Skip to main content

KAPITOLA PADESÁTÁ ČTVRTÁ

Svatba Kṛṣṇy a Rukmiṇī

Tato kapitola popisuje, jak Pán Śrī Kṛṣṇa porazil nepřátelské krále po únosu Rukmiṇī, zohyzdil Rukmiṇina bratra Rukmīho, přivezl Rukmiṇī do svého hlavního mĕsta a oženil se s ní.

Zatímco Śrī Kṛṣṇa odvážel princeznu Rukmiṇī pryč, nepřátelští králové shromáždili svá vojska a pronásledovali Ho. Pán Baladeva a generálové yaduovského vojska se otočili, aby jim čelili, a tak zastavili jejich postup. Vojska nepřátel potom začala vojsko Pána Kṛṣṇy zasypávat nekonečnými přívaly šípů. Když Śrīmatī Rukmiṇī vidĕla vojsko svého budoucího manžela vystavené tak divokému útoku, pohlédla bojácnĕ na Śrī Kṛṣṇu. Kṛṣṇa se však jen usmál a řekl jí, že se není čeho bát, protože Jeho vojsko nepřítele jistĕ zakrátko zničí.

Pán Balarāma a ostatní hrdinové potom začali pobíjet nepřátelské vojsko šípy nārāca. Nepřátelští králové v čele se Jarāsandhou ustoupili poté, co jejich vojska stihla zkáza z rukou Yaduovců.

Jarāsandha utĕšoval Śiśupālu: „Štĕstí a úzkost nejsou nikdy trvalé a podléhají Nejvyššímu Pánu. Kṛṣṇa mĕ porazil sedmnáctkrát, ale nakonec jsem nad Ním zvítĕzil. Když jsem tedy vidĕl, že vítĕzství a porážka jsou pod kontrolou osudu a času, naučil jsem se nepodléhat nářku ani radosti. Čas je nyní příznivý pro Yaduovce, takže tĕ porazili jen s malým vojskem, ale v budoucnosti bude čas příznivý pro tebe a jistĕ je porazíš.“ Takto utĕšený Śiśupāla vzal své následovníky a vrátil se do svého království.

Rukmiṇina bratra Rukmīho, který nenávidĕl Kṛṣṇu, rozzuřil Kṛṣṇův únos jeho sestra. Poté, co přede všemi přítomnými králi slíbil, že se nevrátí do Kuṇḍiny, dokud nebude Kṛṣṇa zničen a Rukmiṇī zachránĕna, se vydal se svým vojskem napadnout Pána. Rukmī, neznalý slávy Pána Kṛṣṇy, smĕle vyjel napadnout Kṛṣṇu v osamĕlém kočáře. Přiblížil se k Pánu, zasáhl Ho šípy a požadoval, aby Rukmiṇī propustil. Śrī Kṛṣṇa odrazil Rukmīho zbranĕ a rozsekal je na kusy. Potom vysoko pozdvihl meč a chystal se Rukmīho zabít, když vtom se do toho vložila Rukmiṇī a vroucnĕ prosila, aby život jejího bratra ušetřil. Pán Kṛṣṇa Rukmīho nezabil, ale mečem mu usekal prameny vlasů a ponechal ho zohyzdĕného. Právĕ tehdy se tam objevil Pán Baladeva s yaduovským vojskem. Když uvidĕl zohyzdĕného Rukmīho, laskavĕ Kṛṣṇu pokáral: „Zohyzdit tak blízkého člena rodiny je stejné jako ho zabít; proto by nemĕl být zabit, ale propuštĕn.“

Pán Baladeva potom řekl Rukmiṇī, že žalostný stav jejího bratra je pouze plod jeho minulé činnosti, neboť každý zodpovídá za své štĕstí a utrpení. Dále jí poučil o transcendentálním postavení jīvy, duše, a jak je iluze štĕstí a úzkosti pouze výsledkem nevĕdomosti. Rukmiṇī přijala pokyny Pána Balarāmy a vzdala se žalu.

