Śrīmad-Bhāgavatam 10.15.1
Verš
śrī-śuka uvāca
tataś ca paugaṇḍa-vayaḥ-śrītau vraje
babhūvatus tau paśu-pāla-sammatau
gāś cārayantau sakhibhiḥ samaṁ padair
vṛndāvanaṁ puṇyam atīva cakratuḥ
tataś ca paugaṇḍa-vayaḥ-śrītau vraje
babhūvatus tau paśu-pāla-sammatau
gāś cārayantau sakhibhiḥ samaṁ padair
vṛndāvanaṁ puṇyam atīva cakratuḥ
Synonyma
śrī-śukaḥ uvāca — Śrī Śukadeva Gosvāmī pravil; tataḥ — potom; ca — a; paugaṇḍa vayaḥ — věk paugaṇḍa (od šesti do deseti let); śritau — když dosáhli; vraje — ve Vṛndāvanu; babhūvatuḥ — Oni (Rāma a Kṛṣṇa) se stali; tau — oba dva; paśu-pāla — pasáčky krav; sammatau — jmenovaní; gāḥ — krávy; cārayantau — pasoucí; sakhibhiḥ samam — se svými přáteli; padaiḥ — znaky na svých chodidlech; vṛndāvanam — Śrī Vṛndāvan; puṇyam — příznivým; atīva — nesmírně; cakratuḥ — činili.
Překlad
Śukadeva Gosvāmī pravil: Když Pán Rāma a Pán Kṛṣṇa, žijící ve Vṛndāvanu, dosáhli věku paugaṇḍa (od šesti do deseti), pastevci Jim dovolili se ujmout pastvy krav. Když byli takto zaměstnaní ve společnosti svých přátel, činili vṛndāvanskou půdu nanejvýš příznivou tím, že do ní otiskovali znaky na svých lotosových chodidlech.
Význam
Pán Kṛṣṇa chtěl povzbudit své přátele pasáčky, které již pozřel Aghāsura a potom ukradl Pán Brahmā. Proto se rozhodl, že je přivede do palmového lesa zvaného Tālavan, kde bylo mnoho chutných zralých plodů. Jelikož duchovní tělo Pána Kṛṣṇy zdánlivě trochu zestárlo a zesílilo, vṛndāvanští stařešinové v čele s Nandou Mahārājem rozhodli, že Kṛṣṇu povýší z pasení telátek do postavení skutečného pasáčka krav. Nově se měl starat o dospělé krávy, býky a voly. Předtím si Nanda Mahārāja kvůli své silné náklonnosti myslel, že je na to Kṛṣṇa ještě příliš malý a nevyzrálý. V Padma Purāṇě, části zvané Kārttika-māhātmya, je uvedeno:
śuklāṣṭamī kārttike tu
smṛtā gopāṣṭamī budhaiḥ
tad-dinād vāsudevo 'bhūd
gopaḥ pūrvaṁ tu vatsapaḥ
smṛtā gopāṣṭamī budhaiḥ
tad-dinād vāsudevo 'bhūd
gopaḥ pūrvaṁ tu vatsapaḥ
„Osmý lunární den světlé poloviny měsíce Kārttiku nazývají znalci Gopāṣṭamī. Od toho dne sloužil Pán Vāsudeva jako pasáček krav, zatímco předtím pásl telátka.“
Slovo padaiḥ vyjadřuje, že Pán Kṛṣṇa žehnal zemi tím, že chodil po jejím povrchu na svých lotosových nohou. Pán nenosil boty ani jinou ochranu nohou, ale chodil po lese bosý, což vyvolávalo velkou úzkost u vṛndāvanských dívek, které se bály, že by se Jeho jemné lotosové nohy mohly poranit.