Kṛṣṇa zachraňuje syna svého učitele

Pokud by Vasudeva a Devakī viděli Kṛṣṇu jako všemocného Boha, jejich silná láska k Němu jako vlastnímu synovi by přišla vniveč. To si Pán Kṛṣṇa nepřál. Naopak se s nimi chtěl těšit z extatické lásky v náladě vātsalya-rasy, vztahu mezi rodiči a dětmi. Śrīla Prabhupāda často poukazoval, že i když běžně uvažujeme o Bohu jako o nejvyšším otci, při rozvoji vědomí Kṛṣṇy můžeme vstoupit do Pánových zábav a hrát roli Jeho rodičů, a tak posílit svoji lásku k Němu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na to, že slovo jana se zde dá přeložit jako „oddaní“, stejně jako ve verši dīyamānaṁ na gṛhṇanti vinā mat-sevanaṁ janaḥ (Bhāg. 3.29.13). Dále vysvětluje, že jana lze také přeložit jako „rodiče“, protože jana je odvozeno od slovesa jan, které v kauzativu (janayate) znamená „tvořit nebo rodit“. V tomto smyslu slova (tak jako v jananī nebo janakau) pak výraz jana-mohinī vyjadřuje, že se Pán chystal expandovat svou vnitřní matoucí energii, aby Ho Vasudeva a Devakī opět milovali jako své drahé dítě.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī pojednává o tomto verši takto: „Někdo může namítat, že v té době Pán Kṛṣṇa ještě stádium kaiśora (věk deset až patnáct let) neměl za sebou, neboť ženy z Mathury prohlásily: kva cāti-sukumārāṅgau kiśorau nāpta-yauvanau: ,Kṛṣṇa a Balarāma mají velmi křehká těla, protože jsou stále ve stádiu kiśora a nedosáhli ještě ani věku dospívání.̀ (Bhāg. 10.44.8) Zde jsou definice různých stádií růstu:

,Stádium kaumāra trvá do věku pěti let, paugaṇḍa do deseti a kaiśora do patnácti. Od té doby se o člověku říká, že je yauvana.̀ Podle tohoto údaje končí období kaiśora v patnácti letech. Když Kṛṣṇa zabil Kaṁsu, bylo Mu podle slov Uddhavy pouhých jedenáct let: ekādaśa-samās tatra gūḍhārciḥ sa-balo 'vasat. ,Pán Kṛṣṇa tam žil se svým starším bratrem Baladevou v nepoznání, jako zahalený plamen, po jedenáct let.̀ (Bhāg. 3.2.26) A protože Kṛṣṇa a Balarāma ve Vraja-bhūmi nikdy nepřijali bráhmanské zasvěcení, v době Jejich cesty do Mathury Jejich věk kaiśora spíše začínal, než končil.

Tato námitka vůči prohlášení Pána Kṛṣṇy v tomto verši  –  že si Jeho rodiče nemohli vychutnávat Jeho věk kaiśora  –  je založená na běžném měření věku. Jenže bychom měli vzít v úvahu následující výrok z Bhāgavatamu (10.8.26):

,Ó králi Parīkṣite, za velmi krátkou dobu začali Rāma a Kṛṣṇa sami snadno chodit po Gokule po vlastních nohách, aniž by museli lézt.̀ Někdy vídáme, že syn krále už ve věku paugaṇḍa výjimečně fyzicky vyroste a projevuje činnosti odpovídající věku kaiśora. Co potom říci o Pánu Kṛṣṇovi, u něhož je prokázané ve Vaiṣṇava-toṣaṇī, Bhakti-rasāmṛta-sindhu, Ānanda-vṛndāvana-campū a dalších dílech, že Jeho růst byl výjimečný?

Tři roky a čtyři měsíce, během kterých žil Pán Kṛṣṇa v Mahāvanu, odpovídaly pěti letům obyčejného dítěte, a tak v tomto období ukončil svůj batolecí věk (kaumāra). Následující období do věku šesti let a osmi měsíců, kdy žil ve Vṛndāvanu, tvoří Jeho věk paugaṇḍa. A období od šesti let a osmi měsíců do Jeho desátého roku, strávené v Nandīśvaru (Nandagrāmu), představuje Jeho věk kaiśora. Potom, ve věku deseti let a sedmi měsíců, třináctého lunárního dne tmavé poloviny měsíce Caitra, odjel do Mathury, a čtrnáctého dne pak zabil Kaṁsu. Takto dokončil své období kaiśora ve věku deseti let, a v tomto věku setrvává věčně. Jinak řečeno, měli bychom chápat, že od této doby zůstává Pán navěky kiśora.“

Tak analyzuje Śrīla Viśvanātha Cakravartī nejasnosti tohoto verše.