Rukmī se zatím cítil naprosto zklamaný, zbavený veškeré své síly a vůle bojovat. Jelikož slíbil, že se nevrátí domů, aniž by přemohl Kṛṣṇu, postavil na tom místĕ mĕsto a usadil se tam v náladĕ nezmenšeného vzteku.

Pán Kṛṣṇa vzal Rukmiṇī do svého hlavní mĕsto, Dvāraky, a oženil se s ní. Všichni obyvatelé bohatĕ slavili a po celém mĕstĕ si vypravovali, jak Pán unesl Rukmiṇī. Každý se ve Dvārace radoval, že vidí Pána Kṛṣṇu spojeného s Rukmiṇī.

Sloka 1:
Śukadeva Gosvāmī said: Když takto promluvili, všichni ti rozzuření králové si oblékli brnĕní a usedli do svých vozidel. Každý král, s lukem v ruce, vyjel za Pánem Kṛṣṇou obklopen svým vojskem.
Sloka 2:
Velitelé yaduovského vojska se po spatření nepřátel ženoucích se do útoku obrátili čelem k nim, zůstali pevnĕ stát, ó králi, a rozeznívali tĕtivy luků.
Sloka 3:
Nepřátelští králové, znalí používání zbraní a sedící na hřbetech koní, ramenou slonů a sedadlech kočárů, zasypali Yaduovce šípy jako mraky zalévající deštĕm hory.
Sloka 4:
Rukmiṇī se štíhlým pasem při pohledu na vojsko svého Pána pokryté přívaly šípů stydlivĕ pohlédla do Jeho tváře polekanýma očima.
Sloka 5:
Pán na to odpovĕdĕl smíchem a ujistil ji: „Neboj se, krásnooká. Toto nepřátelské vojsko bude vzápĕtí zničeno tvými vojáky.“
Sloka 6:
Hrdinové z Pánova vojska v čele s Gadou a Saṅkarṣaṇou si nemohli dát líbit útok nepřátelských králů a železnými šípy začali srážet k zemi konĕ, slony a kočáry nepřítele.
Sloka 7:
Hlavy vojáků bojujících na kočárech, koních a slonech padaly na zem po miliónech; nĕkteré hlavy mĕly náušnice a přilby, ostatní turbany.
Sloka 8:
Všude kolem ležela stehna, nohy, ruce bez prstů, spolu s rukama třímajícíma meče, kyje a luky, a také hlavy koní, oslů, slonů, velbloudl, divokých oslů a lidí.
Sloka 9:
Králové v čele se Jarāsandhou ztratili odvahu při pohledu na svá vojska pobitá po vítĕzství dychtícími Vṛṣṇiovci a opustili bojištĕ.
Sloka 10:
Králové přišli za Śiśupālou, který byl rozrušen jako muž, který ztratil manželku. Jeho pleť pozbyla barvy, nadšení bylo pryč a tvář vypadala vyschle. Králové k nĕmu takto promluvili.
Sloka 11:
(Jarāsandha řekl:) Poslyš, Śiśupālo, ó tygře mezi muži, vzdej se své sklíčenosti. Štĕstí a neštĕstí vtĕlených bytostí není koneckonců nikdy trvalé, ó králi.
Sloka 12:
Tak jako loutka v podobĕ ženy tančí podle přání loutkáře, tento svĕt, ovládaný Nejvyšším Pánem, se namáhá ve štĕstí i v neštĕstí.
Sloka 13:
V bitvĕ s Kṛṣṇou jsem já a mých dvacet tři vojsk prohrál sedmnáctkrát; pouze jednou jsem Ho porazil.
Sloka 14:
Přesto nikdy nenaříkám ani se neraduji, protože vím, že tento svĕt je řízen časem a osudem.
Sloka 15:
