Rukmiṇina zpráva pro Pána Kṛṣṇu

V tomto verši je několik významných slov. Standardní sanskrtský slovník uvádí tyto anglické významy slova kṣullaka: „malý, nízký, mrzký, chudý, nuzný, zlý, zlomyslný, opuštěný, tvrdý, bolestný, zoufalý.“ Toto jsou příznaky věku Kali a všechny tyto vlastnosti se zde týkají lidí, zvířat, rostlin a stromů v tomto věku. My, kteří jsme zamilováni sami do sebe a svého prostředí, si možná můžeme představit vyšší krásu a životní podmínky dostupné lidem v předchozích věcích.

Poslední řádek tohoto textu, jagāma diśam uttarām – „Odešel směrem na sever“ – lze pochopit takto. Cestou na sever v Indii se dojde k nejvyšším horám světa, pohoří Himálaji. Tam lze stále nalézt mnoho krásných vrcholů a údolí, kde stojí tiché poustevny vhodné pro askezi a meditaci. Ve védské kultuře „jít na sever“ tedy vyjadřuje vzdání se pohodlí běžné společnosti a odebrání se do Himálaje kvůli praktikování vážné askeze v zájmu duchovního pokroku.

Jméno Gandhamādana vyjadřuje místo příjemných vůní. Gandhamādana nepochybně oplývala vůněmi divoce rostoucích květin, lesního medu a ostatními přírodními aromaty.

Z tohoto verše je jasné, že Pána Kṛṣṇu k horské jeskyni pronásledoval pouze Kālayavana. Když se Kṛṣṇa vrátil do obleženého města Mathury, zničil obrovské vojsko barbarů.

Očividně pozorujeme jednu z transcendentálních zábav Nejvyššího Pána. Ačkoliv Bhāgavatam uvádí, že oba Pánové, Kṛṣṇa a Balarāma, byli „vyčerpáni“, i ve své takzvané vyčerpanosti dokázali rychle vylézt na vysokou horu a krátce poté z ní seskočit na zem. Bylo by nemoudré a nelogické nebrat na vědomí celou situaci, kterou nám tu mudrci předkládají, a místo toho se snažit rozebírat izolované popisy. Je zřejmé, že pozorujeme Nejvyšší Osobnost Božství uprostřed svých duchovních zábav; nepozorujeme obyčejnou lidskou bytost. Když se odehrála tato zábava, Pán Kṛṣṇa a Pán Balarāma byli stále celkem mladí muži, a z těchto popisů lze snadno vidět, jak se museli bavit, když dychtivě prchali před poněkud směšným králem Jarāsandhou, vyběhli na horu, seskočili a naprosto zmátli neustále neúspěšného démona, který tak či onak nikdy neztratil sebedůvěru. Když se na Pánovy zábavy hledí bez závisti či nesnášenlivosti, jsou nesmírně zábavné.

Jedenáct yojan je přibližně stočtyřicetpět kilometrů.

Nyní bude probíráno téma sňatku Pána Kṛṣṇy s Rukmiṇī. Jako úvod je krátce zmíněna svatba Jeho bratra Baladevy. Na tento sňatek bylo poukázáno v devátém zpěvu Bhāgavatam, třetí kapitole, textech 33-36.

Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí následující hluboké komentáře na tyto dva verše: slova śriyo mātrām vyjadřují, že krásná Rukmiṇī je přímá expanze věčné bohyně štěstí. Proto je hodná toho být nevěstou Osobnosti Božství. Brahma-saṁhitā (5.56) uvádí: śriyaḥ kāntā kāntaḥ parama-puruṣaḥ – „V duchovním světě jsou všechny milenky bohyněmi štěstí a milenec je Nejvyšší Osobnost.“ Tak Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, že Śrīmatī Rukmiṇī-devī je úplná část Śrīmatī Rādhārāṇī. Kārttika-māhātmya, část Padma Purāṇy, uvádí: kaiśore gopa-kanyās tā yauvane rāja-kanyakāḥ – „V dětství si Śrī Kṛṣṇa užíval s dcerami pastevců a v mládí s dcerami králů.“ Podobně ve Skanda Purāṇě nacházíme tento výrok: rukmiṇī dvāravatyāṁ tu rādhā vṛndāvane vane. „Rukmiṇī je ve Dvārace tím, čím je Rādhā v lese Vṛndāvanu.“

Výraz svayaṁ-vare zde znamená „svou vlastní volbou“. Ačkoliv toto slovo často označuje formální védský obřad, při němž si dívka šlechtického původu může vybrat vlastního manžela, zde označuje neformální a vskutku nebývalé události kolem Kṛṣṇovy svatby s Rukmiṇī. Ve skutečnosti si Śrī Kṛṣṇa a Śrīmatī Rukmiṇī vybrali jeden druhého díky své věčné transcendentální lásce.

Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje tento výrok smṛti: rākṣaso yuddha-haraṇāt. „Ke sňatku rākṣasa dochází, když je nevěsta násilím unesena konkurenčním nápadníkům.“ Také samotný Śukadeva Gosvāmī již řekl: rājñaḥ pramathya – Kṛṣṇa musel porazit ostatní krále, aby získal Rukmiṇī.

Neměli bychom si myslet, že se Śrī Kṛṣṇa ve skutečnosti Jarāsandhy bál. Již v příští kapitole uvidíme, že Śrī Kṛṣṇa Jarāsandhu a jeho vojáky snadno porazí. Proto bychom neměli nikdy pochybovat o svrchované moci Pána Kṛṣṇy.

