesa, hrál na flétnu a tak dále – probíhaly v duchovní zemi Vṛndāvanu každý den.

Pán Kṛṣṇa viděl, že vṛndāvanský les skýtá potěšení všem pěti smyslům. Včely, ptáci a jiná zvířata vydávali okouzlující zvuky, jež byly osvěžujícím potěšením pro uši. Vítr Pánu věrně sloužil tím, že vanul lesem a přenášel chladivou vlhkost průzračného jezera, a tak těšil hmat. Příjemnost větru povzbuzovala i chuť a vůně lotosových květů těšila čich. A celý les byl obdařený nebeskou krásou, jež skýtala duchovní blaženost očím. Tak vysvětlil Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura význam tohoto verše.

Slova mudā smayann iva vyjadřují, že Pán Kṛṣṇa měl žertovnou náladu. Věděl, že stromy se ve skutečnosti sklánějí proto, aby Ho uctívaly. V přátelském veselém rozpoložení za to ale Pán v následujícím verši přičítá zásluhy svému bratru Balarāmovi.

Vṛndāvanské stromy si mysleli, že kvůli svým minulým přestupkům se teď narodili jako stromy a kvůli své nehybnosti nemohou doprovázet Pána Kṛṣṇu na Jeho toulkách po oblasti Vṛndāvanu. Ve skutečnosti byli všichni tvorové ve Vṛndāvanu, včetně stromů a krav, velké duše, které se mohly osobně stýkat s Nejvyšší Osobností Božství. Kvůli extatickým pocitům odloučení si však o sobě stromy mysleli, že podléhají vlivu nevědomosti, a proto se snažili očistit tím, že se budou klanět u lotosových nohou Kṛṣṇy a Balarāmy. Pán Kṛṣṇa chápal jejich myšlení, a tak na ně s láskou hleděl a zároveň před svým starším bratrem Balarāmou chválil jejich oddanou službu.

Slovo gūḍham je v tomto verši významné. Vyjadřuje, že i když Nejvyšší Osobnost Božství ve své podobě Kṛṣṇy či Balarāmy vypadá jako obyčejná lidská bytost v hmotném světě, velcí mudrci vždy v Pánu rozpoznávají Nejvyšší Absolutní Pravdu. Všechny transcendentální podoby Boha jsou věčné a oplývají blažeností a poznáním – jsou pravým opakem našich hmotných těl, která jsou dočasná a oplývají utrpením a nevědomostí.

Jedním významem slova tīrtha je „prostředek pro překonání hmotné existence“. Každý, kdo jen naslouchá o slávě Nejvyššího Pána nebo kdo ji opěvuje, se ihned dostává na duchovní úroveň, mimo hmotnou existenci. Proto je zde Pánova transcendentální sláva označena jako tīrtha pro všechny obyvatele světa. Slovo gāyantaḥ naznačuje, že velcí mudrci se zříkají svých slibů mlčení a dalších sobeckých metod proto, aby oslavovali činnosti Nejvyššího Pána. Pravé mlčení znamená nemluvit nesmysly a omezovat své slovní projevy na ty zvuky, výroky a rozhovory, které se týkají láskyplné služby Nejvyššímu Pánu.

Slovo anagha vyjadřuje, že Nejvyšší Pán nikdy nepáchá hříchy nebo přestupky. Rovněž naznačuje, že Pán ihned promine hřích nebo přestupek, jehož se dopustil upřímný milující oddaný, který se nedopatřením odchýlil od služby Pánu. V kontextu tohoto verše slovo anagha znamená, že Pán Balarāma nebyl rozrušen včelami, které Ho neustále následovaly (anupatham). Pán jim požehnal slovy: „Ó včely, vítejte v Mém důvěrném háji a nestyďte se vychutnat si jeho vůni.“

Slovo adya, „nyní“, se vztahuje na dobu zjevení Pána Balarāmy a Pána Kṛṣṇy na Zemi. Ve své podobě Varāhy Pán Kṛṣṇa osobně Zemi zachránil a rozumí se, že Země neustále spočívá na Śeṣově energii. Jak Varāha, tak Śeṣa jsou expanzemi Balarāmy, který je sám expanzí Pána Kṛṣṇy, původní Osobnosti Božství. Slovy Pána Kṛṣṇy „tato Země je nyní velmi požehnaná“ (dhanyeyam adya dharaṇī) je řečeno, že se nic nevyrovná požehnáním Nejvyšší Osobnosti Božství v osobní podobě Kṛṣṇy, jenž se zjevil současně se svou úplnou expanzí Balarāmou. Složené slovo karajābhimṛṣṭāḥ, „dotýkané Tvými nehty“, naznačuje, že během svých toulek lesem Kṛṣṇa a Balarāma občas trhali plody a květy ze stromů, keřů a popínavých rostlin, které pak používali ve svých radostných zábavách. Někdy ulamovali rostlinám listy a společně s květy je používali ke zdobení svých těl.