A nyní jsem byli my všichni, velcí velitelé vojenských velitelů, poraženi Yaduovci a jejich malým doprovodem, kteří jsou chránĕni Kṛṣṇou.
Sloka 16:
Nyní zvítĕzili naši nepřátelé, protože je jim čas příznivĕ naklonĕn, ale v budoucnosti, až bude čas příznivý nám, zvítĕzíme my.
Sloka 17:
Śukadeva Gosvāmī pravil: Śiśupāla, takto přesvĕdčený svými přáteli, vzal své následovníky a vrátil se do svého hlavního mĕsta. Přeživší bojovníci se také vrátili do svých mĕst.
Sloka 18:
Mocný Rukmī však Kṛṣṇu obzvlášť nenávidĕl. Nemohl snést skutečnost, že Kṛṣṇa unesl jeho sestru, aby se s ní oženil po způsobu rākṣasa. Pronásledoval tedy Pána s celou akṣauhiṇī.
Sloka 19-20:
Rukmī s mocnými pažemi, zklamaný a rozzuřený, odĕný v brnĕní a s lukem v ruce, odpřisáhl přede všemi králi: „Nevstoupím znovu do Kuṇḍiny, pokud nezabiji Kṛṣṇu v bitvĕ a nepřivezu Rukmiṇī s sebou zpĕt. To vám zde přísahám.“
Sloka 21:
Když to dořekl, nasedl do svého kočáru a řekl vozataji: „Řiď konĕ rychle tam, kde je Kṛṣṇa. On a já musíme bojovat.
Sloka 22:
„Ten zlomyslný pastevec, opojený svou statečností, násilím unesl moji sestru. Dnes však Jeho pýchu odstraním svými ostrými šípy.“
Sloka 23:
Takto se chvástající pošetilý Rukmī, neznalý skutečného rozsahu moci Nejvyššího Pána, přijel k Pánu Govindovi ve svém jediném kočáře a vyzval Ho: „Jen stůj a bojuj!“
Sloka 24:
Rukmī napnul velkou silou luk a zasáhl Pána Kṛṣṇu třemi šípy. Potom řekl: „Okamžik zde postůj, ó poskvrniteli yaduovské dynastie!
Sloka 25:
„Budu Tĕ následovat kamkoliv půjdeš, unášeje moji sestru jako vrána kradoucí obĕtní máslo. Ještĕ dnes Tĕ zbavím Tvé pýchy, Ty pošetilče, Ty podvodníku, Ty nečestný bojovníku!
Sloka 26:
„Propusť tu dívku než Tĕ smrtelnĕ zasáhnu svými šípy a přinutím Tĕ ulehnout na zem!“ Pán Kṛṣṇa na to odpovĕdĕl úsmĕvem, šesti šípy zasáhl Rukmīho a zlomil mu luk.
Sloka 27:
Pán zasáhl Rukmīho čtyři konĕ osmi šípy, vozataje dvĕma a vlajku kočáru třemi. Rukmī si vzal jiný luk a zasáhl Pána Kṛṣṇu pĕti šípy.
Sloka 28:
Ačkoliv byl Pán Acyuta zasažen tímto množstvím šípů, znovu zlomil Rukmīho luk. Rukmī opĕt vzal jiný luk, ale neklesající Pán mu i ten rozlámal na kusy.
Sloka 29:
Železný kyj, tříhrotý oštĕp, kopí, meč a štít, bodec, oštĕp – ať Rukmī vzal jakoukoliv zbraň, Pán Hari ji rozlámal na kousky.
Sloka 30:
Poté Rukmī seskočil ze svého kočáru a s mečem v ruce se zuřivĕ hnal ke Kṛṣṇovi, aby Ho zabil, jako pták letící do vĕtru.
Sloka 31:
Bĕhem Rukmīho útoku Pán vystřelil šípy, které zlomily Rukmīho meč a štít na malé kousky. Kṛṣṇa potom vzal svůj vlastní ostrý meč a připravil se Rukmīho zabít.
Sloka 32:
Když svatá Rukmiṇī vidĕla, že se Pán Kṛṣṇa chystá zabít jejího bratra, polekala se. Vrhla se k manželovým nohám a úpĕnlivĕ promluvila.
Sloka 33:
