Období dešťů a podzim ve Vṛndāvanu

Blesk se přirovnává ke kvalitě dobra, hrom ke kvalitě vášně a mraky ke kvalitě nevědomosti. Zamračené nebe při příchodu období dešťů tedy připomíná čistou duchovní duši, když ji rozruší kvality přírody, protože tehdy je zahalena a její původní zářivá povaha se jen matně odráží skrze mlhu tvořenou hmotnými kvalitami.

Ācāryové přirovnávají to, jak slunce vypařuje vodu, která je bohatstvím půdy, k vybírání daní králem. Ve dvacáté kapitole prvního dílu knihy Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství Śrīla Prabhupāda vykládá toto přirovnání takto: „Mraky jsou nahromaděnou vodou, kterou sluneční záření vypařilo ze země. Po dobu osmi měsíců slunce neustále vypařuje nejrůznější vodu z povrchu Země, a tato voda se shromažďuje v podobě mraků, které ji vydají podle potřeby. Podobně vláda vybírá od občanů různé daně, jako je daň z příjmu a z obratu, které jsou občané schopni platit díky svým různým hmotným činnostem: zemědělství, obchodu, průmyslu a tak dále. Toto zdanění se přirovnává k tomu, jak slunce čerpá vodu ze země. Když je opět vody na povrchu planety zapotřebí, totéž sluneční světlo promění vodu na mraky a rozdává ji po celé Zemi. Podobně musí být daně vybrané vládou opět rozdány mezi lid ve formě vzdělávacích, veřejných, zdravotních a dalších zařízení. To je pro dobrou vládu velice důležité. Vláda by neměla pouze vybírat daně na rozmařilé utrácení; daň se musí využít pro veřejné blaho státu.“

Tak jako vznešené, soucitné osobnosti někdy dávají život či bohatství pro blaho společnosti, vypouštěly dešťové mraky déšť na vyprahlou zemi. I když tím mraky zanikly, poskytly ochotně déšť pro blaho země.

V knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství Śrīla Prabhupāda komentuje tento verš takto: „Během období dešťů po celém kraji běsní silné větry a přenášejí mraky z místa na místo, aby dávaly životodárnou vláhu vyprahlým živým bytostem, které ji tolik potřebují. Po letním období je vody zoufale zapotřebí, a tak jsou mraky jako bohatý člověk, který v době nouze rozdává peníze, dokonce až do úplného vyčerpání své pokladnice. Když mraky zalévají povrch celé Země, také ze sebe vydají všechno.

Říká se, že když Mahārāja Daśaratha, otec Pána Rāmacandry, bojoval proti svým nepřátelům, přistupoval k nim jako zahradník, který vytrhává zbytečný plevel. A když bylo třeba dávat milodary, rozdával peníze stejně, jako mrak rozdává déšť. Mraky rozdávají déšť tak vydatně, že je to přirovnáno k tomu, když nějaký velkorysý člověk rozdává své bohatství. Přívaly deště z mraků jsou tak štědré, že voda padá i na skály, hory, oceány a moře, kde jí není vůbec zapotřebí. Mraky jsou jako dobrodinec, který volně rozdává své bohatství a nerozlišuje, zda někdo milodar potřebuje, nebo ne. Rozdává plnými hrstmi.“

Metaforicky řečeno jsou blesky v mracích světlem, pomocí něhož mraky vidí zubožený stav půdy, a nárazové větry jsou jejich těžkým dechem, jaký je vidět u rozrušených osob. Mraky jsou rozrušené, když vidí, v jakém stavu se půda nachází, a třesou se ve větru jako soucitný člověk. Proto spouštějí déšť.