Zde Pán Kṛṣṇa poukazuje na to, že nejen Jeho rodiče trpěli v odloučení od Něho a Balarāmy, ale oba chlapci také trpěli v odloučení od svých rodičů.

Kṛṣṇa prohlásil: „Jak vy, Naši rodiče, tak My jsme trpěli odloučením,“ a nyní prohlašuje, že Jeho a Balarāmovy náboženské zásady byly porušeny Jejich neschopností potěšit vlastní rodiče.

Pán Kṛṣṇa dále přivádí Vasudevu a Devakī zpátky k jejich běžným rodičovským citům vůči Němu a Balarāmovi. Obyčejné dítě by se bálo krutého, tyranského krále, jako byl Kaṁsa, a Pán Kṛṣṇa zde hraje roli právě takového dítěte, aby vybudil rodičovskou náklonnost Vasudevy a Devakī.

Podle sanskrtské gramatiky se slova para-tantrayoḥ a kliṣṭayoḥ mohou týkat také Vasudevy a Devakī. Ti ve skutečnosti podléhali Prozřetelnosti a byli rozrušení činnostmi Kaṁsy, zatímco Śrī Kṛṣṇa je vždy absolutní Osobnost Božství.

Ugrasena mohl Pánovi říci: „Můj milý Pane, ve skutečnosti bys měl na trůně sedět Ty.“ Pán Kṛṣṇa taková slova očekával a řekl Ugrasenovi, že kvůli dávné Yayātiho kletbě vládci yaduovské dynastie z principu nemohli sedět na královském trůně, a proto k tomu Kṛṣṇa a Balarāma nebyli způsobilí. Ugrasena mohl být samozřejmě také považován za člena yaduovské dynastie, ale na Pánův pokyn mohl na královský trůn usednout. Závěrem lze říci, že to vše byly zábavy, kterými se Nejvyšší Pán těšil, když hrál úlohu lidské bytosti.

Pán Kṛṣṇa opět ujišťuje Ugrasenu, že by měl trůn s důvěrou přijmout.

Pán zde vyjadřuje touhu uspokojit své milé oddané v Mathuře  –  Vasudevu, Devakī a další členy yaduovské dynastie  –  kteří od Něho byli tak dlouho odloučení během doby, kdy pobýval ve Vṛndāvanu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī napsal k tomuto verši rozsáhlý výklad, v němž tuto část zábav Pána Kṛṣṇy podrobně analyzuje. Tak jako člověk vkládá své cenné zlato do ohně, aby zjistil jeho ryzost, Pán vložil své nejmilovanější oddané, obyvatele Vṛndāvanu, do ohně odloučení od Něho, aby projevil jejich svrchovanou lásku. To je podstata poznámek Ācāryi Viśvanātha.

V době Kṛṣṇova zjevení byl Vasudeva vězněn Kaṁsou, který mu ukradl všechny krávy. Vasudeva se přesto při zrození Pána tak radoval, že v mysli daroval svých deset tisíc krav brāhmaṇům.

Nyní, po Kaṁsově smrti, si Vasudeva vzal všechny své krávy ze stáda mrtvého krále zpět a podle náboženských zásad jich deset tisíc rozdal vhodným brāhmaṇům.

Śrīdhara Svāmī i Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětlují výraz gāyatraṁ vratam jako slib brahmacaryi neboli celibátu ve studentském životě. Kṛṣṇa a Balarāma hráli úlohu dokonalých studentů na cestě seberealizace. V moderním zdegradovaném věku se studentský život samozřejmě stal divokou, živočišnou zábavou plnou nedovoleného sexu a drog.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvětluje, že důvěrná část Dhanur-vedy, vojenské vědy, zahrnuje poznání o správných mantrách a vládnoucích božstvech válčení. Dharmān se týká Manu-saṁhity a ostatních standardních zákoníků (dharma-śāster). Nyāya-pathān označuje nauku karma-mīmāṁsy a další takové teorie. Ānvīkṣikīm je poznání o technikách logické debaty (tarka). Šesterá politická věda je zcela pragmatická a zahrnuje (1) sandhi, uzavření míru; (2) vigraha, válku; (3) yāna, pochod; (4) āsana, sezení na místě; (5) dvaidha, rozdělení vlastních jednotek; a (6) saṁśaya, vyhledání ochrany u silnějšího vládce.