Slovo sadṛśam vyjadřuje, že Rukmiṇī a Śrī Kṛṣṇa měli podobné vlastnosti a tak byli k sobě přirozeně přitahováni. Král Bhīṣmaka byl zbožný muž, a proto muselo jeho palác navštěvovat mnoho duchovně pokročilých osob. Tyto svaté osoby nepochybně otevřeně hovořily o slávě Śrī Kṛṣṇy.

Tak jako byl Pán Kṛṣṇa popsán jako sadṛśaṁ patim, ideální manžel pro Rukmiṇī, protože se jí přesně podobá, Rukmiṇī je popsána jako sadṛśīṁ bhāryām, ideální manželka pro Śrī Kṛṣṇu, neboť je přesně jako On. To je přirozené, jelikož Śrīmatī Rukmiṇī je vnitřní energie Pána Kṛṣṇy.

Rukmī zneužil svého postavení staršího bratra a jednal s nečistými pohnutkami. Za své rozhodnutí bude pouze trpět.

Slovo dharma jsme zde přeložili jako „náboženské činnosti“, ačkoliv to plně nevyjadřuje sanskrtský smysl slova. Kṛṣṇa se nezjevil ve světské společnosti. Lidé ve védských dobách si stěží dokázali představit společnost nechápající nutnost poslouchat zákon Boha. Slovo dharma pro ně tedy znamenalo obecný smysl pro povinnost, vyšší zásady, předepsanou povinnost a tak dále. Že tyto povinnosti mají náboženský kontext bylo chápáno automaticky. Náboženství v oněch dnech však nebyl konkrétní aspekt či úsek života, ale spíše světlo, které je vodítkem všech činností. Bezbožný život byl považován za démonský a ve všem byla vnímána Boží ruka.

Ti, kdo jsou nespokojení, cítí v celém těle úzkost, a podléhají mnoha nemocem. Spokojený brāhmaṇa, i když nemusí nic vlastnit, je však klidný a v jeho těle či mysli úzkost není.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvětluje, že sva-lābha také znamená „dosahující vlastního já“, nebo jinými slovy, seberealizaci. Pokročilý brāhmaṇa je tedy vždy spokojen se svým duchovním chápáním a nikdy se nespoléhá na hmotné formality či možnosti.

Slovo gṛhīta lze přeložit jako „pochopený nebo chycený“, a tak může také znamenat „něco vnímat či chápat“, přesně jako v angličtině. Proto je transcendentální tělo Pána Kṛṣṇy vnímáno, chápáno, či jinými slovy, pochopeno oddanými, když Pán přichází projevit své transcendentální zábavy. Tyto zábavy nejsou náladové, ale jsou částí složitého programu uzpůsobeného a vykonaného samotným Pánem kvůli probuzení podmíněných duší k jejich přirozené lásce a oddanosti Jemu a jejich přivedení zpátky k Bohu.

Rukmiṇī byla dcera krále, odvážná a smělá, a navíc by raději zemřela než ztratila Kṛṣṇu. Když to vše zvážila, napsala přímočarý, jednoznačný dopis, v němž Kṛṣṇu prosila, aby přijel a odvezl ji.

Ācāryové komentují tento verš takto: „Rukmiṇī cítila, že nikdo nemůže získat Pána Kṛṣṇu úsilím v jediném životě. Proto dychtivě poukázala na zbožné činy, které vykonala v tomto a předchozích životech, s nadějí, že Śrī Kṛṣṇu přesvědčí, aby přijel.“

Śrīla Prabhupāda poznamenává v knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, že Rukmiṇī, zrozená z královské krve, jistě skvěle chápala politické záležitosti. Poradila Śrī Kṛṣṇovi, aby do města vstoupil sám a neviděn a potom se obklopil svými vojenskými veliteli, aby mohl udělat to, co je zapotřebí. Śrīla Viśvanātha Cakravartī srovnává blížící se boj s Pánovým kvedláním oceánu, aby získal bohyni Lakṣmī. Úžasná Rukmiṇī, bohyně štěstí, bude získána v přicházející vřavě.

Chytrá Rukmiṇī předvídala možnou námitku Śrī Kṛṣṇy. Jistě by nic nenamítal proti porážce darebáků jako Śiśupāla a Jarāsandha, ale mohl by váhat zranit nebo zabít Rukmiṇiny příbuzné, z nichž někteří by Mu mohli zastoupit cestu do vnitřní části paláce, kde jsou chráněny ženy. Procesí do nebo z chrámu Giriji (Durgy) by Kṛṣṇovi poskytlo dokonalou příležitost Rukmiṇī unést bez újmy pro její příbuzné.

Mimořádná odevzdanost božské Rukmiṇī Śrī Kṛṣṇa je možná pouze na duchovní úrovni, ne v nestálém světě světské náklonnosti.

Když brāhmaṇa dorazil, zlomil pečeť důvěrného dopisu napsaného v soukromí Rukmiṇiných komnat a určeného pouze pro Pán Kṛṣṇu. Použitím výrazu guhya-sandeśāḥ zde důvěryhodný brāhmaṇa osobně vybraný Rukmiṇī potvrzuje, že neporušil důvěrnost této zprávy. Slyšel ji pouze Pán Kṛṣṇa. Jelikož se svatba s Rukmiṇī rychle blížila, Śrī Kṛṣṇa musel jednat ihned. Výraz yadu-deva vyjadřuje, že se Pán Kṛṣṇa, jako Pán mocné yaduovské dynastie, měl rozhodnout a potom v případě potřeby zmobilizovat své následovníky.