Śrīla Prabhupāda komentuje tento verš v knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství takto: „Před srážkami jsou z celého zemského povrchu vyčerpané téměř veškeré energie a zem vypadá velmi neúrodně. Po dešti se celý povrch zazelená vegetací a vypadá zdravě a silně. To se přirovnává k osobě, která se podrobuje askezi za účelem splnění nějaké hmotné touhy. Rozkvět země po období dešťů je přirovnán ke splnění hmotných tužeb. Někdy, když je nějaká země porobena špatnou vládou, lidé a politické strany podstoupí přísnou askezi a sebekázeň, aby se sami zmocnili vlády, a jakmile ji získají, využijí situace tak, že si dopřejí vysoké platy. Tento dočasný zisk je totéž, jako když země vzkvétá v období dešťů. Ve skutečnosti se má přísná askeze podstupovat jen pro dosažení duchovního štěstí. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je doporučeno přijímat tapasyu neboli askezi pro poznání Nejvyššího Pána. Přijetím askeze v oddané službě člověk obnoví svůj duchovní život, a jakmile se tak stane, zakusí neomezenou duchovní blaženost. Pokud se však někdo podrobí askezi kvůli hmotným cílům, Bhagavad-gītā říká, že získá pomíjivé výsledky, po kterých touží jen lidé s menší inteligencí.“

VÝZNAM: Śrīla Prabhupāda to rozvádí: „Během období dešťů je večer vidět mnoho světlušek, které poletují sem a tam v korunách stromů a září jako malá světýlka, ale nebeská svítící tělesa, hvězdy a měsíc, vidět nejsou. Podobně ve věku Kali zaujímají ateisté a neznabozi významná místa, zatímco lidé, kteří skutečně dodržují védské zásady duchovního osvobození, jsou prakticky neznámí. Současný věk, Kali-juga, se přirovnává k zamračenému období živých bytostí. Skutečné poznání je v něm zahaleno vlivem hmotného civilizačního pokroku. Laciní mentální spekulanti, ateisté a tvůrci takzvaných náboženských zásad vystupují do popředí jako světlušky, zatímco osoby přísně následující védské zásady či pokyny písem jsou zahalené mraky tohoto věku. Lidé by se měli naučit, jak místo světla světlušek využívat skutečných svítících těles na nebi – slunce, měsíce a hvězd. Světlušky ve skutečnosti nemohou za temné noci poskytnout žádné světlo. Tak jako se i v období dešťů obloha někdy vyjasní a měsíc, hvězdy a slunce jsou vidět, tak i tato Kali-yuga má někdy světlé okamžiky. Například je někdy slyšet o védském hnutí Pána Caitanyi, které šíří zpívání mantry Hare Kṛṣṇa. Lidé, kteří mají vážný zájem najít pravé světlo, by místo pozorování světel mentálních spekulantů a ateistů měli využít tohoto hnutí.“

Śrīla Prabhupāda komentuje: „Po prvním dešti, když se ozývá hřmění z mraků, začnou všechny žáby kvákat jako žáci, kteří najednou čtou nahlas své úlohy. Žáci by měli obvykle vstávat brzy ráno. Většinou však nevstanou sami od sebe, ale teprve když v chrámu nebo jiné duchovní instituci zazní zvon. Na nařízení duchovního učitele okamžitě vstanou a po dokončení svých ranních povinností usednou ke studiu Véd nebo recitaci védských manter. Všichni spí v temnotě Kali-jugy, ale když přijde velký ācārya, na jeho volání se začnou všichni věnovat studiu Véd, aby získali skutečné poznání.“

Śrīla Prabhupāda vykládá: „Během období dešťů se mnoho malých rybníků, jezírek a říček naplní vodou; jinak zůstávají po zbytek roku vyschlé. Materialisté jsou také vyschlí, ale když se někdy dostanou do takzvaně zámožného postavení, ve kterém mají domov, děti a nějaké úspory, vypadá to, že se jim daří dobře. Poté však okamžitě opět vyschnou, stejně jako malé říčky a jezírka. Básník Vidyāpati řekl, že společnost přátel, rodiny, dětí, manželky a tak dále jistě přináší nějaké potěšení, ale tuto radost přirovnává ke kapce vody na poušti. Každý prahne po štěstí, stejně jako na poušti každý prahne po vodě. Je-li na poušti kapka vody, dá se samozřejmě říci, že tam voda je, ale užitek z ní je minimální. V našem materialistickém způsobu života, který je jako poušť, prahneme po oceánu štěstí, ale v podobě společnosti, přátel a světské lásky dostáváme pouhou kapku vody. Nikdy nedosáhneme uspokojení, stejně jako se říčky, jezírka a rybníčky nikdy nenaplní vodou v období sucha.“