Následující seznam obsahuje šedesát čtyři předmětů, které si Pán Kṛṣṇa a Pán Balarāma osvojili v průběhu šedesáti čtyř dnů. Doplňující informace lze nalézt v knize Śrīly Prabhupādy Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství.

Pánové se naučili (1) gītam, zpěvu; (2) vādyam, hře na hudební nástroje; (3) nṛtyam, tanci; (4) nāṭyam, dramatu; (5) ālekhyam, kresbě; (6) viśeṣaka-cchedyam, malování na tvář a tělo barevnými mastmi a kosmetickými prostředky; (7) taṇḍula-kusuma-bali-vikārāḥ, vytváření příznivých obrazců z rýže a květů na zemi; (8) puṣpāstaraṇam, přípravě lůžka z květin; (9) daśana-vasanāṅga-rāgāḥ, barvení zubů, oděvů a nohou a rukou; (10) maṇi-bhūmikā-karma, vykládání podlahy drahokamy; (11) śayyā-racanam, povlékání lůžka; (12) udaka-vādyam, zvonění na nádoby s vodou; (13) udaka-ghātaḥ, stříkání vody; (14) citra-yogāḥ, míchání barev; (15) mālya-grathana-vikalpāḥ, přípravě girland; (16) śekharāpīḍa-yojanam, umisťování přilby na hlavu; (17) nepathya-yogāḥ, převlékání se do kostýmů v šatně; (18) karṇa-patra-bhaṅgāḥ, zdobení ušního lalůčku; (19) sugandha-yuktiḥ, používání aromatických látek; (20) bhūṣaṇa-yojanam, zdobení pomocí šperků; (21) aindrajālam, žonglování; (22) kaucumāra-yogaḥ, umění převleku; (23) hasta-lāghavam, kouzlení; (24) citra-śākāpūpa-bhakṣya-vikāra-kriyaḥ, přípravě různých salátů, chleba, koláčů a dalších lahodných jídel; (25) pānaka-rasa-rāgāsava-yojanam, přípravě lahodných nápojů a barvení rozlévaných nápojů na červeno; (26) sūcī-vāya-karma, šití a tkaní; (27) sūtra-krīḍā, tanci s loutkami taháním za niti; (28) vīṇā-ḍamarukavādyāni, hře na loutnu a na malý bubínek ve tvaru X; (29) prahelikā, sestavování a řešení hádanek; (29a) pratimālā, doplňování rýmovaných veršů nebo recitaci básní verš po verši jako zkoušku paměti či dovednosti; (30) durvacaka-yogāḥ, pronášení výroků, na něž se druhým těžko odpovídá; (31) pustaka-vācanam, vykládání knih; a (32) nāṭikākhyāyikā-darśanam, ztvárňování krátkých her a psaní anekdot.