Kṛṣṇa a Balarāma pohlíželi s láskou a milostí na všechny řeky, kopce a bytosti ve Vṛndāvanu. Požehnání, jež dostávaly gopī – přímé objetí Pánových paží – však bylo největším darem, po kterém touží i samotná bohyně štěstí. Když si jednou bohyně štěstí, která žije na Vaikuṇṭě na hrudi Pána Nārāyaṇa, přála být obejmuta na hrudi Śrī Kṛṣṇy, prováděla tvrdou askezi, aby tohoto požehnání dosáhla. Śrī Kṛṣṇa jí sdělil, že její místo je na Vaikuṇṭě a že na Jeho hrudi ve Vṛndāvanu sídlit nemůže. Prosila tedy Kṛṣṇu, aby jí dovolil setrvávat na Jeho hrudi v podobě zlatého proužku, a toto přání jí splnil. Tento příběh z Purāṇ vypráví Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura.

Śrīla Sanātana Gosvāmī vysvětluje, že Pán Kṛṣṇa se svými přáteli žertoval: „Jen se podívejte, ten páv neumí pořádně tancovat!“ Nato začal živě napodobovat pávův tanec, čímž u Jeho přátel vyvolal záchvat smíchu. Včely ve Vṛndāvanu pily šťávu z lesních květů a spojení tohoto nektaru se společností Śrī Kṛṣṇy na ně mělo omamné účinky. Zavíraly proto oči v extázi a dávaly najevo svou spokojenost bzučením. I toto bzučení Pán mistrně napodoboval.

Slovo bhīta-vat, „předstírající strach“, naznačuje, že si Pán Kṛṣṇa hrál jako obyčejný chlapec a utíkal s menšími lesními tvory s předstíraným strachem ze lvů a tygrů. Ve skutečnosti ve Vṛndāvanu, Pánově sídle, nejsou lvi a tygři draví, a proto není třeba se jich bát.

Slovo pāda-saṁvāhanādibhiḥ vyjadřuje, že Pán Kṛṣṇa masíroval Balarāmovi nohy, ovíval Ho a nosil Mu vodu z řeky na pití.

Slovo pallava-talpeṣu vyjadřuje, že se Pán Kṛṣṇa expandoval do mnoha podob a lehl si na mnoho lůžek, jež Jeho nadšení přátelé pasáčci narychlo připravili z výhonků, listů a květů.

Slovo samavījayan vyjadřuje, že pasáčci ovívali Pána velmi pečlivě a dovedně, tak, že vytvářeli mírné a chladivé vánky.

Slovo premṇā, „s láskou“, vyjadřuje, že žádost, kterou se pasáčci chystají předložit Pánu Kṛṣṇovi a Pánu Balarāmovi, je motivovaná láskou, nikoliv osobní touhou. Pasáčci dychtili po tom, aby Kṛṣṇa a Balarāma projevili své zábavy zabíjení démonů a pochutnali si na lahodných plodech lesa Tāla, a proto vyslovili tuto prosbu.

Ve Śrī Varāha Purāṇě stojí:

„Nedaleko západní strany Mathury, ve vzdálenosti dvou yojanů (dvaceti šesti kilometrů), leží svaté místo zvané Govardhan, jehož je velmi obtížné dosáhnout.“ Varāha Purāṇa rovněž uvádí:

„Nedaleko západní strany Mathury, ve vzdálenosti jednoho yojanu (třinácti kilometrů), se rozkládá les zvaný Tālavan, který střežil Dhenukāsura.“ Z toho vyplývá, že se les Tālavan nachází na půli cesty mezi Mathurou a kopcem Govardhanem. Śrī Hari-vaṁśa jej popisuje takto:

„Země je tam rovná, hladká a rozlehlá. Půda je černá, hustě pokrytá trávou darbha a bez velkých kamenů a oblázků.“

Démon Dhenuka nikomu nedovolil jíst lahodné zralé palmové plody Tālavanu a Kṛṣṇovi mladí přátelé se ozvali proti tomuto nespravedlivému přivlastnění si práva pochutnávat si na plodech veřejného lesa.