Śrīla Śrīdhara Svāmī podotýká, že slovo nṛṇām se vztahuje na členy královské třídy. Přehlídka barev, kterou skýtala tmavě zelená pole ozdobená jasně červeným hmyzem a bílými klobouky hub, se tedy dá přirovnat ke královské přehlídce, jejímž prostřednictvím král předvádí svou vojenskou moc.

Běžně se stává, že lidé žijící ve velkoměstech jsou mrzutí a otrávení, když hodně prší. Nechápou, nebo zapomněli, že déšť vyživuje plodiny, které budou jíst. Na jídle si samozřejmě pochutnávají, ale neoceňují, že deštěm Nejvyšší Pán živí nejen lidské bytosti, nýbrž i rostliny, zvířata a samotnou zemi.

Moderní, sofistikovaní lidé často hledí spatra na ty, kdo pracují v zemědělství. V Americe se dokonce neinteligentnímu prosťáčkovi někdy říká „farmář“. Existují také vládní úřady omezující zemědělskou produkci, protože jistí kapitalisté se bojí ovlivňování tržních cen. Kvůli různým nepřirozeným a manipulativním praktikám moderních vlád vidíme na mnoha místech světa nedostatek potravy – dokonce i mezi chudinou ve Spojených státech – a zároveň vidíme, jak vlády platí farmářům, aby omezili setbu. Někdy tyto vlády nechávají vyhazovat velké množství potravin do moře. Z toho je zřejmé, že vedení arogantních a nevědomých jedinců, kteří jsou buď příliš pyšní na to, aby se řídili Božími zákony, nebo příliš nevědomí na to, aby si je uvědomili, povede vždy ke zklamání běžných lidí, zatímco vláda vědomá si Boha bude poskytovat hojnost a štěstí všem.

Śrīla Prabhupāda to komentuje takto: „To jsme prakticky zažili s našimi žáky v Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy. Předtím, než se stali žáky, byli navenek špinaví, i když měli přirozeně krásné osobní rysy; vzhledem k tomu, že nevěděli nic o vědomí Kṛṣṇy, vypadali špinavě a uboze. Jakmile však začali rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, jejich zdraví se zlepšilo a dodržování usměrňujících pravidel zvýšilo jejich tělesný lesk. Když mají na sobě roucha šafránové barvy, tilak na čele a korálky v ruce a na krku, vypadají, jako kdyby přišli přímo z Vaikuṇṭhy.“

Hory se pod přívalem prudkých lijáků neroztřesou; naopak se očistí od hlíny a jsou zářivější a krásnější. Podobné je to s pokročilým oddaným Nejvyššího Pána – nepříznivé situace nenarušují jeho program oddané služby, ale očišťují jeho srdce od prachu připoutanosti k tomuto světu. Proto se oddaný díky tomu, že toleruje obtížné situace, stává krásnějším a zářivějším. Oddaný ve skutečnosti přijímá všechny životní zvraty jako milost Pána Kṛṣṇy, neboť si uvědomuje, že každé utrpení si ten, kdo ho prožívá, způsobil svým špatným jednáním.

Śrīla Prabhupāda komentuje: „Během období dešťů se někdy blýská v jednom shluku mraků a vzápětí ve druhém. Tento úkaz je přirovnán ke smyslné ženě, která nedovede upřít svou mysl na jednoho muže. Mrak je jako kvalifikovaný člověk, protože dává déšť a mnoha lidem zajišťuje živobytí; kvalifikovaný člověk podobně živí mnoho bytostí, jako členy své rodiny nebo pracovníky své velké firmy. Naneštěstí celý jeho život může narušit žena, která se s ním rozvede. Je-li muž vyveden z míry, zničí to celou rodinu, děti se rozutečou nebo firma zkrachuje – bude to mít nepříznivý dopad na všechno. Proto se doporučuje, aby žena, která chce dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy, žila pokojně se svým manželem a aby se za žádných okolností nerozešli. Oba by se měli ovládat v pohlavním životě a soustředit mysl na Kṛṣṇu, aby jejich životy mohly být úspěšné. Koneckonců, v hmotném světě muž potřebuje ženu a žena potřebuje muže. Když jsou spolu, měli by žít pokojně s vědomím Kṛṣṇy a nebýt přelétaví jako blesk, který přeskakuje z jednoho mraku na druhý.“