Śrī Rukmiṇī pravila: Ó vládce veškeré mystické moci, nezmĕrný Pane pánů, vládce vesmíru! Ó dokonale příznivý bojovníku mocných paží, prosím nezabíjej mého bratra!
Sloka 34:
Śukadeva Gosvāmī pravil: Rukmiṇin naprostý strach jí roztřásl údy, vyschlo jí v ústech a hrdlo se jí zalklo žalem. Vzrušením se jí roztrhl zlatý náhrdelník. Uchopila Kṛṣṇovy nohy a Pán ze soucitu přestal.
Sloka 35:
Pán Kṛṣṇa svázal toho zločince pruhem látky. Potom Rukmīho zohyzdil tím, že ho posmĕšnĕ oholil – ponechal mu části jeho kníru a vlasů. Do té doby yaduovští hrdinové rozdrtili mimořádné vojsko svých nepřátel, tak jako sloni rozdrtí lotos.
Sloka 36:
Když Yaduovci přijeli k Pánu Kṛṣṇovi, spatřili Rukmīho v tomto žalostném stavu, prakticky umírajícího hanbou. Když Rukmīho uvidĕl všemocný Pán Balarāma, soucitnĕ ho propustil a promluvil k Pánu Kṛṣṇovi.
Sloka 37:
(Pán Balarāma pravil:) Můj milý Kṛṣṇo, zachoval ses nevhodnĕ! Tento čin Nám přinese hanbu, neboť zohyzdit blízkého příbuzného oholením jeho kníru a vlasů je stejné jako jeho zabití.
Sloka 38:
Svatá dámo, prosím nezlob se na Nás z úzkosti nad zohyzdĕním svého bratra. Nikdo kromĕ sebe samotného není zodpovĕdný za svoji radost a žal, neboť človĕk zažívá výsledek svých vlastních činů.
Sloka 39:
(Balarāma znovu oslovil Kṛṣṇu:) Příbuzný by nemĕl být zabit, i když jeho zločin zaručuje trest smrti. Spíše by mĕl být vyloučen z rodiny. Protože byl již zabit svým vlastním hříchem, proč ho zabíjet znovu?
Sloka 40:
(Balarāma se otočil k Rukmiṇī a pokračoval:) Zákoník posvátné povinnosti pro bojovníky zavedený Pánem Brahmou přikazuje, že človĕk nĕkdy musí zabít i vlastního bratra. Je to vskutku nanejvýš hrozivý zákon.
Sloka 41:
(Balarāma opĕt oslovil Kṛṣṇu:) Pyšní lidé, zaslepení pýchou na svůj osobní majestát, urážejí ostatní kvůli takovým vĕcem jako království, zemĕ, bohatství, ženy, čest a moc.
Sloka 42:
(Balarāma řekl Rukmiṇī:) Tvůj postoj je zaujatý, neboť jako nevĕdomá osoba přeješ dobro tĕm, kdo jsou nepřátelští ke všem živým bytostem a kdo činili zlo tvým skutečným dobrodincům.
Sloka 43:
Māyā Nejvyššího Pána nechává lidi zapomenout na jejich skutečné já a tak, když považují tĕlo za své já, vidí ostatní jako přátele, nepřátele nebo neutrální.
Sloka 44:
Zmatení vnímají jedinou Nejvyšší Duši, která sídlí ve všech vtĕlených bytostech, jako mnohočetnou, tak jako může nĕkdo vnímat svítící tĕleso na nebi nebo nebe samotné jako mnohočetné.
Sloka 45:
Toto hmotné tĕlo, které má počátek a konec, je složené z hmotných prvků, smyslů a kvalit přírody. Tĕlo, uvalené na vlastní já hmotnou nevĕdomostí, je nutí vnímat kolobĕh rození a umírání.
Sloka 46:
Ó inteligentní ženo, duše nikdy nepřichází do styku s podstatu postrádajícími hmotnými objekty ani se od nich neoddĕluje, protože duše samotná je jejich zdrojem a tím, kdo je osvĕtluje. Duše se tedy podobá slunci, které nepřichází do styku ani se neoddĕluje od zraku a vidĕného.
Sloka 47:
Zrození a ostatní promĕny podstupuje tĕlo, ale nikdy vlastní já, tak jako se mĕní fáze mĕsíce, ale mĕsíc nikdy, i když je možné nov nazvat „smrtí“ mĕsíce.
Sloka 48:
Tak jako spáč vnímá sebe, objekty smyslového požitku a plody svých činů v iluzi snu, neinteligentní osoba podstupuje hmotnou existenci.
Sloka 49:
Proto transcendentálním poznáním rozptyl nářek, jež oslabuje a mate tvou mysl. Prosím zaujmi opĕt svou přirozenou náladu, ó princezno s čistým úsmĕvem.
Sloka 50:
Śukadeva Gosvāmī pravil: Štíhlá Rukmiṇī, takto osvícena Pánem Balarāmou, zapomnĕla na svou sklíčenost a uklidnila svou mysl duchovní inteligencí.
Sloka 51:
Rukmī, jemuž zbyl pouze jeho životní vzduch, vyhnaný svými nepřáteli a zbavený síly a tĕlesného lesku, nemohl zapomenout na to, jak byl zohyzdĕn. Ve svém zklamání postavil jako své sídlo velké mĕsto, které nazval Bhojakaṭa.
Sloka 52:
Protože Rukmī slíbil „Dokud nezabiji zlovolného Kṛṣṇu a nepřivedu zpĕt svou mladší sestru, znovu nevstoupím do Kuṇḍiny“ v hnĕvivém zklamání se usídlil právĕ na tom místĕ.
Sloka 53:
Poté, co Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, takto porazil všechny nepřátelské krále, přivezl Bhīṣmakovu dceru do svého hlavního mĕsta a oženil se s ní podle védských pokynů, ó ochránce Kuruovců.
Sloka 54:
Tehdy, ó králi, vypuklo velké veselí ve všech domovech v Yadupurī, jehož obyvatelé milovali pouze Kṛṣṇu, vůdce Yaduovců.
Sloka 55:
Všichni muži a ženy, plní radosti a ozdobení zářivými drahokamy a náušnicemi, přinesli svatební dary, které uctivĕ vĕnovali nádhernĕ oblečenému ženichovi a nevĕstĕ.
Sloka 56:
Mĕsto Vṛṣṇiovců vypadalo překrásnĕ: stály v nĕm vysoké, slavnostní stožáry a také klenuté brány ozdobené kvĕtinovými girlandami, látkovými prapory a drahokamy. Každou bránu zdobily příznivé, plné nádoby na vodu, vonné tyčinky s vůní aguru a lampy.
Sloka 57:
Ulice mĕsta vyčistili opojení sloni patřící milovaným králům, kteří byly hosty na svatbĕ. Tito sloni mĕsto dále zkrášlili umístĕním kmenů banánovníků a pepřovníků betelových do všech bran.
Sloka 58:
Členové královských rodů Kuru, Sṛñjaya, Kaikeya, Vidarbha, Yadu a Kunti se radostnĕ setkávali uprostřed zástupů lidí nadšenĕ pobíhajících sem a tam.
Sloka 59:
Králové a jejich dcery naprosto žasli, když uslyšeli příbĕh o únosu Rukmiṇī, který byl všude oslavován písnĕmi.
Sloka 60:
Obyvatelé Dvāraky se nesmírnĕ radovali, když vidĕli Kṛṣṇu, Pána veškerého majestátu, spojeného s Rukmiṇī, bohyní štĕstí.