Vesničtí přátelé Pána Kṛṣṇy a Pána Balarāmy pobízeli oba bratry, aby okamžitě šli do lesa Tāla zabít oslího démona. Zde Je přímo oslovují jako amitra-han, „hubitele nepřátel“. Pasáčci byli zabraní do extatické meditace o síle Nejvyšší Osobnosti Božství a uvažovali takto: „Kṛṣṇa již zabil hrozné démony, jako byli Baka a Agha, tak co je tak zvláštního na tomto ohavném oslovi jménem Dhenuka, který se stal ve Vṛndāvanu veřejným nepřítelem číslo jedna?“

Pasáčci chtěli, aby Kṛṣṇa a Balarāma démony zabili a umožnili všem zbožným obyvatelům Vṛndāvanu pochutnávat si na plodech v lese Tāla. Proto poprosili o tuto zvláštní laskavost, aby byli oslí démoni zabiti.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho nesl sladkou vůni plodů tāla východní vítr, který do oblasti Vṛndāvanu přináší déšť. Tento vítr obvykle vane v měsíci Bhādra, a to znamená, že plody byly dokonale zralé. Skutečnost, že je hoši cítili, zase poukazuje na to, že les Tāla byl nablízku.

Žádný člověk, pták ani zvíře se k lesu Tāla nemohl ani přiblížit, ale pasáčci měli tolik víry v Pána Kṛṣṇu a Pána Balarāmu, že pokládali za samozřejmost, že oba Pánové mohou bez námahy hříšné oslí démony zabít a získat lahodné plody tāla. Kṛṣṇovi přátelé pasáčci jsou vznešené seberealizované duše, které by běžně nelačněly po sladkých plodech. Ve skutečnosti jen s Pánem žertují a jsou nadšení do Jeho zábav, čímž Pána pobízejí k nevídaným hrdinským činům v lese Tāla. Vznešenou atmosféru Vṛndāvanu během přítomnosti Pána Kṛṣṇy narušovali nesčetní démoni, a patřilo ke každodenním populárním událostem, že Pán tyto démony zabíjel.

Jelikož Pán Kṛṣṇa již zahubil mnoho démonů, onoho dne se rozhodl, že první poctu přenechá Pánu Balarāmovi, který zničí prvního démona, Dhenuku. Slovy yadi rocate pasáčci vyjadřují, že Pán Kṛṣṇa a Pán Balarāma nemusejí démona zabíjet jen pro jejich uspokojení; měli by to udělat jedině tehdy, jestli se Jim samotným tento plán zamlouvá.

Pán Kṛṣṇa uvažoval: „Jak by mohl být pouhý osel tak těžkým soupeřem?“ Proto se nad žádostí svých přátel zasmál. Pán Kapila uvádí ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.28.32): hāsaṁ harer avanatākhila-loka-tīvra-śokāśru-sāgara-viśoṣaṇam aty-udāram: „Yogī má podobně meditovat o nejshovívavějším úsměvu Pána Śrī Hariho, který všem, kdo se Mu klaní, vysouší oceán slz pocházející z velkého smutku.“ Pro povzbuzení svých přátel se tedy Pán Kṛṣṇa a Pán Balarāma zasmáli a okamžitě se s nimi vypravili do lesa Tāla.

Slovo upakroṣṭā označuje osla a také toho, kdo nedaleko křičí. Tím je zde řečeno, že mocný Dhenuka vydával hrůzostrašný, hněvivý řev.

Pán Balarāma vyhodil démona Dhenuku na vysokou palmu tak prudce, že se spustila řetězová reakce a mnoho do nebe čnících palem se rozkymácelo a potom s mohutným praskotem zlámalo.

Ti, kterým se nedostalo požehnání, nedokáží ocenit blažené zábavy Nejvyššího Pána. V této souvislosti Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, že Nejvyšší Pán má neomezenou sílu a moc, což je zde vyjádřeno slovem anante. Pán projevuje nepatrný zlomek své síly podle toho, co je v dané situaci třeba. Pán Balarāma chtěl zničit hordu démonských oslů, kteří neoprávněně zabrali les Tālavan, a tak projevil právě tolik božského majestátu, aby Dhenukāsuru a ostatní démony snadno zabil.