Śrīla Prabhupāda to komentuje takto: „Někdy se kromě hřmění v mracích objeví na obloze duha, která vypadá jako luk bez tětivy. Luk je ohnutý díky tomu, že je na obou jeho koncích uvázána tětiva; duha ale žádnou tětivu nemá, a přesto tak nádherně spočívá na obloze. Podobně, když Nejvyšší Osobnost Božství sestoupí do hmotného světa, vypadá jako obyčejná lidská bytost, ale nezávisí na žádné hmotné podmínce. V Bhagavad-gītě Pán říká, že se zjevuje působením své vnitřní energie, která nemůže být podmaněna energií vnější. Co je zajetím pro obyčejného tvora, je svobodou pro Osobnost Božství.“

Zde je uvedena vynikající analogie. Během období dešťů není měsíc na nebi vidět, protože ho zakrývají mraky. Tyto mraky však září jasem měsíčních paprsků. Také v naší podmíněné hmotné existenci nemůžeme přímo vnímat duši, protože naše vědomí zakrývá falešné ego neboli klamné ztotožnění se s hmotným světem a hmotným tělem. Přitom však vědomí duše je tím, co falešné ego osvětluje.

Jak popisuje Gītā, energie duše je vědomí, a když se toto vědomí projevuje skrze clonu tvořenou falešným egem, jeví se jako tupé, hmotné vědomí, jež postrádá přímou vizi duše i Boha. I velcí filosofové v hmotném světě se v souvislosti s Absolutní Pravdou nakonec uchylují k mlhavým, nejasným výrokům, tak jako zamračené nebe jen matně a nepřímo projevuje bohaté světlo měsíce.

V hmotném životě je naše falešné ego často nadšené, plné nadějí a zdánlivě obeznámené s různými hmotnými záležitostmi, a takové vědomí nás pobízí, abychom pokračovali s hmotnou existencí. Ve skutečnosti však vnímáme jen chabý odraz našeho původního, čistého vědomí, kterým je vědomí Kṛṣṇy – přímé vnímání duše a Boha. Neuvědomujeme si, že falešné ego jen omezuje a zahaluje naše skutečné, duchovní vědomí, které je plně osvícené a blažené, a mylně se domníváme, že hmotné vědomí je plné poznání a štěstí. Je to podobné jako myslet si, že zářící mraky osvětlují noční nebe, i když ve skutečnosti nebe osvětluje záře měsíce, a mraky ji pouze zahalují a tlumí. Mraky vypadají zářivě, proto, že filtrují a zadržují zářivé paprsky měsíce. Rovněž hmotné vědomí se občas jeví jako příjemné či osvícené, jelikož působí jako clona, která stíní či filtruje původní, blažené a osvícené vědomí pocházející přímo z duše. Dovedeme-li pochopit důvtipnou analogii uvedenou v tomto verši, můžeme snadno pokročit v rozvoji vědomí Kṛṣṇy.