Kṛṣṇa a Balarāma se také naučili (33) kāvya-samasyā-pūraṇam, luštění záhadných veršů; (34) paṭṭikā-vetra-bāṇa-vikalpāḥ, výrobě luku z pruhu látky a prutu; (35) tarku-karma, předení na vřeteni; (36) takṣaṇam, tesařství; (37) vāstu-vidyā, architektuře; (38) raupya-ratna-parīkṣā, zkoušení stříbra a drahokamů; (39) dhātu-vādaḥ, metalurgii; (40) maṇi-rāga-jñānam, barvení drahokamů různými barvami; (41) ākara-jñānam, mineralogii; (42) vṛkṣāyur-veda-yogāḥ, bylinnému lékařství; (43) meṣa-kukkuṭa-lāvaka-yuddha-vidhiḥ, výcviku beranů, kohoutů a křepelek pro zápasy; (44) śuka-śārikā-pralāpanam, znalosti, jak učit samečky a samičky papoušků mluvit a odpovídat na otázky lidí; (45) utsādanam, léčení mastmi; (46) keśa-mārjana-kauśalam, kadeřnictví; (47) akṣara-muṣṭikā-kathanam, vyprávění, co je napsáno v knize, aniž by ji viděli, a oznamování, co druhý skrývá v pěsti; (48) mlecchita-kutarka-vikalpāḥ, vymýšlení barbarských či cizozemských klamných argumentů; (49) deśa-bhāṣā-jñānam, ovládání provinčních nářečí; (50) puṣpa-śakaṭikā-nirmiti-jñānam, znalosti, jak stavět vozíky na hraní z květin; (51) yantra-mātṛkā, skládání magických čtverců, uspořádání čísel se stejným součtem ve všech směrech (sudoku); (52) dhāraṇa-mātṛkā, používání amuletů; (53) saṁvācyam, konverzaci; (54) mānasī-kāvya-kriyā, skládání veršů v mysli; (55) kriyā-vikalpāḥ, vytváření literárního díla či určování léku; (56) chalitaka-yogāḥ, stavění svatyní; (57) abhidhāna-koṣa-cchando-jñānam, vytváření slovníků a znalosti básnických měr; (58) vastra-gopanam, maskování jednoho druhu látky, aby vypadal jako jiný; (59) dyūta-viśeṣam, znalosti různých druhů hazardních her; (60) ākarṣa-krīḍa, hře v kostky; (61) bālaka-krīḍanakam, hře s dětskými hračkami; (62) vaināyikī vidyā, vynucení kázně mystickou silou; (63) vaijayikī vidyā, znalosti, jak dobýt vítězství; a (64) vaitālikī vidyā, buzení svého mistra hudbou za úsvitu.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho se dítěte zmocnil démon s tělem lastury, když si hrálo na Mahā-śiva-kṣetře.

Západní učenci si někdy myslí, že odkazy na božstvo oceánu, božstvo slunce a tak dále ve starých knihách moudrosti odhalují primitivní, mytologický způsob myšlení. Občas prohlašují, že primitivní lidé považují oceán za boha nebo že vidí slunce a měsíc jako bohy. Ve skutečnosti odkazy jako slovo sindhu v tomto verši, znamenající „oceán“, poukazují na osobu, jež vládne danému aspektu hmotné přírody.

Můžeme uvést několik moderních příkladů. V OSN můžeme říci: „Spojené státy hlasují pro, Rusko hlasuje proti.“ Tím přece nechceme říci, že fyzické země nebo budovy v nich hlasovaly. Máme na mysli, že hlasovala konkrétní osoba, zastupující onen politický a zeměpisný subjekt. Přesto noviny jednoduše řeknou: „Spojené státy hlasovaly, rozhodly atd.“ a všichni vědí, co to znamená.

Ve světě byznysu můžeme podobně říci: „Velká společnost spolkla menší firmu.“ Nemáme na mysli, že budovy, kancelářské vybavení a podobně fyzicky spolkly jinou budovu plnou zaměstnanců a kancelářského vybavení. Máme na mysli, že určitý úkon provedly zmocněné autority jménem svých společností.

Moderní učenci si bohužel chtějí potvrdit své oblíbené teorie, že starobylá duchovní moudrost je primitivní, mytologická a převážně nahrazená modernějšími způsoby myšlení, kterých jsou jejich výřečné poznámky výborným příkladem. V moderní učenosti je ale mnoho oblastí, jež je třeba přehodnotit ve světle vědomí Kṛṣṇy.

Démon Pañcajana byl zjevně příliš mocný na to, aby ho oceán zvládl; jinak by oceán býval sám tomuto hříšnému činu zamezil.

The conchshell the Lord took from Pañcajana, which is called Pāñcajanya, is the same one He sounded at the beginning of the Bhagavad-gītā. According to the ācāryas, Pañcajana had become a demon in a way similar to that of Jaya and Vijaya. In other words, though appearing in the form of a demon, he was actually a devotee of the Lord. The Skanda Purāṇa, Avanti-khaṇḍa, describes the wonderful things that happened when Lord Kṛṣṇa sounded His conchshell:

“The hell known as Asipatra-vana lost the sharp, swordlike leaves on its trees, and the hell named Raurava became free of its ruru beasts. The Bhairava hell lost its fearfulness, and all cooking stopped in the Kumbhīpāka hell.”

The Skanda Purāṇa further states:

“Their sinful reactions eradicated, all the inhabitants of hell attained liberation and approached the spiritual world.”