Śrīla Sanātana Gosvāmī komentuje tento verš takto: „Zde je řečeno, že oslí démoni zaútočili nejdříve na Kṛṣṇu a potom na Balarāmu (kṛṣṇaṁ ca rāmaṁ ca). Jeden důvod pro to je, že když démoni viděli hrdinství Pána Balarāmy, považovali za moudré napadnout nejprve Kṛṣṇu. Anebo to mohlo být tak, že se Pán Kṛṣṇa postavil mezi ně a Balarāmu z lásky ke svému staršímu bratrovi. Slova kṛṣṇaṁ ca rāmaṁ ca lze rovněž chápat jako vyjádření toho, že se Pán Balarāma z lásky ke svému mladšímu bratrovi postavil po bok Pána Kṛṣṇy.“

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura byla těla démonů tmavá jako tmavomodré mraky a spousta krve, která z jejich těl vytekla, vypadala jako jasně rudé mraky. To činilo celou scenérii nádhernou. Nejvyšší Osobnost Božství ve svých různých podobách, jako jsou Rāma a Kṛṣṇa, je vždy transcendentální, a když sehrává své transcendentální zábavy, výsledek je pokaždé krásný a transcendentální, i když používá násilí, jako při zabití vzdorných oslích démonů.

Śrīla Sanātana Gosvāmī komentuje, že všichni polobozi, velcí mudrci a další vznešené bytosti žasli a jásali, když viděli, s jakou lehkostí a ledabylostí Kṛṣṇa a Balarāma zabili mocné oslí démony v lese Tāla.

Podle ācāryů jedli palmové plody nízko postavení lidé, jako například Pulindové, ale Kṛṣṇovi přátelé pasáčci je považovali za nevhodné, protože byly potřísněné krví oslů.

Když se hovoří o slávě Śrī Kṛṣṇy, jak mluvčí, tak posluchači se očišťují a stávají se zbožnými.

Navenek byly gopī mladé vdané dívky, a proto by se přirozeně styděly a obávaly vrhat láskyplné pohledy na krásného mladého chlapce, jako byl Śrī Kṛṣṇa. Śrī Kṛṣṇa je však Nejvyšší Osobnost Božství a všechny živé bytosti jsou Jeho věční služebníci. I když jsou tedy gopī nejčistší ze všech velkých duší, nezdráhaly se vyjít a uspokojit své zamilované oči pitím pohledu na krásného mladého Kṛṣṇu. Gopī si také vychutnávaly sladkou melodii Jeho flétny a okouzlující vůni Jeho těla.

V knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, líčí Śrīla Prabhupāda tuto událost takto: „Všechny gopī ve Vṛndāvanu trápila Kṛṣṇova nepřítomnost. Celý den myslely na Kṛṣṇu v lese nebo na to, jak pase krávy na pastvinách. Když viděly, že se vrací, jejich úzkost okamžitě zmizela a dívaly se na Jeho obličej stejným způsobem, jako když včely krouží nad medem v lotosovém květu. Když Kṛṣṇa vstupoval do vesnice, mladší gopī se usmívaly. Kṛṣṇa hrál na flétnu a těšil se z jejich krásných usměvavých tváří.“

Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa je svrchovaným mistrem milostného umění, a tak si zkušeně vyměňoval s mladými gopīmi z Vṛndāvanu láskyplné city. Když je počestná mladá dívka zamilovaná, pohlíží na svého milého se studem, radostí a odevzdaností. Když milý přijímá její projevy lásky v podobě jejích pohledů, a tak je s ní spokojený, srdce milující dívky se naplní štěstím. Přesně takové milostné výměny probíhaly mezi krásným mladým Kṛṣṇou a milujícími gopīmi z Vṛndāvanu.

Slovo paramāśiṣaḥ označuje příjemné dary milující matky, jako jsou lahodné jídlo, pěkné oblečení, šperky, hračky a neustálá náklonnost. Slova yathā-kāmaṁ yathā-kālam vyjadřují, že i když Yaśodā a Rohiṇī splnily všechny touhy svých synů, Kṛṣṇy a Balarāmy, zároveň náležitě usměrňovaly Jejich činnosti. To znamená, že pro své děti připravovaly výborná jídla, ale dohlížely na to, aby chlapci jedli ve vhodnou dobu. Podobně si jejich děti v patřičnou dobu hrály a v patřičnou dobu spaly. Slovo yathā-kāmam neznamená, že by matky bez rozlišování dovolovaly chlapcům dělat si, co chtějí, ale zahrnovaly své děti požehnáními náležitým civilizovaným způsobem.

Śrīla Sanātana Gosvāmī komentuje, že matky své syny tolik milovaly, že když Je objímaly, pečlivě prohlížely všechny Jejich končetiny, aby viděly, zda jsou zdraví a silní.