Když se po suchém letním období s hřměním objeví první dešťové mraky, pávi se radují a začínají nadšeně tancovat. Śrīla Prabhupāda doplňuje: „S tím máme praktickou zkušenost: mnozí naši žáci byli předtím, než přišli do styku s vědomím Kṛṣṇy, bez inspirace a zasmušilí, ale poté, co se setkali s oddanými, tančí radostně jako pávi.“

Slovo pāda znamená noha a pā označuje pití. Stromům se říká pādapa, protože pijí svými kořeny, které jsou přirovnány k nohám. Jakmile se stromy ve Vṛndāvanu napily čerstvě napršené vody, začaly na nich rašit nové listy, výhonky a květy, a tak se těšily novému růstu. Materialisté často podstupují tvrdou askezi, aby dosáhli cíle své touhy. Například vyčerpávající askezí politiků v Americe je, když cestují po venkově během kampaně za své zvolení. Obchodníci si také často upírají osobní pohodlí, jen aby přivedli svůj obchod k úspěchu. Jakmile tito asketičtí lidé získají plody své askeze, budou zase zdraví a spokojení, tak jako stromy dychtivě pijící dešťovou vodu poté, co přečkaly askezi suchého, horkého léta.

Během období dešťů se na březích jezer často sesouvá půda a někdy se tam hromadí trnité keře, kamení a další sutiny. Kachny a jeřábi se tam ale zdržují i nadále, přes všechny tyto nepříjemnosti. Také rodinný život stále narušuje nespočet nepříjemných událostí, ale materialistického člověka nikdy ani nenapadne zanechat rodinu v rukách svých dospělých synů a odejít se věnovat duchovnímu rozvoji. Taková myšlenka mu připadá pohoršující a necivilizovaná, neboť nemá naprosto žádné ponětí o Absolutní Pravdě a svém vztahu k Ní.

Śrīla Prabhupāda komentuje: „V období dešťů mraky, poháněné větrem, dávají vodu, která je vítaná jako nektar. Když následovníci Véd, brāhmaṇové, inspirují boháče, jako jsou králové a zámožní kupci, aby během konání velkých obětí rozdávali milodary, takové rozdávání bohatství je také jako nektar. Čtyři složky lidské společnosti – brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové – by měly žít mírumilovně v duchu spolupráce; to je možné, když mají vedení zkušených védských brāhmaṇů, kteří provádějí oběti, a rovnoměrně rozdávají bohatství.“

Slovy Śrīly Prabhupādy: „Krávy, které spásaly novou trávu, byly zdravé a jejich vemena byla plná mléka. Měly Pána Kṛṣṇu tak rády, že když na ně volal jmény, okamžitě k Němu přiběhly s takovou radostí, že jim mléko vytékalo z vemen.“

Śrīla Sanātana Gosvāmī vysvětluje, že během období dešťů jsou hlízy a kořínky velmi měkké a chutné, a Pán Kṛṣṇa je pojídal společně s divokými lesními plody. Pán Kṛṣṇa a Jeho mladí přátelé sedávali v dutině stromu nebo v jeskyni a bavili se různými hrami, dokud nepřestalo pršet.

Svěží krása období dešťů ve Vṛndāvanu má obohacovat blažené zábavy Śrī Kṛṣṇy. Pánova vnitřní energie tedy zařizuje vše, co popisuje tato kapitola, aby připravila scénu pro Jeho milostné hry.

Každá lidská bytost musí konat předepsané povinnosti odpovídající jednomu ze čtyř duchovních stavů v životě. Těmito stavy jsou: 1) studentský život v celibátu, brahmacarya; 2) život v manželství, gṛhastha; 3) život v ústraní, vānaprastha; a 4) život v odříkání, sannyās. Brahmacārī musí během svého učednického života plnit mnoho služebnických povinností, ale jak rozvíjí svou láskyplnou službu Kṛṣṇovi, jeho představení zaznamenají jeho duchovní pokrok a umožní mu převzít zodpovědnější povinnosti. Muže, který žije rodinným životem, svazuje nespočet povinností vůči manželce a dětem, ale jak rozvíjí láskyplnou službu Kṛṣṇovi, přírodní zákony ho automaticky posunou k příjemnějším, duchovním činnostem, a své hmotné závazky poněkud omezí.

