Śrīmad-Bhāgavatam 10.20.19

Zde je uvedena vynikající analogie. Během období dešťů není měsíc na nebi vidět, protože ho zakrývají mraky. Tyto mraky však září jasem měsíčních paprsků. Také v naší podmíněné hmotné existenci nemůžeme přímo vnímat duši, protože naše vědomí zakrývá falešné ego neboli klamné ztotožnění se s hmotným světem a hmotným tělem. Přitom však vědomí duše je tím, co falešné ego osvětluje.

Jak popisuje Gītā, energie duše je vědomí, a když se toto vědomí projevuje skrze clonu tvořenou falešným egem, jeví se jako tupé, hmotné vědomí, jež postrádá přímou vizi duše i Boha. I velcí filosofové v hmotném světě se v souvislosti s Absolutní Pravdou nakonec uchylují k mlhavým, nejasným výrokům, tak jako zamračené nebe jen matně a nepřímo projevuje bohaté světlo měsíce.

V hmotném životě je naše falešné ego často nadšené, plné nadějí a zdánlivě obeznámené s různými hmotnými záležitostmi, a takové vědomí nás pobízí, abychom pokračovali s hmotnou existencí. Ve skutečnosti však vnímáme jen chabý odraz našeho původního, čistého vědomí, kterým je vědomí Kṛṣṇy – přímé vnímání duše a Boha. Neuvědomujeme si, že falešné ego jen omezuje a zahaluje naše skutečné, duchovní vědomí, které je plně osvícené a blažené, a mylně se domníváme, že hmotné vědomí je plné poznání a štěstí. Je to podobné jako myslet si, že zářící mraky osvětlují noční nebe, i když ve skutečnosti nebe osvětluje záře měsíce, a mraky ji pouze zahalují a tlumí. Mraky vypadají zářivě, proto, že filtrují a zadržují zářivé paprsky měsíce. Rovněž hmotné vědomí se občas jeví jako příjemné či osvícené, jelikož působí jako clona, která stíní či filtruje původní, blažené a osvícené vědomí pocházející přímo z duše. Dovedeme-li pochopit důvtipnou analogii uvedenou v tomto verši, můžeme snadno pokročit v rozvoji vědomí Kṛṣṇy.