Osoby ve stádiu vānaprasthy neboli života v ústraní plní také mnoho povinností, které mohou být také nahrazeny extatickou láskyplnou službou Kṛṣṇovi. Podobně i život v odříkání s sebou nese mnoho přirozených těžkostí; v neposlední řadě je to sklon sannyāsīch, mužů ve stavu odříkání, meditovat o neosobním aspektu Absolutní Pravdy. O tom říká Bhagavad-gītā (12.5): kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām – „ Ti, jejichž mysl je poutána k neprojevenému, neosobnímu aspektu Nejvyššího, mohou postupovat vpřed jen s velkými obtížemi.“ Jakmile však sannyāsī začne kázat v každém městě a vesnici o slávě Kṛṣṇy, jeho život se změní v blaženou sérii krásných duchovních realizací.

Na podzim se nebe vrací ke své přirozené modré barvě. Zánik mraků je jako zánik nepříjemných povinností v životě brahmacārīho. Hned po létě přichází období dešťů, v němž jsou někdy zvířata vyplašená průtržemi mračen, a proto se choulí k sobě. Podzim je pro ně ale znamením, že se mohou rozeběhnout každé na své místo a žít klidněji. To představuje oproštění hospodáře od útrap v podobě rodinných povinností a možnost věnovat více času duchovním úkolům, které jsou pravým cílem života jak jeho samotného, tak jeho rodiny. Odstranění vrstvy bláta na povrchu země je jako odstranění nepříjemností spojených se životem vānaprasthy a vyčištění vody je jako posvěcení života sannyāsīho tím, že káže o slávě Kṛṣṇy, aniž by ho pronásledovala pohlavní touha.

Když jsou mraky plné vody, jsou tmavé a halí paprsky slunce, tak jako hmotná mysl nečistého člověka halí duši, jež září v jeho nitru. Když se však mraky vyprší, zbělají a zářivě odrážejí svítící slunce, tak jako se člověk očistí poté, co se vzdá všech hmotných tužeb a hřísných sklonů, a pak zářivě odráží svou vlastní duši a Nejvyšší Duši ve svém nitru.

První část této kapitoly popisovala období dešťů a druhá část pojednává o podzimním období, které začíná, jakmile přestane pršet. Během období dešťů z hor stále stéká voda, ale během podzimu voda někdy teče a někdy ne. Také velcí duchovní učitelé někdy rozsáhle mluví o duchovním poznání a jindy mlčí. Seberealizovaná duše má blízký styk s Nejvyšší Duší, a tak podle Jejích tužeb kvalifikovaný znalec duchovní vědy může či nemusí popisovat Absolutní Pravdu, v závislosti na daných okolnostech.

Po skončení období dešťů voda postupně opadá, ale hloupé ryby to nechápou; proto často zůstávají uvízlé na březích jezer a řek. Také ti, kdo jsou opojení rodinným životem, nechápou, že se jim neustále zkracuje zbytek života; nedaří se jim dovést své vědomí Kṛṣṇy k dokonalosti, a tak zůstávají vězet v koloběhu rození a umírání.

Minulý verš mluvil o tom, jak si hloupé ryby neuvědomují, že vody ubývá. Někdo by si mohl říct, že jim to nebrání ve štěstí. Jak se říká: „Nevědomost je blažeností.“ I nevědomé ryby však pálí podzimní slunce. Také člověk připoutaný ke své rodině může svoji nevědomost ohledně duchovního života považovat za blaženou, ale je nucen se stále potýkat s problémy rodinného života a jeho neovládnuté smysly ho vedou do situace, kde zažívá úzkost, od níž není úlevy.

Slovem ādiṣu jsou v tomto verši míněny vedlejší produkty těla, jako jsou děti, domov a majetek.

Obyčejné védské mantry se pronášejí pro dosažení hmotného pokroku, mystických sil a neosobního osvobození. Jakmile se však mudrc úplně oprostí od svých tužeb, opěvuje jen transcendentálního slávu Nejvyššího Pána.

Śrīla Prabhupāda komentuje: „Rolníci na podzim schraňují vodu na polích tak, že stavějí silné hráze, aby nemohla odtéci. Další déšť se nedá očekávat, a proto chtějí zadržet všechnu vodu, která na poli zůstala. Podobně i ten, kdo je skutečně pokročilý v seberealizaci, si chrání svou energii ovládáním smyslů. Doporučuje se, aby ve věku padesáti let muž zanechal rodinného života a uchoval si tělesnou energii pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. Dokud člověk nedokáže ovládat smysly a zaměstnat je transcendentální láskyplnou službou Mukundovi, nemůže získat osvobození.“

Čisté podzimní nebe plné hvězd se dá také přirovnat k čistému srdci oddaného. Duchovní příroda je vždy jasná, čistá a blažená, a tato duchovní příroda zvaná vaikuṇṭha okamžitě uspokojuje všechny touhy duše. To je tajemství vědomí Kṛṣṇy.

Śrīla Sanātana Gosvāmī vysvětluje, že ve Vṛndāvanu je úplněk na nebi věčně, a tento úplněk představuje úplné projevení Absolutní Pravdy, Śrī Kṛṣṇu. Když byl Pán Kṛṣṇa projeveně přítomný na Zemi, obklopovali Ho významní členové vṛṣṇiovské dynastie jako Nanda, Upananda, Vasudeva a Akrūra.

Śrīla Prabhupāda to rozvádí: „S příchodem podzimu všechny krávy, laně a samičky ptáků i ostatních zvířat otěhotní, neboť samečci v tomto období obvykle touží po páření. Těhotné samičky jsou jako transcendentalisté, kteří jsou milostí Nejvyššího Pána požehnáni dosažením svého životního cíle. Śrīla Rūpa Gosvāmī učí ve své Upadeśāmṛtě, že člověk má vykonávat oddanou službu s velkým nadšením, trpělivostí a přesvědčením, má dodržovat usměrňující zásady, vyhýbat se hmotnému znečištění a zdržovat se ve společnosti oddaných. Následováním těchto šesti zásad dosáhne kdokoliv kýženého výsledku oddané služby. Pro toho, kdo trpělivě dodržuje usměrňující zásady oddané služby, nepochybně přijde doba, kdy obdrží vytoužený výsledek, stejně jako samičky sklízejí výsledky tím, že otěhotní.“

Slovo āgrayaṇaiḥ se vztahuje na konkrétní autorizovanou védskou oběť a slovo indriyaiḥ poukazuje na lidové obřady, které mají poněkud světské cíle.

Śrīla Prabhupāda to komentuje takto: „Během podzimu jsou pole plná zralého obilí. V této době se lidé radují ze sklizně a pořádají různé obřady, jako je Navānna, obětování nového zrní Nejvyšší Osobnosti Božství. Nové zrní se nejprve obětuje Božstvům v různých chrámech a potom jsou všichni pozváni na sladkou rýži, která je z něho připravena. Existují také další náboženské obřady a způsoby uctívání, zvláště v Bengálsku, kde se koná největší obřad zvaný Durgā-pūjā.“

Śrīla Prabhupāda vysvětluje: „Ve Vṛndāvanu byl tehdy podzim velice krásný díky přítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy a Balarāmy. Obchodníci, členové královského rodu a velcí mudrci se mohli volně přemisťovat, aby dosáhli svých vytoužených cílů. Podobně i transcendentalisté dosáhnou svého vytouženého cíle, když jsou vysvobozeni z vězení hmotného těla. Během období dešťů se obchodníci nemohou přesouvat z místa na místo a nemají žádné zisky. Vládnoucí třída rovněž nemůže jezdit na různá místa a vybírat daně a světci, kteří musí cestovat, aby kázali transcendentální poznání, jsou obdobím dešťů také omezeni. Na podzim ale všichni opustí místa, na nichž byli nuceni setrvávat. Co se týče transcendentalistů, ať už jñānīch, yogīch, či oddaných, kvůli hmotnému tělu se nemohou skutečně těšit ze svých duchovních úspěchů. Jakmile však tělo opustí, to znamená po smrti, splyne jñānī s duchovní září Nejvyššího Pána, yogī se přemístí na vyšší planety a oddaný jde na planetu Nejvyššího Pána, Goloku Vṛndāvan či některou Vaikuṇṭhu, a tam si užívá věčného duchovního života.“